Logo L.S.K. 2000


LISTY STAROHRADSKÉ KRONIKY

ČÍSLO 1ROČNÍK XXV.BŘEZEN 2002

Jan Slavotínek

Velikonoce ve Starých Hradech


LA PNP, pracoviště Staré Hrady, v roce 2001

První rok nového desetiletí, století a tisíciletí přinesl především změnu ve vedení pracoviště. Dosavadní "šéf" prom. hist. Karol Bílek se stal po třiceti letech jeho budování na vlastní žádost řadovým archivářem a vedoucí byla jmenována s platností od 1. 5. 2001 PhDr. Eva Bílková, která zde působí od roku 1973.

K 31. 12. 2001 ukončil své působení v archivu také člen ostrahy pan Václav Trnka ze Starých Hradů a odešel do důchodu. Děkujeme za dlouholetou obětavou práci. 6. 11. 2001 zemřel ve věku 80 let dlouholetý člen ostrahy pan Ladislav Tuláček ze Starých Hradů.

Na práci se jako každým rokem podílela i letos řada mladých pomocníků, převážně studentů pedagogických a filozofických fakult českých univerzit. Byli to Eva Bílková ml., Tomáš Breň, Mikuláš Čtvrtník, Eva Flanderková, Nina Hojdarová, Ondřej Macura, Kristina Nováková, Lucie Peisertová, Adéla Urbanová, Barbora Víšková a Kateřina Zilynská z Prahy, dále Jitka Bílková z Lepařova gymnázia v Jičíně a paní učitelky Ilona Sládková z Kladna a Irena Škodová z Libáně. Archivní materiál zpracovávali i studenti archivnictví Tomáš Hylmar z UJEP Ústí nad Labem a Vanda Navrátilová z Univerzity Hradec Králové a 11 studentů Jihočeské univerzity z Českých Budějovic, kteří zde vykonávali svou archivní praxi. Jako konzultanti pomáhali i vysokoškolští pedagogové Dagmar a Josef Blümlovi z Českých Budějovic, Věra Brožová, Dominik Hrodek, Jan Linka, Martin Sekera, Aleš Zach a Bohdan Zilynskij z Prahy a Alena a Michal Přibáňovi z Brna. Své úkoly zde plnili i někteří kolegové ze Strahova.

Celkem bylo v roce 2001 zpracováno 29 archivních fondů (12 924 archivních jednotek uložených ve 106 kartonech), na dalších se pracuje. Z regionálních byly dokončeny archivní fondy jičínských autorů Jindřicha Fleischnera, Jana Šamala a Jiřího Vičara.

Na pracovišti LA PNP ve Starých Hradech je nyní 1503 archivních fondů uložených ve 25 259 kartonech, což spolu s dalšími materiály zaujímá 4524 běžných archivních metrů.

Archiv navštívilo 114 badatelů, z toho 8 zahraničních (Francie, Německo, Polsko, Slovensko, USA). Vykonali 534 badatelských návštěv. Na Strahov bylo odesláno 404 výpůjček, dále bylo zodpovězeno 22 písemných dotazů. Do Starých Hradů zavítalo 11 exkurzí (studenti češtiny a historie z Prahy, Liberce a Pardubic, gymnazisté z Jičína, učitelé z turnovského EXODu, archiváři z celé republiky, kteří se zúčastnili školení na Kosti a členové mezinárodní Nadace pro obnovu památek).

Jako v předchozích letech, i v tomto roce se pracovníci archivu věnovali kulturní a osvětové práci. Byla zde uspořádána vědecká konference ke 100. výročí spisovatelky Jarmily Glazarové, pracovníci přednesli řadu přednášek a napsali 16 článků, účastnili se 3 vědeckých konferencí, pracovali ve 3 redakčních radách atd. Eva Bílková řídila historický kroužek na Lepařově gymnáziu v Jičíně, Karol Bílek vedl výuku literárního archivnictví češtinářů na královéhradecké univerzitě.

Ve spolupráci s Osvětovou besedou Staré Hrady bylo na zámku zajištěno provádění návštěvníků (4782), bylo uspořádáno 12 uměleckých výstav, 7 koncertů, 6 recitačních pořadů, 1 beseda, 1 divadelní představení a 1 šermířské vystoupení. Nejvýznamnějšími akcemi bylo tradiční prvomájové recitační odpoledne Hany Kofránkové a 2. ročník literárně hudebního festivalu, který připravili Jitka Molavcová, Alfred Strejček a Štěpán Rak. Ten se opět konal první srpnový týden a byl spojen s nočními prohlídkami zámku, při nichž se návštěvníci setkali s mnoha oživlými historickými a literárními postavami.

Jsme rádi, že i v tomto roce se udělalo ve Starých Hradech hodně odborné i kulturní a osvětové práce, že přibylo mnoho dalších přátel zámku a že Staré Hrady si udržují své dobré jméno.

Eva Bílková


Vysoké státní vyznamenání Miloši Hájkovi

Loňského 28. října udělil prezident republiky Václav Havel doc. Miloši Hájkovi, DrSc. státní vyznamenání Za zásluhy. Po roce 1889 je to pravděpodobně první Libaňák, který byl tímto vysokým vyznamenáním oceněn. Narodil se sice v r. 1921 v Dětenicích, ale nejšťastnější léta svého mládí strávil právě v Libáni. Jeho maminka totiž pocházela z rodu Semiánů, kteří měli na náměstí známý cukrářský krám. Přestože se později jeho rodiče přestěhovali do Oužic a pak znovu do Prahy, kde Miloš v roce 1940 ukončil maturitou své studium na reálném gymnáziu, prakticky každé prázdniny trávil u svých příbuzných v Libáni. Buď u Semiánů nebo u Arnoldů. V Libáni si také našel nemálo dobrých přátel, mnohé na celý život.

