| Noviny Lepařova gymnázia č. 3–4 | 14. prosince 1998 | Ročník 3 (10) |
Bylo to docela pozdvižení, nemyslíte, ve čtvrtek 17. září vpodvečer v cirkusovém stanu na Lidickém náměstí. To, co se tam mělo udát po 18.hodině, a bylo to velký, nadzdvihlo zadnice stovkám párkům i párečkům, partám fanoušků a nakonec i všem těm, kteří byli holt zvědavi na to, jak se zase Chinaski po nekonečně dlouhý tmě v Jičíně sametově předvedou.
Už týden před koncertem se po městě rozmáhala panika, odevšad se ozývaly pochyby: "A seženem ještě lístky? Uvidíme je? A bude to vůbec normální koncert, když v tom má prsty taky Černá Hora?"
Nakonec všechno dopadlo šťastně. V 18 hodin se ze zákulisí vyloupli členové skupiny Dr. Mozse a celkem úspěšně se pokoušeli rozproudit krev fanouškům a rozdovádět je před tím, než to převezmou Chinaski. Ten správnej a dokonalej vyrvál totiž skutečně navodili až Chinaski, to se dalo koneckonců čekat, že jo? A taky je každej z vás prožil jinak, takže si osobní dojmy necháme pro sebe a radši si vyslechnem něco rajcovnějšího od zpěváka a kytaristy, Michala Novotnýho-Malátnýho (MM):
MV: Je to vždycky masový šílenství, když máte v Jičíně vystoupit, lidi vás milujou, a přitom tady vystupuje strašně málo. Není to škoda?
MM: V Jičíně vystupujeme málo proto, protože jsme si řekli, že už toho bylo dost. Když člověk hraje někde moc často, tak lidi přestanou chodit. Lepší je, když seš pro ně vzácnej, a potom přijdou spíš. Takže si myslím, že jednou dvakrát za rok v Jičíně bohatě stačí.
MV: Jak vůbec vzpomínáš na úplný začátky skupiny, na začátky každýho z vás a třeba taky na studentský léta?
MM: No, vzpomínám na to rád, protože mi to z dnešního pohledu přijde, jako že to byla děsná sranda. Byla to fakt puberta. Dneska už je to prostě takový jinačí. Já se dneska v podstatě živím jenom hudbou, nic jinýho nedělám. Je to pro mě taková příjemná práce. Ale je to práce, kdežto před tím to byl vždycky mejdan a po mejdanu se teprve začalo hrát, že jo! Dneska už to takhle nejde.
MV: Máš nějaký vzpomínky na jičínskej gympl?
MM: Na gympl? No, spoustu! Člověk si pamatuje většinou jenom hezký věci, takže já vzpomínám na gympl hrozně rád. Vůbec ne na to učení, ale vzpomínám rád na ty lidi a taky na ty mejdany, ty byly úplně fantastický.
MV: Chtěl bys někoho pozdravovat?
MM: Chtěl bych pozdravovat pana profesora Čeliše, mého třídního.
MV: A bereš z tý školy nebo z těch let taky motivy?
MM: To nevim. To asi ne.
MV: Takže kde je potom "kradeš"?
MM: Víš, jak kradu motivy? To ti ukážu. Prostě mám takovou podobnou věc jako ty, diktafon, a nahrávám si všechno. V autobuse nebo tramvaji, v televizi a tak. Chodím po světě, poslouchám, co si lidi povídaj a co se mi líbí, tak to nahraju.
MV: A co takhle podnikáš ve volným čase? Nebo je vůbec nějakej?
MM: Když my nemáme volnej čas. Já si nechci stěžovat, ale hráli jsme teď třeba 25 krát za měsíc. Takže jsem měl 3 dny v měsíci volný, a to ležíš doma, relaxuješ,...
MV: A s osobním životem je to asi stejný, co?
MM: S osobním životem je to těžký, když hraje člověk v rockový skupině.
MV: Který interprety a alba posloucháš nejvíc v soukromí?
MM: Včera jsem celej večer, kterej byl teda výjimečně volnej, poslouchal skupinu STEREO MC. Nebo poslouchám DJ FOODA nebo FREAKPOWER.
MV: Máte s klukama ještě jinej společnej zájem?
MM: No, to jsou spíš takový vynucený zájmy, protože jsme furt spolu, dokonce víc než se svou holkou doma. Jezdíme na motokárách. A v autě máme takovou velkou tašku s všemožnejma hrama, šipky, člověče, nezlob se, karty,...
MV: Co tě na světě nejvíc žere?
MM: Když řeknu nejčerstvější zážitek, tak nejvíc mě točí televize. Kdykoliv zapnu televizi, mám z toho jenom blbou náladu. To mě úplně zabíjí.
MV: A co žereš ty, na co si potrpíš?
MM: No prostě když si doma pustím nějakou hudbu, kterou mám rád.
MV: Máš pro něco slabost?
MM: Nevím, jak to mám říct takhle jednoduše, to je záludná otázka. Mám slabost, hm, no je to stupidní, když řeknu pro hudbu. Zvlášť v týhle době, kdy už nedělám ani divadlo, jsem si řek, že nebudu dělat nic jinýho. A cpu si prostě hudbu do hlavy 24 hodin denně. Zatím mě to teda příšerně baví.
