Logo L.S.K. 1983–96


Číslo 1Ročník XI.Březen 1988


Vážení čtenáři,

čas utíká tak rychle, že se ani nechce věřit, že časopis, který právě otvíráte, začíná již svůj jedenáctý ročník. Přesto je tomu tak. Za ta léta si našel mnoho stálých čtenářů a stále k nim přibývají noví. Je to tak dobře a jsem tomu rádi, protože bez vašeho zájmu by ztratil smysl. Proto vám všem, kteří jste si Listy starohradské kroniky oblíbili, kteří je čtete a podporujete, upřímně děkujeme a věříme, že jim svou přízeň zachováte i v příštím desetiletí.

Vladimír Holman


Život v Sedlišti v roce 1987

Veškerou práci v Sedlištích řídil i v loňském roce občanský výbor, který se scházel spolu s dozorčím výborem Jednoty každý druhý měsíc.

Kromě běžných úprav obce prováděných vždy v jarních měsících (pletí záhonů, vysekávání trávy, bílení čekárny atd.) byl vloni upraven terén okolo AT stanice vodovodu a položeny zde dlaždice. V listopadu byla částečně opravena střecha na budově prodejny, v této práci budeme pokračovat na jaře. Na roh prodejny jsme zasadili sloup, aby střecha nebyla poškozována nákladními auty. Ale zde nás čeká ještě další úkol: opravit plot kolem pomníku padlých, poškozený nedávna nezodpovědným řidičem.

Dále byla opravena kanalizační šachta u Čapkových, proveden výkop pro vodovodní přípojku do prodejny a jeho zahrnutí atd. Na těchto akcích bylo odpracována 321,5 brigádnických hodin.

V září loňského roku se konal v Jičíně aktiv předsedů občanských výborů. Za obec Sedliště jsem upozornila na špatný stav místních komunikací. Předseda ONV s. Bartoň přislíbil prověřit situaci a zjednat nápravu.

Z veřejných kulturně politických akcí jsme uspořádali společně s dalšími místními složkami besedu s ing. Františkem Táborským o vzácné květeně v lesích v okolí Sedlišť. 5. května uctilo 22 občanů památku padlých z 1. a 2. světové války položením kytice květu u pomníku. O pouti jsme uspořádali opět společně se všemi složkami Dětský den. Soutěže a hry organizovaly členky SSM. Z nich si zaslouží zvláštní pochvalu Míla Svobodová za soustavnou práci s dětmi. Scházejí se pod jejím vedením jednou týdně v klubovně SSM a provádějí zde zájmovou činnost.

Také požárníci jsou velmi aktivní. Zúčastňují se všech brigád v obci a pravidelně schůzují. Kromě své běžné činnosti (preventivní prohlídky, údržba požární techniky, sklizeň sena) se zúčastnili okrskové soutěže požárních sborů v Křešicích, kde se umístili na 3. místě. V listopadu uspořádali zdařilou posvícenskou zábavu ve Starých Hradech.

I dohlížecí výbor Jednoty plnil dobře své úkoly. Po odchodu vedoucí prodejny Lenky Javůrkové na mateřskou dovolenou ji koncem roku zastupovala Naďa Masáková z Kopidlna. Členky výboru se zúčastňují veškeré veřejně prospěšné práce v obci.

Našim občanům záleží na tom, aby obec byla čistá a upravená. Rádi při tom pomáhají, ale právem je zlobí, když výsledky jejích úsilí jsou nezodpovědnými jedinci ničeny a když pro své plány nenalézají někdy dost podpory u nadřízených orgánů, jako tomu je v případě místních komunikací.

Jana Svobodová, předsedkyně OV


Literární archív PNP v roce 1987

V roce 1987 došlo k dalšímu rozšíření pracoviště LA PNP ve Starých Hradech. Převzali jsme nové prostory ve 2. patře gotické části zámku, kam byly přestěhovány dvě kanceláře a za pomoci brigádníků byl první depozitář vybaven kovovými regály. Máme tedy opět prostorovou rezervu, v současné době je v zámku umístěna již téměř 1200 fondů, uložených ve více než 16 500 kartónech.

Na pracovišti bylo zkatalogizováno 32 598 archívních jednotek a dokončena dalších osm soupisů. Bylo zde 31 badatelů, kteří uskutečnili 120 badatelských návštěv. Do pražské studovny bylo poslána 225 výpůjček.

Personální stav pracoviště se nezměnil (2 celé a 4 poloviční pracovní úvazky), všechny požadované úkoly byly řádně splněny. Navíc se pracovníci podíleli na údržbě a úklidu zámeckého areálu na organizování kulturních akcí.

I letos s vděčností kvitujeme ochotu všech občanů a institucí z Libáně i z jiných míst, na něž jsme se obrátili s žádostí o pomoc.

Karol Bílek


Náš sjezd

Neviděli jsme se 45 let. Sjeli jsme se ze všech koutů Čech i Moravy, Věra Žďánská dokonce přiletěla až ze Švýcarska. Byl to náš první sjezd a měl poněkud rušnou předehru, protože v Libáni v Radnici spadl strop a nevědělo se, jestli bude vše do soboty 12. září schopné provozu. Díky zaměstnancům Jednoty, kteří nám připravili pěkné prostředí a dobré jídlo, vše proběhlo k všeobecné spokojenosti.

Touto veršovánkou bylo přivítána 50 účastníků sjezdu ročníku 1927 na schodech libáňské školy. Po prohlídce školy jsme procházkou po Libáni došli do Radnice, kde byl oběd. Velice hezkým a vtipným přípitkem spolužáky přivítal Libor Novotný. Po obědě každý vyprávěl, co prožil za ta léta, co jsme se neviděli. Za krásného slunného počasí jsme se přesunuli do Starých Hradů, kde se nás ujal průvodce a poutavým vyprávěním o staré i nové historii Starých Hradů nám zpříjemnil odpoledne.

Všichni, kteří ještě neviděli obnovený hrad, byli mile překvapeni a obdivovali práci všech, kteří se na tomto díle podíleli. Večeři jsme měli ve společenském sále na hradě.

Protože náš sjezd byl první a my jsme si toho měli tolik co povídat, rozhodli jsme se, že se za rok sejdeme opět. Mnoho spolužáků se nemohlo zúčastnit pro rodinné, či pracovní důvody. Doufám, že se zase za rok všichni ve zdraví sejdeme.

Ludmila Hrabětová


Léto budiž pochváleno

Jaro se blíží, příroda se probouzí ze zimního spánku, takovými a podobnými články dobrými i méně dobrými bude v příštích dnech zaplaven náš tisk. Některé budou doplněny informacemi o práci zemědělců, jiné, a to se týká mne a mého potomstva, budou informovat a propagovat, kam letos na dovolenou.

Ne, že bych ráda seděla doma za pecí, téměř každým rokem využiji nabídky Čedoku, ale to nejhlavnější, co dělá léto létem, je – libáňské koupaliště.

Sluncem vyhřátá deka, poležení v trávě blízko bříz, kde často najdu i houby do polévky, zaplavání (snažím se za každého počasí), prostě v zdravém těle zdravý duch, jak to říkal už zkušený Miroslav Tyrš. Strávila jsem tam své dětství i mládí, vyrostly tam moje děti a nyní se tam prohánějí v trávě i ve vodě moje vnoučata.

Nejdříve nás přivítá usměvavý pan Hlavatý, pak napomenu vnuka, aby neskákal uhřátý do vody, jenže než se ohlédnu, už je koupaliště přeplaváno. Také jsem nikdy neposlechla svou babičku a teď jako když to najdu. Popovídání se známými, se kterými se vidím právě zde, prostě milé odpoledne.

Neubráním se vzpomínce, jak v roce 1939 starosta města Karel Kořínek slavnostně otevíral nově zbudované koupaliště. To byla sláva! U mělčiny pláž, kolem koupaliště pěšinka vysypaná pískem, u ní zimostrázové keře, v popředí hřiště na odbíjenou, v rohu kulečník. Ty pěšinky jsme každým rokem my děti před zahájením sezóny pečlivě čistily od trávy za přísného dozoru paní učitelky Kristy Havlové.

Koupaliště bylo otevřeno za každého počasí. Bylo-li chladno, hráli jsme společenské hry nebo stolní tenis, který byl umístěn v šatně. Na koupališti se odehrával celý společenský život dětí i mládeže. Také jsme na ně byli patřičně hrdi. Občas se na nás přišla podívat babička se slunečníkem, sedla si do chládku a pozorovala ruch kolem sebe. Na koupališti bývaly i taneční zábavy, dokonce tam bylo pořádáno i několik Benátských nocí.

