Marie Kubátová
V erbu půlka koně
Byla noc, kdy mihotavý třpyt hvězd a plamínky duičkových svící po hrobech se zdají prasklinami v temném pláti času, jimi probleskuje světlo věčnosti. Za takových nocí vzlínají oněmi prasklinami do prostoru mezi nebes klenbou a hlínou země vzdechy, epoty a vzkazy z času do času a ty pak jako dech oněch kdysi ivých usedají k ránu na stébla trav a přimrzají na tvář země co jinovatka, naedlý povlak starosti, je vykrystalovala v nespočetných bodlinách.
Jsou místa, kde je předivo vzkazů mezi vrstvami času nahutěno v uzly a tam se pak za oněch prosvětlených nocí budí ze sna postavy
Na hradní bránu sídla kdysi pánů z Pardubic zaklepal jezdec.
Zvuk těkého klepadla přiměl hradního archiváře, aby k světům hvězd a svící zvenčí přidal uvnitř hradu světlo lampy. Lampa sestupovala schoditěm a osvětlila u brány siluetu půlnočního jezdce. Bizarnost zjevení vak archiváře nikterak nepoděsila: byl zvyklý obcování s listinami a pečetěmi a lutění vzkazů a poselství přes prahy času bylo jeho vezdejím chlebem. Posvítil a určil postavu v koeinovém pláti, sedící na půlce koně, podle erbu: "Bud vítán v domě pana strýce, pane bakaláři," řekl s úklonou.
"Netřeba mi loe ani vína", řekl host a dal pokyn ohledně koně: "Netřeba mu obroku."
"Rozumím," kývl archivář. "Druhá půlka koně zůstala i s trávícím ústrojím za sputěnou mříí brány města Milána, kdy léta Páně jedenáctistého osmapadesátého se probíjel pan Jeek, urozený předek pánů z Pardubic i Malovců z Malovic, z obleeného města k svým. Hrdinný Bukefalos, přeatý sputěnou mříí v půli, unáel co Buke pána i s kořistí z nebezpečí, zatímco falos zůstal za bránou. Poznávám tě po erbu, pane Smile."
Jezdec pohladil koňskou plec, půli Bukefala, ji zdědil v erbu po pardubických předcích, a vysvětlil hradnímu archiváři důvod své pozdní návtěvy: "Hledám klid pro chvíli rozjímání. Svou Novou radu zvířat jsem sepisoval tady na Starých Hradech, kdy na Pardubicích hřmotily stále mumraje."
"Ano, na hradě Jeho Eminence pana Arnota z Pardubic blahé paměti nebylo místa pro hodokvasy, bitky a pitky," kývl archivář.
Host potvrdil: "Tu jsem rozjímal a perem ermoval proti nepravostem."
Archivář opět zalistoval v paměti a doplnil letopočet: "Rok třináctistý devadesátý čtvrtý. Tvá alegorická báseň, pane Smile, byla v rozhárané době Václava Čtvrtého velmi potřebná. Mladý král lev, nastupující vládu, svolává velkou radu zvířat, aby se z jejich výpovědí dobral pro sebe vladařské moudrosti." Archivář taktně pomlčel o majetkovém sporu, který přiostřil básníkovo pero proti králi.
"Podnes mi ten lev leí v hlavě," vyznal se noční host. "Kdybych svolal dnení noci velkou radu zvířat, dralo by se na vladařův stolec tolik podob lva, e věru těko hledat mezi nimi pro český trůn toho pravého. Spisovatel, rozumí-li, potřebuje se při spřádání mylenek opřít o obrazy, o podoby, tváře, a lvi na erbech a pečetích českých pánů jako by ani nebyli jednoho lvího rodu. Stojí-li pak na Starých Hradech jetě ten bytelný stůl, abych na něj svolal vechnu tu manaerii?"
Archivář a správce hradu kdysi pánů z Pardubic hledal odpověď, je by překlenula propast mezi staletími. "Hrad pánů z Pardubic si uchoval své místo na mapě české země a pod klenbou jeho síní se schází důstojná společnost jako za časů tvého pana strýce, ulechtilého arcibiskupa Arnota." Hodilo se k duičkové noci ukázat ke gotickému křídlu hradu, kde v Literárním archivu naly azyl pozůstalosti básníků. Uchovány v černých krabicích jak v rakvích a registrovány pod čísly spějí tu dopisy, nedopsaná díla a nedosněné sny. Někdy z nich kapou slzy, které svět nevidí, a jindy odtamtud zařve jak z klece český lev. Leč tam, na křiovatce různosměrných idejí, je mylenek a přehutěno a jiskří to tam neklidem. "Raději tudy, pane Smile, ukázal archivář k mením dveřím za branou. "Stůl, nad ním se ti bude dobře meditovat, je z pozůstalosti kníete českých básníků Jaroslava Vrchlického." Pootevřel dveře a zevnitř zavanul dech v kůi vázaných a dlouho neotevíraných knih.
Pan Smil Flaka zamítl: "Podle oděvu byl kníe básníků postavy nehrdinské." Kabátec univerzitního profesora, úzký v ramenou, vísel na idli jako na shrbeném dědečkovi a čpěl veteí.