Fyzicky nebyl žádným Herkulem, ale jeho duch zářil jak maják. Na sklonku třicátých let nebylo myšlenky, podnětu či problému, které by se jeho výborná paměť, zvídavost, schopnost samostatné analýzy nedotkla a nepřiblížila je nám "provinciálům". Rozsah jeho vědomostí i zájmů byl už tehdy impozantní. Dovedl se orientovat zejména v tom, co nás právě na jičínských školách neučili – nejen v nejnovějších dějinách a právu, ale i v moderní krásné literatuře a surrealistické poezii. Znal Masarykovo dílo, podrobně prostudoval Peroutkovo Budování státu, ale představil nám i knihy J. Gunthera o Evropě, Asii a překlady světové literatury. Přibližoval nám články nekonformních časopisů stejně jako ovzduší písní i scén Osvobozeného i Burianova divadla, prostupující klima druhé poloviny třicátých let. Spolu s ním jsme také hluboce prožívali dramata oné doby – sklonek a zánik Masarykovy republiky, degenerační fázi tzv. druhé republiky, o které mimochodem později napsal dodnes pozoruhodnou historickou studii .

Po 15. březnu mu bylo jasné, že nastal čas národně osvobozeneckého odboje, a dovedl pro něj získat i v Libáni nemálo spoluúčastníků.

Miloš se záhy se v Praze dostal do kontaktu s levicovou skupinou Lorenc-Fuchs, která organizovala vydávání ilegálního časopisu Svět proti Hitlerovi. Zde se také seznámil nejen s marxistickou a komunistickou literaturou, ale i s pravidly konspirace, díky které podstatná část tohoto okruhu přežila akce gestapa a vyvinula se na počátku r. 1941 v samostatnou skupinu, vydávající později časopis Přehledy, jichž byl M. Hájek hlavním redaktorem. Tato skupina se však orientovala i na další důležitý problém – vytvořila síť skupin i osob v Praze, na Kladensku, na Jičínsku a také v Libáni, které získávaly formuláře a razítka, umožňující oněm židovským spoluobčanům, kteří se rozhodli opustit vytvářející se ghetta, přijmout novou identitu vytvořenou falešnými doklady a dále bojovat proti nacismu, anebo "ztratit se z dohledu" přesídlením či podobně.

Miloš Hájek sám dal k dispozici své doklady a umožnil tak přežít jednomu z pronásledovaných, ač to byl tehdy čin, za který nacisté vyměřovali trest smrti. Byl za to nedávno vyznamenán vysokým izraelským řádem Spravedlivý mezi národy a jeho jméno je na věčnou paměť vyryto v Památníku Yad Vashem v Jeruzalémě.

Konspirativní síť Přehledů se po r. 1942 postupně rozrůstala, navazovala spojení s dalšími odbojovými komunistickými, sokolskými i důstojnickými organizacemi, ale ani ona se nakonec neubránila provokatérským agentům. M. Hájek byl 21. 8. 1944 zatčen Gestapem a po sedmi měsících mučivých vyšetřování odsouzen k trestu smrti, jehož vykonání zabránila květnová revoluce.

Po osvobození pokračoval Miloš Hájek ve studiu na Vysoké škole politické a sociální v Praze a později pracoval jako docent na Vysoké škole politické jako vedoucí katedry dějin mezinárodního dělnického hnutí. Patřil k těm, kteří záhy pronikli k jádru skutečných dějin komunismu a jeho stalinistické degenerace, a protože našel mnoho stejně smýšlejících, kteří soudili, že jedině zevnitř komunistické strany lze dosáhnout demokratických reforem a tím i transformace centralistického totalitarismu, stal se na počátku šedesátých let jednou z prvních obětí plíživých čistek, které rozvinul Novotného režim. Přeřadili ho v roce1964 do ČSAV jako řadového pracovníka, ale kontakty se stejně smýšlejícími mu přerušit nedokázali. Naopak přispěl právě v této době k prozření široké obce učitelů vysokých škol např. i tím, že přeložil a zveřejnil klíčové pasáže knihy anglického historika E. H. Carra Dějiny sovětského Ruska, které už tehdy důkladně osvětlily dodnes platnou dějinnou anamnézu stalinistického systému.

Po lednové změně r. 1968 se Miloš Hájek stal ředitelem Ústavu dějin socialismu, který pozdější normalizátoři označili za jedno z hnízd revizionismu. Husákovo vedení ho proto sesadilo a zařadilo mezi své permanentně sledované a různým způsobem šikanované nepřátele.

Díky svým konspirativním zkušenostem udržoval Miloš Hájek kontakty s různými sférami disentu. Stal se zejména duší nelegálních Historických studií, které se udržely jako nejdéle vycházející a nezničitelný samizdat našeho disentu až do sametové revoluce. V roce 1977 podepsal Chartu a v roce 1988 se stal i jejím mluvčím spolu se S. Devátým a B. Janátem.

Nepřestal ani s vědeckou prací. Spolu s Hanou Mejdrovou dokončili rozsáhlou práci o vzniku Komunistické internacionály, která vyšla před listopadem v zahraničí a před nedávnem i u nás a byla přijeta vědeckou obcí s uznáním.

Když se v roce 1988 připravovalo založení Obrody, stal se Miloš Hájek členem přípravného výboru a na prvním ilegálním sjezdu i jejím předsedou. Později byl i klíčovým iniciátorem jejího vstupu nejen do OF, ale později i do ČSSD. V této straně se Miloš Hájek velmi aktivně účastní politicko analytických a programových prací dodnes.

Miloš Hájek je niterný demokrat, muž nezdolné odvahy, přímosti, aktivity, věrného přátelství, ale i stále hledající a pochybující racionality. Je osobností, jakých je sice málo, ale díky jimž se nakonec naše dějiny vždy obracely směrem k pokroku, překonávání omylů a hledání nových cest humanismu. Historie budoucnosti si ho proto vždy připomene, protože lidé jemu podobní ční nejen nad současníky, ale i nad čas. Dodnes se cítí Libaňákem a tak i my ostatní, naladění na stejnou strunu, mu můžeme popřát pevné zdraví a radost z práce pro své spoluobčany, která byla vždy krédem jeho života.

