V letošním roce 18. března uplynulo od jeho smrti deset let a nám, kteří jsme ho dobře znali, připadá tento fakt neskutečný. Zkusme si vybavit vzpomínku na svižně kráčejícího muže obtěžkaného malířským náčiním, který vás již zdaleka uctivě zdraví, a s těmi, kteří měli potřebu si porozprávět, se zastavil, aby rozdal ze svého optimismu a své vzácné dobroty srdce.

Mne jako synovce měl velice rád, a když zemřel můj otec – to mi bylo deset roků – vzal si mne k sobě do Prahy, abych zde mohl vystudovat. Chtěl, abych byl také malířem, k čemuž jsem měl určité vlohy, a tak mi umožnil navštěvovat hodiny figurálního kreslení. Snaha byla korunována úspěchem, když mne přihlásil ke zkouškám na Akademii výtvarných umění a já jsem talentovou zkouškou, kterou jsem skládal u obávaného mistra portrétu prof. Nechleby, prošel. To se psal rok 1939 a okupace zkřížila plány. Vysoké školy byly uzavřeny, a tak jsem putoval ke zkouškám na Státní grafickou školu, kterou jsem s úspěchem dokončil.

Vliv tvůrčí osobnosti mého strýce mi v mnohém pomohl a mnoho věcí objasnil. Když – doprovázen svou manželkou – odcházel malovat, často jsem se rád připojil, abych ho mohl sledovat při tvorbě, což byl opravdu zážitek: vidět mistrnou ruku, která s bravurní jistotou pokládá špachtlí mozaiku barevných ploch. Bylo to strhující, vidět člověka jinak pokorného a neprůbojného v tvůrčím transu impulsivně a dynamicky tvořícího. Byly to nezapomenutelné dojmy zasvěceně sledovat vznik jednotlivých děl rozdílných motivů a nálad. Nikdy umělec nemůže vysvětlit, proč právě volil tu či onu barevnou skladbu tónů, to v tvůrčím zápalu vzniká samo sebou, to nelze vypřemýšlet, to je vnitřní výraz, to je momentální potřeba právě tak se vyjádřit a v tom je výjimečnost umělce.

Maxova impresionistická díla reprezentují na význačných místech téměř po celém světě. Za projev velkého uznání jeho tvorby v zahraničí svědčí nákup kolekce obrazů pro japonskou galerii Assahi Art v Tokiu a pro galerii Mona Lisa v Montrealu. Není snadné vylíčit sensitivního a úžasně tvořivého ducha umělce, jakým můj strýc František Max byl. Zanechal nesmrtelného dílo, kde působivost jednotlivých obrazů v nás vytváří podvědomí pohody, radosti, uklidnění, někdy dramatičnosti, jindy optimismu – tak jak je právě naše nitro schopno reprodukovat to, co umělec při tvorbě obrazu prožívá.

Pokusil jsem se vzpomínkou přiblížit vám, vážení čtenáři Listů starohradské kroniky, muže, který celým svým srdcem zůstal věren svému rodnému kraji, svému Libáňsku, člověka, jenž se vždy snažil přiblížit se všemu, co slibuje trochu krásy, co skýtá několik milých chvil, které odpoutávají od všednosti dne.

Ivan Wurm

O malíři …

Jaký byl malíř Max a co vykonal? Řekl bych dnes: Škoda, že ten dobrý a pozorný člověk již nežije. Mohl ještě mnoho vidět a pak vytvořit. I když v jeho domku v Libáni bylo mnoho olejů i kreseb, mohlo jich být ještě víc. Mohlo, ale i to, co bylo, se nějak rozešlo. Asi ti, kteří jeho originály mohli evidovat a soustředit, na něco zapomněli. Zapomněli na to, že jednou bude chybět souborný pohled na jeho dílo, neboť dnes jsou práce Fr. Maxe roztroušeny do mnoha stran a krajů. A tak nám ta nejvzácnější díla unikla a nevíme ani kam. Škoda, škoda.

