Logo L.S.K. od r. 1996


Číslo 4Ročník XIX.Září 1996


Pohádka – nepohádka

(Prolog)

Bylo, nebylo. Je. Tak začíná naše (ne)pohádka. Obrátíme stránky v archivu a všechno uvidíme jinak. Šumící déšť v korunách stromů je jiný, než staccato kapek ve městě. Za druhou hradní bránou na Starých Hradech je nádvoří s krajkou arkád a za arkádami obrazy Vladimíra Komárka. Ozývá se zde, symbol neměnné pravdy, teskné volání sýčka. Poštolky v protikladu vyvádějí mladé a trojúhelník sojek křičí, jako v manželském nesoužití. Každý, ač hříšně vysoký, ale uzavřený prostor umožňuje jen omezený let.

Český národ se dělí na ty, kdož malíře Komárka navštívili a naopak. Potom také na ty, kteří umělce chválí, a na ty, kdož mu lají. V obou případech je těch druhých jen přehršel a na prvních by se mohl postavit cestovní ruch.

Opravdové mistrovské dílo je to, které dává prostor představám. Nekomentujme proto Komárkovu tvorbu, která mluví svojí řečí. Obraz se nevysvětluje, obraz se vnímá, stejně jako báseň. Vladimír Komárek má dobré srdce, má příliš dobré srdce, a má také radost ze skutečnosti, že více dává než bere.

Do svatého Vavřince je ještě dlouhá doba, ale v přesný okamžik si připijeme, v tichém souznění, sametově plným vínem, které má mít intenzívní barvu, barvu krve.


(Intermezzo)

Komárkova tvorba je v kontrastu k rozložitosti jeho postavy. Obrazy i grafika, to je ticho a klid. Dýchají vždy pohodou, zvláště když zde nalézáme ohlasy dětství. Malíř je ve své podstatě básníkem. Proto tak často a dobře zdobil, jak říká svému ilustračnímu umění. Zde je také patrná moudrost nabytá zkušeností. Komárek je svůj, ač si ho přivlastňuje téměř každý. Snad je tím vinna pohodovost dýchající z jeho obrazů. V podstatě pociťujeme otevřenost, která navozuje snové, stále unikající představy.

Neidentifikovatelní ptáci, tak často s přistřiženými křídly, končili nadějný rozlet. Nabízí se souznění s Fráňou Šrámkem, zvláště když je patrný i výsměch touhám, s trochou nostalgie… Dobrat se základu bytí je možné na příkladu poštolek ze Starých Hradů. Není to prosté mávání křídly, které jim umožňuje návrat domů.

Umělec obdaří všední věcí dávkou nevšedního. O pohárech tušíme, proč jich je zrovna tolik, ale nevíme, zda jsou naplněny nebo dopity. Vladimír Komárek maluje, že se tím vyjadřuje. Nechtějte po něm psaní, ta raději namaluje. Patří k těm podhorským blouznivcům, kteří se sklánějí v pokoře před majestátem života a přírody. Tady někde začíná umění, kde je to cítit člověčinou. Tušíme, že se uzavírá kruh naší pohádky – nepohádky.


(Epilog)

Rezonovat s krajem, rozumět mu, dobře s ním soužít, to nastane, když ti na skočí zimomravky, krásné slovo a mrazení při vzpomínce na Hasprunku. Obyčejné věci v podivuhodném kontextu vzpomínek se promění v bohatou malířovu výpověď. V dětských představách, které přetrvávají, vedou žebříky vysoko, až do nebe. Hrozné je pomyšlení na pád dolů, nekončící na zemi, ale s možností pádu do pekel. To jsou tři možnosti v mysli dítěte, při počítání šprušlíků. Nevycházel malíř z této dětské vize? Proč se ptát záporem? Vycházel malíř z oné dětské představy? Nabízí proto tři žebříky? To ví jen on. A také ví, proč muzikanti odložili čepice svých dětských snů? Na čepicích je lyra. Kdepak zůstala kotva naděje? Představy životních jistot mizí v nenávratnu, ale v Komárkově díle jsou před očima stále a jsou nezpochybnitelné.

Opona se otevírá nebo zavírá? Je to rozhodování ze dvou možností, na samé hraně. I tuto krajní krajnost (záměrný pleonasmus) často pociťujeme. V těchto zlomových okamžicích tušíme vznešenost života, který se udál před prvním a posledním otevřením opony. Zavřená opona je až v krematoriu. Tady neplatí, že přehrávky jsou nanečisto.

Laskavý vypravěč Vladimír Komárek se umí moudře a pokorně vyjádřit malířským znakem. Tomu se říká umění.

Červenec 1996

Radko Bílek


Starohradská kulturní mozaika

Docent dr. Petr Panev z katedry slovanských jazyků Vysoké školy ekonomické v Praze (a také chalupář zpod Kozákova) vystavoval v gotických prostorách od 1. 5. do 6. 6. své svařované sochy, objekty, koláže a pastely. Návštěvníkům vernisáže je přiblížil proděkan fakulty mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze doc. dr. Václav Kašpar.

Nápaditostí poutaly hlavně kovové sochy a objekty, jimiž autor dává nový smysl nástrojům před lety sloužícím zemědělcům, kovářům, bednářům a dalším řemeslníkům. Poznáme v nich i jejich výrobky, mnohdy už poničené. Srp poslouží do ocasu kohouta, pilníky, rašple, podkovy, řetězy nebo řetízky pomáhají tvarovat postavy, stromy, zvířata apod. Oblíbeným námětem jsou ženy a roboti.


Docent dr. Petr Kmošek otevíral svými projevy ve Starých Hradech výstavy děl výtvarníků žijících ve východních Čechách (Aleny Kordíkové, Jana Holce, Miloše Petery aj.). 8. června tu zahájil výstavu vlastních obrazů s náměty katedrál, ptáků a zahrad. Vznikaly v 90. letech a autor jimi hledá útěchu proti pomíjivosti a povrchnosti. Nachází ji v nadčasovosti a v návratu k původním postojům k životu, světu a jeho krásám.


Páter František Lukeš umí rozdávat životní moudrost, vlastními zkušenostmi a přátelstvím s významnými osobnostmi získaný nadhled, provázený filozofickými úvahami. A oplývá také laskavým humorem. Přesvědčit se o tom mohli ti, kteří mu přišli 8. června naslouchat na zámecké nádvoří. Bylo jich asi šedesát.

Hana Kofránková a Bořivoj Navrátil četli ukázky z jeho knihy Byl jsem nablízku, od pana probošta jsme se dozvěděli mnohé o vzniku tohoto díla, laděného poněkud do jiné tóniny, než byla kniha Celý život jsem se učil, a přece jsem propadl, uvedená ve Starých Hradech o loňských prázdninách.

Prostřednictvím vzpomínek poděbradského pana probošta můžeme nahlédnout do soukromí jeho samého a jeho blízkých přátel i slavných osobností, kterých si velice váží – Vladimíra Komárka, Viléma Přibyla, Jaroslava Seiferta, Josefa Vlacha a hlavně Karla Svolinského, jehož památce je kniha věnována. Vyplývá z ní vřelost vztahu autora k těmto lidem i jeho víra, že láska přemáhá zlobu světa.

Bořivoj Navrátil, Hana Kofránková a František Lukeš. Foto M. Lucký.


Staré Hrady, neděle 23. června, 14 hodin odpoledne. Nádvoří zámku je plné, připomíná doby konce totality, kdy se zde scházely na vernisážích a besedách stovky lidí, kterým tehdejší režim nebyl příliš po chuti. Z mnohých se pak stali věrní přátelé zámku a podle možností sem jezdí i nadále. S mnohými jsme se tu viděli i onu neděli. Přivábila je vernisáž výstavy obrazů Vladimíra Komárka i skutečnost, že promluvil spolupředseda Svobodných demokratů – Liberální strany národně sociální Jiří Dienstbier a recitoval člen činohry Národního divadla v Praze Josef Vinklář. A že po vernisáži následovala beseda se všemi třemi protagonisty svátečního odpoledne.

A skutečně vše bylo tak, jak mělo být. Obrazy včas visely, sluníčko se ukázalo, návštěvníci posedávali a postávali, všichni tři pánové dorazili včas a mohli být vlídně představeni a posléze květinami odměněni, spouště fotoaparátů cvakaly a přítomní se zaujetím naslouchali jak úvodním slovům Jiřího Dienstbiera (ta si můžete přečíst na jiném místě), tak dopisu Jiřího Voskovce Vladimíru Komárkovi, tlumočenému Josefem Vinklářem. A ke slovu se dostal i sám Mistr malíř – a bylo těch slov veselých i vážných moc a moc. Dotazy obdobného ražení byly vtipně zodpovídány. A kdyby byla přítomna i paní Halina Pawlowská, dozvěděli byste se, že umělecké kruhy zastupovali malíři Michal Ščigol a Jan Rapin, scénograf Miroslav Melena a řezbář Vladimír Říha, že fotografovali pánové MUDr. Ivan Kafka, Jaroslav Hodík, Jaroslav Najman a další, politické kruhy zastupovali ing. Jan Vraný, ing. Luděk Puš a starostové Josef Miclík a Jaroslav Štefan, byl tu doc. Vladimír Wolf a prof. Josef Novotný. Nechyběly ani dámy – ale chyběla paní Pawlowská, takže další zajímavé detaily se nedozvíte a V žitě toto zdařilé odpoledne nefigurovalo. Snad až příště…


Úvodní slovo pana Jiřího Dienstbiera, předsedy SD-LSNS při zahájení výstavy obrazů akad. malíře Vladimíra Komárka

Vážení přátelé,

jsem rád ve Starých Hradech. Je to sice poprvé, ale doufám, že sem přijedu častěji. Když Jiří Suchý nedávno zahajoval jednu z dalších výstav v Praze, tak říkal, že vlastně není rád, že musí furt zahajovat nějaké výstavy a dělá to vlastně jenom kvůli tomu, že těm kamarádům nemůže odříct, ale už si připadá jako profesionální zahajovač. Já si jako zahajovač nepřipadám, protože výstavy obvykle neotvírám, nicméně jsem nesmírně poctěn tím, že jsem byl pozván, abych zahájil výstavu člověka tak skvělého jako je Vladimír Komárek. To je skutečně pro mne obrovská čest.

