Logo L.S.K. od r. 1996


Číslo 2Ročník XX.Červen 1997



Irena Škodová

K výstavě Marie Javůrkové

Vážení přátelé, vy i já milujeme krásno, proto nás naše kroky vedly sem – do výstavní síně starohradského zámku, kde se nám svými obrazy představuje paní Marie Javůrková, rodačka ze Sedlišť. Vystavovala zde již jednou, a to v roce 1991. Za těch několik let, které od té doby uplynuly, můžeme v tvorbě Marie Javůrkové zaznamenat zřetelný umělecký posun.

Malování je její velikou zálibou. Není profesionální výtvarnicí, ale chce svými obrazy připomenout hezčí stránky našeho života – květiny, zvířata, romantická zákoutí i zátiší, líbezná místa v naší krajině, protože zla, špatnosti a všelijakých hrůz je kolem nás dost.

Miluje květiny, ty zvítězily dokonce nad knihami, které dříve prodávala. Dnes je vedoucí prodejny květin v Dolním Bousově. A je jí moc dobře – nyní cituji její slova – že lidé nezapomínají dělat radost jeden druhému a kupují kytice jako dárky pro potěšení jiných. A i ona nám dává dárky v podobě svých obrázků.

Rozhlédneme-li se kolem, dýchne na nás něha, svěžest, láska z čistých a jasných obrazů, miniaturních i rozměrnějších. Její oleje, akvarely, kresby tužkou i uhlem nás rozhodně upoutají. Sympatické jsou i její portréty, některé lehce načrtnuté, ale vždy vyzařující ducha osobnosti. V některých dílech jsou skryty prožitky a dojmy z cest po Francii a Itálii. Cestování je druhou velikou zálibou autorky. Matička Země je nádherná, stojí za to ji chránit a milovat – to jsou opět vlastní slova autorky.

Lásku k zemi rodné i vzdálenější, tu můžeme vycítit z děl Marušky Javůrkové právě dnes, kdy opět začíná nové jaro. Popřejme tedy Marušce hodně dalších tvůrčích úspěchů a nám všem pěkný umělecký zážitek.

Marie Javůrková ve výstavní síni


Petr Bednář a frýdlantské umělecké smalty

Dubnová výstava smaltů Petra Bednáře ve výstavních síních zámku Staré Hrady byla pro návštěvníky jistě překvapivým zážitkem. Během několikaleté výstavní činnosti se zde vystřídala řada autorů a žánrů, technika smaltů však je přece jen něco mimořádného a jen málo výstavních síní v České republice se může takovým typem výstavy pochlubit. O to více, že smalty, přes pochmurné dubnové počasí, na kamenných zdech gotických síní zářily a svítily svým vnitřním, utajeným světlem a připomínaly mnohdy překrásné šperky.

Petr Bednář /nar. 1946 v Ostravici/ svou tvorbou reprezentuje poměrně malý okruh autorů v České republice, kteří se soustavně touto krásnou, ale náročnou technikou zabývají. Při všeobecném úpadku smaltárenství v minulých desetiletích, kdy se omezil komerční zájem jen na masovou výrobu nádobí a kovových kuchyní, se ve Frýdlantě nad Ostravicí v podhůří Beskyd, díky němu a několika nadšencům, podařilo zdokumentovat kus tradičních technologií a přidat k nim nové, dosud nevyzkoušené technologické postupy. Jejich ověřování probíhalo právě na volné umělecké tvorbě. Soustavná práce, trvající již dvě desetiletí, se pomalu promítla ve fenoménu, který nazýváme "frýdlantská smaltérská umělecká škola". K jejím přínosům především patří řada nových technologických postupů použitých v uměleckém smaltu. Jde například o využívání nekrytých podkladů, použití vysokých vrstev smaltu, různých kombinací barvítek, použití cínu, podkladů z nerezového plechu apod. Tyto nové postupy neslouží, jak to bylo donedávna běžné ve světě a u nás, k realizaci dekorativních prací, ale podílejí se na vzniku děl s výraznými uměleckými ambicemi. Petr Bednář a další umělci, kteří s ním spolupracují, dokazují, že i technické smalty, doposud používané jen jako ochranné a nebo dekorativní techniky, mají ohromné nevyužívané možnosti ve výtvarné tvorbě, že smalt, jedna z nejstarších uměleckých technik, známá již v pravěku, je schopna svými vlastnostmi vyjádřit velmi intenzivně prožitek současného umělce. Hloubka, kterou tavením sklovitá hmota dostává, i škála barevností velmi citlivě reagují v rukou umělce na současný svět.

K nejvýraznějším uměleckým osobnostem frýdlantského okruhu patří právě Petr Bednář. Ve svých filozoficky motivovaných pracích reaguje na zplanění života, postihuje hlubokou symboliku vztahu člověka a přírody a objevuje zapomínané hodnoty, např. v cyklu Slované. Jeho dílo působí monumentálně, výrazně expresivně především vervní kresbou. Většinou používá černý základový smalt, na který nanáší další vrstvy s kresebnými nebo malířskými prvky. Dovede vytvořit motiv pomocí razantní kresby, stejně jako vysokých hmotových struktur nebo s použitím lazurních barev. Citlivě reaguje na zvolený okruh témat – k nimž patří především zachycení vztahů člověka a přírody, vztahů mezi lidmi, řešení existencionálních pocitů, uvažování nad odkazem tradice, na výstavě ve Starých Hradech doložené například i zpracováním literárních textů.

Tento skromný umělec reprezentoval české smaltérské umění již několikrát na největším mezinárodním setkání smaltérů v Limoges, ale i na výstavách v Tokiu, Coburgu, které patří k nejprestižnějším světovým přehlídkám tohoto uměleckého žánru. U nás vystavoval mj. na I. trienále smaltů ve Frýdku-Místku, jediné výstavě tohoto typu u nás, která bude mít letos na podzim své pokračování, představil se na velké výstavě v Národním technickém muzeu v Praze a také v nedalekých Poděbradech. Jeho dílo je zastoupeno ve sbírkách řady institucí v zahraničí i u nás a realizoval také řadu monumentálních děl pro architekturu. I drobnější práce na výstavě ve Starých Hradech naznačily, že umělec dovede spojit výrazný ideový podnět s monumentálním patosem.

Návštěvníci výstavy zde měli možnost doplnit své znalosti o běžných emailech, používaných hlavně v dekorativním šperkařském řemesle a zlatnickém řemesle od nepaměti, jak je známe zvláště z přihradkového smaltu, maleb s použitím smaltu nebo jiných technik, charakteristických pro jednotlivé oblasti, kde se smalt vyskytoval (v Evropě např. v Itálii, Francii, Německu), o vysoko tavitelné technické smalty. S jejich využitím se ve Frýdlantě nad Ostravicí začalo v polovině minulého století a výrobky byly na přelomu století vynikajícím exportním zbožím, které proniklo do celého světa. Současná umělecká tvorba Petra Bednáře a dalších výtvarníků začíná tuto tradici v jiném slova smyslu naplňovat.

Karel Bogar


Od vánočních dárků k výstavě

Mezi mými vánočními dárky byl jeden, který mě velmi zaujal. Byl to kalendář s krásnými, doslova hřejivými obrázky, o kterých jsem se z popisek dozvěděla, že jejich autory jsou lidé, kteří je malují ústy nebo nohama, protože jsou postižení a ztratili možnost manipulovat rukama. A právě v tu chvíli vznikla myšlenka napsat do nakladatelství tělesně postižených umělců UMÚN s. r. o. v Liberci, které tyto kalendáře vydává, a nabídnout jim výstavní prostory na zámku Staré Hrady. Odezva na sebe nenechala dlouho čekat. Zástupci nakladatelství si přijeli prostory prohlédnout, sjednali vše potřebné s Osvětovou besedou Staré Hrady, byl stanoven i den vernisáže. Ta se konala 19. dubna 1997. Počasí přálo, návštěvníků přišlo asi 250. Hlavními aktéry byli umělci – výtvarníci Petr Šrámek, Mgr. Šárka Sýkorová a Zdena Němečková, jejichž obrázky byly vystaveny ve výstavní síni v arkádách. Kromě nich bylo možno zhlédnout i díla Jaroslava Feriance a polského autora Stanislava Kmiecika.

Program vernisáže byl pestrý. Paní Fialová, zástupkyně nakladatelství, ve svém projevu seznámila přítomné s historií celosvětového Sdružení tělesně postižených umělců malujících ústy a nohama, které sídlí v Lichtenštejnsku a bylo založeno v roce 1956 Erichem Stegmannem. Ten měl tehdy na paměti myšlenku, aby postižení nebyli odkázáni na dobročinnost, ale aby si mohli žít i pracovat podle svých představ a možností. Toto sdružení tedy pomáhá talentovaným umělcům – malířům v jednotlivých zemích formou stipendií prostřednictvím nakladatelství.

U nás nakladatelství UMÚN existuje od roku 1993, sídlí v Liberci a vydává kromě uměleckých kalendářů též reprodukce obrazů, jmenovky a přání k Vánocům i Velikonocům.

Po vystoupení paní Fialové umělci předvedli, jak jejich obrázky vznikají. Jejich tvorba v obřadní síni zaujala všechny přítomné, všichni oceňovali jejich nezměrnou vůli a umění, jejich úsilí, které je přivedlo k zvládnutí malířské techniky a k vytvoření uměleckých děl. Promítala se též videokazeta o tělesně postižených umělcích z celého světa, kteří malují ústy a nohama. Hudební soubor ze sociálního ústavu z Hodkovic předvedl potom svůj program.

Celé odpoledne probíhalo v srdečné a přátelské atmosféře. Zdravým připomnělo, že zdraví je nutno si vážit a chránit si ho – a postiženým pak, že jsou rovnocennými členy naší společnosti. A tak malý vánoční dárek přinesl radost a potěšení i dobrý pocit mnoha dalším – nejen mně. Vždyť výstavu navštívilo v dalších dnech přes 1100 lidí – žáci libáňské školy, zájezdy i jednotlivci z řad postižených atd.

Poděkování patří též ředitelství ZŠ Libáň za půjčení televizoru a videa a žákům ZŠ Libáň H. Havlíkové, L. Knížkové, J. Vynikalové, M. Šolcovi, M. Martykánovi a O. Průškovi za organizační pomoc 19. dubna i 1. května. A bez obětavé práce paní Burdové a pana Stránského z nakladatelství UMÚN Liberec by se výstava i vernisáž jistě nepodařila tak bezvadně!

Jestliže se k vám někdy dostane zásilka pohlednic a přání výše uvedeného nakladatelství, vzpomeňte na tuto výstavu a umělce podpořte! Vaše uznání jim dodá sílu, chuť do života, do dalšího malování a snahu po zdokonalení. Tito lidé žijí prací, nepoddávají se osudu, jejich prací je malování. Snaží se o získání prostředků ke svému životu vlastním uměním a přičiněním.

Na vozíčkách zprava: Petr Šrámek, Mgr. Šárka Sýkorová, úplně vlevo: Zdena Němečková. Foto: M. Lucký.

