Logo L.S.K. 1983–96


Číslo 2Ročník X.Červen 1987


Vážení čtenáři,

čas rychle utíká: co patřilo kdysi budoucnosti, je dnes již minulostí, a člověk si to zvláště uvědomuje, dívá-li se zpět po uplynulých více než dvaceti letech každodenní práce, která umožnila Starým Hradům stát se důležitým střediskem kultury. Uvědomujeme si, že mnozí, kteří zde tenkrát začínali budovat kulturní dům a později celý zámek i s gotickou částí, tu dávno nejsou. Všichni tito dělníci rukou – ale i ducha – však pracovali obětavě a se zanícením pro dobrou věc. Vzpomeňme si na ně, když o Starých Hradech čteme v novinách či posloucháme v rozhlase. Vždyť vlastně i díky jim se zde scházíme na kulturních pořadech, sjezdech rodáků, díky jim přicházejí na zámek tisíce návštěvníků a vzácných hostí a díky jim mohou vycházet i Listy starohradské kroniky.

Teprve nyní při dokončovacích pracích si mnozí z nás uvědomují, že dík všem, kteří se na práci podíleli, je to dílo nejen rozsáhlé, ale i současnou generaci zavazující k tomu, aby v tomto obnoveném stavu udržela celý areál i literární a umělecké sbírky v něm uložené. Udržet znamená věnovat tomuto objektu stálou budoucí péči – a to není zrovna úkol malý. Je však nanejvýš důležitý, aby minulá a současná práce nebyla marná. A nad tím je třeba se zamyslet.

Je k tomu ovšem také potřeba v budoucnu lidí uvážlivých a dobrých. Lidé i jejich jména jsou sice pomíjející, ale dílo zůstává. A nad tím ať se zamyslí ti, kterým bude v budoucnu patřit zodpovědnost.

Vladimír Holman


Sváteční květnová odpoledne

Když se loňského roku vydařilo prvomájové recitační odpoledne na nádvoří starohradského zámku, začali jsme uvažovat o jeho zopakování. Tento záměr se změnil v jistotu, když věrná příznivkyně Starých Hradů, režisérka Československého rozhlasu v Praze a výborná recitátorka Hana Kofránková nabídla, že by přijela se členem Národního divadla Josefem Somrem a přednesli by pořad z veršů básníka Jana Skácela.

Potom jsme se domluvili s paní Marií Volfovou, že bychom ve stejný den mohli ve Starých Hradech otevřít i pracovnu jejího manžela, zasloužilého umělce Františka Volfa, kterou věnovala Památníku národního písemnictví, a že by se konala i vernisáž výstavy jeho obrazů.

A tak se rodil program letošního prvomájového starohradského odpoledne, k jehož zdaru přispělo i příznivé počasí a hlavně početná návštěva vnímavého publika. Pořad otevřel člen Vinohradského divadla Vlastimil Fišar, který promluvil o životě a díle Františka Volfa. Potom si návštěvníci prohlédli jeho výstavu a pracovnu, přinesli na nádvoří židle a do ztichlého nádvoří se rozezněly hlasy Hany Kofránkové a Josefa Somra za hudebního doprovodu Josefa Krčka. Skácelovy verše krásně rezonovaly se starým zámeckým zdivem stejně jako před rokem verše Seifertovy.

Pořad skončil, židle se vrátily na svá místa, lidé pomalu odcházeli s pamětním grafickým lístkem Anny Poustové. Odjel malíř Jiří Voves, básník Josef Brukner, členka Národního divadla Zuzana Šavrdová i další vzácní hosté – a loučili jsme se s příslibem Hany Kofránkové, že příští rok se opět 1. máje sejdeme.

Krásnou májovou neděli jsme na Starých Hradech prožili s více než 150 návštěvníky 24. května. To PhDr. Miloš Šejn z Krajské galerie v Hradci Králové zahájil na nádvoří výstavu grafiky Anny Mackové ke stému výročí jejího narození. Opět jsme zde uvítali řadu vzácných hostí. Přijel zástupce šéfredaktora Rudého práva Jaroslav Kojzar, básníci Jindřich Hilčr, Vladimír Mikolášek a Jiří M. Palát, malíři Zdeněk Kerda a Jiří Škopek, výtvarní teoretici Václav Heřman, Antonín Langhamer a Karel Samšiňák, redaktor Vladimír Sůva i neteře Anny Mackové Milena a Hana Nožičkovy z Prahy atd.

Po vernisáži se všichni snažili dostat do krbového sálu, kde akad. malíř Vladimír Komárek vyprávěl o výtvarném umění a promítal k tomu diapozitivy. Jeho poučná a zároveň vtipně přednesená přednáška vyvolala živou rozpravu, která pokračovala po krátké přestávce na nádvoří zámku.

I další májové dny, mnohé deštivé a chladné, přiváděly na Staré Hrady mnoho návštěvníků. Lákala je zvláště rozsáhlá výstava obrazů Vladimíra Komárka v gotické části zámku, která trvala od 19. dubna do 5. června. A tak jsme rádi, že kdysi rozpadající se opomíjený zámek se stává cílem stále většího počtu návštěvníků, kteří vědí, že tu naleznou vždy hezké kulturní zážitky.

Eva Bílková


Věnce k pomníkům padlých ve Starých Hradech i v Sedlištích položili 5. května zástupci MV NF Libáň za účasti místních občanů.


S erbem z lipového dřeva


K výstavě M. M. Šechtlové

Při pohledu na dílo Marie Michaely Šechtlové náš upoutá především lyrismus jejího projevu, který je dán celkovou konfigurací jejích listů, především však měkkou barevností, která podporuje snově pojatou symboliku její grafiky. Při svém hledání cesty k lidem ztvárňuje M. M. Šechtlová na svých grafických listech především realisticky pojaté předměty, spojované však nenásilně do nových a neobvyklých vazeb – stolek v kavárně se mění v bubínek s paličkami, lidské tváře se navzájem prolínají, v listu se objevuje oko bdící i ve spánku. V grafických technikách dává přednost mezzotintě, která je sice velmi obtížná, vyžaduje značnou představivost tvůrce, ale její výsledek je podmaňující. Na předem ozrněné desce se ocelovým hladítkem vynášejí světla. Jaká kouzla tady M. M. Šechtlová dokáže! Jaké možnosti si tu našla v jemných přechodech ze světla do sametové temnoty, v nárazu ostré hranice světla na hranici tmy, nebo v postupném zeslabování světel, čímž podivuhodně buduje optickou hloubku listů.

Za zmínku stojí její schopnost vcítit se do básnického díla, nalézt i v lyrické básni prvky, kterými je možno text doplnit a přiblížit čtenáři. Její ilustrace se váží přímo ke slovu, zdůrazňují je a umocňují jeho sílu. Vzpomínám tu ilustrací k básním Donáta Šajnera, které nakreslila rákosovým perem. Inspiraci k nim našla při cestách rodným krajem, který dokonale zná, protože od mládí doprovázela rodiče, umělecké fotografy, na jejich cestách. Dovede však vniknout i do ducha textů M. Cvetajevové, J. Seiferta, V. Šolce, F. Šrámka. Její schopnosti využila i Lyra Pragensis.

Volná grafika M. M. Šechtlové vychází především z měkké zádumčivosti jejích rodných jižních Čech. Zachycuje především táborské motivy se zvláštním vztahem k architektuře, zvláště historické. Právě mezzotinta tu dovede navodit atmosféru ticha a klidu, opět v ostrém kontrastu světla a stínu. Stejně jsou postaveny i její motivy pražské a konečně i motivy divadelní, kde opět využívá zkušeností ilustrátorských, vystihuje však náladu scény i efekty divadelního světla.

Není divu, že grafické dílo M. M. Šechtlové proniklo do desek sběratelů grafiky, kteří oceňují nejen její volnou grafiku, ale i exlibris, novoročenky a jiné účelové tisky. Dostalo se do našich i zahraničních galerií, kde čestně reprezentuje vysoký a všeobecně uznávaný vysoký standart naší grafiky..

RNDr. Karel Samšiňák, CSc.


Příspěvky do ankety

Prof. ing. Vojtěch Mencl, DrSc.; Praha

1. Odběratelem jsem se stal se zpožděním – bohužel. Čtenářem jsem ale dále. Proč? Stále se cítím Libáňákem. A moje děti též. Chtěl bych to rozšířit i na vnuky. Tak jim mnohé vypravuji. Jistě budou rádi i číst, neboť to už dovedou. A pak je tu i moje profesionální zvědavost. I ta mě nutí se o vše zajímat. U Libáně to jde i od srdce, chtěl bych vědět, jak se v mém městě mládí dnes žije, kdo tam žije, kdo umřel, co se staví, nač se pomýšlí.