Archivář zalistoval ve svém pamětníčku a hledal, kdo z druiny českých pěvců by mohl vplynout v obraz rytířského Bruncvíka. Leč i ten, kdo si občas tykal se lvy, jednou lomcoval mříí jak ducha lvi a jindy smutnil zpěvy pátečními. Archiváři vyvstala v mysli sloka:
"
jen jednou krajem tím el národ lev,
jen jednou, před dávnem hřměl jeho řev
"
a zamítl básníky jako společníky autoru Velké rady zviřat pro tuto noc.
Ve výstavní síni je víc prostoru," nabídl hostu a brali se ke klenutému sálu, kde jetě trčely ve zdech hřebíky a skoby po panelech s obrazy. Na volná rnísta po obrazech si archivář promítal lví podoby
"Vezměme to od pralva, který vstoupil v český lechtický erb," začal archivář svůj výklad, nebo půdorysem jeho práce byl systém. A defilé lvích podob začali lvi gotičtí, vzpřímení a tíhlí, aby se veli do bojových títů svých rekovných pánů.
"Jsou vychrtlí jak nedokrmený selský pes," zamítl autor Velké rady zvířat.
Archivář vysvětloval: "Základem gotické módy byla vertikála. tíhlá okna chrámů, zakončená lomeným obloukem jak pae, sepjaté v prosbě k nebesům. Takové okno vzhůru nohama byl rytířský tít a lev se na něj musel vejít i se vemi atributy bojového postoje, s tesáky, drápy a vyplazeným jazykem. I dáma, podávající růi vítěznému rytíři, měla klobouk picí do výky a postavu protaenou o vlečku. Takový musel být i lev z rytířské pověsti o Bruncvíkovi, je k nám připutovala přes německé město Brunschwig ze sladké Francie. A stejně tak jednoocasý lev ve stříbrné zbroji v červeném poli, kterého, jak praví kronikář Dalimil, dostal od císaře český kníe Vladislav jako osobní znak za statečnost, prokázanou při dobývání města Milána. Tvůj rytířský předek pan Jeek budi mi svědkem, vdy si tamté vyslouil do erbu půlku koně."
Pan Smil Flaka uvaoval: "Přál bych si ve znaku české země lva, jen by byl důstojným nástupcem přemyslovské orlice. Orlice byla matka po přeslici, po tradici rodu. Lev by měl být vladařem."
Archivář pokračoval: "Renesance přidala lvu na mohutnosti těla, zatímco baroko, pracující s prvky ozdobnými, "
Ne, barokní lvi se panu Smilu Flakovi z Pardubic naprosto nelíbili. "Dej pokoj s okrasnými pudlíky!"
Archivář tedy opustil dech doby, je dávala lvům výtvarnou podobu, a obrátil pozornost k mocným lechtickým rodům, kde lev v erbu nese vskutku znaky rytířské síly a odvahy. A defilovali v jeho výkladu lvi Markvarticů, pánů z Michalovic, Vartenberků a po Valdtejny. "S polepením erbů se lvi i rozmnoili, viz valdtejnský znak na tisku Znamenité kázání k soudcům z půli estnáctého věku, tam jsou ve čtvrceném erbu čtyři lvi. Jinde ovem vidíme i u mocných rodů lva necelého." Archivář rozvíjel svůj výklad do íře a důkladnosti a jmenoval erb pánů ze erotína, kde lev vyrůstá půlkou těla ze tří kopečků. Ba vyskytuje se v erbech i samotná lví hlava nebo tlapa, v Laudónově erbu dokonce tři lví hlavy v modrém poli, kadá jinak barevná.
"Laudón a tři lví hlavy kdo byl Laudón," zeptal se pan Smil jako hlas z jiného století.
"Slavný císařský generál z osmnáctého věku, roku sedmnáck9ĚÉ HÇ1\ľÍČ˝
-cgˇ˛ă7v´=š,;sGzę,|_ÚžM+ˇĘěÉľťäcăý)ňxí|LöWlD^Y;cžĚrFO#9ăzsNłÖô¤Ôf5"˛^RHĘ. ĆF@ęZŤuâŤ-fÖěo¨v´q8b:Z÷~-Ó,´řoDâxĽpŞbÁúÂkVţĚdć']=qełčGqQhúĽ´ĆkVÔĄşËnť.öB::㡎ʟ~fäz Fůţ)q´6F=iŇÁp>ŃlŃHÇ9ǸŠˇr+/Z8ÔôN?ĺč˙ 蜪ć4ă˙ Fłž\ÉŤYăĺxčĂ88öőŽĆţˇ[)mUŁśL$ŤRÝw'ŠÍhiB
ßś4Ȳîř˙ ^k ˙ {IˇËiđČĽBĽwÄsý*
ôżfGÂ$e\PĺXĆp}đjžĽâk/ľßŰÍ§Í ĺvĆHôőúkSKš'ËžKH0@6ň|{ČÇ ţśúÍĂÝÜĆMŹŘůsŘëôŹËi" vd~X
°XüŘ}@xŚĹăDÝäM/PPś|Ž0qČúUď
ŢÝßčQÝj+ĺČI##nx$}*-CĹ:3Ç=ŹóL@%
Ç<7LuÇ^*Wń¸HVę áręůVç öëU