MV: Nehodláte jako kapela asi změnit svět, co?
MM: Ne, my nejsme kapela, která by měla lidem vzkazovat nějaký poselství. My chceme, aby se lidi bavili. Když už se rozhodneš jít večer na koncert, zvedneš se, zaplatíš vstupný, tak aby tě to bavilo. Aby si lidi mohli zatancovat, aby si mohli zazpívat, balit holky, pít pivo nebo víno, vysloveně relax, voddych.
MV: A máte jako kapela někde svý zamilovaný místo nebo publikum?
MM: Máme rádi východočeskej kraj, protože ve východočeským kraji na nás chodí hodně lidí. Mám pocit, že ty lidi jsou tady naše, že nás maj rádi. V Praze je to taky docela dobrý, tam hrajem jednou dvakrát měsíčně. Jinde na nás tolik lidí nechodí, no.
MV: Chystáte nový věci?
MM: V březnu máme vydat desku a teď ve volnejch dnech zkoušíme a vymejšlíme nový písničky. Dneska budem hrát taky nový. Tak, aby to bylo do Vánoc hotový, v lednu se to mohlo natočit a v březnu vyjít.
MV: Jak jsi strávil prázdniny?
MM: Letošní prázdniny jsem strávil se svojí dívkou. Jezdili jsme po Čechách. Protože když se někde dostanu s kapelou, říkám si, tady je to výborný, ale nemám čas si to prohlídnout. Takže jsme sedli na vlak, byli jsme v jižních Čechách, na zámcích, u vody. Vysloveně voddych.
MV: Čím to asi bude, že jo?! Chtěl bys něco vzkázat do školy?
MM: Já jim nechci nic vzkazovat. Já nevim. Učit se, učit se, učit se.
A zajímavosti?
Nejhalasnější songy:
K potěšení všem, kteří se letos neradi loučili s pohádkovým festivalem, posloužila v jeho závěru autogramiáda Adolfa Borna na nádvoří zámku. Ono, loučit se s pohádkou, a zároveň vítat člověka, se kterým je pohádka, především její postavičky, bytostně spjata, mohlo leckomu připadat jako nepovedený žert. Avšak slovo nepovedený bych vypustila, protože to byla akce očividně povedená. Už podle počtu dětí, rodičů i jiných příznivců Adolfa Borna, kteří se sem dostavili s horami knížek. Pan Born mimo to, že je stačil za půl druhé hodiny všechny podškrábnout, mnohdy také "podmalovat", zároveň vnímal a zodpovídal mé otázky (MV) a samozřejmě reagoval na otázky dětí a dospělých (DD) s knížkami k podpisu:
MV: Letošní festival je vůbec ve znamení zvířat, heslo je "Máme rádi zvířata". Máte i Vy tolik rád zvířata a chováte nějaké sám?
DD: Já jsem viděla v Národním "Čert a Káča", když jste dělal kostýmy...Na to nemůžu zapomenout!
AB: Ano, ano, to jsem rád! (smích). Starší pes už odešel do věčných lovišť ve věku asi patnácti let, a teď máme samozřejmě druhého, psici, a já si myslím, že lidi, který nemaj rádi zvířata, jsou nebezpečný k lidem. Protože ten vztah ke zvířatům určuje i vztah k lidem. Takže, kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi a ať jde do háje!
MV: A vaše nejoblíbenější zvíře?
AB: Kočka a pes, to musím přiznat. Když mě nutěj ze ZOO, abych šel pokřtít zvíře a vymyslel si pro něj jméno, a říkali, že si můžu vybrat mezi kazuárem a zubrem, a já si přesně neumím představit kazuára, tak jsem si vybral toho zubra. (smích)
DD: Moh byste mi tady... vobrázek?
AB: No, na pohled Jičína od Radka Pilaře nebudu safra dělat Rumcajse. Ale uděláme tady strážce jičínského festivalu. Ale sedí, už je unavenej.
MV: Poutá Vás něco k Jičínu?
AB: Jičín byl vždycky hlavním městem při tom, když se člověk vracel z hor, z Pece nebo ze Špindlu. Takže to znamenalo znovu kontakt s civilizací, procházku městem, hradbama a podívat se, co by si člověk nakoupil na cestu. Tak to byl dříve Jičín. Teďko jsem zjistil, že do Jičína Čech dorazí velmi rychle, což bylo pro mě velmi příjemný překvapení. Dříve to znamenalo 3,5 hodiny cesty z Prahy na hory a Jičín byl přesně uprostřed tý pouti. A tolikrát už mě na festival lákali, já jsem bohužel nebyl k mání... Já třeba miluju Turecko. A Praha je tak podobná městům v Turecku a Instanbulu, když jsem třeba na nádraží, tak to vidím, nebo i tím, jak se tam lidi voblíkají, jak se baví, je to přesný. Praha je absolutně bratrský město Istanbulu.
DD: Chci se zeptat, tohle je krásnej kalendář. Bude na příští rok taky nějakej vydanej, nevíte? A výstavu někde budete mít?
