ČÍSLO 2 | ROČNÍK XXVII. | ČERVEN 2004 |
Odkud se napít skřivánka
Zítra je řada na vás
Jsme Jsme tu ještě
Peříčko studu
Stéblo trávy překříží cestu
Zakořeníme slibují ohořelé stromy
Od 17. dubna do 13. května měli návštěvníci Starých Hradů možnost seznámit se ve výstavní síni v arkádách s krásnou výstavou fotografií, nazvanou Rok v Českém ráji. Její autoři – Pavel Hanibal a Josef Kvapil z Mladé Boleslavi (oba narozeni roku 1977) se vážněji fotografii věnují asi osm let.
Na veřejnosti se poprvé představili na společné výstavě v lednu 1999 v prostorách Střední průmyslové školy v Mladé Boleslavi. Vystavený soubor se jmenoval Křehká krása Jizerských hor a tvořilo ho 27 fotografií. Konání výstavy bylo podpořeno Nadací pro záchranu a obnovu Jizerských hor z Liberce. Její ředitelka, paní RNDr. Blažena Hušková, jim tehdy zapůjčila několik vlastních informačních tabulí a propagační materiály, které se týkaly oblasti Jizerských hor. Výtěžek ze vstupného připadl této nadaci.
Ve stejném roce byl založen, respektive znovu obnoven Fotoklub v Mladé Boleslavi. Hned od počátku se oba zúčastní jeho činnosti a společně s ním vystavují (klubová výstava ve Střední průmyslové škole v Mladé Boleslavi, v únoru roku 2000 regionální přehlídka fotografů regionu Objektiv 2000, konaná v Templu v Mladé Boleslavi).
Hranice svého města autoři překročili v roce 2001, kdy začali vystavovat své nové fotografie, tentokráte z oblasti jim nejbližší – z Českého ráje. Kolekce tří desítek snímků představuje oblast autorům nejmilejší. Český ráj je pro ně nekonečnou inspirací již mnoho let a oni cítí "jakousi povinnost splatit mu svůj dluh". Fotografie vznikaly v průběhu několika let a zachycují Český ráj v neobvyklých světelných náladách a v průběhu celého roku. Výstava je výběrem toho nejlepšího, co se zatím podařilo autorům zobrazit.
Výstava je putovní a je tzv. otevřeným cyklem. To znamená, že cyklus není konečný. Stejně jako se v této oblasti střídají a budou střídat prchavé okamžiky, nálady, barevnost a jedinečnost chvíle, tak vznikají a budou vznikat i nové fotografie z tohoto kraje. Díky proměnlivosti a toku času byl představovaný soubor fotografií nazván Rok v Českém ráji. Staré Hrady jsou další zastávkou v putování této kolekce (po Turnovu, Železném Brodu a Mladé Boleslavi).
Zajímavé bylo spojení fotografií s verši dalšího nadšeného obdivovatele Českého ráje, básníka a pana učitele ze Lhotic u Mnichova Hradiště Josefa Brože. Autoři tím hledají ještě výstižnější vyjádření, jak zvýšit účinek na diváka – a to jak obrazově – vizuálně, tak i slovně. Není třeba pochybovat, že mistr pera a slova, známý básník pan Brož je osobou jistě nejpovolanější. Jeho verše se citlivě snoubí s obrázky a vhodně doplňují celou výstavu. Tam kde fotografům chybí slova a vyjádření, tam poezie nachází široké pole pro své uplatnění. Toto zajímavé spojení všichni tři autoři společně předložili veřejnosti k posouzení. Výsledek opravdu stál za zhlédnutí.
Byla údobí, zvláště v prostředí českého poetismu a surrealismu, kdy pojem lyrismu vyjadřoval cosi zvláštního v určitých polohách tehdejšího umění. Souviselo to s myšlenkou vzájemné souvztažnosti výtvarného umění a poezie právě v rovině do značné míry abstrahujícího lyrismu. Tento pojem můžeme chápat především jako citem vedené spojení a zobecnění vjemů a snových představ v rámci vyšší, symbolicky míněné podoby a výpovědi díla. Lyrismus představoval jakousi sjednocující esenci života i umění, něco, co sice vyplývalo z životní praxe, co ji ale přesahovalo v řádu básnicky formulované touhy po křehkém destilátu reálné vizuality a snového symbolismu. Není náhodou, že jednu z nejpříznačnějších forem lyrismu představoval artificialismus Štyrského a Toyen – v podstatě již krajní abstrakce, ale stále ještě prostoupená asociacemi čerpajícími z reality, rozostřenými a rozechvělými citem. Případná je i poznámka, že právě české umění se v atmosféře takto pojatého lyrismu dovede velmi dobře pohybovat – a to až do dneška.
Sotva si lze v textilní tvorbě představit vhodnější techniku sloužící cílům lyrismu, než je právě aradekor a artprotis, vrstvení materiálů v podstatě svým významem abstraktních, avšak schopných vytvářet iluzi konkrétních prostorových útvarů i dynamických tvarových dějů.
Textilní dílo Marie Tomášové nachází jedno ze svých vyvrcholení právě v technice netkané tapiserie. Ta vyhovuje autorčině schopnosti přetvořit textilní materiál v symbolický děj tvarů a barev, odzrcadlující obsahy intimní sféry niterné symbolické imaginace. V podstatě snové představy mají právě v řádu lyrismu svůj vztah jak ke vjemům věcného světa a zvláště přírody – včetně kosmu, tak i k básnickým sférám fantazijních představ. Obrazová metafora ztrácí každou tíži a vybízí ke snění. Zvláštností lyrismu textilních obrazů Marie Tomášové je ale schopnost dramatizovat esence žitých i sněných obsahů někdy až existenciálním tónem skrytých nejistot. Vůle spět ke křehké kráse díla – odpovídající nehmotnosti snu – je podbarvena obavou z jejího možného mizení ve světě drsných skutečností života i možných katastrof. Soužití zemské tíže s duchovní představou nebes není vždy harmonické. Odtud dramatické podtexty lyrismu. Volná textilní tvorba Marie Tomášové nabízí tvarové a barevné skladby schopné lyrického ztišení i barokně expresivního patosu, jde o dílo nanejvýš obsahové a aktuální.
Není náhoda, že si režisérka a recitátorka Hana Kofránková vybrala Jana Nerudu – narodil se totiž před 170 lety. Pro prvomájové odpoledne ve Starých Hradech, 19. v pořadí, zvolila kromě velmi známých balad a romancí i méně známé, rovněž fejetony a hrst epigramů nepatřily k těm, s nimiž jsme se seznámili již na středních školách. Partnerem jí byl poprvé v tomto tradičním pořadu Alfred Strejček, který je, stejně jako ona, čestným občanem obce Staré Hrady. Pořad byl bez hudebního doprovodu.
Obdivovatelů Hany Kofránkové a jejích prvomájových recitačních odpolední se sešlo mnoho, a tak po snesení židlí ze 2. poschodí budovy zámku se pořad konal na nádvoří.
Všimla jsem si, že první báseň – Vším jsem byl rád – v podání Alfreda Strejčka si potichu v její nejznámější strofě špitali někteří posluchači spolu s recitátorem a to se stávalo během pořadu častěji. Zazněly např. Balada rajská, Balada česká, Romance o Karlu IV., Jarní z Prostých motivů a další méně známé (Jan Kalvenz klempíř, Adam). Čekala jsem dosti zvědavě, co režisérka Hana Kofránková z díla Jana Nerudy pro sebe, Alfreda Strejčka a pro nás vybere. Musím říci, že by mě překvapila, kdyby nás ničím nepřekvapila, ale překvapená jsem nebyla a myslím, že nejen já. Výběr fejetonů a epigramů byl skvělý a ukázal jejich neobvyklou aktuálnost. Současně nám připomněl, že toho o Nerudově tvorbě běžný konzument literárních děl ještě mnoho neví. Onu zmiňovanou aktuálnost si dovolím připomenout ocitováním celého epigramu Česká politika.