2. Nepsal jsem, ale už jsem napsal. Ne stať – kde bych sehnal materiál jen o Libáni – ale vzpomínku. Vzpomínky jsou tkání jakéhokoliv pokusu o dějiny. Kde chybí, má profesionál mnoho těžké práce před sebou – a vlastně zbytečně, jen pro pohodlnost těch, kteří si neudělali čas sednout a napsat co vědí. Takže chci vyprovokovat další.

3. Co nejvíce informací, tzv. drobných zpráv, které řeknou nejvíce. Stati o současném i minulém životě. Každý lidský kolektiv musí mít tradici, jinak nemá vazby a je jak z písku postavený. Tradice se však vytvářejí "po drobečkách"– právě tak, jak to děláte v "Kronice". Také snad více i toho co bude, co se připravuje. A to nejen v kultuře!

Ing. Igor Holub, Praha

1. Mohutné zříceniny monumentální stavby ve mně zanechávaly stín smutku od doby, kdy jsem je poprvé potkal na jedné ze svých klukovských cyklistických výprav do jičínského okolí. Nezodpovězena zůstala otázka, proč jsou tak krutě opuštěné. Když jsem se po letech náhodou dozvěděl, že Staré Hrady žijí, vyvolalo to ve mně hřejivý pocit. Jaký kontrast, když jsem po dalších letech náhodou přijel k žalostným troskám historické budovy, nádraží Praha – Těšnov. Tehdy mě v mysli vytanul citát, že "kdo si neváží minulosti, není hoden přítomnosti". Jsem hrdý na to, že budovatelé krásného zámku v kraji mého mládí té přítomnosti hodni jsou a jsem přesvědčen, že jsou hodni i té lepší budoucnosti, kterou si většina z nás přeje.

2. Uveřejníte-li tento můj dopis, budu moci odpovědět, proč jsem se stal (právě tímto dopisem) dopisovatelem LSK: Protože k Vašemu zámku mám citový vztah od dětství. A doufám, že to nebude příspěvek poslední.

3. S obsahem LSK jsem spokojen a ani o jejich budoucnost se nebojím, protože jsou v dobrých rukou.


Heraldické památky zámku Staré Hrady

Na heraldické památky je zámek Staré Hrady poměrně bohatou lokalitou. Ve většině případů se jedná o erby majitelů nebo jejich manželek. Jedinou výjimku tvoří dva náhrobky Vančurů z Řehnic v kostele sv. Jana Křtitele.

Po stylové stránce pochází většina erbů z doby renesance, až na několik výjimek, jako je třeba erb pánů z Pardubic nebo erby Šliků. V některých případech jde o erby velice pozoruhodné. Kupříkladu erb na náhrobku Alžběty z Habřiny je jedním ze dvou známých ztvárnění znaku tohoto vladyckého rodu. Podle starohradského náhrobku popsal erb také August Sedláček v II. díle Českomoravské heraldiky.

Při vstupu do zámeckého areálu spatříme nad branou erb Jiřího Pruskovského z Pruskova. Erb je umístěn v pravé polovině obdélníkové desky, ozdobené po stranách valutami, jejíž horní okraj tvoří okenní římsa.

Štít je renesanční, čtvrcený. V 1. a 4. poli, děleném, je jelen ve skoku. V 2. a 3. poli je původní erb Pruskovských, herb Lzawia, totiž v polceném poli dvě podkovy. Na štítě je postavena turnajská přílba, hledící dopředu, s korunou a fafrnochy. Klenotem je polovina jelena, rostoucí z koruny.

Vedle erbu je latinský nápis: "Magnifici d. d. Georgii liberi baronis a Pruskow in Biela et Staryhrad Maximiliano II. imperatori senioris acubicuIis hoc aedificium piae sui a posteritate memoriae ergo propriis sumtibus transactum est anno a Christo nato MDLXXIII". (Vlastním nákladem urozeného pána pana Jiřího svobodného pána z Pruskova, nejstaršího komorníka císaře Maxmiliána II., provedeno pro jeho budoucí památku léta od narození Krista 1573).

Projdeme-li branou, dostaneme se ke vchodu do obytných prostor zámku. Portál nad branou je zakončen trojúhelníkovitým štítem. Prostor mezi štítem a branou je vertikálně členěn na tři části. Obě dvě krajní jsou z každé strany ohraničené sloupkem. Mezi sloupky je výklenek, dole zakončený nápisem. Jde o jména císařů Ferdinanda I. a Maxmiliána II. (Ferdinandus I. Aug., Maximilianus II. Aug.). Nad výklenky jsou věnovací nápisy. Heraldicky vpravo je nápis: "Caesaribus Carolo Ferdinando Maxmiliano et Rudolphe Tibi fidus in obsequio Pruskovia veteri de gente Georgius ortus"(Jiří, pocházející ze starožitného Pruskovských (rodu) císařům Karlovi, Ferdinandovi, Maxmiliánovi a Tobě Rudolfe ve službách věrný). Heraldicky vlevo je nápis: "Ursula Lobkovia consociata thoro past sibi tot requim hac exportat in arce labores haec satuit grati et nunc monumenta animi"(Uršula Lobkovická, ložem sdružená, po tolikerých námahách přející si mít odpočinutí v tomto zámku, postavila tuto památku své věčné duše).

Mezi výklenky je rodový erb Šliků z Bassano-Weisskirchen. Nechal ho sem umístit generál František Jindřich Šlik (1789–1862) v roce 1811. Štít je francouzského typu, čtvrcený se srdečním štítkem. Ve štítku jsou dva lvi, držící věž s vraty a dvěma okny. V 1. o 4. poli je lev, držící kostel, ve 2. a 3. špicí děleném poli jsou tři kroužky. Na štítě jsou tři korunované turnajské přílby s klenoty. Vpravo je klenotem křídlo (správně mají být dvě křídla s lipovými lístky, mezi nimi rostoucí lev z 1. pole štítu), prostředním klenotem je pět per (správně má být sedící korunovaný lev), klenotem vlevo je křídlo, nesoucí figury z 2. pole štítu. Kolem štítu jsou rozviliny. Pod celým výklenkem je nápis, označující tvůrce a umístění erbu (Pelikán mister zednicky 1811).

Nejvíce heraldických památek je v kostele sv. Jana Křtitele. První dvě jsou umístěny zvenčí po obou stranách dveří. Jde o erby Jiřího Pruskovského a jeho manželky Uršuly Popelové z Lobkovic.

Vlevo se nachází erb manžela. Na desce z růžového mramoru je renesanční kartuš a v ní řetěz z mušlí kolem oválného štítu. Štít je čtvrcen. 1. a 4. pole děleno s jelenem, 2. a 3. pole Lzawia. Na štítě je postavena turnajská přílba s korunou a fafrnochy. Klenotem je rostoucí jelen. Pod erbem je nápis: "Georgius Proskowsky liber baro a Pruskow Altenburk et Zliw"(Jiří Pruskovský, svobodný pán z Pruskova, Altenburka a Zlivi). Po pravé straně dveří je erb manželky. V renesanční kartuši je štít oválného tvaru, čtvrcený. 1. a 4. pole dělené, v 2. a 3. poli je kosmo položená orlice. Na štítě je korunovaná turnajská přílba s fafrnochy. Klenotem je kalamář s pštrosím perem. Pod erbem je nápis: "Ursula Pruskowska a Lobkowitz eiusdem conthoralis p. p."(Uršula Pruskovská z Lobkovic, manželka téhož).

Uvnitř kostela, hned za vchodem, jsou v levé stěně tři náhrobky. Nejstarší z nich je ten prostřední. Patří Alžbětě z Habřiny, první manželce Petra Rašína z Riesenburka. Na náhrobku je kolčí štít s ptačím krkem, který je prostřelen šípem. Kolem štítu se pnou renesanční rozviliny. Po okrajích náhrobku, a pak ve dvou řádcích nad štítem je nápis: "Leta Panie 1536 v neděli masopustní zemřela jest urozená Alžběta z Habřiny (Vojtíšek nesprávně uvádí Alžbětu z Malířova), manželka urozeného a statečného rytíře pana Petra Rašína z Riesenburku a na Staré, jeho milosti královského dvorního maršálka a jeho milosti král. podkomořího král. českého". Po pravé straně tohoto náhrobku je menší náhrobek patřící manželce Jana Kašpara Rašína, Salomeně z Valdštejna. Uprostřed náhrobku je její erb. Čtvrcený renesanční štít, v každém poli je lev, hledící do středu štítu. Na štítě je postavena turnajská přílba s dvěma sevřenými křídly. Kolem dokola náhrobku je nápis, který je vlivem značného poškození nečitelný. Celý náhrobek je poškozen řasami.

