Vladimír Holman

Čtyřikrát

31. srpna odpoledne se zaplnily nejdříve prostory gotické části zámku, kde byla nainstalována rozsáhlá výstava obrazů Václava Pokorného a keramiky Evy Tesařové. Zahájili ji PhDr. Antonín Langhamer ze Severočeské oblastní galerie v Liberci a básník Jiří M. Palát, spoluúčinkovalo Liberecké barokní trio.

Po vernisáži uvítala Dana Holmanová v krbovém sále violoncellistu Michala Kaňku, který za klavírního doprovodu prof. Boženy Kronychové přednesl program, s nímž o několik dní později získal druhou cenu na mezinárodní soutěži mladých violoncellistů v Mnichově, když první cena nebyla udělena. Přednesl skladby Bachovy, Beethovenovy, Dvořákovy, Hindemithovy, Martinů aj. Posluchači byli nadšeni stejně jako o necelý měsíc později, 26. září večer, kdy náš zámek navštívilo celé Kvarteto Bohuslava Martinů, jehož je Michal Kaňka členem. Mladí umělci účinkovali ve Starých Hradech již loni a získali si srdce a trvalou přízeň zdejšího publika. Letos se představili kvartetem A dur W. A. Mozarta, kvartetem F dur L. van Beethovena a kvartetem B. Martinů; jako přídavek přednesli ještě závěrečnou větu kvarteta F dur A. Dvořáka.

12. září skončila ve výstavní síni na nádvoří expozice obrazů MUDr. Oldřicha Laciny a vystřídaly ji poetické obrazy královéhradeckého malíře Jiřího Ščerbakova. Byla to svým způsobem jubilejní výstava k umělcovým šedesátinám. Zahájil ji ředitel Krajské galerie v Hradci Králové PhDr. Josef Sůva, který vyzvedl nevšední formu umělcových děl.

Po vernisáži následoval v krbovém sále recitační pořad, v němž se po delší přestávce opět představil starohradskému obecenstvu člen pražského Divadla E. F. Buriana Alfréd Strejček. Uvedl pořad Obraz ze života mého, kterým jsme si připomněli letošní 150. výročí úmrtí Karla Hynka Máchy a vydání jeho Máje. Strejčkovo vyzrálé přednašečské umění znovu zářilo a udrželo celý sál v napjaté pozornosti. Poslední letošní kulturní odpoledne se konalo 12. října. Nejprve jsme ve výstavní síni na nádvoří otevřeli proslovem ing. Jiřího Vacka, CSc., a recitací ing. Vendulky Štefanové výstavu obrazů libereckého akad. malíře Jaromíra Vrzala, na níž převažovaly krajinné motivy. Následoval pořad barokní poezie a hudby, jímž se v krbovém sále představil soubor Musica aulica Lidové školy umění z Lysé nad Labem.

Skončila tedy další bohatá starohradská kulturní sezóna. 12 uměleckých výstav, 6 koncertů, 3 recitační pořady, 5 besed, výstava kroniky a 2 přednášky spolu s odhalením pamětní desky Karlu Polákovi, prováděním po zámku a vydáváním časopisu (nepočítáme-li drobnější akce) svědčí o bohatém kulturním životě na zámku a jejich úroveň a návštěvnost dává dobré vysvědčení pořadatelům i návštěvníkům. Kéž by tomu tak bylo i v dalších letech!

K. B.

Kůželova kapela v Libáni

Nejstarší Josef miloval od malička hudbu. Poslouchal o poutích a tancovačkách muzikanty a prosil je, aby ho naučili hrát. Nadání skutečně měl a brzy se naučil hrát na všechny známé nástroje. Když se vrátil z vojny, kde se zdokonalil, hrál s muzikanty na zábavách. Dospívající bratry také naučil hrát, a tím si všichni přivydělávali. Vyučili se řemeslu, přiženili se do blízkých vesnic a poctivě živili své rodiny.

Josef se oženil s Františku Elisovou ze Sedlišť, koupili si v Libáni domek č. 86, pronajali si pole a hospodařili. Výnos z polí byl malý a žili těžko, zvláště když se jim narodilo šest dětí. Proto Josef s bratry založil kapelu, s kterou po okolí hrál. S odvahou se pustil do jejího řízení, přibíral a cvičil nové hudebníky, až jích bylo 40. Sháněl noty, sám skládal písně a že byli dobře sehraní, byla jeho kapela v celém okolí žádaná.

Josef se v hudbě stále vzdělával. Koupil si harmonium, naučil se hrát na varhany o stal se varhaníkem v libáňském kostele. Za povinnost každou mši doprovázet na varhany, dostal k používání kus tzv. "Zádušního pole". S kapelou hrál při svatbách a pohřbech, což také přispívalo k uživení rodiny, zvláště když po narození šesté dcery jeho žena onemocněla těžkým revmatismem a do konce svého života – osm let ležela.

Josef Kůžel byl hudebníkem tělem i duší. Když nehrál, dlouho do noci rozepisoval pro kapelu noty, skládal taneční písně, aby měli stále něco nového. Mnohé ani nepodepsal svým jménem, takže autor zůstal neznám. Upravoval kostelní písně i oratoria pro slavnostní mše a měl radost, že se líbily. S učitelem Chvalovským a se sborem kostelních zpěváků cvičili velmi dobrou kostelní hudbu. Snad jsou ještě pamětníci toho, jak libáňský kostel zvučel o vánocích a velikonocích krásným zpěvem za doprovodu hudby a varhan, s intrádami lesních rohů a bubnů.

Kůželova kapela hrála na plesech, koncertovala v městech i v Jičíně a Poděbradech. Hráli hodně oblíbené skladby Kmochovy, s nímž se Josef osobně znal a vyměňoval si písně. Škoda, že se o tom nezachovaly doklady. Příprava k zdokonalení kapely byla poctivá. zkoušky byly často, a když se hudebníci nevešli do kapelníkova pokoje, hráli ve stodole nebo v sále "V radnici". Co to dalo starostí sehnat roztroušenou kapelu z okolních vesnic, když nebyl telefon ani autobus. Josefovi bratři, ač měli četné rodiny, o které se museli starat, mu hodně pomáhali, i když jeden bydlel ve Hřmeníně, druhý v Sedlištích, třetí v Údrnicích a čtvrtý ve Zlivi. Přesto se o věhlas Kůželovy kapely zasloužili.

Rostoucí národní uvědomění se před první světovou válkou posilovalo pořádáním různých slavností s vlasteneckým námětem. Také libáňští občané r. 1909 postavili českému buditeli a novináři, pronásledovanému rakouskou vládou – Karlu Havlíčkovi – u školy pomník. Po oslavných řečech vystoupili krojovaní vlastenci, představující scénu loučení Karla Havlíčka s rodinou před odjezdem do vyhnanství v Brixenu; a různé alegorické osobnosti jako Čechii, Moravu, Slezsko, Slávii, Svobodu aj. Jezdili městem na vyzdobených vozech za doprovodu hudby; hrající české písně. Odpoledne byl v zahradě "V radnici" koncert, veselice a společné fotografování.