Nahoře v modru orli, plní síly,
K nim pavouček své hravé vznáší zraky:
Atmosféra na prvomájovém odpoledni ve Starých Hradech, které začalo vernisáží děl textilní výtvarnice Marie Tomášové, byla opět velmi přátelská a milá, kontakt mezi účinkujícími a publikem bezvadný. Kdo má rád mluvené slovo, nemohl si přát víc: Alfred Strejček spolu s kytaristou Štěpánem Rakem a herečkou Jitkou Molavcovou založili na Starých Hradech tradici Hudebně literárního festivalu (bude se konat v létě již popáté) a je zárukou kvality přednesu, Hana Kofránková má za sebou (a doufám, že i před sebou) významná ocenění za práci rozhlasové režisérky i v mezinárodním měřítku, je vynikající scénáristkou literárně hudebních a jiných pořadů, obdivovanou pedagožkou a skvělou recitátorkou. S Alfredem Strejčkem se sešli na Starých Hradech kupodivu pouze v říjnu 1992 v pořadu z díla Jiřího M. Paláta, ale oba jsou spjati s kulturním děním na Starých Hradech od druhé poloviny 70. let. První prvomájové odpoledne se konalo v roce úmrtí básníka a nositele Nobelovy ceny Jaroslava Seiferta (1986) a Hana Kofránková nás zarmoutila svou nepřítomností pouze jednou, takže jsme se s ní a celou škálou vynikajících recitátorů, herců a hudebníků radovali již osmnáctkrát.
Co říci na závěr: Celé odpoledne na Starých Hradech přineslo mnoho nových zážitků pro milovníky mluveného slova a návštěvníkům, kteří se zde potkávají téměř pravidelně dlouhá léta, radost z dalšího shledání a Haně Kofránkové a Alfredu Strejčkovi stejnou radopst z atmosféry, kterou vytváří jejich starohradské publikum.
P.S. Nemohu při této příležitosti nevzpomenout osobnosti, která mi na Starých Hradech – a nejen tam – chybí a která by to napsala líp, profesorky Jany Hofmanové, s níž se už, bohužel, nepotkáme...
(pokus o reportáž)
Každé dva roky se konají v Jičíně Valdštejnské dny. Letošní IV. ročník přinesl novinku: vévoda se rozhodl navštívit i některá svá okolní panství, a tak se vydal v neděli 16. května na Staré Hrady a na Kost.
Indiskrecí písařů kanceláře se jeho úmysl dostal na vědomost starohradských úředníků a ti začali s přípravami. Hlavními organizátorkami uvítání se staly Evelina a Jitka Bílkovy, které získaly podporu mnohých přátel z řad studentstva účinkujícího při nočních prohlídkách zámku ve dnech hudebně literárního festivalu. Jim všem patří dík veliký, neboť v období vysokoškolských zkoušek, státnic, prestižních sportovních běhů a jiných povinností to byla skutečná oběť. A tak jsme na nádvoří zámku mohli vidět hejtmana starohradského panství s chotí (Jan Chodějovský a Evelina Bílková), podřimující zbrojnoše (Karol Bílek a Martin Píša), zámeckou kuchařku (Katka Vrablová), komornou (Marika Davidová), děvečky (Petra Vavroušová, Jana Bydžovská, Jitka Bílková, Lenka Trmalová s ovečkou) atd. Dokonce i oživlý obraz Jiříka Pruskovského z Pruskova bylo lze spatřit na nádvoří (Jan Hušek v rámu). Dostavily se rovněž sličné hudebnice ze souboru Musica puella. Balcarovi otevřeli hned po poledni zámeckou restauraci, i když obvykle tak činí až navečer. Kostýmy přivezla hradní posádce osobně humprechtská kastelánka Dája Faměrová, další ušila Evelina Bílková nebo si je herci našli doma ve skříních. Ze všech sil pomáhali i Tomáš Breň, Irena Škodová, Eva Bílková st. a další. Antonín Čapek a František Hrdý přišli zatroubit fanfáry, Trmalovi zapůjčili ovečku, ing. Másnica seno, Václav Javůrek nasejpák – zkrátka pomáhali všichni, kdo byli požádáni. I svatý Petr.
Ale popořádku. Nejdříve byla ve 13 hodin zahájena výstava obrazů a akvarelů slečny Adély Brabcové z Mladé Boleslavi. O jejím díle pohovořila herečka Eva Horká, upozornila na díla s protiválečnou tematikou i na milá zobrazení památkových a přírodních motivů Českého ráje. Po prohlídce výstavy začal koncert dívčího sexteta Musica puella z Teplic. V nádherném souzvuku zpěvu, fléten, cembala a violoncella zazněly skladby Adama Michny z Otradovic a dalších barokních mistrů.
A do toho se náhle ozvaly zvuky válečných bubnů a trumpet. Osazenstvo zámku zachvátil zmatek, snažili se uklidit nepořádek, hejtman si připravoval uvítací řeč, zbrojnoši vytvářeli z přítomných špalír. A již na nádvoří vpochodoval valdštejnský praporec a za ním sám vévoda Albrecht z Valdštejna (Miroslav Kněbort) s chotí, družinou a doprovodnou vojenskou jednotkou lancknechtů. Obešli nádvoří, vévodský pár se usadil do křesel, vyslechl hejtmanovo hlášení a zaposlouchal se do dalších skladeb koncertu. Hejtman Albrechta z Valdštejna také požádal o portrét, neboť zde je pouze podobizna stavebníka zámku pana Pruskovského. Mezitím byla slavnostní chvíle narušena vojáky, kteří předvedli jednoho ze zdejších zbrojnošů přistiženého při krádeži. Vévoda ho osobně vyslechl a uložil poměrně nízký trest – vykoupit se písničkou. Vybral si Kočka leze dírou – a diváci mu pomohli. Spokojenost s návštěvou potvrdil Albrecht rozkazem vypálit čestnou salvu. Stalo se tak oddílem mušketýrů (všechna hradní okna to vydržela). Poté si Valdštejn prohlédl hradní kostel a občerstvil se v rytířském sále, načež odcestoval dále na Kost. A Musica puella pokračovala v koncertování, i když již většina ze 150 návštěvníků pomalu odcházela...
Poté se uklízelo, mylo, hradní posádka se rozjížděla a slíbila, že se koncem července na noční prohlídky opět sejde v plném počtu.
V sobotu 29. května 2004 zažily Staré Hrady další hezké kulturní odpoledne. V gotických prostorách zámku byla nejprve za účasti starosty města Jičína ing. Martina Puše zahájena výstava obrazů ing. arch. Vladimíra Studeného. Výstavu instaloval umělcův žák a přítel Petr Heber, který také připravil úvodní slovo:
"Ing. arch. Vladimír Studený se narodil 11. března 1904 ve Slatinách. Celý život působil jako architekt na Pražském hradě. Již od studentských let na architektuře a na Akademii maloval hlavně krajiny a zátiší. Kamarádil s malířem Františkem Tichým, fotografem Josefem Sudkem, profesorem Zdeňkem Wirthem, restaurátorem Němcem a dalšími umělci.
Jeho tvorbu kompozičně i v barevnosti ovlivnily studijní cesty po Belgii. Miloval plátna vlámských malířů, navštěvoval galerie i muzea. Jeho oleje mají jistotu i řád, jsou velice dekorativní, představují osobnost romantického umělce, který věří ve svou božskou jiskru a chrání ji před módními vlivy. V jeho dílech je cítit silnou pracovní intenzitu. Jeho samotářství je následek až fanatického poměru k umění – k malbě, restaurování či architektuře. Cítí se dosti silným, aby s uměním žil samoten bez jakýchkoliv prostředníků. Své obrazy neprodával, ale několik jeho sběratelů u nás i v zahraničí mělo to štěstí, že vlastní jeho díla. Nemohu a nechci hodnotit dílo, které vytvořil, jeho tvorbu jistě zhodnotí až budoucí znalci umění a doufám, že pozitivně."
Po úvodních slovech Petra Hebera a prohlídce výstavy se přítomní odebrali do krbového sálu, kde vyslechli koncert, který připravili posluchači Konzervatoře Jana Deyla v Praze, klavírista Petr Pařízek a flétnistka Michaela Linková. Petr Pařízek se představil i jako komponista. Dále zazněly skladby Vaňhalovy, Dvořákovy, Debussyho, Händelovy, Skrjabinovy, Griegovy a dalších autorů. Bylo to jejich první společné vystoupení, které prokázalo jejich nadání a umění. Věříme, že se nám Petr i Míša představí na Starých Hradech častěji.