Všechno se změnilo. Společenské hry zmizely, pláž dávno zarostla, takže je úspěch, že je tu trošku písku pro nejmenší. Společenský život mladých se odehrává v hostinci a babičky nechodí na koupaliště se slunečníkem, ale učí vnoučata plavat a skákat šipky, protože rodiče na ně nemají čas.

Občas se koupaliště změní v louku s kupkami sena, což nám nevadí jako tomu, kdo má na starosti vodu, protože rozpustilý větřík rád zafouká voňavou travičku přímo do vody.

I když to slavné výročí otevření bude až v příštím roce, přece jen letos to bude právě padesát let, co bylo koupaliště poprvé napuštěno a my děti jsme sice bez slavnosti, ale o to radostněji zahájily. Snad alespoň k tomuto výročí by se z nějakého fondu dala ušetřit finanční částka na zvelebení tohoto milého koutku města, byl by to důstojný rámec nových ubytoven, kde tráví prázdniny různé sportovní oddíly. Nehledě k tomu, že při dobré propagaci by se výnos koupaliště podstatně zvýšil.

Važme si hodnot, které vytvořily minulé generace. Patří mezi ně i to naše koupaliště, které nám mnoho měst závidí, protože je musí za drahé peníze budovat.

Hana Mařanová


Básník Ladislav Stehlík na Libáňsku

S vděčností jsem zaznamenal vzpomínku K. Bílka v Listech starohradské kroniky Za básníkem Ladislavem Stehlíkem.

I na mně doléhá nostalgie, tesklivost ztráty jednoho z mých nejupřímnějších přátel. Naše přátelství bylo by se dožilo v tomto roce padesáti let.

V roce 1938, zasažen jako všichni naši poctiví lidé nacistickou krádeží pohraničí a v roce 1939 nacistickou okupací, hledal jsem nějaký způsob obrany. Na stanici v Olšanech – dnes Pačejově – byli jsme jako výpravčí vlaků tři z pohraničí odsunutí přednostové stanic. Dal jsem dohromady 25 dívek a žen a začali jsme v pačejovské škole nacvičovat sborový zpěv. Právě jsme nastudovali Smetanovy Vlašťovičky, když jsem dostal prostřednictvím nacistům sloužícího hostinského od nádraží pokyn, abychom se zpěvem přestali, nebo poznáme následky.

V té době jsem uveřejňoval v železničářských časopisech básně s tituly Naše řeč, Naše hory atd. S rukopisy asi padesáti básní jsem se tehdy vydal do hodinu vzdáleného Myslíva k panu učiteli Stehlíkovi. Bydlil v chalupě u Zajíců na dvoře v upraveném špejchárku. Za kuchyňkou, tak sotva pro dva na otočení, přijal mně v malé místnůstce, kde byl jen úplně prostý stolek, dvě židle, ale plná knihovna. Nesměle jsem se vytasil se svými básněmi. Již tehdy jsem věděl, že jeden z našich literárních kritiků F. X. Šalda prohlásil: "Na Stehlíka mi nesahejte, to je básník!"

Svým charakteristickým způsobem nazvedl brýle a po delší době, listuje v rukopise, zvedl prst a řekl: "Básně to jsou!" Pak se zvedl, přinesl z kuchyňky dvě sklenky a nalil mi vína. Při odchodu řekla mi jeho velmi milá paní, také bývalá učitelka: "Můj muž si Vás musí nějak považovat, když Vám dal napít svého trnkového víra." Třetí z jeho nejznámějších sbírek básní se jmenovala " Kvetoucí trnka".

Ve své první vydané sbírce básní "Koleje", kterou doporučil k vydání, první báseň jsem věnoval mamince a třetí, nazvanou Stromy osamělé, básníku Ladislavu Stehlíkovi. To on mi poradil, abych dal dohromady sbírku železničářských básní. Básník Ilja Bart jednou v Průboji napsal, že vydat tehdy tuto sbírku byla odvaha. Byly tam i takové verše: "Vlaky, vlaky, proč tak těžce někdy jedete? Vy snad ani lidskou bolest neuvezete", a báseň končila: "přivezte nám ze svých toulek naše štěstí zpět". Vydal ji z pohraničního Vrchlabí odsunutý nakladatel Josef Krbal z Lázní Bělohradu, vytiskla Janatova tiskárna v Novém Bydžově. Byla rozeslána jen na adresy: Tři sta výtisků jsem podepsal.

Básník Ladislav Stehlík mně seznámil s akademickým malířem Josefem Kočím a zasloužilým umělcem akad. malířem Aloisem Moravcem. Přátelství s nimi trvalo až do jejich smrti. Přátelství se zasloužilým umělcem Ladislavem Stehlíkem také a s jeho rodinou trvá podnes. Nedlouho při návštěvě, než zemřel, jsem mu řekl: "Chci jít spát domů, do Bystřice!" A on mi odpověděl: "Já chci také domů!" Netušil jsem, že to bude tak brzy. Byl jsem na pohřbu v jeho rodných Bělčicích.

Pan učitel – jinak jsem jej nikdy neoslovil, pochodil si s druhým panem učitelem – Vladimírem Holmanem v našem kraji, který se mu opravdu líbil. S velkou chválou mluvil o pomníku Mistra Jana Husa v Libáni. Ukazoval na jeho kresbu i kresby bystřického kostela a jedné sochy. Věděl, že jsem v Bystřici rodákem.

Za okupace jsem napsal na nacisty a naše kolaboranty satiru (Odkrytá maska, osm zpěvů, 29 stránek), a nosil jsem mu ji k počtení.

Mám před sebou soubor črt, vydaný Albatrosem "… ráj to na pohled" s věnováním: "Milému příteli Jaroslavu Mouchovi srdečně Ladislav Stehlík. 13. dubna 1984." Stejné věnování mám v bibliofilském vydání básně "Díkuvzdání", která byla na jeho pohřbu před bělčickým hřbitovem, za účasti básníků, národních umělců dr. Jana Pilaře a Ivana Skály a Karla Bouška recitována Milanem Friedlem.

Vzpomínky někdy bolí. Odešel jeden z mých nejvěrnějších, spisovatel Josef Sekera, můj příznivec dr. Vilém Závada a nyní Ladislav Stehlík. Zůstal mi už jen vzácný přítel, básník Miroslav Florián. Dobře, že je téměř o celou generaci mladší.

Za všemi však zůstává dílo, které neumírá!

Jaroslav Moucha


Nevěřte na kalendář

aneb Vladimíru Mikoláškovi k sedmdesátinám

Sedmdesátku byste mu nepřisoudili ani z legrace. Pět poschodí je pro něho důvod k slabému zadýchání, jarní kilometry kolem Jizery chodí před i po večeři, a to ho podezřívám, že před večeří má frekvenci na úrovni sprintu, zejména, když na Malém náměstí v Železném Brodě paní Květa otevře v kuchyni okna a lze ucítit signály vůní. Tu svoji únorovou slávu odbyl téměř mávnutím ruky protože už dávno ví, že "stárnutí je zlozvyk, na který opravdu zaměstnaný člověk nemá čas" – jak poznamenal André Maurois. A to ještě nezaregistroval, že Vladimírovi právě vyšla další knížka: pověsti z Jablonecka, Železnobrodska, Turnovska. "Ďáblův doktor" se jmenuje a zvýrazňuje zvláštnosti těch míst – baladická a pohádková vyprávění o sklářích, brusičích, tkalcích. Komu z literátů a publicistů se stane, aby pod sedmdesát stále svěžích zelených ratolestí roků mu předalo nakladatelství sličnou knížku?

Se jménem i zkratkou – VM – se už po padesát let setkáváte v desítkách časopisů, rozhlasových večerníků, pásmech, regionálních črtách, povídkách – kdysi i s verši. Kolik zapomenutých postav ožilo díky autorově hledačskému zájmu a hlubokém vztahu k historii. Nejednou jsme se s ním setkali i na stránkách Listů starohradské kroniky. A v zámku ho potkáte téměř při každé vernisáži i osobně. Jen co oschnou silnice a pak až do zámrzu. Tak ať je všeho, co vzejde ze stránek jeho psacího stroje, ještě na dobrých třicet let. A stále s dobrým dechem.

-jmp-


A ještě dvě opožděné gratulace: šedesátiny oslavili 16. 12. 1987 František Tobořík, dlouholetý předseda občanského výboru a MO Svazu požární ochrany ve Starých Hradech, a 26. 12. sedlišťský rodák, redaktor nakladatelství Naše vojsko Josef Veselý. Oba nám svá jubilea utajili, takže jim můžeme blahopřát až nyní.


Sečítání


Náš pan učitel

Již mnoho stránek listů starohradské kroniky bylo věnováno významným osobnostem, které se podílely na životě Libáňska a jeho okolí. Myslím, že k nim právem náleží také učitel – nestor libáňské školy Miloslav Kynčl.