I starohradským občanům se zachtělo podobné slavnosti. Za rozpadajícím se hradem byla pěkná, panským zahradníkem dobře udržovaná zahrada, v níž uspořádali dobročinný koncert. Zahrada byla vyzdobena českými prapory, zelenými věnci, barevnými lampióny, účinkovaly různé spolky, jako sokolové v červenobílých krojích, hasiči v helmách zdobených zlatými portami, řezníci v bílých kazajkách, s červenými čepicemi a sekáči na maso, jízda aj. Na zvýšeném pódiu hrála Kůželova kapela, kolem byly postaveny z prken lavice, na nichž seděli lidé z dalekého okolí. V boudách se prodávaly koláče, preclíky, Semiánovo cukroví, trubičky, lízátka a špalky, v jiných uzenky, pivo, limonáda i kyselé okurky. K vidění i k slyšení bylo toho hodně a my děti jsme se toho nemohly nabažit. Nerady jsme navečer odcházeli domů, když se při lampiónovém osvětlení tančilo. Dědeček za celý den unavený těšil se z pochvaly a děkoval svým hudebníkům, že se o zdar slavnosti tak přičinili. Dlouho se na obě slavnosti vzpomínalo a já je pro paměť zde popisuji.

Josef Kůžel, který pro hudbu žil, při ní i zemřel. 24. srpna 1914 se jeho srdce u milovaných varhan náhle zastavilo, a zemřel. Jako mnozí vlastenci i on prováděním dobré české hudby přispěl k probuzení touhy po svobodě české země.

Marie Mrákotová

Vzácné hlavně lodních děl z Rhodu a Malty na Starých Hradech

Z věže sv. Mikuláše na Rhodu bylo 27. června roku 1522 vidět větší část obzoru jakoby lemovaného krajkovím plachet připlouvajícího tureckého loďstva. Poslední dny slavné vlády rytířského řádu Johanitů na Rhodu se spolu s tureckými galérami sultána Sülejmána dramaticky přiblížily.

Johanité dobyli Rhodu po odchodu ze svých někdejších opevněných základen v Sýrii roku 1308 za pomoci flotily z Janova, Marseille a Kypru. Ostrov náležitě opevnili a vytvořili z něho skvělou námořní bázi pro své operace proti Turkům a muslimským korzárům ve Středomoří. Řádová vláda zde trvala plných 214 let a tvoří dodnes jednu z nejslavnějších kapitol jeho historie. Právě a zde se totiž zrodila námořní moc a síla, z níž řád těžil ještě po přesídlení na Maltu v roce 1530, a to až do roku 1798, kdy byl i odsud vypuzen Francouzi.

Osmanské Turky s jejich novou a velkou námožní silou, obratně ovládanou několika schopnými veliteli, jakož i její kvalitní dělostřelectvo vybudované na základě zkušeností janovských a benátských kovolijců v tureckých službách, pokládali Johanité za své úhlavní nepřátele v celém Středomoří, a v jeho východní části zvláště.

Tureckým sultánům bylo jasné, že k uskutečnění expanzívních cílů v Egyptě je bezpodmínečně nutné dobytí a obsazení Rhodu. Proto tímto směrem napnuli své nemalé síly a zdroje.

Sultán Sülejmán (1520–1566) v Evropě nazývaný Velkolepý (Magnificus), pro svou zálibu v nádheře a všestranné podnikavosti, byl schopným vůdcem výbojného islámu a vládcem Osmanské říše. Realizaci svých světovládných ambicí zahájil dobytím Bělehradu v roce 1521, což spolu s následujícími událostmi mělo osudný vliv i na uspořádání poměrů v českých zemích. Pak přišel na řadu johanitský Rhodos. Dne 1. června 1522 vyzval Sülejmán řádovou vládu k vydání ostrova za zdánlivě příznivých podmínek. Velmistr Johanitů Filip Villiers de l´Isle-Adam (1521–1534) učinil již v dubnu toho roku náležitá opatření k obraně pevnosti. K dispozici měl 300 v boji osvědčených řadových rytířů, asi stejný počet služebných bratří a necelých 5 000 zbrojenců různého původu a bojové kvality, částečné též posádky lodí řádové flotily. Mimo opevnění ostrůvku Kou a posílení pevnosti sv. Petra nechal velmistr před zálivem vedoucím k hlavnímu přístavu pevnosti Rhodu potopit pýchu řádu – většinu galér rhodské flotily – někdejšího postrachu islámských korzárů. Přístav samotný byl napříč od věže sv. Mikuláše až po baštu na Mlýnské hrázi uzavřen mohutným dvojitým řetězem.

Turecká flotila pod velením zkušeného admirála Mustafa Paši vyplula z Istanbulu 5. června a po jedenácti dnech plavby se na dohled hlídek objevil Rhodos. Celkem 700 plavidel, z toho 300 plachetních galér, vezlo 200 000 mužů posádek a invazních jednotek, mimo výzbroj lodí též polní a obléhací děla, střeliva a údajně 8 000 přiostřených kůlů, na něž měli býti po vítězství naraženi zajatí obhájci pevnosti, zejména řádoví rytíři.

Dne 24. června začal turecký průzkum pobřeží ostrova, který prováděl předvoj lehkých plavidel. Při něm bylo za zuřivých bojů potopeno ještě několik zbylých řádových lodí. Před polednem 27. června dorazila hlavní formace tureckého loďstva. Nastalo jednak úporné ostřelování pevnosti z lodních děl a jednak na několika vzdálenějších místech vyloďování pozemních vojsk a materiálu. To byl počátek tvrdého a nelítostného boje, trvajícího spolu s blokádou a obležením pevnosti celkem 6 měsíců. Ztráty na lidech byly na obou stranách strašlivé, a to jak v počtu padlých a zraněných, tak v množství zemřelých v důsledku infekčních chorob.

Velmistr řádu kapituloval 18. prosince s podmínkou, že obyvatelstvo bude ušetřeno a jemu spolu s rytíři bude povolen odjezd z ostrova se zbraněmi. Podmínky byly dodrženy. Dne 24. prosince vstoupily první turecké oddíly do města Rhodu, 26. prosince sem slavil sultán Sülejmán svůj triumfální vjezd a v noci na 2. ledna odplul velmistr se zbylými rytíři a několika tisíci řeckých uprchlíků od břehů ostrova.

Osmanská říše slavila další triumf, Evropa zasténala. Zdlouhavé a vyčerpávající dobývání Rhodu oddálilo tureckou expedici do Uher a o několik let prodloužilo život českému králi Ludvíkovi Jagellonskému (padl jak známo u Moháče roku 1526). Odkladu však nebylo náležitě využito k přípravě účinné obrany.

Z celého líčení událostí, které pokládáme za důležité vzhledem k tomu, že vědomosti o těchto dějích nejsou nikterak obecné, nás zajímá mimo jiné jeden pozoruhodný detail: Na sklonku dubna 1522 nechal velmistr Johanitů před vjezdem do hlavního rhodského zálivu potopit řádovou flotilu, především velké galéry, které nebylo čas odstrojovat, snesena byla jen některá jejich děla, většina z nich však klesla na palubách lodí ke dnu zálivu.