Vojtěch Mencl


Šestinásobná gratulace

Nestává se každý rok, abychom si během jednoho čtvrtletí připomínali životní výročí tolika přátel Starých Hradů. Navíc pěkně srovnaných po deseti letech. Letošní rok je však zajímavou výjimkou. Posuďte sami:

Před 80 lety, 28. 2. 1922, se narodil řezbář a textilní výtvarník Vladimír Říha z Rožďalovic. Kdyby mu měli přijít gratulovat všichni ti jeho dřevění vodníci, čertíci, tančící kozy, ještěrky a jiná zvířátka a pohádkové postavičky, kdyby se měl přidat Renčínův Hamáček a Dlabáček i jiné osůbky, byl by to nekonečný veselý zástup, který by vstupoval do naší výstavní síně, aby potěšil návštěvníky. Tak jako již několikrát.

Před 70 lety, 27. 3. 1932, se narodil grafik Václav Ševčík. K tomu grafikovi by ale také patřilo přidat fotograf, spisovatel, učitel – a dále asi sto různých profesí, které souvisí s chalupařením. Neboť tento roduvěrný Moravan se shodou šťastných životních okolností stal i chalupářem na Žďánku u Malechovic v Českém ráji – a odtud už nebylo daleko do výstavní síně ve Starých Hradech, k vytvoření krásného starohradského plakátu a propagaci Starých Hradů mezi svými přáteli.

Před 60 lety, 4. 2. 1942, se narodil vážený historik, univ. profesor PhDr. Vladimír Wolf, t.č. děkan pedagogické fakulty královéhradecké univerzity. I on si prožil zajímavé životní osudy muzejníka, kopáče, archiváře a vysokoškolského pedagoga, pevně zakořeněného do východočeského regionu, o němž napsal neuvěřitelné množství historických příspěvků. Listy starohradské kroniky se mohou pyšnit, že je i jejich spolupracovníkem.

Před 50 lety, 14. 1. 1952, se narodila archeoložka PhDr. Eva Ulrychová. Pracuje v jičínském muzeu, ale daleko spíše ji najdete někde "v terénu" po celém okrese. Kope, přednáší, sbírá, zachraňuje, přesvědčuje. Už jako dítko školou povinné kopala keltskou svatyni u Markvartic, později se mnohokrát vracela i na Staré Hrady, aby zpracovala zdejší archeologickou sbírku a vytvořila zdařilou a přitažlivou expozici pro návštěvníky.

Před 40 lety, 19. 3. 1962, se narodil malíř, grafik a učitel Pavel Vavřík. Je rozvážný, pravý Moravan, trvalo nám dlouho, než jsme ho přesvědčili, aby představil své umění i návštěvníkům starohradského zámku. Ale stálo to za to vynaložené úsilí! A navíc nám po vzoru svého tchána Františka Škody i své manželky Rity několikrát parádně vyportrétoval zámek. Později vytvořil jeho turistické razítko, ilustroval knížku starohradských pohádek atd.

Před 30 lety, 4. 2. 1972, se narodila Helena Chalupová. Od dětství výborná recitátorka, účastnice mnoha soutěží, vystudovala herectví v Brně – neboť to již nebydlela v Dětenicích, nýbrž v Šumperku, kam se její rodiče přestěhovali za hrachem, když tam bylo převedeno jeho šlechtění. Nyní má jiné, radostné starosti – ale věříme, že kariéra na prknech, která znamenají svět, ji nemine.

Šest osobností, šest přátel, kteří nám nejspíše s vrozenou skromností vytknou, že jsme jejich životní jubilea připomněli veřejnosti. Ale nemohli jsme jinak poděkovat za jejich přátelství a přízeň, které projevují Starým Hradům. A oni si veliké poděkování zaslouží měrou vrchovatou.

KEB


Dvě schlikovská výročí

Před 150 roky, 22. ledna 1852, se narodil v Seisseneggu v Dolních Rakousích poslední držitel kopidlenského a starohradského panství z rodu Schliků, hrabě Ervín František Schlik. Byl synem hraběte Jindřicha Františka Schlika (1820-1859), často pobýval na svých českých statcích a stal se velkým a štědrým příznivcem turistiky. Zvláště se zasloužil o zpřístupnění rozsáhlého komplexu Prachovských skal veřejnosti. Zemřel 26. dubna 1906 ve Vídni, pohřben byl v Kopidlně, později byly jeho tělesné pozůstatky převezeny do šlikovské hrobky ve Veliši. Jeho manželství s Marií Terezií z Hohenlohe zůstalo bezdětné. Po Ervínově smrti se rozpoutal několikaletý spor o dědictví, po němž se zdejšího panství ujali příslušníci rodu Weissenwolfů. Rod Schliků se dále rozrůstá v potomcích Ervínova mladšího bratra Františka (1854-1925), pána na Jičíněvsi a velkostatku Veliš – Vokšice.

Jednou z nejvýraznějších osobností rodu Schliků byl generál František Josef Jindřich Schlik. Narodil se 23. května 1789 v Praze a zemřel před 140 lety, 17. března 1862, ve Vídni. Celý život se věnoval vojenské jezdecké kariéře. Jako mladík bojoval v napoleonských válkách, v nichž přišel v roce 1813 v bitvě u Lipska o jedno oko. Později stále postupoval v hodnostech, stal se polním podmaršálkem, krakovským gubernátorem a nakonec generálem jízdy. Vyznamenal se v bojích v Uhrách v letech 1848-1849, kde byl spolubojovníkem generála Liechtensteina, poté byl zemským vojenským velitelem na Moravě a v Haliči. Ještě v roce 1859 se významně účastnil bojů v Itálii, zvláště bitvy u Solferina. Byl rovněž c. k. komořím, tajným radou a doživotním členem panské sněmovny a obdržel mnoho vyznamenání.

Generál Schlik byl dvakrát ženatý. První manželka, hraběnka Žofie z Eltzu, zemřela po čtyřletém manželství 4. 9. 1821, poté byla jeho chotí Vilemína Breuerová (zemřela roku 1862). I on byl pohřben nejprve v Kopidlně, později ve velišské hrobce.