Irena Škodová


1. máj vkročil do Starých Hradů

1. květen je už řadu let spojen v povědomí pravidelných návštěvníků starohradského kulturního dění s něčím vzácným a výjimečným. V ten den je tu každý obdarován. Putují sem lidé ne jen pouhou náhodou, ale scházejí se zde ti, kteří vědí, že je tu obklopí důvěrná atmosféra vytvářená lidmi, kteří za svou obětavou službu umění nečekají žádný zisk, které neprovází žádná bombastická reklama, nedrží je nad vodou movití sponzoři. Ne, není to mýlka, jsme skutečně v roce 1997, i dnes lze (bohudík!) takové nezištné nadšence ještě u nás najít.

Letos už podvanácté přijela do Starých Hradů recitovat paní Hana Kofránková, tentokrát ruskou poezii, verše Vladimíra Vysockého a Mariny Cvetajevové. Milan Dvořák přednesl poezii Alexandra Galiče.

Zároveň se zde zahajovala výstava ukrajinského malíře Michala Ščigola, který našel u nás druhý domov.

Stejně jako na své první výstavě ve Starých Hradech v roce 1993 představil v gotické části hradu kolem devadesáti obrazů. Žádný z nich tu tehdy nebyl vystaven. Na vernisáži promluvil malíř Vladimír Komárek.

Vladimír Komárek zahajuje výstavu Michala Ščigola. Foto: Jaroslav Najman

Pozvánky na Ščigolovu výstavu jsou už samy o sobě uměleckými dílky. Jsou řešeny s vtipem a originálem. Na každé z nich je totiž umístěna malá reprodukce z kolekce jeho vystavovaných obrazů, takže jejich soubor tvoří jakousi druhou, "kapesní" výstavu.

Michal Ščigol v současné době přesídlil z Hradce Králové do Prahy, ale jeho srdce, jak nám řekl v rozhovoru, zůstává stále u jeho přátel nejbližších, v Železnici u Jičína, u lidí, kteří mu před lety nezištně a ochotně podali pomocnou ruku v nejtěžších chvílích jeho života. S úsměvem dodává, že si tam dokonce vyhlédl i místo na tamějším hřbitově, až se jeho životní dráha jednou nachýlí.

Obrazy Michala Ščigola jsou tentokrát poprvé uspořádány do několika cyklů, v nichž se námět prolíná z jednoho plátna do dalšího a pomáhá tak jeho pochopení. Jsou to příběhy umělcovy duše, smysl a plný význam mají jako součást většího celku, proto jsou neprodejné.

Už dříve tíhl M. Ščigol podvědomě k vytváření jakýchsi uměleckých celků, jako byl jeho návrat k romantismu, náměty biblické, zobrazení koní … Za ty sklízel snad nejvíc úspěchů, protože se, jak řekl, rozhodně nepokládá jen za malíře koní. Chce se proto představit mnoha dalšími obrazy, vzniklými vlivem různých lidských emocí, teď už uspořádaných do jednotlivých cyklů vědomě.

Michal Ščigol je umělec s pokorným srdcem. Nepředstírá okázalý nezájem o diváka, velmi mu záleží na tom, aby lidé správně pochopili jeho poselství. Klíčem k jeho nitru jsou právě ony obrazové cykly.

Ten nejstarší vznikl v letech 1968–70 a malíř ho nazval Cesty starým Ruskem. Tehdy hodně cestoval touto zemí a maloval chatrče, polorozbořené kostely, to ale nemělo nic společného s oficiálním uměním té doby. Výstavu asi čtyřiceti takových obrázků mu tehdy v jeho vlasti úřady zakázaly. Malíř to pocítil jako jakýsi převrácený druh uznání.

Cyklus Tristan a Izolda z roku 1993 čerpá námětově ze starých legend o tragické lásce milenců, spojených čarovným nápojem lásky. Ščigol tu však vytváří vlastní komentář k starodávnému tématu. Osobitou výtvarnou interpretaci příběhu, často s ironickým zabarvením.

Další cyklus Díky za každé nové ráno byl inspirován knížkou Haliny Pawlowské (nikoli jejím filmovým přepisem). Opět to však nejsou knižní ilustrace v tradičním smyslu. Obrazy vznikly hned po vydání této prózy v roce 1994 pod vlivem malířova poznání, jak mnohé generační prožitky spisovatelky či jejího otce jsou blízké i jemu.

Velká třešňová loupež z let 1994–95 vznikala ve šťastných tvůrčích chvílích v lázních Železnice při pozorování her dětských pacientů léčebny, mezi něž patřil i jeho synek.

V obrazovém cyklu Ateliér – tempery z černobílého soukromí (z let 1995–96), který M. Ščigol vystavoval už loni v Jičíně na Valdické bráně a v Šolcově statku v Sobotce, odhaluje své nejniternější zážitky, pocity tvůrce, naplněné radostí, ale i skepsí a pochybnostmi o smyslu své tvorby.

Poslední cyklus z roku 1997 má název Skicák strýčka Thea. Malíř se jím vrátil do doby dětství, na pobřeží Černého moře, kde se vždy v létě s bratrem a maminkou koupali, chytali ryby a navštěvovali strýčka Theodora. Tento architekt a malíř si hrál s oběma chlapci tak, že tvořivě dokresloval jejich dětské neumělé kresby a čáry do různých tvarů podle své fantazie. Snad tak zasel semínko pozdějšího výtvarného zaměření Michala. Právě tento skicák a fotografie z rodinného alba byly jediné věci, které si Michal Ščigol přivezl před sedmi lety z Ukrajiny s sebou do Čech. V tomto svém posledním cyklu obrazů vytvořil určitý formální experiment, ne však pro formu samu. Pro něho je to záležitost především citová, vyznání lásky svému strýčkovi, a to pro něho, jako malíře jediným možným způsobem. Do prostoru své malby vložil strýčkovy malby symbolicky, jako její nedílnou součást na znamení lásky a vděčnosti k tomu, který už nežije, ale stal se provždy částí malířovy duše i jeho tvorby.

Obrazy M. Ščigola nejsou provokací ani módním šokem. Oslovují diváka beze slov jakousi tichou zamyšleností, umožňují mu být účasten proměn malířova vnitřního světa. Každý tvar, linie, černobílá či barevná harmonie vypovídají o tom, kdo je, čím žije. Jsou otiskem umělcovy lidské duše.

Jana Hofmanová


… hrdliččin zval ku lásce hlas …

Ne, nebyl to hlas hrdličky, ale Hany Kofránkové a nezval k lásce, ale k poslechu pořadu, který nás k lásce dovedl nepřímo, svým obsahem. Další, již 12. prvomájové odpoledne na Starých Hradech začalo tradičně vernisáží výstavy. V gotickém křídle zámku uvedl akad. malíř Vladimír Komárek velkou kolekci obrazů ukrajinského malíře Michala Ščigola. Při pohledu na množství milovníků výtvarného umění a mluveného slova bylo jasné, že se do krbového sálu nevejdeme, a tak opět nastalo snášení židlí na nádvoří, ačkoli hodinu před tím Hana Kofránková a Milan Dvořák byli připraveni uskutečnit literárně hudební pořad v uzavřeném prostoru. Slunce se na obloze naštěstí drželo po celou dobu neobvyklého setkání dvou výrazných a vynikajících představitelů ruské poezie – básnířky Mariny Cvetajevové a písničkáře a herce, bouřliváka Vladimíra Vysockého. Hana Kofránkvá citlivě vybrala a jako vždy skvěle recitovala verše obou autorů, Milan Dvořák pak interpretoval vlastní překlady písní Vysockého. Zazněly kromě jiných básně psané za emigrace básnířky v Čechách (1922–25), zazněly básně Vysockého "Jablíčka z ráje" a "Já na zázraky nikdy nevěřil"…". A právě druhá báseň obsahuje verše, inspirované okupací ČSSR v roce 1968.

… Povznášel jsem se nad hloupost a lež, /smím ale jiným do svědomí sahat,/ kdo bez následků přečkal Budapešť/ a komu srdce neutrhla Praha?. Téměř o 30 let dříve prožívala mnohem trpčeji okupaci tehdejšího Československa Cvetajevová: Všechno vzali hned napoprvé:/Oheň, sůl, železo /i z krve/./ Brali – tak štědře, brali – včas./Vzali nám skály, vzali kras. (Úryvek z básně "Vzali…" psané v r. 1939).

Druhá polovina pořadu byla asi pro většinu návštěvníků trochu překvapením: na přání Michala Ščigola zazněl totiž "Kaddiš za Janusze Korczaka" dalšího ruského autora Alexandra Galiče. Galičův kaddiš v podání a překladu Milana Dvořáka jsem slyšela během jednoho roku podruhé (poprvé na loňské Šrámkově Sobotce), ale teprve teď mi pořádně naskočila husí kůže a slzy do očí – a nebyla jsem sama. K smrti směřující transport židovských dětí – obyvatel dětského domova, přesvědčivé tvrzení, že se sem jednou vrátí, třebas v jiné podobě – to je trochu jiné téma, než jaká jsme byli zvyklí vnímat v minulých prvomájových odpoledních v těchto prostorách. Zážitek to byl hluboký. Po kaddiši se nepřidává – tak to cítí Milan Dvořák i citlivé publikum, přídavek ale přesto přišel: u šálku kávy v krbovém sále v užším přátelském kruhu těch, kteří jezdí na Staré Hrady pravidelně, a těch, kteří patří mezi ctitele tvorby Michala Ščigola. A protože nikdo z protagonistů nespěchal zpět do Prahy, sedělo se opravdu dost dlouho. Hanu Kofránkovou jsme si pak druhý den my, Jičíňáci, mohli poslechnout ve značně odlišném pořadu "Valdštejnova hvězda" v obřadní síni jičínského zámku, v té samé, kde v květnu 1989 před početným mladým publikem zazněli v jejím podání právě ony dvě výše uvedené básně Vysockého.

Bylo to moc pěkné odpoledne a poděkování patří všem – Michalu Ščigolovi za poezii jeho obrazů, Vladimíru Komárkovi za umění chápající úvodní slovo, interpretům Milanu Dvořákovi a naší paní recitátorce (a nedávno opět oceněné režisérce Českého rozhlasu) Haně Kofránkové za jejich výkon. Celé hradní posádce, která má vždycky plné ruce "organizační" práce, abychom si my, návštěvníci, odnášeli jen krásné zážitky. Protože si oba interprety budu moci poslechnout už brzo znovu – totiž na Šrámkově Sobotce, loučím se s nimi s úsměvem a těším se na všechna další setkání – kdekoli, na Starých Hradech však v nenapodobitelné atmosféře.