Posledním náhrobkem na této straně kostela je náhrobek s erbem Rašínů z Riesenburka. Vojtíšek ve své práci Opomíjené Staré Hrady uvádí, že jde o erb Jana Kašpara Rašína, který ovšem umírá až rok potom, co tvrz prodal Kryštofovi z Lobkovic na Kosti a Bílině.

Na náhrobku je basreliéfně převýšený oblouk a v něm už výše zmíněný erb. V renesančním štítě třmen, na štítě je postavena turnajská přílba s fafrnochy. Klenotem je paví kyta s třmenem. Celý náhrobek je sešlapán, a to zvláště klenot a okraje, na kterých byl nápis. Tento nápis uvádí Vojtíšek takto: "Létha Páně 1567 zemřel urozený a statečný rytíř pan Jan Kašpar z Riesenburka a na Doubravanech a tuto pochován leží vyčkávaje budoucího vzkříšení. Proste Boha za jeho duši."

V protější stěně jsou náhrobky Vančurů z Řehnic. Erb vlevo je kolem dokola lemován nápisem: "Leta panie tisýceho pětisteho czirzidateho trzetiho umrzel gest urozeni pan Petr… nic v pátek przed swatym Hawlem". Na náhrobku je erb Vančurů, totiž v kolčím štítě parohy, mezi nimiž stojí lidská postava s pravou nohou nakročenou. Na štítě je postavena kolčí přílba s točenicí a fafrnochy. V klenotu se vidí totéž co na štítě.

Druhým náhrobkem je náhrobek ženský. Ženská postava oblečená do suknice s širokými rukávy drží kolčí štít se stejným erbem jako na náhrobku vedlejším. Značně poškozený nápis zní: "Letha panie tisýceho pětisteho czirzidczáteho trzetiho umrzela gest panna Gola… v sobotu po Kr. rozzeniu". Jde pravděpodobně o právce panství za nezletilosti Jana Kašpara Rašína a jeho dceru nebo manželku.

Na třetím svorníku na klenbě kostela je umístěn erb pánů ze Staré a z Pardubic. Jde o červený gotický štít s bílou polovinou koně s uzdou.

Před kněžištěm jsou dva postranní oltáře. Na levém je barevný hautreliéf Nanebevzetí P. Marie, na oltáři vpravo je archanděl Michael, zabíjející ďábla.

Ve spodní části oltářů můžeme vidět alianční erb Jindřicha Šlika z Bassano-Weisskirohen a Anny Marie von Salm-Neuburg: Štít manžela je čtvrcený se srdečním štítkem. Štítek je bílý, v něm je stříbrná věž se střechou červené barvy prolomená černými vraty a dvěma černými okny, kterou drží dva zlatí lvi. 1. a 4. pole je modré se zlatým lvem, který drží bílý kostel s červenou střechou. 2. a 3. pole je černé, rozdělené červenou špicí. V černých částech pole je po jednom červeném kroužku, v červené špici je kroužek bílý. Na štítě stojí tři zlaté, korunované otevřené přílby bez klenotů. Z příleb splývají fafrnochy, vpravo modré, vlevo červené.

Štít manželky je barokní, čtvrcený červeno-černě. V 1. a 4. poli jsou dvě stříbrné ryby hlavou dolů. V 2. a 3. poli je červený gryf, držící bílého králíka. Na přílbě jsou dvě zlaté otevřené přílby, pravá s knížecí čepicí, levá s korunkou. Z příleb splývají červené fafrnochy. Na erbech jsou určité barevné odchylky oproti skutečné podobě erbu (věž a 2. a 3. pole manžela, 2. a 3. pole manželky), které patrně vznikly při pozdější rekonstrukci.

Poslední heraldickou památkou na Starých Hradech jsou erby Jiřího Pruskovského a Uršuly z Lobkovic na hlavním oltáři. Oltář je dřevěný, vyřezávaný, s obrazem Křtu Páně. Z každé strany je lemován točitým sloupkem, vedle něhož stojí světec. Vpravo jde o sv. Petra, vlevo o sv. Pavla. Nad vším tímto je v horní části oltáře reliéf Páně a sv. Maří Magdaleny.

Pod křtem Páně jsou zmíněné erby. Jsou obarveny zlatě a červeně, takže spolu s přirozenou barvou dřeva vzniká trojbarevná kompozice.

Heraldicky vpravo je erb manželův. Ve zlaté kartuši stojí dva hnědí mouřeníni, kteří drží oválný, zlatě lemovaný štít, v kterémž lemu je řetěz z mušlí. Štít je čtvrcen. 1. a 4. pole je zlato-červeně polceno s podkovami opačných barev. 2. a 3. pole je zlaté s hnědým jelenem. Na kartuši je postavená hnědá přílba s korunkou a fafrnochy. Klenotem je hnědý rostoucí jelen, který v průběhu času přišel o nohy.

Heraldicky vlevo je erb manželčin. Ve zlaté kartuši stojí dva hnědí mouřeníni, kteří drží oválný štít, lemovaný řetězem hnědých penízků. Řetěz je nahoře spojen cherubínem. Štít čtvrcený, 1. pole červeno-zlatě, 2. a 3. pole zlaté s hnědou orlicí, kosmo postavenou, která má na prsou zlaté perizonium, 4. pole je zlato-červeně děleno. Na kartuši stojí hnědá, korunovaná turnajská přílba s hnědými fafrnochy. Klenotem je hnědý kalamář s pštrosím perem.

Mezi znaky je nápis: "lesu Christi Baptistae ac Praecesori. sacrum IHF"(Ježíše Krista Křtitele a předchůdce ve svátosti). Desku s nápisem drží z každé strany jeden anděl, který druhou rukou přidržuje kartuši s erbem.

Michal Fiala – Jakub Hrdlička


Údolí devíti mlýnů

Na louce, mezi lány obilí vytryskl pramínek vody. Tvořil se v zemi dlouho z prosáklých dešťových kapek, až pocítil dost síly, prorazit těžkou vrstvu půdy a prodrat se ze tmy země – k světlu nebe. Udiven jasem světla a volností svého pohybu prodíral se mezi travinami, poskakoval přes kořeny rostlin, přelézal a podlézal kameny i spadlé větve stromů a posilněn náhlým prudkým deštěm vyrýval si v zemi cestu, v níž se v letních horkých dnech schovával před žhavými paprsky slunce.

To se dělo dlouhé věky a tak, ve věčném koloběhu dění, kdy se voda horkem vypařuje a opět se sráží v déšť, koryto pramínku se zvětšovalo a stal se z něho potůček. Někdy byl tak plný, že až přetékal a zaplavil okolní půdu a někdy – horkem skoro vyschl, ale posilněn jinými praménky, které se k němu přidávaly, mohutněl a svou cestu vyrýval stále hlouběji. Na březích potoka vyrůstaly vrby a olše, které svými kořeny zpevňovaly jeho břehy; tráva osvěžovaná vlhkostí zde byla šťavnatá a chutnala zvěři, která sem chodila pít.

Zalíbilo se tu i lidem, kteří si poblíž stavěli své obydlí. Kolem obdělávali svá pole a když poznali sílu vody tekoucí v potoce, využili jí a stavěli u ní mlýny. Ženy, aby nasytily své rodiny kaší a plackami, drtily zrní ručně, což byla těžká práce. Poznali, když voda potoka otáčí dřevěným kolem – otáčí kulatými kameny, které drtí zrní. To byla velká úleva a lidé z okolí si přinášeli zrní k zpracování. Brzy mlýn nestačil vyhovět všem žadatelům a o kus dál, postavil si mlýn i jiný rolník. Síly vody se mohlo použít jen po deštích; v době sucha mlýn stál a mlynář, aby uživil rodinu, rolničil a pěstoval domácí zvířectvo.

Mlýny byly dřevěné, neuměle stavěné a tak lidé znalí práce s dřevem zvaní sekerníci chodili od jednoho mlýna k druhému, pomáhali je udržovat a zlepšovat. Vymílání zrna se stále zlepšovalo a proto byl o mouku stále větší zájem. Mlýnů přibývalo a tak se údolí, které vytvořil kdysi malý pramínek vody, začalo říkat Údolí devíti mlýnů. Od Batína k Važicům, do Sedlišť a do Starých Hradů, podél potoka mlelo pro celé okolí devět mlýnů.

První byl v Batíně u Grohů, pak u Svěráků, V dolech u Procházků Bobků, potom u Brožů, u Jílků, dále u Janďourků, u Říhů a Rohlíčků a o kus dále ještě ve Starých Hradech u Nováků, později u Dubských. Mlýn většinou obsluhoval hospodář s mládkem a protože výdělky za mletí byly malé, živit rodinu pomáhalo hospodářství, ale vždycky se tam najedli i lidé, kteří nic neměli.

