Logo L.S.K. 1983–96


Číslo 3Ročník XII.Září 1989


František Kleinmann

Chci mír!

Tyto verše žáka Vladimíra Holmana recitovala národní umělkyně Jiřina Švorcová při vzpomínkovém pořadu v Terezíně a poté i v rozhlase a televizi.


Starohradské kulturní léto

Od počátku června do počátku září se Staré Hrady sedmkrát zaplnily četnými návštěvníky. Sedm nedělních odpolední si odsud domácí i cizí hosté odnášeli bohaté kulturní zážitky z pestré nabídky výstav, besed a dalších pořadů.

První z těchto akcí byla 11. června vernisáž výstavy grafiky Daniely Havlíčkové. Zahájil ji pěvecký sbor Martiny Soukalové několika národními písněmi, vystavená díla přiblížili přítomným RNDr. Karel Samšiňák, CSc. a zasl. umělec Vladimír Komárek, recitační pořad připravili Hana Kofránková, Miroslav Masopust a Bohumil Švarc, přítomni byli i herci Otto Lackovič, Ota Šimánek, Romana Sitová a Josef Kettner, sochaři Kurt Gebauer a Sergej Roule aj.

O čtrnáct dní později zaplnily výstavní prostory v gotické části zámku obrazy zasl. umělce Oldřicha Oplta. Na vernisáži promluvil Václav Heřman, recitoval člen činohry Národního divadla Václav Knop. Potom si účastníci prohlédli vystavená díla a odebrali se do krbového sálu, kde strávili nezapomenutelné chvíle při besedě se spisovatelkou zasl. umělkyní dr. Alenou Vrbovou.

Zahájení výstavy z textilní tvorby brněnské výtvarnice Věry Hrubé se konalo výjimečně v sobotu a uvítali jsme na něm i celý autobus účastníků letošní Šrámkovy Sobotky. Úvodem promluvila zasl. pracovnice kultury Růžena Köttnerová a pak již ztichlé nádvoří oživily hlasy Vlastimila Fišara a Františka Skřípka, kteří přednesli výběr z knihy Karla Čapka Hovory s TGM.

Opltovy obrazy byly od 23. července vystřídány expozicí obrazů a kreseb libereckého malíře Jaromíra Vrzala, o němž zasvěceně pohovořil Miloš Douděra. V krbovém sále pak následoval koncert hudby a poezie našich předních autorů v podání souboru Musica aulica z Benátek nad Jizerou.

6. srpna se opět zaplnilo zámecké nádvoří a později krbový sál. Nejprve tajemník OV KSČ JUDr. Václav Ort zahájil výstavu zrcadel a vitrají mladého výtvarníka Miloše Jírovce ze Světlé nad Sázavou, rodáka z Dobšic. Po prohlídce křehké krásy následovalo odpoledne věnované nedožitým osmdesátinám spisovatele doc. MUDr. Oty Duba, CSc. O jeho díle promluvil krátce ing. Čestmír Vidman, poté pražská recitátorka Eva Seemannová přednesla Dubovu povídku a na závěr si diváci prohlédli výstavu ve vitrinkách 1. patra věnovanou jubileu tohoto propagátora Starých Hradů. Celému odpoledni byla přítomna spisovatelova manželka prof. Jarmila Dubová a také zájezd občanů z Dobšic a okolí, který zorganizovala kulturní komise MNV Libošovice z podnětu ing. Pavla Pospíšila.

Další vernisáž se uskutečnila 20. srpna, kdy se gotické prostory zaplnily grafickými listy a trojrozměrnými objekty tří vynikajících tvůrců z oblasti Českého ráje Josefa Jíry, Jaroslava Klápště a zasl. umělce Vladimíra Komárka. Zcela zaplněné nádvoří vyslechlo úvodní proslov dr. Ludvíka Kundery a básnické texty Františka Halase a Jana Skácela v podání zasl. umělce Jiřího Adamíry a Jiřího Bartošky; pak následovala slova vyznání přítomných výtvarníků a herců o jejich vztahu k umění. Mezi návštěvníky jsme poznali i spisovatele zasl. umělce Bohumila Hrabala, univ. profesora Jana Kopeckého, herečku Hanu Maciuchovou a mnoho dalších osobností.

3. září nám svatý Petr přál a mezi ranním i podvečerním deštěm se v pohodě uskutečnilo zahájení výstavy kresleného humoru Miroslava Bartáka. Autobiografické poznámky umělcovy parafrázoval v zahajovacím proslovu Karol Bílek, několika svými písničkami se pak představil Jiří Dědeček.

Nedělní kulturní odpoledne potvrdila, že si na Staré Hrady zvykli chodit četní návštěvníci – domácí i "přespolní." Vždyť účast na těchto sedmi letních se pohybovala od 60 do 450 lidí. A rovněž celková návštěvnost je letos značně vyšší – do konce srpna navštívilo zámek přes 7 000 zájemců. Byli mezi nimi třeba i národní umělec Josef Páleníček, herečky Jiřina Stránská, Klára Jerneková či Zora Jandová, houslista Ivan Ženatý, historik Jiří Kejř, režisér Oleg Reif, malíř Stanislav Holý, spisovatel Jiří Stano, redaktoři Jana a Igor Sirotovi a mnoho dalších.

Snad se tento i předchozí mé články o kulturním dění ve Starých Hradech mohou zdát jen suchým výčtem akcí, zúčastněných umělců a významných návštěvníků. Myslím si však, že je to přesvědčivý doklad, že dříve "opomíjené Staré Hrady" žijí, stávají se kulturním centrem Libáňska a jejich známost roste. Kéž by tomu tak bylo stále!

Eva Bílková


Tak jsem poznal soudruha Holmana

(23. 7. oslavil Vladimír Holman 75. narozeniny)

Libáň – měšťanská škola, Staré Hrady a kluci odtamtud, to bylo mládí. Jak jsme záviděli těm, co měli "doma" zámek, Později jsme viděli, jak stále více chátrá, a bylo nám z toho již tehdy dost smutno.

A zase později, za hodně dlouho, cesty na Jawě 250 ccm: Kopidlno – Zliv – Libáň – Staré Hrady – Sedliště – Hřmenín – krása Sobotky – Humprecht – Kost a dál. Mnoho, mnoho to bylo cest a vždy pohled na zámek Staré Hrady – trhliny ve zdivu, různé přístavky, bývalý pivovar. A čas letěl.

Na podzim roku 1970 jsem nastoupil do funkce vedoucího odboru kultury Východočeského KNV v Hradci Králové. Byl to nově ustavený odbor a postupně byly zřizovány i samostatné odbory kultury na okresech. Východočeský kraj je velmi bohatý na památky. Jejich údržba vyžaduje ročně mnoho desítek miliónů Kčs, pokud jsou dodavatelé. Památky, to byl častý program našich jednání na kraji i na ministerstvu kultury ČSR. A požadavky okresů šly vždy do miliónů.

Až jednou povídá soudruh Polák, vedoucí odboru kultury ONV Jičín: "Chceš něco vidět? Tak se přijeď podívat na Staré Hrady. Zámek není demolován, jak bylo rozhodnuto, opravuje se v akci Z." A pak přišlo to překvapení, údiv a obdiv zároveň – usměvavý a plný energie soudruh Holman. A "parta" ve vyším věku – a výsledky! A pak na adresu všech okresů: Běžte se podívat do Starých Hradů, najdete nadšeného kantora – umělce a dílo, které bylo vykonáno za doslova pár tisíc korun ročně.

Uspořádali jsme tu poradu vedoucích odborů kultury ONV, žasli nad dílem i nad uvítáním a prostředím, které uviděli. Později celokrajský aktiv sborů pro občanské záležitosti s odměňováním nejlepších – vždyť na zámku je překrásná oddací síň. Vedoucí pracovníci KNV i soudruh místopředseda Pravda byli opravdu překvapeni, jaké dílo se soudruhu Holmanovi podařilo. A soudruh Holman, usměvavý, tehdy ukazoval na "prázdné místo" s tím, že i tam bude zámek dostavěn, a to i z materiálu, který byl získán v závalech ve sklepích. – A bylo to i několik delegací, které jsme přivedli do Starých Hradů a všichni byli nadšeni tím, co vytvořilo několik nadšenců.

S manželkou jsme při každé cestě kolem prohlédli alespoň sgrafito na průčelí, později jsme za doprovodu soudruha Holmana prošli celý zámek a viděli jsme i uměleckou tvorbu soudruha Holmana. Byla nadšena, jaké půvabné prostředí bylo vytvořeno pro lidi. Velkým zážitkem pro nás byla i návštěva pracovny Jaroslava Vrchlického.

A tak, třebaže jsem již v důchodu, vzpomínám často na Staré Hrady – a vždy se mně vybaví soudruh Holman, obnovené sgrafito na průčelí, archív našich národních velikánů, Starohradská kronika a náročné umělecké akce, které pořádá na zámku osvětová beseda.