Hana Kofránková a Milan Dvořák na Starých Hradech 1. 5. 1997. Foto: Jaroslav Najman

Draga Zlatníková


Výstava a koncert

11. května 1997 byla ve výstavní síni v arkádách starohradského zámku zahájena neobyčejně zajímavá výstava malíře krajináře Květoslava Šolleho. Malíř byl již v útlém dětství postižen těžkou chorobou, která mu přinesla trvalé následky – ochrnutí pravé ruky po dětské obrně. Tělesné postižení mu však nevzalo chuť do života – vystudoval ekonomickou školu, pracoval v kanceláři, ale většinu svého volného času věnoval od mládí malování, krajinářským motivům, a to jak jihočeským (narodil se v Českých Budějovicích), tak krásám krkonošské přírody, krásám Českého ráje i Českomoravské vysočiny (Hrádeček, Letní les, Krkonoše, Jihočeská krajina) – to jsou náměty 25 obrazů, které ve Starých Hradech vystavoval.

S mimořádným citem zachytil krásy přírody v nejrůznějších variantách ročních období (Letní den – Krkonoše, Letní krajina). I když zachycuje krásy přírody především pro svoje potěšení, je nesporné, že takové krásné krajinářské motivy potěšily oči i srdce všech přítomných. Svoje obrazy vystavoval již několikrát v Janských Lázních, v Humpolci a letos i v Praze. Výstava stála opravdu za zhlédnutí.

Po vernisáži vystoupil na nádvoří starohradského zámku německý Kammerchor Leo Wistuby z Hennigsdorfu, který je spřátelen s královéhradeckým komorním sborem Harmonia nova. Do Starých Hradů sice nepřijel dirigent sboru Peter Arndt a barytonista sboru, oba však pohotově zastoupil prof. Josef Picek, který je všestranně nadaným hudebníkem – vynikajícím pianistou, moudrým sbormistrem a v případě potřeby i neméně dobrým sólistou.

Sbor uvedl pod jeho vedením duchovní hudbu od 16. po 20. století (např. Verleih uns Frieden Heinricha Schütze, Ave Maria Tomasa Ludovica da Vittorii, Ave verum corpus Wolfganga Amadea Mozarta a další) a dále světské náměty z 16. a poč. 17. století (madrigal Claudia Monteverdiho Jsem tak mladá, Ich liebe dich Orlanda di Lassa).

Třetí část programu tvořila hudba 19. a 20. století se skladbami inspirovanými lidovou písní a v lidovém stylu. Nejvíce upoutala úprava písně Nepovím od Antonína Dvořáka, O Täller weit, o Höhen Felixe Mendelsohna Bartholdyho a závěrečná skladba R. Genece – R. Herzla Italienischer Salat. Zajímavá byla také úprava francouzské lidové písně pro čtyřhlas – Sur le pant i další písně.

Sbor se během své 35-leté činnosti (byl založen berlínským hudebním pedagogem a koncertním pěvcem Leem Wistubou v roce 1962) vypracoval na vysokou přednesovou úroveň a dosáhl celé řady vynikajících výsledků. Jedním z nich je například stříbrné ocenění v mezinárodní soutěži v Římě v roce 1996 i úspěchy koncertních vystoupení v našem regionu.

Dobře přednesené skladby potěší duši a jsou nejen pro všechny přítomné neobyčejným zážitkem, ale vytvářejí také mezi umělci a publikem vstřícnou atmosféru.

Koncert na starohradském nádvoří 11. 5. 1997. Foto: Jaroslav Hodík

Jarmila Šedivá


K 700. výročí narození Arnošta z Pardubic

Miloslav kardinál Vlk

První pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic mne nepřestává stále znovu oslovovat především svým hlubokým duchovním rozměrem, v němž tkví kořeny jeho neúnavného reformního úsilí o povznesení církve i národa. Jeho prvořadá zásada "Bázeň Boží ať předchází všechno konání dává v touze následovat sv. Benedikta vyrůst neúnavnému pastýři, který ve stálém sebezapření sám sebe přináší v oběť, aby všechny přivedl znovu ke Kristu. To vše vyrůstá z pevného základu pokory, s níž nechce být pánem, ale sluhou, aby nemusel poroučet, nýbrž poslouchat, ba uvažuje dokonce opakovaně o tom, že by se vzdal arcibiskupské hodnosti a dal přednost řeholnímu zasvěcení. "Chci vést život dobrého pastýře", poznamenává si výslovně, "chci s mateřským soucitem želet nedostatků církve, a proto uteku se k modlitbám zbožných lidí, chci se všemožně snažit, abych byl hodným a důstojným představeným v církvi. Povinnost svou chci konat s největší pokorou, neohroženým kázáním a horlivostí o duše. Nedám se klamat úspěchy, nebudu důvěřovat v poctu bohatství. Nebudu bořit církev spory, chci být rozvážným".

Část miniatury se zobrazením Arnošta z Pardubic (v jeho kancionálu z r. 1363)

Mimořádná síla jeho osobnosti a plodnost všeho jeho úsilí se rodí z lásky, s níž postavil v pevném duchovním programu Kristův kříž do samého středu svého života: "Kříž přijmu, sebeláska ať mne neodvrací … k naději na věčnou spásu chci se dát vést Božími výroky". Z něj čerpá stálou posilu: "V souženích se nechci znepokojovat, vůli ďáblovu nikdy nesplním a Pannu nikdy nechci zapřít". Kříž a Eucharistie proměňují jeho srdce a naplňují je milosrdenstvím a něžnou a horoucí láskou k duším: "Tělo Kristovo chci mít ve velké úctě, abych já, který jsem zhřešil každým způsobem hříchu v těle svém, byl přijat na milost od tebe a zasloužil od tebe zaslechnout: Tobě viníkovi odpouštím … Nechci žádného odpadlíka uvádět v zoufalství, kajícníka laskavě přijmu … Pokud žiji, chci neustále pamatovat na utrpení Páně, aby v srdce mé položil skvoucí perlu … Kéž bych omočil v ráně boku Kristova všechno, co je ve mně tvrdé, a tak by se mně to stalo sladkým … Práce a protivenství trpělivě ponesu, abych měl odměnu".

Ve spasitelných radách tomu, kdo chce spasitelně žít, si ukládá: "Bedlivě pozoruj své chyby a vady, abys je napravoval, a hleď, aby ti je jiní soukromě oznámili", a v marginálních glosách dodává: "Nechci si naříkati pro rozličné práce, poněvadž mám starost o mnohé, budu s tak velkou umírněností a uspřádáním věcí duchem sloužiti, abych svého času se oddával věcem duchovním, časným i modlitbě". Kéž se tedy dnes on, který tak vroucně prosil "Nejvyšší Otče, dejž abych si žádal být v nebi, abych patřil na jasnost Tvé tváře", provází svou přímluvou nás, abychom ho na této cestě služby Bohu v bratřích věrně a stále následovali.


Staré Hrady – přehled církevní správy

František Zahrádka

K nejstaršímu dějinnému obrazu Starých Hradů mohou přispět archeologické nálezy, jež představuje zejména zhruba tisíc zlomků nádob, dále asi 200 zlomků kachlů a další, jejichž značná část pochází z výběru ze zásypu kleneb v dnešní gotické části zámku. Nejstarší nálezy jsou z prostoru za touto částí zámku a konírnou. Je to několik desítek zlomků keramiky datované až do konce 13. století. Prokazují osídlení před prvními historickými zprávami o Staré, jak se Staré Hrady prvotně nazývaly. Původně zde patrně byla menší tvrz, jež byla podle domněnek dosti nepravděpodobných ve 13. století majetkem řádu templářů. Ten byl, jak známo, zrušen počátkem 14. století. Kdyby tomu tak bylo, musili bychom s určitostí předpokládat i nějaké dřívější počátky církevní správy. Domněnky však nelze nikterak doložit, a tak se musíme spokojit s tím, že tyto počátky musíme hledat později.

Mají spojitost s prvními známými držiteli Staré. Je to především Arnošt ze Staré, jenž roku 1340 odkázal manželce Adličce jako vdovské sídlo tvrz Starou, k níž náleželo městečko Libáň a vsi Stará, Hřmenín, Sedliště a Važice. Tvrz snad stávala na mírném návrší západně od dnešního zámku. Na ní se snad narodil stejnojmenný syn zmíněného Arnošta, s přídomkem z Pardubic, od roku 1344 prvý pražský arcibiskup, jímž byl až do své smrti 30. června 1364. Byl i kancléřem univerzity. Arnošt ze Staré zemřel roku 1342, jeho manželka 1349. Roku 1356 vystupují jako držitelé Staré jejich synové probošt Bohuš, arcibiskup Arnošt a Smil z Pardubic. Roku 1358 získal tvrz jejich nejmladší bratr Vilém ze Staré. Ten byl otcem známého Smila Flašky z Pardubic, který proslul jako významný staročeský autor, z jehož skladeb je třeba připomenout zvláště alegorickou Novou radu (jejíž latinské přebásnění učinil významný olomoucký biskup Jan Skála Doubravský z Doubravky a Hradiště, zvaný obvykle Dubravius), ale i skromnější Radu otce synovi, a který zahynul v bojích předhusitského období roku 1403, kdy válčil proti Kutné Hoře věrné králi Václavu IV.

Někdy v době výše uvedených držitelů panství byla postavena kamenná gotická tvrz, jejíž stavba byla ovlivněna uměním dvorské Václavovy stavební hutě. V sousedství byl současně – soudí se na padesátá až šedesátá léta 14. století – postaven kostel sv. Jana Křtitele, na jehož svorníku vidíme znak pánů ze Staré. K malému panství, spíše statku, náležel i poplužní dvůr a kromě dříve jmenovaných lokalit ještě Psinice, Milkovice a Lopuč. Dle tehdejších zvyklostí jistě všechna tato místa tvořila v předhusitské době farnost, jejímž prvým známým farářem byl do roku 1370, kdy zemřel, kněz jménem Martin. U kostela stála zvonice a kolem se rozkládal hřbitov. To je také vysvětlení pro laika zajímavého faktu, že roku 1340 zmíněná Libáň nemá dlouho připomínaný kostel. Zřejmě buď nebyl příliš významný, nebo spíše vznikl až později – v každém případě byl považován za filiální ke Starým Hradům – Staré. I tak se však nevylučuje možnost existence dvou starých far, jak dále uvidíme.