Já navíc nejsem schopen tady pronést 1 715, nebo kolik nesrozumitelných cizích slov, kterými výtvarní kritikové popisují obrazy a díla, a proto spíš budu muset být trochu osobní. Já jsem se narodil mezi muzikou a obrazy a připadalo mi samozřejmé celé dětství, že všude visejí obrazy a hrají se Chopinova nocturna. Asi tak jako dneska lidem připadá samozřejmé, že mají 28 televizních kanálů, fritovací hrnec nebo mikrovlnnou troubu. Vůbec toho nelituju, že jsem vyrůstal v prostředí jiném. Ale díky tomu jsem vlastně ještě coby pubescentní student přišel na to, že bych o tom měl něco číst a studovat. Po takové iluzi, že se stanu třeba humanitním vědcem, jsem začal číst Andre Bretona, Karla Teigeho a tak dále. Po jisté době jsem zjistil, že tomu vlastně vůbec nerozumím a hlavně, že to vůbec nekoresponduje s mými pocity, když se dívám na nějaké obrazy nebo na nějaké sochy. Tak jsem začal číst něco úplně jiného, co mě začalo zajímat. Třeba to, jak si Cézanne se Zolou psali dopisy o svých láskách nebo jestli vévodkyně z Alby byla skutečně milenkou Goyi nebo nebyla. A taky jsem spoustu umělců poznal.

Josef Vinklář, Vladimír Komárek a Jiří Dienstbier. Foto J. Hodík

Čili odborně vám k tomu neřeknu vůbec nic. Řeknu vám odborně jedinou věc, prostě obrazy Vladimíra Komárka mám rád a líbějí se mi. Protože já rozlišuju umělecká díla podle toho, jestli se mi líbějí, jestli na mě nějakým způsobem působějí a nebo jestli mi nic neříkají, bez ohledu na to, jak skvěle jsou zapsána ve světové teoretické literatuře.

Ale přece jenom jednu takovou zákonitost jsem vysledoval a vím, že by mě možná za ni výtvarní kritici zastřelili. Přesto ji řeknu. Já i z toho čtení o životě různých umělců v minulosti a z toho, jak jsem mnohé umělce poznal, jsem zjistil zvláštní vazbu. Většinou to, co se mi líbí z jejich díla, nějak souvisí s tím, jací to byli nebo jsou lidé. A kupodivu ti lidé, kteří se mi zdají plnokrevní, výborní, tak jejich díla se mi líbějí ještě dřív, než je znám. Asi tato zákonitost není všeobecná, neplatí obecně, ale v každém případě platí pro Vladimíra Komárka a pro jeho dílo, protože dávno před tím, než jsem poznal Vladimíra Komárka osobně, jsem měl rád jeho obrazy. A když jsem ho potom poznal, tak jsem pochopil, že tato moje zákonitost, kterou jsem si vytvořil, je zákonitost, která aspoň pro mě platí, a možná, že platí ve většině případů. Protože Vladimír Komárek je člověk, který nejen takhle vypadá, ale slyšel jsem tu už, co také dělá pro Staré Hrady. Je to – musím říct – renezanční osobnost nebo – člověk, který zrovna tak učil malé děti kreslit jako maluje obrazy, které visí po celém světě a v bytě prezidenta republiky a taky v mém bytě atd. Takže to je člověk obrovského rozměru, který zrovna tak je světovým umělcem jako byl dobrým učitelem malých dětí, kterým se s láskou věnoval. A kromě toho má ještě jednu dimenzi, kterou on tedy odmítá a nechce se jí podřítit – to je ta jeho proříznutá huba. Skvěle prostě dokáže vyprávět a vystupovat a bavit. Ta by ho přímo pasovala na senátora. Tam by s nima mával, s těma různejma byrokratama, a říkal by jim naplno pravdu. Protože Vladimír Komárek je obrovsky svobodnej člověk a to je dneska, přátelé, to nejdůležitější. My máme sice svobodu, ale mnozí se jí pořád ještě bojíme a bojíme se ji využívat. Takže já bych chtěl nejen poděkovat malíři Komárkovi za jeho dílo, ale i člověku Komárkovi za to, jaký je. Jsem strašně rád, že můžu tuto výstavu zahájit.

Děkuju vám.

(Neautorizovaný přepis – pořídil Jaroslav Najman)


Tři zastavení

Gotický palác zámku ve Starých Hradech nabídl v červenci svým věrným návštěvníkům i náhodným turistům nevšední zážitek: výstavu barevných leptů, suchých jehel a mezzotint, nazvanou "Tři zastavení", bratislavských grafiček Blanky Votavové-Bukové, Věruny Melčákové-Junekové a Kamily Štanclové. Nápad uspořádat ve Starých Hradech výstavu "slovenských" umělců vznikl před rokem na derniéře mé výstavy plakátů. Bílkovi vyzvali mou spolužačku z UMPRUM Blanku Votavovou, která zase ne náhodou přizvala ještě dvě své kolegyně. Uskutečnil se tak projekt opětně představit v Čechách grafičky, které ještě zcela nedávno byly předními představitelkami československého umění a jako takové vystavovaly na kolektivních výstavách i samostatně ve všech městech Evropy i v zámoří /Toronto, Kanagawa, Tokyo, Yokohama, Ottawa, California, Taiwan/, a jejichž grafiky jsou zastoupeny ve významných světových sbírkách /viz katalog výstavy/.

V zasvěcené úvodní stati katalogu představuje tři grafičky ředitel Galérie mesta Bratislavy Dr. Fedor Kriška takto: "Pravdepodobne nie úplnou náhodou sa rozhodli pre spoločnú výstavu práve tieto tri dámy slovenskej grafiky. Okrem toho, že všetky tri sú členkami Spolku grafikov Slovenska, všetky tri sú úspešnými ilustrátorkami kníh, všetky žijú v Bratislave, majú eště jedno spoločné: vedia, že imaginácia je tým najvyšším a vari aj najkomplexnejším zposobom vnímania sveta, a podla toho aj tvoria … Aj ich tvorivá metóda je, do istej miery, podobná. Nemajú rady epické príbehy a vel´ké idey. Omnoho radšej sa inšpirujú intímnejšími stretnutiami ich duší s prítomnou chvil´ou, takže ich grafické listy sú úprimnými svedectvami ich bohatého vnútorného života, ich túžob a nádejí."

Myslím, že je to nejen stručné seznámení, ale i velmi výstižné hodnocení všech tří grafiček a jejich vystavených souborů. Rád bych jen doplnil Dr. Krišku osobní poznámkou. Domnívám se totiž, že ve Starých Hradech se nekonala výstava tří dam pouze slovenské grafiky, ale umělkyň jejichž práce mají košatější inspirační zdroje i školení, které přesahuje hranice řeky Moravy. Autor úvodu snad přehlédl, že Blanka Votavová se narodila v Praze a že studovala na pražské UMPRUM u prof. Františka Muziky, že Věruna Melčáková-Juneková se narodila ve Zlíně a výtvarné základy získala na Státní uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a že jen třetí grafička, Kamila Štanclová vyrůstala ve slovenském prostředí, a přesto prvně samostatně vystavovala r. 1974 v Praze! Vzácnou spřízněnost jejich tvorby pravděpodobně utvářel nejen obdobný existenciální pocit a prožitek, ale též více méně společná inspirační a estetická východiska, která v rozhodujícím tvůrčím období nacházely též u svých učitelů a vzorů (Fulla, Muzika, Brunovský, Sklenář, Hložník atd. – jmenuji jen "československé," ale snad by bylo vhodnější napsat evropské, nebo středoevropské umělce). Domnívám se, že není tak moc důležité, zda třeba Bohuslav Martinů byl český (francouzský, americký, švýcarský) skladatel, zda Otokar Kubín (nebo Coubine) je český nebo francouzský malíř. Důležité je, že "uměli", že jejich dílo je součástí nesmírně barevného umění Evropy. Těch zcela "národních" umělců a umění je málo (Aleš, Lada), ale domnívám se, že práce tří grafiček, Češky, Moravanky a Slovenky žijících v Bratislavě mezi ně nepatří, že jejich dílo již dávno překročilo jakékoliv "zemské" hranice.

Václav Ševčík

Zleva: B. Votavová, V. Melčáková-Juneková, K. Štanclová. Foto E. Bílková ml.


Vernisáž výstavy Tři zastavení autorek Věruny Melčákové-Junekové, Kamily Štanclové a Blanky Votavové-Bukové, která se konala v gotických prostorách zámku Staré Hrady dne 6. července 1996, byla obohacena vystoupením skupiny absolventů Jihočeské univerzity z Českých Budějovic. Bývalí žáci prof. Dagmar Blümlové, časté návštěvnice a badatelky v archivu zámku Staré Hrady, která je sem přivedla, se představili v krátkém hudebním a pěveckém představení nazvaném Pocta Jaroslavu Ježkovi.

Zazněly známé Ježkovy skladby v komorním provedení pěti účinkujících. Osobitá Ježkova hudba, ovlivněná jazzem, je stále líbivá a mladí interpreti ji s viditelným nadšením a radostí předkládali nám posluchačům. Populární melodie Tmavomodrý svět, Klobouk ve křoví aj. vzbudily vzpomínky na éru Osvobozeného divadla, na nerozlučnou trojici Voskovec – Werich – Ježek. A také na Ježkovy návštěvy Libáně, kam jezdíval ke svému příteli, slepému učiteli hudby Josefu Škodovi. Zde hrával na klavír, který je dnes umístěn ve výstavním sále starohradského zámku …

S potěšením lze konstatovat, že v roce 90. výročí Ježkova narození /29. 5. 1906/ pocta mladých Jihočechů velkému skladateli byla opravdu krásná. Jen jsme litovali, že byla tak krátká.

Irena Škodová


Václav Ševčík nám letos doporučil ještě další výstavu – počítačovou grafiku Libora Hofmana, svého kolegy z Výtvarné školy Václava Hollara v Praze. Návštěvníci ji mohli zhlédnout od 20. 7. do 16. 8.

Do dílny tohoto autora nám umožnil nahlédnout publicista a rozhlasový redaktor dr. Jiří Ješ, svým vystoupením obohatil vernisáž úspěšný mladý kytarista Dušan Matras.

Z originálního minikatalogu, který výstavu doprovázel, uvádíme: "Obrázky, které vidíte, byly zčásti vytvořeny na počítači a vytištěny laserovou tiskárnou. Pro mnoho lidí představuje počítač pouze svět matematiky, geometrie, techniky, svět přesných a přísných čísel, rovných, dokonale ohraničených úseček, pravých úhlů a souřadnic. Zatoužil jsem vzepřít se této strojovitosti a přístrojovitosti a používám počítač (stejně jako tužku, pero či rydlo) jako volný grafický nástroj, poskytující mi řadu možností, které bych u jiných grafických technik těžko hledal. Doufám, že nebude počítačové grafice trvat tak dlouho jako fotografii, než bude uznána za svébytný vyjadřovací prostředek …"


Špačkovi ve Starých Hradech

Tradiční součástí kulturních akcí ve starohradském zámku jsou následná posezení u kafe. K hostům patří osobnosti populární, známé více či méně, ale i nenápadní přátelé zmrtvýchvstalého objektu a jeho oživovatelů. Do této řady příznivců můžeme dnes počítat i manžele Evu a Ladislava Špačkovy.

