Libáňská borovička

Přes Hora jsem chodil do libáňské školy
kolem borovičky cestou mezi poli.

Proč, staletý strome, proč tu zdrobnělinu
předával vždy otec do úst svému synu?

Kolik slibů lásky v koruně se skrylo,
kolik úst se pod ní norce políbilo?

Stojíš na předělu první vlny v kraji,
rozběhnuté z rovin až k Českému ráji.

Jsi jak věrná náruč čekající milé,
lásky neměnné – i když jsou vlasy bílé.

Vážení čtenáři,

Chceme Vám sdělit, že letošní činnost starohradské Osvětové besedy byla oceněna okresními a krajskými orgány. 21. října 1985 jsme na aktivu kulturních pracovníků v Jičíně převzali čestné uznání odboru kultury ONV a okresního kulturního střediska "za mimořádné výsledky v soutěži aktivity osvětových besed na počest 40. výročí osvobození Československa" a 16. listopadu 1985 jsme na krajském aktivu pracovníků kulturně výchovných zařízeni a knihoven v Hradci Králové obdrželi čestné uznání odboru kultury Východočeského KNV a krajského výboru odborového svazu zaměstnanců umění, kultury a společenských organizací "za mimořádné výsledky v soutěži aktivity kulturně výchovných zařízení ke 40. výročí " slovenského národního povstání a 40. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou". Na krajském aktivu bylo udělení čestného uznání naší OB odůvodněno zvláště naší výstavní činností a vydáváním a úrovní našeho časopisu.

Jsme rádi, že naše kulturní práce byla takto oceněna a že jsme mohli připravit hezké chvíle stovkám návštěvníků našich kulturních pořadů i tisícům dalších turistů, čtenářů časopisu a přátel Starých Hradů. Ještě jednou děkujeme všem spolupracovníkům, kteří se o tyto naše úspěchy přičinili. Vždyť třeba bez obětavých mladých průvodců a průvodkyň bychom měli daleko víc starostí.

Na závěr přejeme všem čtenářům klidné prožití vánočních svátků a hodně zdraví do roku 1986.

VLADIMÍR HOLMAN, zasloužilý pracovník kultury

Třikrát po prázdninách

Hned 1. září zahájil redaktor kulturní rubriky Rudého práva dr. František Cinger výstavu obrazů Stanislava Konečného. Úvodem recitovaly Vlaďka Kánská a Zuzka Slavíčková verše Miloslava Bureše, které navodily atmosféru výstavy. Umělec totiž vystavoval hlavně krajinářská díla zobrazující Českomoravskou vysočinu, kraj Kavánův a Slavíčkův. Ale pozornost budila i poetická zákoutí Prahy, kytice, portréty atd.

Netradičně v úterý 17. září v podvečer se scházeli zájemci o setkání s Jiřím Suchým. Nakonec tu bylo na 140 pamětníků dávného Semaforu, ale i mladých obdivovatelů. Výstavu svych kreseb, fotografií, fotomontáží a koláží zahájil Jiří Suchý na hradním nádvoří, pak si přítomní prohlédli výstavu a všichni se nakonec shromáždili v krbovém sále. Kupodivu se tam vešli. i když ti mladší nepohrdli posezením na koberci kolem Jiřího Suchého a jeho banja. Zpívalo se, vzpomínalo, umělec musel odpovídat na četné dotazy a nikomu se nechtělo domů, třebaže mnozí to měli hodně daleko (Hradec Králové, Hořice, Semily, Nový Bydžov, Lomnice nad Popelkou, Jablonec nad Nisou, Jičín, Praha atd.).

Poslední výstavou letošní sezóny byly obrazy libereckého malíře Franty Patočky, rodáka z Lomnice nad Popelkou. Prof. Jaroslav Tomsa zdůraznil ve svém úvodním slově, že výstava představuje umělce nově: namísto dokumentární kresby podkrkonošské krajiny přistoupil malíř k jejímu poetickému zobrazení. Kouzelné vesničky doprovázené verši M. Stroleného obdivovalo nejen více než sto účastníků vernisáže 13. října (mezi nimiž nechyběla spisovatelka Marie Kubátová a autobusový zájezd členů České besedy z Liberce), ale i děti libáňské školy a stovky dalších návštěvníků v následujících dnech. Ti však už nemohli vyslechnout koncert libereckých umělců – herce Vojtěcha Róna a pěvce Stanislava Daška, kteří za klavírního doprovodu prof. Jaroslava Tomsy vyplnili kulturní část vernisáže.

Tři poslední letošní výstavy přinesly stálým návštěvníkům zámku nové krásné umělecké zážitky a získaly Starým Hradům i řadu nových přátel. Když jsme 3. listopadu uzavírali výstavní síň před zimní pauzou, mohli jsme konstatovat, že letošní výstavní sezóna byla opět velmi úspěšná. Díky všem, kteří se o to přičinili.

L. K.

Zpráva o rekonstrukci v roce 1985

Kromě stálých pracovníků zde počátkem roku pracovali několik týdnů dva členové stavební čety JZD Budoucnost Václav Jílek a Václav Kříž. Omítala se chodba ve 2. patře gotiky a budoucí kanceláře a zhotovily se podkladní betóny pod parkety. V dalších týdnech se návazně položily parkety a František Svoboda ze Sedliště č. 8 pokládal dlažbu. Později v této práci pokračoval za pomoci Ladislava Šupola ze Starých Hradů v l. patře.

Elektrickou instalaci pokládal František Svoboda ze Sedliště č. 4, kovářské práce dělal Jaroslav Čuban ze Zelenecké Lhoty, truhlářskou práci stálý pracovník Jan Trnka ze Starých Hradů. Pomáhala i řada dalších pracovníků – o sourozencích Kyzivátových jsme psali v minulém čísle. Jako každý rok přijížděli i mladí trampové a ochránci přírody (byli zde ještě l. a 2. listopadu), kteří prováděli výkopy a spoustu další těžké roboty.

Během měsíce se nám podařilo postavit kamenný opěrný pilíř u gotiky, kudy vede i voda, elektrika a odpady. Rovněž byla opravena střecha na konírně, kterou poškodila těžká spadlá větev kaštanu.

Balkónek ve 2. patře gotiky ozdobilo kované zábradlí, které zhotovil pan Čuban. Rovněž byly rozřezány a zabudovány traverzy pro budoucí vstup do l. patra gotiky, pan Trnka sem zhotovil dřevěné schodiště, které bude zjara instalováno.

Zedníci z Plastimatu pracují již druhým rokem na rekonstrukci bytu v předhradí.