Na reprodukci portrétního obrazu Josefa Vojtěcha Hellicha vidíme jeho čtyři děti: Albínu, Františku, Teklu a Jindřicha. Ten zemřel tři roky před otcem, a tak generálovým nástupcem jako hlavy šlikovského rodu se stal jeho vnuk Ervín.

Ve 2. ročníku sborníku Fontes Nissae (Liberec 2001) najdeme i zajímavou stať Milana Svobody Vějíř z Kutné Hory. Autor v ní popisuje vzácnou památku ze sbírek Památkového ústavu středních Čech – malovaný vějíř s kresbami Clam-Gallasů a jejich přátel, vzniklý kolem roku 1860. Je na něm i výjev popsaný takto: "U dalšího kočáru se nachází výrazná postava, ´hrabě Schlick´ (č. 12), v šedém obleku a nazelenalém klobouku s prolomenou střechou. Právě nasedne, maje jednu nohu na stupátku." Tohoto hraběte autor identifikuje jako Františka Josefa Jindřicha Schlika.

Otiskujeme portrét generála Schlika a připomínáme si 140. výročí úmrtí tohoto významného vojevůdce.

KB


Ceny Thalie za herecké výkony v roce 2001 převzali 16. března také dva vzácní přátelé Starých Hradů – člen činohry Národního divadla v Praze Josef Somr a zakladatel pražského Semaforu Jiří Suchý. Hezký večer bezvadně uváděla další naše příznivkyně Jitka Molavcová. Blahopřejeme!


Milena Lenderová

Eliška hraběnka Schliková

(Panu profesoru Robertu Kvačkovi k 70. narozeninám)

Eliška, správněji Elisabeth, Elisa či Lisette, narozená dne 26. ledna 1790 v Praze, v paláci na rohu dnešní Národní a Spálené ulice, byla třetím, nejmladším dítětem habsburského diplomata, vyslance v Kodani a Mohuči Josefa Jindřicha Schlika (1754-1806) a Filipiny Ludmily, rozené Nostitz-Rieneckové (1766-1843), dcery zakladatele Stavovského divadla, mecenáše a spirita agens proslulého pražského salonu. Centrem šlikovského panství byly od poloviny 17. století severovýchodní Čechy, hlavním sídlem zámek Jičíněves.

Dědicem Josefa Jindřicha se stal syn František Josef Jindřich (1789-1862), voják, který zahájil kariéru za napoleonských válek a bojoval ještě u Solferina – dotáhl to až na generála jízdy. Prvorozená sestra Antonia Josefa (1783-1830) se provdala za svého strýce, matčina nejmladšího bratra, hudebního nadšence Jana Nepomuka Nostitze (1768-1840), zakladatele mladší nosticovské větve. Zdá se, že na vyvdání Elišky už nebylo pomyšlení – na pořádné věno nezbylo a neslušelo se, aby dcera z významného a starobylého rodu nerovným sňatkem poklesla na společenském žebříčku. Elišku tedy čekal úděl staré panny...

Až dosud provedené sondy do soukromého života urozených neprovdaných dam naznačují, že se budeme muset rozloučit s představou usychající slečny, o kterou nemá nikdo zájem a která žije svůj zatrpklý život v zajetí klepů a pletacích drátů. Naopak – nejmladší dcery významných (a zřejmě i méně významných) rodů od mládí se svým celibátem počítaly, k němu směřovala i jejich výchova. V dospělosti tak disponovaly – vedle přiměřené renty – dalším neméně významným kapitálem: svým rozsáhlým vzděláním. Díky němu se dokázaly věnovat celé škále zájmů. Renta jim umožnila sice nehýřivý, ale na podněty bohatý život zpestřený malováním, aktivní zálibou v hudbě, účastí na společenském životě a především cestováním. Neprovdané šlechtické dcery (pokud nevstoupily do některého exkluzivního řádu) bývaly zpravidla čestnými členkami některého dámského nadačního řádu – Eliška zvolila Damenstift Maria Schul v Brně.

Tyto ženy bývaly rovněž velmi prospěšné své rodině. I Elišku čekal úděl tety, pečující o čtyři sirotky (Teklu, Albínu, Jindřicha Františka a Františku), děti bratra Františka Jindřicha. Ten se oženil 24. dubna 1817, ale svou Marii Sophii, rozenou hraběnku z Eltzu, pohřbil již po čtyřech letech manželství: dne 4. září 1821 v šestinedělí zemřela.

Eliška byla od mládí náruživá čtenářka. Knihy si vybírala z rozsáhlé knihovny, na jejímž budování měl významný podíl děd Leopold Anton Josef Schlik (1663-1723), nejvyšší kancléř Českého království. Knižní fond plynule rozšiřovali i další členové rodu. Jak lze soudit z významného zastoupení brožur týkajících se revoluce a napoleonských válek, patřil mezi ně také Eliščin otec Josef Jindřich a bratr František. Na zámku v Kopidlně (kde po smrti Josefa Jindřicha trávila vdova s Eliškou většinu času) byly v této době soustředěny všechny šlikovské knihovny.

O Eliščině četbě nás zčásti informuje její čtenářský deník – bohužel nedatovaný – kam si zapisovala citáty z četby (ze Seneky a dalších antických autorů, z Voltaira, Rochefoucaulda, z německých romantiků aj.) i vlastní úvahy o přátelství, přírodě, křesťanských ctnostech a morálce... Záznamy jsou zpočátku vedeny francouzsky, postupem času je francouzština nahrazována němčinou. Tato skutečnost potvrzuje hypotézu, že v průběhu doby předbřeznové němčina definitivně vytlačila francouzštinu z její poslední středoevropské bašty, z komunikace urozených dam.

Kromě "klasiky" četla Eliška také spisy velmi oblíbené Madame de Genlis, někdejší vychovatelky francouzského "občanského" krále Ludvíka Filipa. Její díla o etiketě, společenském chování a výchově dětí (především děvčat) se nacházela snad ve všech evropských šlechtických knihovnách. Eliška si z jejího spisu Adčle et Théodore (1782) vypsala polemiku s myšlenkami Rousseauova Emila, především s pasážemi, které zpochybňovaly užitečnost rozsáhlého dívčího vzdělání. Zdá se, že jí takové názory byly poněkud proti mysli, každopádně však přistupovala ke svému vychovatelskému poslání velmi zodpovědně. Literatura jí byla rovněž inspirací: Eliška se projevila také jako básnířka – posmrtně, roku 1856, vyšla sbírka jejích 41 básní, Sammlung von Gedichten aus dem Nachlass der Gräfin Elise Schlick.