Jan Lemberk


Panu učiteli s láskou

Už je to dlouhá řada let, co znám pana učitele Vladimíra Holmana. První setkání bylo na základní devítileté škole v Libáni. Teprve s odstupem mnoha let většina z nás vzpomíná na prožitá školní léta jako na krásnou a bezstarostnou dobu, i když tomu tak vždy nebylo. V paměti však zůstávají jen ty příjemné zážitky. I když si dodnes vážím všech pedagogů a s většinou se rád setkávám, nelze zapomenout na osobitý pedagogický styl pana učitele při hodinách matematiky. Šlo vlastně o přeměnu nezáživného předmětu ve sportovní zápolení v duchu Komenského a s maximálním vypětím hlavy i těla. Zadal příklad a první tři, často i více podle stupně obtížnosti, kteří s výsledkem nejrychleji doběhli na stupínek, dostali jedničku. Často z toho byly nejen běžecké závody, ale i boj o pořadí na stupínku – a někdy musel zasahovat s úsměvem do pořadí i pan učitel. Tak šlo během jedné hodiny získat i několik jedniček. Pochopitelně před každou hodinou vládla nervozita, často, abychom to nenechávali náhodě, jsme si předpokládané příklady počítali už o přestávkách v předstihu (místo kouření na WC). Horší bylo, když zadal jiné, to začalo všechno znovu…

Přešla školní léta, všichni jsme odešli do praktického života, někdo s menšími, někdo s většími těžkostmi. S Vladimírem Holmanem jsem se však setkával později, ať už osobně nebo jinak, v souvislosti se zámkem ve Starých Hradech, s jeho znovuvybudováním. Přestože už toho o něm bylo napsáno dost, myslím si, že pouze osobní prožitek atmosféry této doby může být nejsilnější. Vždyť vzpomeňme, v jakém stavu byl celý tento objekt před započetím prací! Jen tak lze posoudit, kolik práce duševní a manuální bylo nutno vykonat, aby zámek dostal dnešní podobu. V tom má Vladimír Holman jednu z nejhlavnějších rolí. I já jsem několikrát pomáhal, a tak jsem rád, že jsem byl u toho. Později jsem procházel některé místnosti zámku s průvodem nejbližších oficiálně…

Při oslovení "pan učitel", v němž cítím hlubokou úctu i lásku nás všech k jubilantovi, se mně vybavují obrozenečtí kantoři v dílech Jiráskových, Raisových i jiných, kteří šířili vzdělanost a osvětu po celé zemi i v té nejtěžší době. Pana učitele považuji za jejich pokračovatele. Přeji mu proto ještě hodně zdraví a pohody v dalších letech a ať kolem nás stále rozdává optimismus i úsměv.

Milan Martinec


Jan Šťovíček

Starohradsko ve středověku

Nejstarší dějiny Starých Hradů jsou spojeny s rodem pánů ze Staré, kteří se psali po tvrzi, jež tu stávala už asi ve 14. století. První písemná zpráva o Staré pochází z roku 1340. Týká se Arnošta ze Staré, jenž je takto nejstarším známým držitelem Starých Hradu, respektive Staré, neboť dnešní svůj název Staré Hrady přijaly až v druhé polovině 16. století. Ale ke Staré měl vztah i Arnoštův bratr Dětřich z Hostinné se synem Kuníkem.

Arnošt ze Staré v roce 1340 pořídil závěť, v níž své manželce Adličce odkázal tvrz Starou a příslušné panství: městečko Libáň a vsi Stará, Hřmenín, Važice a Sedliště. Když v roce 1342 zemřel, stala se vdova Adlička na jejím podkladě majitelkou panství, ale záhy zemřela. Po ní Starou v roce 1343 zdědili jejich starší synové: Bohuš, Arnošt a Smil, kteří se psali již z Pardubic podle tvrze Pardubice, kterou někdy v letech 1327–1330 získal koupí jejich otec, jenž tu také kolem roku 1330 při ní založil stejnojmenné městečko. Z nich Arnošt nebyl nikdo jiný než proslulý první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, jenž se na Staré patrně i narodil. Ti podrželi Starou asi do roku 1358, kdy ji postoupili svému nejmladšímu bratrovi Vilémovi ze Staré. Hřmenín a Važice příslušely v letech 1349–1356 z Arnoštova rozhodnutí ke statkům pražské kapituly.

Za Viléma či dříve byl v Libáni patrně zřízen špitál, který jeho mladší syn Smil ml. Flaška z Pardubic v roce 1384 zabezpečil novým platem. Ten tehdy zároveň daroval nové platy farářům ve Staré, Psinicích a v Nadslavi. Otázkou zůstává rodiště tohoto staročeského básníka. Není vyloučena ani Stará.

Druhá polovina 80. a počátek 90. let 14. století byla dobou složitých majetkoprávních poměrů ve Staré. K Vilémovým panství měl totiž tehdy nějaká práva Znata ze Skuhrova, a to patrně jako věřitel či manžel některé dcery Viléma či jeho bratří. Znata ze Skuhrova přišel v roce 1384 či krátce předtím o život. Protože nezůstalo po něm dědiců, uplatnil v roce 1384 na Starou i na další statky Viléma z Pardubic právo odúmrti král Václav IV. To ovšem narazilo na odpor Vilémův a vznikl dlouholetý spor, který se protáhl až do roku 1393. Ještě předtím v roce 1387 bylo Vilémovi z Pardubic přiznáno právo na většinu statků s tím, že se měl zříci práva na Pardubice. Tomuto rozhodnutí se Vilém podvolil ale až v roce 1390. Tehdy si s panovníkovým souhlasem podržel panství Stará s tvrzí a vsí Starou, městečkem Libání a dalšími vesnicemi Hřmenín, Važice, Sedliště, Psinice, Lopuč, Milkovice a také několik vsí u Pardubic. Starou s Libání a okolními vesnicemi podržel však jen do roku 1393, kdy je prodal.

V roce 1393 se novým pánem na Staré stal Pavel z Jenštejna, synovec arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi, jenž nedlouho předtím získal i hrad Bradlec u Jičína. Od roku 1404 přibyl jako spolumajitel jeho syn Jan z Jenštejna, jemuž posléze otec obě panství odevzdal. Pavel z Jenštejna se ve stáří usadil na Novém Městě pražském, kde zemřel v roce 1420. Jan z Jenštejna, synovec arcibiskupa Jana z Jenštejna, se oženil s Anežkou z Dubí, jejímž věnem získal Humpolec. O Starou, jejímž jediným majitelem se stal někdy před rokem 1418, neměl příliš zájem, a tak ji v roce 1419 prodal.

Páni ze Staré i páni z Jenštejna byli v té době štědrými podporovateli církve. Stali se i mecenáši kostela ve Staré, jehož faráři Mikulášovi např. na počátku 15. století Pavel z Jenštejna daroval plat v Lopuči a Chotěticích na mši, která se měla pravidelně sloužit před východem slunce. O mecenášství pánů ze Staré a z Jenštejna svědčí i sama drobná architektura starohradského kostelíka, který byl v druhé polovině 14. století postaven v gotickém slohu. (Svorník gotické klenby v interiéru kostela nese dosud znak pánů ze Staré.)

Na pány ze Staré a z Pardubic a také na pány z Jenštejna upomíná rovněž výstavná hranolovitá gotická tvrz s přistavěnou věží (dnes snesenou), která je zachována v západním vnitřním traktu starohradského zámku, jenž k ní byl později kolem roku 1573 přistavěn. Po nedávné provedené rekonstrukci tu vyvstává opět v hlavních rysech stavba, která ve své době byla poměrně honosným šlechtickým sídlem. To reprezentovalo moc a postavení pánů ze Staré, kteří ve druhé polovině 14. století byli jejími stavebníky.

V roce 1419 se po Janovi z Jenštejna stal pánem na Staré vladyka Jan Kostelák z Kostelce. Ten byl synem Jana Sekretáře z Kostelce, sekretáře a oblíbence krále Václava IV.; tomuto dvořanovi patřil tehdy hlavně Kostelec nad Černými Lesy. Jan z Kostelce padl v roce 1420 na Vyšehradě jako stoupenec strany královské při obléhání hradu husity. Zmíněný jeho syn Jan Kostelák se tehdy uchýlil na Starou a do jejího okolí, kde měl majetek. Jeho potomci tu potom žili dlouho. Ještě na přelomu 15.–16. století drželi Chotětice. Starou však dlouho neudrželi. Ve 30. letech 15. století ji měl v rukou již vladycký rod z blízkého okolí – Loučenští z Kopidlna.

Loučenští z Kopidlna byli větví rodu vladyků z Kopidlna, kteří vzešli z blízkého Kopidlna. Jejím zakladatelem byl zřejmě Jan z Kopidlna, nejstarší syn Zdeňka z Kopidlna na Kopidlně. Tento Jan asi v roce 1403 zakoupil Loučeň a založil zmíněnou rodovou větev Loučeňských z Kopidlna. Janovým synem byl Zdeněk Loučeňský z Kopidlna, který je uváděn jako držitel Staré od roku 1433.

Zdeněk Loučeňský z Kopidlna se v roce 1433 patrně o Starou dělil se Stranišem z Kopidlna, jenž je zakladatelem další větve rodu – Stráníků z Kopidlna, kteří si zakoupili Kněžice. Oba byli zřejmě tehdy katolíky, neboť Straniš v roce 1433 prezentoval katolického faráře do Psinic. Straniš se brzy svého podílu na Staré asi vzdal a jediným majitelem Staré se tak stal Zdeněk Loučeňský, jenž je jako držitel Staré uváděn ještě v roce 1469.