Rádi vyslovujeme jmenovaným i nejmenovaným spolupracovníkům dík. Nezapomínáme ani na s. Hlubůčka, vedoucího DOSKY, a funkcionáře MNV a ONV, kteří nám pomáhali. Jejich přičiněním probíhaly práce plynule, i když shánění materiálu bylo někdy obtížné. Všem také přejeme do nového roku hodně zdraví a těšíme se na další spolupráci při dokončování stavby.

VLADIMÍR HOLMAN

Otázka pro budoucnost

Já se vracím do Starých Hradů jako do rodného kraje a jsem šťastný člověk. Mohu pozorovat proces zázračných proměn, které se tu dějí, mohu mluvit s lidmi, kteří se tvorby podivuhodných hodnot, jimiž bezesporu znovuzrození zámku je, přímo účastní. Poznala jsem jejich opuchlé ruce, namožená záda, šrámy a boule, které utržili při pracích, o nichž zhusta do té doby neměli ani ponětí, ale do kterých se vpravili se zvláštní samozřejmostí. A tu mi kraj, do kterého se ráda vracím, klade nadmíru zajímavou otázku:

Čím to, že všichni tito lidé hovoří stejně o práci i o svých boulích a šrámech, které při ní utržili, s takovou pýchou, ba hrdostí? Z čeho se radují? Na co jsou pyšní?

Je to moc zajímavá otázka.

Ale myslím, že až bude panu učiteli Holmanovi za deset let osmdesát, budu už vědět víc, abych mohla odpovědět.

MILENA VINAŘOVÁ

K nedožitým devadesátinám ing. Františka Maxe

Kdysi jsem četl, že podle zvláštní síly a jemnosti. K tomu bylo uvedeno podobenství o malíři a silákovi, o jejich sázce. Silák dokázal ze vzdálené hory přinést do malířovy zahrady bez odpočinku obrovský balvan, který by několik chlapů neuneslo. Co dokázal malíř? Po třech měsících vyžádal si ještě tři měsíce, aby předložil silákovi kresbu luku, který mu daroval císař. K tomu, aby nakreslil jediným tahem tuší metrovou tětivu tak přesně, že bylo přímo cítit, jak žije svou vlastní živou vibrací, spotřeboval veliké množství hedvábí a papíru. Z počátku rozzlobený silák pochopil. A malíř sázku vyhrál.

Jen tak lze se dobrati k vnitřnímu životu každého díla, ve kterém hledáme a nacházíme sami sebe v tom nejkrásnějším smyslu slova.

V našem případě talent a schopnost rodáka, umělecky se projevit, přestaly být záležitostí soukromého zájmu, ale staly se majetkem a hrdostí celého rodného města a kraje. Hledáme v něm ozvěny jeho srdce.

Kdo se pozorně zadíval na mnoho Maxových obrazů ví, že zde ruka poslouchala srdce i duši. Pro něho, architekta, nebylo problémů v zobrazení reality pohledu. Jeho impresionistické vidění a ztvárnění však pronikalo i expresionisticky do vnitřního života krajiny a motivu; žádné jeho dílo není ilustrací, ale chvěje se nehasnoucím životem. Mistrem Františkem Maxem končila řada Maxů, sochařů, řezbářů a malířů. Při návštěvě Národní galerie v zbraslavském zámku jsem již ve vstupní hale obdivoval plastiky jeho prastrýce.

Kladu si otázku, kým je dnes Mistr Max pro rodnou Libáň. Příkladem a hrdostí. Každý rodák si od něho odnáší díl rostoucího sebevědomí, co může v kraji vyrůsti, spojí-li se vmilování do rodné půdy s vytrvalou prací a je-li využit tvůrčí talent.

Při tom Mistr Max byl člověkem nesmírně skromným, laskavým a družným, pracovitým bez pýchy výlučnosti, což odpovídá plně našemu chápání o poslání umělce v socialismu.

Umělec takto tvořící neumírá. Zůstává ve svém díle stále živý.

A my, hledající krásu a odpověď na otázku o smyslu života, si k němu chodíme pro odpověď, posilu a poučení.

JAROSLAV MOUCHA

Odešel prof. Jiří Trejbal

Profesor Jiří Trejbal. Narodil se 2. dubna 1901 v Kounově, vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze a po celý život působil jako středoškolský pedagog, od roku 1936 v Jičíně. Srostl s Českým rájem, spolupracoval se zdejšími muzei, obohacoval jejich sbírky četnými nálezy a sběry. A také obětavě a bez nároku na honorář spolupracoval s místními vlastivědnými časopisy. Tak uveřejnil v letech 1968–1978 pět větších studií ve Zpravodaji Šrámkovy Sobotky (Z historie nápisů na stavbách, Další nápisy z lomenic na Sobotecku, Nejstarší sušírny ovoce na Sobotecku, K historii jména Český ráj, Sušárenství na Jičínsku), psal do jičínského Předvoje, ale byl i spolupracovníkem našich Listů starohradské kroniky (článek Dva obilní srpy z Libáně – v roce 1980). Zde navázal na dávnou spolupráci s libáňskými vlastivědnými publikacemi, kam přispěl mnoha studiemi (např. Včelaři na Starohradsku v 18. století – Zpravodaj Muzejního spolku v Libáni 1952; Rejstřík pozůstalých panství starohradského 1708–1758 – Ročenka Muzejního spolku v Libáni 1955; Jak sušili a užívali ovoce poddaní panství starohradského – Ročenka Městského muzea v Libáni 1956; Křestní jména poddaných panství starohradského 1708–1758 – tamtéž).

Je pro nás ctí, že i poslední svou studií napsal prof. Jiří Trejbal pro náš časopis. Jmenuje se Sušení ovoce na Starohradsku a otiskneme ji na pokračování v příštím ročníku. Bohužel již bez kreslené dokumentace, kterou autor nestačil dokončit, nebo 26. září 1985 v Jičíně zemřel.

Národopisná práce prof. Jiřího Trejbala zůstane vzorem pro všechny pracovníky v tomto oboru. Zvláště jeho přesnost a pečlivost, s kterou si všechny údaje ověřoval přímo "v terénu", navíc i důkladným studiem archívních pramenů a bezpečnou znalostí rozsáhlé odborné i regionální literatury.

Jeho práce bude jistě řádně zhodnocena v odborných časopisech, neboť je celostátního významu a dosahu. My jsme zde chtěli alespoň stručně zaznamenat jeho význam pro náš kraj – a poděkovat za vše, co pro poznání jeho minulosti vykonal.

Nikdy nezapomeneme, pane profesore!

KAROL BÍLEK

O potřebě vhodného nápisu

Když si mlynář ve Střevači na konci 16. století vybudoval mlýn, neopomněl tento čin oznámit potomkům na kamenné desce vytesaným gotickým hranatým písmem v nápisu, zapsaném ve východočeském nářečí starým pravopisem: "Leta panie 1590 wistavel gest mlegn tento Yan Mlynarz przymienym Turek nákladem swegm."