Řádové galéry byly v té době vyzbrojeny několika typy převahou bronzových litých dělostřeleckých zbraní. Jejich největší palebná síla byla soustředěna na příďové nástavbě, vzhledem k obvyklé taktice čelního útoku. Menší počet děl byl umisťován v záďové nástavbě. Některé galéry měly lehčí děla (falkonety) zabudována též v hrazení boků. V příďové nástavbě (castellu) bylo v ose lodi umístěno nejtěžší (zpravidla třicetiliberní) dělo na nepohyblivé lafetě z hrubých fošen a trámů. Po jeho stranách byla umísťována lehčí desetiliberní a čtyřliberní komorová děla či falkonety, jejichž uložení čepů ve vidlicovém třmenu umožňovalo větší odměr, a tím i širší palebný prostor. Čtyřliberní komorová děla či malorážní falkonety s dlouhou štíhlou hlavní byly též upevňovány na bočním hrazení galér mezi vesly. Uložení jejich čepů ve vidlicovém třmenu a dřevěném či kovovém ložisku umožňovalo oproti pevné lafetáži snažší nabíjení a větší možnost řízení palby. Otočením děla ústím na palubu bylo možné provádět snažší nabíjení u předovek, což sice u komorových zbraní nehrálo roli, leč obecně byla tato děla schopnější většího manévrování, a to se oceňovalo zejména v součinnosti s prací veslařů. Otáčení děla a zaměřování bylo usnadněno zvláštním kovaným trnem s kulovou hlavicí, upevněným pod dnovou částí hlavně. Existence těchto trnů na hlavních karot ve Starých Hradech vzbuzuje právě největší pochybnosti o jejich funkčním spojení s polními lafetami (mimo nedostatečné založení příliš krátkých příčných čepů v jejich ložích). Problémem těchto děl upevněných v hrazení boků lodi byly ovšem účinky zpětných rázů palby přenášených přímo do konstrukce plavidla.

Jak již bylo řečeno, usnadnění nabíjení a zrychlení střelby bylo umožněno též komorovým závěrem lehčích děl (karot) a falkonetů. Komorová část hlavně byla otevřena a do jejího lůžka se vkládal železný válec s prachovou náplní. Opatřen byl jedním či dvěma držadly a zátravkou pro odpálení slože. Projektil či projektily se kladly před komoru do hlavně. Zajištění komory v hlavni se dálo železným či dřevěným klínem zaraženým mezi dno komory a dno hlavně. Odpálení bylo provedeno rozžhaveným drátem, doutnákem či loučí. Vzhledem k nedokonalému těsnění komory docházelo ke snížení tlaku plynů při výstřelu způsobenému jejich únikem v přechodové části, a tím i ke zkrácení dostřelu a účinu projektilu. Dělostřelecká palba těchto zbraní nesloužila ke zničení nepřátelského plavidla, ale pouze k jeho ochromení o oslabení živé síly posádky, připravující zahákování a obsazení lodi.

Galéry byla plavidla velice pohyblivá a účinná v bojích s korzáry při pobřeží Afriky a středozemních ostrovů, proto jich řád užíval i za svého působení na Maltě až do konce 18. století.

Hlavní pohonnou silou galér byla živá síla veslařů, většinou otroků, trestanců či zbídačelých lidí různého původu a národností kteří sami sebe prodali na galeje. Jedině této poslední kategorii veslařů bylo v okamžiku krajního ohrožení galéry dovoleno, aby na palubě zemřeli se zbraní v ruce po boku řádových rytířů, ostatní zůstali připoutáni na svých místech u vesel i v okamžiku, kdy galéra klesala ke dnu moře. Veslaři byti také nejčastěji snadným cílem dělostřelecké palby na obou bojujících stranách. Časem se stalo pravidlem, že na řádových galérách byli veslaři muslimští otroci a na galérách tureckých výhradně křesťané.

Až do poslední čtvrtiny 19. století spočívaly zbytky řádových galér, dělostřelecké výzbroje a drobné pozůstatky jejich někdejších posádek na dně rhodského zálivu.

V roce 1870 vykonal císař František Josef I. pouť do Jeruzaléma. Při návštěvě posvátných míst se rozpomenul na někdejší význam a poslání dosud existujícího rytířského řádu Johanitů, zvaného v té době maltským, a vyslovil přání, aby česko-rakouské velkopřevorství tohoto řádu zřídilo nedaleko Jeruzaléma útulek (hospic) pro křesťanské poutníky. Tak vznikl roku 1874 Tantur, existující v původní funkci dodnes.

Současně projevil rakouský panovník milostivý zájem o dějiny a osudy maltského řádu a na svém území mu udělil znatelnou podporu. Vytvořil také nadaci, v jejímž rámci podniklo c. a k. námořnictvo zvláštní expedici ke Rhodu a na dříve označeném místě, kde pod hladinou spočívaly řádové galéry, vyzdvihlo z moře určité množství bronzových dělových hlavní a střeliva. Část tohoto pozoruhodného vylovku v počtu 11 kusů byla darována českému velkopřevorství maltského řádu se sídlem v Praze na Malé Straně.

Velkopřevorem českým byl v té době (1874–1887) Frá Othenio hrabě Lichnovský, zakladatel dobrovolné zdravotní služby a iniciátor osmi sanitních vlaků, jejichž depot byl ve Strakonicích.

Tento zajímavý muž sídlil časem na řádovém majetku v Dětenicích, kde na tamním zámku nashromáždil zajímavou sbírku zbraní, zřídil rozsáhlou knihovnu a nechal zbudovat místní vlakové nádraží.

Hrabě Lichnovský umístil pět těchto dělových hlavní v budově velkopřevorského paláce v Praze – v prostorách někdejší Salla tereny a šest hlavní nechal převést na své oblíbené sídlo na zámku v Dětenicích. Od té doby až do dnešních dnů se v různých místopisných publikacích traduje nepřesná informace, že na zámku Dětenice byla rozsáhlá sbírka zbraní z dob křížových výprav, což neodpovídá skutečnosti. Většina zbraní a součástí zbroje pocházela z dob válek s Turky, tedy ze 16. až 18. století. Dětenický písmák a pečlivý pozorovatel místních poměrů v obci i na zámku Vincenc Novotný (1845–1928) nám ve své rukopisné Pamětní knize zanechal jediné autentické a přesné svědectví o uložení těchto hlavní na zámku:

"Kníže Othenio Lichnovský byl milovníkem starožitností: Nechal přivezli sedm lodních děl (jedno bylo z Malty), která byla vytaženo u ostrova Rhodu; obdržel je darem. Výtah z moře a dopravu musel ale podniknouti sám. Čtyři ležely na silném dubovém kmeni s korou, na nichž usazené homolovité křivé nárustky minerálie, solnatiny. Tři na nízkých lodních lafetách."

Když kníže – velkopřevor Lichnovský 13. února 1887 zemřel a byl na své výslovné přání pohřben nedaleko oblíbených Dětenic na malém venkovském hřbitově v Osenicích byl řádový zámek spolu s panstvím Dětenice roku 1903 prodán jeho nástupcem Frá Quido hrabětem Thunem včetně celého zařízení,

V polovině 20. let nejspíše roku 1926, věnovalo české velkopřevorství maltského řádu pět zmíněných dělových hlavní ze svého paláce v Praze Vojenskému muzeu Republiky Československé, které je chová ve své expozici na Hradčanech dosud.

Při úpravách interiéru zámku v Dětenicích roku 1952 byla tamní sbírka zbraní spolu s ostatním inventářem rozdělena na několik částí. Malý počet nejstarších exemplářů byl postoupen Vojenskému historickému muzeu v Praze, další část Východočeskému muzeu v Pardubicích, zbytek byl převezen do muzea v Libáni a později na zámek Staré Hrady. Zde se ocitlo také šest zbývajících bronzových dělových hlavní. Jedna ze sedmi původních se ztratila neznámo kam.

Pět hlavní bylo ponecháno v nedotčeném stavu, tedy se silnou krustou usazenin na povrchu, vápencovým sedimentem a zbytky schránek mořských živočichů v jejich dutinách. To je také to, co je do společného původu naprosto spolehlivě legitimuje (VHM Praha).