Zdeněk Loučeňský z Kopidlna byl ženat s Annou z Údrnic, dcerou nedalekého vladyky Markvarta z Údrnic na Údrnicích, zemřelého roku 1406. Hrál i určitou roli v politickém životě země, neboť v roce 1440 se zúčastnil zemského sněmu v Nymburku, v roce 1448 pomáhal na straně Jiřího z Poděbrad v boji o Prahu a v roce 1452 byl mezi voliči Jiřího z Poděbrad za zemského správce. Zůstal jeho stoupencem i dále po roce 1458, když Jiří se stal českým králem. To již dlouho byl kališníkem. Možno konstatovat, že umožnil cestu husitským idejím na Starohradsko.

Panství Stará se během druhé poloviny 14. století rozrostlo o další okolní vsi a dvory (Lopuč, Psinice, Milkovice). Po roce 1419, kdy přešlo do rukou Jana Kosteláka a posléze Zdeňka Loučeňského z Kopidlna, svůj rozsah zase zmenšilo. Oddělily se především dvě vsi – Hřmenín a Važice, a to poměrně brzy, již někdy před rokem 1422 (respektive v údobí 1419–1422), kdy je asi koupí od Jana Kosteláka získal vladyka Hynek Drštka a připojil ke blízké Zlivi. V květnu 1422 jsou totiž Hřmenín a Važice spolu se vsí a tvrzí ve Zlivi uváděny v závěti Hynka Drštky, který tehdy tento majetek odkazoval svým bratrancům Mikulášovi z Rovné a Mikšovi z Rovné. Odkaz se však naplnil až za dlouho, neboť Hynek Drštka žil až do roku 1437. To se ale mezitím značně změnily poměry.

Hynek Drštka pocházel z rodu vladyků z Labouně, kteří Zliv získali někdy před rokem 1393 (zpočátku se o ni dělili s dalším vladyckým rodem Pomazánků). Jeho otec Jan Drštka sloužil asi v letech 1397–1398 jako purkrabí na blízkém hradě Veliši, jenž náležel významnému českému rodu pánů z Vartenberka. Otcův bratr Zdeněk z Labouně byl zase ve službách českého krále Václava IV., zasedal načas i v královské radě a vynikl na pražské univerzitě, kde v roce 1409 byl dokonce rektorem. Za husitství byl na straně podobojích, Hynek Drštka byl však přísným katolíkem, což se odrazilo i ve zmíněné závěti, kde uvedl, že jí dal sepsat pro rozličné nepokoje v zemi a vystupování z církve, které nemohou zaručit řádný pořádek. (Jako svědci jsou tu mj. uvedeni dva blízcí význační katoličtí šlechtici – Ota z Bergova na Troskách a Jan ml. z Michalovic na Rohozci). H. Drštka, jak bylo uvedeno, žil až do roku 1437. Jeho závěť byla předčasná. Když zemřel, byl jeho statek v prosinci 1437 prohlášen za královu odúmrť.

Zliv pak připadla Mikulášovi z Rovné, jemuž se podařilo u krále obhájit svá práva na ni. Ten ji podržel poměrně dlouho – až do své smrti v roce 1454. Byl už sám, Mikeš mezitím zemřel. Ze statku zůstala však jen tvrz a ves Zliv. Hřmenín a Važice totiž mezitím odpadly a přešly na jiného majitele. Stalo se to někdy před rokem 1433, a to nejspíše ještě ve 20. letech 15. století.

V roce 1433 jsou Hřmenín a Važice uváděny jako majetek Jana z Rakovníka, měšťana Nového Města pražského a husitského hejtmana ve městě Kolíně. Ten je tehdy získal od novoměstského měšťana Maříka, syna zesnulého Pavlíka z rychtářova domu a Maříkovy ženy Markéty, dcery zesnulého novoměstského měšťana Jana Rathúzského. Markéta přitom obě tyto vsi předtím nabyla jako dědictví po své matce Kateřině Rathúzské.

Jan z Rakovníka náležel k předním novoměstským měšťanům. (V Praze však zřejmě dlouho nežil, neboť jak by nasvědčoval jeho přídomek, přistěhoval se sem z Rakovníka). Sehrál také určitou úlohu v dějinách Prahy a husitského revolučního hnutí. V roce 1429 při uzavření příměří mezi Starým a Novým Městem pražským byl zvolen jedním z tzv. přátelských přímluvců. V té době byl zároveň táborským hejtmanem v Kouřimi. Později v roce 1433 byl, jak uvedeno, hejtmanem v blízkém Kolíně, který přešel na stranu husitů v roce 1427, kdy toto město dobyl Prokop Holý. V době kolem roku 1433 Kolín spadal už do pravomoci známého hejtmana husitských sirotčích vojsk Jana Čapka ze Sán. Po osudné bitvě u Lipan Kolín přešel pod pravomoc Bedřicha ze Strážnice, který je jako kolínský hejtman uváděn v roce 1435. Jan z Rakovníka byl tudíž kolínským hejtmanem jen krátce.

Hřmenín a Važice získal Jan z Rakovníka, jak bylo uvedeno, od novoměstského měšťana Maříka a jeho manželky Markéty, která je držela po své matce Kateřině Rathúzské. Její rod hrál po celé 15. století v dějinách Nového Města pražského význačnou roli – v roce 1480 se konšel Mařík Rathúzský dokonce stal novoměstským purkmistrem. (Moc rodu symbolizoval i dům, který se nacházel v sousedství novoměstské radnice). Významnou úlohu v životě Nového Města pražského měl i Mařík, respektive jeho otec Pavlík z domu rychtářova. Tento Pavlík náležel původně ke služebníkům krále Václava IV. (na jeho dvoře byl spižířem), usídlel se na Novém Městě a dostal se posléze do jeho čela. V letech 1420–1422 zasedal jako konšel v novoměstské městské radě a v roce 1421 byl dokonce načas purkmistrem Nového Města pražského. V roce 1421 také zasedal mezi 24 zemskými vladaři, kteří byli ustanoveni čáslavským sněmem ke správě Čech. Kdy a za jakých okolností Hřmenín s Važicemi připadly Rathúzským, není však známo. Bezpochyby to bylo ještě ovšem ve 20. letech 15. století. Obě vsi byly nejspíše odprodány od Zlivi zmíněným Hynkem Drštkou.

Na základě smlouvy z roku 1433, která byla uzavřena před radou Nového Města pražského, hejtman Jan z Rakovníka byl povinen každoročně po dobu 10 let odvádět polovinu důchodu z obou vsí zmíněným manželům Maříkovi a Markétě. Sám si mohl ponechat jen zbývající druhou polovinu výnosu. Obě vsi zůstaly právně nadále majetkem obou manželů, což se promítlo i do ustanovení, že oba manželé by tyto vsi mohli prodat, ovšem mělo se to uskutečnit jen se souhlasem Jana z Rakovníka. Jak dlouho Jan z Rakovníka si obě vsi podržel, není však jasné. V každém případě Hřmenín a Važice zůstaly ještě po dvě desetiletí v majetku pražských měšťanů.

V roce 1456 zemřela Kačka z Nového Města pražského, které doposud Hřmenín s Važicemi patřily. Jakým způsobem a kdy je nabyla a v jakém vztahu byla k předchozím držitelům, není ale jasné. Obě vsi tehdy právem odúmrti připadly králi Ladislavovi Pohrobkovi. Tento panovník je ještě roku 1456 daroval za věrné služby bratřím Přechovi a Janovi ze Zahrádky. Proti tomu ovšem protestoval Jan z Hostivce, jehož bratr Oldřich měl u paní Kačky určité pohledávky. Došlo k právnímu jednání u dvorského soudu, které se protáhlo až do roku 1460. Soud nakonec Hřmenín s Važicemi Přechovi a Janovi ze Zahrádky potvrdil. Oba drobní šlechtici podrželi tyto vsi ale jen krátce. Zemřeli totiž už před rokem 1464.

Po roce 1465 byl Hřmenín připojen ke statku Milkovice. Spolu s ním k tomuto statku tehdy připadla i nedaleká ves Lično. Později sem byla přikoupena i ves Važice. Milkovice původně na počátku 14. století tvořily zvláštní statek, němuž náležela ves a zemanské sídlo, které drželi vladykové z Milkovic. Jako první je z nich uváděn v roce 1323 Albín z Milkovic. Je to zároveň nejstarší zpráva o této vsi i o vsi v okolí Starých Hradů. V druhé polovině 14. století ves Milkovice byla získána k panství Stará. Mimo ně však zůstal poplužní dvůr s tvrzí, který vytvořil samostatný zemanský statek.

V roce 1437 držel zemanský dvůr s tvrzí v Milkovicích Jan ze Skály, který jej v prosinci toho roku prodal Matěji z Milkovic.

Matěj z Milkovic pocházel z rodu vladyků z Milkovic, ale dlouho zde nežil. Někdy před rokem 1420 se stal novicem a poté mnichem v benediktinském klášteře v Břevnově u Prahy a byl vysvěcen na kněze. Když v roce 1420 byl břevnovský klášter obsazen husity a mniši odtud vyhnáni, Matěj z Milkovic se s některými břevnovskými benediktiny uchýlil do dalšího významného benediktinského kláštera v Broumově. Neklidný válečný ruch jej však strhl a v klášteře nezůstal. Posléze, jak bylo uvedeno, zakoupil rodovou tvrz s poplužním dvorem v Milkovicích, usadil se zde a do kláštera se již nevrátil. V r. 1445 zapsal Milkovice Bohuši z Kováně jako zástavu na dluh 200 zl. Matěj z Milkovic zemřel v roce 1453 a statek Milkovice poté připadl jako odúmrť králi Ladislavovi.

