Před 53 léty znárodněním zanikla původní firma bratrů Knotků, ale jméno, tradice a závazek zde zůstaly.
Rod Knotků pochází z Velké Vsi, kde vlastnili statek. Tatínek čtyř bratrů - zakladatelů firmy studoval u otců Piaristů na pražském Novém městě. Jako spolužáka měl například vlastence Dr. Josefa Friče. Tento vzdělaný, pracovitý muž a vlastenec, hospodařící na rychtářské chalupě, věděl, že svým dětem musí poskytnout vzdělání. Antonín a František, nejstarší z dětí, studovali v Praze a stali se bankovními úředníky. Mladší Josífek se, rovněž v Praze, vyučit zámečníkem. Františka snaha najít zaměstnání přivedla v roce 1874 do Jičína a o pět let později za ním přijel is starší bratr Antonín. Oba vzdělaní bratři se zapojili do spolkového života města a František vrzy zastával jednatelské místo Hospodářské a průmyslové jednoty. Oba byli inteligentní, vnímaví a tak není divu, že uzrála myšlenka na zřízení tolik potřebného skladu hospodářských strojů. Založili ho v roce 1880. Díky tomu, že František za svého působení úředníka pojišťovny Concordie získal řadu známostí, přízeň k podniku rostla a ten vzkvétal. Ještě týž rok bratři otevřeli železářský obchod, za pár měsíců sklady pro tyčové železo, ráfy a nápravy. Ze znalostí trhu vycházela jejich nabídka všeho potřebného pro truhláře, sedláře a jiné řemeslníky. Byli úředníky a proto museli získat mnohé odborné znalosti a kupeckou rutinu. Antonín Knotek později řekl.: "Po mém soudě bylo to názorné vyučování zbožíznalství, skoro víc jak maturita." Ve formě pomáhaly manželky. Obrat i přes absenci reklamy stoupal a museli přijmout vyučence. Z původního působiště na náměstí se přestěhovali do domu pod jičínskými kasárnami.
Brzy zjistili, že město a okolí postrádá dílnu na opravu strojů. František zakoupil v Praze soustruh, vrtačku a další potřebné stroje a nářadí. V roce 1883 v dílce pracovali již dva kováři a zámečník. Zároveň přijali do firmy mladšího bratra Josefa. A v té době se objevuje první Knotkův patentní pluh. Mnoho hospodářské časopisy o něm přinesly odborná pojednání. Byl dobrý a levný. Kvalita a láce znamená i odbyt. Následující rok 1884 pracovalo ve stísněných poměrech dílny pod kasárnami již 24 lidí a Knotkovi začali vyrábět žentoury a žentourové mlátičky. František s Josefem už měli promyšlenou její novou konstrukci. Bohužel neměli slévárnu. Proto zakoupili pozemek u nádraží a popovické silnice. Sortiment svého obchodu rozšířili o laky, barvy a natěračské potřeby. Pak již přišel 3. únor 1888. Bratři František, Antonín a Josef Knotkovi spojili svůj obchod a strojírnu v jednu zaprotokolovanou formu pod názvem:
V roce 1910 umírá František, o devět let později Josef a dva roky na to Antonín. Ve firmě je nejmladší ze zakladatelů Václav spolu s druhou generací Knotků. Při příležitosti jeho šedesátin vyšel o senioru firmy článek, v němž autor napsal i tento odstavec:
"Uvědomíme-li si, jak často dvakrát až třikrát týdně nejprvnějším vlakem odjíždí na obchodní cesty, a když my na procházce v lipách vidíme jeho váženou paní choť samotnou, poněvadž pan továrník pro práci nemůže se uvolnit, tu teprve chápeme tajemství jeho mimořádného úspěchu a dovedem pochopit, že jen takový nezmar mohl ze zcela malých počátků vyrůsti na průmyslového velmože."
V roce 1938 má firma 749 zaměstnanců a produkuje 8.650 různých hospodářských strojů ročně. O morálních kvalitách Knotkových a v uváděném příkladě jde o druhou firemní generaci svědčí i to, že se jim podařilo až do roku 1943 odolávat spolupráci s Němci. Poslední dv roky se již tlaku vyhnout nešlo. I tak procento zbrojní výroby bylo malé. V 43. roce to bylo 5%, později 11% a v závěru zbrojní výroba poklesla o 9,8%. Knotkovi byli donuceni vyrábět některé součástky k letadlům, dna a podložky pro dělostřelecké náboje a součástky pro pancéřová auta.