Proto jsme s snažili v Osvětové besedě ve Starých Hradech soustředit několik děl. Část prací Františka Maxe vlastní také MNV v Libáni. Ale je to skutečně jenom zlomek jeho díla, nejsou to také stěžejní díla.

Snad to byla smůla, anebo přílišná malířova dobrota, které mnozí chytří občané zneužívali ke svému prospěchu. Dnes by se chtěli postavit do řad jeho obdivovatelů. Vždyť František Max doslova rozdával svá díla a mnozí obdarovaní si toho vůbec nevážili. Škoda.

Nebyla to jen Praha, kde trávil většinu roku, ale bylo to i jeho milované Libáňsko, které mnohokrát zvěčnil. Vždy se dovedl znovu postavit před námět, který se mu líbil. Dovedl ve svých pracích znovu a znovu hledat, měnil svůj přístup k objektu, využíval všech možností špachtle. Jeho práci mohou posoudit odborníci a ti by se také měli pokusit alespoň částečně o zhodnocení jeho díla.

Vladimír Holman

Návraty domů

Při návštěvě depozitáře Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech jsem vyslovil slova "starohradský hon". A klubíčko vzpomínek, tři čtvrtiny století v paměti uložené, začalo se odvíjet. Uvedlo však do pohybu i mnoho na první vzpomínku navazujících klubíček. Negativy snímků, desítky let v paměti uložené a náhle čerstvě vyvolané, svěže vyskakovaly a hlásily se o slovo.

Do Starých Hradů jsem jako chlapec doběhl z rodné Bystřice přes Hora za půl hodiny. V levém křídle hradního nádvoří mi jedna usměvavá paní narovnala do proutěného košíku homolky – syrečky a už jsem pelášil domů. Proto má první vzpomínka na Staré Hrady má jejich charakteristickou vůni. Z druhé vzpomínky však čpí střelný prach.

Starohradský hrabě, aby mu bystřičtí půlláníci a chalupníci nevnikali bez zábran do bažantnice Na horách, celou ji u bystřických polí nechal oplotit. Sousedé bažantnice, na jejichž polích panská zvěř páchala škodu, dostali nepatrnou náhradu při koupi dřeva v lese, tzv. "provázků". Hraběcí služební, starohradský pan lesmistr, vysoký bradatý pán tuze přísného pohledu, vzbuzujícího hrůzu, jezdící podle mých vzpomínek jen v kočáru, předobře věděl o pytlácké vášni Bystřických a o jejich mistrovských znalostech v kladení ok.

Na starohradské hony přijíždělo vždy mnoho šlechtických kavalírů. Na polích pod bažantnicí byly postaveny zástěny z habrových větví. Za nimi byli rozestavěni panští střelci. V pozadí jednoho z nich jsem jako malý prokřehlý bosý kluk zůstal ve střehu. Od naháněčů z dvorské čeledi jsem slyšel, že je to kníže. Mladý, v elegantním zeleném loveckém šatě, s barvou výložků, které nosili i panští služebníci, se šlechtěným knírkem pod nosem. Na obou stranách knížátka stáli nabíječi. Tehdy nebylo bezvousých mužů. Vyholení a bez vousů chodili jen kněží a panští lokajové.

S klukovským zájmem jsem hltal pohyby střelce. Bažanti, klacky naháněčů vyplašení z posedů na větvích nízkého mlází, prudce a kolmo vylétali. A mladík, jen tak ležérně, jako by z nudy, snad ani necílil. Rána – a bažant padal. Vystřelenou kulovnici podal nabíječi na jedné straně a z druhé strany vzal nabitou. A opět: rána – a bažant padal do mlází. Chvíli jsem se díval s otevřenou pusou. Pak se mne začínal zmocňovat pocit urážky. Nikdy jsem ještě bažanta nejedl. Ale ty krásné ptáky jsem důvěrně z našich polí znal a konečně: Do bažantnice jsem přes plot lezl za houbami. Tam jsem našel hříbky, i když v našem lese byly vysbírány. A on střílel bez vzrušení, stereotypně, on prostě zabíjel! Bez napětí, bez loveckého vzrušení! Přestal mě zajímat. Ohrnul jsem pohrdlivě rty a šel prohlížel dlouhé řady zajíců, koroptví a bažantů, které panské žebřiňáky po skončení honu do Starých Hradů odvážely. V mé paměti se usídlila myšlenka, že páni neloví, ale zabíjejí. Tento unuděný zabíjející mladý kníže provedl v mé chlapecké fantazii dokonalou rehabilitaci všech pytláků. Nebylo to jistě jen u mne. Nepamatuji se, že by byl u nás někdo udal pánům ty, kteří na panském pytlačili.