V únoru 1453 král Ladislav statek Milkovice daroval za věrné služby Janovi z Házmburku na Kosti. Proti tomu však už v březnu 1453 u dvorského soudu protestoval Jan Procek z Kolomút, který vystoupil s obhajobou dědického práva své manželky Machny. Ta byla zřejmě Matějovou sestrou (je známa její kresba od Mikoláše Alše jako husitské čtenářky). Vznikl dlouholetý spor, který byl nakonec vyřešen až v roce 1460 nálezem dvorského soudu ve prospěch Jana Procka z Kolomút, jehož nároky byly uznány.

Od roku 1460 Jan Procek se svou manželkou Machnou se stali definitivními majiteli Milkovic a brzy nato začali tento statek rozšiřovat. Připojili, jak bylo zmíněno, vsi Hřmenín, Lično a později ještě oni či jejich dědici Važice s pustou vsí Kříženec.

Kolem roku 1500 statek Milkovice náležel Petrovi Prockovi z Kolomút. Po něm jej dědila jeho dcera Barbora z Kolomút, která se provdala za Jana Stráníka z Kopidlna. Ti si v roce 1532 nechali statek Milkovice zapsat do desk zemských. Náležely k němu tvrz Milkovice se dvorem poplužním (ves Milkovice byla už pustá) a vsi Hřmenín, Važice, Lično a pustá ves Kříženec. Později tento statek prodali Jiřímu Klusákovi z Kostelce.

V roce 1551 koupil statek Milkovice od Jana Klusáka Jan Rašín z Rýzmburka (Riesenberga) a připojil ke starohradskému panství, kde již tvrz Milkovice s uvedenými vesnicemi zůstala.

Statek Zliv, kam v první polovině 15. století načas příslušel Hřmenín s Važicemi, získal v roce 1454 po smrti Mikuláše z Rovné vladyka Markvart Brodský z Labouně. Tento statek si vyprosil na králi Ladislavovi, který jej jako odúmrť spolu s dalšími Mikulášovými statky daroval za věrné služby Oldřichovi z Házmburka. Než ještě v roce 1454 došlo mezi Markvartem Brodským a Oldřichem z Házmburka k dohodě a právo na Zliv bylo přiznáno Markvartovi Brodskému. Jeho potomci podrželi Zliv potom až do roku 1525. Petr Údrnický z Labouně přislíbil statek Janu Brodskému z Labouně, ale pak ho prodal r. 1523 Beneši Otíkovi z Labouně a po roce 1525 získal Zliv koupí od něho Petr Rašín z Riesenberga a připojil ji k Starým Hradům.

Brodští z Labouně byli ve druhé polovině 15. století také držiteli statku Údrnice, který předtím v druhé polovině 14. a první třetině 15. století náležel vladykům z Údrnic. V roce 1511 Petr Údrnický z Labouně prodal část Údrnic Mikulášovi Trčkovi z Lípy.

V první polovině 16. století se ke starohradskému panství dostaly také Psinice, Křešice a Kelníky. Tyto vsi zakoupil Petr Rašín z Riesenberga, držitel Staré, od Ladislava a Fabiána Sekerků z Sedčic.

Psinice náležely ke Staré již v 14. století. Podobně jako v Milkovicích se tu utvořil zemanský dvůr, na němž seděli vladykové ze Psinic, a to až někdy do 30. let 15. století či ještě déle. Ve druhé polovině 15. století držel Psinice Zdeněk ml. Loučeňský z Kopidlna, ale jen krátce. Poté přešla na zmíněné Sekerky ze Sedčic a posléze na Petra Rašína.

Pokud se týče samé Staré, v druhé polovině 15. století ji držel Zdeněk Loučeňský z Kopidlna a jeho dědicové. Na přelomu 15.–16. století byl majitelem Staré Jan z Valdštejna, který ji v roce 1503 směnil s Janem Rašínem z Riesenberga za panství Hořice. Tehdy k panství Stará patřila stále ještě jen tvrz Stará s poplužním dvorem a vsí, městečko Libáň a ves Sedliště. S rozšiřováním panství se začalo až za jeho syna Petra Rašína, který, jak bylo uvedeno, po roce 1525 přikoupil Zliv, Psinice, Kelníky a Křešice. Petr Rašín padl v boji proti Turkům u Budína v roce 1537, jeho manželka Eliška z Habřiny zemřela o rok dříve. Panství Stará zdědil jeho syn Jan Kašpar, který v roce 1551 přikoupil ještě statek Milkovice s tvrzí a poplužním dvorem v Milkovicích a s vesnicemi Hřmenín, Važice, Lično a s pustou vsí Kříženec. Tento Jan Kašpar Rašín značně už rozšířené starohradské panství dlouho neudržel, neboť se zadlužil. V roce 1567 byl nucen pro dluhy panství Stará prodat Kryštofovi z Lobkovic na Bílině a Kosti, od něhož potom zakrátko v roce 1571 toto panství přešlo na jeho zetě Jiřího Pruskovského z Pruskova. S jeho osobou a s osobou jeho syna Oldřicha Desideria Pruskovského z Pruskova je spojena už nová významná kapitola v dějinách Starých Hradů, kterou navenek reprezentuje renesanční stavba starohradského zámku.

Starohradské panství se začalo formovat již ve druhé polovině 14. století. Za husitství řada vsí od něj odpadla a prošla samostatným vývojem. Teprve během první poloviny a počátkem druhé poloviny 16. století starohradské panství opět narostlo a přibralo řadu vsí a tvrzí, které bud k němu náležely již ve 14. století, či byly v 16. století připojeny nově. Souviselo to s obecným vývojem feudálního velkostatku, který směřoval k vytváření velkých panství.


Prameny:

Archiv český sv. 28, Praha 1912; sv. 31, Praha 1921; sv. 36, Praha 19 11; sv. 37, Praha 1941.

Reliquiae tabullarum terrae Regni Bohemiae anno 1541 igne consumptarum T. I.–II. Praha 1870–1872.


Literatura:

Bílek K.: Dějiny Starých Hradů. In: Staré Hrady. Staré Hrady 1984. Chaloupecký V.: Arnošt z Pardubic, první arcibiskup pražský. Praha 1941. Menšík F.: Dějiny města Jičína I. Jičín 1906. Sedláček A.: Hrady, zámky a tvrze Království českého. Sv. 10. Praha 1895. Tomek V.: Dějepis města Prahy. Sv. 4, 5, 8, 9. Praha 1881–1899. Vávra J.: Dějiny královského města Kolína nad Labem. Kolín 1888. Vojtíšek F.: Opomíjené Staré Hrady u Libáně. B. d. – Z kronik města Libáně. Libáň 1947.

Články v časopisech Časopis českého muzea (F. A. Vacek), Zpravodaj muzejního spolku Libáň (F. Vojtíšek), Památky archeologické a místopisné (V. J. Černý), Listy starohradské kroniky (M. Fiala, J. Hrdlička, J. Kotyk aj.)


Z literárního archivu

Olga Bičišťová

Vilém Peča a Fráňa Šrámek

Oba patřili k téže generaci. Fráňa Šrámek se narodil v roce 1877, Vilém Peča o dva roky později. Pocházeli ze stejného města, měli rádi stejný kraj a oba jím byli poznamenáni, i když každý jiným způsobem.

Fráňa Šrámek je v celkovém hodnocení více optimistický. Jak sám často říkával, bral vše raději z veselejšího konce. Naproti tomu postava Viléma Peči je tragická svým životem i dílem. A tak proti mladému, jásajícímu, životem okouzlenému Šrámkovi stojí mravní přísnost, pochmurnost a zatrpklost Pečova.

Mladí básníci se seznámili podle Šrámkových slov "za jednoho (Šrámkova) prázdninového pobytu v Sobotce". 1) Šrámek uvádí rok 1898, ale neví to přesně, jak nasvědčují tato jeho slova: "Podivné to je s těmi soboteckými prázdninami, tak mi nějak splynuly v jedno, v jediný svátek soboteckých prázdnin, lehko bych přešlápl z jedněch do druhých a popletl to." 2)

Existuje však písemný důkaz, který dosvědčuje dřívější seznámeni. Je to dopis Viléma Peči příteli Miloši Peldovi 3) z 9. listopadu 1896, v němž nu Peča zasílá báseň, kterou napsal v dubnu 1896, a poznamenává: "Vzbudila u mých přátel smích, ano, radili mi, abych ji poslal do Švandy Dudáka; jen jeden pochopil (Šrámek)". 4)

Znali se tedy již v roce 1896. Byla to literatura, která je sblížila a o které vedli rozhovory a debaty. Vzájemné, i když řídké styky udržovali stále. Důkazem toho jsou dva dopisy Viléma Peči Šrámkovi, které lze charakterizovat jako pokračování již započatého rozhovoru.