AB: Na příští rok ne. Na letošní jsem to dělal jako dárek na kostní dřeň. V Třeboni jsem měl teď velkou prodejní výstavu, ale v Praze jistě taky bude.
MV: Jak by se Vám, pane Borne, líbilo, kdyby vám vládly vlastní děti?
AB: To vládnou, ne? Přece vlastní děti vždycky vládnou rodičům. Stejně jako moudří psi dovolí, aby se jim pán přizpůsobil. My jsme tu teď třeba s vnoučatama, ale to už je zase jiná generace...
MV: A mění se ty generace z Vašeho pohledu?
AB: Mně se zdá třeba jenom v oblasti hudební. Ta mě přivádí k zoufalství, když ji slyším.
MV: Řada lidí si posteskla, že se výtvarná výchova vytrácí z osnov.
AB: Myslím, že jí je málo. Když se ptám dětí, je málo hodin. Já si nedělám zase tak velký iluze, protože když jsem já chodil do gymnázia, tak tam byly tejdně třeba 4 hodiny toho, čemu se říkalo výtvarná výchova. Ale přesto ty děti něco pochytily.
DD: Pane Borne, podepíšete mi to?
AB: To, víš, že jo. Kdybych ti to nepodepsal, to bych byl úplně smutnej. Bezvadný a tohle taky.
Uvítal bych, kdybych bylo těch hodin víc. Líbilo se mi ve Francii, že jsou speciální návštěvy galerií dětma různý věkový kategorie. Jak teda velký studenti, tak děti například z druhý třídy, celá tlupa. Předně jim ten učitel o tom vypráví, oni pak udělají skicu tamhletoho, doma udělají ještě elaborát, jak na mě působil ten obraz atd. A prostě že jsou permanentně protahovaný galeriema s uměním starým i moderním a toho je u nás strašně málo. Děti k tomu mají pak jinej vztah, hlubší.
MV: Filmové postavičky Jonatán, Mach a Šebestová jsou jenom Vaše dílo?
AB: Je to zvláštní práce ten kreslený film. Protože to je týmová práce. Výtvarník je důležitej, ale stejně tak hudebník, animátor,...
MV: A připravujete něco nového?
AB: Na Barrandově doděláváme "Mach a Šebestová na prázdninách". Ta už vyšla sice knižně asi před šesti lety, ale teď vyjde nově v Albatrosu, poněvadž tam dělají všechny knížky o Machovi a Šebestové, tentokrát ale ve velmi hezký technický úpravě.
MV: Kdy by se měl "Mach a šebestová na prázdninách" objevit na obrazovkách?
AB: Já jsem zvědav, ono se to stále ještě dodělává. Těch dílů je hotových sedm, ale oni chtěj odvysílat všech dvanáct dílů najednou, takže to posunou o rok dál.
MV: Po kolika letech teda budou na obrazovkách nové obrázky Macha a Šebestové?
AB: Hm, to byla přestávka minimálně deset let, spíš patnáct!
MV: Co byste na závěr vzkázal Jičíňákům, dětem, maminkám, babičkám, tatínkům i třeba pánům radním?
AB: Aby město vzkvétalo, což přeju všem městům, a hlavně městům s historickým jádrem, což teda Jičín má. Ale vím, že peníze jsou vždycky velkým problémem, tak aby vyboxovali další částky na opravu města.
Děkujeme, pane Borne, a za rok, doufám, na shledanou!
ADOLF BORN je snad náš nejproduktivnější ilustrátor, brilantní karikaturista a grafik. Od počátku 60.let pracoval s Václavem Bedřichem na řadě osvětových filmů např. Neštovice, Dvojník, Rohatá princezna, Nůžky. S filmem Co kdyby (1972) začíná ale trvalá Bornova spolupráce s Milošem Macourkem (scénarista a spisovatel) a Jaroslavem Doubravou (animátor-režisér). V tomhle složení realizovali satirické morality jako např.Ze života ptáků, Nesmysl, Ze života dětí, Servis, Mindrák, Imago, O Matyldě s náhradní hlavou atd. Spojovaly je vtipné a současné motivy, grafická originalita. V letech 1976-83 natočili třináctidílný kreslený seriál O utrženém sluchátku (Mach a Šebestová). Adolf Born navrhoval i loutky, podílel se např. na celovečerním filmu S.Látala Robinson Crusoe, námořník z Yorku (1981) a na Bedřichově protiválečné satiře Až já budu velký. Vůbec přínosem Bornovy bohaté tvorby je ostrá, chvějivá linka a lomené tóny, sarkasmus a uličnická úsměvnost. Karikaturu vymanil z její černobílé lineární konvence, dal ji grafickou kulturu a eleganci, pohybové dimenze, fantaskní rozhled...
Z knihy Jana Poše "Výtvarníci animovaného filmu"
K pohádce se vracíme ještě v pohádkové příloze Novin LG.
malířka, spisovatelka a promovaná čarodějnice
Motto: Spisovatelem se člověk stává tak, že ho život každý den pořádně sfackuje. A ten člověk má pak štěstí, že o tom může a umí napsat.