Nedaleko mlýna v téže obci nám vypráví na panském špýchaře latinský nápis, že "nejjasnější Pán, pan František Josef Schlick, Svaté Římské Říše kníže v Bassauu a Weiskircheu, Pán na Kopidlně, na Starých Hradech, na Bartošově, ve Vokšicích, v Jičíněvsi a v Bílsku, Svatého Římského majestátu činný komorník a posléze rada státního dvora, špýchar tento dal vybudovat roku 1690 architektem D. J. B. Matheyem" (tj. stavitelem křižovnického chrámu v Praze panem Jeanem Baptistou Matheyem).

Nejinak nám o historii starohradského zámku mluví nápisy nad jeho branami. Nad vstupní branou do předzámčí říká latinský nápis, že ji dal vybudovat velkomyslný Pán, Pan Jiří, svobodný baron z Pruskova, v Bělé a Starých Hradech, starší komorník císaře Maxmiliána II., pro svatou památku svoji a svého potomstva vlastním nákladem roku 1573 od narození Kristova.

Na nástavbě brány do vnitřního zámeckého dvora je celkem pět nápisů. Čtyři latinské. V levém horním vyznává Jiří, pocházející ze starého pruskovského rodu, věrnost a poslušnost císařům Karlovi, Ferdinandovi, Maxmiliánovi a Rudolfovi. Pravý horní nápis oznamuje, že Uršula Lobkovicová, manželka, vyžaduje pro sebe posmrtný odpočinek v tomto hradě, a že nařídila tyto práce jako památku na milého i nyní ducha manželova. Na konzole pod levým výklenkem pro panovníkovo poprsí je nápis: Imperátor Ferdinand I., Augustus; pod pravým výklenkem: Imperátor Maxmilianus II., Augustus. Nejníže pod nimi, na vodorovné římse nad kvádry, z nichž je klenuta brána, se podepsal zedník, který ji začátkem 19. století opravoval. Vyškrábal do měkkého pískovce podpis a letopočet: "Pelikán Mister zednický 1811".

Mladší nápisy z 19. a z 20. století chybějí. Že by se v té době na zámku nic nedělo? Dělo, zámek propadal zkáze, chyběla údržba. Byl by se málem proměnil ve zříceninu, jakých máme v Českém ráji už nadbytek. Když si tuto skutečnost uvědomil iniciativní místní učitel Vladimír Holman, sestavil z místních řemeslníků, důchodců, skupinu dobrovolných pracovníků, a ti rozpad zámku zastavili, zdivo zpevnili, střechy opravili, gotickou část zámku zabezpečili, zřídili slavnostní a výstavní síň v přízemí, vnitřní dvůr zrestaurovali, celou stavbu ke staré kráse přivedli a vytvořili z rozpadajícího se zámku ozdobu a kulturní středisko Libáňska, jaké jim závidí lidé ze široka daleka.

Toto dílo, jež lze nazvat záchranou důležité historické a kulturní hodnoty, provedli hlavně důchodci v čele s Vladimírem Holmanem. Zasloužili se o další trvání starohradského zámku. Je to čin natolik závažný, že by měl být veřejně oceněn a zvěčněn vhodným nápisem na paměť budoucím pokolením.

(Psáno v roce 1984 k 70. narozeninám Vl. Holmana)

Průzkum omítek kostela ve Starých Hradech

Průzkum omítek kostela, prováděný v dubnu 1985, vymezil několik plošných i hloubkových sond na takových místech, kde se mohlo očekávat vrstvení historických omítek.

Sondy č. 1, 1a, 2, 2a (obr. 1) byly provedeny za postupného snímání vrstev až na vlastní zdivo. Tyto sondy obsáhly jihozápadní nároží kostela a to ze strany západní a jižní. Obě ukázaly, že gotická stavba byla provedena z lomového zdiva a původní gotická omítka nechávala odkrytá nárožní kvádrování, jak dokládá výškový rozdíl kolem tří centimetrů mezi plochou zdiva a vystupujícím nárožím. Gotické omítky nebyly zjištěny, patrně při barokizaci stavby byly beze zbytku odstraněny a nahraženy omítkami barokními. Na nárožním kvádrování, silně pekovaném pro udržení barokních omítek, se objevily zbytky červeného vápenného pačokování v nejspodnější vrstvě, částečky modrého nátěru ve vrstvě střední a na nich zbytky tenké bílé vápenné omítky. Tyto tři barevné vrstvy na kvádrech nároží nezbytné patřily době předbarokní, gotice a renesanci, neboť jejich narušení nastalo teprve v době barokizace průčelí.

Sondy č. 3, 3a, 3b (obr. č. 2) umístěné na druhém opěrném pilíři jižní strany lodi. Jednou odstupněný opěrný pilíř byl zkoumán ve svrchní i spodní části po odstranění vrstev omítek. Průzkum této části stavby přinesl obdobné poznatky jako sondy předchozí (1, 1a, 2, 2a). Kvádrové zdivo pilíře bylo při barokní úpravě opět silně napekováno, na rozdíl od předchozích sondáží je zde výrazněji patrný odstup lomového zdiva, takže původní gotická omítka, která byla nezbytně jednovrstvá, se připojovala v pravidelných zářezech (vyznačeno na obr. č. 2) k armatuře pilíře. Na porušených plechách kvádrů jsou patrné zbytky bílého vápenného nátěru. Části skosení pilíře mají dodatečnou výplň z lomového zdiva.

Když se drávalo peří a doderná

Protože již patřím vlastně k pamětníkům, chtěl bych se s Vámi, vážení čtenáři Listů starohradské kroniky, podělit o zážitky, které jsem před těmi dlouhými (anebo krátkými?) lety, v dobách svého mládí ve své rodné vesnici prožil. Společně s Vámi si chci zavzpomínat na ty hezké chvíle, které jste určitě někteří prožívali tak jako já, a při této příležitosti připomenout právě sobě i Vám, jak vypadala naše vesnice tenkrát.