U druhé poloviny hlavní (Staré Hrady) byla někdy později sekáčem odstraněna vápencová vrstva na celém jejich povrchu, mimo málo přístupných vnitřních dutin. Již v dobách velkopřevorství hraběte Lichnovského, který měl jako bývalý aktivní důstojník rozsáhlé styky v rakouské armádě, byly některé hlavně opatřeny zcela anachronickými či netypickými lafetami.

Dvě komorové karoty (VHM Praha inv. č. VI–123 a VI–125) tak dostaly lodní lafety ze 17. století a všechny hlavně z Dětenic, dnes na Starých Hradech, byly opatřeny nelogickými lafetami z konce 18. století, což je naprosto jasně patrné na první pohled.

Jedenáct bronzových hlavní lodních děl z Rhodu a Malty, představují pozoruhodný historický materiál ojedinělé kvality, který nemá ve středoevropských sbírkách obdoby. Konstrukčně jde o hlavně vyrobené na sklonku 15. a v první čtvrtině 16. století Pouze v jediném případě jde o výjimku, kdy dělová hlaveň je opatřena nezřetelným znakem v barokní kartuši a jedná se zřejmě o lodní zbraň ze století osmnáctého údajně z Malty (Staré Hrady).

Z jedenácti hlavní jde o tři děla se zbytky vidlicového třmenu, o sedm komorových karot a jeden komorový falkonet, nepřesně nazývaný "píšťala" (Staré Hrady), který pochází zřejmě ještě z konce 15. století. Mimo štíhlou hraněnou hlaveň a široký límec jejího ústí je pozoruhodný příčnou trhlinou, vzniklou nepochybně únavou materiálu během palby. Jde převahou o zbraně čtyř, šesti a osmiliberní.

Naskýtá se pochopitelně otázka provenience těchto hlavní. Některé z nich jsou opatřeny iniciálami lijce či jeho dílny a značkami doplňujícími. Johanité získávali výbroj pro své galéry a ostatní plavidla z různých zdrojů, převahou však z Itálie. Do konce 15. století byli jejich hlavními dodavateli Janované, od počátku 16. století i Benátčané. Beze vší pochybnosti jsou co do výrobce identifikovatelné pouze dvě hlavně.

Jedna z hlavní karoty (Staré Hrady), z níž byla sekáčem důkladně odstraněna povrchová vrstva mořských usazenin, byla sice tímto způsobem zbavena původní patiny a povrchově poškozena necitlivými seky, ale její výrobní značení se tak stalo naprosto zjevným. Hlaveň je před svým ústím ozdobena překrásným reliéfním nálitkem v podobě hlavy okřídleného lva sv. Marka a iniciálami .X. a .M. C. Podobným způsobem jsou značeny dvě dlouhé dělové hlavně ve Vojenském historickém muzeu v Praze (inv. č VI–121 a VI–122). Povrchová krusta sice činí její obrazovou část poněkud nezřetelnou, avšak srovnáním obrysů se stejným lvím motivem ve Starých Hradech je problém naprosto jasný. Iniciály pod symbolem Benátské námořní republiky .S.A. jsou proloženy čtyřmi pětilistými kvítky růže.

Nejméně ve třech, ale zdá se, že ve čtyřech až pěti případech (shodnost konstrukčních znaků a provedení licí formy), jde o dělostřelecký materiál benátské výroby. Řešení otázky původu zbytku hlavní si vyžádá hlubšího a dlouhodobějšího průzkumu, jakož i studia srovnávacího materiálu, který v našich sbírkách chybí.

Cílem tohoto informačního pojednání je upozornit odbornou i širší veřejnost na skutečnost, že hodnota našich sbírek co do nevšednosti a zajímavosti mnoha jejich součástí není ani zdaleka doceněna. Platí to jak o sbírkových souborech, tak o jejich jednotlivých exemplářích ve velkých muzeích i v drobných, nenápadných a nepovšimnutých sbírkách regionální povahy, kam se různými cestami dostalo mnoho historicky cenných a nevšedních předmětů, jejichž souvislosti původu významnými událostmi domácími i zahraničními nejsou uspokojivým způsobem odhaleny, a zpracovány.

Děkuji při této příležitosti za lákavou pomoc dr. Vladimíru Dolínkovi, dr. Vladimírovi Karlickému, oběma z VHÚ v Praze, a ing. Janu Volákovi, CSc., rovněž z Prahy a Karolu Bílkovi, prom. historikovi ze Starých Hradů.

Josef Dolejší

Pod jednou střechou

Někdy se jich sejde více, někdy méně a mnohdy napadá otázka, pořádat či nepořádat sjezd? Neodsuzujme ty, kteří nejezdí, není o vždy z nevšímavosti, někdo si chce zachovat původní vzpomínku. Vždyť i Fráňa Šrámek se po vystudování nikdy již do svého milého Písku nevrátil, napsal sjezdu oslavnou báseň (znáte všichni "Píseckou" – Po řece Otavě za vorem vor…), ale sám nepřijel.

Já osobně se za tyto sjezdy přimlouvám. Ráda se setkám se spolužáky, které jsem třeba několik desítek let neviděla, i s těmi, které v Libáni běžně potkávám. Sdělíme si životní zkušenosti, zavzpomínáme si, poveselíme se, prostě jsme zase na chvíli žáky libáňské školy. Je to také jediné místo, kde jsem nazývána dívčím jménem, což je mi velice milé.

Přeji svému ročníku 1929, který měl sjezd 4. října, abychom se za tři roky ve zdraví sešli. A přijede-li nás třeba jen několik, bude to vždycky hezké.

Hana Mařanová

Z literárního archivu

Dva spřízněné hlasy

Mezi nimi se nalézá i krasopisně rukou zaznamenaná básnická novela " Barevné západy", datovaná "16. června 1898", o níž jsem nezjistil, že by byla publikována. Je to vyprávění neznámé osoby neznámému příteli, v níž se mu svěřuje s epizodou ze svého bloudění cizinou za vábením dálek. Vyprávění není časově ani místně ohraničeno, odehrává se kdysi v minulosti, podle některých reálií nejspíš v době barokní a kdesi v jižních přímořských krajinách, mohla by to byt Itálie, stejně dobře jako nějaká španělská jihoamerická kolonie. Tato neurčitost není nahodilá, nýbrž podstatná. Nedovídáme se ani, čím se vypravěč zabýval, jak se živil, jenom se díváme jeho očima na proměnlivé kulisy krajů a dějů, které se před námi rozvíjejí jako barevná plátna vznikajících a zanikajících obrazů. Dívání a hledění je vlastním obsahem prózy, theatrum mundi či labyrint světa se pestře mihotají v davových scénách s nádechem přízračnosti před zrakem vyprávějícího, který v nich sám nebere účast, až je svým epizodickým milostným příběhem, který si ho jako by vybral z svůj objekt spíš než za aktéra, vtažen do obrazu: Nejprve je svědkem dobytí a vyplenění cizího města, pak se ocitá v přímořské zemi s klimatem ráje, ale zrovna vypukla revoluce a odehrávají se tu davové scény vzpour a likvidace vládců, nakonec na čas prodlí v přístavním městě a zde v jeho lidském mumraji prožije několik milostných setkání s dívkou, jejíž jméno nezná a o níž neví, zda za ním přišla jako nevěstka z ulice, či zda pochází z paláce. Ve městě vypukne však morová epidemie a se svou neznámou se po marném hledání setká, až když ji vynášejí na marách do rodinné hrobky patricijů. Nyní se cítí ztrátou vnitřně očistěn, odpoután od zdání obrazů života, aby teprve pronikl pod jejich povrch a do jejich jádra. "Ticho bylo nyní tak význačné a úžasné, že mne jak tupá rána do opony probudilo."