V.Klimtové (nar. 25.1.1941, Praha) již vyšlo:
Tato autorka knížek pro děti i pro dospělé navštívila začátkem školního roku i Jičín, aby se zůčastnila vernisáže výstavy svých obrazů v Galerii Holan.
NLG: Dozvěděla jsem se, že vy si knížky vydáváte sama. Jak je to těžké? Úplně od začátku, než vůbec ta knížka vznikne, než vznikne ten nápad a ilustrace, až po to, kdy vyjde.
VK: Napsat knížku a namalovat, to je hračka. Ale potom ji vytisknout a dostat k lidem, to je strašná dřina. Pokud já si v tichu ateliéru maluju a píšu, tak to je ta největší pohoda a pak nastane to těžší. Sledovat, jestli je v tý knížce všechno dobře vytištěno, jestli je to dobře vysázeno, jestli jsou tam dobrý barvy, potom tu knížku nechat vázat. Můžu vám říct, že vazači, to je hrůza. Nejtěžší je, tu knížku vzít a dostat ji k lidem. To mě stojí mnohem víc času, úsilí a dřiny, než tu knížku napsat.
NLG: V jedné své knížce píšete, že vaší věčnou inspirací je váš manžel. Kde všude ještě berete inspiraci?
VK: Ano, manžela jsem naprosto znemožnila a řada jeho kolegů se vždycky ptá:"Vopravdu seš takovej?" Samazřejmě, všechno má živý jádro, ale kolem je fabulace. Jinak by to nebyla literatura, ale byl by to popis něčeho a můžu vám říct, když člověk dělá obraz nebo knihu nebo cokoli, tak musí mít základ živý-živý jádro-ale musí na tom stvořit fantazii. Nemůže sama o sobě žít jenom fantazie a nemůžou samy o sobě žít jenom fakta. To skloubení a to přetavení toho, co se v životě děje, do fantazie a do toho, co si člověk vymejšlí je... Já říkám, že to je moje básnická licence, já si to můžu dovolit, si vymýšlet. Ale i tak, třeba když něco prožiju, tak to nejde napsat hned, třeba to potrvá celej život, než to člověk může popsat, až se to v sobě svrství. To máte prostě jako když z ovoce vznikne víno, trvá to dlouho.
NLG: U vás doma máte kouty plný skřítků a elfů?
VK: Samozřejmě! Mně se dokonce podařilo některé lidi přesvědči, když jsem je prováděla naším domem, že skutečně na naší jabloni bydlí stará nymfa, v dutým kmeni, a že u našich dveří bydlí Vrzal Zápražní. Můžu vám říct, že jsem dneska byla v jičínském muzeu, byla jsem na výstavě Úklid v muzeu a na výstavě pana Petra Kavana a když jsem otevřela dveře, tak jsem říkala:"Tak tady maj teda echtovního Vrzala."Ten má basu! Obvykle mívají housličky nebo maximálně dudy, ale ten tady v jičínském muzeu má vyloženě basu. Takže, věřte mi, je tam.
NLG: Kolik knížek vám už vyšlo a kolik jich ještě chystáte?
VK: Autorských knížek mně vyšlo osm a chystám jich ještě kolik mi Pán Bůh dovolí. Jestli budu naživu, tak budu psát pořát dál.
NLG: Většina knížek je o skřítkách?
VK: O skřítkách i o lidech. Není jen jedna (o lidech), těch je dost dlouhá řada. I ty, který ještě chystám, jsou jak pro děti, tak pro dospělý, ale i pro ty dospělý, který zůstali dětma.
NLG: Kde všude, kromě vašich knížek, můžeme ještě vaše obrázky vidět?
VK: Obrázky putujou prakticky bez přestávky po Čechách. Skoro se mi už ani nevracej domů a když pobudou doma den, tak zase přijde další místo. Myslím si, že od toho ty obrázky jsou. Jsou to takový poutníčci-obrázky poutníčci-a to nebejvá moc často.
NLG: Ve své knížce Sexuální přitažlivost domácích kutilů píšete v jedné kapitole o tom jaká jste špatná, špatná ženská. Řekl vám to už někdy někdo?
VK: Ne, neřekl. To si říkám já. Kdykoli nemám umytou podlahu a okna, kterejma už není vidět, tak si říkám:"Seš špatná, špatná ženská.", pak se otočím a jdu si malovat obraz.
NLG: Takže tou špatnou ženskou nadále zůstáváte?
VK: Ano, tou špatnou hospodyní zůstávám.
NLG: Ukončete ten rozhovor nějákým přáním studentům nebo kdybyste měla nějaký vzkaz pro lidi.
VK: Chtěla bych říct, že každej den je radost. Když vás potká něco nepříjemnýho, tak vás to potkalo jenom z těch důvodů, aby vás to uvedlo třeba na nějakou jinou cestu. Já jsem nedávno měla hovor s jedním studentem, kterej propadl a neudělal reparát a byl velice nešťastný. A já říkám:"Počkej týden a uvidíš, proč to bylo." On se dostal na jinou školu, která ho bavila víc a tam zjistil, že ten reparát byl kvůli tomu, aby se dostal na jinou životní dráhu. Takže když vás potká něco nepříjemnýho, tak je to k něčemu dobrý nebo je to alespoň dobrá zkušenost. A když vás něco trápí, nesmíte se trápit dlouho, když se budete trápit dlouho, tak k vám budou chodit negativní věci. Když budete brát všechno s humorem a zvesela, bude se vám dařit.