Sedliště byly, tak jako všechny vesnice jičínského kraje, vesnicí se zemědělským zaměřením. Na svých políčkách tu hospodařili domkáři i chalupníci, seč jim síly stačily, ale i přes velikou snahu měli všichni společně, jak se vědělo i říkalo, vysoko do žlabu. Avšak o co méně měli statků vezdejších, o to více měli dětí. A to mi tatínek ještě vyprávěl, že tohle není nic proti tomu, kolik dětí bylo na vesnici za jeho mládí. Že když chodily do bystřické školy, nemohly se do třídy ani vejít. Vzpomínal, kdo a "v kerým baráku" měl tak hodně dětí. Rád jsem mu naslouchal a jména: Franěk, Bíma, Nechuta a Horčička mi voněla dávnou minulostí. Z jeho mnohých vyprávění jsem se také dozvěděl, proč se místu, kde stojí náš rodný dům, říká na Balkánu. Prý v době, kdy vznikla balkánská válka (1912 až 1913) se tu nepřátelily tři rody našich sousedů natolik, že všude po vsi i v dalekém okolí se říkalo: Tam u vás se to pere jako na Balkáně", a že od té doby již tento název místu trvale zůstal.

Ale i za mého mládí bylo na vesnici dětí dost, a protože bylo všude plno práce, musely se také zapojit do bitvy o společný krajíc. Starší děti pomáhaly na polích a ty mladší zase pečovaly o malé sourozence, králíky, slepice a hlavně husy. Těch bylo u každé chalupy bezpočet a byly nedílnou součástí hospodářství. Finanční přínos při jejich prodeji byl nemalý, nemluvě již o masu a nezbytném peří. V té době bylo na vesnici nepsaným zákonem, že každá nevěsta musela dostat do výbavy peřiny z čerstvě draného peří. Čím byly mohutnější, tím byla i bohatší. Nebylo tedy divu., že si na husách hospodyně zakládaly a věnovaly jim náležitou péči. Ale největší zásluhu o chovatelský úspěch husího hejna zněly bezesporu vesnické děti. Vzpomínám, co jsme se s nimi nazlobili, i když zase naopak nám to přinášelo i určité výhody. Navíc nám jejich pasení přinášelo i množství zábavy. Husy se škubaly dvakrát ročně, a protože jsem s nimi trávil převážnou část svého dětství, litoval jsem je, když při té "operaci" naříkaly. Ale nedalo se nic dělat, muselo to být. Následkem toho přibývalo peří ve starých sypkovinách, kam se ukládalo. Ty se potom zavěšovaly na "špejchaře" pod strop, aby, jak říkávala maminka, se do něj nedaly myši. Na podzim se pak husy prodaly a jen několik se jich nechalo na výkrm a doplnění chovu.

Když začal mráz štípat do tváří a pole se pokryla sněhem, práce na nich definitivně ustala. Pro maminku nastal čas plánování. V popředí jejího zájmu bylo peří, které bylo nutno co nejdříve sedrat. Domlouvala se se sousedkami, kdy nám přijdou za pomoc a kdy zase naoplátku půjde pomoci jim. Tyto přípravy jsem neměl nikdy rád a sledoval jsem je se smutkem v duši. Byly totiž neklamným znamením, že dny mé volnosti se nezadržitelně krátí. Věděl jsem, že tetky stejně nepřijdou dřív jak po novém roku a že do té doby budeme zatím drát sami, abychom byli v předstihu. Loučil jsem se v duchu s urputnými hokejovými turnaji na louži, jak se říká rybníčku před našimi okny, dával jsem sbohem klouzačkám i lyžování. Oplakával jsem všechny zimní hry, které jsem si pro změnu zase naplánoval já a které se mi každým dnem víc a víc vzdalovaly. A ve svém truchlivém přemítání jsem nebyl sám. I moji sourozenci byli smutní a ani oni neobjevili možnost, jak se draní vyhnout. Když ta osudná chvíle nastala a my museli zasednout ke stolu, na němž se kupila hromada peří, častokrát nám do něj padaly slzy jako hrachy. Ale maminka byla neoblomná. Aby alespoň částečně zmírnila náš bol, použila diplomatické lsti. Jakmile jsme přišli ze školy, nacpala nám velký kamenný hrnek peřím, obrátila ho pak dnem nahoru a řekla: "Když se "zatumlujete", určitě to ještě stihnete jít ven". Co nám bylo to všeliké "tumlování" platné, když v ten čas byl den krátký a světla rychle ubývalo. Než jsme to sedrali, byla již tma jako v pytli. Proto jsem jednou přednesl návrh, který byl kupodivu maminkou přijat, že budu drát jen sám za sebe a že se na nikoho dřít nebudu. V řadách sourozenců to vyvolalo pobouření i rozhořčení, ale to mi nijak nevadilo, jelikož jsem měl již dávno v hlavě svůj velkolepý a strategický plán. A abych rozptýlil pochyby, že jsem to nemínil vážně a že skutečně umím drát lépe a rychleji než ostatní, zatnul jsem zuby a v předstíraném pracovním zaujetí jsem dral jako o závod. V několika dnech jsem všechny dokonale přesvědčil o svých kvalitách, a protože to byla součást mého plánu, čekal jsem na svou příležitost. Ta se dostavila brzy. Z těžkých olověných mraků, které se již od rána potulovaly po obloze, začalo hustě sněžit. Přitom asistoval silný vítr, který cloumal stromovými velikány jako hračkami a rozhazoval sníh do všech koutů. Přenášel množství bělostného sněhu z místa na místo a zametal okamžitě každou stopu. Toho jsem využil.

S kapsami naplněnými peřím jsem se vytrácel nenápadně a s klidným svědomím ven, do sněhové fujavice. Se srdcem lehkým jsem opouštěl své sourozence, kteří v potu tváře i s peřím ve vlasech drhli peří a vyráběli pápěrky ve velkém. Byli tak unaveni, že snad mou nepřítomnost ani nezaregistrovali. Tím líp pro mne. Les, který nám roste před okny již od nepaměti, byl vzdálen několik kroků. V jeho prostorách jsem se zbavil lehkého, leč nemilého břemene a upaloval zpět. Ještě jsem s uspokojením zjistil, že "kamarád" vítr mou stopu dokonale přikrývá myriádami hebounkých sněhových vloček, takže nebezpečí prozrazení se rovnalo nule. Tak jsem v tom duchu pokračoval delší dobu i v dalších příhodných dnech. Můj báječný nápad zapřičinil, že jsem byl vždycky se svým přídělem daleko dříve hotov než jindy. Měl jsem tedy možnost využít ušetřený čas pro sebe. Mí drazí mi to záviděli a když jsem byl ještě dáván za příklad, přestali se se mnou bavit. Pochopitelně, že mne ta chvála vůbec netěšila a zanedlouho jsem té nečestné hry nechal. Bylo mi totiž líto maminky a nakonec i toho pěkného peří. Ale znáte to přísloví o božích mlýnech? Svému osudu jsem stejně neušel.

Když začal na jaře tát sníh, na mnoha místech lesa se objevovaly kupky zmáčeného peří. Mamince, která byla bystrá jako detektiv, hned svitlo a bylo zle. Na tu pohromu, která bezprostředně následovala, nevzpomínám ani po letech moc rád, ale patřilo mi to po zásluze.