Musím hned úvodem podotknout, že jsem absolvovala již několik veřejných vystoupení, ale ještě žádný samostatný koncert. Ten první jsme si domluvili pro Staré Hrady. Petr nekladl žádný odpor, když jsem mu oznámila, že budeme hrát 29. května ve po vernisáži. Oba jsme se na to velmi těšili. Já částečně proto, že jsem nikdy žádný koncert neorganizovala, částečně ze zvědavosti na reakci lidí, kteří Petrovo klavírní umění neznají. Petr svých vlastních koncertů absolvoval již bezpočet, takže to pro něj nebyla žádná novinka, ale zatím nikdy nevystupoval na zámku.
Již dopředu jsem připravila program (vzhledem k tomu, že znám Petrův repertoár k absolventským zkouškám, to nebyl problém) a Petr mi ho schválil. Vše se zdálo naprosto skvělé – jako vždy, když je na obzoru průšvih.
Většinu věcí, které jsme hráli spolu, jsme znali již delší dobu a secvičení tedy nebyl takový problém. Jedinou věcí, jež se Petr měl naučit, byla Suita od Bollinga. Mou povinností bylo obstarat Petrovi něco, z čeho by se to mohl naučit. Vzhledem k tomu, že noty do Braillova písma přepsat nedovedu (a nikdo, kdo to ovládá, nebyl ochoten pomoci), šla jsem za svou korepetitorkou, která skladbu se mnou již několikrát hrála, v domnění, že se problém vyřeší – jednoduše mi to nahraje na kazetu. Jak prosté! Ale – omyl! Paní korepetitorka mi sdělila, že skladbu již bohužel neumí a navíc právě odjíždí do Itálie, takže se to nebude moci naučit. Začala jsem uhánět další profesory, kteří by mi byli mohli pomoci – a když už to vypadalo nadějně, ulehla jsem s angínou. Tudíž z toho nebylo zase nic.
V době mé nemoci měl Petr za úkol nahrát na kazetu klavírní doprovod. Učinil tak, ale když jsme poprvé hráli, zjistili jsme, že si spletl sóla a přeskočil hned na to druhé, přičemž vynechal dvě a půl stránky černotiskových not. Nebyl však čas ani možnosti s tím něco dělat, a tak jsme opět stáli před problémem: původně plánovaný hodinový koncert se měl zkrátit o polovinu. Petrovi to nejprve nevadilo, ale na mé naléhání začal též přemýšlet nad náhradními skladbami.
Čas se nám rychle krátil, nastalo pondělí a v sobotu jsme měli hrát. Petr mi nahrál na kazetu dva sólové flétnové party k věcem, jež vybral jako náhradu. Ale to bychom nebyli my, aby se nám to nějak nezkomplikovalo. Pouštěla jsem si je na svém přehrávači, který mě už dlouhou dobu zlobí, takže kvalita byla nulová. Navíc má příliš rychlé otáčky, takže to celé bylo téměř o půl tónu výše, než jsem mohla zahrát. Petr si zase pracně sháněl klavírní doprovod ke skladbě, kterou jsem vybrala já – nakonec úspěšně. Kalamita se zdála být zažehnána.
Úspěšně jsme dorazili na zámek a ubytovali se. Petr byl velmi ohromen klidným prostředím starohradského zámku – a kvůli němu program koncertu rozšířil o Dvořákovu skladbu Na starém hradě.V sobotu ráno jsme šli cvičit do sálu, kde se měl koncert konat. Čekalo nás další nemilé překvapení – kvůli chladnému klimatu jsme oba měli neustále vystydlé flétny. Tudíž když jsme pustili podklad ke koncertu pro dvě flétny, byli jsme soustavně nízko. Co počít? Naštěstí jsem měla s sebou vypůjčený diktafon, na který jsem chtěla původně celý koncert nahrát. Pouštěli jsme tedy podklad z něj, ačkoliv kvalita zvuku moc dobrá nebyla. Dala se však na něm usměrňovat rychlost přetáčení, což pro nás bylo v tu chvíli nejpodstatnější. Ale navíc jsem byla nízko i oproti klavíru, a s tím se opravdu nedalo nic počít. Ani klasické zahřívání nepomohlo.
Pravdou je, že takovou trému, jakou jsem měla, jsem ještě nezažila. Neustále se ozývalo mé svědomí: "Pokazíš to, málo jsi cvičila, neumíš to dobře atd.", na čemž bylo bezesporu něco pravdy.Petr vypadal naprosto klidně, jediné trápení, jež ho postihlo půl hodiny před začátkem koncertu , bylo, že když se letmo dotkl brýlí, upadla jim pravá nožička. Když byla opět přilepena izolepou, nabyl znovu svého klidu a jediná nervózní jsem už zase byla jen já.
Kupodivu celý koncert proběhl téměř v naprosté pohodě. Nevím, zda-li mne natolik rozpálila tréma či co, ale nízko jsem nebyla. Vzhledem k našemu strachu (nu dobrá, tedy přesněji: k mému strachu) bylo velké překvapení, že jsme hráli skoro bez chyb. Obecenstvo snad bylo spokojené...
Celý víkend, strávený na zámku, bylo o nás pečováno vskutku královsky. Návrat do hlučné, smogem zamořené Prahy byl opravdu nepříjemný, ale dobrou náladu nám pozvedla myšlenka, že si koncert ve Starých Hradech budeme muset brzy zopakovat.
Stalo se již tradicí, že festival, který má ve svém názvu jméno Foerstrů – této hudební dynastie 19. a 20. století – se koná první červnovou sobotu nejen v Osenicích, ale i dalších okolních obcích a městech. Vedle Osenic to dosud byly i Dětenice, Dolní Bousov a Jičín. Novinkou 4. ročníku, který se konal v sobotu 5. června 2004, byla hned další tři místa v regionu, kde se koncertovalo: zámek Staré Hrady, Veliš a Rožďalovice. Pro organizátory nebylo snadné obsáhnout tak velkou část oblasti a zajistit koncertní místa, informovanost publika, ale i stravování pro tak velký počet účinkujících. Těch na letošním ročníku byly téměř čtyři stovky. K uctění památky Foerstrova rodu přijeli z Chotěboře, Pardubic, Kutné Hory, Semil, Dolního Bousova, Sobotky, Brandýsa nad Labem, Staré Boleslavi, Kladna, z Prahy a zpěváci a početné delegace též, podobně jako v loňském roce, i ze Slovinské republiky. I letos byl tedy festival mezinárodní.
Hlavní organizátoři festivalu – obec Dětenice a oblastní výbory Unie českých pěveckých sborů spolu s dalšími obcemi a městy mikroregionu – zvládli vše na výbornou. I počasí se po předcházejícím deštivém dnu a noci umoudřilo a závěr přehlídky, kdy festivalový sbor zpíval v amfiteátru v Osenicích dvě závěrečné skladby – Velké, šíré rodné lány J. B. Foerstera a lidovou z Kopaničárska pozlatilo svými paprsky i životadárné slunce. I my zpěváci jsme byli dojati mohutností tohoto závěru, zpěvem, jenž se nám dral z hrdel a laskavými slunečními paprsky.
Inovací letošních Foerstrových Osenic byla účast folklórního souboru Muziky Dykyty z Přerova nad Labem. Ten nejenže zahajoval odpolední přehlídku, ale doprovodil sbory v již zmíněném závěru a svým vystoupením utvořil pomyslnou tečku za přehlídkou. Rozzářil svými zpěvy a tanci i publikum na večerních festivalových koncertech ve Starých Hradech a v Dolním Bousově a na náměstí tohoto města se rozloučil s početným publikem Bousovským nokturnem.
Letos prvně byl přizván na festival i dětský sbor. Byl jím dětský pěvecký sbor Klíček Praha.Jeho vystoupení v kostele v Osenicích při zahájení přehlídky i na koncertě v Rožďalovicích splnila naše očekávání. ukázala, že budoucnost zpěvu je právě ve zpěvu dětí v takových sborech, žel už ne ve zpěvu na našich školách. Pěvecká základna pro sbory dospělých se tedy značně zužuje.
Není smyslem tohoto článku rozebírat všech šest festivalových koncertů. Všechny byly opravdovým svátkem pro posluchače, ale i pro samotné zpěváky. Byly zarámovány do krásného prostředí a jejich dramaturgie vycházela z toho, co účinkující obohacuje a co rádi předávají svým posluchačům.