Roku 1393 Smil Flaška z Pardubic prodal panství Stará Pavlovi z Jenštejna, bratrovi pražského arcibiskupa. Pak následovalo několik méně významných majitelů; vyzvednout lze jen Zdeňka z Loučeně, který držel panství roku 1433 spolu se Stranišem z Kopidlna. Tito držitelé právě uvedeného roku dosadili katolického faráře do Psinic. Zdá se tedy, že se našeho kraje změny za husitství příliš nedotkly. Zdeněk z Loučeně na Staré "seděl" ještě roku 1469. Začátkem 16. století byl držitelem panství Jan z Valdštejna, který roku 1503 vyměnil Starou s Janem Rašínem z Rýzmburka za panství Hořice. Tehdy patřil k panství jen zámek – lépe řečeno tvrz – Stará s poplužním dvorem a vsí, městečko Libáň a ves Sedliště. V dalších letech se pak rozsah panství opět zvětšil. Zdá se, že právě někdy tehdy se stal libáňský kostel farním. R. 1567 se hovoří o postoupení kostelního podací v městečku Libáni. Starohradský kostel sv. Jana Křtitele postupně pozbýval významu, i když byl nadále ozdobován, především v posledních desetiletích 16. století, kdy starohradské panství získal po Kryštofovi z Lobkovic manžel jeho dcery Uršuly Jiřík Pruskovský z Pruskova. Dal přestavět a rozšířit zámek a roku 1584 přikoupil statek Střevač. Ale v tomto roce zemřel a Staré Hrady byly pak sídlem paní Uršuly. Teprve roku 1593 se jejich držení ujal druhorozený syn Oldřich Desiderius Pruskovský z Pruskova. Tehdy bylo panství podrobně popsáno. Dovídáme se, že k němu náleželo město Libáň, vsi Stará (Staré Hrady), Sedliště, Mlýny, Važice, Hřmenín, Ličen (Lično), Kříženec, Zliv, Psinice, Kelníky, Křešice, Běchary, Únětice, městečko Třevač (Střevač), Bystřice a Drahoraz. Také tehdejší libáňský farní obvod byl značně rozsáhlý, neboť k němu náležela i místa, jež se stala součástí jiných farností, jak na to bude dále poukázáno. Oldřich Desiderius Pruskovský podporoval vědy, rád cestoval a nashromáždil bohatou knihovnu, kterou jeho druhá manželka Johanka Kaplířová ze Sulevic darovala klementinské knihovně. Zadlužené panství se stalo majetkem Lobkoviců a r. 1628 se dostalo Albrechtu z Valdštejna. Po jeho zavraždění získal panství Jindřich hrabě Schlik (po změně své počáteční orientace se stal nakonec císařským maršálkem a prezidentem dvorské válečné rady) r. 1635 do zástavy a roku 1637 dědičně. Tento Schlik získal také sousední panství Kopidlno od Zikmunda Ludvíka z Ditrichsteina, jenž si za toto panství vzal Ivanovice na Hané na Moravě. Tak se v majetku Jindřicha Schlika spojila obě sousední panství a ten v té době získal z valdštejnských konfiskací i panství Veliš–Vokšice. Z prvých dvou jmenovaných panství bylo za Jindřichova nástupce Františka zřízeno svěřenské panství Kopidlno–Staré Hrady.

Z výše uvedeného přehledu lokalit patřících k panství Staré Hrady na konci 16. století vyplývá, že k panství nenáležela jen místa, která tam zůstala až do nové doby, ale také vsi, které pak přešly k jiným panstvím a ocitly se v obvodech jiných farních úřadů. Byla to třeba Drahoraz, jež byla původně pokládána za starou faru, pak byla řízena dohromady s Libání a nakonec patřila ke Kopidlnu. Střevač patřila pak k Veliši, jež byla řízena dlouho společně s Kopidlnem a nakonec dostala v 18. století vlastního velišského faráře. Běchary, jež byly v dávných dobách samostatnou farností, patřily pak ke Kopidlnu a nakonec byly v 18. století přiděleny k nově vzniklé faře ve Vršcích. Právě nejstarší dochovaná libáňská matrika nám velmi dobře ukazuje stav před změnou r. 1672. Na starohradském panství byly z předchozí doby celkem tři fary, ovšem tehdejší nedostatek kněží způsobil, že funkci tří farářů zastávala jedna osoba, sídlící r. 1666 v Libáni. Byl jí mistr Adam František Forner, jehož zmíněná matrika označuje za "kněze svědskýho, na ten čas faráře libáňskýho, bystřickýho a drahorazskýho". Postupem času se však stalo, že za faru přestávala být považována Bystřice. Drahoraz pak o toto označení přišla v souvislosti s jejím odchodem do kopidlenské části panství, kde tuto funkci zcela převzalo Kopidlno. V novější době naopak došlo k tomu, že některá místa přešla z kopidlenské části do části libáňské. Tak se stalo, že v 19. století nakonec představoval libáňský farní obvod tyto lokality: Bystřice, Kozodírky, Křešice, Libáň, Psinice, Sedliště, Staré Hrady, Údrnice, Údrnická Lhota, Únětice, Važice, Záhuby, Zelenecká Lhota, Zliv. Jako zajímavost připomínám, že ves Lično, jež v 16. století náležela k panství Staré Hrady a tím k faře v Libáni, náleží dnes do farního obvodu Osenice.

Literatura:
Umělecké památky Čech 3, P – S, Praha 1980
Staré Hrady, zvl. otisk z LSK, 1986 (příspěvky Evy Ulrychové a Karola Bílka)
Státní archiv v Zámrsku, Průvodce po archivních fondech, Praha 1965


Irena Škodová

Dějiny školy v Libáni – 6

předchozí část

Škola v posledních čtyřiceti letech

V roce 1959 pracovali všichni učitelé v prvním prázdninovém týdnu na stavbě dílny u školní budovy směrem k domu Linhartových. Dílna byla budována svépomocí. Závěrečné zkoušky žáků se v tomto roce nekonaly, byly zrušeny. Jednalo se opět o přístavbě školy. Konalo se komisionální řízení, na kterém bylo rozhodnuto postavit přístavbu v rozsahu jedné typizované osmiletky směrem ke kostelu v nákladu 2 mil. Kčs, přičemž se nepočítá s výstavbou stravovny. Počítá se současně s pomocí občanů na úpravách terénu v hodnotě díla 130000 Kčs.

Počínaje rokem 1960 dostávají žáci veškeré učebnice a potřeby zdarma. Žáci pod vedením I. Škodové se účastnili chmelové brigády v Lipenci u Loun. Též v tomto roce odpracovali žáci plno hodin při vybírání brambor, sklizni okurek a cibule. Československý rozhlas Hradec Králové natáčel besedu s pionýry o dopravních hlídkách.

V roce 1961 se konal poprvé ples SRPŠ. Poslední se konal v roce 1994. 1. července měly být zahájeny stavební práce na přístavbě školy. Nejdříve byla provedena kanalizace přes Jiráskovu ulici, postavena příjezdová komunikace, přeloženy ploty, svezen materiál, vystavěna skladiště. 2. října byly zahájeny práce zemní, výkopy základů, upravena dráha pro jeřáb. Přístavba byla plánována bez kuchyně, bylo však dohodnuto, že stavební správa postaví své zařízení v rozměrech budoucí kuchyně, aby pak mohlo být převzato coby školní kuchyně. Projektantem přístavby byli ing. Žďánský, Kostelecký z KPÚ Trutnov, provádějící podnik Pozemní stavby Hradec Králové, Stavební správa Turnov, stavbyvedoucí A. Vaněk, mistrem byl M. Jirčák, stavební dozor vykonával investorský útvar ONV Jičín – ing. Horák, stavitel Smolař. Stavební náklad činil 2257000 Kčs, MNV v akci Z 326000 Kčs. Vítězné dopravní hlídky pionýrů se účastnily zájezdu do Polska. Setkání pionýrů s prezidentem republiky v Rájeckých Teplicích se účastnila Z. Laušmanová. Vycházející žáci dostali občanské průkazy. V Kořenově se konal prázdninový tábor žáků školy. Školu v tomto roce navštívil ing. I. F. Těrjochin, bývalý sovětský partyzán od Procházkových z Važic – Dola. Proběhly tradiční oslavy, besedy, soutěže, návštěvy kina, výchovné koncerty, brigády, lyžařský výcvik na Javorce, pracovalo se v zájmových kroužcích /technickém, požárním, pěveckém, hudebním, zdravotnickém, šití, tanečním/, proběhla Soutěž tvořivosti mládeže. Tragicky zahynula žákyně J. Jirková ze 4. třídy.

Když se přistavovala nová budova

V roce 1962 je v kronice psáno o smršti nad Libání. Cituji: "Dne 19. 6. 1962 snesla se nad naším městem prudká bouře – smršť s průtrží mračen a krupobitím. Na budově cukrovaru strhla střechu, rovněž nad strojovnou a stodolou a rozmetala trámy a prkna na vzdálenost několika desítek metrů. Střechy domů byly poškozeny asi v 60 případech. Celková škoda činí 750000 Kčs. Kroupy poničily značně úrodu na polích, vichřice polámala mnoho ovocných stromů." Tolik kronikář. V tomto roce byla též zrušena škola v Údrnicích.

Rok 1963 přinesl dětem prodloužené zimní prázdniny od 19. 1. do 10. 2. vzhledem ke sněhové kalamitě a mrazům. Byl opět uspořádán velmi úspěšný Dětský den na koupališti pod patronací hlavně SRPŠ. Ve Verneřicích se konal pionýrský tábor pro 49 dětí. Přístavba nové školy šla pomalejším tempem, příčinou byl malý počet pracovníků a nedostatek pracovníků stavomontáží. V srpnu bylo provedeno předkolaudační řízení /99 připomínek/, později kolaudace/18 připomínek/, stavba uznána za stavbu vzorné kvality, uklizena, aby 2. 9. 1963 se v ní zahájilo vyučování. 28. a 29. září 1963 se konalo slavnostní otevření nové školní budovy. Bylo uvedeno divadelním představením hry W. Shakespeara "Komedie plná omylů" v provedení herců divadla z Mladé Boleslavi. Druhého dne se odebral ke škole průvod hostů, občanů Libáně a okolí, žactva a pedagogů. Slavnost zahájil předseda MNV Libáň K. Altman, zástupce ministerstva školství ing. J. Hučka školu slavnostně otevřel. Klíče od nové školní budovy předal řediteli školy B. Lukášovi K. Altman. Zde nelze opomenout, že právě B. Lukáš má velkou zásluhu na tom, že sen, snaha a dávné přání Libáňských postavit novou školu v Libáni, se splnil. V budově nové školy byla instalována výstava vývoje libáňského školství od nejstarších dob, dále výstava obrazů malířů Vl. Holmana, Fr. Škody a fotografií V. Španihela. Svou vlastní expozici zde měl závod Plastimat. Odpoledne pro děti vystoupil "Strýček Jedlička". Básník J. Moucha složil k otevření školy báseň. V tomto roce byla zrušena škola ve Psinicích. Náboženství se nevyučovalo. Dále zde byla zřízena pobočka hudební školy z Jičína. Učitelka hudby M. Pluhařová dvakrát týdně do Libáně dojížděla.

V roce 1964 byla zrušena pro malý počet dětí škola ve Hřmeníně. Ve škole bylo zřízeno 9 odborných učeben. Následkem těžké nemoci zemřel v tomto roce ředitel zvláštní školy E. Karpaš a též J. Palouš, bývalý ředitel školy. Posledně jmenovaný působil na zdejší škole jako učitel a ředitel 40 let. Ač byl v důchodu, byl častým hostem ve škole a zvláště byl potěšen výstavbou nové školy, o kterou už usiloval od roku 1926. V září tohoto roku byla uvedena do provozu školní kuchyň. Nacvičovalo se na 3. celostátní spartakiádu.