Nechce se nám jeho žákům ani věřit, že náš milý Pan učitel, člověk ryzího charakteru a dobrého srdce, se dožívá svých jubilejních 80. narozenin.

Narodil se 8. února 1908 v malé vesničce Hrabačov u Jilemnice, v dělnické rodině. Již v obecné škole vynikal svými znalostmi a nevšední pílí, které ho zavedly nakonec na Státní reálné gymnázium v nedaleké Jilemnici.

Sama příroda zasela do jeho srdce to nejušlechtilejší zrnko, z něhož vyklíčila bohatá úroda. Chtěl se vždy stát učitelem. Jeho začátky nebyly právě lehké. Po ukončení studií na gymnáziu získal pouze místo pomocníka u geometra. Svého vytouženého cíle se však nevzdával, usilovně za ním šel, nakonec ho dosáhl.

Svoji vytouženou kantorskou dráhu zahájil na Obecné dívčí škole v nedalekém Železném Brodě jako výpomocný učitel. Lákala jej však cesta za dalším poznáním, a proto odchází posléze na vlastní žádost na tehdejší Podkarpatskou Rus jako výpomocný učitel. Působí ve Státní obecné škole s českým vyučovacím jazykem v Užhorodě. Současně si prohlubuje dále vzdělání na učitelském ústavu v Mukačevu, aktivně se věnuje zpěvu a stává se členem Pěveckého sdružení učitelů v Užhorodě. S ním procestoval mnohá místa nejen v Československu, ale i v Polsku a Rumunsku.

V roce 1937 se vrací jako řídící učitel do Stebna, okres Ústí nad Labem. Odtud jej životní dráha přivádí na Obecnou školu do Načeradce u Vlašimi. Prožívá zde léta krásná, ale i bolestná. potkává zde svou první manželku, kterou vzápětí ztrácí. Odchází proto z těchto končin do Libáně, kam později přivádí i dcerku Lilinku.

Se vším zápalem se věnuje učitelskému poslání na 1. stupni zdejší školy. Libáňské škole, jejím žákům věnuje prakticky většinu svého plodného života. Setrvává zde i po odchodu do důchodu a tráví po boku milované ženy Lidušky zasloužený odpočinek.

Krásná a ušlechtilá práce s mládeží byla učiteli M. Kynčlovi vždy vlastní, a to nejenom ve školním roce, ale i v období hlavních prázdnin, kdy jsme jej mohli nesčetněkrát potkat na pionýrských táborech.

Kolik svého volného času věnoval za život dětem nelze dnes vyčíslit ani úplně docenit. Bezprostředně po válce např. nacvičil s nimi divadelní hru Lenivá Fedora, za jejím úspěchem se skrývalo mnoho mravenčí práce nejen s vlastní režií, ale i se sháněním materiálu na kulisy, výzdobu apod. Dovedl však cele získat pro hru naše dětská srdce.

Libáňská obec má dosud v paměti jeho kulturní relace v místním rozhlase. Na památku zůstávají jeho rukou psané kroniky a další.

Přestože odchází v roce 1968 na odpočinek, nemohou jeho pilné ruce jen tak zahálet, a tak vede nadále ještě po čtrnáct let školní jídelnu.

V mnohých učebnicích bylo mnoho napsáno, náš Pan učitel však napsal mnoho krásného přímo do našich srdcí, mnoho cenného a nezapomenutelného. Jeho přísné, ale laskavé slovo nás jeho žáky poutalo, vytvářelo atmosféru autority

Kolik nevšedních slov vepsal úhledným písmem po večerech do našich památníčků. I po létech se stránky napsané jeho rukou skvějí něčím, co v člověku zanechává zvláštní pocit důvěry. Vyzařuje z nich hluboké moudro pro dny příští i krása pro štěstí lidské duše.

Za všechnu jeho lásku k nám žákům, za všechny jeho rady a zkušenosti přejeme našemu Panu učiteli do všech dalších let mnoho krásných slunných dnů uprostřed jeho rodinného kruhu i jeho přátel.

Ing. Josef Linhart, CSc.

žák libáňské školy – 1. třídy 1946/47


O jedné odúmrti ze starohradského sousedství

V době, kdy skončila na Starých Hradech éra rodu Arnošta ze Staré, otce prvního pražského arcibiskupa, a pány Starých Hradů se stali příslušníci rodu Jana z Jenštejna, třetího pražského arcibiskupa, tedy na přelomu 14. a 15. století, žila na skromných tvrzích mnoha vesnic v okolí celá řada vladyckých rodů. Máme o nich v archívních pramenech často jen velmi kusé zprávy.

O jednom z tehdejších vladyků, o Konrádu Semečkovi ze Semčic, jsou však tyto prameny štědřejší, i když jich řada zpráchnivěla nebo je sežehl požár Pražského hradu r. 1541. Proslavil se totiž v lombardském Miláně, kde se stal 7. září 1395 vítězem rytířského klání na závěr slavnostního vyhlášení Giani Galeazza di Visconti milánským vévodou. Rytířský turnaj byl jakýmsi středověkým sportovním závěrem celé slavnosti, při níž římského krále Václava zastupoval jeho zplnomocněnec Beneš z Choustníka, pán na Dražicích a hejtman knížectví Svídnického a Vratislavského, v jehož družině Semečka byl. Není známo, zda král Václav jmenoval Beneše svým zplnomocněncem schválně, protože páni z Choustníka měli ve znaku žebřík, podle tradice získaný na památku události, že jejich předek r. 1158 při dobývání Milána zlezl jako první jeho hradby.

Ale právě v době, kdy Benešova delegace cestovala se slavnostním diplomem a insigniemi do Itálie, vydechl naposled ve vsi Bozděšicích, jež byla kdysi někde mezi Domahosticemi (dnešními Domousnicemi) a Rožďalovicemi, vladyka Zdeněk z Doubravan, Semečkův vzdálený příbuzný. Zemřel bez přímých dědiců a tak se stalo, že jeho majetek připadl jako odúmrť českému králi. Ten pak s ním mohl naložit podle své vůle či spíše podle vůle svých soudních úředníků. Mohl jej někomu postoupit jako "výprosu", jestliže si jej někdo za jistý úplatek vyprostil, nebo jako "výsluhu", jestliže si někdo zasloužil odměnu za prokázané služby. V každém případě však šlo o "donatio regis", o králův dar, obdarování. Ovšem povinností úředníků dvorských desek bylo králův nárok na odúmrť třikrát po sobě ve čtrnáctidenních intervalech vyhlásit čili provolat v provolacím městě příslušného kraje, aby se případný uchazeč o dědictví mohl přihlásit a prokázat, že má na ně větší nárok než král.

K prvnímu provolání, jak se dočítáme v Knize provolací II. z let 1395–1410, došlo 6. září 1395, tedy v den před slavným milánským turnajem, v Nymburce, provolacím místě Boleslavského kraje. Neprošlo bez odezvy. Zdeněk měl tři bratry, kteří prohlašovali, že statky vladyků z Doubravan spravují jako rodový "nedíl", společný nedělitelný majetek, a že tedy mají na pozůstalost po Zdeňkovi větší právo než pan král. Jenomže jejich nárok nebyl uznán a na statcích po Zdeňkovi začal hospodařit jakýsi Maršík z Chvalovic na Poděbradsku. Tak rozhodl dvorský soud a proti tomu nebylo odvolání, protože tenkrát se právo vždy případ od případu "nalézalo" a jakmile byl "vynešen nález" a zapsán do knihy, byl případ uzavřen. I kdyby se postižená strana cítila sebevíc ukřivděna, mohla se odvolat jen v případě, kdyby se vyskytla nějaká "zmatečnost", která by si vynutila revizi soudu.

A k té došlo po pěti letech. Dne 13. června 1400 se objevil před dvorským soudem náš Konrád Semečka, jemuž patřila nejen tvrz a dědiny v Semčicích, ale i vesnice Osenice a Rokytňany a jiné menší statky v sousedství vladyků z Doubravan. Vystoupil proti rozhodnutí soudu s dvěma argumenty "zmatečnosti". Především neuznal za povolací místo Nymburk, protože vsi, o něž se jednalo, Doubravany, Bozděšice, Chotěšice i části dalších, byly sice v místech, kde se stýkal Boleslavský kraj s Hradeckým, ale v tehdejší době patřily k Hradeckému. Odúmrť tedy měla být provolána v Hradci Králové. Na námitku, proč na tuto okolnost neupozornil už tehdy, se Konrád ohradil druhým argumentem, že byl totiž tehdy v Lombardii v poselstvu římského krále Václava.