Když v červenci 1945 byla ustanovena národní správa, tak z Knotkových byli v národním podniku zaměstnání Ladislav a Dr. Ing. Miloš Knotek. Firma Knotek vydřená z ničeho díky inteligenci, pracovitosti, prozíravosti bratrů zakladatelů, firma, která se stala nedílnou součástí života našeho města, firma, jejíž majitelé přispěli k rozvoji Jičína a jeho propagaci měrou nebývalou, právně zanikla.
Zaniklou Knotkovu ulici nedávno znovu připomenul Oldřich Turčín v textu výstavy "KNOTEK Co. - AGS Jičín, a.s., 110 let výroby zemědělských strojů v Jičíně", která proběhla na počátku tohoto roku v Okresním muzeu a galerii Jičín. Komplexem nynějšího Agrostroje procházela kdysi napříč silnice vedoucí k Popovicům, anebo přesněji: budovy výrobních provozů společnosti Knotek vznikaly postupně po obou stranách původní, tzv. popovické silnice. K tomuto zajímavému faktu připojujeme několik poznámek k uliční síti města Jičína.
Na mapě Josefského katastru (podchycuje stav sedmdesátých let 18. století) je tato cesta, pozdější popovická silnice, dobře znatelná. Byla to výrazná, účelná komunikace severojižního směru ve východním sektoru města. V západní části Jičína podobný účel splňovala současná Poděbradova. Sledujeme-li tuto cestu od jihu k severu, pak se od Popovic, po přemostění Valdického potoka, dostává do polohy budoucí Knotkovy ulice, až k onomu (dodnes dochovanému) esovitému ohybu kolem usedlosti. Jedná se o tzv. šerhovnu,rasovnu či katovnu, která stávala v místech nynějšího čp.34. Najdete ho poblíž domu služeb autobusového nádraží. Mapa ji zachycuje jako skupinu budov v dispozici U, s dvorem, blízko mlýnského náhonu. Od katovny stoupá cesta hlubokým úvozem na nynější Husovu třídu a pouze v tomto úseku - od nynější brány AGS - k poliklinice - se nám zachovala jakožto Jungmannova ulice. Pozoruhodné je však další pokračování popovické cesty napříč nynějším blokem "Fialky" na počátek Lip, odkud logicky ústí do dalších směrů. Připomeňme zde, že stará cesta do Železnice vedla pod Čeřovkou zleva, podél Cidliny.
K tomuto poslednímu, nyní již zcela vytracenému úseku popovické cesty několik slov. Na mapě stabilního katastru z r. 1843 již neexistuje. Nově vznikající Husovka jej zahradila. Značný rozvoj města v první polovině 19. století, snaha získávat výhodné stavební parcely podél frekventovaných komunikací a vcelku živelná výstavba bez regulačního plánu způsobily zánik této spojnice a ze stejných příčin vznikl zde rozsáhlý, urbanisticky značně problematický blok Fialka. Plocha Fialky je úctyhodná. Uvnitř se skrývá lichoběžník o rozloze cca 3.7 ha. Je tedy víc jak dvakrát větší než Valdštejnovo náměstí. Stojí snad za zmínku, že po listopadu 89 se mezi památkáři hovořilo o vytvoření průchodu parkem Fialkou od Husova pomníku (pasáží domu) do stávající proluky v Čechově ulici (poblíž začátku Lip). Byla to vlastně úvaha o znovuobnovení posledního úseku popovické cesty. Nechceme se zde zabývat argumenty a protiargumenty hypotéz. Spíše sledovat jev, který naznačuje, že účelnost trasy v krajině je trvající. Zdá se, že lidé mimoděk tvoří město tak, jakoby původně existující komunikace tu stále byla, anebo - by měla být. Pohleďme, jak i dnes, kdy po této spojnici není ani památky, se objevují na obou koncích předělu takové body, které je vhodné spojit. Tato komunikace by např. vtipně spojovala polikliniku s nemocnicí (!),stále se zvětšující zástavbu pod Čeřovkou s oběma nádražími(!), kulturním domem, knihovnou, očekáváme nové využití kasáren atd., atd., opravdu mnoho významných budov a úřadů se objevuje na opačných stranách tohoto neústrojného přehražení.
