Sobota 24. června 1995

10. 30 hodin uložení urny s popelem příslušníka naší západní armády pplk. Vladimíra Fikrle na místním hřbitově
14. 00 hodin prohlídka všech prostor zámku Staré Hrady
19. 00 hodin přátelské posezení a popovídání v kulturním domě ve Starých Hradech

Neděle 25. červen 1995

10. 30 hodin beseda o historii zámku a obcí Starých Hradů a Sedlišť v krbovém sále zámku
13. 30 hodin společné fotografování na nádvoří zámku
14. 00 hodin slavnostní mše v kapli sv. Jana Křtitele na zámku

Občerstvení zajištěno v zámecké restauraci

Začala 21. kulturní sezóna

Součástí vernisáže byl koncert houslového souboru Základní umělecké školy v Jičíně. Při jedné skladbě hrál na klarinet žák této školy Roman Pazderník, jiné doprovodil na klavír učitel Štefan Hudec, který pro tento soubor upravil i Faustovu Polonézu. Posluchači ocenili zaujetí patnácti mladých houslistů a nadšení a obětavost paní učitelky Jiřiny Hornové, které jsou nutné při vedení souboru, kam přicházejí děti různého věku, schopností, od několika učitelů. Snad kdyby si tento koncert vyslechli lidé rozhodující dnes o bytí či nebytí základních uměleckých škol, pochopili by, že jejich zrušení by znamenalo nenahraditelnou ztrátu. Uvědomili by si, že nejsou jen výrazné umělecké talenty, ale že je hodně dětí, jejichž malé nadání se může rozvinout pro potěchu jich samých a jejich okolí jen pod trpělivým odborným vedením, kde důležitou roli sehrává prostředí školy a kolektiv spolužáků a učitelů.

8. dubna prožilo na 150 návštěvníků starohradského zámku příjemné odpoledne, a to i přes velmi nepříznivé počasí – zima, sněhové přeháňky a silný vítr určitě mnohé další odradily. Od této soboty patřily gotické výstavní prostory Josefu Jakubcovi z Dolního Bousova. Hlavním námětem jeho obrazů byl strom – v malířově charakteristickém ztvárnění a tmavém barevném provedení. Zajímavými kresbami se představila jeho dcera Pavla, studentka Pedagogické školy v Litomyšli. Jeho přítel Přemysl Dolenský ze Sobotky, známý sportovec, výstavu zahájil a skromně nechal v pozadí svá díla. Ti, kteří znali jeho krajinářskou tvorbu vycházející ze soboteckých motivů, byli příjemně překvapeni obrazy inspirovanými vesmírem.

Po vernisáži, na níž zahráli flétnisté Pavla a Jan Jakubcovi, následoval koncert švýcarského pěveckého sboru ARS MUSICA THUN. Tento vynikající šestadvacetičlenný neprofesionální sbor, který často vystupuje v zahraničí a spolupracuje s Bernským rozhlasem, přijel do Čech na pozvání královéhradeckého pěveckého sboru Harmonia nova. Jeho vedoucí profesor Josef Picek spolu s manželkou nám zajistili už několik hudebních pořadů vysoké umělecké úrovně.

Nejdříve si nadšení posluchači, mezi nimiž byli i zástupci švýcarského velvyslanectví, vyslechli šest církevních skladeb německých autorů. Druhou část téměř dvouhodinového koncertu tvořily písně švýcarské, německé a italské. Obdiv vzbudila také sólistka Regula Maria Brugos, disponující velkým hlasovým rozpětím, která se uzdravila právě na starohradské vystoupení (krátce po příjezdu do Čech, týden před ním ztratila hlas). V závěru dirigent Martin Jaggi uváděl milou češtinou anglické "catches", rozverné popěvky z pánských klubů. Vzájemné žertíky členů sboru při zpěvu podtrhly přátelskou atmosféru v sále.

Od 23. dubna probíhala výstava díla Vladimíra Čeřovského, profesora průmyslové školy bižuterní v Jablonci nad Nisou. Uskutečnila se při příležitosti 60. narozenin autora, jehož představil v úvodním projevu redaktor Vladimír Mikolášek. Na vernisáži se setkali především umělcovi nejbližší přátelé, ale do 13. května obdivovalo jeho zajímavě barevně laděné obrazy a černobílé grafiky na 650 návštěvníků. Zaujaly je květinové motivy a hluboký myšlenkový podtext vystavených prací.