Starohradské potěšily sbory Tabor z Lokve ve Slovinsku, Doubravan z Pardubic aTyl z Kutné Hory, jejichž vystoupení předcházel rozjásaný program krojované Muziky Dykyty z Přerova nad Labem. Nádvoří starohradského zámku tvořilo akusticky výbornou kulisu, i počasí vyšlo nádherně, jen škoda, že účinkující byli v poměru k divákům ve značné převaze. Příště bude potřeba zlepšit propagaci.
Všechny potěšila i účast představitelů Slovinské republiky u nás, pana velvyslance Drago Mirošiće s chotí (byli i ve Starých Hradech) a pana rady velvyslanectví Matjaše Puce s chotí. Dále představitelů měst a obcí, zejména pana hejtmana Královéhradeckého kraje ing. Pavla Bradíka, starostů měst Jičína a Libáně ing. Martina Puše a Jana Šestáka a zástupce Společnosti J. B. Foerstera dr. Václava Němce.
Ve čtyřech uplynulých ročnících dokázal festival svou opodstatněnost v tomto mikroregionu. I zde je obyvatelstvo, které touží po takových kulturních hodnotách, které festival do kraje přináší. Přejeme tedy pořadatelům a organizátorům hodně sil a prostředků k řípravě 5. jubilejních Foerstrových Osenic.
Inspirováni velmi úspěšnou výstavou medvídků v Regionálním muzeu a galerii v Jičíně na přelomu loňského a letošního roku rozhodli se členové občanského sdružení Borovička uspořádat výstavu, kterou nazvali Panenky z půdy. Z půdy proto, že jako výstavní prostor si vybrali opravdickou půdu na Základní škole Bodláka a Pampelišky na Veliši. A také proto, že panenky, když jejich majitelka odroste, často právě na půdě v různých krabicích končí.
Po dva měsíce byly shromažďovány panenky všech druhů, velikostí, stáří a rasy, kočárky, kolébky, postýlky, pokojíčky, nádobíčko a všechny další věci, které s panenkami souvisí. Bylo shromážděno přes 200 exponátů. Rovněž se začala vyklízet půda a připravovat instalace výstavy. Na této práci se podíleli žáci Základní školy Bodláka a Pampelišky a členové občanského sdružení Borovička. Práce na instalaci byla velmi radostná, plná vzpomínání. Celá výstavní expozice byla ještě doplněna předměty, které se zpravidla na půdě nacházejí.
Celá výstava se stala dárkem pro děti k 1. červnu – Dnu dětí, kdy také byla slavnostní vernisáží otevřena. Na vernisáži vystoupil pěvecký sbor Jitřenky, dále Monika Stránská s vyprávěním o historii vzniku panenek a starostka obce Veliš Irena Jandová slavnostně přestřihla pásku a otevřela tak nové zajímavé výstavní prostory. Účastníci vernisáže, a bylo jich mnoho, pozorně pak prohlíželi jednotlivé exponáty, někteří hledali ty své panenky a vzpomínali na dětství. Výstava se všeobecně moc líbila.
Prvním, kdo výstavu zhlédl, byl ale hejtman Královéhradeckého kraje ing. Pavel Bradík, který ji navštívil brzy odpoledne, ještě před vernisáží. Do návštěvní knihy napsal: "S velkou radostí jsem si prohlédl krásně upravenou půdu a vrátil jsem se na chvíli pár roků zpátky. Mé dcery již panenky dávno odložily, ale náš krásný vztah zůstal. Děkuji za krásnou vzpomínku."
A tak můžeme hovořit o zdařilé akci, přinášející radost dětem i dospělým.
5. června oslavil významný americký historik Stanley B. Winters osmdesáté narozeniny. Při této příležitosti ho vyznamenala Akademie věd České republiky Medailí Františka Palackého, která se uděluje za zásluhy ve společenských vědách. Této významné události se zúčastnili nejen přední představitelé Akademie věd a historické obce, ale i jeho četní přátelé. Byli zde i zástupci Starých Hradů, kam jubilant již desítky let zajíždí studovat do archivu i pobýt mezi známými. Staré Hrady má opravdu rád. Vždyť na zámku dokonce slavil své sedmdesáté narozeniny a také o něm psal. I jeho kresby jsme mohli v Listech starohradské kroniky otisknout. Letos zde strávil pěkné odpoledne 7. května, kdy nám také své vyznamenání přivezl ukázat.
Blahopřejeme Stenleyovi k životnímu jubileu, zdravíme i jeho paní Zdenku, která s ním letos ze zdravotních důvodů nemohla přijet – a otiskujeme Laudatio, jímž oslovil slavnostní shromáždění přední český historik prof. František Šmahel.
František Šmahel: Laudatio k poctě prof. Stanley B. Winterse
Předneseno na shromáždění Akademie věd ČR ve vile Lanna v Praze 5. května 2004
Vážená paní předsedkyně, vážený pane profesore Wintersi,
vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi osobní předznamenání:
Dovedu si na svém místě představit jiné kolegy a snad i kolegyně, kteří by dodali dnešní prezentaci prof. Stanley B. Winterse větší váhu i hloubku. Na mysli mám především nedávno zesnulého Stanleyova přítele prof. Jana Havránka, od něhož jsem si nechal z učeného záhrobí našeptávat. Některé písemné podklady z dosud nepřístupných archivů amerických univerzit mi za zády svého manžela, zcela však ctihodně, poskytla paní Zdenka. A protože Stanley měl to životní štěstí jako člověk i badatel, že měl po boku tohoto strážného anděla pocházejícího z českých luhů a hájů, bude se toto laudatio tak trochu vztahovat i na paní Zdenku. Rád bych ještě předeslal, že ač pouhý medievista, byl jsem se Stanleyem od roku 1990 v úzkých pracovních i osobních kontaktech a že jsem byl při tom, když mu v květnu 1991 na slavnostním matiné v Národním divadle prof. Otto Wichterle předal Pamětní medaili ČSAV nesoucí jméno Josefa Hlávky. Jestliže po třinácti letech Akademie věd na návrh jednoho ze svých vědeckých pracovišť, tj. Archivu Akademie věd České republiky, udělila prof. Wintersovi jedno ze svých nejvyšších ocenění, kterým je medaile Františka Palackého za zásluhy ve společenských vědách, pak to mluví samo za sebe.
Nikdo by nehádal, že 5. června bude prof. Wintersovi osmdesát let. Ostatně pro českou historii se narodil mnohem později, v květnu 1945, kdy ho válečný vichr zavál přes Francii a rozbombardované Německo do západočeské Plzně. V Klatovech, kde až do listopadu strávil nejvíce času, prožil první dny osvobození a velkých nadějí. Pomáhal při obnově demokratické samosprávy a jako adept sklářského designu si ukládal do paměti střípky české reality. Kladl si také znepokojivé otázky, které mířily k historii i budoucnosti střední i východní Evropy poznamenané dvěma světovými válkami. Nebylo proto divu, že po své demobilizaci v roce 1946 dal před výtvarným uměním přednost studiu historie na fakultě politických věd Newyorské university. Stanley si svého veteránského studia považoval, studoval odpovědně a když roku 1948 jako čerstvý bakalář hledal pomoc při přípravě diplomové práce o moderním neoslavismu, obrátil se z podnětu svého profesora P. E. Moselyho na významného českého historika Otakara Odložilíka, který v květnu 1948 podruhé nalezl útočiště ve Spojených státech.
Bylo to jedno z osudových setkání. Prof. Odložilík zprvu pomáhal Stanleyovi při zvládnutí obtížné látky radami a od podzimu roku 1949 i jako hostující profesor historie na Columbijské universitě. V té době již Stanley měl za sebou obhajobu magisterské práce "Neoslavism and East Europen Politics, 1905-1914". Tu Odložilík shledal natolik podnětnou, že svému žáku doporučil, aby se stala východiskem jeho disertace. Výzva padla na úrodnou půdu a v čase, který mu zbýval do vypršení stipendia, se zaměřil na vůdce mladočechů Karla Kramáře, který se měl stát, jak ještě uslyšíme, jednou z postav Wintersova českého "pantheonu". Ani po květnu 1950, kdy ukončil své studium na New York University, kontakty s jeho profesorem neustaly a časem přešly do roviny kolegiálního tykání. Tento vztah byl oboustranně prospěšný, neboť právě prof. Winters pohledem pamětníka jedinečným způsobem přiblížil Odložilíkovo poválečné působení na amerických univerzitách. Zcela nedávno, v minulém roce, Český časopis historický přinesl Wintersovu obšírnou stať s příznačným názvem "Otakar Odložilík – historik, který odešel do země zaslíbené".
