JESUITÉ – Tovaryšstvo Ježíšovo

(Societas Jesu, Ordo Societatis Jesu, T. J.), SI, SJ.

znak jesuitůSpolečenství řeholních kleriků založil již roku 1534 sv. Ignác z Loyoly (vlastním jménem Iňigo de Recalde, 1491–1556) v Paříži. Původně se tento baskický šlechtic věnoval vojenské kariéře, ale po těžkém zranění, které utrpěl roku 1521, se obrátil k duchovní dráze. Žil jako poustevník, pak v roce 1528 odešel studovat do Paříže, kde se stal magistrem artium. Zde spolu se šesti druhy založil nový řád v kapli P. Marie na Montmartru, potvrzený papežem Pavlem III. v roce 1540. Po půl roce byl Ignác z Loyoly zvolen za prvního generála Tovaryšstva. Do roku 1550 vytvořil stanovy, které přispěly k rychlému šíření řádu po celé Evropě. Spektrum jejich činnosti bylo od počátku postaveno velice široce a stejný záběr úplné disponability byl vyžadován i od jednotlivých členů. Jesuité opírali svůj program o exercicie, konali kázání, učili na školách, a to hlavně na vyšších stupních – gymnasiích a universitách; vedle toho vypomáhali i v duchovní správě, případně spravovali i vlastní fary. Nebylo zavedeno jednotné roucho ani způsob společné chórové modlitby, protože byla zdůrazňována osobní zbožnost. Společná modlitba také, podle názoru zakladatele, omezovala vnější působení kleriků. Jesuité se rovněž věnovali misiím na evropském kontinentě, ale i v zámoří: jistě nejvýznamnějším misionářem byl navarský šlechtic František Xaverský (vlastním jménem Francisco de Yasu y Xavier, 1506–1552), jeden ze spoluzakladatelů řádu, který působil mj. v Indii, Japonsku a Číně.

Řád se poměrně záhy rozšířil po celé Evropě jako nejvíce aktivní protireformační společenstvo; sehrál také významnou úlohu při šíření barokní kultury po celé Evropě a to jak v oblasti umění (divadla, literatury, hudby, výtvarného umění i architektury), tak ve vědě (s universitními centry v Paříži a Antverpách). Do českých zemí pronikli jesuité již brzy po založení – nejdříve roku 1555 do Starého Města pražského zásluhou sv. Petra Kanisia (+1597), který založil kolej předcházející dnešnímu Klementinu. Krátkodobě působila rezidence jesuitů v Plzni (1561–84) a v Borovanech (1566–84), stejně jako rezidence v Krupce (1587–1618). Zásluhou Rožmberků vznikla kolej v Třeboni (1566), přestěhovaná posléze do Českého Krumlova (1584) a osazená z Prahy. K předbělohorským jesuitským založením přináležejí ještě další koleje osazené z pražského domu – kolej v Chomutově u sv. Ignáce (1589), kolej v Jindřichově Hradci (1592) na Moravě a ve Slezsku pak v Olomouci u P. Marie Sněžné (1566) a v Brně, v bývalém konventu dominikánek u Nanebevzetí P. Marie (1572). Po nátlaku panovnických dvorů celé Evropy (především portugalského) byli jesuité 21. července 1773 zrušeni papežským brevem Dominus ac Redemptor noster, vydaným Klementem XIV. Řád, který se udržel jen v některých odlehlých částech někdejšího Ruska, byl opět povolen Piem VII. roku 1804 pro bývalé Neapolské království a roku 1814 i pro celý svět papežskou bulou Sollicitu do omnium ecclesiarum. Do Čech se řád po obnovení vrátil poměrně pozdě, nejdříve do Bohosudova (Krupka), kde zřídili klerikové nově kolej u své někdejší rezidence při poutním kostele; poté otevřeli rezidenci u sv. Ignáce na Novém Městě pražském (1866), rezidenci v Hostýně (1887), kolej ve Velehradě (1890) a rezidenci v Hradci Králové (1905). V celém světě má dnes (1991) Tovaryšstvo kolem 24 000 členů; z nichž je asi 17 000 kněží, 4000 scholastiků a 3000 laiků. Jsou rozděleni do 11 asistencí s 82 provinciemi. Počet jesuitů je tak dnes ve světě větší, než v době jejich zrušení (asi 22 500 členů).