Gotické prostory oživily na měsíc květen barevné kresby, ilustrace a litografie Stanislava Holého. Uvedl je František Hodonský na vernisáži 1. května. Typické postavičky a rostliny doplněné sluníčkem, mráčky, hvězdami, duhou, vyzařují radost ze života. Postavičky nakupené do různých obrazců, které mají obvykle něco ze živé přírody (nohy, ruce, račí klepeta, koňskou hlavu, vytvářejí kytici květů atd.) přinášejí potěšení a nutí k zamyšlení nad naším vztahem k životu a přírodě. Na výstavě nechyběly ani knížky o panu Pipovi, obrázky k dílům Ludvíka Středy i učebnice matematiky přímo lákající k pronikání do tajů čísel. Pozornost upoutala i tapiserie Adam s Evou.

1. květen ve Starých Hradech si už nedovedeme představit bez Hany Kofránkové. Poprvé zde vystupovala v září 1979, kdy dojala k slzám mnohé návštěvníky přednesem básní Jaroslava Seiferta o Praze. Když tento básník v roce 1986 zemřel a my jsme na pohřbu slyšeli recitovat jeho verše Otou Sklenčkou, poprosili jsme Hanu Kofránkovou o pořad. Termín 1. 5. byl tehdy jeden z možných v rozpisu našich vernisáží. Panu Sklenčkovi se zalíbil – že prý máj a Seifert patří k sobě. A to netušil, že tu na prosluněném nádvoří bude mít na tři sta vnímavých posluchačů. Atmosféra zapůsobila na Hanu Kofránkovou natolik, že se rozhodla založit tradici starohradských prvomájových recitačních odpolední. To letošní 10. proběhlo v malém vzpomínání. K Haně Kofránkové se připojili někteří z umělců, kteří tu účinkovali v předchozích letech – Bořivoj Navrátil, Rudolf Pellar a Josef Somr, jejichž přednes doplnil hudbou vynikající houslista Ivan Štraus, tentokrát s dcerou Michaelou. Opět zněly verše Jaroslava Seiferta. Do programu byla zařazena i báseň věnovaná Vladimíru Komárkovi, z jehož knihy vzpomínek přečetl ukázku Josef Somr. Nečekaná, ale o to bezprostřednější byla přítomnost tohoto oblíbeného malíře.

Dvě stě lidí by se do krbového sálu nevešlo, takže bohužel museli opět stěhovat židle – snad aby i v tom byla zachována tradice. Letos však až do gotických prostor, neboť na nádvoří byla zima a chvílemi pršelo. Snad jim to nezkazilo dojem z krásného pořadu.

14. května nám počasí opět nepřálo, ale umění přilákalo na zámek 50 návštěvníků. Jiří Lošťák zahájil výstavu díla Milady Hynkové a Miroslava Houry.

Tapiserie-aradekory upoutají svým abstraktním pojetím a barevným provedením. Autorka je střízlivá i něžná ve svých světle laděných dílech, ale nebojí se ani tmavých barev. Úspěšně se pokouší o trojrozměrnost v této technice, kterou rozvíjí ve svém ateliéru ve Kdyni u Domažlic.

Profesor Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem Miroslav Houra vychází ve své grafice z poničených severních Čech. Robustní postavy symbolizují touhu po harmonickém životě. Výtvarníkovy drobné práce našly obdivovatele mezi zájemci o ex libris po celém světě.

Letos už podruhé jsme ve Starých Hradech přivítali profesora pardubické konzervatoře Josefa Picka. Tentokrát jako klavíristu, který nejenže umí na svůj nástroj nádherně hrát, ale dokonale mu rozumí, takže za pomoci šikovných přátel ho dokáže rychle opravit chvíli před začátkem koncertu. Citlivým přístupem k dílům J. Suka, B. Martinů a B. Smetany a svým osobitým přednesem skladeb Jaro, Osm preludií a Koncertní fantazie na lidové písně zaujal všechny přítomné, jimž připravil pěkný umělecký zážitek.

3. června jsme zažili na Starých Hradech další malou slavnost. Do gotiky se na měsíc nastěhovaly ukázky z plakátové tvorby Václava Ševčíka. Po pěti letech tak měli návštěvníci možnost vnímat myšlenky jeho politických plakátů, zvláště cyklů z roku 1968, z období smrti Jana Palacha, vrátili se do období Charty 77 i do nedávných dnů listopadu 1989, činnosti Občanského fóra i rozpadu Československa. Ale byly zde i ukázky jeho plakátů ke kulturním událostem a k jiným příležitostem. Výstavu uvedl další velký přítel Starých Hradů dr. Petr Pithart, v posledních letech každoroční návštěvník zámku, který tentokráte po vernisáži pobesedoval s přítomnými účastníky vydařeného odpoledne, mezi nimiž nechyběla řada členů a příznivců strany Svobodných demokratů.