I škola v Zelenecké Lhotě byla zrušena. Stalo se tak v roce 1965. Na škole byla uspořádána výstava obrazů libáňského rodáka a žáka školy akademického malíře ing. arch. Fr. Maxe u příležitosti jeho 70. narozenin. Těšila se velké pozornosti domácího i okolního obyvatelstva. SRPŠ pořádá rodičovskou akademii a společenský večer. Dětský den byl ve formě sportovního odpoledne. Velmi dobrých výsledků dosáhlo žactvo ve sportovní gymnastice, košíkové, odbíjené, hokeji, přespolním běhu atd. /většinou medailová místa /.15 chlapců a 8 dívek se účastnilo 3. celostátní spartakiády v Praze. 29. 11. 1965 náhle zemřel člen pedagogického sboru J. Zubatý. Průběh následujícího roku není v kronice zaznamenán. Na základě intrik tehdejších mocných byl odvolán ředitel školy B. Lukáš, po listopadu 1989 rehabilitován.

Ing. František Max na výstavě ve škole v r. 1965

V roce 1967 byl ředitelem školy jmenován L. Novotný. Na zasloužený odpočinek odešli učitelé Fr. Vojtíšek a M. Kynčl. Fr. Vojtíšek působil na škole od roku 1933, M. Kynčl od roku 1945. Žactvo se účastnilo mnoha soutěží, zvláště tělovýchovných, ve kterých dosáhlo předních umístění v okrese. Na škole pracuje rozmísťovací komise, která provádí zařazování žáků 9. tříd do dalších škol a učilišť.

Události roku 1968 zasáhly i školu. Zahájení školního roku proběhlo v dusné atmosféře po srpnové invazi sovětských vojsk.

V roce 1969 tragicky zemřela žákyně školy V. Koulová. Byla zrušena rozmísťovací komise, neprovádělo se komplexní hodnocení vycházejících žáků.

Do důchodu odchází v roce 1970 V. Španihel /na škole působil od roku 1937/, který se hluboce zapsal do srdcí mnoha žáků.

V roce 1971 se provádí s velkými obtížemi generální oprava omítky na přední straně staré školní budovy. Škola je doslova zaplavena soutěžemi. Na náboženství se přihlásilo 39 žáků. Na Javorce proběhl opět lyžařský výcvik. Znovu se provádí komplexní hodnocení vycházejících žáků. Na škole pracuje organizace ROH a KSČ.

Průběh následujícího roku není opět v kronice zaznamenán.

V roce 1972 je nově jmenován ředitel školy. Stává se jím A. Švorc. Je též zřízena funkce výchovného poradce.

V budově školy je v roce 1973 slavnostně otevřena pionýrská klubovna. Žáci se učastní mnoha oslav politicky zaměřených. Důraz je kladen na brannou výchovu, pořádají se branná cvičení, dále na práci pionýrské organizace. Žáci se stále účastní brigád při vybírání brambor v okolních JZD.

V roce 1974 se pionýrská skupina účastnila akce P-25, která byla vyhlášena na počest 25. výročí založení PO. Nad celou skupinou převzal patronát n. p. Plastimat Libáň. O prázdninách byl v Krkonoších uspořádán pionýrský tábor. Skupina získala název PS M. Krásného a skupinový prapor. Do důchodu odešel zástupce ředitele Vl. Holman /na škole působil od roku 1956/. Ve své mimoškolní činnosti se dlouhá léta staral o záchranu zámku v nedalekých Starých Hradech.

Rok 1975 byl rokem spartakiádním, žáci se účastnili nácviku, cvičili i v Praze. Pionýrské oddíly se zapojily do hry Expedice 30. Byla otevřena Síň tradic a odhalena pamětní deska M. Krásnému.

V roce 1976 odešla do důchodu učitelka B. Lukášová /na škole působila od roku 1946/. V těchto letech docházelo vždy počátkem školního roku ke značné obměně učitelského sboru, v průměru přicházelo a odcházelo 4–9 učitelů. V 1. třídě se začalo vyučovat podle "nové koncepce", jejíž těžiště mělo spočívat v soustavném rozvoji aktivity a tvořivé činnosti dětí. Všichni pedagogičtí pracovníci absolvovali k nové koncepci dlouhodobá školení. První stupeň školy byl zkrácen o jeden rok, takže základní devítiletá škola byla osmiletá s názvem základní škola a vycházeli současně žáci z 8. tř. a 9. tř.

V roce 1977 se účastnila M. Soukalová mezinárodního pionýrského tábora v Artěku na Krymu v SSSR.

V roce 1978 vešly v platnost nové zákony o nové koncepci školství, o které zmíněno výše.

V roce 1979 nastoupil nový ředitel školy Fr. Dvořák, když dosavadní ředitel A. Švorc přešel do KPÚ v Hradci Králové. V důsledku celkové energetické kalamity byly vyhlášeny mimořádné zimní prázdniny v délce tří týdnů. Oslavovalo se 30. výročí založení PO SSM, SRPŠ pořádalo turistický pochod rodičů s dětmi "Okolím Libáně". Slavnostně se předávala závěrečná vysvědčení v obřadní síni na zámku ve Starých Hradech a občanské průkazy v obřadní síni v Libáni. Na škole pracuje výchovný poradce, který má na starosti problémové žáky a rozmísťování žáků. V těchto letech na škole převažují dojíždějící učitelé, např. v tomto roce 16 učitelů dojíždí, pouze 7 je místních.

Rok 1980 byl poznamenán oslavami zvláště 35. výročí osvobození ČSSR a přípravami na celostátní spartakiádu. Proběhla slavnostní akademie, která byla dobře navštívena zvláště rodičovskou veřejností. Žáci se účastnili mnoha soutěží tělovýchovných – Běh 17. listopadu, Mikulášský běh, Běh Mladé fronty, Pionýrská sportovní liga, jazykových – Olympiáda v českém a ruském jazyce, výtvarných – Děti, mír a umění apod. Pionýrské oddíly byly v té době zájmové – přírodovědný, rybářský, stolního tenisu, košíkové, gymnastiky, odbíjené atd.

9. 5. 1981 převzala škola čestný název Základní škola Miloše Krásného. V PO bylo organizováno 360 pionýrů v 17 oddílech, skupinovou vedoucí byla H. Krásenská. Pod jejím vedením se pořádaly pěkné letní tábory pro děti. Škola byla materiálně stále zabezpečovánana, např. v tomto roce se prováděla rekonstrukce topení v tělocvičně, výměna dvou kotlů ústředního topení, malování všech učeben, výměna nábytku ve třídách. SRPŠ velmi škole pomáhalo, tradičně byl pořádán ples, turistický pochod, přispívalo finančně na lyžařský zájezd, zakoupilo radiopřijímače, běžky atd.

V roce 1982 bylo na škole 413 žáků, postupoval projekt výchovně vzdělávací soustavy. Děti brigádnicky upravovaly okolí školy. Dosavadní ředitel školy Fr. Dvořák odešel do důchodu, novou ředitelkou školy byla jmenována I. Škodová /na škole působí od roku 1958/. V rámci údržby byla provedena generální oprava střechy na nové školní budově, výměna hromosvodů, provedeny nátěry soklů, zřízena místnost pro školní družinu, generálně uklizena půda a provedena přístavba ředitelny zvláštní školy.

V roce 1983 dospěl projekt nového pojetí do 8. tř., v rámci branné výchovy se kromě branných cvičení poprvé konal i branný kurs pro žáky vyšších ročníků. Probíhal také nábor chlapců do vojenských škol. Slavilo se rovněž mimo jiné 35. výročí PO. Konaly se pionýrské tábory v Sedmihorkách a Mohelnici nad Jizerou pro 80 dětí. Žáci se zapojili do 37 soutěží. V mnoha získali přední místa v okresním kole.

Rok 1984 byl rokem další velké údržby. Byla vymalována tělocvična, šatny, dílna, sklady, provedena generální oprava šaten ve staré budově, úklid letní nářaďovny, dvora, nátěr plechování na nové i staré budově, instalován nový kotel ústředního topení a čerpadla. Velkou akcí byla též generální oprava elektroinstalace ve staré školní budově. Tato oprava byla dokončena v roce 1985.

Zde nutno poznamenat, že při těchto opravách vydatně pomáhali místní podniky: Plastimat Libáň, Vkus Libáň, Škrobárny Libáň, JZD Libáň a též ve velké míře a obětavě rodiče žáků. Všechny opravy se v této době konaly v úzké a dobré spolupráci s MNV Libáň. V tomto roce bylo zrušeno na škole oddělení LŠU Jičín. Probíhaly tradiční soutěže a olympiády. Rozvíjela se spolupráce s MŠ Libáň a MŠ Bystřice.

V roce 1986 byl PS uspořádán tábor v Sedmihorkách a putovní tábor Krajem Liptova a druhý Jižní Moravou. Hezkou akcí byla soutěž Malování na asfalt. Žáci vystupovali v kulturních pořadech při tradičních oslavách. Na škole se prováděly další opravy, započalo se s budováním cvičné kuchyně.

Jako v letech minulých byli i v roce 1987 slavnostně uvítáni žáci 1. tř. ve škole, poté proběhla malá slavnost v budově MNV, kterou připravil SPOZ. Pedagogové školy v tomto roce navštívili ZŠ v Dětenicích, ZvŠ v Dětenicích a navázali pěkný vztah s pedagogy těchto škol. Poznali problematiku odlišných pedagogických zařízení. 26. září 1987 proběhla oslava 90. výročí založení školy. Slavnostního dopoledne se účastnilo velké množství hostů, rodičů dětí a bývalých žáků. Historii školy přiblížila ve svém projevu ředitelka školy I. Škodová, o Libáni pohovořil předseda MNV J. Čuban. Povídky bývalého žáka školy ing. B. Procházky přednesl J. Stránský. S krátkým kulturním programem vystoupili žáci školy. Nejstarším žijícím žákem školy byl přítomný J. Moucha /narozen 1899/, který program ukončil. Předseda SRPŠ St. Najman pozval všechny přítomné na prohlídku školy, na výstavu, která byla v tělocvičně a na promítání starých filmů o Libáni /autoři – V. Španihel, J. Janda, J. Marek/. I odpoledne bylo zdařilé. Bývalý žák školy, televizní hlasatel M. Frýba, přivedl na jeviště kulturního domu operní pěvce M. Machotkovou, R. Tučka a zpěváka K. Černocha. Oslava byla velmi zdařilá, všude panovala srdečná nálada.

V roce 1988 bylo na škole 395 žáků, dojíždělo 213. V kronice je zachyceno 35 soutěží, kterých se žáci účastnili. V osmi z nich se umístili žáci na 1.–4. místě v okrese. Rozvíjela se spolupráce s OPPP, se zdravotní službou, s mateřskými školami. Byla dobudována cvičná kuchyň a započalo se v ní s výukou. Na škole se opět počalo vyučovat náboženství.

(dokončení příště)


Poslední článek Františka Kožíka?