První je ze 4. září 1899 a Vilém Peča se v něm ospravedlňuje, že si nemohl přečíst Šrámkovu sbírku Rozbolestněný ženami pro nedostatek času, ale prosí o její zapůjčení. Vyjadřuje zde také své první, i když trochu povrchní dojmy z několika básní, které stačil přečíst, a vytýká Šrámkovi, že mají v sobě něco ztrnulého – ne to kouzlo těkavosti, které u něho tolik obdivoval.

Šrámkova sbírka Rozbolestněný ženami, dokončená pravděpodobně koncem srpna 1899, nám poskytuje možnost srovnáni s básněmi Pečovými. Jejich názvy i obsah mají blízko k dekadentnímu pojetí života a především lásky.

Vilém Peča se v dopise Šrámkovi také svěřuje, že je v "nanicovaté náladě, jakoby celá jeho bytost byla založena na nějakých odvěkých kontrastech, jež nelze zharmonizovat…" 5) V tomto dopise je také přiložena adresa, v níž za slovem učitel, které je v uvozovkách, následuje v závorce vykřičník s otazníkem. Nebyl snad spokojen se svým povoláním? Často prý hovoříval o deuteroskopii ve své osobě. Byl to na jedné straně člověk poeticky založený, na druhé straně toužil po hlubším vzdělání a vědecké činnosti. Na malé venkovské škole v Rožďalovicích nenacházel podněty ani pochopení pro své potřeby.

Druhý dopis byl napsán 19. září 1899 opět v Rožďalovicích. Peča Šrámkovi sděluje, že mu v Almanachu Moderní revue uveřejní dvě básně: (V. N.) a Jedné z žen a zároveň mu je posílá. Připojuje ještě jednu: Poslední večeře a prosí Šrámka o posudek.

O rok později se Šrámek dovídá o Vilémově smrti – "poznali se tedy jen proto, aby se již více nesešli." 6)

Šrámek na Viléma Peču však nezapomněl. Společně s jeho bratrem Václavem Pečou byl původcem myšlenky na pořízení výboru z básní Viléma Peči a tuto myšlenku také realizoval. Vybral jedenáct básní, u některých provedl nepatrné úpravy, u jiných změnil původní titul. Na žádost Václava Peči také napsal Úvodní řádky k zamyšlenému výboru, avšak k vydání nemohlo dojít. Psal se rok 1940, byla válka…

K bibliografii:

Nejen Šrámek, i jiní vzpomínali na mladého básníka a vyjadřovali svou lásku a úctu k němu. Zmínky o Pečovi se objevují v Almanachu abiturientů učitelského ústavu v Jičíně z roku 1948 a v Besedě, obrázkovém čtrnáctideníku Českého ráje a Podkrkonoší roč. 5, číslo 11–12. s. 152: (ALKA: Schůzka po padesáti letech v Jičíně), v Památníku Sokola soboteckého 1869–1919 aj. Jaromír Plch věnuje Pečovi obsáhlou pasáž ve své práci Písně domova, uveřejněné ve sborníku Sobotka 1958. V Rodáckém zpravodaji Spolku rodáků a přátel města Sobotky č. 24 z roku 1950 vyšla vzpomínka k výročí úmrtí Viléma Peči. Václav Peča věnoval památce svého bratra pasáž v článku Ze životních vzpomínek mého otce (Věstník sobotecký 1927) a velmi cenné rukopisné poznámky K životu a dílu Vilému Peči. Literární pozůstalost básníkovu daroval do literárního archívu Památníku národního písemnictví a je uložena na pracovišti ve Starých Hradech. Zpracovala ji a inventář tiskem vydala dr. Marie Krulichová-Formánková v roce 1972.

O Vilému Pečovi publikoval cenné materiály Václav Frýba ve sborníku Básník mezi námi (1947) a Václav Hejn v knize S Fráňou Šrámkem po Sobotecku. V roce 1969 vydala Osvětová beseda v Sobotce jako novoroční přílohu Zpravodaje Šrámkovy Sobotky výbor z veršů Viléma Peči s názvem Jít mne již nechte. Básně vybral Václav Hejn a přiřadil k nim i výše vzpomínané Úvodní řádky Fráni Šrámka. Brožurku ilustrovala Anna Poustová.

Poznámky:

1. Šrámek Fráňa: Úvodní řádky. Rukopis v pozůstalosti Viléma Peči uložené v literárním archívu Památníku národního písemnictví (dále cituji: Peča, LA PNP).

2. Peča Václav: K životu a dílu Viléma Peči (Šrámkova slova cituje z knihy V. Frýby: Básník mezi námi) – Peča, LA PNP.

3. Pelda Miloš – sobotecký rodák, vlastivědný spisovatel, ředitel Živnostenské banky v Praze.

4. Dopis je citován podle poznámek Václava Peči: K životu a dílu Viléma Peči – v korespondenci Viléma Peči je zachován pouze fragment tohoto dopisu (Peča – L PNP).

5. Dopis Fráni Šrámka V. Pečovi ze 4. 9. 1899 – Peča, LA PNP.

6. Parafráze z dopisu Fráni Šrámka Václavu Pečovi z 22. 1. 1940 – Peča, LA PNP.


Ohlas na zamyšlení

Ve druhém čísle Listů starohradské kroniky je
článek Vladimíra Holmana, který nás zve k zamyšlení. Protože cítím spoluodpovědnost za "pokroucené komíny a zdeformované akty", neboť jsem je ve výstavní síni uvedl, tak se tedy zamýšlím. Ale ještě dříve malou poznámku – pokroucené komíny a střechy začal u nás malovat jakýsi Egon Schiele již v roce 1911 a věnoval je Krumlovu. A pokroucené akty? Každý druhý malíř… "Každý předmět schopný zapůsobit na naši duši zavdává podnět k větší či menší libosti nebo nelibosti" (Hutcheson). Co se dá dělat.

Velice si vážím zásluh Vladimíra Holmana o existenci starohradského objektu. Ostatně, to jsme snad každý, kdo sem častěji přicházíme, již nějak vyjádřili. Obávám se, aby oprávněné zásluhy nevyvolaly neoprávněný pocit hospodáře, který může na svém dvoře rozhodovat, čím bude svou čeládku krmit. Nechci nikomu brát právo na estetické soudy ve výtvarném umění a už vůbec nechci sahat na osobnosti, které ctí. Každý holt zpívá podle svého peří, ale to své může druhým jenom doporučovat. Lidé jsou vskutku různí a co jednoho v sálech pařížského Louvru povznáší, druhého nechá naprosto nevšímavým. Vzpomeňme na léta "Sorely" – ta byla přece definována jako jediná pro socialistickou společnost ideologicky a esteticky pozitivní a potřebná tvůrčí metoda. Kolik talentů bylo v tvůrčí bezmocnosti zlomeno. Nepopírám, že byli umělci, kteří se cítili v tomto uměleckém názoru jako ryba ve vodě a dokázali kvalitně tvořit. Ale kde jsou dnes díla a jména řady tehdejších společensky oceňovaných konjunkturalistů? Správně říkáte, že čas umění prověří, a já si dovolím dodat, že to je soudce možná i objektivní, ale určitě velice nemilosrdný.

Píšete, že musíme zvažovat nazírání obyčejného diváka. Já nevím, jak vypadá obyčejný a jak neobyčejný divák. Ale určitě máte na mysli diváka nepřipraveného, nepoučeného, tedy neschopného přijímat aktivně pestrou nabídku výtvarných stylů a názorů. Na druhé straně diváka, který je schopen celou šíři akceptovat, tvořivě se orientovat a z hlediska svého estetického poznání kriticky třídit a přijímat nebo odmítat nové podněty. Úkolem výstavních síní je, mimo jiné, návštěvníky vzdělávat, porážet bariéru pasivního vnímání a vést je k aktivnímu myšlení a to nejenom v umění. Proto by bylo chybou podřídit plán výstav nerozvinutému vkusu některých diváků, byť i místních. Kdo také určí výšku či hranici estetického chápání Starohradských. Být místním a mít rád výtvarné umění, tak jsem dojat k slzám za takovou péči. Průměrnost a uzavřenost nemůže být programem a ta, ať chcete nebo nechcete, z vašeho apelu vyznívá.

Nedomnívám se, že je chybou, když se sjede několik desítek, někdy i stovek návštěvníků na zahájení výstavy a je úplně jedno, jestli se těší víc na výtvarné umění či na kulturní pořad. Poskytujete návštěvníkům velice potřebnou rovnováhu kvalitní zábavou a poučením. A to je přece mnoho! Podařilo se u vás kolem stavby, kterou jste kousek po kousku s dalšími vlastníma rukama budovali, vytvořit síť přátel, kteří vaše dílo dále oživují, dávají mu smysl. Sice nemávají krumpáči, ale i tak se významně podílejí na zmrtvýchvstání tohoto díla. Nedovolte, aby to, co tu vzniklo, bylo někdy zničeno. Zámek se místním neodcizí, je jich chloubou, chodí sem za poučením a zábavou, a navíc se tu žení a vdávají. Že jich občas přijde málo? To vás zlobit nemusí. Mají právo si vybírat z přebohaté nabídky a to je přece krásná a veliká výhoda právě vás domácích. Ale přeruší-li se pouto s přespolními, starohradský zámek sice nespadne, ale bude to odumírající památka regionálního významu, jejíž věhlas dožije v paměti generace, která mu s takovou chutí pomáhala na svět.