Eva Bílková

Ohlédnutí

"Cílem našeho vyučování
je láska z čistého srdce,
z dobrého svědomí
a z upřímné víry … " (I Tm 1,5)

Stejným obohacením byla i druhá část programu. Houslový soubor Základní umělecké školy z Jičína pod vedením paní učitelky Jiřiny Hornové předvedl působivé hudební vystoupení, z kterého vyzařovala radost a nadšení všech účinkujících. Pro mne bylo příjemným zjištěním, že jsou ještě učitelé, kteří dokáží svou obětavostí a poctivostí v práci vzbudit u svých žáků zájem o ušlechtilou tvůrčí činnost. Vždyť kolik dětí a mladých lidí dnes tráví veškerý volný čas u videopřehráváčů a hracích automatů. A tak doufám, že nejsou pravdivé informace týkající se státních dotací, které by znamenaly zánik většiny základních uměleckých škol. Šetřit v této oblasti by bylo velice krátkozraké a neprofesionální. Škody, které by tím byly napáchány, si jen těžko dovedu představit. A tak přeji pedagogům a žákům Základní umělecké školy v Jičíně mnoho dalších úspěšných vystoupení, jejich posluchačům ještě mnohé krásné zážitky z hudby a těm, kteří rozhodují o našem školství, přeji moudrost a profesionalitu v jejich konání.

Eva Hnyková

K výstavě Vladimíra Čeřovského

Vladimír Čeřovský se narodil před šedesáti lety 2. března v Hostinném. Ale brzo na to přišel zábor Sudet a jeho rodiče museli nedobrovolně měnit svůj domov. Ten našli na Malé Skále, kde začal náš jubilant chodit do školy. Už jako chlapec obdivoval kresby Zdenka Buriana a rád obkresloval i Mikoláše Alše. Nebylo proto divu, že nastoupil zprvu jako rytec skla do učňovského střediska v Železném Brodě, které pak záhy změnil za místní sklářskou školu, kde studoval u profesorů Božetěcha Medka a Ladislava Přenosila rytí skla. Zde se seznámil s dalším pozoruhodným umělcem Jindřichem Tocksteinem, jehož lehkost návrhů na rytiny skla a obrazy obdivoval. R. 1955 se přihlásil Vladimír Čeřovský na Vysokou školu umělecko-průmyslovou, kde kromě glyptika prof. Karla Štipla začal obdivovat i tvorbu malíře Jana Baucha, který měl na jeho první práce značný vliv.

Po absolutoriu UMPRUM pak nastoupil r. 1961 na Střední průmyslovou školu bižuterní v Jablonci nad Nisou jako profesor kreslení, modelování a dějin umění. Zde začal trpělivě hledat svoji tvář jako malíř. Zprvu to byly lavírované kresby v žlutém a hnědém tónu z Jizerských hor a krátkého pobytu v Egyptě. Jeho první samostatná výstava se konala r. 1965 na Malé Skále, po ní pak přišel Liberec, Jablonec, Ústí nad Labem, Duchcov a Železný Brod. Pak nastala desetiletá pausa.

To však neznamená, že by V. Čeřovský netvořil. V jeho ateliérech vznikaly z přetlaku myšlenkového napětí desítky obrazů, z nichž máte možnost vidět kolem sebe pouze jen jejich část. Teprv k blížícímu se životnímu jubileu se odhodlal loni v září a říjnu představit se v jablonecké Galerii MY poslední tvorbou. Tam měli Jablonečtí možnost vidět, jak velký talent žil mezi nimi až dosud bez povšimnutí. Jeho obrazy jsou doslova nabity bohatým dějem a není vždy lehké je vnímat. O to bohatší je pak odměna divákovi za jeho soustředěnost. Domnívám se, že by byl V. Čeřovský i dobrým ilustrátorem knih.

