| ČÍSLO 23 | ROČNÍK XXII. | ZÁŘÍ 1999 |
Byla noc, kdy mihotavý třpyt hvězd a plamínky duičkových svící po hrobech se zdají prasklinami v temném pláti času, jimi probleskuje světlo věčnosti. Za takových nocí vzlínají oněmi prasklinami do prostoru mezi nebes klenbou a hlínou země vzdechy, epoty a vzkazy z času do času a ty pak jako dech oněch kdysi ivých usedají k ránu na stébla trav a přimrzají na tvář země co jinovatka, naedlý povlak starosti, je vykrystalovala v nespočetných bodlinách.
Jsou místa, kde je předivo vzkazů mezi vrstvami času nahutěno v uzly a tam se pak za oněch prosvětlených nocí budí ze sna postavy
Na hradní bránu sídla kdysi pánů z Pardubic zaklepal jezdec.
Zvuk těkého klepadla přiměl hradního archiváře, aby k světům hvězd a svící zvenčí přidal uvnitř hradu světlo lampy. Lampa sestupovala schoditěm a osvětlila u brány siluetu půlnočního jezdce. Bizarnost zjevení vak archiváře nikterak nepoděsila: byl zvyklý obcování s listinami a pečetěmi a lutění vzkazů a poselství přes prahy času bylo jeho vezdejím chlebem. Posvítil a určil postavu v koeinovém pláti, sedící na půlce koně, podle erbu: "Bud vítán v domě pana strýce, pane bakaláři," řekl s úklonou.
"Netřeba mi loe ani vína", řekl host a dal pokyn ohledně koně: "Netřeba mu obroku."
"Rozumím," kývl archivář. "Druhá půlka koně zůstala i s trávícím ústrojím za sputěnou mříí brány města Milána, kdy léta Páně jedenáctistého osmapadesátého se probíjel pan Jeek, urozený předek pánů z Pardubic i Malovců z Malovic, z obleeného města k svým. Hrdinný Bukefalos, přeatý sputěnou mříí v půli, unáel co Buke pána i s kořistí z nebezpečí, zatímco falos zůstal za bránou. Poznávám tě po erbu, pane Smile."
Jezdec pohladil koňskou plec, půli Bukefala, ji zdědil v erbu po pardubických předcích, a vysvětlil hradnímu archiváři důvod své pozdní návtěvy: "Hledám klid pro chvíli rozjímání. Svou Novou radu zvířat jsem sepisoval tady na Starých Hradech, kdy na Pardubicích hřmotily stále mumraje."
"Ano, na hradě Jeho Eminence pana Arnota z Pardubic blahé paměti nebylo místa pro hodokvasy, bitky a pitky," kývl archivář.
Host potvrdil: "Tu jsem rozjímal a perem ermoval proti nepravostem."
Archivář opět zalistoval v paměti a doplnil letopočet: "Rok třináctistý devadesátý čtvrtý. Tvá alegorická báseň, pane Smile, byla v rozhárané době Václava Čtvrtého velmi potřebná. Mladý král lev, nastupující vládu, svolává velkou radu zvířat, aby se z jejich výpovědí dobral pro sebe vladařské moudrosti." Archivář taktně pomlčel o majetkovém sporu, který přiostřil básníkovo pero proti králi.
"Podnes mi ten lev leí v hlavě," vyznal se noční host. "Kdybych svolal dnení noci velkou radu zvířat, dralo by se na vladařův stolec tolik podob lva, e věru těko hledat mezi nimi pro český trůn toho pravého. Spisovatel, rozumí-li, potřebuje se při spřádání mylenek opřít o obrazy, o podoby, tváře, a lvi na erbech a pečetích českých pánů jako by ani nebyli jednoho lvího rodu. Stojí-li pak na Starých Hradech jetě ten bytelný stůl, abych na něj svolal vechnu tu manaerii?"
Archivář a správce hradu kdysi pánů z Pardubic hledal odpověď, je by překlenula propast mezi staletími. "Hrad pánů z Pardubic si uchoval své místo na mapě české země a pod klenbou jeho síní se schází důstojná společnost jako za časů tvého pana strýce, ulechtilého arcibiskupa Arnota." Hodilo se k duičkové noci ukázat ke gotickému křídlu hradu, kde v Literárním archivu naly azyl pozůstalosti básníků. Uchovány v černých krabicích jak v rakvích a registrovány pod čísly spějí tu dopisy, nedopsaná díla a nedosněné sny. Někdy z nich kapou slzy, které svět nevidí, a jindy odtamtud zařve jak z klece český lev. Leč tam, na křiovatce různosměrných idejí, je mylenek a přehutěno a jiskří to tam neklidem. "Raději tudy, pane Smile, ukázal archivář k mením dveřím za branou. "Stůl, nad ním se ti bude dobře meditovat, je z pozůstalosti kníete českých básníků Jaroslava Vrchlického." Pootevřel dveře a zevnitř zavanul dech v kůi vázaných a dlouho neotevíraných knih.
Pan Smil Flaka zamítl: "Podle oděvu byl kníe básníků postavy nehrdinské." Kabátec univerzitního profesora, úzký v ramenou, vísel na idli jako na shrbeném dědečkovi a čpěl veteí.
Archivář zalistoval ve svém pamětníčku a hledal, kdo z druiny českých pěvců by mohl vplynout v obraz rytířského Bruncvíka. Leč i ten, kdo si občas tykal se lvy, jednou lomcoval mříí jak ducha lvi a jindy smutnil zpěvy pátečními. Archiváři vyvstala v mysli sloka:
"
jen jednou krajem tím el národ lev,
a zamítl básníky jako společníky autoru Velké rady zviřat pro tuto noc.
Ve výstavní síni je víc prostoru," nabídl hostu a brali se ke klenutému sálu, kde jetě trčely ve zdech hřebíky a skoby po panelech s obrazy. Na volná rnísta po obrazech si archivář promítal lví podoby
"Vezměme to od pralva, který vstoupil v český lechtický erb," začal archivář svůj výklad, nebo půdorysem jeho práce byl systém. A defilé lvích podob začali lvi gotičtí, vzpřímení a tíhlí, aby se veli do bojových títů svých rekovných pánů.
"Jsou vychrtlí jak nedokrmený selský pes," zamítl autor Velké rady zvířat.