Obě světové války prověřily ochotu venkovských lidí, zvláště mlynářů pomáhat lidem, aby příliš nehladověli. Přes přísné konstroly a prohlídky četníků u rolníků i mlynářů – mleli tito "na černo" tj. tajně, hlavně v noci. Pamatuji se, pak v noci lidé nosili obilí, aby si odnesli trochu mouky. Z měst a hlavně z Podkrkonoší přijížděly ženy, aby pro hladovějící rodiny něco koupily; schovávaly se, aby je hlídky nepotkaly a co pak bylo nářku, když jim ve vlaku těžce sehnané věci zabavily.

I za druhé světové války pomáhali vesničané a hlavně mlynáři jak mohli. I partyzáni našli u nich jídlo i úkryt, ač jim šlo o život.

Po znárodnění průmyslu u nás roku 1948 mletí obilí se zkoncentrovalo do velkomlýnů a malé mlýny byly zrušeny. Jejich kola umlkla, náhony, kterými byla voda na mlýnská kola přiváděna zarostly, z mlýnů se stala jen hospodářská stavení, nebo rekreační chalupy. Skrovná stavení jsou přestavěna na hezké vilky a – život na venkově, osvobozený od těžké dřiny jde klidněji a spokojeně dál.

Jen nám, pamětníkům se po tichém klapotu vodních kol v malebném "údolí devíti mlýnů" zasteskne, protože v našem životě hodně znamenaly.

Marie Mrákotová


A slavík tam dosud zpívá

Byla noc krásná, májová: tak zní název jedné staré písně, ale ta o které chci psát, ta ze třetího na čtvrtého května loňského roku se, co se týče počasí, zrovna moc nevyvedla. Bylo nevlídno a celé dopoledne pršelo. K večeru hustá mlha zahalila celý kraj a nový déšť byl na spadnutí. Jakousi světlejší tečkou uplynulého pošmourného dne bylo fotbalové utkání o PMEZ, které přenášela televize ve večerních hodinách. Švagr, který bydlí v dolní části naší vesnice, má barevnou, a tak jsme spolu s jeho synem mohli dokonale vychutnávat krásu této míčové hry. Lahůdkové utkání skončilo kolem 23 hodin a mne čekala cesta k rodnému domu na horním konci. V čase mého odchodu již vesnice spala hlubokým spánkem a nesmírné ticho, které tu panovalo, bylo pro mne, měšťáka, až bolestně nepochopitelné. Mlha stěžovala viditelnost, shlukovala se kolem pouličního osvětlení a vytvářela kolem žárovek iluzi barevných neónů v obludných kolech. Mé kroky se hlasitě rozléhaly okolím a já z toho měl tísnivý pocit, že musím tím hlukem probudit vesnici ze spánku.

Temnou, mlžnou nocí náhle zazněl jásavý zpěv ptačího barda. Bylo to tak neočekávané a překvapující, že jsem měl zpočátku pochyby, zda je o skutečnost. Rouhavé kroky zmlkly a dlaně se mi zarosily vnitřním napětím. Ne, nebyl to sen. Vlahou nocí se prodral zpěv nekorunovaného krále všech ptačích pěvců – slavíka! Vodivost mlhy způsobila, že jsem se zprvu domníval, že je nedaleko. Vydal jsem se tedy neodkladně za ním, abych si upřesnil, kde vlastně je. Jeho hlas mne dovedl na silnici k Bystřici a poté jsem odbočil na polní cestu, která vede na Najmanovu zahradu. Avšak zrádná mlha mne dokonale zaskočila. Do cesty se mi postavil plot a neproniknutelný porost vysokých kopřiv. Znamenalo to návrat na silnici, ale již jsem zcela bezpečně věděl, kde můj tajemný zpěvák je. Na Vrchách, kousek nad silnicí a nad Rohlíčkovým stavením je malý neučesaný lesík, plný trnitých a divokých křovinatých porostů se zakrslými stromy. To místo si slavík vybral za svůj domov a povýšil jej na velkolepý koncertní amfiteátr. Ten maličký hájek tam nechali myslivci a zemědělci pro ptáky a zvěř, pro jejich radost a užitek, pro klid a bezpečí před dravci i lidmi. Šel jsem tedy několik desítek metrů po silnici a pak přes pole do kopce, bláto nebláto za ním. Slavík pěl a pěl a nic nedbal na hluk mlaskavé chůze mokrým terénem, který jsem dělal.

Konečně jsem byl u cíle. Za tenkou clonou mlhy jsem zcela zřetelně slyšel, jak nadouvá hrdélko a jemně pohybuje zobáčkem. Byl jsem přesvědčen o tom, že při provádění svého nocturna měl určitě zavřené oči, vždyť umělci to tak dělají a tohle byl nepochybně umělec té největší velikosti. Lkal, hlukotal i jásal, zpíval rozverně i snivě, takže ho nebylo skoro ani slyšet, aby vzápětí pozvedl svůj hlas do závratných výšek, odkud pak zvolna klesal do neuvěřitelné hlasové níže. Litoval jsem, že nemám s sebou magnetofon, abych si ten jeho nádherný zpěv zachoval pro sebe jednou provždy. Ale i tak jsem to všechno do sebe absorboval bezezbytku a nikdy na ten překrásný zážitek nezapomenu. Dávno odbila jedna s půlnoci a nebylo daleko do druhé a oba jsme se nemohli nabažit. On svého zpěvu a já okouzleného poslechu. Nakonec jsem to vzdal a odešel, ale jeho árie mne doprovázely po celou cestu k domovu. Pěl ještě, když jsem k ránu usínal – měl jsem okno dokořán – a vím, že zpíval až do doby, kdy musel neodkladně letět na snídani, takový to byl pěvecký velikán a nezmar.

Jak to bylo příští dny, nevím, protože ač nerad jsem musel odjet, ale určitě zpíval dál, vždy na nevysokém bezu – jak jsem si ještě ráno ověřil – tam seděla jeho milá a zahřívala jejich vajíčka. Také vím, že určitě nepěl lásku růži (jak o tom píše básník), ale že vyznával lásku mému rodnému kraji, svému domovu, kde mu bylo tak krásně a v němž očekával zrod svých dětí, aby jednou pokračovaly v jeho šlépějích, a možná, že zpíval i lidem za to, že mu tam moudře nechali ten lesík, aby on i ostatní divocí tvorové, kteří do přírody nezadatelně patří, se měli kde rozmnožovat. Vždyť krása ptačího zpěvu je naprosto jedinečná a nepřekonatelná, a proto budiž jméno kraje, kde dosud slavík zpívá, pochváleno!

Jan Kůžel


Vzpomínka na Václava Chaloupeckého

Jak ten čas pádí! Dne 12. května 1987 tomu bylo 105 let, co se narodil, a o půl roku předtím, dne 22. listopadu, 35 let, kdy zemřel můj milovaný profesor na filosofické fakultě pražské almae matris Václav Chaloupecký. Tehdy, když jsem po druhé světové válce poslouchal jeho přednášky, jsem ještě neušil, že mne jednou zavane vítr do sousedství jeho rodné krajiny.

Nedalo mi to, a tak jsem se jednoho dne rozjel do Dětenic přesvědčit se, zda v jeho rodišti ještě neuzřím jeho šlápoty. Kdepak. Byly už mnohokrát převálcovány stopami traktorů a náklaďáků, ale přece jen se daly při troše fantazie vytušit. Vzpomínka na jeho živou tvář s pronikavě se do řad svých posluchačů nabodávajícíma očima, širokou, černolící, na jeho celou postavu a osobnost podsaditého a pevně na rodné hroudě stojícího venkovana, plně respondovala krajině do ní zakotveného rodu. Té krajině na úpatí chlumů a rozlévající se k jihu do šířek a dálek Polabské nížiny.

Co všechno mohlo působit na mysl vnímavého chlapce! Starobylost rodu a starobylost historie rodné vesnice, jejíž archivní prameny sahají až do poloviny 11. století. Střídání vrchností a stabilita lidu, jeho příslušnost k staroboleslavské kapitule, k pražskému biskupství a odtud k Markvarticům, jichž jedna odnož, velmi blízká Valdštejnům, si říkala páni z Dětenic. Tříšť vladyckých rodů na skromné tvrzi v době pohusitské, vystřídána po Bílé hoře Valdštejny a po nich dalším panstvem na honosném dětenickém zámku, který devět let před Václavovým narozením kupují johanité, kdysi křižácký řád rytířů sv. Jana, jimž se říkalo po vypuzení z Jeruzalema Turky rhodští a po vypuzení z Rhodu maltánští čili melitenští. Kupují jej i s dvorem, pivovarem a cihelnou i s dalšími hospodářskými objekty. A co ty barokní a historizující plastiky v zámeckém parku, vracející se k antice a k průkopnickým letům křesťanství?