Některé ze svých básní zhudebnila – Eliška hraběnka Schliková vynikla totiž i jako klavíristka a hudební skladatelka. Složila několik koncertů a opusů k tanci, pár jich dokonce vyšlo tiskem (např. Tři písně, op. 12). Hudbě se mohla skutečně věnovat po celý rok: klavír byl v Kopidlně i v Praze (v obou sídlech rodina pořádala domácí koncerty) a pokud s matkou trávila léto v lázeňských Teplicích, mohla koncertovat a pořádat hudební večírky i tam. Skládáním a zadáváním koncertů se snažila zlepšit hmotné postavení umělců – z její štědrosti se těšili hudebník a pozdější ředitel pražské konzervatoře Jan Bedřich Kittl (1806-1868) a úředník pražského magistrátu, hudební samouk Václav Jindřich Veit (1806-1864). Oba jí věnovali několik svých děl. Podporovala Josefa Slavíka (1806-1833) – nelze vyloučit, že prostřednictvím tohoto houslisty, který hrával ve společnosti Palackého, Vinařického, Šembery, Macháčka a dalších, přišla Eliška do kontaktu s českou obrozeneckou inteligencí. Nezapomínala ani na kantory z Jičínska: na rodáka z Drahorazi Václava Straku (1806-1888), jenž pravidelně docházel na zámek, na housle doprovázel hraběnku i její neteře, se svou kapelou (zahrála v mladoboleslavských krojích při korunovaci císaře Ferdinanda v Praze) muzicíroval při domácích plesech, ba dokonce zkomponoval polku My jsme hoši ze Šlikovska, a Františka Matěje Hilmara (1803-1881), kopidlnského učitelského pomocníka a pak i učitele. S Hilmarovým jménem se neodmyslitelně pojí polka, která se zrodila po roce 1830 právě na kopidlnském panství. Dokonce se setkáme s názorem, že hraběnka Schliková se zasloužila o zviditelnění tohoto temperamentního tance v Praze. Také Hilmar byl na zámku vítaným hostem – s Eliškou hrával nebo ji doprovázel jako zpěvačku. Jednu z polek – Elisen, složenou v tónině C dur – jí také věnoval.

Mezi Eliščiny přátele patřil žák J. V. Tomáška Alexander Dreyschock (1818-1869), evropsky uznávaný klavírista a průměrný skladatel. Ference Liszta přivedla hraběnka na myšlenku zkomponovat pro klavír Husitskou píseň. Z pražských německých básníků podporovala tehdy mladého lékaře Alfreda Meissnera (1822-1885).

Tak jako všechny urozené děti, také Eliška se učila kreslit. Diletantské malování, které se u některých osobností stalo celoživotní zálibou, se ve šlechtickém prostředí prosadilo v 17. století jako součást výuky mladých šlechticů coby budoucích vojáků. Původní zájem o technickou kresbu (mladíci s modrou krví kreslili převážně fortifikace a jiné vojenské stavby) se prohluboval, k výkresům s tématikou architektury se přidaly – v duchu nastupujícího romantismu konce 18. století – kresby přírodních scenérií. V téže době se začínají malování věnovat i dívky. Ve šlechtických službách se prosazují v roli domácích učitelů někteří významní malíři – připomeňme Ferdinanda Runka ve službách schwarzenberských, Josefa Berglera, jenž se stal vychovatelem u Kinských, Josefa Mánesa, Antonína Novotného aj. Kdo učil malovat mladou Elišku, (zatím) nevíme, ve 30. letech, kdy se rodina pravidelně stýkala se známým českým portrétistou a malířem oltářních obrazů Josefem Vojtěchem Hellichem (1807-1880), bylo už na učení čtyřicetileté hraběnky trochu pozdě.

Na panství Schliků prožil Hellich šťastné období svého života. Na zámku v Kopidlně byl vždy vítán, s Eliškou utvořili "kreslířskou akademii" a oba pilně malovali. Hellich portrétoval jak vrchnost, tak úředníky panství. Kromě zakázek portrétních zde získal rovněž zakázku na svůj první oltářní obraz pro farní kostel sv. Jiří v Psinicích na šlikovském kopidlnském panství. Nestal se sice ani učitelem dětí Františka Jindřicha, ale pro zajímavost uveďme, že v lednu 1842, už jako kustod archeologických sbírek Muzea a první český profesionální archeolog, byl Eliškou aa její matkou požádán, aby Františkovým dětem učitele kreslení opatřil.

Právě poslání archeologa, jemuž k italskému stipendiu mimochodem napomohla přímluva Eliščina bratra u ministra Franze Antona hraběte Kolowrata, přivedlo Hellicha v roce 1844 znovu na Jičínsko. Archeologii a památkám vůbec přála i hraběnka Eliška, a tak kromě Hellicha pobýval na Kopidlně i tehdejší nejvýznamnější český archeolog, historik a "národohospodář", českobudějovický rodák Matyáš Kalina rytíř z Jaethensteinu (1772-1848). Ostatně i sama hraběnka se podílela na vzniku muzejních sbírek, jak dokládá dokumentace Václava Hanky. Nelze dokonce vyloučit, že její dochované skicáře s nákresy náhrobních kamenů šlechtických rodů či šlikovských tolarů vznikly, možná právě na podnět Hellichův, pro potřeby Muzea.