Významnou stránkou textu jsou jeho sugestivní vizuální popisy pluralistických dění. "Otvíraly se mi úžasné prostory zalité světlem … a ráz naráz zapadaly mi do duše hlomozy dějů v nepřetržité sérii zázračného divadla"… "Vysoko v lanoví korábů pluly blankytné vlajky s nočními hvězdami a od přístavních břehů vzdalovala se melancholická loučení rybářů, když jsem docházel k přístavnímu městu, jež jako nesmírná zjitřená mraveniště dýmalo plavými oblaky"… "Byl kterýsi velký svátek. Květinová procesí vycházela ze bran do polí, vlály purpurové baldachýny a davy prozpěvovaly chvalozpěvy narození… I z nejvyšších zapomenutých arkýřů voněla sluncem vadnoucí chvoj, z balkónů vykláněly se smyslné a pyšné profily paní … " A proti takovým a podobným popisům nádhery jsou postaveny hned bezprostředně vedle popisy ošklivosti: "S přibližujícím se soumrakem obcházely hyeny opuštěné bitiště a neušetřily ani těch, kteří ještě vzdychali." Atp. Do obojího však, do nádherného i příšerného, jež mají ráz naléhavého, nicméně však jen poloskutečného snu, jako by se dralo něco jiného, skutečnějšího. "Z nízkého dvora šuměl slabý nějaký vodotrysk, jako by to crčela vlahá krev a pod balkónem přidušené štkaní holubích samic jako velmi vzdálené volání o pomoc."

Hned při prvním čtení mi některé pasáže, atmosféra, ráz obrazivosti a intonance větných celků byly důvěrně známé a do podvědomí se drala vzpomínka na jinou prózu, kterou jsem četl dřív, ale která vznikla později a bez jakéhokoli přímého vlivu tohoto textu Opolského, vždyť ten jeho zůstal nepublikován. Mám na mysli "Obraz", text otištěný ve sbírce "Obrazy" u Lad. Kuncíře 1922; autorem je Jaroslav Durych (1886–1962). Dějově zdánlivě nemají oba výtvory mnoho společného. Durych vypráví o hochovi, který prožije siré a chudobné dětství, potlouká se všelijak životem, od dětství má sklon malovat, náhodně se dostane k malíři, od něhož pochytí jeho řemeslo, žije pak nuzným životem nepovšimnutého umělce, má různé lásky (mezi jiným dívku, která se náhodně u něho objeví a zas z jeho života zmizí), ale hlavně stále se dívá a dívá a před jeho očima se odvíjí scény, vizuální a pluralistické, jež autor popisuje se sugestivním uměním a informací. Když je všemi opuštěn a stár, ztracen světu, slyší malíř hlas, který mu nařídí namalovat krajiny skutečnější než skutečnost, zahlédnuté ve snu: ráj. Pak umře, je zapomenut a zůstanou po něm tři nádherná vizionářská plátna. Durych vypráví ještě o posmrtné anabázi těchto děl, ale to už nás v této souvislosti nezajímá.

Jako u Opolského hlavní postava zde nemá jméno, děj se odehrává v neurčité minulosti a v kterési (cizí) zemi, básníkova obraznost kupí obraz za obrazem z divadla světa, ještě víc zmítaného a proměnlivého než u Opolského, nádhera je ještě důsledněji promísena se šeredností. V jednom okamžiku malíř prozře a pák umírá.

Jsou tu přístavy, lodě, oblaka, tváře žen a je tu nádherně napsáno a viděno. "Byla zima, šero s mnoho sněhu, a jinoch viděl spousty šedých a černých krkavců, modré a bílé straky na holých dubech, domky s šindelem, mnoho zvířecích stop ve sněhu, zajíce a mnoho uondaných lancknechtů a sedláků. Pak byli v přístavu, hlídkovali na pobřeží; viděli bludné lodě, osazené mrtvými plavci, černé bouře a sníh z mořských nebes, mrtvoly v závějích a zvonice. Kreslil do sněhu." A uprostřed všeho "jen na daleké průmětně svých snů viděl někdy mihnouti se úžasný zjev nějaké nemožně spanilé dívčí bytosti z velice, velice dalekého a dosud nezrozeného století." A nakonec zahlédl "podivnou oblohu. Podivné světlo rostliny. Potkal dívky a bytosti, kterých nepotkal nikdy v životě. Viděl zpěv ptactva, viděl všechno, co jen slyší a cítí, teplo, mráz, rozkoš, bolest a čas. Viděl očima svou lásku a svou touhu." To je mistrovské.

Ale je zde i dobře vidět, že Jaroslav Durych, který by letos byl už stoletý, a od jehož smrti uplyne napřesrok čtvrtstoletí, nevstoupil do kontextu naší literatury jalo cizinec, ale že se ujal a rozvíjel umělecky to, co už tu bylo. K Opolskému měl blízko nejen spřízněností malířského pohledu, ale mnohdy i formálně a žánrově, kultivací krátkých textů na způsob básní v próze, např. v Kouzelné lampě, a Opolský byl přece mistr miniatury. Rozsahem, rozmanitostí a myšlenkově Durychovo dílo ovšem komorní notu Opolského přesáhlo.

A ještě něco – oba jsou krajané, oba z Hradecka. Durych se přímo v Hradci Králové narodil. Opolský pocházel z Nové Paky.

Ivan Slavík

Vzpomínka na prof. Josefa Kopala

Na pražské univerzitě byl profesor francouzské literatury vítán už proto, že jsme na romanistice neměli do té doby učitele literárněvědné specializace. Profesoři Titz a Křepinský se víc než v literatuře vyznali ve starém francouzské jazyce. Přechod profesora Kopala z bratislavské univerzity na pražskou byl tedy vítaný.

Profesor Kopal nás jako posluchače okouzlil nejen elegancí svého zjevu, ale i svého jazyka. Imponoval nám znalostí historie francouzské literatury, na jejímž základě mohl později sám napsat a vydat její Dějiny. V semináři nám předvedl podle pověstného vzoru francouzských výkladů textu analýzu vybraného díla francouzské klasiky. Nešlo jen o jazykově přesnou interpretaci textu, ale i o výklad uměleckých hodnot a užitých uměleckých prostředků. A tak se i Racine měnil v zajímavého a živého autora.

Pak české vysoké školy zaplavila nacistická okupační potopa a nás studenty odnesla do koncentračního tábora. Když jsme se po zlých letech vrátili, profesor Kopal se ukázal jako laskavý učitel a člověk. Jeho laskavost neznamenala však zmenšení učitelské náročnosti. O tom jsem se přesvědčil nejen při druhé, závěrečné státní zkoušce, ale i při rigorózu.

Profesor Josef Kopal neztrácel naši úctu, i když jsme pak šli jinými metodologickými cestami v literární vědě.

univ. prof. PhDr. František Buriánek, DrSc.