Jeho šedesátka naštěstí neprošla v uměleckém světě bez povšimnutí. Současně s touto výstavou probíhá do 20. května v Galerii Carolina ve výstavních prostorách Komerční banky v Praze-Smíchově další výstava. A když jsme se chystali do Starých Hradů, řekl mi: "Tak už se to konečně hýbe. Na obzoru je Liberec, o prázdninách Malá Skála, od 1. září Jablonec a na říjen mě pozvali přátelé umění z mého rodného Hostinného".

Nechť jsou výstavy tohoto skromného a pokorného vyznavače umění všude tak úspěšné jako v tomto kulturním centru umění slovesného a výtvarného, jehož význam roste čím dál víc.

Přeji vám v něm skutečnou sváteční, jarní pohodu.

Vladimír Mikolášek

Politický plakát Václava Ševčíka

Výstava má smysl, když je setkáním, z něhož vznikne něco, co tu dříve nebylo. Na takové výstavě se vystavované objekty, v tomto případě plakáty, potkají s lidmi, kteří se na ně přicházejí podívat a uvidí přitom sami sebe – sebe v zrcadle, jakkoli třeba křivém, nelichotivém. Víme náhle o sobě něco, co jsme před tím nevěděli. Vidíme, jací jsme. Jací jsme – v tomto případě – po pěti letech. Jak jsme se změnili.

V tomto smyslu není výstava Václava Ševčíka uspěchaná. Čas nás totiž v poslední době stále předbíhá. Předbíhá naše naděje i naše zklamání. Překotně se měnící svět a my v něm se za posledních pět let stal mnohem méně předvídatelný, než jsme si kdy dokázali představit.

Co všechno se za několik let změnilo? Především je tu jako výstavní prostor k dispozici gotická síň, která tu před nedávnem ještě nebyla, respektive byla ještě v sutinách, ale už existovala v představách zdejších lidí, nadaných fantazií a ovšem také rukama k dílu. To je dobrá zpráva: za několik let se tu ve Starých Hradech leccos změnilo k lepšímu. Nezměnilo se to samo: změnili to zdejší lidé.

Jsou tu vystaveny plakáty, které tu před pěti lety nebyly, protože, zabavené na jaře 1985 při razii u Ševčíků v den pohřbu muže jménem Černěnko, byly tehdy ještě ve skladech orgánů bezpečnosti. To je také dobrá zpráva.

A nové jsou tu také plakáty, které v letech 1991 a 1992 varovaly před rozpadem státu. Varovaly marně – ten stát již dva a půl roku neexistuje. To je zpráva – jak pro koho. Pro Václava Ševčíka špatná zpráva, také pro mne špatná.

Ta hlavní zpráva o tom, co se změnilo, je však zpráva o osudu politického plakátu v této zemi, o možnostech oslovovat jím nás všechny, co se týká nás všech. Je to tak vlastně zpráva o zužujícím se prostoru pro věci veřejné. V podmínkách politické svobody, která tu bezesporu je, je to překvapení, paradox.

Dnes totiž, v roce 1995, hledíme na politické plakáty pomalu již jako na kuriozitu, jako na milý, ale naivní němý film. Jako kdyby k nám mluvily z jiného, přímočarého, prostomyslného světa. Ze světa, v němž nám bláhově šlo o něco, co nás přesahovalo. O něco nikoli jen soukromého – o věci veřejné. Co před deseti lety stálo státní bezpečnosti za dramatický zásah v rozsahu středních vojenských manévrů, co před necelými šesti lety vyjadřovalo pocity miliónů lidí na náměstích českých a slovenských měst, co před třemi lety sugestivně varovalo před dobrodružstvím rozdělení státu uprostřed neklidné střední Evropy.

Kde je dnes konec politickému plakátu? Kdo si jej dnes objedná? Kdo jej od grafika koupí? Kdo jej vyvěsí? Kde? Koho by měl oslovit? Co by mu měl říci?

Před třemi lety jsem při otevírání výstavy Václava Ševčíka v Roztokách u Prahy improvizoval na trojjediné téma reklamní plakát – volební plakát – politický plakát. Netušil jsem, jak bude moje nadsázka za čas slabá, jak daleko budeme již po dalších třech letech od světa, v němž veřejný prostor je otevřen pro věci veřejné.

Řekl bych, že dnes chtě nechtě hledíme převážně na to, co nás ujišťuje. Pozitivně ujišťuje. Naléhají na nás, ale přitom nás především uklidňují. Slibují nám. Nebojte se, všechno je a bude v nejlepším pořádku, když koupíte to či ono, když zvolíme ty či ony. Když uložíte peníze tam či onam. Když je věnujete na to či ono. Když zkrátka poslechneme rady, doporučení toho, kdo k nám z plakátu mluví, kdo nás nabádá, ujišťuje, slibuje. Velký chlácholitel, vlichocující se lhář.