Pokud nemůžeme dost dobře přísahat na Eliščin malířský talent, pak kreslířskou obratnost a slušnou techniku jí rozhodně upřít nelze. V hraběnčině pozůstalosti se dochovaly dva skicáře dokládající silnou úctu k šlikovské rodové tradici, ale i kresby poukazující k tehdy oblíbeným a hojně užívaným předlohám, jimiž byly především obrazy nizozemských mistrů 16.- 17. století. V zachovaných Eliščiných kresbách sice neobjevíme dobové zaujetí pro krajinu, zřetelné například v kresbách Pavlíny Schwarzenbergové, Louisy Chotkové, Marie Terezie Černínové a Ludviky Althannové, zaujetí, považované některými badateli za výraz stavovského sebevědomí a lásky k české zemi, za doklad zemského patriotismu. Nicméně tento patriotismus najdeme v písemném odkazu hraběnky Schlikové. Zůstaly po ní rozsáhlé poznámky k dějinám rodu, k místopisu Království českého, k dějinám zemí Koruny české, výpisky z matrik, poznámky o dějinách Jičínska (především ve vztahu k Albrechtovi z Valdštejna). Pocit sounáležitosti s zemí předků je patrný nejen v jejím vztahu k českým hudebníkům, ale také z jejích intenzivních kontaktů s kopidlnským vlasteneckým kaplanem, farářem, děkanem a od roku 1834 vikářem, "arciotcem učitelů", Františkem Aloisem Vackem (1779-1854), o němž je známo, že se snažil národní vědomí probouzet nejen mezi svými farníky a učiteli, ale i mezi šlechtou svého vikariátu. Hraběnka měla porozumění pro Vackova historická a místopisná bádání, na její přímluvu pátrali knihovníci šlechtických knihoven a archivů po původních pramenech – zprávy o nich zasílali na kopidlnskou faru. Na druhé straně nic nenasvědčuje tomu, že hrabata Schlikové kdy učinila sebemenší krok od patriotismu zemského k uvědomělému jazykově českému vlastenectví.

Život v českých zemích na počátku 19. století nebyl rozhodně idylický, tragickým způsobem (samozřejmě nejen v případě rodu Schliků) ho poznamenaly napoleonské války. František Jindřich organizoval od roku 1808 na svých panstvích domobranu, o rok později vstoupil do vojska, nejdřív jako poručík u kyrysníků, brzy na to se stal rytmistrem u husarů. Bojoval u Pasova, Aspern i Wagramu, účastnil se uzavření příměří ve Znojmě. V roce 1810 vojenskou službu nakrátko přerušil (v této době byla provedena poslední větší úprava, klasicistní přestavba předhradní vstupní budovy, zámku ve Starých Hradech), ale o tři roky později se do armády vrátil. Účastnil se několika bitev, vyznamenal se v bitvě u Lipska, kde dvakrát odrazil útok francouzské jízdy. Utržil zde vážné zranění pravého oka. Zraněné oko hraběte Schlika se nepodařilo zachránit ani věhlasnému německému profesorovi Starhovi. Po vyléčení se hrabě odebral s poselstvím do Paříže (dorazil sem 2. května 1814) – vrátil se povýšen na majora. Za své zásluhy v napoleonských válkách získal i další vyznamenání. O tom všem – a také o trudném životě v zázemí, o péči o raněné (na Kopidlně se starali o mladého ruského důstojníka), o obavách o blízké a přátele nás zpravuje francouzsky psaný deník, který si hraběnka Eliška začala psát v dubnu 1809, bohužel ho nedokončila – poslední zápis je z 9. července 1815. V těchto smutných letech se hraběnky ze Schliků vyznamenaly také svou dobročinností – což potřební nepochybně ocenili více, než Eliščin hudební či literární talent. Na zámku v Kopidlně se v dobách hladu vyvářela tzv. rumfordská polévka – recept na ni najdeme v rukopisné kuchařce paní Ludmily Filipíny. Jedna dávka byla pro padesát osob. V podporování chudých pokračovala Eliška i po matčině smrti.

Od počátku dvacátých let se Eliška obětavě starala nejen o churavějící matku, ale také o své neteře a synovce. Většinu roku žili všichni v Kopidlně. Vyučování děvčátek bylo svěřeno guvernantce Anně Stehlíkové, na vzdělání chlapce dohlížel kopidlnský děkan Vacek. Urozené děti byly brzy uváděny do společnosti, a tak – s výjimkou jednoho bálu v Kopidlně – plesovou sezónu trávily hraběnky s dětmi v Praze. Dochovaly se dopisy malé Tekly a Albíny, týkající se jejich prvních plesových dojmů.

Hrabě František Jindřich se kolem roku 1825 podruhé oženil s Vilemínou roz. Breuerovou, ovdovělou Brukherovou z Donau (+1862), která mu porodila další dvě dcery. Sídlili většinou v Praze, nicméně František Jindřich byl neustále na cestách – ve Vídni, Pardubicích, v Opavě, v Uhrách – na tato místa ho zavedla služba v armádě. Staré hraběnce se takový život nelíbil, proto se pokoušela prostřednictvím svých příbuzných a známých intervenovat u císaře, aby ponechal Františka v Praze. Nebylo to však nic platné.

Eliška stála trpělivě matce po boku – spolu s ní oplakala Antonii, která zemřela v srpnu 1830 po dlouhé nemoci, ba co hůře, pohřbily i mladičkou nadanou Teklu, zesnuvší o čtyři roky později. Matka zemřela roku 1843. Po její smrti se Eliška stala – tak trochu paradoxně – svobodnou bytostí. Albína, Jindřich František i Františka už její péči nepotřebovali, a tak zbývajících dvanáct let vedla Eliška skrovnou domácnost v Praze, v apartmá ve šlikovském domě (nájem platila bratrovi, jemuž revoluční události let 1848-1849 umožnily vyznamenat se při pacifikace revolučních Uher), a na zámku v Kopidlně. Pokud to jen trochu šlo, byla od léta do podzimu na cestách.