Zdálo by se, že právo je jasně na straně bratří zemřelého, ale spor se vlekl ještě plných 10 let. Konrádovi bylo ukládáno prokazovat se stále novými doklady o rodovém nedílu i o důvodech jeho nepřítomnosti v zemi r. 1395. Král Václav mu sice vystavil listinu i s pokyny, jak si má dvorský soud počínat, v níž stálo:

"Václav, z boží milosti římský král … urozenému Břeňkovi ze Skály, sudímu, a Sezemovi, notáři našich královských dvorských desk, našim věrným milým, královský dík a všechno dobré. Věrní milí! Dáváme na vědomí a neustále prohlašujeme, že Konrád Semečka byl v našem poselstvu do Milána s urozeným Benešem z Choustníka v tom čase, kdy majetek a platy ve vsi Bozděšicích provolány byly … Přikazujeme, aby z toho důvodu nebyl ve svých právech zkrácen a aby bylo docíleno spravedlnosti podle obyčeje Českého království.

Ale i když králova listina byla jasná, ani teď nevedl spor ke zdárnému konci. Dá se říci, že doba mu nebyla příznivá, měla vážnější starosti. Dva papežové, dva králové v římské říši, také u nás byl veřejný život rozdělen. Břeněk Švihovský ze Skály patřil k předákům panské opozice proti Václavu IV., a proto nepřál jeho stoupenců. Soud počítal s tím, že se Konrád znechutí a unaví. Ale ten si byl vědom, že je v právu, a proto se nevzdal. Předložil soudu dokonce listinu z r. 1340, která dokládá, že vladykové Slavibor ze Semčic a Jan z Doubravan se spolčili k nedělitelnému vlastnictví semčického a doubravanského majetku.

Tato listina je názorným příkladem, proč se naši předkové spojovali do "nedílu". Jan z Doubravan v ní figuruje sám, kdežto Slavibor ze Semčic se svými dvěma bratry a třemi syny. Z této skutečnosti vyplývá závěr, že Jan z Doubravan neměl přímé dědice a právě proto uzavírá se Slaviborem "vero unio seu prawi spolek", tedy latinský termín a jeho český ekvivalent nedílnosti majetku.

Je pro nás štěstím, že Kniha provolací II. nás seznamuje s plným zněním listiny z r. 1340, vydané předkovi Konrádovu, a tím nám umožňuje nahlédnout do vladyckých majetkových vztahů ve 14. století.

Škoda, že nemůžeme říci totéž o listině z r. 1380, kterou Semečka rovněž předložil, ale která je uvedena pouze jednou větou. Dovídáme se z ní, že r. 1340 vytvořený nedíl stále platí, ale za určité odškodnění z něho vystupují dva vladykové, Konrád z Rokytňan a Pěčice ze Semčic. Ti se tedy nemohli domáhat podílu na pozůstalosti po Zdeňkovi z Doubravan

Je pravděpodobné, že v plném znění listiny stálo, co se v důsledku vystoupení obou vladyků z nedílu vyčlenilo a co v něm zůstalo. Je také velmi pravděpodobné, že v ní byl jako hlavní ručitel nedílu uveden Konrádův otec Jan a proto musel Konrád předložit listinu, "Quod est filius Janonis et unitor hereditarum predictarum" – že je synem Janovým a sjednotitelem svrchuřečeného majetku.

Bylo by možno spor a odúmrť po Zdeňkovi z Doubravan dále rozvíjet a zkoušet tak trpělivost čtenáře. Ale stručně řečeno nezbývá než konstatovat, že písař dvorského soudu či soudce, jenž znění zapsaného textu diktoval, zachycoval do Knihy provolací hlavně taková sdělení, jichž se mohl Maršík z Chvalovic při své obraně zachytit, a zamlčoval právní nároky nejmladšího ze tří pozůstalých bratří Zdeňkových, jenž dosud žil, Václava z Doubravan, pro něhož Konrád Semečka, ochránce rodového nedílu se domáhal uspokojení právních nároků.

Toho si byl zřejmě vědom i on. Měl už dost všech průtahů a viděl, že brky svých soupeřů na dvorském soudě nepřemůže tak jako meče rytířů na milánském turnaji. Asi už ztratil chuť jezdit koňmo do Prahy na soud a dokládat znovu a znovu samozřejmosti.

A tak došlo, pravděpodobně na semčické tvrzi, v jednom letním dnu roku 1410, možná slunečném, možná deštivém, ale pro celý případ důležitém, k setkání všech osob na sporu zainteresovaných i dalších vladyků, kteří nabádali ke smíru a na něm bylo dosaženo dohody, která celý spor zápisem v Knize provolací II. ke dni 2. srpna 1410 uzavírá:

"Maršík z Chvalovic vyznal před dvorskými úředníky, že všechno své právo, které měl z královského obdarování pro smrt Zdeňkovu v Bozděšicích na poddanské dvory s platy, poli, lesy a všemi k tomu náležejícími svobodami, nic z toho sobě nenechávaje, prodal Václavovi z Doubravan a jeho dědicům za 40 kop grošů plně zaplacených…"

Konečně se členové bývalého doubravansko-semčického nedílu, do něhož patřily Řitonice, Bozděšice, Rokytňany, Osenice, Dětenice, Chotěšice i osamělé dvorce z dalších lokalit, domohli po 15 (slovy patnácti) letech svého práva a dosáhli vrácení pozůstalosti. Dohoda byla ve skutečnosti vítězstvím Konrádovy strany, ale ve smyslu lidového úsloví: aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Maršík z Chvalovic a Zachariáš z Charvátec byli pověřeni, aby dohodu tlumočili na dvorském soudě a bděli nad jejím provedením. Těch 40 kop grošů představovalo jistě jen malý zlomek celého majetku, zhruba jen odhadní cenu jednoho poddanského dvora. Snad to byla právě ta částka, kterou musel Maršík vynaložit, aby mu dvorští úředníci pozůstalost po Zdeňkovi jako králův dar přiřkli.

A tak nám na závěr našeho soudního příběhu zbývá po několika stoletích konstatovat, že spravedlnost se často naplňuje až po velmi dlouhých a točitých oklikách. A že lidové mudrosloví: trpělivost přináší růže – má něco do sebe.

Jaroslav Kovář


Z literárního archivu

Zapomínaný starý vlastenec

Josef Ladislav Turnovský pocházel ze Sobotky, kde se narodil 9. února 1838. Neměl možnost studovat na střední škole, musel se jít učit do Bakova nad Jizerou kupectví a po vyučení ve svém oboru také praktikoval v Loukově a v Chrastavě. To už ale měl za sebou první setkání s Josefem Kajetánem Tylem, k němuž došlo roku 1854 v Mnichově Hradišti. Ani ne sedmnáctiletý mladík žádal Tyla, aby ho přijal ke kočovné herecké společnosti. Tehdy se Tylovi podařilo Turnovského od osudného životního kroku odradit, ale ne natrvalo. O dva roky později již hrál u Prokopovy společnosti a do roku 1872 vystřídal těch společností dobrou desítku, některé spolu se starohradským Karlem Polákem. Hrál v Čechách i na Moravě, dokonce krátce i řediteloval, kolportoval české knihy, mezitím sloužil u finanční stráže a redigoval noviny Čas a Národ, seznámil se s Jindřichem Mošnou a 27. dubna 1861 se v Jindřichově Hradci oženil.

Ten sňatek se stal předmětem zájmu současníků i budoucích generací. Jeho ženou se totiž stala herečka Anna Forchheimová-Rajská, sestra Tylovy ženy Magdaleny a matka osmi Tylových dětí, z nichž sedm žilo. Rodině legendárního českého divadelníka se vedlo velmi špatně a členové Štanderovy herecké společnosti uvažovali, jak jí pomoci. V důsledku těchto úvah nabídl Turnovský Anně sňatek. Ta zprvu odmítla. Vždyť Turnovskému bylo 22 let a jí o 16 roků více. Nakonec ale Turnovský svůj úmysl prosadil a své rozhodnutí postarat se o Tylovu rodinu čestně splnil, i když k Tylovým dětem přibyly ještě tři děti vlastní.

Dnes už víme, že Turnovského manželství se neobešlo bez krizí, že nebylo tak ideální, jak je později líčil sám spisovatel, např. v Pamětech starého vlastence nebo i v soukromé korespondenci. 24. 6. 1884 psal příteli: "Já se ovšem co se tohoto světa moc chytře neoženil. Ale má aspoň ženu duchem příbuznou, která nejen snažení mému rozumí, ale také je podporuje a ve mnohé věci dobrý pokyn mi dává. Nikdy jsem nepochodil špatně, když mi k něčemu radila a k té či oné publikaci podnět dávala. A hospodyní je též dobrou."