Ševčíkovy plakáty nás naopak znejisťovaly, znepokojovaly. Varovaly. Neslibovaly nic, leda trápení ducha: je to na Vás, lidé, na Vás, jak se rozhodnete. V sázce je mnoho, snadná řešení neexistují. Nic opravdu důležitého si nekoupíte. Naopak, budeme možná muset leccos obětovat. Tohle dělat je přece funkcí politického plakátu.

Co vidíme po těch pěti letech, když se díváme do zrcadel Ševčíkových plakátů, je obraz české nemírnosti: zase jsme to, zdá se, přehnali. Jako kdyby neexistovalo nic, co by se nedalo koupit. Jako kdyby to, co se nedá koupit, nemělo žádnou cenu. Pro samé reklamní billboardy v zemi pomalu není místečko pro apelující plakát, pro výzvu, která by neznamenala "jdi a kup", anebo "jdi a zvol". Mimochodem, nikdo neví, co slovo billboard znamená, ale vžilo se do češtiny pomalu tak samozřejmě jako staročeský hamburger či o něco mladší image. Není to ovšem problém místa, místa podél silnic či na reklamních plochách: pro politický, ve smyslu občanský plakát není místo v našem životě. Je tu místo pro plakát politické strany, je tu, pravda, trocha místa i pro plakát, srdceryvně vyzývající k charitativnímu činu. Není tu však místo pro výzvu k všeobecnému občanskému postoji: což snad ale politický plakát souvisí jen s propagandou totalitních či autoritativních režimů, anebo zase naopak s bojem proti nim? V demokratických poměrech už nemá místo? Nebo jen v dnešních českých demokratických poměrech? Je věc veřejná možná jen tam, kde se prostor pro ní musí vybojovávat proti moci?

Musíme doufat, že čas politického, občanského plakátu znovu přijde. Až se jednou náš český odezdikezdismus uklidní, než se ustálíme na nějaké slušné evropské míře. Nejdříve všechno kolektivní, pak zase všechno jen privátní. Nejen na evropské míře: v newyorském metru, které se mi mimochodem vůbec nezdálo tak hrozivé, jsem nikdy nestačil dočíst všechno, co tam na mne mluvilo z plakátů a plakátků a co mne v podstatě vyzývalo, abych právě nemyslel jen na sebe, na nakupování a baštění a cestování.

Vzdávám tu malý přátelský hold, poctu grafikově vytrvalosti, svéhlavosti, beranovitosti. Věřím, že jednou zase budou z veřejných míst angažovaní grafici jako Václav Ševčík oslovovat občanskou veřejnost, nikoli jen konzumenty, gurmány a turisty. Také proto se toho dočkáme, že Václav Ševčík se dnes nestydí za to, co po velkou část svého života dělal.

Tato výstava je stejně tak výstavou grafikovy invence a jeho občanské angažovanosti, jako zrcadlem. Zrcadlem, které ukazuje: takoví jsme byli. A takoví jsme tedy dnes. Z těchto dvou obrazů se rodí znepokojivá otázka, kterou vnímám jako smysl dnešní plakátové reminiscence Václava Ševčíka. Smysl, který je zároveň otázkou a výzvou: jací budeme zítra?

Petr Pithart

Sedliště slavily

Starohradský dědeček

Směrem na náves byla ve dvoře veliká místnost – ratejna. Vcházelo se tam z chodby. V ratejně se kdysi soustřeďovala čeleď. Dědeček s rodinou bydlel v kuchyni, která měla okna do dvora, aby poklasný viděl dobře na čeleď.

Dědeček byl mohutné vysoké postavy, byl často zamlklý a veliký čtenář právě jako babička. Měli velikou úctu ke každému potištěnému a popsanému papíru, z něhož se mohli mnohému přiučit a mnohé se dozvědět. Babička mne často už ve stáří, kdy žila v Sedlištích, vítávala slovy: "To by sis měla přečíst!". A v ruce držívala milovanou knihu.

Dědeček měl výbornou paměť a fantazii a byl známý vypravěč. To po něm asi zdědila maminka.

Láska ke knize prolíná celým naším rodem.