NLG: Děkuji za rozhovor.
Bylo nebylo...
...stalo se ze ja odmaturoval, na vysokou skolu si prihlasku podal a neprijali me, to se opakovalo nekolikrat. Mezitim jsem nic nedelal, delal na vsemoznych mistech od chleva, pres hotelovou recepci a redakci okresniho deniku az po Akademii ved CR. Ale jednou uz se mi veskera praxce prejedla a podal jsem si prihlasku, ani ne tak do skoly studijni, ale jak se pozdeji ukazalo, do skoly zivota. Do kempu ve Spojenych statech.
Bylo mi jedno, do jakeho kempu se doztanu. Ten ktery si me vybral v roce 1997 se jmenuje Camp VA jaycee a je to camp pro mentalne a fyzicky postizene. jel jsem tam pracovat coby udrzbar.
Bylo nebylo... a mne se tam zalibilo a ja se vratil i po roce, tentokrat jako sport specialist a plavcik.
A bylo nebylo kemp skoncil a ja se vydal na cestu do sveta, kam ne kazdy se vyda. Do Mexica.
...stalo se, že jsem odmaturoval, na vysokou školu si přihlášku podal a nepřijali mě, to se opakovalo několikrát. Mezitím jsem nic nedělal, dělal na všemožných místech od chléva, přes hotelovou recepci a redakci okresního deníku až po Akademii věd ČR. Ale jednou už se mi veškerá praxe přejedla a podal jsem si přihlášku, ani ne tak do školy studijní, ale jak se později ukázalo, do školy života. Do kempu ve Spojených státech.
Bylo mi jedno, do jakého kempu se dostanu. Ten, který si mě vybral v roce 1997, se jmenuje Camp Va jaycee a je to camp pro mentálně a fyzicky postižené. Jel jsem tam pracovat coby údržbář. Bylo nebylo... a mně se tam zalíbilo a já se vrátil i po roce, tentokrát jako "sport specialist" a plavčík.
A bylo nebylo, kemp skončil a já se vydal na cestu do světa, kam ne každý se vydá. Do Mexika.
O pokračování toho, o čem v textu píše, tedy o práci v kempu a cestování po Mexiku, pak Štěpán vypravoval studentům v aule. Bylo to opět poutavé, bezprostřední, otevřené a zajímavé, protože Štěpán je člověk všímavý, otevřený, bezprostřední. Jeho povídání působí pohodově, nezávazně, skoro jako když o nic nejde, ale můžeme si být jisti, že je naprosto v obraze a že to, co říká, sedí. Budeme se těšit, z kterého koutu světa nás navštíví zase příště.
O tom, že v příštím roce uplyne 375 let od založení našeho gymnázia, se v Jičíně povídá už hodně dlouho. Je na čase přiblížit plán oslav stanovených na 24.-27. června 1999.
Připravujeme vědeckou konferenci o minulosti, současnosti a budoucnosti gymnázií u nás, budou koncerty, slavnostní večer, průvod městem, společenský večer. Účastníci budou moci navštívit výstavu na zámku, kde budou představeni významní absolventi a profesoři, výstavu ve škole, která by měla ukázat studentský život v průběhu těch třistasedmdesátipěti let, budou si moci prohlédnout nynější budovu gymnázia, nahlédnout i do staré, projít se městem i lipami k lodžii, koupit si almanach, brožuru věnovanou F. Lepařovi i další tisky a upomínkové předměty.
Pochopitelně, že na realizaci tohoto programu nestačí pár lidí, bude proto vítán každý, kdo pomůže nejen v hlavní dny oslav, ale i předem. Už nyní potřebujeme spolupráci při sbírání vzpomínek a adres bývalých žáků. Prosíme především mladší generaci, aby se o významné výročí školy více zajímala. Měli by se přihlásit i svolavatelé abiturientských srazů, ne všichni tak již učinili. Rádi přivítáme také různé dokumenty, fotografie či další památky.
4. listopadu se sešel ve sborovně LG přípravný výbor oslav, který pracuje něco přes půl roku. Jeho předsedkyní je dr. Bílková, z výboru zmíním ještě alespoň prof. Hrubého, p. řed. Trejbalovou, ing. Hnízdo, dr. Krupku, dr. Volfa, kolegy Chlumského, Horčičkovou, Machovou, Gottliebovou, Hanzlovou, což nejsou ještě všichni, p. řed. Carda schůzky vede.