Ani v Americe nejsou bez práce koláče. Stanley B. Winters působil jako instruktor a učitel na několika školách v různých městech a teprve v roce 1958 se mohl vrátit k doktorskému studiu, tentokrát však na Rutgers University v New Brunswicku. Znovu měl štěstí na školitele, jímž se stal věhlasný historik a znalec středoevropských dějin Robert A. Kann. A opět šlo o vzájemný respekt, který Stanley dal vůči svému školiteli najevo jednak vydáním esejů dedikovaných Robertu Kannovi (to již v roce 1975), jednak vydáním vybraných Kannových studií v souboru nazvaném Dynasty, Politics and Culture. (1991). Wintersova doktorská disertace, pojednávající o rané politické kariéře Karla Kramáře (Karel Kramář´s Early Political Career) mu jednak dala základ k mnoha studiím, jednak podnět k intenzivnímu bádání v českých archivech a knihovnách. Při studijním pobytu v Praze roku 1967 se také seznámil se svou budoucí ženou Zdenkou, tehdy ještě Müllerovou. A že toto setkání opět patřilo k osudovým, dokládají obě jejich děti, paní Jenifer Winters O´Neil a pan Neal Winters.
Když už se zdálo, že druhá Wintersova vlast vstoupí do lepší doby, nastoupila posrpnová normalizace. Winters byl se svou chotí "tam, tam, za velkou vodou", jak se zpívalo ve Werichově zpracování Divotvorného hrnce, tíživé poměry v českém dějepisectví a kulturním životě však neztrácel ze zřetele a pokud to jen bylo v jeho silách, pomáhal svým vyhozeným a jinak postiženým pražským kolegům při zahraniční publikaci jejich příspěvků. Za jiné by tu poděkoval dr. Pavel Křivský. A protože už je na jiném světě, činím tak za něho. Také prof. Arnošt Klíma nemůže již projevit našemu hostu svou vděčnost za poctu, kterou mu připravil dedikací souboru statí v dvojčísle časopisu East Central Europe z roku 1982.
V sedmdesátých a osmdesátých letech se prof. Winters při svém učitelském a jiném působení nezaměřoval jen na českou historii. Díky řadě prestižních grantů měl nejen možnost, ale i povinnost zabývat se i jinými tématy. Řadu pojednání věnoval zejména urbariálnímu vývoji Newarku v New Jersey. Nemohu vás zahltit přemírou titulů z rozsáhlé Wintersovy bibliografie. Ostatně výčet některých témat, konferenčních přednášek i časopisů, v nichž publikoval, bude pro tuto slavnostní dostatečně výmluvný. Se jménem Karla Kramáře se tu znovu setkáváme a – jak ani jinak nebylo možné – Winters nemohl opomenout ani jeho velkého oponenta. Rozsáhlý sborník s názvem T. G. Masaryk, 1850 – 1937: Thinker and politicien, který vydal v roce 1989 a do něhož i autorsky přispěl, zůstává trvalou součástí odborných knihoven, právě tak jako další významný sborník "Grossbritanien, die USA und die Böhmischen Länder 1848 – 1938", vydaný ve spolupráci s Evou Hartmann-Hahnovou o rok později v Mnichově.
Vedle osobností, k nimž dodávám zejména Františka Palackého, prof. Winterse přitahovali vědci, historici i kulturní činitelé, kteří v českých zemích nebyli ve středu pozornosti, anebo o nichž se psát nesmělo či nehodilo. Takovým mužem na okraji byl svého času např. biolog, politik a dlouholetý předseda Československé národní rady badatelské Bohumil Němec. Stanley Winters ne náhodou dal svému příspěvku o této všestranné osobnosti na konferenci k 100. výročí založení České akademie věd a umění v květnu 1991 název Vědec ve službách národa. Jak už z náznaků předchozích věd vyplynulo, do popředí Wintersova badatelství se dostávaly též instituce, spolky a politické strany. Opět jen ve výběru zmiňuji Českou akademii věd a umění, Ottův slovník naučný či Mladočeskou stranu.
Málokdo se tak zasloužil o propagaci české historické produkce ve Spojených státech a v poslední době i v Německu jako právě Stanley B. Winters. Jde o službu neobyčejně prospěšnou, vyžadující odříkání a nepřinášející ani hmotnou ani jinou odměnu. Počtu referátů a recenzí jsem se nedopočítal, bylo jich hodně přes šedesát, a to v časopisech zvučných jmen. Stačí tu uvést American Historical Review, Austrian History Yearbook, mnichovskou revui Bohemia, Slavic Review nebo East Central Europe. Rezignoval jsem na stovky dalších drobných příspěvků, které lze nalézt zejména na stránkách Czechoslovak History Newsletter.S trochou nadsázky by bylo možné říci, že v rubrikách Newsletter se odráží vše podstatné, co se dělo v českém dějepisectví za posledních třicet let. Tento bulletin vznikl jako periodikum sdružení s názvem Czechoslovak History Conference, které bylo založeno, jak pamětníci s pohnutím vzpomínají, při večeři v Minetta Restaurant v roce 1974. Stanley Winters byl opakovaně zvolen členem exekutivního komitétu a v letech 1988 – 1990 zastával funkci předsedy. Jeho organizačních a redakčních schopností si vážil kdekdo. V letech 1975 – 1992 byl tzv. Managing Editor časopisu East Central Europe, který jeho zásluhou pravidelně přinášel i recenze o dějinách českých zemí. Mimo jiné pro tento časopis shromáždil a připravil do tisku hned několik monotematických souborů statí o českých, československých a rakouských dějinách.
Zdaleka jsem nezachytil vše, co by laudatio mělo přinést. Zčásti to jde na vrub mé odborné nezpůsobilosti, zčásti ledacos ani nemohu, či bych neměl vědět. Profesor Stanley B. Winters totiž našince v různých vyžádaných doporučeních a dobrozdáních přistrkoval ke grantům, stipendiím, k badatelským cenám a vysokým poctám. Sám o tom něco vím, a protože nic nesmím prozradit, tak alespoň připojím své vřelé díky. Ještě něco velmi závažného nemohu opomenout. Manželé Wintersovi velkou část své bohaté knižní kolekce v roce 1993 věnovali Slovanskému oddělení newyorské Public Library. Neméně trvale se zapsali do paměti dvou dalších knihoven, a to University of Illinois Library a Newark Public Library, jimž věnovali svou jedinečnou sbírku československých plakátů.
Jestliže se někdo tak plně a soustavně věnuje odborné a veřejně prospěšné činnosti, není divu, přijdou-li časem uznání a pocty. Stanley B. Winters je prvním Američanem, který byl zvolen nejen členem mnichovského Collegia Carolina, ale i členem redakční rady dnes nejvýznamnějšího zahraničního časopisu pro dějiny a kulturu českých zemí s názvem Bohemia. Jak jsem řekl, vše tu nemůže zaznít, ostatně Hlávkovu medaili jsem zmínil již úvodem, a proto jako malý výsek ze širšího spektra připomínám Wintersovo čestné členství Pekařovy společnosti Českého ráje. Kdo ví, zda nebude následovat i nějaká pocta ze Starých Hradů, které se staly Wintersovým velmi častým tusculem.
Ať se zde i jinde můžeme setkávat i v dalších letech!
Paní předsedkyně, medaili Františka Palackého předáte muži povolanému, profesoru Stanley B. Wintersovi.
K nedožitým devadesátinám předního světového astronoma, profesora univerzity v anglickém Manchesteru, proslaveného svou účastí na přípravě projektu amerického letu na Měsíc s posádkou Apollo, Zdeňka Kopala připravila řadu významných akcí jeho rodná Litomyšl, kde mu při jeho poslední návštěvě roku 1991 udělili čestné občanství. Bude jen spravedlivé připomenout si při té příležitosti, že významné rodové kořeny i duchovní vlivy sahaly u Zdeňka Kopala do Českého ráje.