Václav Heřman


Stanislav Kraus

Vzpomínky na válku

(K 50. výročí vypuknutí 2. světové války)

V letech 1931–1939, kdy jsem učil na školách v Libáni, Rožďalovicích a Dětenicích, se překotně završil osud národa k tragickému konci. Dne 1. srpna 1939 jsem ještě se třemi kamarády z rožďalovického Sokola ilegálně přešel Němci hlídané hranice do Polska. Na našem konsulátu v Krakově jsme se dověděli, že zatím žádná naše zahraniční armáda neexistuje, protože žádný stát nemůže v době míru povolit organizování cizích vojenských jednotek na svém území. Proto vyjednalo naše exilové vedení s francouzskou vládou, která je oprávněna přijímat do cizinecké legie stále, že budeme prozatím přijati do této cizinecké legie a v okamžiku vypuknutí války že budeme uvolněni pro tvoření československé zahraniční armády ve Francii. Podepsali jsme tedy revers do cizinecké legie. Rychle se schylovalo k válce. Z tranzitního tábora v Bronowicích u Krakova odjel poslední transport do Francie v polovině srpna. Se zbytkem celé skupiny, které velel pplk. Ludvík Svoboda, jsme byli přesunuti na konci srpna do barákového tábora Lešná u Baranowičů severně Pinských bažin, kde jsme měli být jako československý legión v Polsku vystrojeni a vyzbrojeni.

První rok války – 1. září 1939 – 1. září 1940

A právě v den našeho příjezdu do tábora dne 1. září 1939 přepadli Němci Polsko – začala druhá světová válka. Měli jsme radost. Jaký paradox. Každá válka přináší bolest, loučení, slzy. Ale počátek této války byl znamením, že rozpínavost zla narazila na překážku, že se síly spravedlivého světa začnou formovat, že pravda zvítězí. Protože Němci postupovali rychle a Poláci nás vyzbrojovali pomalu a nedostatečně, obávali jsme se bláhově, že se válka odbude bez nás. Jak jsme se mýlili. Netušili jsme tehdy, jak dlouhá bude naše cesta ze země zotročené do země svobodné. Když teď po letech rekapituluji, zastavuji se u jednotlivých milníků té dlouhé cesty, u výročí vypuknutí hrozné války.

Z Lešné odjíždíme 11. září 1939. Němci se blíží k Varšavě. Polsko se hroutí. V Krasnu jen o vlásek ujíždíme náletu devíti německých štuk na nádraží. Železniční most do Tarnopole je rozbombardován. Zastavujeme v Hluboczku Wielkém. Máme první ztráty. Při náletu na železniční stanici je zabit střelec u kulometu a několik kamarádů je zraněno. Po dalším bombardování vesnice nastupujeme vyčerpávající noční pochody k rumunským hranicím. Narážíme nečekaně na jednotky Rudé armády, které podle dohody Paktu o neútočení sjednaného mezi Stalinem a Hitlerem (respektive mezi Molotovem a Ribbentropem) koncem srpna těsně před vypuknutím války obsazují východní část Polska. Jsme internováni a střídáme internační tábory v SSSR: Kamenec Podolský, Olchovce, Jarmolince, Oranki –a nakonec Suzdal a Buzuluk.

Z jednotky jsou postupně odesílány transporty – první dva do Francie a po jejím pádu v květnu 1940 další na Střední východ. Jsem zařazen do transportu, který odjíždí ze SSSR v červnu 194 přes Turecko na Střední východ.

Druhý rok války – 1. září 1940 – 1. září 1941

Dnes je první výročí vypuknutí války – 1. září 1940 – a my jsme na palubě polské lodi Warszawa v tureckém přístavu Mersin. Po pádu Polska se loď dala do služeb spojenců. Čekáme na přesun do Palestiny.

Na lodi se koná společná vzpomínka.

Vyloďujeme se v přístavu Haifa a dne 6. září přijíždíme do československého tábora v Gedeře jižně od Haify. Je to nezapomenutelný okamžik – konečně u armády. Čisté barvy naší vlajky svobodně vlající na vysokém stožáru, nápis "Pravda vítězí" nad vchodem. Vítá nás štíhlý důstojník v tropické uniformě – pplk. Karel Klapálek. V campu je asi 200 našich vojáků, kteří sem přešli po pádu Francie ze Sýrie. Kromě nás jsou v rozlehlém stanovém táboře Angličané, Australani, Novozélanďani, Indové, Poláci – pestrá směsice. Všechny nás spojuje jedna myšlenka – boj za svobodu proti nacistické zvůli.

Oblékáme tropickou uniformu. Zvykáme si na nesnesitelné vedro, velké rozdíly mezi denní a noční teplotou, písečné bouře. V těchto obtížných podmínkách začíná pravidelný vojenský výcvik.

Protože se s námi počítá pro boje v poušti, přesunujeme se začátkem prosince k Jerichu do prolákliny u Mrtvého moře. V tom rozpáleném kotli si kromě omezeného přídělu vody přivykáme na všechny tvrdé zákony pouště. V tom pekle probíhá výcvik naplno.

Koncem února 1941 se přesunujeme přes Jeruzalém, Sinajskou poušť, Kantaru na Suezu do Afriky. Do druhé poloviny března pokračujeme ve výcviku v campu Sidi Bishr na východním okraji Alexandrie a potom v táboře Agami na západním okraji města.

Přijíždějí další transporty z Ruska. Do doby, než bude mít prapor plný stav, je mu svěřena strážní služba v ohromném zajateckém táboře. Se svou četou dostávám první úkol, protiletadlovou ochranu letiště Dikheila v sousedství válečného alexandrijského přístavu, který je soustavně bombardován.

V těchto dnech překračuje Rommel egyptské hranice a německá armáda ohrožuje Alexandrii. K zastavení jeho dravého postupu nasazují Britové všechno, co je po ruce. A tak dochází i na nás, třebaže prapor není na plném bojovém stavu. Dne 31. května odjíždíme narychlo do Západní pouště a zaujímáme obranné postavení u Mersa – Matruh. Rommel je zastaven.

Vyvstává však nové nebezpečí v Sýrii. Němci se chystají obsadit syrská letiště, přes Turecko vniknout do Sýrie, zmocnit se naftových polí v sousedních oblastech a mít otevřenou cestu k Suezu. Britové se rozhodují pro útok.

V rámci 23. britské brigády jsme ke konci června 1941 přesunuti ze Západní pouště v Egyptě přes Suez, Sinajskou poušť a Palestinu na syrské bojiště. Postupujeme údolím řeky Litani mezi Libanonem a Antilibanonem. Proti nám stojí cizinecká legie pod velením gen. Dentze, která po pádu Francie slouží německým zájmům. Stejně zlým nepřítelem je malárie, kterou brzy onemocní větší část mužstva. Rozbahněná řeka Litani je ideální líheň komára Anopheles.

V polovině července zastavujeme postup u vesnice Aammigu. Probíhá jednání s vichystickými Francouzi, kteří drží město Kabb Elias. Teprve 4. srpna, po kapitulaci vichystických jednotek, začíná přesun naší jednotky na sever přes Baalbek, Syrskou poušť, Hom. Zastavujeme v arabském městečku Idlib.

Protože postoj Turecka zůstává nejasný, rozhodují se Britové vojensky obsadit hranice proti Turecku. Československý prapor 11 – Východní střeží území veliké jako Čechy a polovina Moravy. Pravá hranice úseku našeho praporu je až na řece Eufrat. Se svou četou jsem na rozlehlém letišti u města Alepo.

(Pokračování příště)


Vrkočová Ludmila: Domovem hudby. Praha, Panton 1988, 464 s. + fotografické přílohy. V obsáhlé a krásně vypravené knize procházíme s autorkou Čechami a sledujeme jejich bohaté hudební tradice. Četné zastávky učiníme i v našem kraji: Drahoraz, Osenice, Kopidlno atd. A v nich slavní jedinci i celé rodiny – F. M. Hilmar, R. Nejedlý, J. I. Linek, B. Finke, J. A. Štěpán, J. Antoš, B. Křídlo, J. Lamač, Eliška Šliková, Saskové, Foersterové, Strakové … Dozvíme se zajímavosti o přátelství Jar. Ježka s Janem Knobem z Veliše, o osobnostech, jejichž písemnosti jsou uloženy ve Starých Hradech (Josef Horák, Amalie Kutinová, Věnceslav Metelka, František Pala, Svatopluk Volf aj.). V početných přílohách najdeme údaje o existenci literátského bratrstva a pěveckého sboru Smetana v Libáni. Orientaci v knize usnadňují přesné rejstříky, celkový dojem z knihy zvyšují barevné fotografie. Prostě dílo, které přináší radost i poučení.

K. B.


Staré Hrady v tisku

– Obsáhlý rozhovor B. Brauna s Vl. Holmanem o obnově zámku Staré Hrady přineslo Rudé právo 9. 8. Doprovázejí ho tři zdařilé fotografie V. Jirsy.

– Zásluhy Vladimíra Holmana o záchranu starohradského zámku vyzvedly při příležitosti jeho 75. narozenin Pochodeň 21. 7 a Mladá fronta 24. 7.