Není žádným tajemstvím, že mluvčí prezidenta republiky s chotí vlastní chalupu na Rytířově Lhotě nedaleko Sobotky. A protože jsou to lidé přátelští, zvídaví a otevření, přijala je již kultura v tomto kraji jako svou samozřejmou součást.

Jakoby na důkaz tohoto tvrzení vyměnili Špačkovi v sobotu 20. července roli návštěvníků za úlohu hlavních aktérů besedy po vernisáži grafika Libora Hofmana.

Mluvčí a "imagemaker" hlavy státu PhDr. Ladislav Špaček nenechal nikoho na pochybách, že se na svém postu neocitl náhodou. Upřímně, avšak naprosto profesionálně odpovídal i na ty nejzáludnější otázky publika, které sám doplňoval bizarními historkami z hradního zákulisí. Takto jsme se kupříkladu dozvěděli, jak není jednoduché připravit hostinu pro anglickou královnu, jak pan prezident s chutí a dobře řídí rychlá auta, čímž způsobuje perné chvilky své ochrance, anebo co se dělo na hradě po červnových volbách. Paní Eva Špačková, která je učitelkou na jedné z pražských základních škol, dokreslovala atmosféru manželova unikátního povolání svými praktickými připomínkami.

Eva a Ladislav Špačkovi. Foto J. Najman

Slunce hřálo a témat k povídání bylo na několik besed. A komu je líto, že tahle návštěva tak rychle utekla nebo že ji nestihl vůbec, tomu mohu s klidným svědomím říct, že Špačkovi určitě na Hradech nebyli naposledy.

(ajka)


Vladimír Komárek ve Starých Hradech nejen vystavuje svá díla. Řadu výstav pro nás už také zprostředkoval. A objevil pro nás i Jana Rapina, umělce, který dosud své obrazy představoval především v zahraničí. Poznali se v Německu, kde se Vladimír Komárek dozvěděl, že Jan Rapin velmi často pobývá nedaleko Nedvězí.

3. srpna tvorbu tohoto autora přiblížil účastníkům vernisáže a také donutil mluvit malíře, který nerad na veřejnosti hovoří o sobě. Takže jsme se mohli pobavit i poučit, neboť oba nejen vyprávěli humorné příběhy, ale vyjadřovali se i k současnému umění a nabídli nám náměty k přemýšlení. Proč tak rádi až slepě napodobujeme cizí vzory, přičemž svou náklonnost dovedeme radikálně měnit s ohledem na politický vývoj? Co všechno lze nazvat uměním? Kde je hranice krásy, vkusu, hluboké myšlenky a prázdnoty, ošklivosti, touhy provokovat? Jak umění může ovlivňovat chování lidí? …

Vladimír Komárek a Jan Rapin. Foto M. Lucký

Díky tomuto odpoledni našli cestu do Starých Hradů manželé Špačkovi, předseda Spolku sběratelů a přátel ex libris dr. Ivo Prokop, přednosta Okresního úřadu v Jičíně ing. Jiří Vitvar, žena herce Josefa Dvořáka Jája, redaktorka časopisu Zítřek Marie Fleissigová a dalších asi 80 návštěvníků.


Zahájení výstavy Miroslava Bravence 17. 8. 1996

Vážení přátelé,

je pro mne velkou ctí, že mohu promluvit při zahájení výstavy z díla experimentujícího a nesmírně zajímavého umělce profesora Miroslava Bravence na půdě tak vzácné jako jsou arkády v zámku Staré Hrady.

Dovolte mi, abych začal trochu osobně a na postupu svého poznání umělce a díla. Bylo to koncem roku 1984, když jsem v rámci výměny novoročenek obvyklé kromě jiných mezi sběrateli a přáteli ex libris dostal od MUDr. Vladimíra Procházky z Kyjova nadmíru zajímavý grafický lístek signovaný autorem do té doby mi zcela neznámým: Miroslavem Bravencem. List mne tak zaujal, že jsem se dr. Procházky dotázal na autora grafiky. Obratem jsem dostal vlídnou odpověď, že je to výtvarný umělec z Čejče, a byla připojena jeho adresa s tím, že autor stojí za hlubší zájem atd. Vím, že vynikající tvůrci nežijí jen ve velkých městech, ale ten způsob výtvarného výrazu směřujícího od náznaků konkrétního k abstrakci ukazoval na pozoruhodné mistrovství. Po korespondenci se mi podařilo zajet na Čejč, a tak jsem si mohl ověřit svoje dohady a doplnit si svoje znalosti z oblasti biografie autora i jeho díla. Miroslav Bravenec byl právě ve svém vinohradnickém sklípku v blízkém Terezíně, a tak jsem zajel za ním. Mělo to být jen na skok pro nahlédnutí přes rameno, ale byla z toho dlouhá a pro mne poučná debata a prohlížení. Tam jsem se dozvěděl, že náš dnešní host již na střední škole vymýšlel různé technické novoty. (Ta škola se dnes opět jmenuje Školou uměleckých řemesel a Miroslav Bravenec je tam sám vyučujícím profesorem). Ve svých experimentech pokračoval i na pražské Akademii výtvarných umění, jak mi sdělil prof. Ladislav Čepelák, který vedl tehdy grafickou speciálku.

M. Bravenec a J. Soukup. Foto E. Bílková ml.

V ateliéru terezínském jsem si prohlížel tisky i různé destičky s nelehkým úkolem odhadnout postup při jejich tvorbě a přípravě k tisku. Byly to třeba použité novinové štočky, které autor šábrem vyhlazoval na vybraných plochách a doplňoval zbytky původní kresby novou tvorbou. V jiných deskách kovu i linolea zanechávala stopy prostá vrtačka, jindy rozžhavená vypalovací jehla. Potom byla pro mne hádankou další technika. To se deska připravovala ze smirkového papíru a kresbou rychleschnoucí barvy a vznikla tak zvaná smirkografie. Byly tam tisky z koláží, papírořezů a jiných. Dozvěděl jsem se, že materiál pro grafickou práci nalezl Miroslav Bravenec třeba na smeťáku ve vyřazené roli linolea, pro koláže třeba nasbíral rostliny u cesty. Ty své novoty doplňuje klasickými grafickými metodami techniky dřevorytu, dřevořezu, leptu, suché jehly a dalšími.

Částečně poučen vypravil jsem se později i do Brna na Školu uměleckých řemesel, abych pokračoval ve své cestě za poznáním díla. Viděl jsem například soubor 60 listů vytvořených během 24 hodin právě v této škole. Základní deska byla různě obměňovaná … Můj zájem pokračoval, a tak jsem viděl Bravencovu výstavu ve Strážnici jako poctu k jeho padesátce v rámci rozsáhlé expozice Sdružení výtvarných umělců moravských založené v Hodoníně Jožkou Úprkou jako důstojný partner Spolku Mánes, SČUG Hollar a dalším pražským spolkům výtvarníků. Na výstavě ve Strážnici jsem konečně viděl rozměrné listy, které lze nainstalovat jen zavěšením v dostatečně vysokých výstavních prostorách.

Při svých setkáních s akademickým malířem Miroslavem Bravencem jsem byl naplněn úctou k odvaze stále hledat a nalézat, ubírat se vpřed. Prostředí venkova mu dávalo mnohé náměty. Někdy to byly pohledy za humna mezi vyřazené hrabačky sena, přes ploty ke skupinám stromů a z poznání a vzpomínek se pak odvíjela a rozvíjela další jeho tvorba jak právě zde můžeme vysledovat.

Z našich setkání vznikla i myšlenka předvést toto umění v Hradci Králové, kde je rozsáhlé výtvarné školství užitečné neznámému experimentujícímu grafiku a tak to byla loni v říjnu výstava v Galerii na mostě a jsem velmi potěšen, že za necelý rok je to další výstava ve východních Čechách. Ta skutečnost dokazuje zájem o umělce, který si zaslouží pozornost Vás vnímavých diváků a Váš hluboký zážitek.

Jiří Soukup


31. 8.: Stanislav Konečný a jeho přátelé:

Výtvarný projev Stanislava Konečného je hluboce zakořeněn a od svých počátků, reprezentovaných obdivem krajinářům Vysočiny, urazil nesmírný kus cesty. Jeho tvorbu bych rozdělila na dvě linie. První by se dala nazvat krajinářský neoromantismus zaměřující se na Vysočinu, především malebné Kameničky spojené s velikánem české malby Antonínem Slavíčkem. Druhá linie vychází z inspirace malbou přelomu 14. a 15. století. V prvních fázích kopíroval díla El Greca, Fra Angelika, Vermeera a Rubleva. Postupně pociťoval touhu se sám vyjadřovat, začal vyvíjet svůj vlastní individuální projev podtržený i osobitou technikou malby. Zůstal nadále svázán s biblickou tematikou a právě ona podnítila jeho potřebu po hlubším filozofickém poznání. V roce 1991 byl přijat ke studiu na Husitské teologické fakultě. V přítomné chvíli nechci dělat hlubší rozbor jeho široké tvorby, ale připomenu několika slovy jeho místo v dnešní době.

Současná situace ve výtvarném umění je charakterizována především ožehavým pojmem postmoderna. A co to vlastně znamená? Moderna, jejíž základy byly položeny těsně po roce 1900, bylo umění, které si představovalo, že spasí svět, neboť podle této ideje vývoj nezadržitelně spěje k vznešenému cíli, kde má umění svou nezastupitelnou úlohu. Ovšem tento ideální přístup byl rozmetán zkušenostmi dvou světových válek. A není to tak dávno, kdy začalo sílit přesvědčení, že vlastně moderní výtvarné umění se svou přímočarostí, utopií a utopickými prvky dopomohlo k vítězství zrůdným totalitním režimům (nacismu, fašismu, komunismu). Toto jsou všechno nesmírně složité věci, které mně nepřísluší hodnotit, zde jsem je pouze letmo naznačila. Zmínila jsem se o nich proto, že po roce 1989 je u nás vehementně a ve všech pádech skloňován pojem postmoderny, tedy té postmoderny, jež má modernu se svou jednoznačností překonanou a přináší požadavek mnohosti. Rezignuje na originalitu uměleckého díla, neodsuzuje napodobování, mechanické rozmnožování, staví se tolerantně ke kýči, netrvá na hodnotách, a naopak je relativizuje. Velké pojmy jako dobro, pravda a krása postmoderna neuznává. V nich spatřuje základy problémů.