Na dvoře byl život zajímavý, od rána přímo vřel. Uprostřed dvora byla kůlna s hospodářským nářadím. Dvůr byl vždycky v pořádku. Kromě vozů nestálo na dvoře nic. Vozy byly z kopečka hezky vedle sebe vyrovnány. Hnojiště bylo upravené, kamením vykládané. Když vyváželi hnůj z chléva, jeli po prkně a potom hnůj házeli na hnojiště. Babička při tom zhurta zavírala okna.

Ve chlévě byli jen voli a krávy. O voly se starali voláci. Byli to lidé z vesnice, kteří zde měli své domky. Někteří bydleli v přízemních bytech zámku, třeba Kelbichovi. V domku pod zámkem bydleli Stejskalovi. Byli to deputátníci, brali za svou práci více naturálií než platu.

Staré Hrady v tisku

– Archivní fondy uložené ve Starých Hradech připomínají Noviny Jičínska 5. 5. (písemnosti Anny Mackové), Zprávy Společnosti bratří Čapků č. 36 z března 1995 (dopis bratří Čapků Boženě Jelínkové), Archivní časopis 1/1995 (soupis fondů LA PNP z oblasti Českého ráje a Podkrkonoší) a Od Ještěda k Troskám č. 1/95 (osobní fond M. V. Ježkové)

– Články a fotografie zachycující výstavy ve Starých Hradech přinesly Noviny Jičínska 21., 25. a 27. 3., Svobodné slovo 27. 3. a Český ráj 19. 4. (fotografie M. Luckého), Noviny Jičínska 5., 6., 8., 11. a 12. 4. (výstava J. a P. Jakubcových a P. Dolenského a koncert pěveckého sboru Ars musica Thun), Noviny Jičínska 27. 4. a Český ráj 10. 5. (obrazy Vladimíra Čeřovského), Noviny Jičínska 27. a 29. 4. a 2., 3. a 5. 5. a Český ráj 10. a 17. 5. (výstava Stanislava Holého a recitační prvomájové odpoledne), Noviny Jičínska 13., 15. a 17. 5. (výstava M. Hynkové a M. Houry a koncert J. Picka)

– Na náš časopis upozornil Český ráj 19. 4. a Noviny Jičínska 18. 5.

– V článku Arnošt z Pardubic a město Pardubice, uveřejněném ve Zprávách Klubu přátel Pardubicka č. 3–4/95, připomíná Jiří Kotyk i Arnoštovy rodové kořeny na tvrzi Stará

– Odhalení busty Josefa Pekaře v mladoboleslavském gymnáziu za účasti pracovníků starohradského pracoviště LA PNP zaznamenaly Noviny Jičínska 23. 3., Český ráj 29. 3. a Od Ještěda k Troskám č. 1/95

– O práci Pekařovy společnosti Českého ráje hovořil její předseda K. Bílek v Zemědělských novinách 13. 5.; zprávy o její valné hromadě najdeme mj. v časopise Od Ještěda k Troskám č. 1/95

– O hasičské soutěži v Sedlištích referovaly Noviny Jičínska 12. 5.

– Článek o obnově Starých Hradů a jejich současném životě otiskl časopis Svobodných demokratů Inforum č. 4/95

Libáňské noviny. Pod tímto názvem vyšlo v květnu 1995 1. číslo nového čtvrtletníku, který vydává Obecní úřad Libáň. Jejich poslání objasňuje v úvodníku starostka obce Milada Zubatá. Minulosti Libáňska se věnuje 1. část příspěvku dr. Evy Ulrychové, k událostem před padesáti lety se vracejí Dagmar Kosíková a Jarmila Šedivá. Ekologickými problémy se zabývá článek Josefa Kůty, zajímavé informace o nově otevřeném penzionu pro důchodce v Libáni přináší rozhovor Petra Stránského s jeho vedoucí paní Škaloudovou. Dále jsou v časopise články o škole, o libáňském sportu, kině a další drobné zprávy. Osm stránek zajímavého čtení svědčí o snaze redakčního kolektivu pohotově informovat o veškerém dění v městě; texty jsou doplněny kresbami a fotografiemi. Sympatický tisk doporučujeme všem našim čtenářům – přihlášky k odběru přijímá Obecní úřad Libáň.