Od první poloviny 19. století tedy popovická silnice začínala až v místech u pozdějšího Husova pomníku jakožto další jičínská "výpadovka". Do dnešních dnů se z té doby dochovalo několik jejích výrazných znaků. Jednak je to nepravý úhel, kterým se napojuje na osu Husovy ulice a který svědčí o přirozeném větvení směrů na Hradec - na Popovice, ( srovnejme naproti tomu napojení ulice Fugnerovy, Českých bratří,Lošťákovy, jež je racionální, projektované). Dalším znakem je pozoruhodná zástavba, v Jičíně dnes již ojedinělá. Jedná se o řady přízemních domků, které od počátku 19. století vznikaly podél příjezdových komunikací. Podobné řady byly v Jičíně i podél hradecké silnice, zbytky se dochovaly v Poděbradově ulici. Zde v Jungmannově ulici tvoří č. 63, 89, 62, 274, 90 a 173 ostrov půvabné architektury, dochovaný uprostřed města, obkroužený dnes již typově zcela odlišnou zástavbou. Od roku 1871, kdy byl dokončen úsek dráhy Ostroměř - Jičín a postaveno staré nádraží, se k trase popovické silnice přiklonila významná trasa železniční. Význam této komunikace se zvýšil a stoupl zájem o koupi okolních polí. Před 11. lednem 1888, kdy František Knotek koupil strategicky výhodný pozemek mezi nádražím a popovickou silnicí, již zde stál cukrovar (od r. 1870), obchod s uhlím, vápnem a stavivem, hostinec Na Smíchově a několik dalších domků. V tuto chvíli je možné připomenout, že Knotkovi chtěli původně postavit své dílny blízko předchozího působiště, tzv. domu kleriků v Ruské ulici č. 21, pod jezuitskou kolejí. Pouze vysoká cena pozemků je od záměru odradila. Jičínu se tak vyhnul osud např. Mladé Boleslavi a nyní nemá druhou tovární oblast v úpatí starého města.
Po dojednání trhové smlouvy 31. října 1888 - tehdy již firmou Knotek a spol.- začíná velká funkční a stavební proměna této části popovické cesty v průmyslovou zónu. První dílny a komín je vystavěn firmou po její levé straně. Roku 1905 stále růzrůstající se Knotkova továrna překračuje popovickou silnici a na pravé straně staví firma truhlárnu, rozsáhlé kolny na dříví a pilu. Začíná také skupovávat okolní objekty a parcely: např. č. 112 hostinec Na Smíchově (1906), č. 120 zahradnictví V. Janouška (1909), č. 113 domek spolkového cukrovaru ( 1911), č. 111 dům, váhu a vlečku cukrovaru, jakožto i cukrovar samotný (1910). Na místě č. 219, kde byla skladiště pro obchod s palivem Fr. Šimka, firma vystavěla třípatrové skladiště a montovnu. Vzniká tak v podstatě tovární ulice. Kromě firmy Knotek a spol.je zde i č. 261 městská plynárna a č. 379 továrna Lašek a spol. chemických a farmaceutických výrobků. Tento úsek popovické silnice se stal natolik funkčně a charakterově odlišný, měl dokonce jasný předěl od charakteristické městské zástavby v místech nynější brány AGS,že zcela pochopitelně byl i jinak pojmenován. Tak vznikla Knotkova ulice na rozdíl od odlišné Jungmannovy.
V Jičíně vcelku rychle vyrůstala nová městská zóna. Vedle Knotkovy ulice se v ní vytvářela i druhá souběžná komunikační osa, dnešní Dělnická ulice. Uvědomme si funkci této komunikace v počáteční podobě, tedy cestu nepřerušenou pozdějším odklonem trati a výstavbou nového nádraží. Osud Knotkovy ulice i Dělnické není bez zajímavosti. Obě nyní neprůjezdné, se dostaly na okraj uliční sítě Jičína. Dělnická dnes představuje dvě slepé ulice, po regulaci Cidliny v padesátých letech a výstavbě nové silnice byla Knotkova ulice přehražena, v místě uzavření postavena nová vrátnice. Pro vnitřní komunikaci Agrostroje nebylo označení třeba, a tak i název Knotkova ulice zmizel. Jičín tak tím vším "přišel" o svou periferii, tovární čtvrť, chcete-li prostředí svébytné krásy a přízní mnoha okolností získal novou komunikační tepnu podél továrního komplexu v blízkosti biokoridoru Cidliny. Z hlediska dlouhodobého rozvoje města je to jedinečná příležitost. Nabízí se zde vytvořit park jako přirozený předěl mezi Agrostrojem a jižním městem. Park by byl příznivý pro oba výrazné městské celky, vhodně by je odděloval i spojoval, stal by se oním potřebným místem městské rekreace.
Je to nabídka i z historického hlediska úžasná, po všech předchozích osudech staré popovické silnice skoro nečekaná a my na její konec musíme dát vykřičník: můžeme zde dotvářet ideu Valdštejnových urbanistů, totiž podobnou radiální osou jako jsou Lípy spojit samotné centrum města přímo s krajinou!