Z toho vyplývá, že draní peří bylo pro nás děti údělem značně nemilým a že se nikdo nemohl divit naší netrpělivosti, kdy už ty panirnámy konečně přijdou.

Po Novém roce uplynulo jen několik dnů, a naše toužebně očekávané naděje se splnily. Milé tetičky, panimámy a kmotry (tak se v naší době venkovským ženám říkalo) přišly a přinesly sebou pohodu, úsměvy a plno dobré nálady. Těšili jsme se na ně nejen proto, že nebudeme muset drát, ale především pro jejich účast, která slibovala, že bude u nás veselo. Ale jejich příchod měl i stinnou stránku. Abychom se prý nepletli pod nohama, říkali naši, posílali nás spát anebo učit. Tomu jsme se usilovně bránili a poukazovali na naše minulé zásluhy i na to, že takovou příležitost zábavy i poučení si nemůžeme nechat za žádnou cenu ujít. A rodiče, kteří byli jinak velice přísní, rněli v tomto případě pro nás porozumění a dovolili nám setrvat. Však také děj, který se zde každého večera jiným způsobem odvíjel, byl doslova neopakovatelný. Nepřicházely k nám jen ženy, které mamince slíbily, že přijdou pomoci, ale připomenout přišly i jejich dcery a muži včetně nápadníků těchto mladých a svobodných dívek. Na těchto "táčkách", jak se také někdy říkalo, bylo mnohdy tolik lidí, že se dodnes divím, jak se do té naší "sekníce" vešli. Proto se drávalo i na "dva stoly". Počátek každého večera měl svůj určitý ceremoniál. Nový příchozí při vstupu do místnosti pozdravil a potom hned zaujal své místo. Ženy si sedly ke stolu s peřím a muži Se se rozsadili kolem kamen. Zvláštností bylo, že většinou každý kdo vstoupil, měl svůj charakteristický způsob pozdravu. Ten byl neobvyklý v tom, že někteří jednotlivci jej vylepšovali různými žertovnými průpovídkami, které se pochopitelně ihned odrazily ve zlepšené náladě přítomných. Tyto pozdravy byly pro určité osoby typické a zvláště pan Miloš Vacek (hrobník a veselá kopa) byl v této rétorické disciplíně proslulý. Když se někdy nedostavil, měli jsme všichni pocit, že zde něco důležitého chybí. V tomto směru si s ním nezadal ani pan Antonín Plíšek, kterému při mariáši jeho kamarádi přezdívali "Tonda Paduánskej" a jehož přítomnost byla zrovna tak nepostradatelná.

Již zmíněné pozdravy, zasedací pořádek a následné mlčení, které se pak rozhostilo sešeřelou místností, bylo obyčejem, který se až na malé výjimky dodržoval.

Petrolejová lampa, která matným světlem ozařovala kmitající se ruce deroucích žen, kvílivý nářek polosuchého dřeva stravovaného ohněm, rudá záře rozžhavených plátů železných kamen a mlčící muži i ženy, to byl obraz, který vyvolával působivou atmosféru. Snopy jisker, které vyletovaly vzduchovými otvory z kamen spolu se světlem ze žhnoucích plátů, násobily tajuplně osvětlení místnosti a měnily tváře lidí, kteří seděli kolem, do pohádkové neskutečnosti. My děti jsme tu seděly tiše jako myšky, plny napětí a očekávání, oči dokořán a uši napnuté, aby nám nic neuniklo.

Draní husího peří nebo také drátky, jak se říkalo, nebylo v dobách mého mládí na vesnici ničím výjimečným, a přece znamenalo v podstatě velkou společenskou událost. Tenkrát ještě nebyla televize a v některých rodinách neměli dokonce ani rádio. Proto se lidé při podobných příležitostech rádi scházeli. Bavili se, utužovali dobré sousedské vztahy i přátelství., které nezřídka přetrvávalo až do smrti.

Vysokou úroveň zábavy předurčovalo určité obsazení. Když přišla paní Anna Ouzká, teta Jílkova, teta Brožkova, kmotřička Linhartova, paní Vacková a Beránková, nebylo pochyb o tom, že bude veselo. Všechny jmenované oplývaly humorem, osobním kouzlem i rozšafností a zvláště paní Ouzká byla proslulá svým řízným vtipem a smyslem pro legraci. Se svým mužem Janem, sedlišťským ševcem (jeho spoluhráči při mariáši mu říkali "ty ševcovská smůlo") tvořili výjimečnou dvojici lidí, která byla nesmírně oblíbená.

Z kamen se opět ozval nářek hořícího dřeva a paní Ouzká utrousila poznámku, že se tam ženěj čerti. Dala tím najevo, že se mlčelo již příliš dlouho. Její přirovnání bylo odbyto vtipem a řeč se rozproudila. Rozhovorů a vyprávění, které přišlo až později, se zúčastňovali jen lidé starší, kteří měli úctu i životní zkušenosti. Mladí se omezovali jen na poslech nebo odpovídali na otázky dospělých. Hovořilo se tu o všem možném, ale tématika zemědělská převažovala. Probíraly se výsledky hospodaření, úspěchy i neúspěchy a jejich příčiny. Nebylo divu, vždyť na dobrém výsledku závisel život početných rodin. Po určité době se však přece jen ztočil hovor očekávaným směrem. Začalo vyprávění. Muži obyčejně zahájili vzpomínkami na první světovou válku, kterou všichni "prodělali". Vzpomínali na útrapy a boje, jichž se zúčastnili, na zranění, hlad i na štěstí, které je provázelo, když se z nejedné ošemetné situace dostali ve zdraví zase ke svým. Nezapomněli ani na své bratry a kamarády, kterým štěstí nepřálo a padli. Ale válka nebyla vždycky námětem pro úvod vyprávění. Častokrát se začínalo historkami o velkých láskách a věrnosti, zradě i zklamání, o lidské rozmařilosti i lakotě, o chytrosti i hlouposti, o svatbách, křtinách i smrti. V podání vypravěčů tu znovu ožívaly pohádkové bytosti, víly, hejkalové, vodníci, bludičky, skřítkové i bezhlavé kobyly.