Ovšem v roce 1868, jak dosvědčují dopisy uložené v LA PNP ve Starých Hradech, hrozil tomuto manželství rozpad. 6. května 1868 psala Anna z Vyškova od Štanderovy společnosti svým dětem do Prahy: "Čekala jsem do dnešního dne na nějakou zprávu od vás a nemohu si vaše mlčení vysvětliti, vidím se nucena vám psáti, bych vše důkladně zvěděla, neboť se na Turnovského zlobím za jeho licoměrné jednání v poslední době. Já odejela pokojnou myslí tak dalece, že nežli odejede on, alespoň něco v pořádek uvede, ale můžete si moje ustrnutí pomyslit, když druhého od něho psaní z Kolína a ne z Prahy obdržím, kdežto mi oznamuje, že jen na krátký čas k Švandovi odešel …" A o několik odstavců dál pokračuje: "A kdybych se s Turnovských více sejít neměla, chci alespoň moje nedospělé děti mít u sebe pohromadě. Dala jsem lhůtu Turnovskému, by … u Švandů byl, pak ale musí jít k Štanderovům."

A že to byla roztržka opravdu vážná, dosvědčuje i další dopis Annin, psaný 3. června 1888 ve Vyškově a adresovaný Turnovskému. "Jen stále prodlívejte a naše trpké postavení prodlužujte. Copak je Vám po mně a po dětech, jen když Vám u Švandové společnosti přejou. Mne odbydete jen povždy mizernou lží, však ale již dlouho ne, neboť se přijdu v pondělí sama do Jičína přesvědčit a Vašemu hanebnému jednání konec učinit. Pak si dělejte blázny z těch, kterých přízeň požíváte; že to bez škandálu nebude, si můžete pomyslit… Vy jste se mne chtěl sprostit hanebným způsobem; než buď si, vystupuju stejnou zbraní proti Vám… Vám to k prospěchu nebude to Vaše prodlužování a skrývání; Vy ale přece nedbáte, jen když jste sám a můžete se dobře bavit… Teď si jednejte jak chcete, já již jednala a dokonám své dílo."

Ale po bouři nastává zase jasno. Turnovský s rodinou ještě několik let jezdí a hraje, potvrdila se však slova Jana Nerudy, který zkritizoval jeho herecké umění, když 2. února 1863 vystoupil pohostinsky v roli Švandy v Tylově Strakonickém dudákovi. A tak roku 1872 se rodina usadila trvale v Praze a Turnovský začal redigovat časopis Slovan, později Pokrok, Hlas národa, Zábavné listy a jiná periodika a kalendáře. Přitom byl tajemníkem staročeského Českého klubu a v letech 1887–1899 ředitelem kanceláře Ústřední matice školské a redaktorem jejího Věstníku. Ale byl i funkcionářem ústředního spolku pro dělníky práci hledající, řečníkem na mnoha slavnostech a obětavým národním pracovníkem.

Jeho literární dílo je rozsáhlé. Z jeho her si připomeňme tituly Staří blázni a Švédové na Moravě; dalších asi 40 her přeložil. Vydával povídky pro mládež i pro dospělé (např. Povídky a humoresky), turistické průvodce (Královský Hrad pražský, z Prahy do svatojánských proudů), aktuální dobové publikace (Válka slovansko turecká – s E. Rufferem), životopisy významných osobností (Fr. Palacký, Fr. Jar. Rubeš, Fr. V. Jeřábek), dokončil Stankovského Kroniku divadla v Čechách – ale to vše je již dávno antikvované. Zato jsou dodnes cenné jeho vzpomínkové knihy – Z potulného života hereckého, Putování po vlasti, Kresby a Paměti starého vlastence.

Především ale zůstane v paměti národa zachováno to, co udělal Turnovský pro památku Tylovu. Nejen se postaral o jeho rodinu, zachránil před zničením jeho rukopisy (včetně již pohřešovaného rukopisu naší národní hymny) a vydal jeho sebrané spisy. V roce 1881 vydal knihu O životě a působení J. K. Tyla, která v roce 1892 vyšla v doplněném vydání pod názvem Život a doba J. K. Tyla. Je to po faktografické stránce dodnes nejcennější Tylův životopis.

Snad bychom naši vzpomínku mohli zakončit slovy Jana Nerudy: "Jméno J. L. Turnovského vyniká za poslední doby na českou veřejnost… Jest ještě dítětem těch českých kyprých dob, za nichž pracovníci národní vyvíjeli se nám jakoby z půdy samé, jenom ze vzduchu a denního světla. On je samoukem a nemusí se věru ostýchat s přiznáním toho: nechodil do lepších škol, ale učil se mnoho; nebyl vzděláván, ale vzdělával se sám."

Ale připomeňme si přece ještě jeho osud. Zemřel 8. února 1901, jeho manželka ho ještě o dva roky přežila. Soudobý tisk připomněl jeho zásluhy – a tím jako by se vše skončilo. Začaly zmatky kolem dat narození obou manželů (Turnovský si přidával rok a manželce dva roky ubíral, aby snížil ten šestnáctiletý věkový rozdíl); pamětní deska v Sobotce nebyla osazena na rodném domě čp. 139, ale omylem na domě čp. 39; vyšla nepříliš povedená povídka Františka Hampla Láska starého vlastence –– s vrcholem neúcty k jeho památce bylo, když před několika lety vykoupil jeden dosud žijící národní umělec jeho hrob na Vyšehradě. Tak přišel o místo posledního odpočinku strážce Tylova odkazu, matka Tylových dětí i jedna Tylova dcera.

Buďme však optimisty. Turnovského jméno zapomenuto není a nebude. Vzpomínají ho literární i divadelní historici, Vladimír Kovařík ho oslavil kapitolou Zapomenutý epizodista v knize Slavní a zapomenutí z roku 1983. Nezapomíná ani rodná Sobotka. Od roku 1927 shlíží jeho tvář, dílo národního umělce Karla Pokorného, z rodáckého pomníku na soboteckém hřbitově. Roku 1997 vyšla vyčerpávající studie Miloslava Hýska ve sborníku Čtyři ze Sobotky. Také do sborníku Sobotka 1958 nakreslil Vladimír Kopecký jeho podobu. A letos si Sobotka připomněla 150. výročí jeho narození přednáškou v Městské knihovně. Buďme tedy optimisty, že na Turnovského ani na další zasloužilé muže a ženy českého národa jejich potomci zapomínat nebudou.

Karol Bílek


Drobničky z lesa u Dubu

Tři parádnice: Už z dálky jsem je viděl. Stály na pokraji lesa v mechovém koberci a červené kloboučky měly poseté bílými tečkami. Bylo mi divné, kde se tam tak najednou vzaly, protože ještě předevčírem při svých toulkách po našem lese jsem je tam neviděl. Že bych je byl přehlédl, to bylo vyloučeno, ale byly tam a usmívaly se. Jak by ne, když jim sluníčko ozařovalo tu jejich nádhernou ozdobu, kterou se tak pyšnily. Inu ženské. Byly krásně vzrostlé a dalo se bez nadsázky říci, že to byly nadmíru pohledné krasavice. Svým půvabným postojem povznesly ten cípek březového hájku na pomyslný baletní sál. Zdálo se, že zrovna tančí špičkový taneček, který je vyhrazen jen primabalerinám. Jejich vysoké a bílé štíhlé nožky jen jen se z toho mechu vymanit.

Pak jsem si všiml, že ta jedna si kloboučkem zakrývala tvář, jakoby studem před mými zvídavými zraky nebo přec dotěravým sluníčkem. Ale bylo to jinak. Na straně, která byla odvrácena k lesu, měla na pěkné nožce hlubokou čerstvou ránu, která ještě krvácela bílou tekutinou. Přece jen se asi styděla a ten její úsměv se zvolna měnil v tichý pláč. "Chuděrko," říkám jí, "kdo se opovážil? Můj kolem pátrající zrak mi odpověděl za ni. Statný černý plzák dosud omámený sladkým soustem z lepé nožky se jen zvolna šinul do chladivého stínu blízkých křovin a zetlelého listí.

Povzdechl jsem si: Ne, ne, ani ty muchomůrky to nemají na světě lehké!


Červenka. V tom stavení kdysi bydleli lidé, ale pak se odstěhovali, odešli. Dům pustl a chátral. Střecha se probořila, zdivo se zhroutilo a nakonec zůstala stát jen jedna neporušená stěna, která oddělovala rozvaliny od úzké lesní cesty a lesa. I domy mají své nehezké osudy, jako lidé. Když odtud lidský život vyprchal, osídlili tichý kout jiní tvorové. Myši tu měly bál a kočky zase úspěšné loviště. Za slimáky a brouky, kterých tu bylo bezpočet, sem za noci chvátal ježek, šmejdily tu kuny, tchoř i hranostaj. Na zbylých trámech v rozpadlém chlívku se usadila kolonie netopýrů. A aby byl obraz zkázy dokonalý, rumiště zarostlo neproniknutelným porostem kopřiv, malin a ostružníku. Neštěstí jednoho je štěstím druhého, tak už to v přírodě chodí a jaký div, že na tom chmurném místě se dařilo zástupcům fauny a flóry.

