Byla jsem požádána o napsání krátkého článku o tom, co mě překvapilo v Americe. Studuji už tři měsíce na střední škole v Kalifornii, a tak jsem si myslela, ze napsat nějaké zajímavosti nebude těžké. Ale teď sedím před touhle bednou a nevím, kde začít. Možná že bych mohla začít tím, jaké představy jsem měla o Americe z amerických filmů promítaných v České Republice, reklam, a od českých turistů, kteří tady strávili celé dva týdny.
"Američani jsou hrozně tlustí, protože se cpou hamburgrama a vozí si zadek v autě."
Fajn, aspoň budu nejhubenější ze všech holek ve škole a nebudu mít žádnou konkurenci. Chyba lávky. Nejenže nejsem nejhubenější, ale dokonce postupně i ztrácím svoji pozici ve zlatém středě. Buráková pomazánka, anglické koblihy, skvělá americká pizza a zmrzlina. Který Čech by odolal, zvlášť když je ve vývinu a v depresi. Navíc není lehké tu burákovou pomazánku, nebo pizzu, vyběhat nebo vychodit, protože všechno je tu tak daleko, ze se tady opravdu musí všude jezdit autem. Tím pádem každý od šestnácti let nahoru skutečně potřebuje mít auto, jinak je namydlenej. Auto je tady nutnosti, ne snobským přepychem. Takže tetičkovské klepy stylu: "Oni mají dvě auta, zazobanci jedni!" pouze prozrazují neznalost spojenou s trochou závisti.
A Mc Donald, jako vzor Ameriky, je alespoň v Kalifornii utlačován zeleninou, ovocem a jinými zdravými potravinami. Kdybyste se tady jenom zmínili, ze jíte ovar, jitrnice, prejt , vepřové koleno a chleba se sádlem, setkali byste se s nevěřícím pohledem plným znechucení a opovržlivosti.
Kovboj kouřící pravou americkou cigaretu je tady už jenom pohádkou pro děti. Billboardy jako L&M – chuť Ameriky jsou postupně vytěsňovány slogany typu: Do you mind if I smoke ?1 A žena odpovídá: Do you care if I die ?2
Kouření už prostě není cool ! K mému překvapení ani drogy nejsou oblíbené ani u potomku hippies. Ne že byste tady za celý rok neucítili vůni marihuany, ale rozhodně se tady mladí lidé dokážou dobře bavit i bez ní.
Taky jsem si myslela, ze jako zahraniční student tady budu něco trochu víc exotického, ale místo toho jsem se rychle naučila lidi ptát, odkud jsou, nebo odkud je jejich rodina. Dokonce jsem se stala členkou Internacionálního klubu, kde najdu lidi skoro z každého koutu světa. Takže po školní chodbě slyším nadávky v Japonštině, Korejštině, Španělštině, Čínštině, Malajštině, Němčině, Ruštině a teď díky mně i v Češtině. Jak to, že se lidi s tak odlišnými kulturami navzájem nepokoušou, ba co víc, žijou tady v docela poklidné harmonii ?
Předvedu vám malou ukázku.
"Ahoj, jak se máš ?" "Jo, dobrý." Ujdu dalších pár metrů. "Čau, jak jde život ?" "Jo, dobře." Zděšeně se na sebe podívám. Co? Mam díru na tričku, nebo mam zelený obličej ? Snažím se být neviditelná.
Byla jsem druhým dnem v Americe.
Dokážete si představit, že byste se prostě procházeli obrovským supermarketem, a pět neznámých lidí by se na vás usmálo a ptalo se, jak se máte ? Anebo že byste šli po pláži, smáli se na kolemjdoucí a zdravili je? Nebo se začali bavit s úplně neznámým člověkem jiné generace, který jde stejným směrem ? Tak pak jste jako stvořeni pro život v Americe !
Já, která jsem byla zvyklá zdravit jenom svoje kamarády a ne vždycky se na ně přitom šklebit od ucha k uchu, jsem byla považována za podivína.
Ha, jaký falešný lidi ! To byla moje obranná reakce. Nebyla jsem totiž zvyklá pustit si lidi tak blízko k tělu. A zároveň jsem nemohla uvěřit, že se prostě usmívají, protože chtějí, a ne proto, aby jenom "vypadali" mile.
Já jsem si doma, jako každý, kolem sebe postupně vybudovala obranný štít, za který jsem pustila opravdu málokoho. Takže si dokážete představit moje zděšené reakce, když robustní černoška, kterou jsem samozřejmě předtím v životě neviděla, mně položila ruce zezadu na ramena a řekla mi: "Tahle barva vlasů na tobě vypadá tak skvěle ! Kde sis ji nechala udělat?" A následně si se mnou půl hodiny povídala o České republice a pak odfrčela za honem na ponožky. Anebo když mi žena pracující v Galerii zničehonic řekla, ty máš ale krásný oči, a hezky se na mě usmála. Představte si starou babičku, která obdivuje moje super extravagantní boty, snad na patnácticentimetrové briketě.
A na druhou stranu se mi tady ještě nestalo, abych slyšela nepříjemné narážky na mé ucho plné náušnic, neobvyklou barvu mých vlasů, nebo na styl mého oblečení.
Kdybych z Ameriky mohla domů přivézt jenom jednu věc, asi by to byla ta schopnost vzájemné tolerance a uznávání.
| 1 Bude vám vadit, když si zakouřím? |
| 2 Budete se zajímat, když zemřu? |