Další vzpomínka patří do hostince nad hradem. Nevím, zdali tam ještě mají kruchtu, kde jsem před narukováním do světové války v roce 1917 starohradským děvčatům a zbytku mužů, kteří nebyli ve válce, vyhrával na housličky a klarinet s muzikanty Kůželovy kapely.

Stejně tak nelze zapomenout na starohradského rodáka, ředitele Antonína Knížka, který k nám přišel na návštěvu se žádostí: "Jaroušku, napsal jsem vzpomínku na svou manželku, kterou jsem měl rád; napiš a pokloň se jí za mne veršem!" Napsal jsem.

A ještě blíž jsem se dostal k Starých Hradům po soutěžním koncertu dechových hudeb na hradním nádvoří, kdy jsem začal v jejich dějinách hledat osobnost, o které bych napsal divadelní hru. Typ mi dal učitel soudruh František Vojtíšek z Libáně, a to na starohradského rodáka Karla Poláka, herce studujícího s Vítězslavem Hálkem a pochvalně oceněného Janem Nerudou. Mnoho mi pomohl vylíčením jeho života soudruh Knížek. Napsal jsem lidovou divadelní hru se zpěvy, nazvanou Matčin tolar. Karel Polák hrál v Tylově společnosti a lze se domnívat, že J. K. Tyl za pobytu v Jičíně, kde hráli, se svým přítelem Karlem Polákem Staré Hrady navštívil. O uvedení hry jsem se ještě vážně nepokoušel. Snad některá z patnácti písní, ke kterým jsem napsal i notové záznamy nápěvu, jednou u nás doma zazní.

Že s rodáckým zájmem a nadšením sleduji veliké dílo soudruha učitele Vladimíra Holmana a jeho spolupracovníků na záchraně a výstavbě hradu, je samozřejmé. Toto dílo dnes již vstupuje do povědomí celého národa a věřte, že teprve v budoucnu bude doceněno. Náš po staletí zapadlý pracovitý kraj dostává obnovou Starých Hradů novou tvářnost velké socialistické doby, doby mobilizující k velkým činům. Jsem moc rád, že zde smím říkat: Jsem zde doma!

Jaroslav Moucha

Předsváteční ruch začínal už před Květnou nedělí (poslední neděle před velikonocemi). Všude se uklízelo, pralo, bílila se stavení. Z lesa si lidé nosili jívové proutky – kočičky, které srovnali do svazku, přidali dva klokočové pruty a ovázali proutkem nebo stužkou. Na Květnou neděli nechali kočičky v kostele světit, doma je pak uložili na týden za okno. V tuto neděli měla mít děvčata na sobě něco nového, "aby po celý rok kvetla".

Kromě kočiček se nosily z lesa i bledule, jichž je Na bahnech dodnes mnoho. Paní Toboříková vzpomíná: "Také jsme rádi chodili do lesa na bledule. Již byly vyražené malé špičky z pod sněhu, tedy jsme je tahali, aby byly s větší lodyhou, a kytičky jsme přinesli domů, dali i do skleniček neb hrnečků a do teplé místnosti, oni pěkně se uďály pěkná poupátka a to bylo radosti."

Na vesnicích bývalo dříve zvykem třikrát denně – ráno, v poledne a večer – zvonit. V Sedlišti to byla starost paní Fraňkové. Paní Toboříková dodává: "Ráda a pěkně zvonila. To bylo tak dojemné, hlavně večer. Často jsme si i zazpívali:

Když zvoní klekání, klekání, klekáníčko,
skončí se čekání, čekání zakratičko.
Na poli práce přestane,
jakmile soumrak nastane,
matička přijde domů,
srdce mé rádo je tomu,
ba, rádo tomu."