V čele řádu stojí generál (praepositus generalis), rezidující v Římě; k jeho dispozici slouží sekretáři. Velké rozšíření řádu si vynutilo odlišnou strukturu organizace, v nejvyšší úrovni založenou nejdříve na šesti asistencích (assistentia), do kterých patřila Italia, Germania, Gallia, Hispania, Anglia, America. Tyto asistence se dále dělí do provincií, které řídí provinciál (praepositus provincialis), a viceprovincií, vedených viceprovinciály. K řízení provincií napomáhají socius a čtyři konsultoři (consultores provincialae). Podle typu jednotlivých domů se odvozuje titulatura představených – v čele profesního domu tak stojí probošt (praepositus domus professae), kolej, seminář a universitu vede rektor, rezidenci a misijní stanici superior. Vedle toho existují funkce visitátorů (visitatores), o ekonomické záležitosti se stará prokurátor (procurator generalis, provincialis nebo collegii). Členové jednotlivých domů, jak kněží (sacerdotes), kterých je vzhledem k zaměření řádu převaha, tak laici, mají i další funkce většinou školní (magistri scholastici) nebo správcovské (např. praefectus ecclesiae, bibliothecae atp.). Universita měla v jesuitské správě tyto hodnostáře: rektora, čtyři rady (consiliarii, assistentes), kancléře (cancellarius), sekretáře (secretarius), notáře (notarius), pedely jednotlivých fakult (ad linguarum, artium, theologiam). V čele fakulty stál děkan (decanus) a syndik (syndicus). Jesuitské domy v českých zemích patřily do rakouské provincie, založené již v roce 1551 sv. Petrem Kanisiem (1521–1597) z nizozemského Nijmwegenu. Česká provincie (provincia Bohemiae) se však vyčlenila již roku 1623 a existovala až do zrušení řádu. Patřily do ní zařízení jesuitů v Čechách, na Moravě i ve Slezsku, roku 1625 již čítala sedm kolejí a dvě rezidence s 288 členy Vedle již jmenovaných předbělohorských kolejí to byla dále kolej se seminářem a gymnasiem u sv. Ignáce v Jičíně (1622), profesní dům s gymnasiem u sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze (1625), kolej se seminářem u sv. Barbory v Kutné Hoře (1626), kolej u sv. Mikuláše v Chebu (1627), kolej s gymnasiem a seminářem u sv. Ignáce na Novém Městě pražském (1628), kolej se seminářem a gymnasiem Zvěstování P. Marie v Litoměřicích (1628), kolej se seminářem a gymnasiem u Nanebevzetí P. Marie v Hradci Králové (1632), kolej se seminářem a gymnasiem u Neposkvrněného Početí P. Marie v Klatovech (1637) a kolej se školou u sv. Ignáce a sv. Františka Xaverského v Březnici (1640). Rezidence existovaly u Sedmibolestné P. Marie v Krupce Bohosudově (1618), u sv. Víta v Tuchoměřicích (1621), u sv. Františka Xaverského v Opařanech (1627), u Nanebevzetí P. Marie v Úštěku (1630), na Svaté Hoře u Příbrami (1647), v Golčově Jeníkově (1652), ve Střelských Hošticích u Strakonic (1654), u P. Marie ve Staré Boleslavi (1658), u Zvěstování P. Marii v Tuřanech (1666, Morava), u P. Marie Pomocné v Chlumku u Luže (1668), u sv. Alžběty v Doupově (1770) a v Čejkovicích (Morava). Na Moravě patřila jesuitům kolej se seminářem a gymnasiem u sv. Michala ve Znojmě (1624), kolej s gymnasiem u sv. Ignáce v Jihlavě (1624), kolej s gymnasiem u sv. Františka Xaverského v Uherském Hradišti (1644) a kolej u Nejsvětějšího Jména Ježíšova v Telči (1651). Rezidence v Žírči (1620, Dvůr Králové) přináležela vídeňským jesuitům; v Římově u poutní kaple P. Marie byla jen misijní stanice. V době zrušení řádu (1773) měla česká provincie 20 kolejí a 12 rezidencí s celkem 1071 členy. České domy obnoveného řádu patřily do rakouské provincie s centrem v rakouském Innsbrucku; obnovené slezské domy patřily do haličské provincie (Těšín, Opava, Karviná). Po vzniku ČSR vznikla viceprovincie a od roku 1928 provincie česko-slovenská.

Za řeholní oděv slouží jesuitům černý talár s cingulem, součástí bývá také biret, který nosí i laičtí bratři. Jejich oděv se tak, jako u dalších řeholních kleriků, příliš neodlišuje od oděvu soudobého laického kléru. Nepoužívá se ani řeholních jmen. Ve znaku mají jesuité zkratku jména Ježíš IHS (IHEYE) v modrém (červeném) poli. Nad středním písmenem je kříž a pod ním tři hřeby. Znak obtáčí věnec z paprsků. Heslem řádu je Omnia ad majorem Dei gloriam (O.A.M.D.G.).

Řádové kostely jsou většinou zasvěceny zakladateli řádu, P. Marii nebo Spasiteli. Hlavním řádovým světcem je sv. Ignác z Loyoly, svatořečený již roku 1622 a pohřbený v základním jesuitském chrámu Il Gesú v Římě. Zobrazení světce většinou odpovídá jeho skutečné podobě; je oblečen do kleriky s kvadrátkem na hlavě, nebo do mešního ornátu, často s písmeny IHS, s křížem, planoucím srdcem a s knihou. Dalším významným světcem je sv. František Xaverský, svatořečený ve stejném roce jako zakladatel. Zobrazován bývá ve scéně křtu Inda, často s krucifixem a miskou (lasturou) s křtící vodou. Sv. František Borgiáš (vlastním jménem Francisco de Borja y Aragon, vévoda z Gandie, 1510–1572), třetí řádový generál, prohlášený za světce roku 1671, je zobrazován s knihou, lebkou, vévodským kloboukem nebo korunou, někdy s monstrancí. Sv. Alois z Gonzagy (1568–1591), italský šlechtic svatořečený roku 1726, patron mládeže a studujících, bývá někdy oblečen do sutany, někdy jako páže. Jeho atributem je lilie, kříž, lebka a růženec. Sv. Petr Kanisius (svatořečen až roku 1925) je představován v kanovnickém šatu, většinou s dětmi, atributem je lebka, někdy nápis IHS nebo páska s nápisem Charitas.

PhDr. Pavel Vlček, Encyklopedie českých klášterů, LIBRI 1997


Kláštery na JičínskuOkres JičínServer Jičín