V rychlém životním tempu jsme se po roce 1989 dožili toho, že o postmoderně se mluví jako o minulosti. Jedním z příkladů může být i kdysi tak masívní výtržník Milan Knížák, dnešní rektor Akademie výtvarných umění. On sám mluví o nutnosti návratu ke klasickému závěsnému malířství a vytváří tak oficiální postoj. Avšak umělci díky sebezáchovné reflexi cítili, že není možno setrvávat v chaosu a sami instinktivně z něho hledali cestu ven.

Stanislav Konečný je umělcem, který se nikdy nepustil do postmoderního surfování. Řád a hloubka prožívání, toto nacházíme v jeho obrazech a právě ony jsou dokladem opravdové úcty k hodnotám, jejichž platnost není v žádném případě relativní.

Na výstavě jsou přítomna díla dalších tří autorů. Malbu zastupuje Dagmar Hoffmannová a soubor fotografií je pak od Michala Válka a Bruna Tucciho.

Dagmar Hoffmannová představuje soubor maleb dynamické narrace, které bychom mohli zařadit do okruhu chagallovského estetismu. Technikou pastózních nánosů eliminuje šedost a nahrazuje ji van goghovskou paletou barev a určitou jednoduchostí výtvarného projevu. Tyto prvky vyplývají z afirmativního postoje autorky vůči současnému světu.

Ani kolekce fotografií Michala Válka na výstavě není představena náhodou. Prvky architektury, záběry přírody a vše, s čím se člověk setkává ve svém životě, využívá Michal k přiblížení evropskému divákovi velmi vzdáleného kontinentu – Austrálie. Výsledkem jeho práce jsou nesmírně efektní obrazy poutající diváka svůdnou hrou reality a snu. Do koncepce této výstavy pojaté jako mapy umělců nepoznamenaných postmoderním šílenstvím, byl Michal Válek vybrán jako představitel média, které je rychlou transformací zažitého vjemu. Pohled na jeho druhý domov nám přibližuje neotřelou formou, tedy takovou, jakou známe z pohlednic, kalendářů a barevných publikací.

Na dílo Michala Válka lineárně navazuje tvorba Bruna Tucciho. Stejně jako Michal zvolil si i on Austrálii za svůj druhý domov. Krajina a architektura se pro něj stávají přirozeným artefaktem, jímž se snaží zachytit divokost a smyslnost neobvyklého prostředí. Jeho tvorbu bychom mohli chápat jako protest proti prudkému civilizačnímu procesu, představený v kontrastu panenské přírody a necitlivých lidských zásahů a produktů.

Každý ze čtyř přítomných umělců představuje svou individuální interpretaci dnešního eticko-morálního kodexu světového univerzalismu. Touha po jistotě víry u Konečného, optimistická jednoduchost u Dagmar Hoffmannové a nakonec hledání ztraceného ráje, klidu u Tucciho a Válka – to všechno můžeme vstřebat z atmosféry dnešní výstavy.

Mgr. Jitka Zadražilová


Dnešní vernisáží 14. 9. se otevírá pohled do světa vidění malíře Miloše Kalisty.

Tento výtvarník se narodil v Praze a vyrůstal pod citlivým vedením svého otce, nadaného fotografa, kreslíře, divadelního ochotníka a velkého milovníka přírody, v téměř renesančním duchu.

Absolvoval Výtvarnou školu Václava Hollara a malířství vystudoval u akademického malíře Josefa Hluchého, který ještě více utvrdil Miloše Kalistu ve správně započaté cestě ve světě barev.

Jeho osobitá výtvarná řeč je původní a umělecky sdílná. Podnikal časté inspirativní cesty do přírody a své zážitky uplatnil v mnoha obrazech s touto tématikou. Plno půvabu a přitažlivosti má pro něho krajina v Orlických horách, Jižní Čechy a ve zvlněné krajině poloskryté chalupy, potok s mostem, lesní palouky, říční proud. Láká ho krajina, která je epická i lyrická.

Autor vyrůstal ve starých Holešovicích, které dnes již značně změnily svou tvář. Tato skutečnost byla dalším inspiračním podnětem. Na několika obrazech jsou zachyceny vzpomínky na starou pražskou čtvrt.

Jiným tématem Kalistových obrazů jsou krajně nekonvenční zátiší. Kompozici tvoří předměty běžného života.

Za hlavní ocenění stojí skutečnost, že nepodsouvá věcem význam, který v nich není. Z obrazů vyzařuje realistický pohled na svět s úsměvným zázemím.

Autor nehledá přízeň veřejnosti, ale snaží se ji přesvědčit upřímností svého výtvarného názoru. Věřím, že jeho dílo zpříjemní soukromé prostředí ještě většímu počtu milovníku umění než dosud.

Kalista se zúčastnil několika Salonů pražských neprofesionálních výtvarníků. Na svém kontě má již několik samostatných výstav.

Daniela Rudolfová


Ing. Luděk Puš kandiduje do senátu

Už po mnoho let přichází několikrát ročně na Staré Hrady, zpravidla v doprovodu své půvabné manželky Olgy. Obvykle přinášejí nádhernou kytici pro účinkující, která prozrazuje profesionální tvůrce. A je tomu skutečně tak. Ing. Puš absolvoval po středoškolských studiích Vysokou školu zemědělskou, obor zahradnictví v Lednici a tam se oba seznámili. Trvale zakotvili v Kopidlně, třebaže paní Olga pochází ze Slovenska. Obě děti studují.

V roce 1989 se stal ing. Luděk Puš jedním ze zakládajících představitelů Občanského fóra na Jičínsku a jeho rozhled a uvážlivost ho předurčily k výkonu funkce prvního přednosty Okresního úřadu v Jičíně. Stal se jím 1. ledna 1991. Od svých květin, zeleniny, stromků a semen odcházel nerad. Byl rozhodnut, že až se nový úřad dobře rozjede, vrátí se ke své profesi. To se stalo k 30. červnu 1995, kdy na vlastní žádost funkci opět opustil a působí nyní jako vedoucí školního statku kopidlenské zahradnické školy.

Za těch necelých pět let udělal ohromný kus práce. Vytypoval si hlavní cíle a s pomocí dobrého týmu spolupracovníků z okresního úřadu i z řad starostů a dalších odborníků dosáhl výborných výsledků. Vzpomeňme například vybavení okresní nemocnice moderními přístroji, odkoupení prodejen Jednoty v obcích, kde byly určeny k uzavření, vypracování generelu odpadového hospodaření, výstavbu vodovodů v mnoha obcích, podporu cestovního ruchu, udržení celookresní dotace na autobusovou dopravu, péči o staré občany (dotace na výstavbu penzionů a vylepšení domovů důchodců), podporu drobnému podnikání, výstavbu okresního archivu atd. Navázal četné užitečné kontakty v naší republice i v zahraničí, přivedl sem britské přátele, kteří pomohli svými zkušenostmi našim podnikatelům i samosprávě, ale dovedl zorganizovat i prezentaci výtvarníků naší oblasti v českém kulturním centru ve Vídni.

Olga a Luděk Pušovi (vpravo) s Hanou Kofránkovou a Bořivojem Navrátilem. Foto J. Najman

Připomeňme, že z jeho iniciativy se před jednáním okresního shromáždění sešla vždy schůze všech starostů obcí, aby se mohli vyjádřit k veškerým problémům okresu. Jmenoval i okresní radu kultury, která mohla kvalifikovaně posoudit potřeby obcí, spolků i jednotlivců na tomto úseku a rozdělit přidělené finanční prostředky. Škoda, že vyšší orgány tento způsob decentralizace nenechaly dlouho působit.

Toto vše způsobilo, že ing. Puš si od politiky dlouho neodpočinul. Na naléhání přátel i politických stran přijal po delším rozmýšlení kandidaturu do senátu. O zvolení se uchází jako nazávislý kandidát na kandidátce KDU-ČSL. Pro funkci senátora za volební obvod 37 (okres Jičín a severní část Nymburska) má vynikající předpoklady: zkušenosti z práce ve státní správě, autoritu po celém okrese Jičín, jehož potřeby dokonale zná – ale zná i Nymbursko, kde dlouho pracoval v Sempře Veleliby. Bydlí na rozhraní obou okresů, je důsledně nadstranický.

V případě zvolení chce ve spolupráci s občany, zastupiteli obcí, měst a pracovníky úřadů státní správy účinně podporovat řešení potřeb senátního obvodu. Problematiku, kterou každý návrh zákona přináší, chce konzultovat s odborníky z praxe, především z volebního obvodu. Za prvořadé považuje oblasti, které se týkají života každého občana: zdravotní péči, životní prostředí, hromadnou osobní dopravu, podporu malého a středního stavu, obnovu venkova a zemědělství, důsledný a rychlý postih trestných činů, rozvoj školství, kultury a cestovního ruchu.

Sympatický program sympatického člověka, pro nás o to více přitažlivého, že žije mezi námi a zná naše problémy. Přicházel na Staré Hrady jako občan, jako přednosta, přichází jako kandidát na senátora – bude přicházet i jako senátor? To se dozvíme po volbách letos v listopadu.

K. B.


Výstavu obrazů Františka Škody k jeho letošním nedožitým 65. narozeninám uspořádala kulturní komise obecního úřadu v Libáni. Na vernisáži 31. srpna se sešlo nepřehledné množství umělcových přátel, spolužáků a známých. Uvítala je jménem obecního úřadu Karla Tyrychtrová, pak promluvil o životě a díle Škodově jeho přítel Jiří Tobiáš. Následoval krásný kulturní pořad, v němž se střídaly verše Jiřího Tobiáše přednášené Milenou Hercíkovou se zpěvem Svatavy Hubálkové, doprovázené na klavír Miluší Matějkovou. Liberečtí umělci byli jako vždy vynikající. Výstava připomněla známá i méně známá díla Františka Škody, umělce, který patří neodmyslitelně našemu kraji.


Miloš Pick

Přes Acherón zpátky to šlo hůř

(pokračování)
předchozí díl

A. L. Za jakých okolností přišel otec o továrnu?

M. P. Už to teď všechno asi neumím přesně časově určit. Měli jsme rozsáhlé příbuzenstvo v Praze, odkud často přicházeli na návštěvu strýcové. Viktor, legionář, již od roku 1939 s ilegálními odbojovými materiály, zejména s časopisem "V BOJ", Ervín, Vilík a Jindra většinou se špatnými zprávami. Myslím, že to začlo už za druhé republiky, tehdy ještě asi jen jako prevence před hrozícím nebezpečím, ale začátkem protektorátu na to již vyšly předpisy, aby židé dávali svoje podniky a obchody přepsat na arijské treuhändry (správce). Vím, že to strýcové líčili jako dost masové, prakticky pravidelné, že žid si obyčejně vybral nějakého nejspolehlivějšího, dlouholetého zaměstnance, přepsal na něj podnik a jakmile to udělal – aspoň tak to říkali – většinou ho ten treuhänder stejně vyhodil.