Archivář vysvětloval: "Základem gotické módy byla vertikála. tíhlá okna chrámů, zakončená lomeným obloukem jak pae, sepjaté v prosbě k nebesům. Takové okno vzhůru nohama byl rytířský tít a lev se na něj musel vejít i se vemi atributy bojového postoje, s tesáky, drápy a vyplazeným jazykem. I dáma, podávající růi vítěznému rytíři, měla klobouk picí do výky a postavu protaenou o vlečku. Takový musel být i lev z rytířské pověsti o Bruncvíkovi, je k nám připutovala přes německé město Brunschwig ze sladké Francie. A stejně tak jednoocasý lev ve stříbrné zbroji v červeném poli, kterého, jak praví kronikář Dalimil, dostal od císaře český kníe Vladislav jako osobní znak za statečnost, prokázanou při dobývání města Milána. Tvůj rytířský předek pan Jeek budi mi svědkem, vdy si tamté vyslouil do erbu půlku koně."
Pan Smil Flaka uvaoval: "Přál bych si ve znaku české země lva, jen by byl důstojným nástupcem přemyslovské orlice. Orlice byla matka po přeslici, po tradici rodu. Lev by měl být vladařem."
Archivář pokračoval: "Renesance přidala lvu na mohutnosti těla, zatímco baroko, pracující s prvky ozdobnými, "
Ne, barokní lvi se panu Smilu Flakovi z Pardubic naprosto nelíbili. "Dej pokoj s okrasnými pudlíky!"
Archivář tedy opustil dech doby, je dávala lvům výtvarnou podobu, a obrátil pozornost k mocným lechtickým rodům, kde lev v erbu nese vskutku znaky rytířské síly a odvahy. A defilovali v jeho výkladu lvi Markvarticů, pánů z Michalovic, Vartenberků a po Valdtejny. "S polepením erbů se lvi i rozmnoili, viz valdtejnský znak na tisku Znamenité kázání k soudcům z půli estnáctého věku, tam jsou ve čtvrceném erbu čtyři lvi. Jinde ovem vidíme i u mocných rodů lva necelého." Archivář rozvíjel svůj výklad do íře a důkladnosti a jmenoval erb pánů ze erotína, kde lev vyrůstá půlkou těla ze tří kopečků. Ba vyskytuje se v erbech i samotná lví hlava nebo tlapa, v Laudónově erbu dokonce tři lví hlavy v modrém poli, kadá jinak barevná.
"Laudón a tři lví hlavy kdo byl Laudón," zeptal se pan Smil jako hlas z jiného století.
"Slavný císařský generál z osmnáctého věku, roku sedmnáck9ĚÉ HÇ1\ľÍČ˝
-cgˇ˛ă7v´= š,;sGzę,|_ ÚžM+ˇĘěÉľťäcăý)ňxí|LöWlD^Y;cžĚrFO#9ăzsNłÖô¤Ôf5"˛^RHĘ. ĆF@ęZŤu⍠-fÖěo¨v´q8b:Z÷~-Ó,´řoDâxĽpŞbÁúÂkVţĚdć']=qełčGqQhúĽ´ĆkVÔĄşËnť.öB::㡎ʟ~fäz Fůţ)q´6F=iŇÁp>ŃlŃHÇ9ǸŠˇr+/Z8ÔôN?ĺč˙ 蜪ć4ă˙ Fłž\ ÉŤYăĺxčĂ88öőŽĆţˇ[)mUŁśL$ŤRÝw 'ŠÍhiB
ßś4Ȳî ř˙ ^k ˙ {IˇËiđČĽBĽw Äsý*
ôżfGÂ$e\PĺX Ćp}đjžĽâk/ľßŰÍ§Í ĺvĆHôőúkSKš'ËžKH0@6ň|{ČÇ ţśúÍĂÝÜĆMŹŘůsŘëôŹËi" vd~X
°XüŘ }@ xŚĹăDÝäM/PPś|Ž0qČúUď
ŢÝßčQÝj+ĺČI##nx$}*-CĹ:3Ç=ŹóL@%
Ç<7LuÇ^*Wń¸HVę áręůVç öëU
Pavel Trnka je nadaný malíř. Přesvědčuje o tom nejen svými pracemi na této své první souborné výstavě. Dokládá to i odpovědným a cílevědomým přístupem v hledání vlastního svébytného malířského projevu. S technickou stránkou malování ho seznámila kola. Z touhy po hlubím poznání studuje díla někdejích Mistrů a je to podivuhodná směsice autorů, u nich se učí gramatice malířských principů. Kopíruje Mathiase Grünewalda, staré ruské ikony a obrazy Marca Chagalla, zaujal ho francouzský impresionista Eduard Manet, kterého několikrát s úspěchem kopíroval svěí technikou "á la prima" s velkým porozuměním pro impresivní rozklad tónů v potlačeném erosvitném prostoru. Rovně kopie Aktu od německého impresionisty Louise Corintha je malována jakoby jedním dechem. iroké tahy rychlého tětce dávají tuit, co bude v budoucnu malířovou silnou stránkou. Bude jí práce ve velkých plochách, krásné barevné hmoty zpracovávané artistním malířským přednesem. Je tu i předznamenán vzruený gestický rukopis, který známe z malířovy poslední tvorby. Následné studie jsou inspirovány díly českých kubistů Antonína Procházky a zvlátě pak Bohumila Kubity, u kterých se učí pevné obrazové stavbě opřené o takřka matematickou zákonitost.
Období, které vymezují léta 19931994, se jeví jako neobyčejně tastné. Optimální podmínky a jistota vřelého citového vztahu k milované bytosti dávají dozrát překvapivě osobitému výtvarnému projevu. Pavel Trnka se přes abstrahované figurální kompozice (v nich je jetě rozeznatelná realita a které nezapřou lekci udělenou Vasilem Kandinským) dostává k barevně kultivované podobě lyrické abstrakce v kvalitě, která ji snese přísnějí měřítka. Pastózně nanáená barevná hmota v rytmické diskusi ploch, linií a struktur jdoucích v souzvuku spolu i proti sobě upomíná na malovanou hudbu. Jednoduché etudy i náročné opusy mají soudobý výraz i rytmus dneních dnů. Namnoze nejsou tyto obrazy vdy podloeny teoretickými úvahami a není je mono vdy interpretovat pouze formální analýzou.
Artefakty a realizace z posledních let prohlubují tuto tendenci po spontánním automatickém malířském gestu, které je zbavené jakékoliv racionální kontroly. Názor, e původ umění je v podvědomí, se stává ústřední metodou malířovy práce. Barvu v expresi okamiku nastřikuje, roztírá, drásá, vrství a strukturuje. Během postupu vylučuje jakýkoliv plánovitý aspekt. Proces sám jako by nabíral vnitřní dynamiku, která je nejspí shodná s procesy růstu v přírodě.