Ale to už se rozvíjí vřeteno vzpomínek na profesora, který své posluchače zaujal osobitým a plastickým výkladem dějin, takže člověk buď zapomněl na všechno kolem sebe a jen vnímal sugestivní vyprávění, nebo horlivě psal, aby mu ani slůvko z výkladu neuniklo.

Jenomže jsem nepřijel do Dětenic vzpomínat, přijel jsem sem za jeho šlápotami. Na MNV v Dětenicích byl soudruh, který je tam teprve tři roky, ale soudružka, co má na starosti matriku, je právě v Jičíně. Doporučil mi, abych si zašel za kronikářem ing. Kopeckým, a poradil mi, kde ho najdu. Bylo před polednem, nevhodná doba k návštěvě, ale byl jsem vlídně přijat nejen kronikářem, ale i jeho manželkou. Hledali jsme společně v Pamětní knize obce Dětenice, v níž jsou záznamy od roku 1923, a na straně 204 jsme našli zápis, provedený předchůdkyní nynějšího kronikáře Vlastou Ryklovou:

"Dne 27. listopadu 1951 ve schůzi rady MNV bylo vzpomenuto jednou minutou ticha PhDr. Václava Chaloupeckého, který zemřel náhle srdeční mrtvicí (podle lidských zpráv) ve svém rodném domě v Dětenicích v č. 10 po podzimní úpravě zahrady – obrytí stromků. Zde jako historik a pokračovatel Palackého, člen I. tř. Akademie věd a umění a dřívější rektor bratislavské university, chtěl pracovat a žádal o ponechání bytu pro klidnou práci. MNV uznával toho ve schůzi rady v srpnu, kdy obdržel přípis od ministra Zdeňka Nejedlého za Akademii věd a umění. Jinak nebylo o bydlení v MNV jednáno, protože ten problém řešila vždy sociálně bytová komise… Parte je uschováno a o jeho osobě jako dětenickém rodáku se dočteme i v Doplňcích vydaných k Ottovu naučnému slovníku."

Škoda, že ing. Kopecký Chaloupeckého neznal, přišel do Dětenic až několik let po jeho smrti. Měl jsem však štěstí, protože jsem hned při vystoupení z autobusu narazil na šestaosmdesátiletého souseda gruntu Chaloupeckých Františka Třmínka, který se na pana profesora i jeho rodinu dobře pamatoval. Ukazoval mi zahradu, kde pan profesor šlechtil ovocné stromy a rouboval štěpy, vítal jejich jarní pučení i podzimní plody. Z gruntu Chaloupeckých stojí dnes jen obytná budova a stáje. Pan Třmínek se do Dětenic přiženil před více než padesáti lety do čp. 14 a jeho strýc z protějšího roubeného stavení u Chaloupeckých sloužil, měli dva koně. Pan profesor sem jezdil často, sám i s celou rodinou, vždy to byl jeho domov. Vracel se sem i za 2. světové války, po našem obsazení a zejména v posledních třech letech života, kdy už byl v důchodu, sem jezdil ze svého pražského bytu velmi často. Pan Třmínek mi také vyprávěl o jeho rodičích, o sestře, provdané Čepičkové, o manželce, která byla "cizá", i o dětech, které asi žijí v Praze. A tady doma ho také zastihla smrt, netrápil se. Jeho hrob jsem však na hřbitovní zahradě v Osenicích nenašel.

Teprve když jsem se vrátil domů, povolil jsem uzdu vzpomínkám na studentská léta. Bohužel, už před lety jsem své poznámky a sešity z té doby odevzdal do sběru starého papíru. Měl jsem v nich zachyceny mnohé moudré myšlenky, které vyjadřovaly kredo jeho hlubokého ponoru do historie, ale které už dnes nemohu reprodukovat přesně. V hlavě mi zůstala trčet především úcta k době, o níž tři semestry hovořil, k době Karla IV. Viděl v ní inspirující zdroj husitského revolučního hnutí. Dodnes tu dobu vidím jeho očima jako mohutnou fresku, zalidněnou obrovským množstvím lidí, z nichž někteří přede mnou defilují obzvlášť plasticky. A mezi nimi ty laskavě modelované obrysy jeho oblíbeného Arnošta z Pardubic, syna Arnošta ze Staré, s nímž mohl oslavit své rodné Libáňsko, už založení Libáně a jeho špitálu, rybníků v okolí i kostelíku ve Staré, dnešních Starých Hradech. Líčil i jejího hlavního představitele Karla IV. jako bytost veskrze středověkou, vrostlou do své doby, a proto tak živou.

"Byla to od něho nemravnost brát si jako sedmačtyřicetiletý šestnáctiletou," připustil na účet svého oblíbence, "ale co by Karel neudělal ad maiorem coronae regni Bohemiae gloriam, k větší slávě české koruny." Vůbec, ta sňatková politika Karlova, to byla kapitola, při níž docházelo často v přednáškovém sále k oživení až bouřlivému. Jako by to bylo dnes, slyším jeho hlas: "Eliška Pomořanská, to byla ženská mužatka, lámala podkovy jako preclíky." A což jeho reminiscence na Karlovu sběratelskou vášeň, při níž se přes své vysoké vzdělání stával často obětí šarlatánů.

Inu, takhle to na tom světě chodí. Člověk si vyvolává ze zapomnění osobnost, která jej plně zaujala a kterou se pokoušel ve své praxi chabě kopírovat, a když má konkretizovat její výroky, vynořují se mu v hlavě jen všelijaká apropo, jež při špatném pochopení by mohla čpět pomluvou. Jen si pomyslete, co na Karla IV. prozradil, když chtěl vysvětlit, jak se dostal do Prahy vzácný rukopis, připisovaný tedy mylně evangelistovi sv. Markovi:

"Byl vášnivým sběratelem vzácností křesťanského starověku, které nejen sbíral, ba je i kradl!" Právě podle toho "ba" si jeho výrok dodnes pamatuji.

Když se pan profesor rozhovořil, ocitli jsme se v živě a hustě zalidněném století, kde nechyběly ani hlasy lidu, těch demiurgů skutečna, tvůrců mnoha dodnes existujících památek, chrámů, měst, rybníků a jiných výtvorů. Vykládal spatra a zapomínal na čas.

"Řekněte jim, ať přestanou dorážet, že jsem ještě neskončil", požádal studenta u dveří, aby ztišil ty za dveřmi, co hlomozem upozorňovali, že už skončila přestávka a má začínat nová přednáška. Běda, když u někoho zjistil, že je myšlenkou bůhvíkde. "Ale, slečno, jestli vás to tu nebaví, jděte si štěbetat támhle na nábřeží, nikdo vás tu nedrží!" Z okna přednáškové síně byl nádherný výhled na Mánesův most a panorama Hradčan, ale pan profesor ukazoval na druhou stranu a přiměl tak nepozornou adeptku historie, jež se náhle zbarvila v obličeji rajskou omáčkou, aby opustila místnost. A jakoby si tím jen tak smrkl do kapesníku, pan profesor dál hnětl některou z postav svého defilé.

Dostat se na české dějiny k prof. dr. Chaloupeckému na závěr studia při druhé státní zkoušce znamenalo, že se do nich musel člověk zakousnout, aby obstál. Nesnášel nabiflované vědomosti, chtěl jakýsi historický rozhled nebo ještě spíš nadhled. Když jsem u něho na jaře 1948 dělal tuto státnici, čekali jsme na něho tři zkoušenci déle než hodinu. Přišlo echo, že se pan profesor zpozdí, protože se mu narodila vnučka. Něco na tom asi bylo, nevím. Přišel rozesmátý a hned si mne jako prvního adepta zkoušky vzal dovnitř. Do smrti na ni nezapomenu. Normálně s ní byl student hotov za delší půlhodinu, ale mí dva kolegové trnuli za dveřmi půl druhé hodiny. Už si mysleli, že ze mne stahuje kůži.

A já jsem zatím v té době prožíval poznání, že spíš než geograf, jak jsem si myslel, jsem historik. Aspoň tenkrát, když se pan profesor se mnou procházel dějinami od Keltů až do současnosti, přičemž jsme setrvali v delším srdečném rozhovoru ve věci příbuzenských vztahů mezi českým a francouzským trůnem ve 14. století. Nevím, čím to bylo, že byl na mne tak milý a nechal mne vyprávět, co mi slina na jazyk přinesla, ale asi jsem si ho získal už těmi Kelty, když jsem mu řekl, že naše Jizera má ve Francii sestru Isěre. No nic, tehdy jsem nedovedl chytit příležitost, již mi nabízel, za pačesy. Afflavit Deus et dissipati sunt. To všechno odnesl vítr, ten Šrámkův, stříbrný.