Táta také začátkem protektorátu, jak jsem si nyní ověřil v obchodním rejstříku, bylo to 3. června 1939 podle protektorátního vládního nařízení č. 87/1939, nechal přepsat podnik na árijského treuhändra, bývalého skladníka.

Mimochodem, dva na sebe tehdy žárlili, skladník a účetní, otec zvolil nakonec skladníka, ale účetnímu to shodou okolností zase vyšlo po válce jako národnímu správci. Náš treuhänder se dlouhou dobu choval velice slušně, třeba když už jsme neměli rádio, chodili jsme k nim večer poslouchat Londýn atd. Ale postupně, jak rostl strach, nastávalo odcizování. Nakonec podnik i s vilou arizovali v roce 1942 sudetští Němci z Liberce, nějaký Pirkl a Kaiser. Jak to tehdy dělali – vynucená kupní smlouva z nařízení oberlandratu (německého regionálního úřadu v Mladé Boleslavi) a samozřejmě, že táta pak z toho neviděl ani korunu, protože ta částka šla na tak zvaný "Auswanderungsfond" (vystěhovalecký fond), tedy na financování koncentráků.

Táta ještě před arizací, ještě než to dostali ti Němci, postupně musel přestat chodit do kanceláře, ale bydleli jsme ještě v naší vile. Potom, už někdy v roce 1941 a znovu v roce 1942 nás dvakrát sestěhovávali. Nejdříve ještě do slušného domku, a pak všech těch pětatřicet lidí sestěhovali do dvou nebo tří domů, takže nakonec jsme byli úplně jinde, v nějakém starém baráku a měli jsme, celá rodina i s babičkou, jednu místnost jako všechny ostatní rodiny. To už bylo před transportem.

Měli jsme v rodině taky dvě smíšená manželství – žid s "árijkou" a naopak. V prvním případě si mámin bratr, zámožný strýc Jindra, prokurista velké firmy – Mautnerových textilních závodů – vzal chudou učitelku. Pořídil vilu a auto – to tehdy bylo měřítkem bohatství. Učitelka se s ním pak rozvedla, prý aby zachránila syna a vilu – bylo to patrně na naléhání jejího otce, školního inspektora. Strýc od ní od té doby neviděl ani krajíc chleba, ani svého syna Milana a skončil později v Osvětimi.

Druhý případ je přesně opačný. Máminu sestru Růženku, pytel dobroty, si vzal stejný dobrák od kosti, věřící evangelík, Český bratr, Olda. Přes špatnou zkušenost Jindrovu mu celé židovské příbuzenstvo plně věřilo. Růženčini bratři ho jezdili přesvědčovat, aby se rozvedl a zachránil alespoň syna a domek. To bylo snad poprvé, kdy ten dobrák řekl tvrdé slovo: "Kdo mi ještě začne o rozvodu, toho shodím ze schodů." A zachránil tak nejen syna a domek, ale i Růženku, protože jako smíšené manželství byli oba jen několik posledních měsíců války v lágrech – Růženka v Terezíně, Olda někde v Německu, malý Zdeněk v péči přátel.

Olda a jeho domek v Jaroměři byl do té doby záchytným majákem celého širokého příbuzenstva – tam si schovali nejnutnější oblečení, odtud chodily balíčky s jídlem do Terezína. Odtamtud, když se vrátil, jel Olda v květnu 1945 najatým autobusem do Terezína pro příbuzenstvo a podivil se, když nikoho nezastihl – 41 lidí z rodiny již nežilo, jen pět lidí se mezitím vracelo, včetně Růženky. Do Jaroměře jsme také poprvé zamířili – i když již odjinud – a setkali se, já a moje sestra Soňa.

A kromě toho třetím případem smíšeného partnerství byl případ Ervínův. Měl zámožnou "arijskou" družku, majitelku kloboučnického salonu – "Vobořilku". Ta ho nejen až do odchodu do transportu živila, když už byl bez zaměstnání, ale nabízela mu manželství, aby ho zachránila. Ale Ervín i vůči sobě dodržel zásadu, o které marně přesvědčoval Oldu, že ze smíšeného partnerství se má zachránit alespoň "arijský" partner. Ervín byl výjimečný člověk. Snad nejchytřejší z rodiny a přitom pochybná existence. Zatímco každý v rodině měl existenci zajištěnu, byť třeba jako malý souchotinářský úředníček, Ervín měl málokdy stálé místo. Potom však v Terezíně velkou část rodiny dlouho zachraňoval před transporty do plynu, až tam skončil taky.

V městečku Libáni – je to asi dva tisíce obyvatel – se promítal protektorát a okupace úplně jiným způsobem. Se zpožděním, ale o to hustší byla potom atmosféra. Nejdříve dlouhou dobu jako kdyby protektorát nebyl. Občas tam přijelo jičínské gestapo, udělalo prohlídku, zpočátku většinou u nějakého legionáře nebo sokola, ale pokud tam nebyli, tak tam platily poměry první republiky.

Už nevím v které době začly různé zákazy pro židy. Mne, jako kluka, se týkal hlavně zákaz chodit na koupaliště, pro všechny samozřejmě zákaz chodit do biografu, do hospody, do obchodu se smělo jen v určitých nákupních dobách, po osmé hodině večer se nesmělo vyjít z domu a nakonec jsme bez povolení nesměli ani opustit katastr obce. Ale to se z počátku moc nedodržovalo, já jsem dál chodil s kamarády veřejně na koupaliště a nikdo se to ještě neodvážil ani udat. V obci bylo asi třicet vlajkařů, o kterých jsme věděli, ale ti byli vlastně v ilegalitě a Vlajku roznášeli a házeli za plot jen tajně v noci. Byla tam ještě solidarita lidí a povědomí první republiky. Ale pak stačil jeden četník, Karban, který si zasedl na židy, ale nejen na ně. A přitom je ho německá manželka – prý ze sociálně-demokratické rodiny – se naopak k českým lidem chovala velice slušně. Ale Karban udával a dal se do party s jedním gestapákem z Jičína, Dvořákem – tehdy Dvorschakem – a najednou tam byla úplně opačná atmosféra. Pak se tam v tom malém hnízdě, kde každý každému viděl do talíře, každý bál na židy i jen podívat.

V začátcích, kdy se předpisy ještě moc nedodržovaly, si starosta – asi z pokynu gestapa – svolal židy na obecní úřad a dělal jim kázání, že se předpisy dodržovat musejí. Moje máma to nevydržela a starostovi na odchodu pošeptala: "Až to vyhrajeme, tak to bude vypadat jinak". Ale někdo to prásknul, zkrátka byla tři měsíce na gestapu v Jičíně. Nevím, jestli ten gestapák Schmidt byl mírnější, nebo jestli výrok nějaké ženské byl pro něj prkotina, když stejně věděl, jak to s námi dopadne, prostě jí dal možnost zahrát to do autu a vykládat to tak, že až Hitler vyhraje válku, bude třeba na židy milosrdnější. Pak jí ukázal protokol z výslechu starosty, kterého se zeptal, jak myslela to "až to vyhrajem a starosta řekl: "Jak to mohla myslet, židovka?" Nedal jí ani tuhle skulinku úniku. Po třech měsících se máma vrátila, ale to už byly poměry v Libáni úplně jiné.

Ještě než byly hvězdy, jenom se hromadily zákazy, ale zejména pak, když se musely nosit hvězdy, tak se zužoval kroužek lidí, kteří se odvážili mrknout, alespoň odpovědět na pozdrav. Většina lidí radši přešla na druhý chodník, aby se tomuhle téměř neriziku vyhnula. Vzpomínám si, jak jsem jednou u lesa za Libání potkal starého člověka, penzistu a pozdravil jsem ho – nikdo jiný tam nebyl – a ještě dnes vidím jeho ustrašená očička. Lidi se hrozně báli, a přitom tohle asi nebyla věc, za kterou by Němci zavírali. Byl tam jeden student, Karel Randák, který začal úplně provokativně zdravit židy a to nejen přes ulici, ale doslova přes celé náměstí. Vzpomínám si, jak jsem jednou šel se starým pánem, panem Hellerem – stařečkem, hrbáčkem, zosobněná bezmocnost – na jedné straně náměstí, na druhé straně náměstí šel Karel Randák a jako obvykle smeknul až k zemi a křičel: "Poklona uctivá, pane Hellere." Vidím, jak se panu Hellerovi dojetím třese ruka, div mu z ní klobouk nevypadne, slzy v očích a říká: "Proboha, vyřiďte tomu mládenci, že si ho strašně vážím, ale ať tohle už nedělá, ať si neublíží." Takže tam byla hrstka lidí, kteří se nebáli, ale byla stále menší a velká většina byla těch, kteří se báli odpovědět i na pozdrav.

A. L. Měli jste nějaké náhradní vyučování, když jste nesměli chodit do školy?

M. P. Já jsem skončil v tercii a začal jsem dělat na půl dne jako učedník v dílně u táty, ale od spolužáků jsem si dál opisoval sešity, takže v podstatě kvartu jsem si dělal ještě doma. Nějaké hodiny z humanitních předmětů mi dával o několik let starší absolvent gymnasia Jirka Heller – potom taky skončil v Osvětimi. Ale i v těch několika lekcích na mne zapůsobil svým humanitním vzděláním, které nám v reálce scházelo. Nejednou se mi pak v lágrech vracel zejména Sokratův příběh, s kterým mne seznámil na odchodu do Terezína: Když přátelé navštívili Sokrata den před popravou, chtěl znát všechny novinky a naučit se i novou písničku, o níž mu řekli. Ptali se, proč se jí chce naučit, když má den před popravou, a on jim odpověděl: "A kdy se jí mám naučit, když mám den před popravou?"

Dva spolužáci, Zlatko Panevský a Drahoš Haken mi půjčovali sešity. Chodil jsem taky do Jičína na soukromé hodiny němčiny a vzpomínám si, že jednou jsem se u těhle kamarádů stavoval v reálce pro sešity, bylo to o přestávce. Když zazvonilo, kluci, spolužáci mě z klukoviny zatáhli do třídy na hodinu vyučování. Jednu vyučovací hodinu jsem strávil s nimi ve třídě. Bylo to jenom takové malé milé gesto, ale bylo to hezké. A kantor to taky přežil, přestože to byl náhodou zrovna ten, který hned v prvních dnech protektorátu se bolestně dotkl našich rozjitřených dětských duší. Když kolem reálky duněly těžké německé kamióny, jak okamžitě odvážely výzbroj jičínské posádky, mluvil obdivně o německé organizaci, která to měla do detailu takhle připravené. Ale teď se snad již z toho obdivu probral.

Čím méně bylo těch, kteří se od nás neodtahovali, čím menší byl ten kroužek, tím byl statečnější. Byla to hrstka kamarádů a obdobné to bylo i v okruhu známých mých rodičů.