Pavel Trnka je sloitá bytost, která citlivě reaguje na vnějí podněty. Kultivované meditativní lyrické obrazové básně vystřídala trýznivá gesta výkřiků, jimi jako by odmítal syrovost okolního světa. Není to snad jeho poslední slovo a není to snad ani jeho poslední výstava.
Ve své pozvánce na dnení výstavu uvádí Pavel Trnka "Raná a současná tvorba mladého umělce více tváří". Popřejme tedy mladému umělci v jeho poctivém snaení hodně vytrvalosti a hodně sil, aby se mu podařilo najít to, co je tak nesmírně obtíné najít sám sebe, najít svou vlastní tvář. Přeji hodně úspěchů.
(Projev starosty Josefa Miclíka 1. května 1999)
vichni jsme se těili, e jako kadoročně uvítáme i dnes mezi sebou paní Hanu Kofránkovou, která je autorkou mylenky naich prvomájových recitačních odpolední. A nejen to, ona také přivedla na Staré Hrady Radovana Lukavského, Vladimíra Ráe, Bořivoje Navrátila, Otakara Brouska, Otu Sklenčku, Josefa Somra a mnoho dalích umělců. Její umění máme mo nost obdivovat ji více ne dvacet let a je nesporné, e právě ona přispěla velkou mírou k dobré pověsti zámku v kulturní oblasti.
Proto se obecní zastupitelstvo rozhodlo ocenit její zásluhy o Staré Hrady udělením čestného občanství při příleitosti jejích letoních padesátin. Bohuel, dnes mezi námi není, protoe ji včera přepadla nenadálá choroba. Pozdravuje telefonicky vechny dnení návtěvníky recitačního odpoledne, přeje hezké počasí a slibuje, e zámek navtíví se slíbeným pořadem z díla libáňského Jiřího Daniela co nejdříve.
Těíme se tedy na brzkou návtěvu čestné občanky Starých Hradů Hany Kofránkové zároveň vítáme mezi námi pana Bohuslava ulce, který obětavě vypomohl na poslední chvíli a připravil pro vás hezký program.
ná čím dál vědečtějí svět touí po přesném rozčlenění, popsání a pojmenování. Nepokojné umění ho usvědčuje z bláhovosti, brání se definitivním soudům, ene se za přesahy z jedné kategorie do druhé. Narozdíl od vědy je nejúspěnějí tam, kde popře vechny dříve vybádané zákonitosti. 40 let probíhá pozoruhodné divadlo proměny té tvorby, její doménou byla donedávna výhradně uitná a dekorativní poloha, v činnost s nejvyími uměleckými ambicemi. Toto dění je pozoruhodné, vzruující a jistě bude patřit k znakům charakterizujícím umění druhé poloviny naeho století.
Na samostatnou cestu se vydal vedle skla a keramiky i textil. V textilním umění se technika stává předmětem reflexe. Nepochybujeme o tom, e prostřednictvím textilního vlákna a ji zpředeného, tkaného nebo rouna, můe umělec řeit obsahové nebo formální problémy a vyjadřovat se k tomu, co povauje za umělecky nebo společensky naléhavé. Pro textilní umění je rozhodující výtvarné poselství, které je nezdělitelné jiným způsobem. Říkáme tomu textilní mylení, cítění nebo textilní řeč. Textilní výraz se nedá získat ádným jiným způsobem práce. Tapiserie, tak jako jiné výtvarné dílo vzniká a stává se skutečností právě samotnou realizací, narozdíl od filozofického díla, které je slovním vyjádřením mylenky.
Paní Marie Tomáová se textilní formou zabývá od 80. let. Zvlátní pozornost věnuje technice textilní aplikace, která patří k nejstarím textilním technikám a skrývá nepřeberné mnoství výrazových prostředků. V této technice dosahuje vynikajících výsledků jak se můete přesvědčit i na této výstavě. Druhým pólem textilní tvorby autorky je netkaný textil textilní práce, která patří k těm nejmladím technikám (artprotis a aradekor jsou techniky druhé poloviny naeho století) a je úzce spojena se strojem: výtvarník pracuje s rounem a různým textilním materiálem, který je ve finále zpevněn a dokončen jehlami stroje. Autorku vak láká také batika.
Textilní výtvarnice Marie Tomáová se narodila 3. 4.1959. Je absolventkou kresby u profesora Dalibora Němce na Pedagogické kole v Berouně. V roce 1983 absolvovala Střední odbornou výtvarnou kolu v Praze, kde studovala u profesorky Libue Stratilové a profesora Václava Kytky. Od roku 1997 je členkou Syndikátu výtvarných umělců, Sdruení textilních výtvarníků, které spojuje profesionální výtvarné umělce a garantuje jejich vysokou odbornou kvalitu.
Výstava s názvem Prostor a čas vás jistě zcela zaujme a textilie vám povědí o autorce víc ne slova. Přeji Vám hezký záitek.
Zleva Josef Miclík, Eva Bílková, Ludmila Kaprasová a Marie Tomáová při vernisái výstavy
Dalo by se tedy říci: astný člověk. Doil se kulatého ivotního jubilea, jezdí si autíčkem po kraji, maluje a vystavuje svá díla. Kdo ho vak zná více, ten ví, e jeho ivotní osudy nebyly zdaleka tak jednoduché. Vdy chtěl být malířem, ale po absolvování dolnobousovské měanské koly musel pokračovat ve studiích na zemědělské kole v Jilemnici a v Jičíně. Kdy se pak přece jen rýsovala monost nastoupit na výtvarnou kolu, přila německá okupace, uzavření českých vysokých kol a navíc i zatčení otce.
Ani za následujícího komunistického reimu to neměl jednoduché. Nedobrovolně se ocitl a na Moravě, kde pracoval jako svářeč a zámečník. Teprve v roce 1971 se podařil návrat na Vyskeř.
Přes vechny tyto ivotní peripetie zůstal optimistou a stále se věnoval své zálibě malování. Na jeho růst měl velký vliv PhDr. Ivo Kořán, přily i první výstavy nejprve kolektivní s rovenskými amatéry v Rovensku pod Troskami, v Kotálově, v Mladé Boleslavi, později i samostatné zde ve Starých Hradech, v Jablonci nad Nisou, v Praze, v Turnově, na Valdtejně atd.