Na první delší samostatnou cestu se vydala pár měsíců po matčině smrti, v srpnu roku 1844. Procestovala – jak bylo tehdy ostatně obvyklé – německé země, Nizozemí a Belgii, Švýcarsko a lázeňská města v Rakousku a Čechách. Zajímaly jí historické památky, divadla, obchody, ale také přírodní krásy. Část cesty absolvovala lodí – plavba po Rýnu představovala běžný způsob dopravy, jak dokládají deníky i jiných cestovatelů. Všechny upomínky na cestu lepila hraběnka pečlivě do alba – díky její svědomitosti tak víme, kolik stály noclehy v evropských hotelích, kolik se platilo v dostavníku, na parníku i na prvních středoevropských železnicích, za jakou sumu se hraběnka se svým nevelkým doprovodem dokázala nasnídat, naobědvat či navečeřet, kolik vydávala za dárky z cest pro své blízké. V albu najdeme dobová vyobrazení jednotlivých lokalit, vstupenky do divadel a koncertů, reklamní letáky a účty obchodních firem. Cestu opakovala i v následujících letech – vyjížděla vždy v září, vracela se – podle okolností – po několika týdnech či měsících.

Když Eliška 14. prosince 1855 v Praze zemřela, vzbudilo poslední rozloučení s přívětivou hraběnkou velkou pozornost obyvatel Prahy. Během výkropu zazněly verše Alfreda Meissnera a kantáta Jana Bedřicha Kittla – oba pánové tak vzdali poslední hold své šlechetné mecenášce. Eliška hraběnka Schliková byla pochována o dva dny později do rodinné hrobky v Kopidlně.

Základní prameny a literatura:

Státní oblastní archiv Zámrsk, Rodový archiv Schliků.
Sammlung von Gedichten aus dem Nachlass der Gräfin Elise Schlick, Prag 1856.
Československý hudební slovník, II. díl, Praha 1965
Beitrag zur Gräflich Schlik´schen Herrschafts-und Hausgeschichte. Verlag der Gräfl. Schlik´schen Beamtenschaft, Kabátník & comp., Jičín 1895.
Hilmarova první polka. České slovo, 23, č. 233, 2. 10. 1941, s. 12.
Jan LAMAČ: Strakové v Drahorazi – učitelé a hudebníci. Sborník Musejního spolku v Jičíně 6, 1940, s. 14 – 34.
Josefa Vojtěcha Hellicha záznamy autobiografické. Idyla Kopidlenská. Přeložil a sestavil Alois Dyk. Strojopis, 1959. Josef Vojtěch Hellich. Osobní fond. LA PNP Praha, pracoviště Staré Hrady.
Monatschrift für Theater und Musik. herausgeben von Josef Klemm, Wien, II. Jahrg. (1856), s. 137.
Antonín MORÁVEK: František Alois Vacek. Ke 160. výročí jeho narození a k 85. výročí jeho úmrtí. Sborník Musejního spolku v Jičíně 5, 1939, s. 2 – 8.
Zdeněk NEJEDLÝ: Bedřich Smetana, III. díl, Praha 1929
Karel SKLENÁŘ: Archeolog J. V. Hellich na Libáňsku v roce 1844. Z českého ráje a Podkrkonoší 12, 1999, s. 207 – 210.
Lenka VOJTÍŠKOVÁ: Skladby žen ze starých hudebních a hereckých rodin, Časopis Národního muzea 1954, s. 66 n.


Sedlišťský starosta Jan Linhart

(5. 6. 1872 –26. 3. 1949)

Snad právě kvůli výhledu na obě obce, Staré Hrady a Sedliště, byl před mnoha desítkami let založen hřbitůvek, místo posledního odpočinku těch, kteří se v těchto obcích zrodili, kde žili a odtud se také vydávali na poslední pouť, aby na svatém poli spali svůj věčný sen. Vždy když přicházím do místa toho věčného smíru, rozhostí se v mém nitru kousek toho posvátného ticha. Oči bloudí po jednotlivých náhrobcích, jako by chtěly proniknout leckterá tajemství, která zůstávají zapomenuta.

Záměrně se chci zastavit u jednoho z hrobů, tam zcela vlevo v průčelí, kde jen málokdy bývá náhrobní žulová deska ozdobena kytičkou květů. Čelní deska přicházejícímu poutníku stroze sděluje "Rod Matějů, Linhartů a Grafků". Časové pořadí jmen asi kameník nezapsal podle toho, jak rody zaujímaly místo posledního odpočinku ani podle toho, zda patřily k dlouhodobým usedlíkům obce Sedliště.

Není zajisté od věci i dnes žijícím generacím připomenout kořeny některých předků, připomenout jejich význam pro rozvoj obce a kulturu tehdejšího života, o něž se významně zasloužili.

Jedním z takových rodů je rod Linhartů, jehož kořeny sahají hluboko do minulosti. Jak je možno dovodit z matrik, různých písemných záznamů, ale i z dobrozdání pamětníků, rod Linhartů v Sedlištích patří k nejstarším. Písemné doklady o jeho existenci bychom našli již v 17. století. V 19. století žily v obci Sedliště prakticky čtyři rodiny toho jména. Tři z těchto rodin (Jana Linharta, Antonína Linharta a Františka Linharta) patřily do užší příbuzenské větve a jejich stavení čp. 20, 21 a 36 se nacházela na horní straně obce. Rod Linhartů z čp. 1, který žil na opačné straně obce vlastnil "půllán" a nebyl s rodinami Linhartů na horní straně obce v bližším příbuzenském svazku. Tato větev na začátku 19. století vymřela.

Rod Jana Linharta, u jehož náhrobku jsem se zastavil, pocházel původně z čp. 21 (dnes zde žije rodina Bílkova). Dobré víly vložily do kolébky Jana Linharta mimo jiné dva nadmíru vzácné dary – výborný hudební sluch a píli. V raném mládí odešel k vojsku tehdejšího c. k. rakousko-uherského mocnářství, kde se stal členem vojenské kapely. Muzika byla jeho láskou, která jej provázela prakticky po všechny dny jeho života, a to až do pozdního stáří. Později hrával jako člen Libáňské kapely a vyučoval mladou generaci notám a hře na housle. Nelze nevzpomenout i jeho činnost skladatelskou, k níž patří mimo jiné i skladby Mlýn v Českém ráji, Upomínka na Libáňskou výstavu nebo Pochod českých legionářů. Dokonce se pokoušel i o psaní, jak svědčí jeden jeho článek v semilské Besedě z roku 1948.