Ale přišli večery, kdy se nikomu do povídání nechtělo. Snad vypravěčům vyschla inspirace, možná že jim z nějakých důvodů do řeči nebylo. Mlčení se prodlužovalo. Z příšeří kamen se ozval tatínek: "Co abysme si zazpívali?", a začal: "Tam pod těmi Krkonoši." Chvíli zpíval sám, ale zanedlouho se k němu připojili i další. Potom již následovala píseň za písní a sbor lidských hlasů, kterým nechyběla muzikálnost, zněl rozjásaně světnicí a pootevřeným oknem i do dalekého okolí. Tyto písňové večery patřily po celou dobu draní k těm nejkrásnějším. Zpěváci v nich vyjadřovali svou nostalgii i víru v lepší život. Písněmi vzpomínali na své mládí i na doby dávno minulé a ve zpěvu nalézali potěšení i radostné osvobození od každodenní tvrdé práce. Tenkrát se nikdo nestyděl zazpívat sólově nebo ve dvouhlasu. Naopak, každý byl hrdý na to, že zpívat dovede, že má hudební sluch a že zná mnoho lidových písní. A protože své písně milovali, zpívali je rádi a dobře.

Ale všechno má svůj začátek i konec. Poslední peříčka se proměnila v hebounký chomáček tepla a poslední pápěrka dopadla na zem. Bylo dodráno. Utichl zpěv i smích, zmlkl hovor. Dlouhá řada večerů při stolech s bělostným peřím, za svitu petrolejky, se skončila, a nastalo loučení. Všem to bylo očividně líto a aby zakryli dojetí, říkávali: "Dobře že už je tomu draní kolec, vždyť se nám o tom peří i zdálo." A slíbili, že přijdou na dodernou, aby se tu ještě naposled sešli.

Doderná byla závěrečnou oslavou, kterou se završovala zdárně ukončená práce. Byla tradicí, která ke drátkám neodmyslitelně patřila a která vyjadřovala ve své podstatě vděčnost a uznání za přátelskou pomoc. Měla i vysoký význam společenský. Proto si každá hospodyně (ale neméně i hospodář) dávala na její přípravě co nejvíce záležet.

Již na druhý den jsme všichni společně zahájili generálni přípravu na slavnostní okamžik, kterým doderná byla.

Začalo se úklidem. Sedrané peří se uložilo, ale ani pápěrky se nevyhodily, protože maminka z nich vyráběla polštářky na sezení. Poté následovala příprava na pohoštění. Mlel se mák, vařila se povidla, strouhala se jablka, míchal se tvaroh a já nevím co ještě. Protože i nám dětem velmi záleželo na tom, aby ta slavnost dopadla co nejlíp, pomáhaly jsme bez odmluvy. Toseví, že jsme při tom olizovaly nádobí, na kterém sladkosti ulpívaly, a když se maminka zrovna nedívala, nezřídka jsme do těch dobrot namočily i větší část ruky. Ale ona to stejně věděla a k tomu říkávala: "Děti, jestli mi to dopředu sníte, tak já nevím, co do těch placek dám. A víte co, nejlíp bude, když budete u toho pomáhání zpívat, jinak vás neuhlídám!" Byla, vždycky při takové příležitosti v dobrém rozmaru, a protože byla prozíravá, počítala s tím. Vzhledem k tomu udělala všeho raději víc a tak to jako obyčejně dopadlo dobře. Největší starost ji dělal domácí dort, protože ten nesměl chybět, a navíc bylo její pýchou i chloubou to, že ho umí udělat. Potom se vařilo, peklo i smažilo a doderná byla za dveřmi.

Ve vzduchu bylo ještě cítit vůni smažených koblih, když začali přicházet první hosté. Přišli ve svátečním oblečení a s úsměvy na tvářích. Ženy přinášely vlastní cukrářské výrobky, prý aby nic nezcházelo, a muži zas s potutelným úsměvem vytahovali ze skrýší kabátů lahvičky rumu, prý pro zahřátí. Rodiče je na zápraží vítali a zvali dál, aby nám nevynesli spaní. Uvedli je do velké světnice, která byla dokonale uklizená i nazdobena a kde na stolech bylo vyloženo všechno, čím jsme se s maminkou tak dlouho zabývali. Ve středu stolů, které byly spojeny, stál skleněný, modře zbarvený podnos, na kterém byl maminčin krásný dort. Samozřejmě že byl obdivován a chválen a maminka byla nanejvýš hrdá. Když se všichni dost vypovídali, dort se rozkrájel a každý dostal kousek na ochutnání. K dortu i dalším cukrovinkám se podávala káva nebo čaj, do kterého přidávali muži ženám jako pozornost "ten rum pro zahřátí". Mně se na tom nejvíce líbilo, jak se dovedly ženy při té "pozornosti mužů" krásně upejpat. A potom se jedlo, pilo i zpívalo, jeden příběh stíhal druhý, žerty a anekdoty nebraly konce. Když bylo v nejlepším, přinesl strýc Jílků utajený klarinet a začal hrát Čechy krásné, Čechy mé. Nálada dostoupila vrcholu. Pak pokračoval písní Bejvávalo dobře, Zahučaly hory a nebylo nikoho, kdo by nezpíval, kdo by nedal do zpěvu své srdce a neprojevil svou radost. Píseň za písni se nesla rozjásanou jizbou a hlahol lidských hlasů, smích i zpěv se rozléhaly do širokého okolí do pozdních nočních hodin. Bylo to čarovné divadlo, které symbolizovalo lidské přátelství a porozumění.

A když odcházeli, když se znovu loučili, z očí kanuly slzičky a hlasy mužů ztratily svou drsnost, byly zjemnělé a tiché. Opět slibovali, že se tu určitě na příští rok zase sejdou a že to tu bylo moc pěkné. Odešli, ale jejich srdce tu zůstala, zatímco ta naše odcházela s nimi.

JAN KŮŽEL

Staré Hrady v tisku

– (jk): "Pole nejpříhodnější?" Svobodné slovo 2. 11. Článek k výročí bitvy na Bílé hoře hodnotí podrobně přílohu Jindřicha Šlika v tomto střetnutí i jeho další kariéru.

– Bauer Jan: Budoucnost s Budoucností. Tvorba 18. 9. Reportáž o práci libáňského JZD a jeho předsedy Vlastimila Hradeckého.

– Článek judo na gotice? od V. Holmana přetiskl z našeho časopisu Předvoj 4. 10.

– Na 90. výročí narození Františka Maxe upozornil Josef Stránský v Předvoji 25. 10. a v Pochodni 5. 11.; připomněl i umělcův vztah ke Starým Hradům.

– Článek D. Štětinové o kominíku Jaroslavu Markovi vyšel německy v časopise Volkszeitung 6. 9.

– O výstavě Stanislava Konečného psal F. Cinger v Rudém právu 2. 9.; reprodukci jeho obrazu Z Vysočiny přinesla Pochodeň 12. 9.; dále výstavu zaznamenaly Pochodeň 30. 8., Předvoj 6. 9., Svobodné slovo 4. 9., Tvorba 25. 9. a Zemědělské noviny 31. 8.