Stýká se s mnoha výtvarníky i znalci umění, jeho obrazy zdobí galerie i soukromé sbírky u nás i v zahraničí.
Ve své tvorbě je skutečný samouk, nemá vyslovené vzory pro svou tvůrčí práci. A vdy se vymykal z řady. Sám říká, e má větí radost z postupného vzniku svého díla ne z jeho konečné podoby. Z technik si oblíbil olejomalbu, námětem mu je reálná krajina, květiny i fantazie. S úsměvem vysvětluje, e kdy "bylo v kurzu" socialisticko-realistická zobrazování skutečnosti, schválně se věnoval moderním proudům umění; nyní se naopak soustředil na realistickou krajinu. Prostě se vdy a záměrně vymykal z řady
Závěrem nezbývá, ne popřát Mistrovi hodně zdraví a úspěchů do dalích let a vám vem hezké záitky z prohlídky této výstavy.
dovolte mi, abych Vás i já uvítal na dnení vernisái výstavy obrazů pana učitele Vladimíra Holmana. Selo se nás tu i v tomto medardovském období hodně, abychom se nejenom potěili pohledem na milé obrázky pana učitele, které nám důvěrně přibliují krásu přírody i lidové architektury naeho kraje, Českého ráje a Podkrkonoí, ale abychom panu učitelovi zároveň poblahopřáli k jeho nastávajícím 85. narozeninám.
Toto jeho krásné ivotní jubileum bylo i vhodnou příleitostí pro starohradské obecní zastupitelstvo, aby si připomnělo jeho veliké zásluhy o obec a udělilo mu čestné občanství Starých Hradů. Řídil řadu let ivot obce, v libáňské kole učil mnoho áků odsud, ale předevím vedl více ne 25 let práce na záchraně a rekonstrukci starohradského zámku. Jeho zásluhou se obnovila krása gotických i renesančních prostor a dolo k jejich vyuití pro kulturní účely. Je koda, e se dnení slavnosti nemohou zúčastnit vichni jeho spolupracovníci, ti zemřelí, jako byli pan Joukl, Slavík, Zima, Pokorný, Trnka, Viták, bratři Macounové, Bárta, Svoboda, Plíek a desítky dalích, ale i stovky trampů a dětí z libáňské koly, kteří se na záchranných pracích podíleli. Ti vichni by měli radost, nebo část té slávy a uznání patří i jim. Faktem ovem zůstane, e bez úsilí a organizačních schopností pana učitele by se nikdy nedali dohromady a ná zámek by u jistě nestál.
Proto jetě jednou děkuji čestnému občanu Starých Hradů, panu učiteli Vladimíru Holmanovi, za vekerou vykonanou práci, přeji mu do dalích let hodně zdraví a spokojenosti a prosím paní redaktorku Dagmar tětinovou, aby se ujala slova.
vítám Vás na této výstavě i jménem toho, kdo ji sám doprovází, jejího tvůrce a umělce, naeho oslavence a moná i mnohých z Vás kdysi milého pana učitele, pro vechny pak společně výjimečného člověka, pana Vladimíra Holmana.
Je tu mezi námi tak jako před léty, kdy drel v rukách těí předměty, ne je malířův tětec, a tvořil to, co vzal čas a přírodní ivly a také nezájem těch, kteří se rozhodli raději pro ekrazit a zánik těchto míst, kde jsme se dnes seli.
Tehdy ná pan učitel neměl mnoho času sedět u svých pláten a tvořit obrazy. On je ale při zednické dřině nosil v sobě. Ekrazit? Ten vybuchoval po celý ivot v něm. Nedovedl sedět s rukama v klíně, kde bylo třeba přiloit ruce k dílu, tam se postavil čelem. Obrazy v něm vyčkávaly. Zrály. Obrazy z dětství, kdy před osmdesáti lety pobíhal jako malý chlapec po panských polích za dědečkem, který tu byl ve starohradském dvoře afářem a svému vnoučkovi otvíral svět přírody i historie. Znal vechny ty kapličky, boí muka, zvoničky, střechy s kouzelnými komíny, které tak krásně kreslil i dnes u zesnulý kominík pan Jaroslav Marek. Kvetly v něm obrazy malých políček rozdělených úvozovou cestou s kvetoucí mateřídoukou. Díval se na oblaka, proměňující se při západech slunce, před bouří i v tichých podvečerech. Kadý strom a kámen mu veel do srdce. Kdy dědečkovi těký ebřiňák rozmačkal hrudník a Vladimír se s ním musel rozloučit na starohradském hřbitově, i tehdy kdy musel Staré Hrady opustit a nastěhovat se s maminkou a babičkou do sedliské chalupy, zaplavila chlapce touha zvěčnit jednou ten kraj v sobě a nést si jej ivotem.
Po maturitě na reálce v Nové Pace a pak na učitelském ústavě v Jičíně čekal tři roky na učitelské místo. Zatím chodil pracovat na stavby jako dělník. Nelitoval, e ho moudrý dědeček i tatínek zaučili do veho, co sami uměli. V těch letech také poznal mnoho vynikajících umělců, kteří pochopili, e tento mladý mu má nadání, a byli ochotni mu kus svého času věnovat. Sedm let navtěvoval profesora Jelínka a potom profesora Karla tiku. Stal se i členem spolku grafiků Hollar v Praze. Učil se, aby mohl sám učit.
Po třech letech nastoupil do meninových kol na Ostravsku. Navtěvoval večerní uměleckou kolu, obor figurální, u profesora, který portrétoval cho prezidenta Masaryka. Jako správný učitel nosil s sebou i housle, hrál a zpíval ve sborech. Druhá světová válka přinesla mladým muům totální nasazení. I Vladimír musel opustit kolu, stal se z něho pomocný dělník.
O to krásnějí byl rok 1945, návrat do koly. Svěřili mu matematiku, geometrii a výtvarnou výchovu, vedl také dětské i učitelské soubory. S kolegou Skalským byl v Bílé Třemené iniciátorem vzniku Památníku Jana Amose Komenského, vedl také stavbu čtyř a půl hektarového rybníka.
V polovině padesátých let odeel do libáňské koly, kde řadu let působil jako zástupce ředitele. V té době ho zaujal osud starohradského zámku, kterému určili onen ekrazit. Stal se předsedou místního národního výboru a kladl otázku: "Coe? Tenhle zámek, který přeil staletí, ten má zmlzet z mapy kraje?" Z hloubi due se mu zjevil obraz z matčina vyprávění. Tady běhávala s tabulkou a čítankou, tady zakopla o ten kámen, který zarůstá bezem a kopřivami. Její rozbité kolínko skryl átek z babiččina prádelníku. Jak ale zhojit rány likovského zámku? Osudy lidí se mění z večera do rána.