Milada Zubatá

V Jizerských horách

Mrtvoly smrků stály na obzoru
(lidé se aspoň zavčas spalují
nebo ukládají do hrobu)

Jejich suché větve
na nás s prosbou sahaly

Vyplakané potůčky
hledaly zapomenutou cestu

Slunce tam má málo práce
když život nelze probudit
když umírá

Jen štíhlé roury lapačů
jak hlavně pistolí trčí k nebi
na holých stráních zmarů

Jaroslav Moucha

Z návratů k domovu

Tolik slov zapadne bez ozvěn
Proč tvoje, maminko, žití
i láskou znělá v ústech žen
neměnnou melodií?

"Doběhni, Jaroušku, na houby
postavím na polívku!"

V hodince – říkám to bez chlouby –
přines jsem košíček hříbků

Z pod keřů doubků a habroví
mrkaly na mne z dálky
jak z hnízda vlaštovky pod krovy
– než jsem šel do první války…

To ještě u Maxů v mlýnici
z pšenice "vejražek" mleli
hub bylo v lese "Nad Bahnicí"
jak když se rozletí včely

Dnes je tam království bledulek
Chodím k nim přivonět z jara
Chraňme ten voňavý vzácný lék
i vrby, jež znal král Lávra!

Staré Hrady v tisku

– Příkladný způsob záchrany starohradského zámku vyzvedá i Dikobraz č. 43/86.

– Mladý svět č. 43/86 se vrací k uzavření starohradské svatební síně pro turisty a otiskuje vysvětlení MNV Libáň.

– Na uložení písemností Jarmily Glazarové ve starohradském archívu upozorňuje Vladimír Mikolášek v ústeckém Průboji 6. 9.

– Svoboda 30. 7. informuje o zájezdu členů Společnosti Emy Destinové, při němž navštívili i Staré Hrady.

– Koncert violoncellisty Michala Kaňky ve Starých Hradech zaznamenaly Pochodeň 9. 8. a 10. 9., Předvoj 12. a 19. 9. a Tvorba 15. 15; koncert Kvarteta Bohuslava Martinů recenzovaly Zemědělské noviny 26. 9., Pochodeň 21. 10. a Předvoj 24. 10.

– Na máchovsky recitační pořad Alfréda Strejčka ve Starých Hradech upozornil Předvoj 12. 9.

– O výstavách ve Starých Hradech psaly Noviny Jablonecka 13: 8. (Ivana Pelouchová); Mladá fronta 18. 8., Květy 28. 8., Předvoj 29. 8. a Svobodné slovo 4. 9. (Oldřich Lacina); Zemědělské noviny 27. 8:, Pochodeň 29. 8. a 12. 9., Lidová demokracie 6. 9., Tvorba 17. 9., Svobodné slovo 18. 9., Průboj 19. a 26. 9. a Předvoj 12. a 26. 9. (Václav Pokorný a Eva Tesařová); Pochodeň 16. a 30. 9. a Lidová demokracie 24. 9. Jiří Ščerbakov); k výstavě Dany Sokolové se vrací Pochodeň 17. 10.

– Zemědělské noviny přinesly 3. 11. fotografii sedlišťského rodáka Václava Linharta a jeho manželky.

– V časopisu Hudební nástroje č. 5/86 byl otištěn článek Staré Hrady a hudba, doprovázený kresbou B. Ceplechy.

Marie Kubátová: Povídky z muzejních vitrín

Marie Kubátová: Povídky z muzejních vitrín. V půli října 1986 vyšly v našem krajském nakladatelství Kruh Povídky z muzejních vitrín Marie Kubátové. Autorku nemusíme čtenářům Listů představovat, její zájem o Staré Hrady, zámek a literární archiv je jim dostatečně známý.

Dvacet muzeí Východočeského kraje prošla, z dvaceti muzejních vitrín si vybrala po exponátu, aby jej oživila a přiblížila svým čtenářům, aby jim ukázala, jak lze památky minulosti vnímat, chápat a vykládat.

Od lomnického graduálu a rychnovského kancionálu, památek po pěvcích literátských bratrstev předbělohorských Čech, přes věcné svědky jako pardubické cínové nádobí či litomyšlský popravčí meč, vambereckou krajku a třebechovický betlém, herbář "botaničky v krinolíně" a další zajímavosti, až po lžíci zedníka Joukla ze starohradské vitríny.

Proč si nechala Staré Hrady až na konec? Lžíce pana Joukla je nejmladší exponát z oněch dvaceti vitrín. Nejmladší, ale stejně významný.

Každá z dvaceti kapitol knížky Marie Kubátové má dvě části. První stručnou, věcnou, která vždy uvádí do děje vlastní "povídky z muzejní vitríny". Úvod našeho závěrečného příběhu má titul Pracovna Jaroslava Vrchlického z depozitáře Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech u Libáně a autorka zde připomíná den, kdy předávala šestnáct krabic literární pozůstalosti své maminky, spisovatelky Amálie Kutinové, do péče starohradského literárního archívu. Následující příběh o lžíci pana Joukla připomínat nemusíme, naši čtenáři si jej už měli možnost přečíst jak v našem časopise, tak v závěru samostatného vydání Starohradských pohádek.

Jestliže proti "síle bemene" hledala M. Kubátová "nadlehčující sílu", tu životní radostnou sílu, která tíži překonává, pomohl jí pan Joukl odhalit, že "to dělá gusto z práce". "Gusto z práce" nejen vzkřísilo starý hrad, ale vytváří i spoustu dalších hodnot, jak konstatuje paní Kubátová v závěrečné větě: "Ze všech vzácností, které jsem na Starých Hradech viděla, vybírám pro svou povídku zednickou lžíci pana Joukla na poděkování za to, že mi tu mocnou hnací sílu světa pojmenoval" …

A my děkujeme Marii Kubátové a její knížce za to, že tuto krásnou pravdu tak krásným, neotřelým způsobem připomíná (a fotografu Václavu Novákovi z Jaroměře za dvojici barevných snímků).

Aleš Fetters

Drobné zprávy

Přírůstky zámecké galerie: své obrazy věnovali starohradské zámecké galerii malíři MUDr. Oldřich Lacina, Václav Pokorný a Jaromír Vrzal; keramickou vázou přispěla Eva Tesařová. Srdečně děkujeme!

Posvícenskou taneční zábavu uspořádali sedlišťští požárníci 15. listopadu v kulturním sále ve Starých Hradech. Vydařila se nad všechno očekávání, pěkná byla účast i společenská úroveň – a tak díky pořadatelům i hudbě vedené Antonínem Čapkem ml.

Občanské výbory Staré Hrady a Sedliště pro volební období 1986–1990
Po volbách do zastupitelských sborů byli ve všech částech naší obce, spadajících do působnosti MNV v Libáni, zvoleny občanské výbory.
Veřejná schůze občanů ze Starých Hradů se konala 17. září 1986 v pohostinství RaJ, které je umístěno v předzámčí zámku Staré Hrady. Občanský výbor Staré Hrady má 5 členů a dva aktivisty. Do funkce předsedy občanského výboru byl zvolen František Tobořík ml., tajemníkem Josef Miclík. Dalšími členy jsou: Ladislav Šupol, František Kebl a Jiří Tuláček. Jako aktivisté tohoto orgánu byli zvoleni Luboš Joukl a Josef Plíšek.
V Sedlištích došlo k volbě občanského výboru 16. září 1986. Jednání se konalo v budově občanského výboru. Bylo zvoleno celkem 9 členů. Do čela občanského výboru byla zvolena Jana Svobodová, tajemnicí Jaroslava Hrdá. Členy jsou: Ladislav Tobořík, Jaroslav Linhart, Zdena Beránková, František Svoboda. Jaroslav Macek a František Vaníček. Dále byl zvolen Jan Kebl, který nedlouho po svém zvolení zemřel. V těchto dvou občanských výborech jsou 3 poslanci MNV v Libáni a jeden poslanec ONV v Jičíně.