O životním osudu rozhodovalo v určitém úseku života jeho srdce. Upřímná láska k dívce Marii vedla tehdy mladičkého Jana Linharta k rozhodnutí, že se vrátí ze světa do rodiště zpět, aby se zde oženil a založil rodinu. Později, když se naskytla možnost koupě stavení čp. 20 s mála kousky polí, přestěhoval se s rodinou o několik domků blíže ke středu obce.

První světová válka zasáhla zemi. Mladí muži museli narukovat do války, bída a hlad sužovaly snad každou rodinu i v této malé vísce. Do tohoto životního nečasu byl ve svých 42 letech Jan Linhart, pro svoji autoritu a zajisté i ve světě získané zkušenosti, zvolen starostou. Byl i zástupcem místních rolníků v pražském ústředí pěstitelů řepy.

Jak i kronikář obce, učitel Josef Dlouhý tehdy zaznamenal, nebyl úřad starostenský v této době záviděníhodný. Na jedné straně byl pod tlakem úřadů spojován s odvody branců, soupisy s předváděním domobranců pro doplňování vojsk na frontě, záborem hospodářských zvířat a vyrobených produktů, vyřizováním přihlášek pro vyživovací povinnost, vyživovacích příspěvků pro rodiny narukovaných vojínů, jakož i vydáváním "enek"(cukřenek, chlebenek) apod., na druhé straně byl potom pod tlakem válkou znepokojených a bídou strádajících obyvatel obce.

Konec I. světové války a pád rakousko-uherské monarchie přinesl nové světlo a novou naději na lepší časy. Třebaže pondělí 28. října 1918 bylo větrným podzimním dnem, předznamenal tento den vznik nového Československého státu. Starosta Jan Linhart uspořádal průvod obcí na "Vrcha", kde přednesl k občanům proslov. Za zpěvu národních písní byly potom spáleny symboly odumřelé monarchie.

Země se postupně vzpamatovávala z válečných útrap, nastal čas plně se věnovat obnově hospodářství. Válkou zbídačený venkov se pustil tentokráte všemi silami do boje s přírodou, aby dobýval chléb pro vlastní obživu, ale i pro obživu národa.

Právě na tomto místě je třeba vzpomenout nezanedbatelný přínos starosty Jana Linharta. Prostřednictvím svých aktivit v Agrární straně nejen získával, ale také předával nové odborné poznatky v oblasti zavádění výnosnějších plodin a jejich odrůd, organizoval výměnu šlechtěného osiva obilovin, cukrovky, pícnin a bramborové sadby. Systém střídání plodin spolu se zaváděním doplňkového používání strojených hnojiv nejenom propagoval, ale i aplikoval ve svém byť malém hospodářství, aby přesvědčil příkladem především větší hospodáře, že takto vynaložené investice povedou ke zvýšení efektivity hospodaření.

Kromě péče o svou četnou rodinu byl vždy nápomocen jak radou tak i v rámci možností skutkem svým přátelům a sousedům. Svojí autoritou působil často na rodiče mladých lidí, aby jim nebránili opustit rodnou vísku, když chtěli okusit skývu chleba ve světě. Tady vzpomenu starostova kmotřence Josefa Linharta (z čp. 36), který na jeho významnou přímluvu mohl vstoupit do pilotní školy a který stanul dokonce mezi prvními učiteli létání I. Československé republiky ve vojenské pilotní škole v Prostějově a později v Bratislavě.

Rovněž v rámci svého starostenského působení Jan Linhart účinně spoluvytvářel v obci zázemí nejen pro osvětu, ale i pro kulturu – pro činnost divadelního spolku, jakož i spolku hasičského, který se nemalou měrou podílel na životě obce a zvláště potom na její ochraně.

Jan Linhart tak ve vážnosti a úctě prakticky starostoval čtvrtstoletí a to až do začátku II. světové války. Odporovalo jeho národní hrdosti zastávat starostenský úřad pod knutou nacistické zvůle. Bylo to proti jeho silnému národnímu cítění. Často však bylo možné vnímat trochu stesku po lepším zítřku v zaznívajících tónech, které se nesly v letních a podzimních podvečerech od zápraží jeho domu.

Když květnové slunce v roce 1945 přineslo i časné probouzení přírody, jakoby na počest konce II. světové války, plný elánu přicházíval pravidelně každou neděli po polednách k přízni Františka Linharta, kde s přáteli a sousedy rokovali o politické situaci jak doma, tak ve světě. Besedy končívaly mnohdy rušnou výměnou názorů často až v pozdních odpoledních hodinách, zvláště potom po únorových událostech v roce 1948.

Čas, ten neúnavný běžec putující snad po předem vyměřené dráze, jednoho březnového dne roku 1949 došel svého cíle. Zvon u kostelíka sv. Jana Křtitele ve Starých Hradech hlásal do širokého okolí truchlivou zprávu, že se zastavilo srdce šlechetného člověka – Jan Linhart zemřel.

A tak v onen smutný březnový den vyšel dlouhý smuteční průvod ze Sedlišť, aby se ubíral "Jelenkou" ke Starým Hradům. Tichým krajem zaznívaly vážné pohřební marše Kyzivátovy kapely, provázející svého dlouholetého člena, protkávány modlitbami lidu, který se sešel ze širokého okolí, aby doprovodil k místu posledního odpočinku vzácného člověka.

Až někdy navštívíte starohradský hřbitůvek, zastavte se na chvíli, položte třeba i malou kytičku kvítí na šedou žulovou desku nebo zapalte svíčku. Uctěte památku muže, který se zasloužil o blaho kraje a od jehož narození uplyne 5. června 130 let.

Josef Linhart, Říčany


Hledání ztraceného času

Dnes vám přinášíme díky panu starostovi Rokytňan Jiřímu Žďánskému dvě pohlednice Horních a Dolních Rokytňan z 20. let 20. století. Obě fotografoval R. Šplíchal z Nových Hradů u Vysokého Mýta, vydal je obchodník Josef Kučera z Dolních Rokytňan a hostinský Hynek Bulíř z Horních Rokytňan.


2. část
Menu