V hodinách občanské nauky učil děti, e ádný člověk, který tvoří víc, ne musí, neije nadarmo. K té mylence se vracel častěji. Potom ho napadlo: "Ten zámek se pokusím zachránit
"
Bahnisko před zámkem, potrhané zdi, shnilé trámy, zbytky nejstarí části zarostlé kopřivami to byl obraz, který v sobě nosím z minulosti také já. Bylo to v čase, kdy mi krkonoská spisovatelka Marie Kubátová v jedné chvíli vzájemných nářků řekla: "Ví, Dáenko, chtěla bych Ti dát dárek. Takový dárek, který potěí Tvé srdce. Říká, e lidé jsou nějak lhostejní, roste mezi nimi sobectví, e nic pěkného tato doba nenese. Jeď za Sobotku, do Starých Hradů u Libáně. Tam najde člověka, z jeho mylenky vzniká něco neobvyklého. I ten mu je neobvyklý. I lidé, kteří za ním jdou, jsou neobvyklí. Jsi pohádkářka a má ráda historii. Tam najde historii i pohádku
"
"A tak jsem tehdy přijela. Poznala jsem je vechny. Celou četu pana učitele. Kováře Čubana ze Zelenecké Lhoty, Svobodu ze Sedlitě, jeho syna elektrikáře, truhláře syna a otce Vitákovy, bratry Macouny Bohoue s rukou a nohou churavou, dědu Slavíka, Najvrta, Bártu a Svobodu, a předevím zedníka Joukla. Přijela jsem a viděla. Vracela jsem se a dívala se, jak pan učitel tvoří jednou renesanční komín, podruhé krb, jak Památník národního písemnictví získává nádherné prostory, jak Karol Bílek pomáhá na stavbě a postupně buduje archiv. Přijíděla jsem několikrát do roka. V roce 1975 se tu otevřela svatební síň a já byla na té první svatbě. Brzy tu zněla hudba na koncertech, stále slyím flétnu, housle, klavír
Vzpomínám na vechny brigádníky důchodce, studenty, učně, řidiče zemědělského drustva, hasiče a také trampy, na vechny, kteří přiloili ruce k dílu. Záchrana Starých Hradů, to byl ivý obraz, který pan učitel vytvářel a který nám zůstal na věčnou památku navzdory vem pochybovačům.
Vyprávěl mi kdysi pan Joukl: "Víte, moje máma zprvu bručela, e na baráku doma nic neudělám, ale já jí slíbil, e a začnou veselky, e spolu budem chodit na čumendy a tak se jí to vyplnilo
"
Není u pan Joukl, ale zůstal jeden krásný zámek nedaleko Jičína. V něm se usídlila historie, literatura, kultura. Zásluhu na tom má pan učitel Vladimír Holman. Mohla bych vyprávět jetě dlouho o jeho veliké duevní i fyzické síle. Ale větina z vás ho zná. Určitě se připojíte k mému přání, aby mu láska a úcta nejbliích vydrela jetě řadu let. A dlouho ije!
Přeji Vám, abyste si potěili zrak i srdce u obrazů vytvořených v ateliéru Vladimíra Holmana.
"
lutá se hodí nejen pro housátka,
Kolik té luté bylo v jarních obrázcích svítila a hřála! A zde ve větvích se na nás smějí veselé housenky budou z nich motýlci? Podívejte, několik krásně barevných se nám vznáí nad hlavou. Vcházíme do léta.
"
Růová dává růím křehkou krásu,
Cítím tu vůni rozkvetlých zahrad a luk tak voňavé a barevné je léto na dětských obrázcích. Nad hlavou letí hejno ptáčků. "Kampak letíte, zpěváčkové?" Bude podzim? Lete! My víme, e se zase s jarem vrátíte. astnou cestu! A začíná padat listí. To u opravdu přichází podzim.
"
Hnědé je listí, které k zemi padá,
Neteskni hlíno, jen se podívej, vdy i z listí se dá udělat pěkný obrázek i drobná věcička pro radost. A a přijde sníh a
"
Bílou barvou sníh se chlubí,
budeme se pomaloučku chystat na Vánoce a vyrábět něné ozdůbky na stromeček, jak je ji teď můeme vidět na tom, který zde stojí v plné nádheře.
A podívejte obyčejná sklenice v drátěné síce a je z ní hezká vázička, jen do ní dát kytičku. Zde zase mistička, vedle ní hrníček. Je z nich cítit teplo dětské ručky, která je z hlíny vykrouila. Dívám se kolem sebe a v duchu obdivuji paní učitelku, která dovede vzbudit v dětech tolik fantazie, aby z těch nejobyčejnějích věcí, které my dospělí vhodili do odpadků, hadříků, papíru, drátků, nití, provázků, plastů, větviček a vím já čeho jetě, vykouzlily věcičky plné křehké krásy. Přála bych vem dětem podobné paní učitelky, které svým zaujetím dovedou rozíhat plaménky fantazie. Věřím, e tyto děti nebudou ničit to krásné, co je kolem nás, ale budou chránit ná duhový svět.
"
Jednou lidé vynaleznou kouzelnou sprchu. Kdykoli potom budou chtít, otočí kohoutky a vlahý dé se spustí na celý svět. Vude rozkvetou růe a tulipány, eříky a mateřídouka. Vude pokvetou stromy a louky se budou stále zelenat, vude bude plno vůně a barev. Celý svět pokvete, celá země bude jedna velká kytice. A v kapičkách teplého detě jako v rose bude zářit duha a ta duha bude lidem svítit na celém světě
". Tato krásná slova napsal Oldřich Syrovátka.
Z výstavy dětenických dětí by měl jistě radost i francouzský spisovatel Antoine de Saint-Exupéry, autor Malého prince, jeho mylenky provázely celou expozici.
Díky, děti, a díky, paní učitelko Mileno Bretová!
V loňském létě zde toti proběhla výstava obrazů ze sbírek Městského muzea a galerie, kde byla vystavena díla předních českých výtvarníkú 19. a 20. století, předevím krajinářů. Literární výstava se snaila populární formou přiblíit návtěvníkům ivot a dílo několika vodňanských literátů od doby Jana Kampána Vodňanského po spisovatele historických románů Václava Kopistu Písaře.