Šlo jen o shodu okolností, že rodák z Hřmenína, romanista Josef Kopal (1883-1966), pocházející z rodu po staletí rozšířeného v tomto kraji, byl jako profesor v roce 1912 přeložen právě do Litomyšle na tamní gymnázium. Měl brzy po sňatku s dcerou jičínského a předtím libáňského učitele Josefa Lelka. (Josef Lelek (1860-1930) maturoval na učitelském ústavu v Jičíně roku 1879 a v Libáni učil v letech 1884-1891. Kromě jiného zde obnovil ochotnické divadlo a založil učitelskou jednotu Lindner.)
Mladým novomanželům Kopalovým se 4. dubna 1914 v Litomyšli narodil syn Zdeněk. K jeho křtu zajeli do Litomyšle prarodiče – hřmenínský rolník František Kopal a žena Josefa Lelka. Tu Zdeněk do její smrti nesmírně miloval. Mladá rodina si však Litomyšle dlouho neužila. Prázdniny roku 1914 trávili u babičky a dědečka v Jičíně. Koncem července 1914 vypukla první světová válka a profesor Josef Kopal byl povolán k vojenské službě a pobyl tam až do konce války. Jeho žena s chlapcem po celou tu dobu zůstali v Jičíně, kde je hmotně podporovali hřmenínští příbuzní. Do Litomyšle se vrátili až roku 1919, kdy profesor Kopal opět učil na litomyšlském gymnáziu. Malý Zdeněk zde začal chodit do obecné školy, ale dochodil ji jen do třetí třídy. Otec byl totiž záhy přeložen do Prahy, kam se pak přestěhovala celá rodina a Zdeněk tak v Praze nejen dokončil obecnou školu, ale absolvoval i smíchovské gymnázium.
U chlapce se velice brzy projevil vyhraněný smysl pro systematický sběr přírodnin – od nerostů přes květiny až k broukům. Dědeček Lelek, který vyučoval na měšťanské škole přírodopis, jej provedl školním přírodopisným kabinetem a Zdeněk mu v četných dopisech sděloval mnohé o postupu svých prací. Tak na jaře roku 1926 – to mu bylo 12 let – psal: "Tento rok žiji ve znamení brouků". Sběru brouků věnoval celý měsíc prázdnin, kdy pobýval u strýce ve Hřmeníně. Jindy zase oznamoval, že si míní pořídit akvárium – což také učinil – a že shání literaturu k "větší vědecké práci", v které chtěl vylíčit "dějiny evoluční teorie". Projevovala se v tom nezměrná chlapcova činorodost a cílevědomost. Když dokončil gymnázium, rozhodl se na vysoké škole studovat přírodní vědy, nikoliv medicínu, jak si přál otec.
To byl rozhodující krok k celé jeho další životní dráze. Jejími etapami se stal stipendijní studijní pobyt na anglické univerzitě v Cambridge, později na univerzitě Harvardské, za války pak práce v Massachusettském technologickém institutu v Spojených státech. Dovršila ji profesura na univerzitě v anglickém Manchesteru, kde Zdeněk Kopal vybudoval od roku 1951 samostatnou katedru astronomie, kterou vedl až do smrti 23. června 1993.
Napsal 53 knih a přes 400 vědeckých prací, redigoval astronomické časopisy, jeho jméno nese i jedna planetka. Byl čestným členem České astronomické společnosti a vydal i zajímavé vzpomínky, které vyšly česky v roce 1991 pod názvem O hvězdách a lidech.
Profesor Zdeněk Kopal, jenž se v širokých vrstvách obyvatel Země proslavil právě a hlavně přípravou projektu americké sondy s posádkou na Měsíc, má po celém světě řadu vděčných žáků, vesměs výtečných vědců. Mnoho jich jistě přijede na letošní setkání v Litomyšli, které organizačně připravuje jeden z jeho žáků nejbližších – docent Jiří Grygar.
Na podobnou životní dráhu se vydal i jeho syn Zdeněk Kopal. Vystudoval přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, ale každé prázdniny prožíval ve Hřmeníně u svých příbuzných. Od dětství miloval hvězdné nebe. Večery trávíval v nejvyšším okně v domě a pozoroval dlouho do noci oblohu.
V roce 1938 odjel studoval do Velké Británie a do USA. Jeho nejvýznamnější přínos k rozvoji vědy byl v oblasti výzkumu zákrytových proměnných dvojhvězd, podílel se i na výzkumu Měsíce a na přípravě letu člověka do vesmíru v rámci projektu Apollo.
Na jeho památku vytvořili pražští výtvarníci unikátní sochařské dílo, které symbolizuje dvě kapkovité hvězdy, jež obíhají kolem společného těžiště těsné dvojhvězdy. Pro jejich zhotovení bylo použito karbonové vlákno, které se používá na výrobu vesmírných lodí. Toto dílo stojí na místě bývalého domu Kopalových v Litomyšli.
Pokoušela jsem se již několikrát napsat vám o osudech naší rodiny, ale vždycky jsem ve vzpomínkách znovu prožívala ty zoufalé a smutné doby války a mého nešťastného tatínka, že mě z toho rozbolelo srdce a nemohla jsem pokračovat.
Můj tatínek Rudolf Schick byl velice laskavý, milý a charakterní člověk. Protože se snažil uchránit svou ženu a děti před pronásledováním německých nacistů, rozvedl se se ženou a musel se odstěhovat do Jičína do jedné židovské rodiny, odkud byl v lednu 1943 odvlečen do koncentračního tábora v Polsku, kde také za hrůzných okolností zahynul.
Moje maminka Františka Schicková (5. 7. 1895 Údrnice – 14. 3. 1959 Praha) byla také nesmírně dobrá, laskavá a obětavá žena. Velice trpěla neštěstím svého manžela a tou hrůznou dobou, kterou jsme všichni prožívali. Po válce se snažila obnovit náš textilní obchod v Libáni, sice v daleko menším měřítku, ale tak, aby měla finanční možnost nechat děti studovat, což za války nebylo možné, protože židovští míšenci nesměli navštěvovat žádné školy. Obchod měla do té doby, nežli z něho v socialismu udělali národní podnik Zdar, prodej hraček, a tam byla maminka zaměstnána jako prodavačka až do doby svého odchodu do důchodu. Po několika letech vážně onemocněla a potřebovala, aby se o ní někdo staral. Já jsem již v té době byla v Praze provdána, vzala jsem si maminku k sobě a starala se o ní až do její smrti. Zemřela v 64 letech.
Ve válce jsem já i sestra Růženka byly totálně nasazeny, já do Radiotechny v Nové Pace, Růženka do nějakého dřevozpracujícího podniku v Sobotce. Růženka byla velmi statečný člověk nenávidějící fašisty. Narodila se 10. 1. 1923. Koncem války, jelikož uměla dobře anglicky, pomáhala anglickým zajatcům, kteří se skrývali blízko Sobotky, k jejich záchraně. Po válce dostala děkovný diplom od anglické královské rodiny.
Po válce odešla Růženka do Prahy, kde pracovala v podniku zahraničního obchodu Centrotex, a jelikož byla velice bystrá a schopná, brzy byla jmenována vedoucí celého jednoho oddělení. Působila tam až do svého odchodu do důchodu. Byla provdána za hodného manžela, jmenovala se Vajrauchová, měla krásnou holčičku Janu, která jí na neštěstí ve čtyřech letech zemřela na zápal mozkových blan. Růženka z toho byla pochopitelně zoufalá, ale musela se s tím smířit a žít dál. Byla nesmírně duševně silná a statečná, pomáhala všem, kteří to potřebovali. I mně pomáhala finančně i psychicky zejména v době, kdy jsem odešla ze zaměstnání a starala se o maminku. Bohužel Růženka, tento krásný člověk, již také nežije. Zemřela 22. 9. 1992, když jí bylo necelých 70 let. Moc na ni vzpomínám.
Já jsem se narodila 8. 8. 1925, po válce jsem studovala v Praze na obchodní akademii. Po maturitě jsem šla do zaměstnání, nejprve zahraniční obchod – Motokov, pak Čedok, ještě později ministerstvo financí. V roce 1957 jsem se provdala za hodného manžela. Mám dceru Irenku, která je také velice milá, minula jí už čtyřicítka a má dceru Lucinku, které je dvacet let.
