(Ordo Fratrum Minorum, Ordo Minorum de observantia reformatorum Conventualium, Ordo fratrum minorum regularis observantiae, Fratres Minores Franciscani, Fratres Minores S. Francisci regularis observantiae, Ordo Minorum S. Francisci Seraphici Reformatorum, něm. Franziskaner, pol. Bernardini), OFM.

Řád vznikl postupným osamostatněním a sjednocením přísnějších denominací (strictioris regulae observantia) řádu menších bratří sv. Františka (později minoritů), které se zavázaly přísné chudobě a poustevnickému způsobu života po vzoru zakladatele řádu. Výsledkem této reformy byl vznik samostatných řádů minoritů, františkánů a kapucínů. První snahy o reformování řehole sv. Františka z Assisi se objevují v Itálii již ve 14. století; toto hnutí prvních observantů, z nichž později vzešel františkánský řád, získalo od papeže Řehoře XI. zvláštní ochrannou listinu a roku 1390 mělo v Itálii již na 20 eremitorií. Nejvýznamnější reformátory menších bratrů podle přísných pravidel však nalezneme až v následujícím století. Patří k nim proslulí kazatelé sv. Bernardin ze Sieny (vlastním jménem Bernardin Albizeschi, 1380–1444) a sv. Jan z Capestranu (Kapistrán, 1386–1456), původně advokát, strůjce vítězství nad Turky u Bělehradu roku 1455, zvaný již ve své době (pro jeho kazatelské schopnosti) "apoštolem Evropy". Dále to byl Giacomo della Marca (Jakub de Marchia, +1476), ve Francii pak Tomáš de la Cour, ve Španělsku Pedro de Villacret a jeho žák a spolupracovník sv. Pedro Regalado (+1456). Prvním stupněm k osamostatnění byla volba představeného (commissarius) francouzských observantů v roce 1415, i když zůstal nadále podřízen generálu menších bratří. Také italští observanti měli v této době svého generálního vikáře, kterým byl v letech 1438–42 sám Bernardin Sienský. Františkáni observanti se pozvolna dostávali i do dalších zemí, kde zakládali nové konventy vedle starších minoritských (františkánů konventuálů) a postupně nad nimi získali převahu. Jako samostatný řád pak byli uznáni v roce 1517 bulou Ite vos in vineam meam, kterou vydal papež Lev X. Zakrátko se nový františkánský řád rozdělil do dvou soustav (familiae) – cismontánní (Itálie, Rakousko, Uhry, Čechy a Polsko) a ultramontánní (Španělsko, Francie, Německo, severské země a Amerika), která roku 1526 vytvořila tři skupiny s vlastními generálními komisaři (Španělsko, Francie a Německo s Flandry). Španělská větev se vyvinula z hnutí prosazovaného rádcem sv. Terezie, sv. Petrem z Alcántary (1499–1562), podle něhož jsou někdy nazýváni alkantarini. Tato větev sice neměla vlastního generála, ale generálního vikáře a vlastní konstituci. Mimo Španělsko vznikala tato ultramontánní rodina z reformních skupin tzv. rekolektů. Zvláštní skupinu tvořili hybernové, kteří jsou vlastně františkáni observanti ze zaniklé irské (hibernské) provincie, odkud byli vypuzeni anglickou královnou Alžbětou roku 1599. Odešli do Lovaně, kde měli i řádové studium; na počátku 17. století založili kolej sv. Isidora v Římě, která se stala střediskem novoscotismu. Roku 1629 odešli hybernové do Nového Města pražského, kde si vybudovali konvent u Nanebevzetí P. Marie, který nikdy nepatřil do české provincie, ale podléhal přímo římskému provincialátu. Všechny skupiny františkánů observantů byly sjednoceny (i oděvem) bulou Felicitate quadam, kterou roku 1897 vydal papež Lev XIII. K povinnostem františkánů patří misionářská činnost (domácí i zámořská), kázání, exercicie; jako zvláštní privilegium mají svěcení Křížové cesty.