Nejprve ale něco málo o historii kdysi královského města Vodňan. Město bylo zaloeno snad ji v polovině 13. století na důleité obchodní stezce, která vedla z bavorského Pasova přes zemské hranice do Volar a Prachatic. Stezka se později nazývala Zlatá a z Prachatic dál pokračovala v několika odnoích do nitra Čech. Jedna z cest vedla údolím řeky Blanice přes Vodňany do Písku a dál ku Praze. Zakladatelem města byl asi Přemysl Otakar II., který v roce 1265 zaloil České Budějovice a posílil zde královskou moc proti Vítkovcům. První písemná zpráva o Vodňanech je a z roku 1327. V roce 1336 udělil král Jan Lucemburský Vodňanům rozsáhlá hospodářská a právní privilegia. K rozkvětu města významně pomohla poloha na obchodní stezce, aIe i těba zlata a pozdějí výnosy z rybníků. Město má dodnes ve znaku horníka, jako připomínku ji zalé slávy horního královského města, a kolem sebe desítky větích i meních rybníků, které jsou největím bohatstvím města ji od středověku.
Za doby husitských válek stály Vodňany na straně příznivců kalicha a byly za to často napadány Romberky. Stejnou věrnost zachovalo město i Jiříkovi z Poděbrad a přiklonilo se rovně na stranu tzv. zimního krále Fridricha Falckého. Za to bylo v září roku 1620 obsazeno císařským vojskem a v červnu roku 1623 bylo zbaveno svobody královského města. Novým pánem města se stal panělský generál don Baltazar Marradas a jeho potomci prodali Vodňany Schwarzenberkům, kteří je vlastnili a do srpna roku 1710.
V průběhu 18. a 19. století byly Vodňany malým, provinčním městem bez větího průmyslu. Hlavním vývozním artiklem byly ryby a hospodářské produkty. A 20. století přineslo Vodňanům hospodářskou prosperitu v pobobě meních textilních a kovodělných závodů. K věhlasu města významně přispělo zaloení střední rybářské koly v roce 1920 a přeloení Výzkumného rybářského a hydrobiologického ústavu z Prahy do Vodňan v polovině padesátých let. Dnení Vodňany mají asi 7 000 obyvatel a nejznámějím podnikem jsou Drůbeářské závody, textilka Jolava a Motor Jikov.
Vodňany se mohou pochlubit celou řadou památek. Velice známý je zdejí kostel Narození Panny Marie, jeho výzdobu ke konci minulého století provedl Mikolá Ale. Na náměstí cenná barokní budova lékárny a kolem města je zachovalý pás středověkých hradeb a obranných věí. Nedaleko města se nachází světově proslulý a unikátní barokní kostel na Lomci a romantická zřícenina romberského hradu Helfenburka u Bavorova.
Ve Vodňanech se narodila nebo zde působila celá řada významných osobností, z nich některé byly blíe představeni na literární výstavě na Starých Hradech.
Z období středověkých humanistů je to předevím Jan Kampánus Vodňanský, poslední rektor praské univerzity před bitvou na Bílé hoře. Jeho ivotní osudy zachytil v historickém románu Zikmund Winter. Mistr Kampánus il v letech 1572 /?/ 1622 a byl význačným latinsky píícím básníkem a dramatikem. Z tohoto období bych rád vzpomenul rovně na Mistra praské univerzity Havla Gelasta Vodňanského, který v polovině 16. století daroval rodnému městu unikátní knihovnu obsahující skoro stovku rukopisů, prvotisků a starých tisků. Knihovna je dnes uloena v Městském muzeu a galerii ve Vodňanech.
Doba následujících dvou století nedala Vodňanům ádného významného rodáka, zato 19. století bylo velmi plodné. Narodil se zde středokolský profesor a autor odborných publikací o matematice Antonín Majer. Dále to byl malíř Antonín Waldhauser. Operní zpěváci Vojtěch ebesta a Jan Dunovský, hudebníci Marie Heritesová-Kohnová a Váa Příhoda, několik méně známých literátů a kulturních osobností regionu. V roce 1852 zde hrál Josef Kajetán Tyl, který se do Vodňan vrátil v roce 1856, aby zde vystoupil ve svém posledním představení před úmrtím v červenci v Plzni.
K nejznámějím osobnostem této doby ale patří literáti Frantiek Herites, Otakar Mokrý a Julius Zeyer. Herites byl vodňanským rodákem a narodil se v roce 1851 v rodině místního lékárníka Antonína Karla Heritese. Frantiek sice na otcovo přání převzal lékárnickou ivnost, ale nejraději se věnoval psaní. Jeho hlavní tvorbou byly povídky z prostředí, ve kterém il a které tak důvěrně znal. Bylo to prostředí rodného maloměsta, kde, jak se říká vidí kadý kadému do talíře a Frantiek Herites měl výborný pozorovací talent. V povídkách zachytil desítky humorných, váných a a někdy tragických příběhů. Povídky byly soustředěny do několika knih, např. Maloměstské povídky, Maloměstské humoresky atd.
Rodinným románem se dá popravdě nazvat Heritesův román Tajemství strýce Josefa, ve kterém je zachycena doba a prostředí rodinné lékárny Firbasů ve Strakonicích. Děj se odehrává kolem roku 1840 a z rodu Firbasů pocházela matka otce Frantika Heritese.
Frantiek Herites psal nejenom povídky a romány, ale byl také básníkem a výborným autorem fejetonů, které uveřejňoval na stránkách Národní politiky. Dalí příspěvky tiskl v literárních časopisech Lumír a Máj. Ve Vodňanských vzpomínkách zachytil ivotní osudy svých přátel Otakara Mokrého a Julia Zeyera.
Frantiek Herites byl nejenom spisovatelem a místním lékárníkem, ale byl rovně významným představitel vodňanského kulturního a správního ivota. Byl vodňanským starostou, jeho zásluhou byly Vodňany v roce 1893 připojeny na eleznici a pod jeho vedením byla v roce 1895 zahájena nákladná přestavba zdejího děkanského kostela. Herites také pozval do Vodňan svého dávného přítele Mikoláe Ale, aby v kostele provedl unikátní výzdobu.