Na Zelený čtvrtek se k obědu pekly vdolky nebo bochánky a mazaly se medem, aby neštípl had. Říkalo se jim jidášky. Lidé chodili do kostela, na Velký pátek i večer. Doma hospodyně pekly koláče a mazance. Nad svátečním stolem nesměla chybět holubička z vyfouknutého vajíčka.

V neděli odpoledne hospodáři roznášeli po svých polích svěcené kočičky, zapichovali je do země, kde měli zaseto obilí – aby se hodně urodilo a aby úrodu nezničila nějaká pohroma. Hoši si řezali vrbové proutky a pletli z nich pomlázky. Děvčata a hospodyně barvily vajíčka. Vařily je v cibulových slupkách, ve fialkách, v zeleném osení, barvily a malovaly.

V pondělí dopoledne začali chodit koledníci. Aby dostali kraslice, museli zazpívat nebo odříkat koledu. Jednu z méně známých si paní Toboříková zapsala:

Pomlázka, pomlázka, tetičko,
jdeme si pro malované vajíčko,
pomlázky nám dejte,
nic se mi nesmějte,
však já s vozem nejedu,
co si dáte, to vezmu,
dáte-li mi kus medu,
ještě lépe pojedu.

E. H.

K Mezinárodnímu roku dětí

Když jsem se připravoval na zkoušky III. rigoróza, chodil jsem často na praxi do porodnice. Zde jsem viděl 30. a 31. prosince 1925 zajímavý případ. Narodilo se dobře a normálně vyvinuté dítě (hoch vážící asi 4 kg), které však mělo srdíčko uloženo mimo dutinu hrudní, takže bylo na levé straně prsou krásně viděti, jak tepe. Dítě se udržovalo uměle při životě, aby bylo možno pozorovat a filmovat činnost srdeční pro účel studijní (asi tři dny). Dnes při vyspělé srdeční chirurgii by bylo dítě zachráněno.

A proč toto píši? Při příležitosti právě probíhajícího Roku dětí bych rád připomenul nastávajícím maminkám následující: Nevyslovujte nikdy žádné přání ohledně pohlaví očekávaného dítěte. Nebádejte, zda to bude děvčátko či hošík. A nebuďte zklamány, když se vám nesplní vaše přání, co se týče pohlaví děcka. Hlavní přece je, aby narozené děcko bylo zdravé. Je tedy nutné, aby maminky během těhotenství dodržovaly řádnou životosprávu. Tím, že maminky neškodí svému zdraví, nepoškozují ani plod, který nosí pod srdcem. A proto dělejte vše pro zdraví našich dětí, které jsou štěstím rodiny a budoucností národa.

MUDr. František Škobis

Co je napsáno v pamětní knize obce Staré Hrady

1879: Roku 1879 byly veliké mrazy.

1889: V lednu se ženil pan J. Novák, mlynář; za manželku si vzal M Kolářovou z Radimi. J. Novák byl rodák ze Řmenína. Březen byl mrazivý, duben deštivý, červen teplý a 6. července se kladly žita.

1899: Zemřel pan Ulrych čp. 45.

1909: První rok po válce. Pomalu se zapomíná, odložena puška, nahrazena pluhem a novou pílí hledí se napraviti to, co se za války zanedbalo. Rok dosti příznivý.

1929: V tomto roce nic zvláštního se nepřihodilo. Úroda obilí prostřední, brambor dosti, ovoce málo. Zima tohoto roku velmi tuhá, mrazy až 28 stupňů.

1939: V tomto roce konečně schváleno zřízení telefonní stanice pro obec. První umístění telefonu v hostinci u Bártů. Do obce se hlásí i židovští příslušníci uprchlí z tzv. Sudet (Gerta Lewitová, dále Rudolf Kohn, Marta Kohnová, též Kamila Kohnová). Má jim být vystaven domovský list.