– O výstavě Franty Patočky referovaly většími články Pochodeň 15. a 25. 10., Předvoj 18. 10., liberecký Vpřed 25. 10., Zemědělské noviny 11. 10. a ústecký Průboj l. 11.

– Ke starším výstavám na Starých Hradech se vrátila Naše rodina č. 41 (M. Fischerová-Kvěchová) a Svobodné slovo 5. 9. (K. Janoušek a F. Pavlů).

– O výstavě k 200. výročí narození Antonína Marka v turnovském muzeu, kde byly použity i materiály ze starohradského pracoviště LA PNP, psala dr. H. Maierová v Pochodni 26. 11.

– Práci literárního kroužku ZŠ Libáň zaznamenal Předvoj: 1. 11. zde psala V. Kánská o návštěvě kroužku u kováře Jaroslava Čubana na Zelenecké Lhotě, 15. 11. referovala E. Janásková o besedě s L. Tomkem a J. Karenem.

– Výlet ostroměřských zahrádkářů na Staré Hrady byl popsán v Ostroměřském zpravodaji č. 9.

– Trampské brigády na Starých Hradech 27. 7. si povšiml Mladý svět č. 38.

– Závazky starohradských požárníků pro rok 1986 registruje Předvoj 22. 11.

– Předvoj 29. 11. otiskl kresbu starohradského zámku od Stanislava Hlavy.

Lidové umění severovýchodních Čech. Okresní muzeum v Jičíně vydalo hodnotný katalog výstavy Lidové umění severovýchodních Čech v kresbách Josefa V. Scheybala a ve sbírkách okresního muzea v Jičíně, kterou uspořádalo v říjnu a listopadu 1985. Dr. J. V. Scheybal zde uveřejnil stať O lidovém umění severovýchodních Čech a jeho ctitelích a dr. Miriam Moravcová hodnotí životní dílo dr. J. V. Scheybala. Brožura je doplněna bibliografií prací Scheybalových (včetně jeho studie Libáňsko a jeho lidová skulptura, uveřejněná v našem časopise) a mnoha jeho kresbami.

Čarek Jiří: Městské znaky v českých zemích. Academia Praha 1985, 604 strany (se 150 obrazy a 146 tabulemi kreseb znaků). Velké dílo vzniklé zásluhou mnoha historiků obsahuje studii o vývoji městských znaků v českých zemích a jejich poznávání, dále abecední přehled jednotlivých znaků (vždy s popisem a bibliografií), rejstřík a barevné vyobrazení znaků od Stanislava Valáška. Je zajímavé, že města a městečka z našeho okolí mají zachována znaková privilegia (Bakov n. J. 1497, Sobotka 1498, Kopidlno 1523, Libáň 1574, Dolní Bousov 1600).

Scheybalovi Josef V. a Jana: Umění lidových tesařů, kameníků a sochařů v Severních Čechách. (Severočeské nakladatelství Ústí nad Labem a Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV Praha 1985, 351 s.). V nákladu pouhých 8 000 výtisků vyšla překrásná publikace věnovaná severočeským lidovým umělcům. Text je doprovázen kresbami autora a černobílými i barevnými fotografiemi Jana Kabíčka a dalších fotografů. Hodně místa je věnováno i našemu okolí, takže kromě Fialovy Kalvárie v Sedlišti tu uvidíme i snímky staveb a plastik ze Hřmenína, Rakova, Markvartic, Skuřiny a čteme o dalších památkách ze Zelenecké Lhoty, Leštiny, Spařenců atd. V seznamu použité literatury najdeme i naši brožurku o kresbách Jaroslava Marka.

Drobné zprávy

Ing. František Táborský se již několik let zabývá starobylými kameny a Pažoutovým křížkem na křižovatce polních cest na Vrchách nad Sedlištěm. Zpracoval obsáhlou nálezovou zprávu (218 stran textu a 45 tabulek s fotografiemi, nákresy a plánky), kterou věnoval do našich muzejních sbírek. Kromě starobylých památek se zpráva zabývá i rostlinstvem a živočišstvem tohoto místa. Některé části uveřejníme v příštích číslech. Abychom však umožnili všem občanům a čtenářům našeho časopisu poznání této záslužné studie, uspořádáme s ing. Táborským besedu o jeho práci. Uskuteční se v místnosti občanského výboru v Sedlišti v sobotu 4. ledna 1986 v 19 hodin. Srdečně zveme k účasti!

Devadesáté narozeniny oslavil 8. prosince 1985 pan Jaroslav Marek z Libáně. Naši čtenáři a návštěvníci zámku ho znají hlavně jako autora národopisných kreseb z Libáňska (část byla publikována v knížce Ze skicáře mistra kominického) i pečlivých modelů roubených staveb. Ti starší znají i jeho vlastivědné články o Libáňsku, které psával do jičínských novin. Mnozí o něm četli v denním tisku, jeho činnost je po zásluze zhodnocena i v encyklopedii Lidová architektura.

Gratulujeme jménem všech přátel a obdivovatelů k letošnímu jubileu a přejeme hodně zdraví!

Starohradská zámecká galerie byla obohacena darovanými obrazy Stanislava Konečného (portrét Josefa Váchala) a Franty Patočky (Patříme sem). Krásnou tapiserii Staré Hrady věnovala Dagmar Renertová. Fotografie pro naši kroniku zaslali Miki Dobrý z Prahy, MUDr. L. Potočková z Prahy a Lída Vomlenová z Polné. Všem upřímně děkujeme!

Paní Květa Chvalovská z Prahy věnovala do literárního archívu písemnou pozůstalost svého manžela, hudebního skladatele Karla Chvalovského. Knihy i rukopisy byly přivezeny na Staré Hrady 3. září pečlivě sepsané paní Chvalovskou a básníkem J. Mouchou.

Výstava obrazů ing. Františka Maxe se konala v klubovně Kulturního domu v Libáni ve dnech 10. – 2. listopadu při příležitosti nedožitých 90. narozenin umělcových. Slavnostním proslovem ji zahájil básník Jaroslav Moucha (otiskujeme na jiném místě).

Starohradský zámek přivítal letos do konce října již 5860 návštěvníků. Nejvíce jich bylo v květnu (1291) a v září (1077). Řady mladých průvodců, kterým jsme poděkovali v minulém čísle, rozšířily ještě Vlaďka Plecháčová, Markéta Pažoutová a Jana Šonová ze ZŠ Libáň.

Básník Jiří Karen a spisovatel Lubomír Tomek besedovali ve Starých Hradech 25. října s členkami literárního kroužku ZŠ Libáň. Děvčata se dozvěděla o jejich literárních začátcích, současné tvorbě i o mnoha jiných zajímavostech.