– Při hodnocení kultury na jičínském okrese v roce 1988 v Předvoji 9. 6. se M. Kopánková zmínila i o Starých Hradech.

– O návštěvě účastníků soutěže ZENITu na Starých Hradech referovaly Zemědělské noviny 24. 8.

– Články a zprávy o výstavách ve Starých Hradech otiskly Rudé práv 5. 6. (O. Nermuť a J. Semerák); Mladá fronta 5. 6., Ateliér 13. 6., Tvorba 14. 6., Rudé právo 15. 6. a Scéna 14. 8. (P. Kavan a V. Dlouhá); Pochodeň 9. 6. a 29. 6., Rudé právo 12. 6. a Předvoj 30. 6. (D. Havlíčková); Rudé právo 26. 6., Zemědělské noviny 5. 7., Květy 6. 7. Pochodeň 7. 7., Předvoj 18. 7. a Mladá fronta 24. 7. (O. Oplt); Mladá fronta 24. 7. a Pochodeň 14. 7. (V.Hrubá); Pochodeň 13. 7., Mladá fronta 24. 7. a Předvoj 28. 7. (J. Vrzal); Pochodeň 4. 8., Předvoj 4. 8. a Rudé právo 8. 8. (M. Jírovec); Předvoj 23. 6., Pochodeň 17., 23. a 24. 8., Rudé právo 22. 8. a Lidová demokracie 26. 8. (J.Jíra, J. Klápště a V. Komárek), Konání našich výstav oznámil rovněž Mladějovský zpravodaj č. 2/1989.

– Zprávu o hudebním skladateli O. Kuželovi ze Sedlišť jsme nalezli v Pochodni 2. 6.

– Z osobních zpráv přinesl Předvoj oznámení o zlaté svatbě manželů Procházkových z Libáně (7. 7.), blahopřání k 70. narozeninám M. Linhartové ze Sedlišť (21. 7.) a článek k osmdesátinám starohradského rodáka J. Hrušky ze Zelenecké Lhoty (18. 8.).

– Studii o meči z dětenické historické zbrojnice publikoval j. Dolejší ve Zpravodaji Klubu vojenské historie č. 2/1989.

– Turistické zajímavosti Starých Hradů doporučily Zpravodaj Budovcovy župy č. 7–8/1989 a Pochodeň 20. 7.

Janský Michal: Pivovary a pivovárky I.–II. (Praha, ÚKDŽ 1988, 92 a 132 s.). Užitečná publikace Klubu sběratelů kuriozit podává podrobný seznam všech pivovarů na území ČSSR. Z našeho bližšího okolí zaznamenává existenci pivovarů ve Starých Hradech, Dětenicích, Slatinách, na Kosti, v Březně, Domousnicích a Rožďalovicích.

Čepičková Vlasta: Ludmila Žofková (1893–1984). Praha, Ústav školských informací 1989, 38 s., edice Postavy české pedagogiky sv. 11. Skromná brožurka je vlastně prvním větším zhodnocením života a díla zemské školní inspektorky Ludmily Žofkové na základě materiálu z její písemné pozůstalosti uložené v LA PNP ve Starých Hradech. Připojena je i bibliografie jejích prací a článků o ní.

Kulturní léto 1989 v Českém ráji a Podkrkonoší. Odbory kultury ONV Jičín a Semily vydaly i letos praktickou šestilistovou skládačku s informacemi o hlavních letních kulturních akcích v obou okresech a s přehledem návštěvní doby památkových objektů.

Vlašín Štěpán a kol.: Kniha o Čapkovi. Praha, ČS 1988. V tomto hodnotném sborníku nás zaujala studie Vlastimila Válka "Očima těch druhých", která čerpá i z čapkových materiálů uložených ve Starých Hradech (s. 367).


Drobné zprávy

Zcela jiným způsobem slavíme posvícení ve Starých Hradech u Libáně. Tam jsou čiperní hoši, kteří si o muzice musejí dupnout stůj co stůj; poněvadž však v jejich hospodě jest podlaha dlážděna cihlami, na kterých by se to špatně dupalo, kladou hned vedle muzikantů na zem prkénko, a kdo si chce dupnout, stoupne na prkénko a zadupe si podle chuti a libosti. Zvláštního platu od toho nevybírají.

Primus Sobotka: Kratochvilné historie měst a míst státu československého. 2. rozhojněné vydání 1919, s. 117.

Zajímavá příhoda potkala Mikoláše Alše na této cestě v Římě. Římské víno – proslulé víno dei castelli – tak jako mnohému z nás i Alšovi "udělalo". Za měsíční krásné noci povzbudilo víno u Alše zpěvnou náladu a tichem nočním zazněla z hrdla jeho oblíbená tenkrát u něho píseň: "Aj čo by byla drobná jatelinka!"

Za tohoto zpěvu vynořil se z temna nočního statný negr a přistoupiv k Alšovi, poklepal mu na rameno a pravil: "Tako, tako se mně líbí!" Rozumí se, že tenkrát setkaná v Rímě s negrem češtinu lámajícím byla pro Alše nemalým překvapením. Ale vše se rozluštilo velice jednoduše. Černoch – Abessinec – sloužil krátce předtím v Kopidlně u hraběte Šlika jakožto podkoní a zde se češtině trochu přiučil. – K. V. Rais jej znal osobně.

Historku z roku 1879 nebo 1880 zaznamenal Josef Thomayer: Sebrané spisy III – Z pouti životní, 1920; s.138–139.

(Vypsal dr. Karel Samšiňák, CSc.)

Dětský den uspořádala ZO SSM Sedliště 2. 7. Zúčastnilo se ho 24 dětí, které na hřišti za prodejnou Jednoty v Sedlišti prožili dopoledne plné her a soutěží.

Videozáznam z výstavy plastik a loutek Petra Kavana natočili 20. 6. ve Starých Hradech pracovníci OKS Jičín.

Veřejně sdělovací prostředky si stále častěji všímají Starých Hradů. 12. 6. zde redaktorka Petra Klevisová natočila pro rozhlasové Mikroforum pořad o záchraně zámku a jeho současném životě, v němž hovořily dlouholeté brigádnice Milena Bretová, Věra Myšková, Romana Kyzivátová a další (vysíláno 24. 7.), 13. 7. dával redaktor Ladislav Langer v televizních Aktualitách obnovu Starých Hradů za příklad dalším památkovým objektům, 4. 9. jsme slyšeli v rozhlasovém Dobrém jitru pozvání na výstavu Miroslava Bartáka atd.

Novou pohlednici Libáň – Staré Hrady vydalo nakladatelství Pressfoto Praha. Je na ní pět snímků Otakara Hrdličky, ovšem výběr mohl být lepší (např. záběr libáňského náměstí zdůrazňuje autobusovou čekárnu a zcela opomíjí Šalounův pomník Mistra Jana Husa).

Sanaci zdiva budovy konírny starohradského zámku proti vlhkosti provedli v létě letošního roku na náklady Památníku národního písemnictví pracovníci JZD Kumburk Stará Paka. Při úklidu střešních tašek od zdí pomohli mladí průvodci z řad žáků ZŠ Libáň a členky SSM Sedliště. Děkujeme!

V kulturním sále ve Starých Hradech se konala 23. 6. diskotéka. SSM Sedliště, 30. 6. a 1. 7. se zde loučily se školou 8. třídy ZŠ Libáň a 23. 8. zde proběhl závěr okresní soutěže ZENIT s mezinárodní účasti v technice dojení, kterou organizovalo JZD Dětenice.

Další trampské brigády pracovaly ve Starých Hradech 16.–18. 6. a 1.–3. 9. Chlapci postavili lešení u čelní stěny kaple a podíleli se na opravě omítky, děvčata se věnovala hlavně údržbě zeleně. Díky!

Kulturní kalendář: 1. 7. 1964 byly sloučeny MNV Sedliště a Staré Hrady. – 6. 7. 1834 se ve Starých Hradech narodil herec Karel Polák. – 21. 7. 1984 zemřel propagátor Starých Hradů, literární historik dr. Jan Ort. – 29. 8. 1984 zemřel národní umělec Cyril Bouda, autor několika kreseb Starých Hradů. – 3. 9. 1974 zemřel starohradský rodák Antonín Knížek, historik odboje na Jičínsku a vlastivědný spisovatel.

Zlatou svatbu oslavili ve starohradské obřadní síni 8. 7. manželé Marie a Bohumil Procházkovi z Libáně.

Obrazy nedávného zesnulého Františka Škody z Libáně byly spolu s díly dalších členů Studia 85 Josefa Bucka, Petra Hebra a MUDr. Jaroslava Volfa vystaveny letos v létě v Městské galerii v Kremsmünsteru v Rakousku a v zámku v Sobčicích. V Šumperku se poprvé představila veřejnosti umělcova dcera Rita Škodová svými batikami, jichž si povšimla i televize.

Blahopřejeme: V červenci oslavili svá životní jubilea někteří známí přátelé Starých Hradů: 10. 7. se dožil 65 let malíř Jaroslav Mrva. 1 6. 7. bylo 85 let literárnímu historikovi dr. Ludvíku Páleníčkovi, 22. 7. oslavila sedmdesátiny spisovatelka zasl. umělkyně Věra Adlová a 24. 7. odměřil kalendář stejné jubileum prof. Jaroslavu Kovářovi. Vše nejlepší do dalších let!