Česko-moravská provincie sv. Václava vznikla již roku 1469 na generální kapitule v Bolsanu oddělením od rakouské (založené roku 1451 sv. Janem Kapistránem). Nikdy do ní nepatřil dům v Chebu (nově založen 1603) a hospic na Annabergu (Cheb), náležející nejdříve k saské a pak ke štrasburské provincii; po roce 1755 byly z česko-moravské provincie vyčleněny i všechny domy ve Slezsku a Kladsku. Konvent v Uherském Hradišti patřil v letech 1611–1765 k uherské provincii. Patrně nejstarší františkánský konvent v Čechách byl v Plzni a u sv. Ambrože na Novém Městě pražském (v místě pozdějšího konventu hybernů), kam je paradoxně přivedl "husitský" král Jiří z Poděbrad již v roce 1461 (do vyvrácení kališníky v roce 1483). Tito řeholníci, řídící se učením sv. Jana Kapistrána, byli lidově nazýváni bosáci. K nejstarším domům, ustaveným již jako samostatná denominace patří konvent u P. Marie Sněžné na Novém Městě pražském (1606). Z rodiny řádů sv. Františka z Assisi patří františkáni dodnes k nejpočetnějším, řeholní základnu tvořilo roku 1992 asi 19 200 bratrů v celém světě.

Řád se organizačně mnoho neliší od minoritů: v čele stojí generál (minister generalis), zpravidla volený na šest let, a dvanáctičlenný sbor generálních definitorů. Od 18. století sídlil generál střídavě ve Španělsku (Madrid) a Římě, podle své národnosti. Generalát řídí celkem 12 oblastí (circumscriptio). Tituly jednotlivých hodnostářů řádu se shodují s minoritskými. Do česko-moravské provincie dále patřily tyto konventy: Nanebevzetí P. Marie v Plzni (1460–1616 a od 1620), u sv. Maří Magdalény a sv. Alžběty v Tachově (1465), u Čtrnácti svatých pomocníků v Kadani (1473), u sv. Kateřiny v Jindřichově Hradci (1478), u Nanebevzetí P. Marie v Bechyni (1491–1619 a od 1623), u sv. Františka ve Voticích (1627/29), u sv. Františka v Turnově (1651), Nejsvětější Trojice ve Slaném (1655), u Neposkvrněného Početí P. Marie a Nejsvětější Trojice v Hostinném (1666), u P. Marie Loretánské a u sv. Vavřince v Červeném Újezdě – Hájku u Kladna (hospic 1659, konvent 1673), u sv. Františka v Zásmukách (1691) a konvent u Navštívení P. Marie v Hejnicích (1691). Na Moravě jsou to konventy u sv. Barbory v Opavě (1451–1574 a od 1659), u Neposkvrněného Početí P. Marie v Olomouci (1451), ve Valticích (1451 a od 1692), u Nanebevzetí P. Marie ve Znojmě (1468), u Zvěstování P. Marii v Uherském Hradišti (1491–1542 a od 1611), u Nejsvětější Trojice v Kroměříži (1619), u sv. Antonína Paduánského v Dačicích (1650) a u sv. Josefa v Moravské Třebové (1678). Hospice měli františkáni u Nejsvětější Trojice v Hořovicích (1684) a u sv. Maří Magdalény Na Skalce u Mníšku (1763).

Barva františkánského oděvu je hnědá; tvoří jej hábit přepásaný provazovým cingulem se třemi uzly a zavěšeným růžencem. Hábit doplňuje kapuce. Charakteristická je velká tonsura. Z rozkazu provinciála řádu začali františkáni od 1. ledna 1686 nosit místo dřeváků kožené sandály. Znak františkánů se s minoritským shoduje.

Prvořadou úctu prokazuje řád pochopitelně sv. Františku z Assisi, vedle něho patří ke hlavním řádovým světcům sv. Bernardin Sienský, svatořečený již roku 1450. Zobrazován je jako františkánský řeholník, velmi často se slunečním kotoučem a zkratkou IHS (kterou později převzal sv. Ignác do znaku jesuitů). Někdy se jako atribut objevují tři mitry nebo berle, narážka na trojí světcovo odmítnutí biskupské hodnosti. Další významnou postavou františkánů je sv. Jan Kapistránský, blahořečený roku 1622 a svatořečený v roce 1690. Světec bývá zobrazován s korouhví, s hostií, případně s Turkem u nohou, v řeholním šatu a šesticípou hvězdou nad hlavou. Ještě později (1726) byl svatořečen Jakub de Marchia. Mezi již dříve uctívané, ale novodobě schválené (1894) světce patří sv. Tomáš z Tolentina (+1321), Jan Křtitel Righi (1496–1539), schválený roku 1903, a Marek z Montegalla (+1496), jehož kult byl schválen roku 1839. Vedle toho je uctívána řada dalších světců společných s minority, z nichž sv. Antonín Paduánský a sv. Bonaventura patří k těm nejvýznamnějším. Z řady novodobě sanktifikovaných františkánů jsou to např. Karel ze Sezze (1613–1670), svatořečený roku 1959, a Liberát Weiss (1675–1716), kanonizovaný roku 1988.

PhDr. Pavel Vlček, Encyklopedie českých klášterů, LIBRI 1997.