Já už jsem teď strašně stará, nemocná a málo pohyblivá. Je mi 79 let, psychicky jsem ještě dobrá, ale fyzicky nestojím za nic. Není nemoc, kterou bych neměla, včetně slabosti srdce. Mám to štěstí, že mám moc hodnou dceru, která mě vzala k sobě a stará se o mne, pokud jí to zaměstnání dovolí.
A tak jsem vám to všechno vypsala, možná je to páté přes deváté, ale dělám co mohu. Moc nerada píšu, radši mluvím.
Paní učitelka Alena Vyšohlídová z Předměřic nad Labem nám při své letošní návštěvě Starých Hradů přivezla dvě pohlednice Libáně a Starých Hradů, které jsou dílem fotografa Josefa Novotného. Byly nalezeny v Praze u popelnice v obálce adresované libáňskému knihkupci Antonínu Hylmarovi. Nálezce je věnoval svému příteli, který pracuje ve Švédsku a ten je předal svému kolegovi, panu Matouškovi, o němž věděl, že pochází z Libáně. Pan Matoušek je daroval své sestře Aleně při její nedávné návštěvě Švédska. No a paní učitelka, naše dlouholetá čtenářka a příznivkyně, je odevzdala do našich sbírek. I takové mohou být cesty pohlednic a dalších archiválií. Děkujeme všem, kteří je zachránili.
Jak jistě všichni víte, psi jsou neuvěřitelně rozumná zvířata. Nejenom že rozumí našim rozkazům, ale chápou též naše city, bolesti, naši náladu. Šotek, pes tetinky Procházkové, nebyl můj první pes. To byl Brok, který se stal mou chůvou. Když jsem plakala a nikdo nebyl nablízku, aby mne, malé miminko v kočárku, pokolébal, tak on to s velkou ochotou udělal. Dnes se ptám proč? Zda proto, že mě měl rád, anebo že ho můj nekonečný pláč obtěžoval? A ne jenom jeho, ale i mou o tři roky starší sestřičku Evu, která ihned hledala maminku a říkala jí: "Mámo, jdi k Náně, ona pláče."
Byly jsme děti narozené po první světové, naše rodiče ji prožili a jejich zdraví neslo stopy válečného utrpení – nedostatku potravin, čistého vzduchu a klidu. Bohužel, my děti jsme zdědily jejich tělesnou slabost a domnívám se, že z toho důvodu moji starší sourozenci zemřeli v útlém věku. Jejich úmrtí maminku utrápilo, zemřela po mých pátých narozeninách. Zůstal můj o rok a půl mladší bratr a já. Otec nám řekl, že maminka odešla, protože jsme byli neposlušní, a že se vrátí, budeme-li hodní. My jsme se snažili.
Do školy jsem začala chodit, když mi bylo šest let a dva měsíce.Pamatuji se, jak mne babička Johana, která se k nám přistěhovala po maminčině smrti, česala a připínala do vlasů černou stuhu, které říkala motýlek. Podle toho motýlka jsem se po padesáti letech poznala, když mně přišla do ruky fotografie z té první třídy Reformní školy. V lednu, čili v pololetí první třídy, zemřel i náš otec. Po jeho smrti se nás ujala tetinka Růžena, sestra naší maminky, a strejdánek Procházka, kteří měli v Libáni prádelnu, žehlírnu a mandlovnu. Zde jsem našla svůj druhý domov, na který po celý život vzpomínám s velkou nostalgií.
Můj život v Libáni začal v roce 1931. První, co tetinka udělala, bylo to, co považovala za nejdůležitější: jít se mnou do školy a nechat mě zapsat. Měla jsem začít chodit do Pokusné reformní školy v Libáni, kde učení bylo "zreformované" – a já jsem ještě neuměla ani abecedu. Pochopitelně pan ředitel Rudolf Sakař mne nechtěl přijmout, avšak tetinka mu svatosvatě slíbila, že mne bude učit a že vše brzy dohoním. Pan ředitel jí uvěřil, ale musela jsem chodit do jeho kanceláře, aby on sám mohl sledovat můj pokrok v učení. Na štěstí a díky mé tetince jsem se dokázala za půl roku naučit to, co druzí za rok. Moje tetinka byla jedinečná učitelka. Řekla mi, že sama sobě určila cíl připravit mne do života, abych se nebála, nedala, neztratila. Naučila mě desatero božích přikázání a řekla mi, budu-li se jimi řídit, že mi bude dobře na zemi. Též říkala: "Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítra. Lež má krátké nohy, daleko nedojde. Pravda vždycky zvítězí." Učila mě vařit, žehlit, uklízet, pracovat v jejich obchodě, který jednou měl být můj. Též říkala: "Co se v mládí naučíš, k stáru jako když najdeš," Tenkráte jsem si neuvědomila, kolik pravdy její nauka skrývá. Přiznám se, že celý svůj život jsem se podle ní řídila a bylo mi dobře. Tetinka se stala mým andělem strážným nejenom po dobu, co jsem s nimi žila, ale i později, když jsem se provdala a žila daleko od Libáně.
Ve čtvrté třídě se stal naším učitelem pan Karel Kořínek, který se právě vrátil z Jugoslávie, kde vyučoval české děti. Jeho způsob učení se mi zdál neobyčejný, zůstával s námi přes čas, jen abychom dokončili buď nějaký výkres nebo cokoliv důležitého. Vzal nás na Hora, kde jsme si udělali ohníček a pekli brambory. Je ještě někdo, kdo se na to pamatuje? Je nás již tak málo! Učil nás písně, básně, pořádal třídní slavnosti. Pamatuji se na jednu báseň, kterou jsem tenkráte přednesla – od Petra Bezruče Bernarda Žára. Po mnoha letech, na jedné české slavnosti v cizině, v USA, když jedna paní tuto báseň přednášela, tak jsem si při vzpomínce zaplakala – nevím, zda nad svým osudem nebo nad jeho.
Pan učitel Kořínek byl velký, nepochopený vlastenec. Z jeho učení jsem vycítila velkou vlasteneckou lásku. On rozžhavil ten plamínek lásky k vlasti, kterou mi tetinka vštěpovala, ve velký plamen, který neuhasíná. Modlím se za jeho lehké odpočinutí.
V době, kdy on byl starostou, se postavilo krásné koupaliště. Jedna ze třech bomb, které v roce 1945 spadly nad Libání, dopadla na toto koupaliště, které pak bylo po léta neopravené. Druhá spadla na soukromý domek, kde mladá maminka Marie Knesplová stála u kamen se svým miminkem v náruči a přihřívala mu mléko. Ona byla celá popálená, v nemocnici zemřela, miminko se zachránilo. Pamatuji se, jak nad její bílou rakví, když byla vynášena ze dveří sokolovny, se vznášela bílá holubice. Všichni přítomní šeptali: "To je její duše, chce se vrátit do těla." Dodnes cítím ten hluboký dojem, který to ve mně zanechalo.
Tetinka si vždy přivstala, jen proto, aby byla hotová se svou prací brzy odpoledne a mohla jít se mnou v létě plavat, v zimě sáňkovat nebo bruslit. Později, když už jsem byla větší, jsem chodila lyžovat sama. Někdy mě doprovázel Kučerovic pes, který z toho měl velkou radost a mně se líbilo jeho přátelské štěkání.
Přicházejí mně na mysl slova mé tetinky, když mi dávala k narozeninám krátký náhrdelníček z bílých perliček a říkala: "Perličky, slzičky, nevěř, každý je strůjcem svého štěstí sám." Myslím dnes, že se mýlila, ale tenkráte jsem tomu věřila. Bylo mi patnáct let, začala jsem chodit do tanečních. Netoužila jsem po tom, ale tetinka mně neustále připomínala, že musím požádat strýčka o dovolení a zapsat se včas do hodin. Ona, jako by tušila, že to bude moje jediná příležitost – a nemýlila se. Brzy na to začala druhá světová válka a na tančení nebylo ani pomyšlení. V tanečních jsem se sešla s bývalými spolužačkami a spolužáky. Byly to hodiny upřímného porozumění, trpělivosti – a také neuvěřitelné bolesti nohou, hlavně prstů, které nejvíce trpěly při špatném kroku. Krásná vzpomínka nám zůstala na poslední taneční hodinu. Byl to vlastně náš první ples, v dlouhých šatech, v pěkně vyzdobeném sále a s muzikanty. Bylo to jak v pohádce. Několika tanečníkům jsem dala kapesníček, který jsem sama vyšívala. Netušila jsem, že jeden z nich, Zdeněk Chvalovský, za padesát let, až se s ním opět sejdu, mně řekne, že ten kapesníček má ještě schovaný. Jaké to bylo milé překvapení!