Osmdesátiny Josefa Hrušky: Starohradský rodák Josef Hruška ze Zelenecké Lhoty oslavil 29. srpna 80. narozeniny. Jeho otec se vyučil krejčím a byl obecním sluhou, matka pracovala jako zemědělská dělnice v panském dvoře. Měl šest sourozenců. Od svých 14 let sloužil jako čeledín u několika hospodářů v Bystřici, na Zelenecké Lhotě, v Seleticích a ve Skuřině s výjimkou 16 měsíců, kdy byl na vojně "u dragounů" v Košicích. V roce 1934 se oženil s Jiřinou Tobiášovou ze Záhub, měli spolu pět dětí. Od roku 1945 žil trvale na Zelenecké Lhotě, pracoval jako lesní dělník a s touto prací se nerozloučil ani v důchodu, třebaže dvakrát utrpěl v lese pracovní úraz. Po tři volební období byl poslancem MNV a již 54 let je členem Českého svazu požární ochrany. V letech 1949–1969 byl velitelem sboru a dva roky jeho předsedou. Přejeme hodně zdraví do dalších let! Jaroslav Čuban

Naši jubilanti: 70 let oslavili 15. 7. fotograf Mirek Špína z Libáně, 20. 7. paní Marie Linhartová se Sedlišť a 21. 9. paní Anna Holmanová ze Sedlišť. 65 let se dožili 29. 8. pan František Kubík a 6. 9. paní Marie Javůrková ze Starých Hradů. 55 let bylo 1. 8. paní Marii Hlaváčové a 20. 9. panu Otakaru Rohlíčkovi ze Sedlišť.

Úmrtí: 8. 6. uplynul rok od úmrtí Josefa Havlíka z Kolína, libáňského rodáka, který zemřel ve věku 56 let. – 23. 6. 1989 zemřela v Mladé Boleslavi naše krajanka Růžena Vrabcová ve věku 73 let. – 22. 7. zemřel Václav Javůrek ze Starých Hradů ve věku 67 let. – 9. 8. zemřela ve věku 65 let Vlasta Baldová ze Sedlišť, dlouholetá poslankyně MNV, členka naší Osvětové besedy, funkcionářka ČČK a bývalá soudkyně z lidu, která do poslední chvíle pracovala jako vedoucí prodejny kovo v Libáni. Budeme vzpomínat!


Místo pozvánky

Starohradskou zámeckou galerii obohatily v posledních týdnech velký grafický list Daniely Havlíčkové a obrázek technikou ars protis Věry Hrubé. Děkujeme dárkyním!

V gotické části zámku potrvá do 13. 10. výstava obrazů, kreseb a plastik Olgy, Miloslava a Petra Hejných; 15. 10. ve 14 hodin bude zahájena výstava obraz a grafiky Jiřího Vovsa a plastik Mojmíra Preclíka, recitovat bude Vlastimil Fišar a I. Moravec.

Ve výstavní síni v arkádách zahájíme 1. 10. ve 14 hodin výstavu keramiky a plastik Josefa Bucka (do 27. 10.) proslovem dr. Jiřího Smolíka, recitací Josefa Hlaváče a vystoupením dívčího pěveckého sboru Fišle; dále uvede komorní pěvecký sbor z Jablonce nad Nisou pořad hudby a slova z doby Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic.

Slavnostní odpoledne k 90. narozeninám básníka Jaroslava Mouchy se bude konat na zámku Staré Hrady v neděli 10. prosince 1989 ve 14 hodin.


Anna Josefa Krakovská z Kolovrat

Erb Anny Josefy Krakovské z Kolovrat

Krakovští z Kolovrat pocházeli stejně jako Bezdružičtí od jednoho ze synů Albrechta z Kolovrat. Praotcem rodu byl Jan na Kolešově a Bezděkově (†1420), jeho synem byl Albrecht, který koupil 1443 polovinu Krakovce a r. 1445 vykoupil i druhou polovinu od Jaroslava ze Žirotína. Ženat byl s Kateřinou ze Smiřic a po ní s Barborou z Valdštejna. Po své smrti r. 1470 zanechal syna Jindřicha Albrechta († 1530) a dcery Elišku, Anežku, Annu a Barboru. Jindřich Albrecht zastával v letech 1505–10 úřad dvorského sudího a s Kateřinou z Vartenberka zplodil 3 syny. Nejmladší Hynek († kolem r. 1539) měl kromě Krakovce, jejž vlastnil společně s bratry, Podmokly. Zanechal po sobě dva syny, Jiřího a Vita.

Prostřední Jan skoupil od bratří zbývající díly Krakovce, ale již r. 1548 ho prodal Janovi staršímu z Lobkovic. Zemřel mezi lety 1548–55. S Anastázií ze Žeberka měl syny Jana Jindřicha († 1592) a Bernarta († 1576).

Nejstarší Albrecht seděl na Všesulově a Šipech. Zemřel 1543. Z manželky Barbory Šlikové z Holejče zanechal syna Kryštofa Jindřicha, který r. 1569 koupil Krakovec od Jana Újezdeckého z Červeného újezda, ale už r. 1588 ho musel pro dluhy odprodat Radslavovi Vchynskému z Vchynic na Teplici. Zemřel r. 1596. Z dvojího manželství s Kateřinou Šlikovou z Holejče a Kateřinou Teyřovskou z Einsidle měl 6 synů, Albrechta († 1592), Jana Jindřicha († 1592), Abunda († 1504), Maxmiliána († 1545), Karla († 1629) a Bohuslava Jiřího († 1641). Potomstvo měli pouze tři. Karlův syn z manželství s Annou Střelovou z Rokyc Kryštof Jindřich zemřel r. 1643 bezdětek, Albrechtovo potomstvo vymírá jeho vnuky Albrechtem Jindřichem († 1704), Arnoštem Abundem († 1686), Maxmiliánem Václavem, Bohuslavem Oktaviánem a Augustem († 1695). Albrecht Jindřich byl 10. října 1700 povýšen do hraběcího stavu a o rok později, 20. prosincem 1701 se téhož dočkal i Maxmilián Václav.

Albrecht, nejstarší syn Kryštofa Jindřicha měl s Žofií a Levinou Šlikovými z Holejče syny Bernarta Alexandra a Volfa Viktorina. Mladší syn zemřel už r. 1617 neženat. Starší syn sedící na Všesulově zchudl (manž. Lidmila Teyřovská z Einsidle). Jeho mladší syn Rudolf Jošt sloužil jako podplukovník v císařském vojsku a zemřel 1643 na následky zranění utrženého v souboji s Kryštofem Vilémem Harantem z Polžic. Starší syn Vilém Albrecht († 1688) byl 25. srpna 1671 povýšen do hraběcího stavu.

Jeho dvěma syny se rod rozdělil na dvě pošlosti. Mladší, týnecká byla založena Maxmliánem Norbertem.. Starší pošlost, březnickou založil Jan František († 1723). Byl rytířem zlatého rouna a tajným radou. S manželkou Eleonorou Claudií d'Anquisolo měl syny Viléma Albrechta († 1738), Filipa († 1773), Leopolda Viléma († 1729), Ferdinanda Aloise († 1751) a Kajetána Františka († 1769). Nejstarší Vilém Albrecht zdědil 1728 po Janu Josefovi svobodném pánu Jeníškovi z Újezda jeho majetek a byl mu polepšen erb jeníškovským jednorožcem. S Marií Františkou z Valdštejna měl syny Prokopa († 1774), Jana Josefa († 1775) a Michala († 1745) a dceru Annu Josefu, druhou manželku Františka Josefa Šlika z Holejce. Prokop byl r. 1759 dvorským sudím, 1760–73 zemským sudím. Měl čtyři syny, Josefa Mariu († 1824), Jana Prokopa († 1772), Jana Karla († 1816) a Aloise Josefa (1759–28.3.1833). Alois Josef se oddal duchovnímu stavu, r. 1811 se stal buskupem hradeckým a r. 1830 arcibiskupem pražským. Tato větem vymřela synem Josefa Marii a Valburgy von Morzin Janem Karlem zvaným Hanuš, který se neoženil. Jeho majetek získal potomek jeho tety Marie Antonie Ödön Pálffy ab Erdöd.

Mladší syn zakladatele březnické větve Jana Františka, Filipm, vyženil s Marií Barborou Michnovou z Vacínova Hořetice a Žiželice, přikoupil Světlou, Jeníkov, Hostačov, Vrbici, Veltruby, Novou Ves a další. Byl rytířem zlatého rouna, v letech 1732–48 byl mincmistrem. 1747 nejvyšším sudím a 1748–71 nejvyšším purkrabím († 28. března 1773). Jeho potomci žijí dodnes.


Erb: Polcený štít. Vpravo v modrém stříbro-červeně polcené, do středu obrácená orlice se zlatým perizonem a se zlatou korunkou na krku. Vlevo černo-zlatě šikmo děleno s jednorožcem opačných barev (Jeníškové z Újezda). Na štítě dvě korunované přilby s klenoty, vpravo dvě křídla, horní červené, spodní stříbrné, každé se zlatým perizoniem, přikrývadla červeno-stříbrná, vlevo černý, orel přikrývadla černo-zlatá.

M. Fiala – J. Hrdlička


Menu