Měl bych snad, pane profesore, spíše vypočítávat Vaše historické práce z českých a ze slovenských dějin, než svěřovat papíru těch pár střípků vzpomínek. Ale od toho jsou dějiny dějepisectví, slovníky a encyklopedie. Neslyšíte mne, chci však jen říci, že my všichni, kteří jsme Vás poslouchali, já, moje manželka, kolegové, vzpomínáme na Vás s vděčností a láskou, měli jsme Vás a máme rádi. Proč vlastně? Odpověď by se dala rozvést do mnoha důvodů, ale hlavní bude asi tento: pro tu Vaši zemitě aromatickou a pulzující kořennou mízu, která je společná všem lidem naší země, těm dřívějším i dnešním.

Jaroslav Kovář


Z literárního archivu

Osudy rodu

Osudy jednotlivců bývají někdy složité a spletité, natož když nahlédneme do osudů několika za sebou jdoucích generací či rodů: Semínko zaseté v jednom pokolení může vyklíčit v dalším a stát se určujícím faktorem na životním rozcestí potomků.

Obrozenecký básník Karel Sudimír Šnajdr (1766–1831) přestal básnit německy v pozdním věku 54 let; když vydal svůj první soubor českých básní (1820), šlo o dobovou anakreontiku (víno, zpěv, ženy), ale jak dostává jeho životní los vážnou tvář – zemřela mu žena, umíraly děti, požár ho dvakrát připravil o majetek, knihovnu i rukopisy – těžkne i jeho verš a dostává se až do polohy raně romantické reflexe (básně Hvězdy, Cukababa a další).

Ale už v příští generaci se zdálo, jako by Šnajdrova česká konverze měla přijít nazmar. V roce 1848 byl direktorem dietrichštejnského panství Lovosice a Budyně nad Ohří dramatik František Turinský; ten jménem ryze českých poddaných tohoto panství podává krajskému úřadu protest, že by se jeho Češi měli zúčastnit voleb do tzv. frankfurtského velkoněmeckého parlamentu. A jeho hlavním odpůrcem a fedrovatelem němectví je – poštmistr Adolf Schneider z Lovosic. Turinský komentoval: "I ty? – Co by řekl tvůj šlechetný otec, kdyby tě viděl zde s takovými úmysly?"(rukopis "Úpadek na duchu i na srdci v litoměřickém kraji").

Do životů další generace zasáhla bouře. Básníkův vnuk Karel, nadlesní a geometr ve službách Metternichů, byl na objížďce panství v Plasích sražen s koně bleskem. S ochrnutým a čtyřmi dětmi se manželka přestěhovala do české Prahy. Po časné smrti rodičů se osud čtyř sirotků rozdvojil. Dcery se dostaly na vychování k bohatým tetám do Českých Budějovic a Mariánských Lázní, kde se poněmčily. Oba chlapci, čtrnáctiletý Karel a jedenáctiletý Josef, prokázali obdivuhodnou věrnost češství. Z nepatrného stipendia císaře Ferdinanda Dobrotivého vystudovali oba reálku a na technice chemii. Bydleli v podnájmu, otop si opatřovali na ulicích sběrem rozsypaného uhlí, k večeři mívali suchý chléb s vodou. Karel se stal mistrem v drátování prochozených podrážek a látání obnošeného šatstva. Zajíždět o prázdninách do Mariánských Lázní odmítli, tam na ně byl vykonáván germanizační nátlak. Ale učili se jazykům, a to tak, že si vždy za pár krejcarů koupili příslušný cizojazyčný překlad Nového zákona a větu za větou zpětně překládali. Karel jich prý zvládl sedmnáct, Josef sedm. Mladší nastoupil kariéru univerzitního profesora a stal se roku 1917 řádným profesorem průmyslové chemie. Život staršího, Karla, se odvíjel jako román: Jako cukrovarnický inženýr pracoval nejprve v Čechách, z odporu k vojenské službě v rakouské armádě však prchl do USA, kde přistál na lodi Werna před sto lety 24. 11. 1887. Působil jako technický ředitel cukrovaru Lequeito v Cienfuegos na Kubě a od roku 1893 jako chemik v cukrovaru Eduarda Feuillebose v Jinotega u Matalgalpy v Nicaraguji, poblíž hunduraských hranic.

Obě země spolu se Salvadorem patřily tenkrát do "Větší republiky středoamerické", která se rozpadla až roku 1898. Přesto panovalo tehdy mezi Nicaraquou a Hondurasem napětí. Poměry v pohraničí byly nejisté, cesta koňmo z hlavního města Managuy trvala sedm dní. Carlos Šnajdr, jak se podpisoval, přestál v tomto ztraceném koutě bahenní zimnici, a když se pozdravoval, vykoupal se v bahnité vodě, nemoc vypukla znovu a do dvou dnů skonal, ironií osudu v náručí Němce Emilio Stadthagena.

Do Prahy se poté vrátila vizitka paní Náprstkové – u Náprstků byl krásný zvyk psát zahraničním Čechům k Novému roku – adresovaná na "Don Carlos Snajdr Granada Managua do rukou Ed. Feuillebose, Central América" s poznámkou "Muerto"(mrtev). Tuze to připomíná portugalsko-brazilské "Ě morta", které při skonu zpěvačky Klementiny Kalašové nedávno předtím inspirovalo Vrchlického (1889).

Pravnuk básníkův Joseph Z. Schneider, 1930–1939 profesor zbožíznalectví, technického a průmyslového inženýrství, děkan vysoké školy obchodní v ČSR, za druhé světové války přesídlil za oceán a byl roku 1970 pochován jako univerzitní profesor na odpočinku v Alexandrii ve státě Virginia.

Ale vraťme se zpátky ke Karlu Sudimírovi Šnajdrovi. V Úvodu povahopisném (1845) Karel Sabina hovoří o Máchově zálibě v písních a vkládá Karlu Hynkovi do úst slova: "Jedné písně", pravil ke mně, "nevím, zdali bych se kdy nasytil", … a zazpíval mi Šnajdrovu V borovém na skále háji."– To je dost velká pocta z úst knížete básníků. Ale ještě větší spočívá v tom, že borový háj a skála pronikly do těla básně, tvoří scenérii a úvodní obraz Máje. "… kde borový zaváněl háj…" a "… se skály v břehu jezera…" Je to také důkaz o velké pravděpodobnosti, že Sabinova svědectví o Máchovi jsou věrohodná.

To všechno lze vyčíst z pozůstalosti K. S. Šnajdra a jeho potomků v archívu na Starých Hradech.

Ivan Slavík


Náměstek ministra kultury ČR s. Josef Švagera navštívil starohradský zámek 27. 4. 1987. Prohlédl si výstavy obrazů zasl. umělce Františka Volfa a akad. malíře Vladimíra Komárka a o obnově zámku se vyjádřil v pamětní knize následujícími slovy: "Obdivuhodné dílo, které z trosek pozvedlo dědictví minulosti. Je svědectvím obětavosti i tvůrčích sil těch, kdož se zasloužili. Stejně tak oceňuji péči o živý provoz, který obohacuje kulturní obzor všech, kdož chtějí vidět i slyšet. Díky! Upřímně Váš Josef Švagera."


Za naším jubilantem

K našim významným rodákům patří i jeden z prvních československých letců podplukovník Josef Linhart, který se dožil 25. února 1987 75. narozenin.

Narodil se v Sedlištích v malé doškové chaloupce. Jeho rodiče měli osm dětí, chleba ani peněz nebylo proto nikdy dost. Jako jeden z mála v tehdejších letech navštěvoval měšťanku v Libáni, ale na další studium na gymnásiu či reálce nebylo ani pomyšlení. Rodina byla ráda, že obhájila holé živobytí. Jeho otec František mu nalezl místo učedníka u mistra Hanuše v nedaleké Libáni, kde se vyučil strojním zámečníkem. Jeho srdce však toužilo po vzdušných dálkách. Chtěl se stát pilotem. Otec ani matka o tom nechtěli ani slyšet. Teprve na přímluvu strýce, tehdejšího sedlišťského starosty Jana Linharta, se mohl konečně vydat do dálek světa za svými sny.

Díky píli, houževnatosti a sebeodříkání zvládl vojenské umění a stal se pilotem. Jeho umění ovládat techniku bylo tak velké, že byl ve třicátých létech učitelem létání v Prostějově. Jako pilot strávil ve vzduchu téměř deset tisíc hodin, tj. více jak rok svého života. Své milované profesi obětoval na úkor svého zdraví a často i své rodiny celý svůj život.

Léta aktivního odpočinku tráví po řadu let nedaleko Prahy v Hradišťku pod Medníkem u svého syna a vnoučat. Každým rokem jednou nebo dvakrát přijíždí do svého rodného kraje, do své milované vísky, aby se potěšil pohledem, aby na starohradském hřbitůvku položil kytičku květů. Přejeme mu do dalších let hodně zdraví i radosti.