Ti se nás nejen neodřekli, ale tajně za námi po večerech chodili. Někteří z nich, Mirek Huňát, Míla Pažout a potom hlavně Miloš Hájek pro mne znamenali ještě víc. S těmi jsme ještě jako kluci začínali, ani nevím, jestli tomu mohu říkat odboj, bylo to zpočátku ještě napůl dětské.

(pokračování)


Irena Škodová

Dějiny školy v Libáni – 3

předchozí část

Za první republiky

7. března 1919 se konala na škole oslava narozenin prezidenta T. G. Masaryka. Byl zrušen celibát učitelek. V roce 1919 byla zřízena pobočka při 1. ročníku měšťanské školy. Učitelstvo obnovilo písemným osvědčením slib republice. Oslava 1. výročí republiky byla konána na společné slavnosti, kterou pořádaly všechny zdejší spolky s městskou radou. V roce 1920 bylo vzpomenuto 250. výročí úmrtí J. A. Komenského. Bylo též povoleno vyučovat nepovinně jazyku francouzskému. V Československu se konalo sčítání lidu, vypomáhali učitelé jako sčítací komisaři. Na jaře byly lesy zachváceny mniškou, děti byly upozorněny na ničení. Na konci školního roku byly podniknuty výlety na Prachov, na Riegrovu stezku a do Hořic. Bylo odsouhlaseno nové uspořádání školy a to v tom smyslu, že bude 5 nižších tříd osmitřídní školy stejnoměrně pro chlapce i dívky a měšťanská škola byla přihlášena za smíšenou stejně přístupnou chlapcům i dívkám.

V roce 1921 byly ze tříd odstraněny kříže, konala se sbírka na pomoc Rusku. 22. října zavítal do Jičína prezident T. G. Masaryk, na školách bylo volno, učitelstvo se účastnilo slavnosti v Jičíně. Dne 13. července 1922 byl vydán tzv. Malý školský zákon, kterým se zavádějí nové předměty – Občanská nauka a výchova, Ruční práce pro chlapce i děvčata, Nauka o domácím hospodářství. Důležitou reformou bylo i rozšíření školní docházky na plných 8 let a zrušení všech úlev. Žáci byli též zproštěni povinné docházky na vyučování náboženství. Počet žáků ve třídě se snižuje na 60, na školách jednotřídních na 50. Koncem školního roku 1922–1923 se konala školní výstava v kreslírně. Mnoha rodiči i veřejností zde byly s velkou pozorností prohlédnuty ruční práce dívek, sešity, výkresy, rysy, pomůcky. Zvláště upoutal "Dětský koutek" vyzdobený hračkami, jež děti většinou samy zhotovily a "Perníková chaloupka". Následovala okresní školní výstava, kde byly význačnější práce ze škol celého okresu.

V roce 1924 se konala na škole slavnost na památku 100. narozenin B. Smetany. Rovněž bylo vzpomenuto 25. výročí smrti libáňského rodáka dr. J. Emlera, univerzitního profesora, archiváře města Prahy a spisovatele historických děl. Z popudu ministerstva školství a národní osvěty zavítalo do Libáně 10 učitelek a učitelů ze Slovenska z Nových Zámků. Úkolem tohoto studijního zájezdu bylo seznámit se s naším školstvím, poznat dále náš průmysl, polní hospodářství i krajinné krásy. Hostům se ve škole líbilo, zhlédli i zdejší cukrovar, drožďárnu a továrny na výrobu kuřáckých i psacích potřeb. Byl pro ně uspořádán i zájezd do Dětenic, kde si prohlédli vzorné hospodářství tamního velkostatku. V tomto roce odešel na trvalý odpočinek dlouholetý ředitel školy J. Straka. Na škole působil 38 let. Novým ředitelem se stal dosavadní odborný učitel R. Sakař. Bylo též vzpomenuto 10-letého rozvinutí praporu České družiny v Kyjevě a pořádána oslava J. Žižky z Trocnova.

Pomník M. Jana Husa. Foto: J. Ullrich

Rok 1925 byl pro Libáň významný tím, že 6. července se konalo slavnostní odhalení pomníku Mistra Jana Husa. Ve školní kronice je psáno: "S mistrovstvím ducha Šalounova spojilo se umělé dláto J. Bílka z Podhorního Újezda a vytvořilo se dílo, které bude hlásati po staletí našim potomkům pokrokovost a rozhodnost našeho občanstva, které nelekalo se ohromného nákladu 100000 Kč, nelekalo se boje, jejž bude podniknouti pro odstranění sochy s . sv. Josefa /socha sv. Josefa stála na místě nyní pomníku M. J. Husa, byla přemístěna ke kostelu/. Dík taktnosti a rozvážnosti občanstva, vše odbylo se v klidu. Tím větší je obdiv každého, že současně řeší se otázka vodovodu a kanalizace města, což vyžaduje náklad skoro 1 a půl miliónu Kč. Největší zásluhy o pomník získali si pan J. Kolbaba – starosta města, JUDr. Mach – advokát, J. Palouš – odborný učitel, Fr. Křepelka – městský tajemník." Tolik školní kronika. Slavnost se konala pod záštitou ministerského předsedy A. Švehly, ministra železnic J. Stříbrného, ministra školství dr. I. Markoviče a ministra obchodu ing. L. Nováka. Slavnostním řečníkem byl zemský inspektor V. Beneš.

V roce 1926 došlo k zajímavé školní stávce. Občané z Kozodírek neposílali do školy děti, požadovali silnici do Libáně. Ředitelství školy je upozornilo na nezákonnost tohoto jednání, této výzvy ale neuposlechli. Místní školní rada toto oznámila okresnímu školnímu výboru, který potrestal osnovatele stávky 100 Kč pokutou. K 50. výročí smrti Fr. Palackého se konala oslava. S podporou místní školní rady a městské spořitelny se mohly uskutečnit školní výlety na Karlův Týn, do Berouna, na Křivoklát, do Prahy, na Macochu, do Brna, do Krkonoš. Dne 3. prosince 1926 zavítal do Libáně americký školský pracovník profesor Wil. S. Monroe. Byl vyslán vládou, aby studoval školské poměry ve Francii, Československu, Bulharsku, Palestině a Albánii. Již před válkou studoval poměry v Čechách, o čemž vydal svoje paměti. Při této cestě v roce 1912 při návštěvě Prachovských skal mu zdejší učitel J. Palouš dělal tlumočníka. Od té doby udržovali mezi sebou písemný styk. Při novém zájezdu do Čech oznámil svému příteli Paloušovi, že ho navštíví. Této náhodě lze děkovat, že tak významná osobnost zavítala k nám. Naši žáci naň působili dobrým dojmem, vše pochválil a pozval učitele i žáky k sobě na farmu. Byl nadšen pokrokem mezi první a nynější návštěvou.

V roce 1927 byl na vlastní žádost dán na trvalý odpočinek F. Janský, školník. Ve škole pracoval 24 a půl roku. Jeho nástupcem byl z pěti uchazečů vybrán Fr. Buchta. Bylo požádáno o rozdělení správ obou škol – obecné a měšťanské. Na zdejší škole hospitoval 3. a 4. ročník učitelského ústavu z Jičína.

(pokračování)


Dědeček a paní Pacíková

V 1. čísle letošních Listů starohradské kroniky upoutal mou pozornost
článek paní Jarmily Havelkové-Kyzivátové o jejím dědečkovi. Vzpomněl jsem si, že ve školním roce 1936–37 jsem chodil ve Vídni do české školy spolku Komenský s dcerou hodináře a zlatníka p. Kyziváta, který měl obchod ve III. okrese na Erdbergstrasse. V rodinných písemnostech jsem vyhledal brožuru Slavnostní list Českoslovanských střelců ve Vídni XV. vydaný u příležitosti rozvinutí praporu v r. 1914, kde jsou uveřejněny fotografie protektora slavnosti továrníka Václava Kyziváta a jeho manželky Marie, I. čestné dámy praporu. Tuto památku mám proto, že můj dědeček Matouš Turčín byl tehdy starostou vídeňské jednoty střelců.

Nejvíce mě však upoutalo vypravování o paní Anně Pacíkové, která kdysi měla krám v Běcharech. Její dcera Bohumila se provdala za amerického Čecha Ludvíka Petrse, majitele velké natěračské firmy v Chicagu. Po vzniku Československa prodali v Americe svůj majetek a vrátili se do vlasti. Peníze uložili v bance a jak se vypravovalo, žili z úroků. V roce 1928 si postavili v Jičíně vedle nás vilku. Měli dceru Libuši a dva syny, kteří studovali v Praze, Ludvík na technice a Evžen na Vysoké škole obchodní. Všichni tři se narodili v Americe. Petrsovi byli dobří sousedé. K nim často přijížděla paní Pacíková, která nás nikdy neopomněla navštívit a pohovořit s námi. Jako děti jsme ji rády poslouchaly. Po několika dnech se opět vracela do Běchar, kde v domku, který prodala, měla výměnek.

Za války Petrsovi synové odjeli do Anglie, kde se účastnili boje proti Německu. Pan Petrs po vstupu USA do války byl jako Američan internován. Paní Pacíková odešla do ústavu, který pro starší lidi zřídila v zámku v Rožďalovicích kongregace milosrdných sester řádu sv. Karla Boromejského. I z Rožďalovic několikrát přijela do Jičína.

Paní Pacíková se dožila vysokého věku a o svých zážitcích dovedla poutavě vyprávět.

Oldřich Turčín


Odešli navždy

Počátkem letošního léta zemřeli brzy po sobě čtyři naši dlouholetí přátelé a spolupracovníci.

Jaroslav Matějů se narodil 13. dubna 1914 na Bačálkách v rodině soukromého rolníka a starosty Václava Matějů. Navštěvoval obecnou školu ve staré škole na Ličně a měšťanskou v Libáni. Později vystudoval Bradáčovu rolnickou školu v Jičíně.

Vojenskou službu vykonával v Jeseníku v pevnosti. Po ukončení války se se svou manželkou Růženou rozenou Ottovou /z Brodku/ odstěhoval na Karlovarsko. V Sedlečku nejprve soukromě hospodařil a pak byl od založení JZD Sedlečko až do odchodu do důchodu v roce 1974 prvním a jediným předsedou tohoto družstva. Byl uznávaným hospodářem v celém širokém okolí. S manželkou vychovali čtyři děti, všechny též zemědělce. Přesto, že od svých 31 let žil mimo své rodiště, do posledních dnů si k němu zachovával úzký vztah a zajímal se o dění v něm. Již od dětství se staral o přírodu, historii, numismatiku, byl vášnivým myslivcem a dobrým včelařem. Patřil také k dlouholetým spolupracovníkům Listů starohradské kroniky.