Někdo zvenčí by mohl říci, že zatím není žádný hmatatelný (dnes se raději říká "viditelný") výsledek. Ani studenti sami zatím ještě nijak nepociťují, že na konci tohoto školního roku se bude něco dít. Každá akce tohoto druhu, tak rozsáhlá, potřebuje jakousi přípravnou fázi, fázi rozmýšlení, úvah, diskusí, výměny názorů, má-li být úspěšná. Je těžké předem přesně odhadnout, jaký bude zájem při zhruba šedesáti žijících ročnících absolventů školy, jaký charakter by měly mít jednotlivé akce, aby vytvořená nabídka dostála očekávání těch, kteří přijedou mnohdy z druhého koutu země, i těch, kteří "opustili brány ústavu" před nedávnem, aby odpovídala společenské závažnosti oslav ve městě i aby si mohli ti, kteří přijdou a přijedou, popovídat a pobavit se, aby programová skladba nebyla chaotická, aby se pokud možno na nic důležitého nezapomnělo, např. kde zajistit sály, rezervovat ubytování atd. atd.
Tak daleko ovšem ještě nejsme. Řada věcí je teprve v jednání, řada teprve v představě. Zatím byla oslovena řada lidí, spolupráci slíbil např. J. Gottlieb, ředitel muzea, Petr Heber, který rozumí výtvarnému prostoru, Ajka Pospíšilová, která má schopnosti vytvořit prostředí divadelně-happeningově-pouťové. Paní dr. Bílková napsala desítky dopisů, ostatní členové výboru přispěli nápady, zkušenostmi, kontakty, největší část práce všechny ovšem teprve čeká. Listopadová schůzka byla totiž jaksi přelomová právě v tom, že byly rozděleny zodpovědnosti při přípravě, ale také definitivně odsouhlasena rámcová představa, od níž by se měl odvíjet další scénář. I když ten ovšem zdaleka definitivní není, můžeme prozradit, že se počítá, že bude
ve čtvrtek - varhanní koncert u sv. Ignáce
v pátek - slavnostní večer v Porotním sále (krátké projevy, pěv. sbor Foerster aj.)
v sobotu - dopoledne - pouť ve všech prostorách gymnázia, výstava ve škole, v průběhu dne kulturní program
po obědě průvod, večer společenský večer v KD, zahradní party (?)
v neděli - dopoledne - výlet/putování, zastavení u domu Fr. Lepaře, u loggie zakončení (studentskou hymnou Gaudeamus igitur?)
akce dříve a průběžně: výstava v městském muzeu, měla by být zahájena již před vlastními oslavami, ve čtvrtek a pátek vědecká konference s účastní významných odborníků, která by byla jedním z důležitých přesahů od pouhé "společenské události" a dala oslavám další rozměr, besedy a setkání s osobnostmi se vztahem k LG v aule již v průběhu předchozích měsíců, dále almanach a další tiskoviny, články v novinách atd.
Noviny LG se pochopitelně oslavami budou zabývat jako klíčovou událostí roku. Nápady a připomínky (doručené nejlépe na adresu ředitelství školy) budou vítány.
přehled událostí
31. 8. - 6. 9. - vodácký kurs (sexta, II. A, prof. Banýr, Kazda, Šolc, Machová)
16.-19. 9.- historicko-geografická exkurze na Slovensko (prof. Šolc, Horčičková, vybraní žáci z LG) ročníky)
24.- 27. 9. - smíšený pěvecký sbor LG Foerster v družebním městě Martin (SR)
23. 10. aula LG - pořad Zdeňka Dudky Člověk a hudba (dvě reprízy, několik tříd)
23. 10. beseda s poslankyní parlamentu p. Orgoníkovou (kvinta, sexta)
6. 11. aula LG - Štěpán Peroutka vyprávěl o své cestě do Mexika
20. 10. - návštěva SRN, Kleinwelka, zábavní park u Budyšína, Budyšín (sekunda, tercie B, kvarta, prof. Zikmundová a Urbancová)
začátek listopadu - fotodokumentace školy a příprava na prezentaci školy
4. 11. - schůzka přípravného výboru oslav 375. výročí vzniku LG
17.-18. 11. - výstava v rámci prezentace středních škol - KD Jičín
a další události
Pěvecký sbor Foerster v Martině - 24.- 27. 9. 1998
Smíšený pěvecký sbor Foerster při Lepařově gymnáziu navštívil na konci září přátele v našem družebním městě Martině. Nebylo to poprvé, Jičín reprezentoval pěvecký sbor již loni v rámci oslav velkého výročí vzniku města. Také tentokrát měli členové pěveckého sboru a členové městského zastupitelstva Jiří Drška a Věra Řeháčková bohatý rozvrh. V pátek dopoledne bylo na programu slavnostní přijetí starostou města v muzeu. Při této příležitosti si Jičíňáci prohlédli výstavu známého českého výtvarníka Josky Skalníka. Odpoledne měli naši zpěváci zkoušku na koncert, který se konal večer v evangelickém kostele. V sobotu se věnovali turistice v okolí Martina. Jak návštěvníci vědí, město v oblasti nazývané Turiec (kdysi jsme se učili, že Turiec, Spiš a Liptov byly ony tři oblasti, kde vznikla spisovná slovenština, v Martině je sídlo Matica slovenské) se může honosit krásnou přírodou, zvláště v dolinách Malé a Velké Fatry (k turistickým cílům patří např. Gaderská dolina, hrad Blatnica, město Turčianské Teplice, jeskyně Mažarná a mnohé jiné). V neděli návrat domů.