Mezi vlastivědné časopisy a sborníky Českého ráje a Podkrkonoší se vloni vrátil i titul Od Ještěda k Troskám. Všichni milovníci tohoto kraje mají v úctě 16 ročníků tohoto sborníku z let 1922–1938, v nichž je nepřeberné bohatství vlastivědných článků a zpráv. Prvá čísla obnoveného sborníku na ně důstojně navazují obsahem i grafickou úpravou (tiskne osvědčená tiskárna Petra Lebera v Mnichově Hradišti). Přejeme redakční radě v čele s neúnavným Václavem Jenšovským hodně úspěchů.

Státní vědecká knihovna v Hradci Králové pokračuje i v současných ztížených podmínkách ve vydávání záslužných regionálních bibliografií. V nedávných dnech vyšly svazky Tvorba východočeských autorů 1990 a Východní Čechy v tisku 1992, oba s vročením 1995. Je v nich zaznamenáno i několik článků a básní z našeho časopisu.

Kuča Karel: České, moravské a slezské zvonice. Libri Praha 1995, 308 s. První odborná, ale populární slovníkovou formou psaná publikace mladého autora přináší podrobné údaje také o existujících i zaniklých zvonicích našeho okolí. Z těch zaniklých jsou připomenuty zvonice v Libáni, Bystřici a Markvarticích, z existujících najdeme technický popis i historii těchto staveb v Drahorazi, Nadslavi, Psinicích a Údrnicích. K některým jsou připojeny i fotografie a plánky.

V Pražském časopise Žižkovská republika 94 publikoval ing. Marek Krejčí zprávu o výstavě dr. Jaroslava Dostála ve Starých Hradech a Dostálovy vzpomínky na Žižkov v dobách první republiky.

S opožděním jsme dostali do rukou knihu Adolfa Branalda Andělské schody /Praha, Mladá fronta 1990/, která prozrazuje mnoho zajímavého z pozadí vzniku knih. Na s. 107 zde připomíná i umístění pracovny Jaroslava Vrchlického ve Starých Hradech.

Česká spořitelna, pobočka Libáň, připravila pro veřejnost hezký informační trojlist s podrobnými informacemi o svých službách. Text je doplněn přehlednou tabulkou o pokladních hodinách všech poboček České spořitelny v jičínském okrese a několika kresbami (libáňský kostel, psinická zvonice, nádvoří starohradského zámku).

Místo pozvánky

Sobota 1. 7. – 14 hodin: bude zahájena výstava a kulturní odpoledne, které představí novou generaci mladých umělců ze Střední školy sochařské a kamenické v Hořicích.

Sobota 15. 7. –14 hodin: zahájíme výstavu obrazů mladých jičínských umělců Marka Zlatníka a Petry Stránské. Po vernisáži následuje opět lahůdka: na besedě se setkáme s mistry slova, malířem Vladimírem Komárkem a poděbradským proboštem P. Františkem Lukešem.

Sobota 29. 7. –14 hodin: v gotických výstavních prostorách bude vernisáž výstavy obrazů Natálie, Kamila a Vladimíra Hlubučkových, po níž následuje klavírní koncert Jana Kejhy z Prahy.

Sobota 12. 8. –14 hodin: Staré Hrady navštíví básník, spisovatel a překladatel dr. Ludvík Kundera, aby se setkal s návštěvníky výstavy samizdatové literatury a výtvarných děl, kterou jsme připravili s dr. Jiřím Hájkem z Moravského muzea v Brně. A název výstavy? Knihy – neknihy.

Sobota 26. 8. –14 hodin: další zajímavé kulturní odpoledne bude věnováno výstavě obrazů a grafiky Pavla Pjekara z Prahy.

Sobota 9. 9. – výjimečně v 15 hodin: podíváte se nejprve na krásné krajky Gabriely Tůmové a pak se zaposloucháte do koncertu dalšího italského pěveckého sboru, který zásluhou prof. J. Picka navštíví Staré Hrady.

Drobné zprávy

Řadu besed a oslav absolvoval v květnu bývalý libáňský učitel a příslušník naší západní armády plk. Stanislav Kraus. Asi nejpozoruhodnější bylo setkání válečných veteránů na Pražském hradě 8. května, pokažené nepřízní počasí. Hezké záběry manželů Krausových z tohoto setkání jsme viděli několikrát v televizi.

Grafický list věnoval do sbírek starohradské zámecké galerie akad. malíř Miroslav Houra. Děkujeme!

Starohradský zámek navštívilo v roce 1994 4240 návštěvníků. Prvním letošním vzácným hostem byl literární kritik dr. Vladimír Justl.