S opravdovým smutkem jsem vyslechl v televizi stručnou zprávu, že 5. dubna zemřel v Praze spisovatel František Kožík. Bylo mu 88 let.

Znali jsme se čtyřicet let. Jako student jsem se zúčastnil jeho besedy v Sobotce a provázel jsem ho po Humprechtě. Pak jsme se občas setkávali na Šrámkových Sobotkách i při jiných příležitostech. Brzy jsem mu mohl odpovídat na jeho dotazy, které se týkaly údajů o Sobotce a jejích rodácích, které potřeboval pro svou tvorbu.

Pak mi začaly tyto dopisy přicházet i na Staré Hrady, zalétaly sem i jeho každoroční veršované novoročenky posílané s předstihem již v první polovině prosince. Několikrát přijel na Staré Hrady i jako badatel, když shromažďoval podklady ke svým životopisným románům o Eduardu Vojanovi či Zdeňce Braunerové. Byl nesmírně pečlivý a snažil se, aby vše měl podloženo fakty.

Když jsme připravovali letošní ročník Listů starohradské kroniky, chtěli jsme zajímavě připomenout 700. výročí narození prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Napadlo nás obrátit se na naše čelné osobnosti, které se ve svém díle věnovaly i Arnoštovi, aby nám o svém vztahu k němu napsaly. Požádal jsem samozřejmě i dr. Františka Kožíka – a on odpověděl jako první. Krásný článek jste si mohli přečíst v minulém čísle LSK – a skutečně jsme si nemysleli, že byl možná poslední, který Mistr Kožík napsal …

Děkujeme za něj i za všechnu přízeň projevovanou Starým Hradům – a nezapomeneme!

Karol Bílek


Hledání ztraceného času

Dnes uveřejňujeme zajímavou
fotografii – pohlednici, kterou nám zapůjčil pan Kupec z Libáně. Nechceme na vás, abyste poznali jednotlivé členy libáňské Kuželovy kapely /asi kolem r. 1910/, ale je možné, že nepoznáte ani místo děje. A tak prozrazujeme, že vystoupení kapely se koná na libáňském náměstí před restaurací Radnice a sousedícími domy.


Miloš Pick

Přes Acherón zpátky to šlo hůř

(pokračování)
předchozí část

Osvětim

Odjížděl jsem v dobytčím vagoně – 50 lidí na vagon – spolu s Frantou Grausem. Byli jsme formováni jako pracovní transport mužů od 16 do 50 let. Dělali kolem toho propagandu, že nejedeme na východ, ale někam do Berlína uklízet trosky po bombardování. To se zdálo být věrohodné, protože tam už skutečně bylo asi dvousetčlenné komando z Terezína někde na takzvaném barackenbau. Věděli jsme, že na východě je to v každém případě špatné. Proto jsme doufali, že nejedeme na východ. Jenže když jel vlak tři dny a tři noci pořád na východ a ne na sever, tak jsme pochopili, že je zle.

Poslední noc již k ránu, někdy ve čtyři, v pět hodin, bylo už z dálky vidět oheň šlehající z komínů krematorií, kilometry plotů z ostnatého drátu, osvětlených reflektory a strážní věže. I bez bližšího vysvětlení jsme pochopili, o co asi běží. Franta Graus nás uklidňoval. "I z takovýhle lágrů se už lidi vrátili". I když se to nakonec potvrdilo, tehdy to ještě nemohl ani tušit – ale bylo to hezké pohlazení na duši.

Na rampě do vagonů okamžitě vtrhlo komando Kanada, které vyklizovalo vagony, takže i těch 50 kg věcí, které jsme měli, zůstalo ve vagoně jako úlovek skladišť a z části i vyklizovacího bohatého komanda. Byli jsme pojištěni tím, že každý měl na sobě dva obleky, dvoje prádlo a to bylo jediné, co nám zatím zůstalo.

Shromáždili nás na rampě a tady se podařilo Gertu Körblovi, který vedl ilegální levicovou skupinu, jež se vytvořila uvnitř Hechalucu, okamžitě navázat spojení. Snad někdo z toho komanda mu řekl, o co jde. Když se řadil pětistup, prodral se až dopředu, až ke stolu s reflektory – nevím, jak to udělal – a teď, jako by tam nebyly ty šlehající komíny krematorií, jako kdyby kolem nepraskaly pro výstrahu dávky samopalů, jako kdyby tam neměli štěkající vlčáky, kteří se vzpínali na řetězech, jako kdyby esesáci neřvali, jako by se ho tohle netýkalo, šel proti proudu, doslova jako učitelka mateřské školy obejmul každý pětistup a každého instruoval: "Miloši, všechno pod šestnáct a nad padesát jde do plynu, hlas se nejmíň přes osmnáct let a nejlíp nějaké černé, kovácké řemeslo, už vybírají alespoň část lidí do jiných lágrů na práci". Takhle šel od pětice k pětici až do konce. Nevím, kolik lidí takhle zachránil, ale byli jsme strachy podělaní až za ušima a on to na té rampě takhle klidně prošel proti proudu. Sám nepřežil – skončil v lágru podzemní fabriky "Richard" v Litoměřicích.

(pokračování)


Bohumil Slavík

Vzácné polní plevele u Starých Hradů

(Příspěvek ke květeně okolí Starých Hradů IX)

Nezasvěcený čtenář by se mohl podivovat nad spojením vzácný plevel. Pod pojmem plevel si většina lidí představuje rostliny vesměs nežádoucí, konkurující a škodící pěstovaným druhům natolik, že je nutno je ničit, vytrhávat, likvidovat. Některé druhy, rostoucí planě v kulturách obilovin, okopanin či v zahradních kulturách, staly se však zvláště v posledních desetiletích natolik vzácnými, že se dostaly na seznamy druhů ohrožených a zákonem dokonce chráněných. A mohli bychom jich jmenovat více, které z naší vlasti navždy vymizely. Přispěla k tomu v tomto období hlavně chemizace půdy, meliorace, čištění osiva, rozorávání mezí a zcelování pozemků. Musíme si uvědomit, že určitá plevelná společenstva, rozrůzněná podle složení půdy, podle klimatických podmínek, podle reliéfu, způsobu obhospodařování, druhu pěstované plodiny apod., formovala se v našich podmínkách již od neolitu čili mladší doby kamenné. Od té doby totiž jednou již obdělaná krajina na mnoha místech zůstávala bezlesou.

Naše starší generace si dobře pamatuje nerozlučnou a přímo klasickou trojici polních plevelů: mák vlčí, chrpu modrou a koukol polní. Ještě do poloviny tohoto století to byly běžné plevelné druhy, především v ozimém obilí. Nejprve začal rychle ustupovat koukol, který dnes již těžko budete hledat. V pozdější době ústup začal i u zbývajících dvou druhů, dnes jen místy se vyskytujících hojněji, v případě máku častěji na ruderálních místech než na polích. Koukol se dokonce dostal na celostátní seznam ohrožené květeny ČR, a to dokonce do první kategorie druhů kriticky ohrožených.

Jedněmi z nejvíce ohrožených segetálních (polních) plevelových společenstev v Čechách jsou společenstva ze svazu Caucalidion lappulae (nazváno podle rostliny charakterizující tato společenstva – Caucalis lappula čili dejvorec stroškový). Jsou příznačná pro teplé oblasti a pro půdy zásadité povahy (na vápencích, slínech, spraších apod.), kteréžto podmínky jsou na některých místech Libáňska splněny. Lze předpokládat, že tato dnes tak ohrožená a zdecimovaná skupina společenstev musela být v dřívějších dobách v této oblasti hojnější. Místa, kde rostliny těchto ohrožených společenstev nejspíše ještě můžeme najít, jsou souvratě a okraje polí, tzv. kontaktní zóny, kam nedosáhne intenzívní vliv agrotechniky, souvislé chemické hnojení a postřiky herbicidů, kde mohou semena a plody více let přežívat i na okraji sousedního, ne tolik narušovaného porostu (mez, řídce zatravněný okraj lesa apod.).

Měl jsem to štěstí, že v červenci 1996 jsem při exkurzi do okolí Starých Hradů narazil na jednu z takovýchto kontaktních zon ve špici řepkového pole na levém břehu Sedlišťského potoka jihovýchodně od Starých Hradů. Lokalita leží ve výši 230 m n. m. a má nepatrný sklon k jihozápadu. Na ca 300 m2 jsem nalezl několik význačných diagnostických druhů výše uvedeného svazu. Především to byly dva druhy úporku z čeledi krtičníkovitých, a to úporek hrálovitý (Kickxia elatine) a úporek pochybný (K. spuria). Oba druhy jsou dnes již v Čechách dosti vzácné, těžiště jejich rozšíření leží ve Středozemí, zvláště u druhého druhu jsou lokality v severní polovině Čech součástí absolutní severní hranice celkového areálu. Úporek hrálovitý, jak již jméno naznačuje, má zajímavý tvar listů, které se v rostlinné morfologii označují jako hrálovité, tj. s čepelí dole vybíhající ve dva špičaté, rozestálé laloky. Z dalších diagnostických druhů zmíněného svazu tam rostl hlaváček letní, někdy také zvaný ohníček letní (Adonis aestivalis), s krásnými, až 3 cm velkými, živě červenými květy, s černými skvrnami při bázi korunních lístků. Tak jako všechny hlaváčky, i tento druh obsahuje srdeční glykosidy a je tudíž jedovatý. V Čechách již patří také k vzácným rostlinám.

Ještě s dalšími třemi diagnostickými druhy zmíněného svazu jsem se na lokalitě setkal. Jednak to byla knotovka noční (Melandrium noctiflorum), s korunními lístky bílými až narůžovělými, ještě ne tak vzácná, ale z naší krajiny přece jen pomalu ustupující. Další byla ostrožka stračka (Consolida regalis), ozdobný plevel s nápadně modrofialovými květy protaženými v dlouhou ostruhu a listy s čárkovitými úkrojky. Tato rostlina, zvláště v semenech, obsahuje jedovaté alkaloidy. Konečně posledním z diagnostických druhů, které bylo možno na tomto poli najít, byl pryšec drobný (Euphorbia exigua), skutečně drobná, 5–15 cm vysoká rostlinka, v květenství s půlměsíčitými žlázkami, bradavčitými semeny a jako u všech pryšců ronící z lodyhy i listů bílé mléko. I tato rostlina obsahuje kůži dráždící estery a další jedovaté látky. V teplejších oblastech našeho státu se s tímto druhem můžeme místy relativně hojněji, místy vzácněji ještě setkat.