V Lidové demokracii ze 17. 1. je článek o vaší záslužné práci na záchraně památného objektu. V článku je zmínka o obrazech Jindřicha Taubera. Předpokládám, že jde o MUDr. J. Taubera, jehož jsem náhodou poznala v r. 1936 při návratu z Jugoslávie a který mne velmi zdařilou operací zbavil velkých obtíží, jež jsem měla s omrzlinami na obou bércích … Připomínám ještě, že vlastním jeden jeho obrázek, který jsem získala koupí na jeho pražské výstavě v r. 1937.

M. Litochlebová, Pečky

Z činnosti ZO SSM Staré Hrady

Dále jsme také hodně hodin odpracovali na úpravě klubovny, kterou jsme vymalovali a uklidili. Převážnou měrou se na malování podíleli Josef Miclík, František Horňák a Jaromír Stejskal. Na úklidu pracovaly hlavně dívky, ale pomohli i kluci, který za to patří slova uznání. V současné době nám zbývá opravit střechu klubovny. K této opravě nám přispěje svou pomocí MNV.

Politické vzdělávání u nás v minulém období neprobíhalo.

Na rok 1979 se nám s pomocí OV SSM podařilo najít řešení – toto školení bude probíhat v Libáni současně se ZO SSM v Libáni.

V oblasti sportovní máme možnost hrát stolní tenis, ve kterém bychom mohli sehrát místní turnaj.

V současné době se nám ZO patřičně rozrostla a naše řady rozšíří ještě další dva členové.

Plán práce na rok 1979 jsme se snažili sestavit tak, aby nám poskytl kulturní a sportovní vyžití. Není v něm pouze zahrnuta kultura a sport, ale také brigády a pomoc JZD. Naše plánované kulturní akce byly pojaty do plánu kulturně výchovné činnosti na rok 1979, který sestavil MNV v Libáni.

Venuše Trnková

MUDr. Milan Tomášek vystavuje

Narodil se 2. srpna 1932 v Turnově, v roce 1950 zde maturoval na gymnáziu. Pod individuálním vedením profesora Chaury se již tehdy věnoval výtvarné práci a po maturitě se těžko rozhodoval mezi dalším studiem na medicině či na Umělecko-průmyslové škole. Nakonec zvítězila medicina, ale umění zůstalo jeho koníčkem. Do svých třiceti let se věnoval hlavně kresbě a akvarelu. Po příchodu do Sobotky si pod vlivem MUDr. Aloise Kafky oblíbil i malbu olejem a špachtlí. V této poslední technice se odborně zdokonalil pod vedením ing. arch. Františka Maxe, kterému vděčí za vřelý, prohřátý přístup k barevnému pojetí námětu, za částečné oproštění se od ortodoxní kresby, nebojácnost při práci se špachtlí. Vztah k tomuto způsobu malby si ještě více upevnil po seznámení se zasl. umělcem Emanuelem Famírou, který vedl v Sobotce učitelské malířské kursy. Akvarelovou techniku si prohloubil společnou prací v plenéru s brněnským malířem ing. arch. Antonínem Klimešem v dobách jeho soboteckých pobytů. Nyní po přesídlení do Turnova pracuje pod patronací tamních akademických malířů Dalibora Matouše a MUDr. Petra Tamchyny a semilského Vladimíra Komárka.

První samostatnou výstavu měl Milan Tomášek v roce 1975 v aule n. p. Dioptra v Turnově. Ve Starých Hradech se představuje motivy z Jugoslávie a z Českého ráje. Jeho akvarely jsou jemné, provzdušněné, kresebně zvládnuté, vyjadřují duševní optimismus, uklidňují. Oleje dosud postrádají odvahu oprostit se od vžitých regulí, umělecky se uvolnit. Na všech obrazech je zřetelně vepsána ruka architektů, u kterých se učil.

Výstava MUDr. Milana Tomáška ve Starých Hradech potrvá do 13. května 1979, přístupna je denně.

Staré Hrady v tisku (leden – březen 1979)