V roce 1895 Frantiek Herites spolu s Juliem Zeyerem a Otakarem Mokrým uspořádal Národopisnou výstavu, která vedla ke vzniku Městského muzea. V roce 1896 byl Frantiek Herites nucen prodat lékárnu a odstěhoval se Prahy, kde také v lednu roku 1929 zemřel. Byl pochován ve Vodňanech. Dnes jeho památku připomíná pamětní deska na rodném domě a pamětní síň v Městské galerii.
Jeho nejbliím literárním druhem z Vodňan byl básník a místní notář Otakar Mokrý. Ten se sice narodil v Českých Budějovicích v roce 1854, ale celý ivot proil ve Vodňanech, kde také 1. ledna 1899 zemřel. Mokrý byl význačným překladatelem předevím z poltiny. Jeho nepříli rozsáhlá básnická tvorba z části vychází z historie a přírody rodného kraje.
Do trojice literátů přiel v červenci roku 1887 Julius Zeyer. Praský rodák, narozený v roce 1841, byl v době příchodu do Vodňan uznávaným spisovatelem, ale hledal klid a mír pro svoji rozervanou dui, jak sám napsal, a ten nael právě ve Vodňanech. Jak k tomu vlastně dolo?
V srpnu roku 1886 pořádali četí literáti vzpomínkovou slavnost s odhalením pamětní desky ve Strunkovicích nad Blanicí na domě, kde il Bohumil Havlasa, nadějný český spisovatel, který v roce 1878 padl jako dobrovolník na Kavkaze. K této slavnosti byl pozván také Julius Zeyer, kterému se ve Vodňanech zalíbilo natolik, e poádal Frantika Heritese, aby mu zde opatřil byt. První byt Zeyerův byl ve Staropotovské ulici a Zeyer měl z oken krásný pohled do kraje, který v dopisech přítelkyni Marii Kalaové přirovnával ke krajině okolo Říma. Pobyt ve Vodňanech Zeyer přeruil koncem února 1889 a na několik měsíců se vydal k pobytu do Paříe.
Potom se do Vodňan opět vrátil a pronajmul si velký byt v domě U čápů. Byt si zařídil svými unikátními uměleckými a národopisnými sbírkami. Zde tvořil a někdy tesknil, zde přijímal hosty a zase se odddával milované samotě. Ve Vodňanech napsal Radúze a Mahulenu, Paměti Víta Choráze a hlavně Dům u tonoucí hvězdy.
V roce 1896 se z Vodňan do Prahy odstěhoval Frantiek Herites a počátkem roku 1899 zemřel Otakar Mokrý. Zeyer zde zůstal sám a v polovině listopadu roku 1899 se vrátil zpět do Prahy, kde 29. ledna 1901 zemřel. Jako první byl pochován na Slavíně.
Za doby pobytu literárního trojlístku jezdila do Vodňan celá řada vynikajících osobností, např. Adolf Heyduk, Alois Jirásek, Jaroslav Vrchlický, Zdenka Braunerová, Frantiek Bílek, Josef Václav Sládek atd.
Do přátelského okruhu literárního trojlístku patřil také Josef Holeček, rodák z nedalekých Stoic a autor rozsáhlého románové cyklu Nai, ve kterém zachytil ivotní osudy několika selských rodů a zpracoval denní koloběh jihočeské vesnice v polovině 19. století. Josef Holeček byl rovně vynikajícím znalcem balkánských národů, zejména Srbů a Černohorců. Z tohoto prostředí napsal několik románů a povídek.
V roce 1915 se ve Vodňanech narodil básník Milo Tůma, autor několika básnických sbírek opěvujích krásu rodného kraje. Od poloviny 50. let začal literárně tvořit zdejí právník Václav Kopista, který se 11. srpna 1899 narodil v Praze, ale celý ivot proil ve Vodňanech. Psal pod uměleckým jménem Václav Písař. Jeho první knihou byl historický román Zlatá stezka, ve kterém velice barvitě popisuje historické události počátku čtyřicátých let 15. století, kdy město Vodňany, jako táborská republika, svádělo těké boje s Oldřichem Romberka a řádem německých rytířů ve Strakonicích. Hlavním příčinou bylo ovládnutí vlivu na obchodní Zlaté stezce. Nepřímým pokračováním Zlaté stezky byl dalí historický román Trojí kří, zachycující válečné události v závěru vlády krále Jiříka z Poděbrad. Dále byl Václav Kopista-Písař autorem románů Prokopova zkouka, Zelený kádr a Selská kronika.
Nakladatele Aventina a spisovatele Otakara torcha-Mariena ani není potřeba blíe představovat. Narodil se ve vodňanské lékárně v roce 1897, il v Kolíně a předevím v Praze. Jeho takřka dvorní ilustrátor Jan Zrzavý si nechal od torcha vypravovat o Vodňanech tak dlouho, a se tam sám rozjel. Bylo to na počátku roku 1941 a Zrzavý se do Vodňan vydal také po stopách milovaného spisovatele Julia Zeyera. S kratími přestávkam Jan Zrzavý potom do Vodňan zajíděl do poloviny 50. let.
Dnes větinu památek na slavné rodáky a jiné osobnosti můete vidět v Městském muzeu a galerii, kde jsou pamětní síně Frantika Heritese a Julia Zeyera, výstavní sál s kartony Mikoláe Ale a je zde vystavena kolekce českého umění 19. a 20. století. Městská galerie byla zaloena v roce 1967 zdejí rodákem dr. Blahomírem ahourem a dnes patří mezi nejpřednějí galerie v jiních Čechách.
Zcela na závěr bych rád zodpověděl nevyřčenou otázku, proč se Vodňany prezentují zde na Starých Hradech? Je zde toti nastálo kousek Vodňan v podobě literární pozůstalosti Frantika Heritese. Jedna část je právě zde a ta druhá ve Vodňanech. Ji třetí rok sem jezdím bádat do této pozůstalosti a stále zde nacházím něco nového. Potom jsou zde krásné výstavní prostory, bohatá kulturní tradice a hlavně, to kladu na první místo, velice fajn přátelé, jim patří velké díky za monost prezentace Vodňan v tomto krásném místě.
Snad i v budoucnu se naskytne dalí příleitost.
Osudová linka jejich ivota je překvapivě podobná. Obě výtvarnice pocházejí z Moravy, ale těitě umělecké tvorby je v Podkrkonoí. Zároveň s příchodem estého sedmiletí jejich ivota dochází k zřetelnému zlomu jak v uměleckém zobrazení, tak v názorové rovině ptají se samy sebe po smyslu bytí. Vnitřní odpověď je pak nasměrovává k poznání duchovního rozměru materiálně smyslového světa. Milada Salabová směřuje k ezoternímu křesanství vycházejícímu z anthroposofického nazírání na svět. Jana Svobodová je hluboce ovlivněna východním způsobem léčení REIKI, které se opírá o původní učení Gautama Buddhy o soucitu a lásce obsaené v tzv. osmidílné stezce.