Čtrnáct dní nato Slováci Jičínu návštěvu oplatili. Programová skladba byla v mnohém podobná. V pátek přijetí starostou MVDr. Jiřím Liškou v obřadní síni zámku, odpoledne zkouška a večer koncert pěveckého sboru Martinský spevokol v Porotním sále, v sobotu odpoledne pak výlet do Prachovských skal a večer raut na první základní škole. V neděli ještě jeden výlet do Českého ráje, zámek Humprecht, lidová architektura ve Vesci u Sobotky, procházka údolím Plakánku, po obědě odjezd domů. Hosté Foerstra byli Jičínem nadšeni, hovořili o problémech, které mají ve svém městě (přitom podstatně větším než Jičín) se sháněním práce, nechtěli věřit tomu, co my si ani neuvědomujeme, že totiž dvacetitisícové město se rozvíjí takovým způsobem.
A ještě jedna událost. 20. 10. výroční koncert pěveckého sboru Foerster v Porotním sále. Jaký byl? Zúročení práce za celý rok, bylo zřejmé, že jičínské vokální těleso pod vedením Ivany Hanzlové pracovalo pilně a svědomitě. Promyšlená, vyvážená dramaturgie - v první části výběr sborů, které jičínští posluchači mohli slyšet většinou již v dřívějších vystoupeních, a lidovými písněmi v podání pěveckého sboru Foerster, v druhé části pak vystoupení hostí - zpěv Jany Sovákové-Machové s klavírním doprovodem Lenky Navrátilové a Miroslavem Matějkou na flétnu - na které navázaly sbory z klasických oper, opět v provedení Foerstra - Dvořákovy Květiny bílé po cestě (Rusalka), působivý sbor židovských zajatců z Nabucca (G. Verdi) či svatební sbor z Lohengrina (R. Wagner). Koncert završila v závěru strhující melodie Smetanova sboru z Prodané nevěsty Proč bychom se netěšili.
Ten, kdo činnost Foerstra sleduje pozorněji, si všiml nově nacvičených kusů, k nimž patřil např. svatební sbor z Lohengrina, Rodné brázdy (J. B. Foerster), dva mateníky z Hořicka (pro nezasvěcené: druh lidového tance obvyklý právě v tomto kraji) v úpravě M. Ročka.
Právě účast dr. Milana Ročka, všestranného jičínského hudebníka, varhaníka, zpěváka, dirigenta (např. Komorní orchestrální sdružení) a sbormistra, pedagoga (učil na vysokých školách, svého času vyučoval ale hudební výchovu rovněž na LG), někdejšího ředitele Základní umělecké školy (také ona se kdysi jmenovala Hudební škola J. B. Foerstra v Jičíně), dnes ředitele kůru u sv. Jakuba, který toho hodně vykonal pro jičínské hudební dění, např. se zasloužil o vznik dětských folklórních orchestrů, byla dojemná, a dala koncertu pěveckého sboru Foerster i společenský rozměr.
Jak často se scházíte?
Scházíme se pravidelně jednou týdně vždycky v pátek od 16 do 18 hodin, před koncertem se místo pátku někdy sejdeme v sobotu a zpíváme celé dopoledne tady [v budově LG], někdy míváme dvoudenní soustředění na Nebákově.
Doprovází sbor nějaký hudební nástroj?
Některé skladby mají klavírní doprovod. To je trochu problematické, protože nás musela ze zdravotních důvodů opustit paní učitelka Chladová, která nás doprovázela od založení sboru. Teď se ujal doprovodu Pavel Krčmárik, student Lepařova gymnázia. Dělá to výborně, ale je to vlastně náš tenorista, takže když je něco s klavírem, tak musí opustit svoje místo v tenorech a jde hrát doprovod. To přebíhání samozřejmě není ideální, ale rádi bychom ho měli na obou místech.
Máte nějakou oblíbenou skladbu?
No já jich mám oblíbenejch strašně moc, ale hrozně miluju lidovou písničku Veru si ty, šohajíčku. Také Modlitbu Bedřicha Smetany. To jsou nádherné věci, ale jak říkám, není snad skladby, kterou bych neměla ráda.
Jaké bylo vaše nejvydařenější vystoupení?
Podle mně i členů našeho sboru, když to posuzujeme všichni dohromady, tak nejlépe se nám vydařil koncert v Praze vloni v říjnu. Byl to benefiční koncert v pražském Hlaholu, který byl vysoce oceněn i tamní kritikou. A pak si myslím, že jsme špatně nezpívali v Martině. Včerejší koncert, ten, na kterém jste včera byli [tj. výroční koncert 20. 10.], považujeme za jeden z nejvydařenějších.
Na anketu v době konání pohádkového festivalu odpovídali studenti nižšího gymnázia. Uvádíme výběr odpovědí na všechny tři otázky. Zajímavé je někdy "co", ale taky "proč".
Pohádka je,
Dobro je to, o čem sní každý člověk, ale málokdo ho splní.
Zlo je, když profesor známkuje od trojky nahoru,
Chtěla bych být Sněhurkou, protože bych se chtěla starat o trpaslíky a pomáhat jim.
Dobro je, když princ zachrání princeznu. Zlo je, když vlk spolkne Karkulku, babičku a košíček.