V té jediné zdi, která dosud vzdorovalo zkáze, byla uprostřed pěkná hluboká díra po vypadlé cihle. Toho si všiml sameček červenky, který si toho roku nějak pospíšil s návratem. Na mnohých místech lesa ještě ležel sníh, ale to mu jak se zdálo pranic nevadilo. Svou spokojenost potvrzoval neutuchajícím, daleko slyšitelným zpěvem, kterým oblažoval nejen své okolí, ale i svou samičku, jež brzo přiletěla za ním. Nežli jsem se nadál, byla díra ve zdi zaplněna mechem, v jehož středu bylo upleteno krásné hnízdo. V prohlubni bylo vystláno jemnými chlupy a peříčky. Každého dne snesla samička jedno oranžovokropenaté vajíčko, a když jich bylo pět, usedla natrvalo. Její červenou náprsenku nebylo téměř vidět, jen kousek hlavičky a hlavně oči, které ostražitě pozorovaly okolí. Zato sameček se na malém habru u cesty pořádně naparoval. Zpíval jako o závod a svůj červený krajzlík okázale vystavoval na odiv všem, kteří si ho přišli poslechnout. Jiskřivý a nebojácný pohled jeho velkých oči mi napovídal, že mi důvěřuje a je rád, že se mi jeho hnízdo líbí.

Za krátký čas měli se samičkou spoustu starostí. Jak by ne, vždyť uživit pět hladových krků není žádná legrace ani pro lidi. Proto mu nezbyl čas ani na zpěv. Jen někdy si ve vzácných chvilkách oddechu potichoučku zanotoval, ale to spíš jen proto, aby nevyšel ze cviku. Byl jsem rád, že nebezpečný provoz v těsné blízkosti jejich hnízda, který tam neustále za noci probíhal, jim nikterak neuškodil a že všichni mohli v začátku října ve zdraví odletět k jihu. Zídka i les osiřely. Já ale vím, že se zase vrátí!

Jan Kůžel


Besedu s Jendou Kůželem uspořádaly místní složky v Sedlišti 30. ledna 1988 v místnosti občanského výboru. Sešlo se 35 občanů a mládeže, aby si vyslechli vyprávění tohoto známého sedlišťského rodáka, sólisty Moravské filharmonie v Olomouci, o jeho životní pouti za muzikou, o jeho lásce k přírodě i o cestách do daleké ciziny. Láďa Táborský promítl řadu barevných diapozitivů z Itálie a zbyl čas i na dotazy a vzpomínky. Takových besed, jaké v posledních letech uspořádali v Sedlišti ing. František Táborský nebo Jan Kůžel, bychom chtěli zažít více.


Jaroslav Skrbek a Libáňsko

7. ledna 1988 uplynulo téměř v tichosti sté výročí narození akad. malíře Jaroslava Skrbka. Byl to rodák z Krkonoš, z Poniklé u Jilemnice. Od dětství měl zálibu v kreslení a ta ho přivedla nejprve na reálku do Jičína, kde jeho profesory kreslení byli Julius Bouz a Anastasius Papáček. Zde se také spřátelil se spolužákem Leopoldem Wisingerem, synem účetního libáňského cukrovaru. Doučoval ho – a jeho otec ho nejen často zval do Libáně, ale jako uznání za to, že syn nepropadl, koupil Skrbkovi pěkný malířský stojan. Pak se jejich životní osudy rozešly, ale přáteli zůstali – třeba když Skrbek v Praze dělal zkoušky na Umělecko-průmyslovou školu, bydlel u Wisingera.

Jaroslav Skrbek pak absolvoval Akademii výtvarných umění u Maxe Švabinského a třebaže až do konce života bydlel v Praze, zůstal věrný svým Krkonoším. Dosvědčuje to nejen jeho malířská tvorba, ale i vlastivědné knihy (Světlem a stínem, Malíř na cestách, Lékárník Josef Kramář aj.). A právě v knížce Světlem a stínem najdeme i to jeho dávné vzpomínání na Libáň.

E.B.


Členové Studia 85 Josef Bucek, Petr Heber, František Škoda a MUDr. Jaroslav Volf vystavovali v únoru 1988 svá díla ve výstavní síni Jednotného klubu pracujících v Nové Pace.


Staré Hrady, léto 1987

Bylo krásné letní odpoledne. Na fialově modrém nebi zářilo slunce a obloha udivovala svou čistotou. Kam se poděla hrozivá šedivá mračna, z nichž denně pršelo; kam z oblohy zmizel fantastický, stále se měnící obraz divoce se honících obrů, kteří snad chtějí zničit svět? Příroda, ve vývoji po dlouhotrvajícím chladu a deštích opožděná, dychtivě přijímala žhavé polibky slunce, které vědělo, že nyní musí hřát, aby všechno, co má uzrát – uzrálo a plody země daly svou žeň. Rostliny bohatě nasyceny vláhou toužily po teple a natahovaly se k jeho zdroji – k slunci.

Stromy a keře košatěly, půda do jejich listů vháněla tolik živin, že jejich zeleň byla tak sytá, jak málokdy. Obilí, krčící se zimou u země honem natahovalo své stvoly, aby teplo učinilo zázrak zrání, aby jeho zrna ztvrdla a byla připravena na žně. Mnohaletým opakováním se ví, že po krátké době bude člověkem pokosena a bude jej svými zrny živit.

V zahradách stojí ovocné stromy a – žalovat neumí. Studené jaro nedovolilo vyletět z úlů včelám, aby jejich květy oplodily pylem a ojedinělé zárodky, které se udržely, spálily noční mrazy – takže opadaly. Proto stromy, plné živin, které nemají komu dát, stojí smutně a – plody mít nebudou.,

Na zahradě roste velký ořech. Každoročně rodil ořechy, z nichž bylo výborné vánoční cukroví, ale nyní je jeho koruna proschlá, tuhé listy jsou hnědé a – plody žádné. I on žaluje na tuhé mrazy, které jeho kmen ochromily, vysály z něho mízu, že už nemá sílu se vzpamatovat. Odevzdaně přijímá svůj osud, že bude stále víc a víc chřadnout, až přijde člověk s pilou a jeho spojení s matkou zemí přeruší. Snad bude tak moudrý, že na jeho místě zasadí nový strom, který až vyroste, bude mít stejně dobré ořechy jako tento.

Podél cest a silnic kolem obce jsou stromořadí ovocných stromů. Jsou to už mnoho let – snad sto, dávaly dobré ovoce, ale – už o ně nikdo nepečuje. Většinou jsou suché, jejich kmeny porostlé lišejníkem, se zakrnělými listy a neduživými plody. Jejich smutný zjev zavinilo stáří, kterému podléhá všechno, i stromy. Proč nyní, když jsou přestárlé, je lidé nevymění za nové stromy, aby byly zase užitečné? Jak bývaly krásné, když se na jaře vyšňořily bohatstvím květu a uzrálé ovoce dávaly každému. V červnu postupně zrály třešně; drobné ptáčnice, srdcovky, chrupky, černé i višně. V létě lákaly šťavnaté, žluté i modré blumy, které se bohužel brzy kazily a nejvíc jich užily včely a vosy. Vzpomínám, když jsem se jako dítě zakousla do jejich sladké dužiny, hodující tam vosa mi dala do jazyka žihadlo, a ten rychle otékal, že byla obava, abych se nezadusila.

Pak se sbíraly spadané, sladké hrušky muškatelky, šedivky, máslovky, kongresovky a jiné. Mezitím dozrávala jablka a sláďata, letní na "štrůdl", červená panenská, parmeny, nonety i kožená, která byla dobrá až v květnu. Poslední se klepaly modré, jako ojíněné švestky. Stačilo zatřást stromem a už padaly. Někde je na zimu zavářeli v nálevu s octem a cukrem, ale většinou se sušily v sušírně a celý kraj jimi voněl. Sušené se vařily jako kompot k masu, ochutil se jimi jahelník a s křížalami z jablek je dostávaly děti, jako dnes bonbony. Po těch se ale zuby nekazily. Co jsme užili švestkových knedlíků a koláčů s výbornými povidly.

Když se ovoce sklidilo, stromům, se ulevilo; napřímily větve a cítily, že svůj úkol splnily. Jablka pro domácí potřebu se uložila do sena a zbytek se v městě prodal. V zimě se každý s chutí zakousl do dobrého jablka.

Dnes se pěstuje měkčí, vonnější ovoce, jako jahody, meruňky, rybíz, broskve a kupují se cizí pomeranče, banány, vína i jablka, která jsou křehčí. Mnozí lidé podlehli názoru, že všechno cizí – je lepší. Platí drahé peníze za ovoce z dovozu, než by ošetřili domácí stromy. Vždyť i v naší, české půdě se dají pěstovat vyšlechtěné odrůdy, které u nás zdomácněly a sloužily dobře mnoha generacím. V naší půdě se daří tvrdším, odolnějším druhům, které jsou zdravější zubům i zažívání a nemáme na ně zapomínat!