Vyjmenoval jsem zde rostliny význačné pro mizející společenstva svazu Caucalidion lappulae, k nimž se ještě v závěru tohoto článku vrátím. Pro úplnost poznání analyzovaného porostu plevelných rostlin uvedu ještě další druhy, které s předchozími rostly pohromadě. Některé z nich patří k dosti hojným, jiné k roztroušeným druhům. Pro stručnost zde uvedu jejich seznam. Nejprve druhy, které se ze žádné lokality, uvedené v předchozích příspěvcích seriálu "Příspěvky ke květeně okolí Starých Hradů I–VIII", publikovaných v Listech starohradské kroniky, ještě nevyskytly (podobně jako všechny druhy uvedené výše): chundelka metlice (Apera spica-venti), lebeda podlouhlolistá (Atriplex oblongifolia), merlík zvrhlý (Chenopodium hybridum) a mnohosemenný (Ch. polyspermum), tolice dětelová (Medicago lupulina), mák vlčí (Papaver rhoeas), jetel zvrhlý (Trifolium hybridum) a rozrazil rolní (Veronica arvensis). A konečně druhy, které již z některé jiné lokality v kraji byly v seriálu uvedeny: drchnička rolní, rmen rolní, oves hluchý, merlík bílý, pcháč rolní, svlačec rolní, trýzel malokvětý, pryšec kolovratec, opletka obecná, pěťour srstnatý, kakost maličký, locika kompasová, hluchavka nachová, kapustka obecná, heřmánek lékařský, pomněnka rolní, rdesno ptačí a rdesno blešník, mléč rolní a drsný, ptačinec žabinec, penízek rolní, rozrazil perský, vikev setá a violka rolní.

Od druhé poloviny 60. let vycházejí ve světě "červené knihy" a "červené seznamy". Obsahují ohrožené druhy rostlin nebo živočichů na určitém území, od celosvětových až po úzce lokální. Stupně ohrožení jsou stanoveny podle různých kritérií. Pro Českou republiku byl vydán první červený seznam cévnatých rostlin v r. 1979 v časopise Preslia, návrh 2. upravené verze vyšel jako materiál pracovní konference České botanické společnosti v r. 1995. Současně se červený seznam stal základem pro obecně závazný předpis o zvláště chráněných rostlinách, který je součástí zákona České národní rady č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Podle 2. verze je v první kategorii druhů kriticky ohrožených z našich rostlin úporek hrálovitý (Kickxia elatine), v druhé kategorii druhů silně ohrožených je úporek pochybný (K. spuria), do třetí kategorie druhů ohrožených je řazen hlaváček letní (Adonis aestivalis), do čtvrté kategorie taxonů vyžadujících další pozornost patří knotovka noční (Melandrium noctiflorum). U zvláště chráněných rostlin je podle zákona povinností chránit i jejich biotop. Je zakázáno tyto rostliny sbírat, trhat, vykopávat, poškozovat, ničit nebo jinak rušit ve vývoji. Bohužel ochrana se nevztahuje na jejich výskyt uvnitř obhospodařovaných kultur, kromě druhů kriticky a silně ohrožených.

Nakonec si řekněme, jak pomoci při záchraně mizejících ohrožených druhů polních plevelů. Nejsnadnější je na lokalitě s těmito druhy vymezit několikametrový pruh při okraji pole, kde majitel bude hospodařit šetrně, tzn. bez používání chemických hnojiv a herbicidů, těžké mechanizace a pod. V lepších případech, hlavně při zemědělských muzeích či školách, jsou zřizovány malé obhospodařované plochy, kde se mizející plevele místní provenience záměrně pěstují (zvlášť dobře je to realizováno v Německu a v jiných civilizovaných zemích). A nemusím zde zdůrazňovat, že všechny druhy ohrožené, z naší přírody mizející, nebudeme ničit, ale chránit. Je jistě touhou každého, kdo má rád svůj kraj, aby bohatství přírody v něm zůstávalo co nejvíce zachováno, aby druhová rozmanitost místní vegetace byla co největší.


Ze zápisků písmáka Josefa Kupce, starosty v Záhubech

Balon nad Křížánkem

Dne 7. prosince 1940 ráno spatřen byl nad Křížánkem balon, který vznášel se ve stejné výši nad lesy křížáneckými. Z toho bylo zřejmé, že balon ten jest upoután. Mnoho občanů záhubských dívalo se na tento zde neobvyklý zjev. Někteří běželi do Křížánku, ale seznali, že balon jest dále, a sice u lesa Žlunova mezi Domousnicemi a Řitonicemi na laně as 500 m dlouhém, které tažené ku zemi kdesi u Dolního Bousova zamotalo se na telegrafní tyč a s touto se kotvilo v koruně dubu.

V odpoledním slunci balon se leskl stříbrem, patrně obal jeho byl z aluminia. Němečtí vojáci přijeli autem a balon stáhli dolů. Hlášení o uvolněném balonu došlo na /četnickou/ stanici v Dětenicích toho dne již v jednu hodinu po půlnoci, dříve než byl balon spatřen. Odtud poslání nebylo úředně uveřejněno. Jedni tvrdí, že jest to pozorovací balon protiletecké vojenské obrany z Plzně, a jiní zase, že jest to uzavírací balon z pobřeží Anglie, kterými jsou udržovány ve vzduchu drátěné sítě proti leteckým útokům.

Zvonička v Záhubech

Dne 14. června 1941 vykopaná byla dubová zvonice s plechovou stříškou u hostince U zvonku v Záhubech náležející Antonínu Kupcovi čp. 5. Zvonice postavena byla r.1896 a měla ve dřevě na straně do dvora letopočet (1896) vydlabaný Josefem Balcarem, kolářem v Zelenecké Lhotě. Od roku 1933 byla bez zvonku, který zavěšen byl v sobotu před posvícením, kdy se měl hřbitov otevřít, na věž márnice. Předešlý zvonek na témž místě u čísla 5 byl postaven roku 1839, měl šindelovou stříšku a stál na místě 56 roků; poslední zvonice 46 roků.


Staré Hrady v tisku

– Obsáhlý seriál Evy Ulrychové v Novinách Jičínska, týkající se archeologických památek jičínského okresu, dospěl v dubnu a počátkem května na Libáňsko. Věnoval se tvrzištím, hrádkům, plužinám, zaniklým vsím a dalším objektům, které dosud zčásti unikaly pozornosti badatelů. Část památek objevil archeologický letecký průzkum. Jmenovitě jsou popsány Skuřina, Markvartice, Milkovice (12.4.), Lično, Kelníky, Psinice (19.4.), Údrnice, Údrnická Lhota, Hrádek – Zlivštejn, Záhuby, Křižánek (26.4.), Hřmenín, Sedliště a Važice (3.5.). Seriál je doprovázen mnoha fotografiemi.

– Na starohradské výstavy upozornily Noviny Jičínska 15., 20. a 26.3. a Zemské noviny 21.3. (Marie Javůrková); Noviny Jičínska 4. a 7.4., Kulturní kalendář Frýdlant nad Ostravicí č.5/97 a Zemské noviny 3.4. (Petr Bednář); Noviny Jičínska 18., 21. a 23.4. a 3.5., Zemské noviny 17.4., Mladý svět č.15/97 a Pojizerské listy 30.4. (umělci malující nohama a ústy); Noviny Jičínska 15.3., 29.4. a 3.5, ELLE č.5/97 a Slovo 12.3. (Michal Ščigol); Noviny Jičínska 10. a 13.5. (Květoslav Šolle); Noviny Jičínska 28. a 31. 5. a 4. 6. (výstava Kašpárků); Noviny Jičínska 30. 5. a 4. 6. (Miloslav Lhotský); Noviny Jičínska 10.3. připomněly i výstavu Miloše Buchara.

– O libáňské výstavě k jubileu školy psaly Noviny Jičínska 19. a 28. 5.

– Fotografie z interiérů Starých Hradů otiskly Noviny Jičínska 19.3. (Jiráskova pracovna) a 26.3. (Vrchlického pracovna) a Zemské noviny 5.4. (památky na Emu Destinovou).

– Vztah Arnošta z Pardubic ke Starým Hradům připomněl Aleš Fetters v náchodském Novém čase 25. 3.

– Rozhovor s libáňským rodákem prof. Zdeňkem Fejfarem nás zaujal ve Slově 30. 5.

– Vztah Františka Kožíka ke Starým Hradům zaznamenal Jaroslav Najman v Novinách Jičínska 14.4.

– Knížku Jitky Bílkové o Josefu Škodovi pochválily Noviny Jičínska 26.3. a Učitelské noviny č.16/97.

Almanach 1871–1996 vydalo gymnázium J. Š. Baara v Domažlicích. Redigoval ho ředitel ústavu Mgr. Jaroslav Tobiáš, hlásící se ke svým rodovým kořenům v Bystřici. Na gymnáziu působí od r. 1972. Publikace navázala na obdobný almanach z r.1991.

Nymbursko a Kopidlnsko. Turistická mapa, edice Klubu českých turistů č. 18, Praha 1997. Redaktor ing. Jiří Rohlík, autoři turisticko vlastivědných textů Jaroslav Kašparec a RNDr. Eduard Kočárek. – Měli bychom s radostí uvítat vydání tohoto potřebného svazku, který turistům přibližuje možnost putování tímto opomíjeným krajem (na severu až po Podhradí, Nadslav, Skuřinu a Vlčí Pole). Měli, jenomže to by autoři nesměli klamat uživatele spoustou chybných údajů či jim řadu dalších tajit. Nelze vypočítávat všechny, to by zabralo několik stránek. Ale je jich nepočítaně, od nekvalitní korektury (památky Kopidla místo Kopidlna) přes tradiční záměny (autorem výsledné podoby Husova pomníku v Libáni není F. Bílek, ale jeho regionální jmenovec Josef), podivné údaje typu Kopidlno je brána do Českého ráje, opomenutí řady významných osobností (namátkou spisovatelé František Křelina, Jan Knob a Josef Jakubec u Veliše, Foersterové u Osenic), nepřesné chronologické údaje (u Kopidlna: "obec dostala v roce 1415 statut města a v roce 1523 svůj městský znak s pečetí.") až po řadu nepřesností v údajích o Starých Hradech. Mrzí nás u Židovic nedostatečné a chybné údaje o Bohumíru Bradáčovi ("Rodiště Bohumíra Bradáče (1881–1931), ministra zemědělství za 1. republiky." – byl přece i ministrem národní obrany a zemřel r.1935 jako předseda poslanecké sněmovny), mrzí údaje o znaku na špejcharu ve Střevači a o mauzoleu ve Veliši, které jsou přiřčeny rodu Šporků místo Schliků… Ale dost, nebo skutečně zabereme několik stránek…

K. B.

Škodová Irena a kol.: Sto let školy v Libáni 1897–1997. Základní škola v Libáni vydala ke svému jubileu osmdesátistránkovou brožuru. Obsahuje dějiny libáňského školství od Ireny Škodové (otiskujeme je na pokračování i v našem časopise), přehledy učitelů a další školní statistiky (školní tábory, výsledky žáků v různých soutěžích, seznam současných žáků atd.). Zajímavé jsou i literární práce a vzpomínky několika bývalých žáků školy (Ludmila Ulvrová-Keblová, Jaroslav Moucha, Vojtěch Mencl, Jiří Tobiáš, Bohumír Procházka, Milada Velechovská), o dějinách Libáně napsal zajímavě Zbyněk Svoboda z 8.b třídy. Hezké jsou fotografie – převážně Jiřího Ullricha, grafická úprava – Josef Machač a Richard Leber i tisk mnichovohradišťské Leberovy tiskárny. Sborník redigovali Karol Bílek a Jiří Žďánský.