Pan Jaroslav Marek z Libáně věnoval do majetku naší osvětové besedy část svých rozsáhlých archeologických a geologických sbírek. Návštěvníci se s nimi budou moci seznámit v příštím roce. Děkujeme! Rovněž jsme obdrželi z pozůstalosti ředitelky Kristiny Havlové několik památek na MUDr. Jindřicha Taubera.

Redaktorka Petra Klevisová z Československého rozhlasu natočila 4. 11. pro Pionýrskou jitřenku reportáž o práci našeho literárního kroužku a o tom, jak děvčata ze ZŠ Libáň provádějí po starohradském zámku. Pořad byl vysílán 6. prosince.

Sjezdy spolužáků z libáňské školy pokračovaly i tento podzim. Ve starohradské restauraci poseděli při hudbě 26. 9. pětapadesátníci a 1. 11. absolventi z roku 1976.

Kulturní kalendář: 16. 12. 1881 se narodil učitel Václav Fejfar, autor vlastivědných prací o libáňsku. – 22. 11. 1951 zemřel univ. profesor Václav Chaloupecký, rodák z Dětenic, autor monografie o Arnoštu z Pardubic. 29. 12. 1966 zemřel univ. profesor Josef Kopal, rodák ze Hřmenína, autor děl o francouzském jazyce a literatuře.

JZD Budoucnost Libáň si letos velmi dobře a rychle poradila se sklizní cukrovky, a tak jeho pracovníci mohli již 18. 10. oslavit v kulturním sále ve Starých Hradech "dořepnou".

Opravu mostu na silnici ve Starých Hradech u Stejskalů prováděli v říjnu a v listopadu pracovníci Okresní správy silnic.

Naši jubilanti: 90 let bylo 21. 10. nejstarší občance Starých Hradů Anně Krámské. 80 let se dožil 14. 10. Fratišek Dudis ze Starých Hradů. 75. narozeniny oslavil 25. 11. starohradský rodák Jan Poláček z Liberce. Mezi sedmdesátníky vstoupil 5. 11. Antonín Čapek ze Sedliště, předseda místního požárního sboru a obětavý spolupracovník naší osvětové besedy a sedlišťského občanského výboru. 65 let bylo 5. 12. poslednímu předsedovi MNV Staré Hrady Josefu Plachému a stejného životního jubilea se dožil 14. 12. kovář Jaroslav Čuban ze Zelenecké Lhoty, dlouholetý spolupracovník při rekonstrukci starohradského zámku. 50 let bylo 23. 10. Josefu Hrdému ze Sedliště a 4. 12. Jitce Popadičové ze Starých Hradů. Všem srdečně blahopřejeme!

Úmrtí: 7. 9. zemřel ve věku 44 let Vladimír Švorc ze Starých Hradů, zedník OSP v Jičíně. Ochotně a s úsměvem pomáhal všude, kde byl o pomoc požádán, i na rekonstrukci zámku přiložil ruku k dílu. – 2. 10. zemřela ve věku 60 let Věra Dlouhá z Dlouhé Lhoty, častá návštěvnice kulturních pořadů na zámku a odběratelka našeho časopisu. – 11. 10. zemřel ve věku 77 let Václav Adamec ze samoty mezi Starými Hrady a Zeleneckou Lhotou. – 22. 10. zemřel ve věku 45 let Jan Kebl ze Sedliště, člen JZD Budoucnost Libáň. K místu jeho posledního odpočinku na starohradském hřbitově ho doprovodily stovky jeho přátel a spoluobčanů, desítky požárníků a dalších lidí z celého Libáňska. Nezapomeneme ani jeho pomoci při obnově starohradského zámku. – 2. 11. zemřela ve věku 95 let Františka Toboříková, nejstarší obyvatelka Sedlišť. Do posledka čilá, pomáhala při sušení sena i další drobné práci. Nezapomeneme ani na její hezké a zajímavé vzpomínky, kterými obohatila první ročníky našeho časopisu.

Náš spolupracovník František Škoda z Libáně uspořádal v září a v říjnu výstavu svých miniatur a portrétů v Dětenicích, společně s Josefem Buckem se v říjnu představil také svými ilustracemi návštěvníkům jičínského kina.

Není to tak dlouho, co jsme o Věře Toboříkové ze Sedliště a o Michalu Trmalovi z Trutnova psávali jako o obětavých brigádnících při rekonstrukci zámku a spolupracovnících naší OB. Dnes jim blahopřejeme jako šťastným rodičům: Michalovi se narodil 1. 9. v Děčíně syn Jan a Věře (provdané Myškové) 19. 9. v Jičíně syn Jindřich.

Několik zpráv o starohradské rodačce, spisovatelce Ludmile Šebkové– Fedrové vypsal dr. Mojmír Otruba. Její nekrolog otiskly kromě Světozoru z 31. 1. 1879 také Národní listy z 1. 2. 1879. Pohádka Anežky Hradské Studená kmotra vyšla v České včele 25. 1. 1877 – Dr. Karel Samšiňák nám zaslal několik zpráv o Starých Hradech z časopisu Hlas našeho venkova z roku 1944. Oběma přátelům děkujeme!

Vedení restaurace ve Starých Hradech převzala v říjnu Blanka Plecháčová. Přejeme mnoho úspěchů!

Paní Marie Javůrková z Rokytňan uložila do starohradského archívu rodinnou kroniku a další materiály svého zemřelého manžela Josefa Javůrka. Tento výborný kronikář, jeden z posledních venkovských písmáků, psával články i do našeho časopisu. Děkujeme!

Zasl. umělkyně Helena Šmahelová navštívila 18. 11. starohradský zámek. Do pamětní knihy zámku napsala: "Jsem ráda, že jsem se octla na Starých Hradech, na místech tak historicky ohromných, tak skvěle vedených v novém a ctihodném a dnešním ruchu. Přeji hradu a jeho budovatelům hodně dalších úspěchů. Je to věc nás všech: budovat nejen svou budoucnost, ale i křísit svou velkou minulost." Návštěvu zorganizovala dr. Marie Krulichová z LA PNP a byl přítomen i básník Jiří M. Palát. Svou oblíbenou spisovatelku přišly pozdravit i členky literárního kroužku, kterým přislíbila besedu.

Literární kroužek ZŠ Libáň se i letos zapojil do soutěže nakladatelství Albatros. Kroužky jeho Klubu mladých čtenářů zaměří svou práci na námět Z Čech až na konec světa aneb s knihami a lidmi do dalekých krajů. A tak se ve starohradském zámku uskutečnila i dvě velmi zajímavá setkání členek kroužku s našimi spisovateli. 18. 11. vyprávěl dr. Václav Šolc o svých cestách za jihoamerickými Indiány a 22. 11. hovořili Jana Štroblová a její manžel dr. Otakar Hulec o cestách dr. Emila Holuba do Afriky. Všichni odpověděli na četné dotazy, dr. Hulec promítl i několik svých afrických diapozitivů a obě besedy ukončila autogramiáda. A tak ještě jednou děkujeme za obě hezká odpoledne všem, kdo se o ně (bez nároku na cestovné či honorář) přičinili!