Letos je tomu 220 let, co turnovský řezbář František Fiala zhotovil pro Sedliště krásnou Kalvárii. Je to jedno z nejvýznamnějších sousoší v našem kraji a zaslouží si naši ochranu.

Cestou na zahájení výstavy J. V. Scheybala v okresní galerii v Jičíně 25.října se na Starých Hradech zastavili četní vzácní hosté: dr. M. Moravcová, dr. L. Procházka a dr. J. Vařeka z Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze, básníci Jaroslav Moucha a Jiří Karen z Prahy a Jiří M. Palát z Jablonce n. N., spisovatel Lubomír Tomek z Prahy aj.

Malířka Anna Vančátová vystavovala v říjnu a v listopadu 1985 svá díla v Příbrami – a v katalogu připomněla i svou nedávnou starohradskou výstavu.

Zajímavé vyprávění o jičínské mládeži vysílal Československý rozhlas 8. října v pravidelném pořadu O čem se hovoří. Vyslechli jsme zde obdivná slova o výstavbě starohradského zámku a o práci vedoucího stavby Vladimíra Holmana.

Sjezdy spolužáků jsou stále oblíbené a jejich účastníci z jednotlivých ročníků libáňské školy zavítají většinou i na starohradský zámek. Letos v září a v říjnu to byli pětapadesátníci (organizoval J. Zajíc), pětašedesátníci (V. Svobodová), čtyřicátníci (K. Křivánková) a třída s. Řeháčkové.

Paní Libuše Kyselová z Bystřice ukončila koncem listopadu 1985 své působení v sedlišťské prodejně Jednoty. Byla přívětivá a ochotná, zákazníci chodili rádi nakupovat. Také pomáhala shromažďovat výstřižky a tisky pro naši kroniku. Děkujeme! – Novou vedoucí prodejny je Lenka Javůrková ze Sedliště, které na tomto pracovišti přejeme hodně úspěchů.

Výroční schůze ČSPO Sedliště se sešla 25. října v restauraci ve Starých Hradech; o den později se konala výroční schůze starohradských požárníků. Podrobnější zprávy o celoroční činnosti přineseme v příštím čísle.

Kulturní kalendář: 25. 10. 1870 se narodil propagátor turistiky na Libáňsku ing. Karel Vochoč. – 9. 11. 1980 zemřel významný chemik, starohradský rodák ing. František Kebl. 7. 12. 1980 zemřel vlastivědný spisovatel Jaroslav Jíhlavec.

Naši jubilanti: 94 let se dožívá 13. 12. nejstarší občanka Sedlišť Františka Toboříková. 85 let se dožili 12. 10. Marie Hakenová a 29.10. Bohumil Vondráček ze Starých Hradů. 80 let bylo 17. 12. Blaženě Elederové ze Starých Hradů. 70. narozeniny oslavil 1. 11. v Sobotce Jindřich Pospíšil ze Starých Hradů. 6 let se dožili 18. 10. Marie Tuláčková ze Starých Hradů a 2. 12. Václav Plíšek ze Sedliště. Blahopřejeme!

Narození: 26. 8. se narodil Martin Masziár ze Starých Hradů. 3. 10. se narodil v Trutnově Jaroslav Říha, po otci ze Starých Hradů.

Sňatky: 9. 11. uzavřeli ve Starých Hradech sňatek Marcela Pekárková ze Starých Hradů a Jaroslav Maštálka ze Zámostí. 22. 11. byli v Jičíně oddáni Markéta Rampasová ze Psinic a Roman Jonáš ze Starých Hradů. Blahopřejeme!

Černá kronika byla v posledních týdnech obohacena dvěma nehodami ve Starých Hradech. Při první 21. 9. zdemolovalo osobni auto železné zábradlí na mostku u Stejskalových, při druhé 7. 10. strhl traktorista sloup telefonního vedení proti Trnkovým.

Úmrtí: 24. 8. zemřel ve věku 87 let pan František Eleder ze Starých Hradů. – 13. 9. zemřel ve věku 74 let náš krajan pan František Seidl z Mlýnce. – 12. 11. zemřel ve věku 70 let náš dlouholetý pozorný čtenář Karel Macek z Libáně. Budeme vzpomínat!

Na rozdíl od Loučenských, kteří vymírají na počátku 16. století, a Kopidlanských, jejichž poslední potomek mizí ve víru třicetileté války, se rod Stráníků zachoval až do 18. století, nepočítaje ty potomky, kteří v 17. století zchudli a titul nepoužívali.

J. Hrdlička – M. Fiala

Prvním Valdštejnem na Starých Hradech byl Jan (1469–1503). Pocházel z rodu, který založil Jaroslav z Hruštice (1234–1269). Měl několik synů: Beneš z Dětenic založil rod vymírající v 15. stol., stejně jako potomstvo jeho bratra Voka z Rotštejna. Třetí Jaroslavův syn Zdeněk postavil hrad Valdštejn, po němž se psali potomci jeho synů: Zdeňka (1318–1335), Albrechta (1304–23; král. hofmistra; založil lomnickou pošlost vymírající ve čtvrté generaci), Jarka, Heníka (1318–23), Hynka (1318–23) a Jana (1304–23), jenž získal od krále Václava II. hrad Štěpanice. Jeho vnuk Hynek založil brtnickou pošlost, o níž je poslední zmínka r. 1624. Druhý Janův vnuk, Zdeněk Dlouhý (1360–93), hofmistr královny, založil štěpanickou větev, která se v 15. stol. rozdělila na tři pošlosti: libštejnskou, založenou Hynkem (1453–79), která vymírá 1724 Pertoldem Vilémem, skalskou, založenou Felixem, která vymírá 1570 Heníkem, a hostinskou, založenou Janem, který koupil r. 1469 tvrz Starou od Zdeňka Loučeňského z Kopidlna.

Jan měl se svou manželkou Annou z Riesenburka tři syny: Jiříka (potomstvo vymírá r. 1599 Janem), Zdeňka [vnuci: Vilém (otec Albrechta Václava Eusebia, vévody frýdlantského a meklenburského), Karel (pošlost poličanská, vymírá v 17. stol. Karlem), Jan (pošlost albrechtická, vymírá 1629 Janem Kryštofem), Jindřich (jehož bezdětný syn Zdeněk umírá 1600), Hannibal, Zdeněk, Kryštof a Bartoloměj (pošlost miletínská, která vymírá 1586 Albrechtem)] a Viléma, o jehož potomcích viz příští článek o starohradských Valdštejnech.

Erb: ve zlatém štítě modrý lev, v klenotu dvě křídla, modré a zlaté. Krydla modro-zlatá.

J. Hrdlička – M. Fiala