23. června 1996 Jaroslav Matějů zemřel ve věku 82 let.

-jm-

28. června zemřel náhle ve věku 65 let sochař a řezbář Sergej Roule. Působil v Praze jako restaurátor a do našeho kraje přišel před dvacetipěti lety, kdy si koupil v Sobotce chalupu. Po čase začal jezdit i na Staré Hrady, kde se podílel na výzdobě zámku (recepční síň, státní znak ve svatební síni, velká dřevořezba zámku podle jeho nejstaršího vyobrazení) i na restaurování některých uměleckých děl (ikona z pracovny Františka Volfa). Ve výstavní síni se představil svými řezbářskými pracemi v letech 1975 a 1990. Několikrát do roka jsme ho mohli přivítat na vernisážích, kdy bez říkání pomáhal při stěhování židlí a jiných organizačních pracích. S charakteristickým plnovousem a v typické kožené vestičce se sem rád vracíval – pět dní před smrtí naposledy…

30. června odešel navždy malíř Franta Patočka z Liberce. Bylo mu 87 let. Rodák z Lomnice nad Popelkou miloval rodný kraj a zvěčnil ho stovkami, ba tisíci kreseb a obrazů. Vyšly i tiskem péčí liberecké České besedy i lomnických vydavatelů. V živé paměti máme i jeho starohradskou výstavu, kterou nám připravil a s manželkou Marií pečlivě nainstaloval v roce 1985. Tehdy nám Staré Hrady také "vyportrétoval" a starohradská galerie se může pyšnit jeho krásným obrazem.

O měsíc později, 29. července 1996, zemřela v Praze ve věku 86 let paní Květa Chvalovská, vdova po libáňském učiteli a hudebním skladateli Karlu Chvalovském. Zajížděla do Libáně věrně téměř do konce života a pečlivě opatrovala odkaz svého manžela. Jeho cenný archiv uložila v literárním archivu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech.

K. B.


Staré pohlednice z Libáňska

V našem seriálu pokračujeme dvěma pohlednicemi, které vydal libáňský knihař František Vacek. Byly odeslány z Libáně v letech 1906 a 1910.

Pohlednice č. 1
Pohlednice č. 2


Z literárního archivu

Co napsala Josefa Náprstková Eduardu Jelínkovi před sto lety

"… kdopak by teď nepotřeboval klid – vždyť žijem v době samých telefonů, migrofonů, elektriky a jak se všechny ty nové vynálezy jmenují, a tím naše nervy trpí; na tyto nové vynálezy měla by příroda též jiné lidi tvořit, neb co bylo za Adama, to už nestačí." /dopis z 21. 7. 1892 je uložen ve fondu Eduard Jelínek v LA PNP/.

Vypsal: Bohdan Zilynskij


Staré Hrady v tisku

– Alena Pospíšilová zhodnotila ve Zpravodaji Šrámkovy Sobotky č. 3/96 návštěvu dětských čtenářů ze Sobotky na Starých Hradech.

– Starohradského pracoviště LA PNP si povšimly Noviny Jičínska 10. 7. (stěhování pracovny Aloise Jiráska) a 2. 9. (sbírka českých exilových časopisů) a Slánský obzor roč. 3/1995 (literární pozůstalost Evy Jurčinové).

– O našem časopise se zmínily Literární noviny č. 26 (články Ivana Slavíka) a č. 32 (článek Ludvíka Kundery o Janu Řezáčovi).

– V centru pozornosti tisku byly i starohradské výstavy. Zaznamenaly je Zemské noviny 14. 6. (Jiří Tobiáš); Zemské noviny 8. 6. a Noviny Jičínska 8.,10. a 11. 6. (Petr Kmošek a beseda s Františkem Lukešem); Tip Jičínska č. 2/96 a Noviny Jičínska 21., 22. a 25. 6. a 3. 7. (Vladimír Komárek); Zemské noviny 12. a 20. 7. a Noviny Jičínska 1., 8. a 9. 7. (3 grafičky z Bratislavy); Zemské noviny 19. a 27. 7. Pojizerské listy 7. 8. a Noviny Jičínska 18., 22. a 25. 7. a 2. 8. (Libor Hofman a beseda s Ladislavem Špačkem); Noviny Jičínska 1., 2., 3., 5. a 6. 8. (Jan Rapin); Zemské noviny 16. 8., Noviny Jičínska 16., 17., 19. a 21. 8. a 11. 9. (Miroslav Bravenec); Noviny Jičínska 29., 30. a 31. 8., 2., 3. a 14. 9. (česko-australská výstava a výstava Františka Škody v Libáni); Noviny Jičínska 12., 14., 16. a 21. 9. (Miloš Kalista).

– Starší starohradské výstavy připomněly Zemské noviny 11. 5. (Věra Hörstová), Pojizerské listy 19. 6. (Natalie a Vladimír Hlubučkovi) a Noviny Jičínska 11. 7. a Pojizerské listy 17. 7. (Přemysl Dolenský).

– O vztahu umělců ke Starým Hradům napsaly Pojizerské listy 17. 7. při úmrtí Franty Patočky a Zpravodaj Šrámkovy Sobotky č. 4/96, Noviny Jičínska 4. 7. a Pojizerské listy 24. 7. při úmrtí Sergeje Roule.

– Nesrovnalosti v autobusových jízdních řádech kritizoval Karol Bílek v Novinách Jičínska 15. 6. a ve Svobodném slově 29. 8.

– Na rok 1968 vzpomněl Karol Bílek ve Svobodném slově 30. 8.

– Oldřiška Tomíčková recenzovala Šimákovskou konferenci v časopise Pod Zvičinou č. 3/96. Zmínila zde i Staré Hrady.

Kubátová Marie: Muzikantský řemeslo /Music Cheb 1996, 152 s./. Drobná knížka, uvedená také konstatováním, že vznikla i zásluhou spisovatelčiny maminky Amalie Kutinové, jejíž rukopisy jsou uloženy na Starých Hradech. Dýchá z ní pravá člověčina, v knihovničce si ji rádi postavíme na dosah vedle knížek dalších přátel Starých Hradů, které vyšly v poslední době a v kterých si také potřebujeme čas od času zalistovat a potěšit se /např. bibliofilie Vladimíra Komárka Srdce ve skříni /Lyra Pragensis 1995, 102 s./ nebo knížka Františka Lukeše Byl jsem nablízku /Zámek Poděbrady 1996, 148 s./. Půvab knížky zvyšují ilustrace Vladimíra Renčína.

Waldhauser Jiří: Keltové na Jizeře a v Českém ráji /Lidové noviny Praha 1996, 144 s. a mapka/. S mnoha fotografiemi a kresbami Andrey Waldhauserové vychází dílo, které nás poutavě seznamuje se stavem poznání keltského osídlení zkoumané oblasti. Vysoce odborná a přitom přístupně napsaná kniha nás zavede i na Libáňsko a poučí o keltských nálezech v Bystřici, Kopidlně, Osenicích, Údrnické Lhotě a především u Hřmenína a Markvartic. Je tu citována myšlenka ing. Františka Táborského ze Sedlišť o možném účelu keltské svatyně u Hřmenína jako astronomické stanice.

Bílý Jiří: Jezuita Antonín Koniáš. Osobnost a doba. /Vyšehrad Praha 1996, 280 s./. Obsáhlé zhodnocení života a díla Antonína Koniáše působí občas jen jako dosud nehotové shromáždění materiálu. Zde se dozvídáme i o jeho působení ve 20. a 30. letech 18. století v Jičíně a v děkanátech kopidlenském a ostruženském /mj. v obci Nadslav a Štidla/. Škoda, že autor nezná archivní materiály i o jeho působení v Libáni r. 1739. P. Koniáš byl i v přátelských stycích s kopidlenskou a starohradskou vrchností – Šliky – a Františku Josefu Šlikovi věnoval svůj spis Zlatá denice.

Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 31. 5.–1. 6. 1996, okres Jičín. Český statistický úřad, oddělení Jičín 1996, 52 s./. Rozmnožená publikace přináší podrobné údaje o volbách na okrese Jičín.

Ulrychová Eva – Krsek Oldřich: Prusko-rakouská válka v roce 1866 na Jičínsku /Okresní muzeum a galerie Jičín 1966, 32 s., 16 s. fotografických příloh a mapka/. Podtitul této brožurky zní Průvodce po bojišti u Jičína. A skutečně si neklade jiné cíle. Po stručném poučení o příčinách a průběhu války nás provádí třemi trasami po jičínském bojišti a dalších památkách na válku; nechybí ani údaje o složení bojujících armád. V seznamu použité a doporučené literatury ale postrádáme např. práce Miroslava Hataše a ani se závěrem úvodu nelze souhlasit, neboť bojovníci z roku 1866 nebyli posledními vojáky, kteří se zbraní v ruce bránili českou zemi.

Štěpánová Emilie: Válka 1866 na Sobotecku očima kronikářů /Knihovnička Českého ráje Sobotka 1996, 52 s./. Autorka shromáždila 21 dobových zápisů soukromých, obecních, farních a školních kronik ze Sobotecka a po krátkém popisu průběhu války je důkladně zhodnotila a připojila jejich edici. Připojen je i seznam literatury. Máme v rukou velmi užitečnou knížku, která se na několika místech dotýká i událostí na Libáňsku.

Zázrak nového společenství /Městské kulturní středisko Sobotka 1996, 48 s./. Ke 40. ročníku kulturního festivalu Šrámkova Sobotka vyšel skromný sborníček se vzpomínkami 17 účastníků a organizátorů. Několik z nich vzpomíná i na návštěvy "šrámkovců" na Starých Hradech.

Klíč k Libáňsku /Volné sdružení HJ Prášilovi Jičín 1996/. Dvě hezky upravené mapky s kresbami Karla Šoltyse a základními údaji o Libáni, Psinicích, Křešicích, Zlivi a Kozodírkách. Podobné Klíče vyšly i k Jičínu, Sobotce a dalším místům okresu.

Český ráj. Turistická mapa. /Tygros Turnov 1996/. Hezky graficky řešená mapa zahrnuje na jihu i naši oblast až po Brodek a Psinice. Druhá strana je věnována místopisným údajům a reklamě.

Libáňské noviny č. 5 červen 1996 (16 stran) otiskují návrh obecního rozpočtu, informace o současném dění (kino, zahrádkáři, Sokol, mateřská a základní škola, lékárna aj.). Milada Zubatá píše o výstavě Lídy Jurkovičové a Jarmila Šedivá o májovém koncertu v Libáni. Válečně události 1866 na Libáňsku přibližuje Eva Ulrychová. Zajímavý je otisk pamětního zápisu JUDr. Ladislava Macha o vzniku Husova pomníku v Libáni i přetisk části vzpomínek Marie Mrákotové. Nechybí ani pokračování seriálu MUDr. Viléma Hofmana o stomatologické péči a řada fotografií.