Předsedou Pekařovy společnosti byl na valné hromadě 11. února v Turnově zvolen prom. historik Karol Bílek, vedoucí pracoviště Literárního archivu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech. Místopředsedou je PhDr. Ivo Navrátil, ředitel Státního okresního archivu v Semilech.

Starohradská Hakenova kovárna u silnice mezi Starými Hrady a Sedlištěm byla v květnu tohoto roku zbořena. Na jejím místě má vyrůst autoservis.

Kulturní kalendář: 16. 4. 1890 se narodil starohradský kronikář a historik odboje na Jičínsku Antonín Knížek. 18. 4. 1880 byl založen Sbor dobrovolných hasičů Sedliště. 30. 4. 1975 byla otevřena svatební síň ve starohradském zámku. 16. 5. 1740 byla vysvěcena socha sv. Jana Nepomuckého Na horách u Libáně. 3. 6. 1850 začal pracovat okresní soud v Libáni. 9. 6. 1935 byla otevřena libáňská sokolovna. 23. 6. 1845 se ve Starých Hradech narodila spisovatelka Ludmila Šebková-Fedrová. 20. 6. 1910 se narodil archeolog dr. Rudolf Turek, spolupracovník našeho časopisu.

Naši jubilanti: V tomto čtvrtletí zalétají naše blahopřání vesměs k rodákům a čtenářům našeho časopisu, kteří žijí mimo Staré Hrady a Sedliště. A tak srdečně gratulujeme k 85. narozeninám paní Květě Chvalovské v Praze (24. 4.), k osmdesátinám paní Mileně Hálové v Libáni (12. 4.); 65 let se dožil věrný Sedlišťák, soloklarinetista Moravské filharmonie pan Jan Kůžel z Opavy (10. 4.) a o deset roků a jeden měsíc mladší je pan ing. Josef Linharat, CSc., z Hradišťka, také příslušník nejstaršího sedlišťského rodu (10. 5.).

Narození: 23. 3. se narodila Monika Steklá ze Sedlišť. 27. 4. se narodil Michal Miclík ze Starých Hradů. Oběma přejeme v životě hodně štěstí!

Sňatek: 29. 4. uzavřeli v chrámu sv. Jakuba v Jičíně sňatek slečna Štěpánka Keblová ze Sedlišť a pan Milan Babák z Jičína. Blahopřejeme!

Starohradský rodák Josef Hruška, jemuž jsme nedávno blahopřáli k 85. narozeninám, zemřel na Zelenecké Lhotě 28. 5. 1995 ve věku 86 let. Byl pohřben za velké účasti hasičů, myslivců a dalších přátel z širokého okolí 2. června 1995 do rodinného hrobu na místním hřbitově.

Úmrtí: 7. 4. zemřela paní Anna Najmanová z Libáně (dříve ze Sedlišť) ve věku 76 let. 15. 4. zemřela paní Marie Kirschlágnerová ze Starých Hradů ve věku 89 let. 2. 5. zemřela paní Miloslava Kryšpínová z Libáně, rozená Jílková ze Sedlišť, ve věku 72 let. 31. 3. zemřela paní Marie Linhartová z Mělníka ve věku 71 let a 22. 4. její sestra paní Blažena Tomanová z Jablonce nad Nisou ve věku 64 let. 21. 5. zemřela paní Marie Drahňáková z Dětenic, rodačka ze Starých Hradů, ve věku 76 let. V prosinci 1994 zemřel náš krajan a dlouholetý čtenář pan Ladislav Švorc z Liberce. Budeme vzpomínat.

Milá Česká pošto, připravilas nám "pěkný" dárek. Přímo sponzorský. Dosud jsme rozesílali našim čtenářům jednotlivé výtisky za novinové výplatné 1 Kč. Nyní jsi od dubna upravila tarify a poštovné za odeslání jednoho výtisku bude činit 3,50 Kč. Neboli za rok zaplatíme poště za každého odběratele o deset korun českých více než vloni. S čímž jsme koncem loňského roku při stanovení výše předplatného nepočítali … Takže nám porad, co máme dělat. Přijímáme i dobré rady od našich čtenářů a předem za ně děkujeme!

Redakční: Pozorní čtenáři si již asi povšimli, že toto číslo je trochu jiné než všechna předchozí. Je to tím, že tiskárna P. Lebera přechází na počítačovou sazbu. To také umožňuje rozsáhlejší zařazování fotografií, tedy větší pestrost časopisu. A již nyní vám můžeme prozradit, že to nejsou poslední změny v tomto ročníku.