Vážíme si dost své, mateřské země, jejíž půda je tak plodná, která nás neničí zemětřesenírn, tajfuny, sesuvy půdy, krutými mrazy a ničivými vedry jako někde ve světě? Dá-li jí člověk potřebnou péči – bohatě se mu odmění dobrou úrodou, že hladovět nikdo nemusí. Ale on ji v touze po větším užitku přesycuje umělými hnojivy, různými postřiky a tím kazí její přirozenou tvořivost. Zapomíná, že otrava, kterou do půdy dává – otravuje i jej. Z otrávené půdy vyrostou otrávené plody a – člověk se jimi živí.

Vývoj sice pokračuje, vědomosti lidí se prohlubují a jejich znalosti se rozšiřují – postaru se žít nedá, ale je třeba se řídit dodržováním přírodních zákonů. Na to dnes, bohužel, lidé zapomínají. Budeme-li půdu své země stále otravovat, její plodnost se vrzy vyčerpá a – budeme mít hlad. Člověk jako součást přírody k ní patří a je na ní závislý. Zkoušky s umělou výživou zatím selhaly. Je možné, nějaký čas uměle stravu doplňovat, ale za čas – lidé zdegenerují a – zahynou!

Věřím, že si lidé včas – pokud není pozdě, uvědomí!

Marie Mrákotová


Staré Hrady v tisku

– Práci naší osvětové besedy za rok 1987 zhodnotily články v Pochodni. 15.1., v Předvoji 29.1.1988 a ve Svobodném slově 28.12.1987.

– Koncert libereckého Ještědu ve Starých Hradech zaznamenaly Vpřed 25.9. a 13.11. a Průboj 9.12.1987.

– O besedě s Janem Kůželem v Sedlišti psal Předvoj 29.1.1988.

– Na podíl starohradského pracoviště LA PNP při zpracování písemné pozůstalosti J. E. Purkyně upozornila Pochodeň 17.12.1987.

– Zprávy ze Starých Hradů (náš časopis, turistický ruch, sňatky) otiskl Zpravodaj Šrámkovy Sobotky č. 4/ 1987.

– Špatnou práci občanského výboru ve Starých Hradech kritizoval Předvoj 7.1.1988.

– Zprávy o starohradských a sedlišťských požárnících jsme nalezli v Předvoji 11.12.1987 a 22.1.1988.

– Časopis Památky a příroda 10/1987 přinesl na s.598–601 důležitý článek Jana Sommera Věž gotického kostela ve Zlivu (okr. Jičín). Kostel Nalezení sv. Kříže je v pramenech doložen až roku 1369, ale stavba je starší, vznikla kolem roku 1300. Věž mohla sloužit i jako útočiště obyvatel v případě ohrožení obce. Studie je doplněna 2 fotografiemi a 4 plánky.

– O úspěchu Evy Bílkové se Sedlišť v Ladově výtvarné soutěži psal Předvoj 23.12.1987.

– Výsledky práce LA PNP, pracoviště Staré Hrady, byly zaznamenány v knihách O J. E. Purkyňovi (Halas F. X.: Soupis korespondence Jana Evangelisty Purkyně Academia Praha 1987, 288 s./a Haubelt Josef: Jan Evangelista Purkyně /Horizont Praha 1987, 148 s./v a v díle Jaroslava Glosera o Petru Jilemnickém Čtyři pohnuté roky /Kruh Hradec Králové, 2. doplněné vydání 1987, 136 s./.


Drobné zprávy

V soutěži aktivity osvětových besed jičínského okresu za rok 1987 obsadily osvětové besedy Libáň a Libáň – Staré Hrady ve svých kategoriích shodně první místa.

Výroční plenární schůze SPO Sedliště se konala 6. 11. 1987 v restauraci ve Starých Hradech. Přítomní zhodnotili svou bohatou celoroční práci, poděkovali odstupujícímu dlouholetému předsedovi Antonínu Čapkovi za všechnu práci a zvolili si nového předsedu Bohumila Císaře. Po vyčerpání programu se všichni dlouho družně pobavili.

Blahopřání přátelům: Svá životní jubilea oslavilo v posledních dnech několik dobrých přátel Starých Hradů. 65 let se 2. ledna dožil RNDr. Karel Samšiňák, CSc., vědecký pracovník ČSAV a Státního ústředního archívu, 60 let 12. 2. předseda ONV Jičín Miroslav Bartoň (zároveň blahopřejeme k udělení Řádu práce), 26. 2. keramička Eva Tesařová z Jablonce a 70 let téhož dne i redaktor Vladimír Mikolášek z Jablonce nad Nisou. Všem děkujeme za přátelství a pomoc a přejeme hodně zdraví do dalších let.

Naši jubilanti: 80 let se dožila 7. 3. Františka Čapková ze Sedlišť. 75. narozeniny oslavila 19. 1. Jiřina Straková z Libáně, dlouholetá pokladní a členka rady naší OB, a 21. 3. Jan Hruška, starohradský rodák a náš čtenář, který již od roku 1946 žije v Žibřidicích u Křižan. 65. narozeniny měla 19. 3. Bohumila Klímová ze Starých Hradů. 60 let se dožili 4. 3. Pavla Svobodová, 6. 3. Josef Havlík a 7. 3. Emilie Čapková, všichni ze Sedlišť. Srdečně blahopřejeme!

Kulturní kalendář: 2. 1. 1848 se narodil spisovatel Čeněk Kalandra, který dlouhá léta učil v Libáni a čerpal odtud i náměty ke svým dílům. Zemřel 29. 2. 1920.

Úmrtí: 15. 12. 1987 zemřel ve věku 80 let spisovatel národní umělec Bohumil Říha. I on patřil k těm, kteří obdivovali znovuzrození Starých Hradů. – 8. 1. 1988 odešel navždy ing. Antonín Otmar, vlastivědný pracovník Českého ráje. Bylo mu 76 let. Staré Hrady navštívil mnohokrát a zahájil nám zde i výstavu z díla svého přítele, malíře Antonína Chmelíka. Nezapomeneme!

Prodejna Jednoty v Sedlišti má staronovou vedoucí. Po odchodu Lenky Javůrkové na mateřskou dovolenou zde působila od 14. prosince 1987 Naďa Masáková z Kopidlna. V lednu, když se rozloučila s mlékárnou v Libáni, nastoupila v prodejně opět její dlouholetá vedoucí, důchodkyně Helena Horáčková ze Sedlišť.

Další dvě plastiky z dětenického zámku byly z rozhodnutí odboru kultury ONV Jičín přestěhovány 10. prosince 1987 do zámku ve Starých Hradech.

Ve svatební síni ve starohradském zámku bylo v roce 1987 uzavřeno 101 sňatků.

Pamětní list pro MNV Libáň s pohledem na starohradský zámek z ptačí perspektivy vytvořil akad. malíř Vladimír Kopecký.

Rekonstrukci bytu v předzámčí vedle kulturního sálu dokončili koncem roku 1987 pracovníci n. p. Plastimat Libáň.

Hezký ples uspořádala MO SPO Sedliště spolu s brigádou socialistické práce ze starohradského kravína 15. ledna 1988 v kulturním domě ve Starých Hradech. Kapela Experiment ze Starého Místa hrála neúnavně pro mladší i starší, byla bohatá tombola, dobrá obsluha, téměř všichni přítomní společensky oblečeni – a tak není divu, že ve zcela naplněném sále vládla dobrá nálada. – Osvětová beseda děkuje pořadatelům plesu za vzorný úklid všech prostor včetně vydrátkování a naleštění parket.

ZO SSM Libáň ukončila svou loňskou činnost 12. prosince nepovedenou diskotékou a 19. prosince nepovedenou taneční zábavou v kulturním sále ve Starých Hradech. Takové zábavy, při kterých dochází k ničení majetku, které nemají zajištěnou pořádkovou ani požární službu a po nichž se neuklízí, nejsou žádoucí.

Vzpomínka: 5. února uplynulo deset let od úmrtí paní Anny Kejzlarové ze Starých Hradů, která spolu se svým manželem vydatně pomáhala při stavebních pracích na obnově zámku.

Narození: 3. února 1988 se narodil Tomáš Javůrek ze Sedlišť. Vítáme ho mezi nás!

Sňatky: 12. 9. 1987 uzavřeli na MěstNV Sobotka sňatek Iveta Žmolilová z Bukvice a Jiří Drozen ze Starých Hradů. Blahopřejeme!

