(Ordo Fratrum Domus Hospitalis S. Mariae Teutonicorum in Jeruzalem), OT.

Třetí velký duchovní rytířský řád vznikl ze špitálního bratrstva brémských a lübeckých kupců založeného v letech 1189–90 při obléhání palestinského Akkonu (Akry). Již v roce 1191 je vzal v ochranu papež Klement III. a v roce 1199 je jako rytířský řád potvrdil papež Innocenc III. Jeho úlohou byla charitativní činnost a šíření křesťanství mezi pohany Po neúspěšném pokusu vytvořit mocenskou základnu řádu v Sedmihradsku (do roku 1225) pronikají němečtí rytíři po roce 1230 do dosud pohanských Prus, kde posléze založili na postupně obsazovaných územích řádový stát. V roce 1237 schválil papež Řehoř IX. připojení roku 1202 založeného mečového čili livonského řádu (Fratres militae Christi de Livonia). V roce 1309 je sídlo velmistra přeneseno z Benátek, kam se uchýlil po pádu Akkonu roku 1291, na pruský hrad nazvaný na počest patronky řádu Marienburg (Malbork). Porážka v bitvě u Grunwaldu (Tannenbergu) v roce 1410, kde zahynul i velmistr Ulrich von Juningen, podlomila moc řádu. V důsledku dalších územních ztrát v nové válce s Polskem se sídlem jeho hlavy stává roku 1457 Královec (Königsberg, dnešní Kaliningrad). Po roce 1525, kdy konverzí velmistra Albrechta z Hohenzollernu-Ansbachu (+1568) k luterství němečtí rytíři o Prusy přicházejí, byl jejich střediskem Mergentheim v Bádensku-Württembersku. Poté, co byl velmistr v roce 1809 zbaven práv říšského knížete, přicházejí němečtí rytíři o domy v Německu. Tehdy vzrůstá význam Bruntálu (získán roku 1621) a dalších severomoravských a slezských řádových statků. V roce 1841 byla obnovena charitativně zaměřená ženská větev řádu. V roce 1923 odstoupil poslední z řady habsburských velmistrů arcivévoda Evžen (1863–1954) a v roce 1929 byl řád papežem Piem XI. reformován. Před svým zrušením nacistickými úřady v roce 1939 měli němečtí rytíři rakouskou, československou, italskou (jihotyrolskou) a lublaňskou provincii. K obnově reorganizovaného řádu došlo v roce 1945. V roce 1977 byly schváleny nové konstituce. V roce 1637 se oddělila protestanská řádová větev, dodnes v Nizozemí působící Utrechtská balej (komtuři bývají ženatí).

Němečtí rytíři přijali řeholi sv. Augustina. V jejich čele stál před rokem 1210 mistr a poté velmistr, po ztrátě Pruska označovaný jako Hoch- und Deutschmeister. Provincie nazývané baleje (baillie, baillivy) vedl zemský komtur. Představeným jednotlivých komend byl komtur, někdy současně zastávající funkci faráře. Členové se dělili na rytíře, kaplany a služebné bratry. V pozdějším období se němečtí rytíři věnovali především duchovní správě ve farnostech. V současnosti je hlavou řádu na šest let z kněží volený velmistr sídlící ve Vídni. V roce 1990 měl řád v 37 domech 73 profesních členů, z nichž bylo 49 kněží. Mimoto existují čestní rytíři a početní familiárové (mariáni).

Do Čech byli němečtí rytíři uvedeni snad těsně po roce 1200 a v roce 1204 jsou bezpečně doloženi mistr a bratři pražského domu. Zpočátku bylo sídlo řádu umístěno u kostela sv. Petra na Poříčí na pozdějším Novém Městě pražském a někdy po roce 1233 došlo k jeho přeložení ke kostelu sv. Benedikta (Staré Město). Nejvýznamnější komendy vznikly ovšem v Chomutově a v Drobovicích. Další se nacházely v Blatně u Chomutova, Býčkovicích, Hradci Králové, Jindřichově Hradci, Německém dnes Havlíčkově Brodě, Plzni, a Řepíně. Poměrně významné domy v Miletíně (středisko panství s řádovým dvorem) a v Polné bývají částí literatury považovány za pouhé inkorporované fary, jakými byly i domy v Bílině a v Čáslavi (původně zřejmě jen kaplanství). Mezi ztracenými sídly německých rytířů v Čechách a v dnes německém Donínsku je v pohusitském období zemským komturem uváděno rovněž Ústí, Königstein, Lovosice a Kolín. K řadě domů byly přičleněny špitály vedené probošty či rektory. U přivtělených městských chrámů působili mnohdy rovněž světští kaplané či kazatelé. Rozpad staré české provincie, která byla komorní balejí velmistra (snad od roku 1326), a zahrnovala Čechy, Moravu a Slezsko, začal již před vypuknutím husitských bouří, kdy se král Václav IV. po grunwaldské bitvě zmocnil nejvýnosnějších zboží. Poněkud déle se němečtí rytíři udrželi jako duchovní správci. Posledním domem v Čechách byla do roku 1546 fara v Plzni. Zdejší od roku 1534 infulovaný farář byl titulárním zemským komturem. V té době ještě existovala komenda v Chebu podřízená ovšem zemským komturům durynským. Rozsáhlá řádová panství spravovaná místodržitelem v Bruntále v pobělohorském období vznikla na Moravě a ve Slezsku. Mezi tamní majetky německých rytířů patří např. hrady Sovinec a Bouzov. Od roku 1866 byl kněžský konvent v Opavě.

Řeholním oděvem je černý talár a bílý plášť s černým křížem, čemuž odpovídá i znak. Velmistr kladl do stříbrného štítu s černým heroltským křížem zvláštní liliový kříž uprostřed se zlatým štítkem s černým korunovaným orlem. Odznakem řádu je bíle lemovaný černý tlapatý kříž s mírně prohnutými rameny.

Vedle P. Marie byl řádem uctíván např. sv. Jiří a sv. Alžběta Durynská (+1231). V roce 1976 byl schválen kult další patronky řádu reklusy v Marienwerderu (dnešním Kwidzynu), Doroty (1347–1394).

Mgr. Dušan Foltýn, Encyklopedie českých klášterů, LIBRI 1997