Staré Hrady v tisku

– Besedu s ing. F. Táborským o květeně okolí Sedlišť zaznamenal Předvoj 10. 4.

– O sbírce veršů J M. Paláta Starohradská setkání se zmínilo Svobodné slovo 17. 3.

– 690. výročí narození Arnošta z Pardubic připomněla Pochodeň 25. 5.

– Turistický výlet do Starých Hradů a okolí doporučila Pochodeň 8. až 10. 5.

– O prvomájovém recitačním odpoledni ve Starých Hradech psaly Jarmila Šedivá v Pochodni 14. 5., Jana Hofmanová v Předvoji 15. 5. a Zemědělské noviny 1. 5.

– Hodně se psalo o starohradských výstavách. Připomněla je Tvorba 25. 3.; k výstavě Karla Kozáka se vrátily Zemědělské noviny 24. 4.; na výstavu plastik Krystyny Černé upozornily Zemědělské noviny 3. 4. a Pochodeň 23. 4.; výstavu Františka Volfa a otevření jeho pracovny oznámily Svobodné slovo 30. 4. a 14. 5., Zemědělské noviny 1. 5., Pochodeň 6. a 14. 5. a Tvorba 13. 5.; články o výstavě Vladimíra Komárka otiskli Stanislav Hlava v Předvoji 25.. 4. a l. 5. a Jana Hofmanová tamtéž 15. 5.; konání této výstavy oznámily i Zemědělské noviny 29. 4., Pochodeň 6. 5., Tvorba 13. 5. a Rudé právo 25. 5.; o výstavě Anny Mackové informovala Pochodeň 22. 5.

Fetters Aleš: Tkalcovská tématika v literárním díle Josefa Šíra. Lnářský průmysl, sv. 6, Trutnov 1986, s. 233–262. Pozoruhodná studie o zapomínaném krkonošském spisovateli čerpá i z materiálů uložených v LA PNP ve Starých Hradech.

Kulturní léto 1987 v Českém ráji a Podkrkonoší. ONV Jičín a Semily vydaly i letos šestilistovou skládačku informující o kulturních akcích a návštěvní době památkových objektů na území obou okresů. Nechybí ani obsáhlejší stať o Starých Hradech.


Drobné zprávy

Dřevěné plastiky Krystyny Černé zaplnily výstavní síň na nádvoří starohradského zámku v dubnu tohoto roku. Na vernisáži 29. 3 se shromáždilo 45 účastníků, kteří vyslechli verše J. M. Paláta v podání Martiny Haňkové, Jany Škaloudové a přítomného autora; o díle Krystyny Černé pak promluvila Květa Brožová z Jablonce n. N. Umělkyně pochází z Polska a pracuje v Tanvaldu. Tvoří od roku 1978 a na výstavě se představila téměř osmi desítkami plastik od miniatur přes reliéfy až po rozměrné figury. Zpodobňuje především člověka, jeho tvrdý život při venkovské práci a jeho psychiku. Výstavu zhlédlo téměř 400 návštěvníků a po jejím ukončení věnovala umělkyně jednu svou plastiku do sbírek zámecké galerie.

Sběr železného šrotu uspořádali starohradští požárníci 18. 4.

Rozhlasový pořad Na nedělní vlně Hradec Králové se mohl 10. května jmenovat Na nedělní vlně Starých Hradů. Od půl desáté do dvanácti hodin uváděla herečka Michaela Lohniská v režii Pavla Krejčího několik programových celků, které redaktoři Petr Haš a Oldřich Dus natočili z větší části 16. dubna ve Starých Hradech. Na natáčení přijeli národní umělec František Filipovský, akad. malíř Vladimír Komárek, hradem je provázela žákyně libáňské školy Laďka Rudolfová, o obnově a jeho současném životě hovořili dále učitel Vladimír Holman, kovář Jaroslav Čuban a archivář Karol Bílek. V pořadu zazněly verše Jiřího M. Paláta, národního umělce Jaroslava Seiferta, Jiřího Suchého a Jiřího Žáčka, hovořilo se o práci zedníka Jana Joukla, kominíka Jaroslava Marka, truhláře Jana Trnky, elektrikáře Františka Svobody a dalších budovatelů zámku, vzpomínalo se na kulturní vystoupení Čeňka Pavlíka, Ivana Klánského, Luďka Munzara, Josefa Vinkláře a dalších.

Nakonec zbyl Františku Filipovskému čas nejen na vyjádření obdivu ke Starým Hradům, ale i na rozmarné vzpomínání na Osvobozené divadlo a jeho písničky, na své začátky u filmu a na zápis do pamětní knihy zámku.

Mezi posluchači měl pořad velký ohlas, o čemž svědčí slova mnohých návštěvníků zámku i dopisy našich čtenářů. Škoda, že nemůže být reprizován.

První jarní den zakončila letos v Sedlištích beseda s ing. Františkem Táborským o květeně v našem okolí. Přednášející vyprávěl třiceti shromážděným občanům zvláště o jednotlivých druzích našich orchidejí a promítl krásné vlastní diapozitivy. Po programu následovala ještě dlouhá beseda, v níž si ti starší zavzpomínali na přírodu z dob svého mládí a na kytičky, které se v ní už dnes nevyskytují. Byl to hezký večer, na jehož přípravě se podílely občanský výbor, DV Jednoty a požárníci ze Sedlišť spolu s OB Libáň – Staré Hrady.

Titul Zasloužilý učitel byl k letošnímu Dni učitelů propůjčen i s. Liboru Novotnému z Libáně. Blahopřejeme!

Letošním držitelem ceny Zlatého krokodýla se stal za svůj dlouholetý kultivovaný hlasatelský projev v Československé televizi libáňský rodák Miloš Frýba. Ocenění převzal 8. dubna 1987. Blahopřejeme!

Spisovatel Lubomír Tomek navštívil 21. 5. opět Staré Hrady a v libáňské škole besedoval se členy literárního kroužku a dalšími žáky o své práci.

Výstavu obrazů a kreseb Vladimíra Holmana, zasloužilého pracovníka kultury, uspořádal Sdružený klub pracujících v Nové Pace. Na vernisáži 9. května promluvil básník Jiří M. Palát. Dvě klavírní skladby Bedřicha Smetany hrála PhDr. Dana Holmanová.

Studio 85 – amatérští výtvarníci Josef Bucek, Petr Heber a MUDr. Jaroslav Volf z Jičína a František Škoda z Libáně vystavovali svá díla, která známe z loňské výstavy ve Starých Hradech, na zámku Mailberg v Rakousku. Výstava se uskutečnila ve dnech 31. 5. až 28. 6. 1987.

Novou pokladní Osvětové besedy Libáň – Staré Hrady se stala Vlasta Keblová ze Sedlišť. Vystřídala v této funkci naši dlouholetou obětavou spolupracovnici Jiřinu Strakovou z Libáně, které touto cestou ještě jednou děkujeme za všechnu práci.

Zástupce šéfredaktora Rudého práva s. Jaroslav Kojzar s rodinou navštívil Staré Hrady 24. května. Se zájmem si prohlédl obnovený zámek a informoval se o jeho kulturním využití.

Herec Vlastimil Fišar, kterého známe z několika návštěv Starých Hradů, byl nedávno zvolen novým předsedou Společnosti bratří Čapků. Blahopřejeme a těšíme se na další spolupráci.

Akad. malíř Vladimír Komárek byl jmenován čestným členem Spolku sběratelů a přátel exlibris. Jmenovací diplom mu slavnostně předal předseda Spolku RNDr. Karel Samšiňák, CSc., dne 24. května ve Starých Hradech.

Televizní štáb režiséra Lukeše natáčel 22. 5. ve starohradském zámku pořad o výstavě obrazů akad. malíře Vladimíra Komárka, která se konala ve výstavních prostorách gotické části zámku od 19. 4. do 5. 6.1987.

Spisovatel doc. MUDr. Ota Dub, CSc., zemřel v Praze 17. 5. 1987 ve věku 78 let. Pařil k nejvěrnějším přátelům a obdivovatelům Starých Hradů, několikrát navštívil zámek, uspořádal zde besedu se čtenáři a hrálo se tu i jeho scénické pásmo o Karolině Světlé. Zůstane v naší vděčné paměti.

Inspektor Bohumil Bílek z Hořic zemřel 16. dubna 1987 ve věku 80 let. Byl velmi aktivním kulturním pracovníkem našeho kraje a měl rovněž velmi rád Staré Hrady. Hlavně jeho zásluhou byla do literárního archívu Památníku národního písemnictví předána rozsáhlá literární pozůstalost Eduarda Štorcha a Heleny Rudlové i některé další cenné památky. Nezapomeneme!