Soukup Vladimír – David Petr: Český ráj – Jičínsko. 10. svazek Průvodce po Čechách, Moravě a Slezsku, vydalo nakladatelství S&D Praha 1996, 160 stran. Tento turistický průvodce vychází s mnoha ilustracemi (i starohradský zámek) a dílčími mapkami a obsahuje podrobné údaje i o Libáňsku. Škoda, že přináší některé stále se opakující chyby (v Sedlištích je údajně sousoší sv. Vavřince a Donáta z r. 1755), zastaralé údaje (děla už dlouho na nádvoří starohradského zámku nejsou) i neopravené překlepy (Jíkův mlýn místo Jílkův aj.). Na vydání této jinak sympatické knížky se podílely i obecní úřady Libáň a Staré Hrady.

Východní Čechy v tisku 1994 (Státní vědecká knihovna Hradec Králové 1996, 393 s.). Další ročník užitečné bibliografie, obsahuje i řadu záznamů o dění v Libáni a ve Starých Hradech tak, jak byly zachyceny v tisku.

Zpravodaj Veselice vychází již od roku 1992 a dosud dostali čtenáři do rukou devět čísel. Obsahují řadu svěže psaných příspěvků z historie i současného života obce. Jednotlivá čísla mají čtyři až deset stránek formátu A4. Redakční radu tvoří od počátku Josef a František Pažoutové, ing. Josef Doškář a Marcela Šafránková; později přibyli Rudolf Dufek a Jaroslava Kabrnová. Zpravodaj této malé obce nedaleko od nás ukazuje dobrou spolupráci obecního úřadu, občanů, spolků, chalupářů, kronikáře i rodáků a přátel obce. Blahopřejeme a těšíme se na další čísla.


Drobné zprávy

Průvodcovskou službu na starohradském zámku vykonávali o letošních prázdninách opět žáci libáňské školy a jičínského gymnázia. Správněji ovšem musíme napsat žákyně. Byly to Eva a Jitka Bílkovy, Helena a Kateřina Havlíkovy, Lenka Kučerová, Jana Řezníčková, Adéla Švorcová, Dana Vynikalová a Veronika Zacharníková. Byly vynikající, náročný výklad zvládly ke spokojenosti turistů, pomáhaly při vernisážích a bez problému prováděly i anglicky a německy. Děvčata, díky!

Starohradskou zámeckou galerii obohatili v posledních týdnech svými dary Petr Kmošek (obraz), Miroslav Bravenec, Libor Hofman, Věruna Melčáková-Juneková, Jan Rapin, Kamila Štanclová a Blanka Votavová (grafiky). Všem srdečně děkujeme!

Staré Hrady v rozhlase: Téměř všechny naše kulturní akce propagovala v královéhradeckém rozhlase redaktorka Vlaďka Matějková. Zazněly tam i její rozhovory natočené ve Starých Hradech s Jiřím Ješem (27. 7.), s Liborem Hofmanem (29. 7.) aj. – Hodinový rozhovor s Karolem Bílkem připravil redaktor Aťa Seidl pro mladoboleslavské Radio Jizera 30. 7.

Přátelé Starých Hradů jubilují: 90 let oslavil 13. 7. liberecký kulturní pracovník prof. Jaroslav Tomsa, který již několikrát rozezněl klavír v krbovém sále starohradského zámku. – Sedmdesátin se dožil 13. 7. spisovatel a dlouholetý pracovník literárního archivu Památníku národního písemnictví, redaktor a náš spolupracovník ing. Lubomír Vaculík, známý i pod literárním jménem Lubomír Tomek. – 1. 7. 1936 se narodila básnířka, spisovatelka a ekoložka Jana Štroblová. I ona již několikrát byla na Starých Hradech a besedovala tu se svými čtenáři. – K přátelům Starých Hradů patří také básník a odnedávna i politik ing. Karel Sýs, který se narodil 26. 7. 1946. – 19. 9. oslavil sedmdesátku i malíř Bohumil Ceplecha, který u nás maloval i vystavoval. Všem blahopřejeme!

Hodně práce udělaly v letošním roce studentky, které byly zdarma na brigádě na pracovišti literárního archivu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech. Pomáhaly při zpracovávání archivních materiálů, lepení štítků na archivní kartóny, rovnání tiskem vydaných soupisů archivních fondů atd. Poděkování a uznání patří Evě a Jitce Bílkovým z gymnázia v Jičíně, Heleně Havlíkové ze základní školy v Libáni, Evě a Kláře Hlaváčovým z gymnázia v Mostě a z Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové, Evě Flanderkové a Andrey Volencové z gymnázia F. X. Šaldy v Liberci, Martině Mašínové z filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Šárce Snížkové z pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Je obdivuhodné, kolik obětavých děvčat mezi námi žije!

Pan Ladislav Tuláček ze Starých Hradů se dožil 18. srpna 1996 v plné svěžesti 75 let. Stále je starostou Sboru dobrovolných hasičů a členem rady Osvětové besedy ve Starých Hradech a pracuje jako člen ostrahy PNP. Navíc je i dlouholetým dopisovatelem našeho časopisu a jeho příspěvky mají čtenáři velmi rádi. Blahopřejeme a těšíme se na další články.

Jitka Bílková ze Sedlišť, žákyně primy jičínského gymnázia, se umístila v celostátní Soutěži mladých badatelů v oboru historie pořádané Nezávislou památkovou unií v roce 1996 na 5. místě prací Slepý učitel hudby Josef Škoda z Libáně. Vyhodnocení se konalo v Kutné Hoře 26. června 1996.

Parkovou úpravu nádvoří starohradského zámku obdivovali všichni letošní návštěvníci. Udržovaný trávník, sestříhané keře, čisto. Navíc i okružní cesta na nádvoří kolem parku dostala v září nový povrch z drobných bílorůžových kamínků. O vzhled parku mají zásluhu zvláště pánové Josef Miclík a Václav Stejskal, kteří zde se sekačkou strávili mnoho hodin.

Východočeská energetika opravila v letošním létě transformátory v několika obcích na Libáňsku. Novou omítkou září například v Bystřici a v Sedlištích. Práce provedla firma Lachman z Kněžic.

Literární archiv Památníku národního písemnictví byl v posledních měsících obohacen cennými přírůstky, které jsou uloženy ve Starých Hradech. Patří k nim osobní fondy archiváře Pavla Křivského a jeho manželky Marie Pavlíkové, spisovatele dr. Václava Šolce aj. Na zámek byla rovněž přestěhována pracovna spisovatele Aloise Jiráska, která bude po restaurování otevřena veřejnosti v příštím roce. Velmi zajímavá je i sbírka českých exilových časopisů z pozůstalosti redaktora Františka Váni, vydavatele časopisu Hlas domova v Austrálii.

Vzpomínka: 27. září 1996 by se dožil 100 let pan Václav Kůžel ze Sedlišť. Stále vzpomíná dcera Jana Svobodová s rodinou.

Kulturní kalendář: 11. 7. 1891 se narodil v Libáni malíř Vladimír Silovský. – 25. 8. 1991 zemřel dlouholetý pracovník MNV Libáň Josef Bernkopf. – 1. 9. 1896 se poprvé otevřely dveře měšťanské školy v Libáni. – 12. 9. 1971 zemřel řídící učitel Břetislav Finke, vlastivědný pracovník z Dětenic. – 25. 9. 1906 se narodil hudební skladatel Jaroslav Ježek, spolužák a přítel Josefa Škody, k němuž často jezdíval na Veliš a do Libáně.

Naši jubilanti: 85 let oslavil 21. 9. v Nitře dlouholetý libáňský děkan P. Imrich Solnica. 80 let se dožil 2. 9. Václav Linhart z Mělníka, rodák ze Sedlišť. 75 let bylo 6. 7. Jaroslavu Markovi z Libáně, dlouholetému členu naší Osvětové besedy, a 24. 7. Heleně Horáčkové ze Sedlišť. 30. 7. oslavil sedmdesátiny pan Václav Jílek ze Sedlišť. Blahopřejeme!

Úmrtí: 19. července zemřel ve věku 70 let pan Ladislav Jonáš ze Starých Hradů. 22. září zemřela paní Danuše Košťáková z Libáně ve věku 62 let.

Redakční:
Děkujeme všem stálým odběratelům, kteří poslali letos zvýšené předplatné. Někdy to byly značné částky (zvláště děkujeme prof. Olze Kyzivátové z Vídně, manželům Z. a S. Wintersovým z USA, panu Vaníčkovi ze Starých Hradů). Žádáme ty předplatitele, kteří letos ještě nevyrovnali příspěvek, aby tak učinili co nejdříve.


Místo pozvánky

Obrazy Miloše Kalisty si můžete prohlédnout do 10. října ve výstavní síni v arkádách. Do konce letošní výstavní sezóny, tzn. do 3. listopadu 1996, jsou přístupné výstavy obrazů a grafiky Ivo Švorčíka ve výstavních sálech v gotické části zámku, výstava kresleného humoru Miloslava Švorce v arkádách a výstava pohlednic z Českého ráje na chodbě 1. patra zámku.

Vernisáž výstavy Miloše Kalisty 14. září byla spojena s flétnovým koncertem Petry Schäferové a Vladimíry Sůvové, na zahájení výstavy Ivo Švorčíka přijel náš vynikající houslista Čeněk Pavlík, který tu 28. září koncertoval již popáté.

Po zahájení výstavy Miloslava Švorce 13. října bude následovat beseda s vynikající atletkou, účastnicí paralympiády v Atlantě ing. Věrou Jiráskovou ze Sobotky, která jako vozíčkářka reprezentovala Českou republiku ve vrhu koulí a v hodu diskem a oštěpem. Začátek ve 14 hodin.


Alois Chalupa

Broskev

Ach bože jaká to slast
potěžkat v rukou velikou broskev
a za sto drachem
jich pak nakoupit celý kilogram

Broskev je ňadro ženy
v sametu oděné
sladká jak úsměv na konci léta
vyrostlá pod řeckým nebem
ze stromů s kořeny pronikajícími
až někam k dávnověku

Broskev je plodem
spojujícím dějiny lidí
dnešek s minulostí
I lidi mezi sebou
Starého sadaře
který bez váhy poctivě naváží
a ještě přidá úsměv od ucha k uchu
se mnou neznámým
To abych měl vzpomínku na řecké nebe
moře a slunce
na Olymp

Asi to všechno už ví
starý prodavač broskví
když podává do ruky z ruky lahodný plod
Ach bože jaká to slast


Martin David: Starohradský zámek


Jaroslav Marek: Komíny na starohradském zámku



Menu