Redakční: K dnešnímu číslu Listů starohradské kroniky připojujeme přání hezkých vánočních svátků a hodně úspěchů v roce 1987. Přikládáme novoroční kresbu Starých Hradů od akad. malíře Jiřího Škopka a složenku na předplatné na příští rok (činí opět 15 Kčs, za případné zvýšení srdečně děkujeme). Prosíme naše čtenáře a zvláště dopisovatele, aby zůstali i nadále časopisu věrni – pište nám i drobné osobní zprávy – jinak se o životních jubilejích vás a vašich blízkých nemáme možnost dozvědět! Děkujeme rovněž za zasílání výstřižků z novin o Starých Hradech – každá zpráva je pro nás cenná. Na tomto úseku s námi spolupracují např. Václav Knytl z Mladé Boleslavi, Vladimír Mikolášek z Jablonce nad Nisou, František Pultr z Prahy, manželé Šilerovi z Býchor a další.

Místo pozvánky

V příštím roce vstoupíme do jubilejního, desátého ročníku našeho časopisu. Je to pro nás významná skutečnost, která dosvědčuje, že časopis má své oprávnění a význam pro čtenáře. Přesto bychom ho chtěli dále zlepšovat a zároveň si ověřit, jak jste spokojeni s jeho obsahem. Proto bychom byli rádi, kdyby nám co nejvíce čtenářů odpovědělo na následující otázky. Nejzajímavější pak v průběhu příštího roku otiskneme.

1. Proč jste se stali čtenáři a odběrateli Listů starohradské kroniky?

2. Proč jste se stali (nestali) dopisovateli Listů starohradské kroniky?

3. Jak jste spokojeni s obsahem Listů starohradské kroniky, co byste navrhovali ke zlepšení?

Odpovědi zasílejte na adresu redakce: Osvětová beseda, zámek Staré Hrady, 507 23 Libáň.

Tento rod starobylého původu pocházel ze Slezska a v Čechách se jako první objevil Rulek z Bibrštejna, který sloužil Přemyslu Otakarovi I., od něhož získal r. 1278 Frýdlant. Jeho syn Jan získal Nymburk a zemřel před rokem 1327. Vnuk Bedřich (1341–1360) rozšířil državy o Žárov, Landškroun, Tuchoraz a hrady Hamrštejn a Somrfeld. Jeho syn Oldřich (1363 až 1385) byl bezdětný, druhý syn Hanuš (1360–1396) koupil r. 1377 chotěbořské panství, vyplatil zadlužený Somrfeld a měl syny Oldřicha, Václava a Hanuše. Hanušovi synové byli Bedřich (1431–1478), Václav /I/ a Oldřich /II/.

II. Oldřichův (1431–1461) syn Oldřich měl sice pět synů, ale pouze jediného vnuka, kterým jeho potomstvo vymřelo. Oldřichovi synové: Jáchym /zemřel 1523, syn Jáchym (1523–1554), dcery Barbora a Anna (manžel Jan mladší z Lobkovic)/, Zikmund, Kryštof (pán na Kosti zemřel roku 1551 bez dětí), Jan (zemřel roku 1551, manželka Anna z Vartemberka), Jeroným (zemřel 1549, byl hejtmanem Hlohovského knížectví, dcera Anna z Bibrštejna spolu se svými sestřenicemi dědila po strýci Kryštofovi Kost, její manžel Kryštof Popel z Lobkovic je vyplatil a získal tak celé kostecké panství včetně Sobotky a později i starohradské panství).

I. Václav společně s bratrem Bedřichem vedl odboj proti Jiřímu Poděbradskému i Vladislavu Jagellonskému v Lužici a byl mu za to odňat hrad Hamrštejn. Měl jediného syna Matěje, který zemřel roku 1520. Matěj měl pět synů, ale Václav, Jan, Balcar a Melchior měli všechna panství v Německu a zůstali tam i jejich potomci, pouze Bedřich, který zemřel roku 1530, zůstal v Čechách. Jeho syn Karel (císařský rada, hejtman Hlohovského knížectví, mincmistr koruny české, ucházel se o dědictví po Kryštofovi z Bibrštejna, ale neuspěl) měl dcery Annu a Evu a syny Michala (zemřel 1580) a Adama, který prodal poslední bibrštejnská panství v Čechách a zemřel před rokem 1625.

Erb: V zlatém štítě červený paroh, který je i v klenotu. Přikrývadla jsou červeno-zlatá.

Michal Fiala – Jakub Hrdlička

Prvním známým předkem Pruskovských byl Jan, který zemřel před rokem 1528. Jeho panství se nacházelo ve Slezsku. Jan měl jediného syna Jana a čtyři vnuky: Valentina (měl jediného syna Kašpara, který ač ženat s Barborou Revayovou, zemřel r. 1603 bez dětí), Jana (hejtmana Opolského knížectví, 1529 – 17. 10. 1590), Jakuba (1510 – 16. 2. 1545) a Jiřího (zemřel r. 1584, manželka Uršula z Lobkovic).

Jiří získal v Čechách od svého tchána Kryštofa z Lobkovic starohradské panství, na němž už r. 1571 své manželce upsal 12 500 kop míšeňských, přesto byl do českého panského stavu přijat až r. 1584. Za jeho vlády byla tvrz přestavěna na renesanční zámek, Libáň povýšena r. 1574 na město a panství dosáhlo největšího rozsahu i rozkvětu. Jiří sloužil jako tajný rada a nejstarší komorník císařům Karlovi V., Ferdinandovi I., Maxmiliánovi II. a Rudolfovi II.

Roku 1593 si synové rozdělili dědictví takto: starohradské a bělské panství obdržel Oldřich Desiderius a Jan Kryštof pak statky chřelické a pruskovské. Oldřich zastával otcovy úřady a taktéž podporoval vědy a umění. Zemřel r. 1618 bezdětný a jeho druhé manželce Johaně Kaplířové byl za nevýznamnou účast v stavovském povstání majetek konfiskován a propadl králi.

Jan Kryštof se přidržel císaře, i když, jak ukazuje sňatek jeho vnuka, měl spojení i na české exulanty. Jeho synem byl Jiří Kryštof (zemřel 12. 9. 1633 a vnukem také Jiří Kryštof (manželka Marie Rosalie von Thurn, zemřel 15. 9. 1701). Ten měl syny: Antonína Kryštofa, Jiřího Kryštofa, Erdmama Kryštofa /3. l. 1676–1753, jediný měl syna – Leopolda Erdmana (zemřel 29. 7. 1769), jehož dcerou Marií Ernestinou (14. 1. 1722 Videň – 30. 10. 1806, manžel G. von Salm) vymřel rod Pruskovských/ a dcery Sidonii Alžbětu, Karolinu Maxmiliánu(manžel Walter Xaverius von Dietrichstein) a Marii Beatrix.

Erb: Štít je čtvrcený, v l. a 4. zlato-černě polceném poli je jelen přirozených barev, 2. a 3. pole červeno-stříbrně polceno, v každé polovině podkova opačné tinktury (herb Lzawia – v Polsku a Slezsku používaly příbuzné rody, ač různých jmen, stejných erbů s pevně určenou podobou a názvem). Klenotem je jelen přirozených barev, vyrůstající z přilby. Přikrývadla jsou na jedné straně červeno-stříbrná, na druhé černo-zlatá.

Michal Fiala – Jakub Hrdlička