Šedivý Jaroslav: Černínský palác v roce nula. Velmi zajímavá kniha vzpomínek na práci naší diplomacie po listopadu 1989, jejíž autor patří k okruhu přátel a návštěvníků Starých Hradů.

Votoček Václav: Semily – literární procházka (Městská knihovna Semily 1997, 48 s.). Podrobný, čtivě napsaný průvodce připomíná snad všechny, kteří mají nějaký vztah k Semilům a byli nebo jsou literárně činní. Patří k nim i redaktor Besedy Josef V. Kučera (1908–1980), který žil v mládí v Bystřici, i častá návštěvnice starohradského archivu doc. Milena Lenderová a akad. malíř Vladimír Komárek, přítel Starých Hradů z nejvěrnějších a nejváženějších.


Drobné zprávy

Milí čtenáři, děkujeme vám za mnoho dopisů, opravdu je nemůžeme pro nedostatek místa otiskovat… Zvláště nás těší ty, které doplňují nebo upřesňují naše články či opravují jejich chyby /za ně děkujeme např. paní Liběně Fialové z Kladna nebo paní Janě Klackové z Jičína/. A opakujeme i veliké díky za zvýšené předplatné, které většina z vás poslala. Však to poznáte na obsahu i na rozsahu letošního ročníku vašeho časopisu, vašich Listů starohradské kroniky.

Velmi úspěšná vědecká konference o valdštejnské lodžii a komponované barokní krajině v okolí Jičína se konala ve dnech 6.–8. března 1997 v Jičíně. Zúčastnilo se jí asi 150 odborníků z nejrůznějších odvětví, mezi nimiž byli i mnozí, které známe ze Starých Hradů /dr. Jaroslav Wagner, dr. Jiří Dienstbier, dr. Vladimír Wolf, akad. malíř Václav Ševčík, dr. Marie Ryantová, dr. Lydie Baštecká/. I kulturní program obou večerů připravili naši známí – Jaroslav Krček a prof. Josef Picek.

Můžeme vidět pracovnu Aloise Jiráska?, ptalo se již několik návštěvníků Starých Hradů. Proto informujeme: pracovna Aloise Jiráska byla převezena na Staré Hrady, jednotlivé kusy zařízení restauroval pan Petr Heber, pracuje se na uspořádání knihovny a pak bude pracovna přístupná veřejnosti.

Státní okresní archiv v Jičíně byl slavnostně otevřen v nově upravené budově v Raisově ulici 2. dubna 1997 za účasti předních českých archivářů prof. Ivana Hlaváčka, dr. Oldřicha Sládka, dr. Tomáše Šimka aj. Blahopřejeme!

V Kolotoči Českého rozhlasu 7. května jsme si také mohli poslechnout vyprávění Hany Kofránkové a Karola Bílka o tradici Prvomájových recitačních odpolední ve Starých Hradech.

Česká televize vysílala 18. května v cyklu Potomci slavných pořad o rodu Mikoláše Alše, natáčený částečně ve starohradském archivu.

Každoroční odbornou exkurzi studentů historie pedagogické fakulty Vysoké školy pedagogické z Hradce Králové přivedla 6. května na Staré Hrady dr. Nella Mlsová.

Starohradský Literární archiv PNP navštívila 28. května prof. Jaroslava Janáčková se skupinou studentů češtiny pražské filozofické fakulty.

Mezi vzácné návštěvníky zámku Staré Hrady patřil 5. dubna pan John Šrámek z USA. Zajímal se nejen o historii a rekonstrukci zámku, ale s nadšením si v archivu prohlédl i rukopisy svého slavného prastrýce, básníka Fráni Šrámka. John Šrámek je majitelem známého českého knihkupectví v USA.

Starohradskou zámeckou galerii obohatili svými díly pan Petr Bednář (smaltovaný obraz), pan Květoslav Šolle (obraz Trosek), pan Petr Šrámek (obraz), pan Miloslav Lhotský (plastika) a pan Luděk Marks (olej – pohled na starohradské nádvoří). Zajímavé rukopisy svého otce nám daroval pan Kupec z Libáně, cenné krajové tisky a fotografie jsme dostali od paní Španihelové z Loun a od paní redaktorky Štětinové z Prahy. Všem upřímně děkujeme!

Paní Eva Hnyková vystavovala svá díla od 29. března v galerii Melantrich v Rožďalovicích. Úvodem promluvila spisovatelka dr. Marie Kubátová. – Od 17. května je tamtéž otevřena výstava obrazů akad. malíře Jiřího Škopka a keramiky jeho dcery Markéty.

V Sedlištích se staví. Po dokončení další části kanalizace firmou Rekstav Železnice v květnu začala v červnu rekonstrukce prodejny na návsi. Stavbu provádí valdický Staving a od října zde bude nejen prodejna, ale i sídlo obecního úřadu.

Sjezd šedesátníků – absolventů libáňské školy se konal 24. května. Po programu v Libáni navštívili i starohradský zámek a poseděli v místní restauraci.

Není to společenské prozrazovat na mladou dámu její věk; naopak se sluší přivítat mladého muže při vstupu mezi padesátníky. Když však tato dáma a tento muž jsou manželé a překračují práh abrahamovin téměř společně, bylo by Renatě jistě líto, kdybychom gratulovali jen Martinovi. A tak blahopřejeme oběma Lhotákovým společně, i když to není přesně 22. května a 20. června. Hodně zdraví, hodně úspěchů v loutkařině, při budování hubojedské chalupy i v boji za záchranu jičínské valdštejnské lodžie! A těšíme se i na další výstavy jejich krásných dřevěných hraček ve Starých Hradech!

K. B.

Naši jubilanti: 85 let se dožívají 17.4. paní Růžena Svobodová a 21.4. paní Anna Michálková ze Starých Hradů. 60 let oslavil 20.4. pan Jan Šesták ze Zlivi, 27.4. ing. Lada Chalupová ze Šumperka a 26.5. pan Josef Ulman ze Starých Hradů. 55 let se dožila 28.5. paní Jaroslava Hrdá ze Sedlišť. 50 let bylo 23.4. paní Marii Rohlíčkové ze Sedlišť. Blahopřejeme!

Kulturní kalendář: 12.5. 1882 se narodil v Dětenicích historik, univ. prof. Václav Chaloupecký, autor monografie o Arnoštu z Pardubic. 15. 5. 1902 se v Libáni narodil učitel a hudební skladatel Karel Chvalovský. 30.5.1942 byl popraven přední odbojový pracovník Miloš Krásný, bývalý žák libáňské školy. 2.6. 1867 zemřel obrozenecký básník a dramatik Josef Hukal, rodák z Bystřice. 16.6.1832 se narodil v Libáni klasický filolog a odborný spisovatel František Leo Saska. 19. 6.1962 se nad Libáňskem přehnala smršť.

Sňatky: 27. března se ve Starých Hradech konala dobře utajená svatba studentů českobudějovické Jihočeské univerzity Petra Nového z Tanvaldu a Jany Strnádkové z Velkých Hamrů, kteří zde již několikrát studovali v archivu.

Blahopřejeme – stejně jako Romanovi Myškovi a Monice Třešňákové z Libáně, kteří byli ve Starých Hradech oddáni 26. dubna. Blahopřejeme přátelům Starých Hradů: 20.4. oslavil šedesáté narozeniny přední český politik Jiří Dienstbier. 30.4.1927 se narodil spisovatel a novinář Jiří Rodr. 9.5. bylo 70 let naší spolupracovnici, spisovatelce dr. Ludmile Vaňkové. 10. 5. se dožil šedesátin spisovatel dr. Jan Dvořák.

Za Josefem Mackem. 30. dubna 1997 zemřel ve věku 87 let pan Josef Macek ze Sedlišť, jeden z nejstarších občanů celého kraje. Patřil k nejoblíbenějším našim spoluobčanům. Byl vždy klidný, rozvážný, měl pověst výborného hospodáře. Přiženil se do Sedlišť ze Zlivi a srostl s obcí jako málokdo. Mohli jsme ho až donedávna potkávat na polních cestách v okolí obce, při nákupu v místní prodejně i na silnici ke Starým Hradům. Vždy se s každým zastavil, vlídně pohovořil o úrodě, o počasí, o situaci. A snažil se až do vysokého věku být prospěšný svým nejbližším i svému okolí. Kolik jen žebříků, násad a dalšího drobného nářadí vyrobily jeho šikovné a pracovité ruce, to už nikdo nespočítá.
S panem Josefem Mackem odchází pamětník dávného života tohoto kraje. Znal jeho minulost, pověsti, tradice. Jeho vzpomínky měly být více zaznamenávány, aby z nich mohly čerpat poučení i další generace. Opravdu nám bude chybět. Čest jeho památce!

Božena Břízová, roz. Sůrová ze Starých Hradů, zemřela v Litvínově 18. května ve věku 81 let. Byla výbornou zpěvačkou, ráda vzpomínala na pana dirigenta Straku z Drahorazi, dokonce nám o tom napsala i do našeho časopisu. Ráda navštěvovala Staré Hrady a v poslední době s nimi udržovala spojení alespoň prostřednictvím LSK. Budeme vzpomínat.


Místo pozvánky

Výstavy:

Do 31.10. Oldřich Vrzal – sbírka kreslených Kašpárků
Do 3. 7. Jiří Bouda – grafika
Do 19. 6. Miloslav Lhotský – obrazy, plastiky

Vernisáže dalších výstav (začátky ve I4 hodin):

21. 6. Aleš Pudil – obrazy (do 24.7.)
5. 7. Věra Hörstová – obrazy (do 14.8.)
26. 7. Současná bulharská grafika (do 28.8.)
16. 8. Jan Dinga – obrazy (do 11.9.)
30. 8. Jayantha Gomes (Srí Lanka) – obrazy (do 2.10.)
13. 9. Vladimír Gottvald – grafika (do 9.10.)
4.10. Jolanta Lysková – obrazy, ilustrace (do 31.10.)
11.10. Růžena a Jiří Mlavcovi – keramika (do 31.10.)

Kulturní pořady budou oznámeny na plakátech. Již nyní vás zveme na 5.7., kdy na besedu přijede herečka Hana Maciuchová.

Dva obrázky ze sbírky kreslených kašpárků Oldřicha Vrzala (120 jich můžete zhlédnout na Starých Hradech)


Hledáme sponzory: V souvislosti s rostoucími náklady hledáme přátele Starých Hradů, kteří by byli ochotni uzavřít sponzorskou smlouva s naší Osvětovou besedou a podílet se tak na kulturních akcích na zámku i na vy dávání našeho časopisu. Děkujeme!


Václav Černý: Staré Hrady (kachel)


MUDr. Jaroslav Volf: Staré Hrady (olej)


Menu