Spirituální rozměr světa obě malířky zachycují výtvarně rozdílně. Milada Salabová pomocí techniky překrývání několika barevných ploch dospívá k jemnému figurativnímu lyrismu, Jana Svobodová se blíí spíe k lyrické abstrakci. Podívejme se ve stručnosti na celkové výtvarné směřování, na jejím konci je soubor obrazů vystavených ve Starých Hradech.
Milada Salabová (narozená 17. 9.1950 v Olomouci) absolvovala studium na Akademii výtvarných umění v Praze (19721977) v ateliéru prof. Frantika Jiroudka. Zde získává solidní základy malířské techniky, ale i dlouhotrvající zájem o svět baletu a divadla. Se svým muem Jiřím (té malíř z Jiroudkova ateliéru) odchází do Semil, kde v ústraní dodnes ije a intenzivně tvoří. Nejprve se věnuje prostředí baletu a mikrosvětu vlastních dětí. Figurální kompozice baletek byly zaloeny na křehké, úsporné kresbě a decentní harmonii barev s převahou bílé. Přiměřený realismus se snoubil s kompoziční jistotou a lyrickým vyzněním.
V rámci určitého ji zmíněného ivotního předělu po dvaačtyřicátém roce se Milada Salabová během umělecko historického zájezdu do Florencie setkává s anthroposotickým náhledem na podstatu renesančního umění a při studijním pobytu v německém Freiburgu poznává novou techniku malby tzv. vrstvenou techniku přírodními akvarelovými barvami. Vystavený soubor obrazů dokládá postupnou změnu v uměleckém tvoření postavy baletek zosobňující dříve jen fyzického člověka se postupně mění v člověka i s jeho duchovní podstatou. Vlnící se draperie na jednotlivých postavách spíe navozují pocity rytmických silokřivek, které ijí a tkají v nitru kadého člověka. Tomu odpovídá s grácií pouité bohatství valérů růové, zelené, luté a fialové. Malba získala na svěesti a jemnosti, nebo dřívějí ostré kontury jsou vrstvenou technikou záměmě "rozptýleny" v jemný opar. Jednotlivé postavy na obrazové ploe jsou vpředeny do sametově hebkého a hřejivého ivotního kosmického éteru obklopujícího a sytícího kadého z nás.
Vedle převaujících figurálních kompozic se na výstavě prezentuje dříve " opomíjené" téma přírody s její říí rostlin a ptáků. Zde je malířkou Miladou Salabovou téměř odhalen pomyslný závoj oddělující smysly vnímaný svět od světa skrytých přírodních tajemství. Zlatavě se lesknoucí rozptýlené světlo vycházející z obrazů odkazuje na působení Kristova principu, který tká v říi přírodních elementů. Symbolem touhy po duchovních principech přírody byl v době romantismu "modrý květ".
Jana Svobodová (narozená 20. 3. 1949 ve ternberku) studovala na Střední odborné výtvarné kole v Praze obor grafika, proto jsou hlavními tématy grafických listů motivy z přírody květiny, ovoce, stromy. Suché jehly doplňované kombinovanou technikou navozují a hřejivě intimní vztah diváka k prostým přírodním motivúm, ale zároveň Jana Svobodová usiluje dostat se pod povrch hmotného světa ke světu ducha.
Na ivotní křiovatce po roce 1992 se seznamuje s idejemi buddhismu a odchází z nervózního a hektického praského prostředí na Turnovsko, kde můe v plném soustředění malovat. Spirituálnem nesené ideje buddhismu a s ním spojené přirozené léčení tzv. REIKI se stává hlubokým pozadím obrazů této výstavy a můeme je nazvat jako mystické a prezentující se v několika podobách.
Prvním příkladem mohou být malby s námětem duchovní přírody a jejích elementů (Meditace rostlin, Zlaté kapradí, Oheň a voda). Tajemná, se spirituálnem spojená civilizace Egypta se ozývá v motivech sfingy, lotosu, fénixe. Svět a přítmí ezoterního křesanství je přítomen v motivech svatého Grálu. Duchovní svět sám se svou světelností, jasem a září je obsaen v obrazech s motivy světla, hlubiny tajemství, meditace, hledání Buddhy. Jana Svobodová tyto okruhy svých inspirací vyjadřuje abstraktní formou to znamená hlavně fenoménem barvy, která má a substanciální povahu a různé typy struktur. Teplé světlo měkce sálá z temných duchovních dálav a jen výjimečně malířka pouije reálně pojaté prvky jako jsou léčitelovy ruce, písemný znak pro REIKI či lidská tvář. Obsahová stránka obrazů se vzpírá výkladům, nebo duchovní principy v nich obsaené se jen ztěí odívají do slov a vět. Proto jen citlivý divák v tiché a soustředěné kontemolaci se můe přiblíit zdrojům, z kterých malířka své OBRAZY IMAGINACE čerpá.
Domnívám se, e "mystické básně" Jany Svobodové a romantická touha po nalezení "modrého květu" Milady Salabové jsou apelem na soudobého člověka, aby změnil svůj postoj ke světu v nejirích souvislostech slovy proroka Jana Křtitele. " METANOJÉTE
změňte smýlení a věřte evangeliu" (Marek 1,15).
Jana Svobodová, Milada Salabová a Bohumil Skalický ve Starých Hradech
Marie Kubátová
V erbu půlka koně
jen jednou, před dávnem hřměl jeho řev
"Václav atečka
Hana Kofránková čestnou občankou Starých Hradů
K výstavě Marie Tomáové
Ludmila Kaprasová
Vymykal se z řady
Karol Bílek
Staré Hrady udělily čestné občanství Vladimíru Holmanovi
Josef Miclík
Jak el ivot
Dagmar tětinová
Barevná a rozkvetlá gotika
i pampelikám sluí velice
"
panenkám zdobí letní atičky
"
hnědá je hlína, která teskní s ním
"
bělejí prý není nic
",Růena Köttnerová
Vodňanská výstava na Starých Hradech
Jiří Louenský, ředitel Městského muzea a galerie ve Vodňanech
Spirituální souznění v obrazech Milady Salabové a Jany Svobodové
Bohumil Skalický