DOMINIKÁNI Řád bratří kazatelů

(Ordo Fratrum Praedicatorum, Ordo Praedicatorum S. Dominici), OP.

znak dominikánůZakladatel řádu bratří kazatelů byl řeholní kanovník katedrální kapituly v kastilském městě E1 Burgo de Osma Domingo de Guzmán (+1221). Jako průvodce tamního biskupa bl. Diega z Azeveda (+1207) se důvěrně seznámil se slabinami tehdy vedeného boje proti jihofrancouzským albigenským kacířům, do něhož chtěl zapojit důkladně teologicky vzdělané kazatele. První dům nového společenství vznikl roku 1215 u kaple sv. Romana v Toulouse a v následujícím roce získal Dominik schválení papeže Honoria III. Řád převzal řeholi sv. Augustina doplněnou o prvky ze stanov premonstrátů. První generální kapitula přijala roku 1220 v Bologni po vzoru menších bratří zásadu apoštolské chudoby chápanou ovšem poněkud méně důsledně. V roce 1425 povolil papež Martin V. jednotlivým konventům nabývat nemovitý majetek a v letech 1475 a 1477 papež Sixtus IV. toto povolení rozšířil na celý řád. Zůstal však zachován požadavek osobní chudoby členů. V roce 1233 byli dominikáni Řehořem IX. pověřeni výkonem inkvizice. Do jejích dějin se řád později výrazně zapsal, byť ne jako výhradní vykonavatel, i v českém prostředí. Důraz kladený na vzdělání se odrazil ve vzniku významných generálních studií (např. v Paříži, Bologni a v předhusitském období i v Praze) a řád má dnes i vlastní university (Manila, Řím). V roce 1990 měli dominikáni zhruba 700 mužských klášterů s téměř 7000 členy, z čehož bylo přes 5000 kněží. Sídlo hlavy řádu je na římském Aventinu u kostela sv. Sabiny darovaného sv. Dominikovi již papežem Honoriem III.

Dominikáni patří k řádům žebravým a jejich hlavním posláním je kazatelská a misijní činnost a vědecká práce, čemuž odpovídá rozsáhlá činnost publikační. Hlavou řádu je generál (magistr Řádu) volený generální kapitulou na devět let a mající osm až deset asistentů. Provincie musí mít alespoň tři konventy – viceprovincie dva – a v jejím čele stojí provinciál (provinční převor) volený provinční kapitulou na čtyři roky s možností být zvolen dvakrát po sobě. Provinční kapitula volí rovněž definitory. Konvent má mít nejméně šest členů, z toho čtyři kněze, a je veden převorem zůstávajícím v úřadě nejvýše dvakrát tři roky Zastupuje jej převor, o vzdělávání komunity pečuje lektor a majetek spravuje syndik. Menší dům vede superior.

V Čechách založili první dominikánský klášter bratři vyslaní z konventu v Kolíně nad Rýnem v roce 1224 či 1225 na Novém Městě pražském u sv. Klimenta na Poříčí, odkud byl záhy přenesen ke kostelu stejného zasvěcení na Staré Město. Později sídlili dominikáni v Praze na Starém Městě u sv. Františka (Anežský klášter) a poté u sv. Jiljí a na Malé Straně u sv. Maří Magdalény (s rezidencí v Nových Dvorech). Další konventy, vesměs vzniklé v souvislostí s vysazováním nových měst, byly v Berouně, Českých Budějovicích Hradci Králové, Chebu, Chrudimi, Jablonném v Podještědí, Klatovech, Kolíně, Litoměřicích (nejdříve u sv. Michala pak u sv. Jakuba), Lounech, Nymburku, Písku, Plzni (původně u sv. Ducha a sv. Markéty, nověji u P. Marie Růžencové), Sezimově Ústí, Turnově a Ústí nad Labem. Uvažovalo se rovněž o zřízení kláštera na Hřídelíku u Blíževedel. Jen krátce působili dominikáni v bývalém jesuitském semináři v Chomutově. Domy v Čechách a na Moravě patřily po roce 1228 k polské a po roce 1301 k samostatné české provincii. Chebský klášter náležel do roku 1608 k provincii saské. V roce 1860 vznikla v důsledku reformních snah tzv. říšská provincie. Česká provincie se opět osamostatnila v roce 1905, kdy se sídlem jejího provincialátu stal pražský konvent u sv. Jiljí.

Řeholním oděvem je bílý hábit, kožený pás s růžencem, bílý škapulíř s kapucí (u laických bratrů černý) a na cesty mimo dům dlouhý černý plášť s kapucí. Od 15. století je zavedeno řeholní jméno. Byly užívány různé varianty znaku. V nejsložitějším leží v dolním stříbrném poli vybíhajícím nahoru prohnutým klínem kniha, na níž sedí pes s hořící pochodní v tlamě, přidržující tlapou modrou kouli. Nad ním se kříží palmová ratolest a lodyha lilie. V horním, černý plášť symbolizujícím poli je zlatá hvězda. Štít, nad nímž se vznáší zlatá koruna, je kladen na stříbrno-černý liliový kříž obtočený růžencem. Heslo: Veritas.

Zakladatel řádu sv. Dominik byl kanonizován již roku 1234 a k prvním řádovým světcům patří rovněž inkvizitor Petr Veronský (+1252). S Dominikem je spojován původ růžence a bratři kazatelé pěstují kult P. Marie Růžencové, jejíž svátek se šířil zvláště po vítězství nad Turky u Lepanta roku 1571. Vedle velké postavy zakladatele tomismu sv. Tomáše Akvinského (+1274) je mezi církevní učitele řazen z dominikánů sv. Albert Veliký (+1280) a terciářka Kateřina Sienská (+1380). Z dalších známějších světců byl členem řádu Vincenc Ferrerský (+1419) a patronka Jižní Ameriky, terciářka sv. Růžena z Limy (1586–1617). Svatořečen byl rovněž dominikánský papež Pius V. (Míchele Ghislieri, 1504–1572). Dále je možno zmínit generály řádu bl. Jordana Saského (+1237) a sv. Rajmunda z Peňaforte (+1275), zakladatele polské provincie bl. Česlava (+1242) a sv. Hyacinta (+1257), autora proslulé Zlaté legendy bl. Jakuba de Voragine (+1298), papeže bl. Benedikta IX. (+1304), záhřebského biskupa bl. Augustina Kažotiče (+1323) nebo kardinála bl. Jana Dominiciho (1357–1419). V klášteře v Jablonném byla odedávna uctívána v roce 1995 kanonizovaná Zdislava z Lemberka (+1252).

Mezi dominikány se vedle pověstných inkvizitorů a např. též autorů neblaze proslulého spisu Kladivo na čarodějnice (Malleus maleficarum) setkáváme i s předními oběťmi inkvizice Girolamem Savonarolou (1452–1498) a Giordanem Brunem (1548–1600). Dlouhou řadu učeností proslavených členů řádu působících v Čechách uzavírají ve 20. století teologové a spisovatelé Silvestr Braito (1898–1962), Metoděj Habáň (1899–1984) či Reginald Dacík (1907–1988).

Mgr. Dušan Foltýn, Encyklopedie českých klášterů, LIBRI 1997


Kláštery na JičínskuOkres JičínServer Jičín