Dvakrát během letošního května přijeli do Starých Hradů mladí brigádníci, aby pomohli při stěhování a montáži archívních regálů v nových prostorách literárního archívu PNP v gotické části zámku. Poprvé to byli 15.–17. května členové TJ Turistický akademický klub Praha, podruhé 29.–31. května skupina z Jablonce n. Nisou. Udělali spoustu práce s regály, pomohli i při úklidových pracích a ještě zbyl čas na písničku, prohlídku zámku, posezení u krbu a dokonce i na návštěvu strašidel. Mezi účastníky z Prahy byli i členové souboru Vaganti, kteří zahráli a zazpívali renesanční skladby. Ti také zajistili v neděli 17. května dopoledne hudební doprovod, když profesorka Akademie muzických umění v Praze Eva Kröschlová učila na zámeckém nádvoří všechny přítomné základům renesančních tanců. Děkujeme novým přátelům Starých Hradů za pomoc (zvláště ing. Igoru Holubovi z Prahy a Květě Brožové v Jablonce n. N., organizátorům obou akcí) – a těšíme se zase na shledanou!

Starohradskou restauraci převzala od 1. května nová vedoucí, paní Jiřina Plíšková ze Starých Hradů. Za pomoci svého manžela Václava se ujala energicky svého působení, a tak věříme, že s úrovní služeb nastane opět všeobecná spokojenost! Přejeme manželům Plíškovým hodně úspěchů.

ZO SSM Libáň uspořádala 1. a 9. května taneční zábavy v kulturním sále ve Starých Hradech. O hudební složku se staral diskžokej.

Kulturní kalendář: 14. 4. 1912 se narodila zasl. umělkyně Julie Charvátová, která svým recitačním uměním několikrát okouzlila i starohradské publikum. – 12. 5. 1882 se narodil v Dětenicích historik Václav Chaloupecký, autor monografie o Arnoštu z Pardubic. – 15. 5. 1902 se narodil v Libáni hudební skladatel Karel Chvalovský. – 30. 5. 1942 byl fašisty popraven Miloš Krásný, jehož jméno nese libáňská škola. – 9. 6. 1912 se narodil vlastivědný spisovatel našeho kraje ing. Antonín Otmar. – 16. 6. 1832 se v Libáni narodil klasický filolog František Leo Saska.

Narození: 16. 2. se narodila Veronika Vaníčková z Bystřice, po otci rodem ze Sedliště. – 29. 3. se narodila Jitka Toboříková ze Starých Hradů. – 15. 4. se narodil Lukáš Růžička z Libáně, po otci rodem ze Sedliště. – 23. 5. se narodil Petr Stejskal z Libáně, po otci rodem ze Starých Hradů. Všechny srdečně vítáme mezi nás!

Úmrtí: 4. 5. zemřela ve věku 70 let paní Anna Slavíková z Mrkvojed. 13. 5. zemřel ve věku 83 let pan Jan Renč z Bystřice. Oba byli dlouholetými čtenáři našeho časopisu.

Naši jubilanti: 10. 4. oslavila 80. narozeniny paní Anna Janská ze Starých Hradů. 75 let se dožily 17. 4. paní Růžena Svobodová, 19. 4. paní Viktorie Pokorná a 30. 5. paní Růžena Plíšková ze Starých Hradů. 65 l let bylo 8. 5. paní Ludmile Svobodové ze Starých Hradů. Padesátiny oslavil 26. 5. pan Josef Ulman ze Starých Hradů. Blahopřejeme!

Děkujeme všem, kteří se přijeli rozloučit s naším tátou, dlouholetým libáňským učitelem Vojtou Španihelem, do strašnického krematoria, i všem ostatním za slova útěchy.
Jménem rodiny Vojta Španihel ml., syn


Místo pozvánky

Na oslavu 90. výročí založení školy srdečně zvou všechny bývalé učitele, žáky a přátele školy MNV, SRPŠ při základní škole M. Krásného a Osvětová beseda Libáň. Bude se konat dne 26. září 1987 o libáňském posvícení. Dopoledne bude slavnostní shromáždění ve škole, poté proběhne v sále kulturního domu Libáň kulturní program, který bude uvádět televizní hlasatel Miloš Frýba.

Výstavy: v prostorách gotické části zámku: 5. 7.–28. 8. skupina absolventů a přátel sochařské školy v Hořicích v Podkrkonoší (zahájil dr. Jaroslav Vančát) – 30. 8.–30. 9. Bohuslav Tůma obrazy, Zuzana Vránová tapiserie (zahájí dr. Petr Kmošek) – ve výstavní síni na nádvoří: do 17. 7. grafika Marie Michaely Šechtlové – 19. 7.–14. 8. keramika Hany Hejnové (zahájí Jaroslav Civín) – 16. 8. až 11. 9. obrazy Jana Kanyzy – 13. 9.–9. 10. grafika Aleny Kučerové. – Všechny vernisáže začínají ve 14 hodin.

Besedy: 5. 7. po vernisáži výstavy a recitačním pořadu Pavla Chalupy bude následovat beseda s básníky Karlem Sýsem a Jiřím Žáčkem. – 16. 8. uspořádá besedu s návštěvníky vernisáže výstavy svých obrazů herec Jan Kanyza.

Tyto řádky považujte za pozvánku na uvedené kulturní akce.


Ferdinand II.

Erb Ferdinanda II.

Narodil se 9. července 1578 ve Štýrském Hradci. Jeho otcem byl štýrský arcivévoda Karel, syn císaře Ferdinanda I., matkou byla dcera Albrechta Bavorského Marie.

Po otcově smrti 10. července 1590 spravuje Štýrsko poručnická vláda. Dědictví se Ferdinand ujímá roku 1595. 1600 dokončuje protireformaci Štýrska, 1602 Korutan a Kraňska.

9. června 1617 byl zvolen za českého krále a 29. června byl korunován, 4. července 1618 následovala korunovace v Uhrách, 28. srpna 1619 volba římským císařem a 19. září 1619 byl korunován.

V důsledku Ferdinandovy politiky vypuklo 23. května 1618 v Čechách stavovské povstání, za něhož byl 27. srpna 1619 sesazen z královského trůnu.

Po potlačení povstání následovala poprava sedmadvaceti českých stavů a vlna konfiskací. Mezi zkonfiskovaným majetkem byly i Staré Hrady. Ty od císaře kupuje Vilém z Lobkovic. Podruhé se Staré Hrady dostaly do císařových rukou po smrti Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna, 1635 je však do zástavy dostává Jindřich Šlik a od roku 1637 je získává do vlastnictví.

Ferdinand II. byl dvakrát ženat. Poprvé s Marií Annou, sestrou Maxmiliána Bavorského (1600), po její smrti (8. března 1616) se r. 1622 žení s Eleonorou Mantovskou (†27. června 1655).

Ferdinand II. měl tři syny. Jana Karla (1605–1619), Ferdinanda (13. července 1608, Štýrský Hradec – 2. dubna 1657, Vídeň), který po něm dědil a Leopolda Viléma, biskupa pasovského, štrasburského, olomouckého a vratislavského, velmistra řádu německých rytířů (6. ledna 1614 – 22. února 1662).

Císař Ferdinand II. zemřel ve Vídni 15. února 1637 ve věku 58 let


Erb: štít třikrát dělený, jednou polcený a pod prvními dvěma poli v hlavě štítu polcen celkem třikrát. Čestný štítek, stříbrný s červenou korunovanou orlicí se zlatým perizoniem (Tyroly). 1. 7x stříbrno-červeně děleno (Uhry), 2. v červeném stříbrný, korunovaný, dvouocasý lev (Čechy), 3. ve stříbře červený, korunovaný, vlevo hledící lev (Leon), 4. 7x modro-zlatě šikmo polceno s červenou bordurou (Burgundy), 5. v červeném střibrné břevno (Rakousko), 6. v červeném zlatý hrad (Kastilie), 7. děleno, vpravo v červeném střibrné břevno, v levém ve zlatě tři černí lvi (Korutany), 8. ve stříbře modré orlice s červeno-stříbrně šachovaným perizoniem (Kraňsko), 9. ve zlatě červený, modře korunovaný lev (Habsburg), 10. kosmo děleno, vpravo ve stříbře dvě červená břevna, vlevo v modrém zlatý korunovaný lev (Gorice), 11. 7x šikmo červeno-stříbrně děleno, přes vše zlatý kůl (Burgau), 12. ve zlatě tři černí levharti (Švábsko), 13. ve zlatě pod sebou tři černé parohy (Würtenberg), 14. v červeném zlaté kosmé břevno, doprovázené třemi zlatými korunami po obou stranách (1, 2 a 2, 1). Štít je položen na prsou černého orla s císařskou korunou. Štít je korunován sedmilistou korunou a ovinut řádem zlatého rouna. V pravém spáru drží orel meč, v levém žezlo.

J. Hrdlička – M. Fiala


Menu