Úmrtí: 26. února 1988 zemřel ve věku 73 let Josef Plíšek ze Starých Hradů. I on pracoval po několik let, pokud mu to zdraví dovolilo, na obnově starohradského zámku. Patřil do party pracovníků, na které nelze zapomenout.


Místo pozvánky

Beseda pro děti: 30. května navštíví Staré Hrady spisovatelka Jana Knitlová a uspořádá zde besedu pro žáky 1. tříd ZŠ Libáň.

Výstavy ve výstavní síni na nádvoří: Do 15. 4. obrazy a kresby Miloše Buchara z Libáně. – 17. 4. – 13. 5. karikatury a kresby Bohumila Ceplechy s názvem Se psem, nikoli pod psa. Zahájí šéfredaktor Dikobrazu Jindřich Bešta. – 15. 5. – 10. 6. drobné plastiky Vojtěšky Vlčkové. Zahájí František Velena, recituje Jan Vlasák z Realistického divadla Z. Nejedlého v Praze. – 12. 6. – 6. 7. Alena Laufrová: grafika. Úvodní slovo PhDr. Miloslav Vlk, recituje Josef Kettner z Divadla Jiřího Wolkra v Praze. – 7. 7. bude zahájena výstava grafiky Zdeňka Kerdy. Promluví RNDr. Karel Samšiňák, CSc., recitují Ota Liška a Romana Sittová.

Výstavy v gotické části zámku: 1. 5.–27. 5. obrazy Vladimír Holman – barevné plastiky Zora Dvořáková. promluví doc. PhDr. Věra Olivová, CSc. 29. 5.–24. 6. obrazy a kresby Emila Schovánka a jeho dcery Pavly Sandholzové-Schovánkové. Úvodní slovo PhDr. Miroslav Novotný, recituje Miriam Hynková z Divadla E. F. Buriana z Prahy, na elektrofonické varhany zahraje prof. Helena Hnyková. – 26. 6.–22. 7. gobeliny Milady Matoušové a akvarely Vlasty Matoušové. Zahájí PhDr. Květa Hnízdová.

Všechny vernisáže výstav začínají ve 14 hodin.

Besedy: 17. 4. si připravte dotazy na Jindřicha Beštu, šéfredaktora Dikobrazu. – 29. 5. si návštěvníci mohou pobesedovat s Miriam Hynkovou, členkou Divadla E. F. Buriana z Prahy. – 26. 6. přijede známý spisovatel, scénárista, herec a hlavně cimrmanolog Zdeněk Svěrák.

Recitační pořad: Tradiční recitační odpoledne se uskuteční 1. května ve 14 hodin. Přijede opět věrná přítelkyně Starých Hřadů, známá recitátorka a režisérka Československého rozhlasu Hana Kofránková spolu se členem činohry Národního divadla v Praze, zasl. umělcem Vladimírem Rážem. Uvedou pořad z díla Františka Halase a dalších českých básníků.

Koncert: 15. 5. vystoupí ve Starých Hradech opět známý houslový vituóz Čeněk Pavlík.

Scénický pořad Sláva Zlaté uličky z díla Vítězslava Nezvala uvedou 12. 6. v režii Jiřího Hraše pražští herci Josef Kettner a Jan Kotva.

Všechny tyto pořady začínají po vernisážích.


Isabela Kateřina z Harrachu

Erb Isabely Kateřiny z Harrachu

Harrachové byli původně drobná jihočeská šlechta, píšící se podle Harach nedaleko Rožmberka. Příslušníci tohoto rodu se psali také z Hřebene, ze Zvíkovce, z Petrovic, ze Slavkova, z Rovného, z Čekova, ze Štěkeře, z Mezipotočí.

Prvními doloženými předky jsou bratři Beneš, Jan a Bohuslav z Horach, kteří svědčí roku 1272 Jindřichu a Vítkovi z Rožmberka v listině, kterou Rožmberkové dávají vyšebrodskému klášteru patronátní právo na kostele v Rakousích. Rovněž další členové rodu mají vztah, většinau služebný, k Rožmberkům.

Souvislejší zprávy o české větvi Harrachů máme až z 15. století. Zakladatelem větve je Jan z Hřebene, jehož tři synové Oldřich, Markvart a Přibík se píší Hřebenáři z Harrachu. Tato větev vymírá 30. 6. 1732 Janem Jáchymem, který byl spolu se svým bratrem Ferdinandem Markvartem povýšen 1703 do panského stavu, 1705 do stavu svobodných pánů a 1706 do hraběcího stavu.

Rakouskou větev založili bratři Dětřich Beneš, Buzek a Bohuněk, kteří na počátku 14. století přesídlili do Horních Rakous. Potomstvo Buzkovo není známo, Dětřich Beneš měl syny Dětřicha Beneše, Buzka a Krafta, o jejichž potomstvu se zprávy nedochovaly. Bohuněk měl syny Pavla, Beneše, Bernharta a Bohuňka, z nichž Beneš je praotcem dalším Harrachů. Jeho potomstvo zůstávalo až do 2. poloviny 16. století v rytířském stavu. Do panského stavu byl povýšen 4. 1. 1552 Leonhard IV., který získal 1556 svobodněpanský stav rakouský, 1559 se stal dědičným podkoním v Dolních Rakousích a 1577 byl povýšen do panského stavu českého († 1590). Jeho vnuk Karel byl 1627 povýšen do říšského hraběcího stavu († 1628). S manželkou Marií Alžbětou von Schrattenbach měl syny Arnašta Vojtěcha, kardinála a pražského arcibiskupa; Leonharda VII., zakladatele rohrauské pošlosti a Ottu Friedricha, zakladatele jilemnické větve, (jejíž potomci dodnes žijí), dcery Marii Terezii, provdanau za Maxmiliána z Valdštejna; Isabelu Kateřinu, manželku vévody z Frýdlantu a Marii Maxmiliánu, provdanau za Adama Erdmanna Trčku z Lípy.

Po smrti Frýdlantově musela Isabela Kateřina dva roky čekat, než jí bylo přiznána právo na vlastnictví Nového zámku s Českou Lípou. Bylo to jediné, co získala z ohromného bohatství svého manžela. Její dcera Alžběta byla provdána za Rudolfa z Kounic a zemřela 1662. Syn Albrecht Karel po dvaapadesáti dnech života zemřel 12. 1. 1628.

Erb: v červeném štítě zlaté koule, do níž jsou zastrčena tři stříbrná pera. Klenoty: I. černé rohy, každý postrkán čtyřmi stříbrnými pery, krydla černo-stříbrná. II. červené křídlo s figurou ze štítu, krydla červeno-stříbrná.

M. Fiala – J. Hrdlička


Lukrécie Nekšová z Landeka

Erb Lukrécie Nekšové z Landeka

Nekšové z Landeka byli měšťanským rodem v Chebu. R. 1494 nobilitoval císař Maxmilián I. syny Linharta Nekše Hanse, Kašpara a Linharta. Hans měl dceru, jejíž jméno neznáme, ta byla provdána za kutnohorského měšťana Arnošta z Drásova. Potomstvo Linharta žilo dál v Chebu. Po Kašparovi se stopy ztrácejí. Pravděpodobně jeho synem je Zikmund Nekš z Landeka, který se roku 1529 ujímá panství Kuřim. Po jeho smrti přikupují poručníci Zikmundových synů ještě Lukov a Kuřim. Po polovině 16. století se na Moravě usadil Jan starší Nekš z Landeka, zřejmě také potomek Kašparův.

Zikmund měl dva syny, Jana mladšího a bezdětného Přemka a dceru Bohunku provdanou za Jana z Borotína. Po Janově smrti (1568) zdědil starší syn Zikmund Vsetín a mladší Václav Lukov, ke kterému připojil 1587 vyženěné Rymice. Zikmund umírá 1591 a jeho jediným potomkem je dcera Lukrécie. Václav je r. 1606 povýšen do panského stavu, ale rok na to umírá bezdětný.

Zikmundova dcera Lukrécie se narodila kolem roku 1582. 1599 byla provdána za Arkleba z Víckova (1561–28. října 1608). V květnu 1609 se provdala za Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna. Její manželství probíhalo za neustálých sporů o dědictví po Zikmundovi Nekšovi z Landeka s Janem Adamem z Víckova a Bohunkou z Víckova, provdanou za Václava Bítovského z Bítova. Z těchto sporů vyšel vítězně Lukréciin manžel Albrecht z Valdštejna.

Lukrécie Nekšová z Landeka zemřela v březnu 1614.

Erb: V modrém štítě stříbrná obluda, horní polovina lučištník se zlatými vlasy, vousy, lukem a šípem, dolní polovina je koňská (Paprocký popisuje jako hippokentaura, ale ten se většinou kreslí se čtyřma koňskýma nohama). Totéž klenot, přikrývadla modro-zlatá.

M. Fiala – J. Hrdlička


Menu