Osud si s námi zatočil. Zažili jsme tvrdé roky, ale ne vždy byl smutek a žal. Byly chvíle radosti a naděje. Prožívali jsme v USA osud naší staré vlasti, jako bychom v ní žili. Věřili jsme v její osvobození. Rok 1989 se stal rokem šťastným. My Čechoameričané mluvíme různými jazyky, ale na mateřský jazyk jsme nikdy nezapomněli. Naše srdce zůstala ryze česká, s vlasteneckým cítěním hluboko vrytým, díky našim dobrým učitelům.
Nejbolestivější chvíle mého života
Tvar té krásné sokolovny na mne dělal dojem velké krabice, do které se balí dárky. Ano, tato budova byl dar obětavých sokolů, kteří nelitovali darovat své úspory, svůj čas na její vybudování. Věřili a doufali, že nejen jejich potomstvo, ale i všichni Libaňáci si budou jejich daru vážit a pečlivě ho opatrovat. Jak by je bolelo vidět ji opuštěnou, zanedbanou – a že dokonce není sokolů v Libáni. Tak jsem to viděla před deseti lety.
V létě jsme hrávali volejbal. Dokonce se pamatuji, že ve sklepě byla překrásná kuchyň, ve které jsme se učily se školou vařit. Byla tam i místnost, kde se hrál ping-pong. Ve velkém sále se denně cvičilo, ve druhém poschodí vždy v neděli se hrávalo loutkové divadlo, kde malí, mladí i dospělí prožívali dojemné okamžiky s Kašpárkem. Byl to zlatový dům zvenčí a bělostný uvnitř, kde se pěstovalo zdravé tělo a veselý duch.
Věřím, že ještě žije pár Libaňáků, kteří si pamatují Libáň jako já, krásné a prosperující okresní město. Tož, přiložte všichni ruce k dílu a mějte pevnou víru, že můžete vybudovat znovu naše město tak krásné, jak bývalo. Nechť vám Pan Bůh v tom pomůže!
Jindřich Hilčr
Ve Starých Hradech
Když nezbyde kámen na kameni
12. 6. 1984
odchází od nás voda
Uprostřed kopřiv je veselo
hrozí tvým krokům zatrpklý mech
Jsem neroztavený zvon
probudí žárlivost sedmihláska
věčnému zanikání
v obřadní síni znovuzrození
Rok v Českém ráji
/red/
Expresivní lyrismus Marie Tomášové
Jan Kříž
Jan Neruda – Staré Hrady – 1. máj
Vlákénko pavoučí se hravě vzduchem třese,
Jestli nás režisérka a majitelka hlasu nezaměnitelné barvy spolu s recitátorem, hercem a hudebníkem Alfredem Strejčkem chtěli donutit nahlédnout do vlastních knihoven a zjistit, co z uslyšeného doma máme, tak v mém případě se jim to podařilo.
je odevzdáno větru, ať je, kam chce, nese,
a na vlákénku, sotva oku znalý,
se nese pavouček jak puntík malý.
si hrdě plujou k určenému cíli
a měří cesty mezi světa díly.
"Pšt – orli, orli – hečte, letím taky!"Draga Zlatníková
Albrecht z Valdštejna navštívil Staré Hrady
L. K.
Mladí i dříve narození ve Starých Hradech
red.
Můj první velký koncert
Michaela Linková
Co bylo nového na letošních Foerstrových Osenicích?
František Zumr
Panenky z půdy
Irena Škodová
Stanley B. Winters osmdesátiletý
Astronom Zdeněk Kopal a Český ráj
PhDr. Jindřich Růžička, CSc., Litomyšl
Před 90 léty, v roce 1914, se narodil v Litomyšli světově proslulý astronom profesor Zdeněk Kopal. Kolébkou rodu byla vesnice Hřmenín u Libáně a v ní dům č. 36. Dodnes dům stále obývají nové generace rodu Kopalových. Jeho předci se po mnoho století živili obděláváním půdy. I děd František Kopal, narozený roku 1854. Ale otec Zdeňkův otec Josef Kopal (narozený roku 1883) byl patrně první z rodu, který překročil hranice domova na cestě za vyšším vzděláním. Nevěnoval se povolání svých předků, ale stal se významným znalcem francouzštiny a jeho dráha dospěla až k vrcholu akademického života.Vlasta Tykvová, Hřmenín
Ještě jeden ohlas holocaustu
Irena Moučková-Schicková
Hledání ztraceného času
K.B.
Vzpomínání
Prošla jsem cizí kraje a mnoho cest,
Zvláštní vzpomínky na druhou a třetí třídu nemám, jen vím, že tetinka se se mnou vždy učila a trvala na tom, abych prospívala.
však pouze jedna cestička mne může zpět do mé vlasti vést.
Země ta nejkrásnější, nedám ji za celý svět,
v srdci střežím k ní lásku a modlím se za ni, ať mrzne anebo slyším hřmět!
Škoda, že ten čas tak letí,
Ráda se vracím ve vzpomínkách do doby, kdy tetinka brzy ráno mne, mého bratra a Šotka přehazovala přes plot na sokolskou zahradu, kde voněly lipové květy a rostl křen. Ty listy byly naše hračky a ten vzduch naším lékařem. Uzdravoval naše těla i duše, zesláblé po ztrátě našich rodičů. Nechápali jsme, proč rodiče nejsou s námi. Řekli nám, když budeme hodní, že se vrátí. To byla tetiččina slova a já jim věřila. Až do devíti let, když jednou ve škole jsme slyšeli zvonit umíráček. Pepík Najman řekl: "To je za dědu, děda odešel." Já jsem se ho rychle optala: "Kdy se vrátí?" On mi mrzutě odpověděl: "Jak se může vrátit, když zemřel?" V tu chvíli jsem pochopila, že naši rodiče se nikdy nevrátí. Doma jsem se přímo optala: "Jsou naši rodiče mrtvi?" Od té doby jsme s tetinkou začaly jezdit o Dušičkách do Prahy ozdobit jejich hroby a pomodlit se. Po letech můj bratr se ženou a já s dětmi a vnukem jsme opět navštívili jejich hroby.
již máme dospělé děti.
Rádi na kolenou vnoučátka houpáme
a když máme chvilku pro sebe,
tak si rádi zavzpomínáme.
Domečku můj drahý v Libáni, o tobě snívala jsem ráda,
Když už jsem byla vedle sokolovny, kterou jsem znala od začátku a měla příležitost tenkráte, když ji stavěli, probíhat a obdivovat její sklepy, přízemí, první poschodí, jak vše bylo pečlivě a pevně stavěné, tak jsem se odhodlala vejít. Moje srdce se svíralo bolestí nad nečistotou, která byla všude. Co se stalo s tou budovou, která byla uvnitř vždy čisťoučká, voňavá jako jabloň v květu. Plná žáků, žaček, dorostenců, dorostenek, mužů a žen. Vždy všichni plní bratrského a sokolského smýšlení. Mnozí tiše šeptávali: "Paže tuž, vlasti služ!" Nápis, který visel nad jevištěm, práce pana tajemníka Křepelky, též ten krásný sokol na střeše, kdož ví, kdo jej srazil, komu překážel...
když světem jsem bloudila. Tetinku zřela jsem, jak žehlila,
strýčka zas, jak mandloval a zákazník sem a tam chodíval.
Při vzpomínce té srdce mé vždy prudce bilo.
Pravda, již dávno je tomu, co domov já jsem zanechala,
když za muže jsem se provdala.
Oh, Bože, kolik slz jsem za tu dobu vyplakala!
Dnes, po více než čtyřech desetiletích vracím se
a ty, domečku malý v Libáni, stojíš tam, kde jsi stával,
ale tetinka ani strejdánek mně z krámu nezamává.
Dnes patříš, kdož ví komu, a já, přestože stojím u vchodu,
nemohu překročit práh a vrátit se domů.Stará Libaňačka Anna Tobolková-Steinwaldová (1924), OHIO, USA
2. část
Menu