Kterou pohádkovou bytostí bych chtěla být a proč? Liška Bystrouška, protože je chytrá a mazaná.
Pohádky vznikly už dávno. Lidé si je vyprávěli, protože neměli co dělat, když byla tma.
Dobro je, když přijde myslivec a vysvobodí Karkulku a babičku z vlkova břicha. Dobro je, když mi bratr něco přiveze z dovolené.
Zlo je, když mi brácha nadává.
Chtěla bych být princeznou, protože bych nemusela nic dělat.
Pohádka je, když je otevřená knihovna,
Dobro je -
Bílou paní, protože může procházet zdí, může v době, kdy nestraší, číst knihy a být tak dlouho vzhůru, jak chci.
Pohádka je, že díky kouzlu jsou lidé šťastní.
Pohádka je, že si můžu dlouho do noci číst.
Dobro je maminčino milé pohlazení.
Zlo je nenávist a pomsta.
Dobro je bílá holubice.
Zlo je černý havran.
Pohádka je - vyhrát 20 miliónů.
Pohádka je něco hezkého, co se nestalo.
Dobro je láska.
Zlo je chamtivost.
Pohádka je:
Chci být Honza. Protože měl teplou pec.
Vílou. Protože bych mohla protančit celý den a nic jiného.
Žádnou. Protože jsem ráda sama sebou.
Napsali pohádky. Některé na stejný námět (vřetánko, princezny, draci), ale o to zajímavější přístupem, inovovaným jazykem (inovace = 1. obnovení, 2. nový jev), nejrůznějšími postřehy, humorem. Prozrazují také přání dnešních studentů. Protože to jsou primáni, některé detaily jsme poopravili. O to jsou výsledky pozoruhodnější. Některé "perličky", které se obzvláště vydařily, jsme si vypsali. Především ale redakce vybrala několik pohádek.
V roubené chaloupce u lesa žila Maruška. Maruška byla velmi chudé a skromné děvče. Když jednoho dne na svém vřetánku předla len, tak se před ní objevila lesní víla a začala tančit. Maruška se na ni chvíli dívala a pak řekla: "Kdo jste a co u mně pohledáváte?" Když to Maruška řekla, tak víla přestala tančit a pravila: "Když to, co ti teď řeknu, splníš, budeš šťastná a bohatá." Maruška na vílu koukala a víla pokračovala: "Dám ti mošnu a ty ji do roka nesmíš otevřít, jinak se proměníš ve vílu jako jsem já." Když to dořekla, položila mošnu na stůl a zmizela. Maruška tomu nemohla uvěřit a pak ještě chvíli tiše seděla. Po chvíli vzala mošnu a uklidila ji do truhly. Dny utíkaly a Maruška pořád myslela na to, co viděla, a jak k mošně přišla, napadlo ji se na mošnu podívat. Vyndala ji z truhly, a protože byla zvědavá, mošnu otevřela. Vtom se před ní objevila víla a řekla: "Slib jsi porušila a zítra z Tebe bude víla!" To dořekla a zmizela. Druhý den se z Marušky skutečně stala víla. Nebylo to ale žádné neštěstí. Také pomáhala lidem a byla šťastnější, než kdyby byla bohatá.
V malé chaloupce na kraji lesa žil tatínek a maminka. Měli dvě děti, Aničku a Kubíka. Aničce bylo deset let a Kubíkovi pět. Anička chodila pást na nedalekou louku jejich krávu Růžu. Anička a její rodina byli chudí, proto Anička chodila pást, aby měli alespoň mléko.
Jednou po obědě si lehla pod strom a hned usnula. Najednou ji někdo budí. Byla to lesní víla. Pravila Aničce: "Jsi moc hodná a máš laskavé srdce, dám ti dárek. Dala jí mošničku. Anička se chtěla zeptat, k čemu mošnička je, ale víla ji uspala. Když se probudila, myslela si, že to byl sen. Pak se podívala vedle sebe a zjistila, že to sen nebyl. Řekla si, že mošnička se vždy hodí. Nasbírala do ní mamince kytičky. Večer přišla domů a chtěla kytičky dát mamince. Otevřela mošnu a zjistila, že kytičky jsou zlaté. Utíkala k mamince a řekla, co se stalo. Maminka byla šťastná a protože tušila, že mošnička je kouzelná, zkusila do ní dát jablíčko. Mošnu zavřela a položila na stůl. Asi za hodinu ji otevřela a jablíčko bylo zlaté. Celá rodina se na ten zázrak nemohla vynadívat. Jablíčko prodali, ale kytičky si maminka nechala.
Všechno, i když teď byli bohatí, zůstalo při starém. Anička dál chodila na pastvu a po obědě si pokaždé lehla pod strom. Jako obvykle šla spát a tentokrát ji vzbudila stařenka. Řekla jí: "I když jsi bohatá, tak jsi nezpychla a dám ti ještě jeden dárek." Dala jí vřetánko. A odešla. Anička se otočila, chtěl poděkovat, ale stařenka byla už pryč. Anička sice nevěděla, co se dělá s vřetánkem, přesto byla ráda. Na louce nevěděla, co má dělat, a tak tancovala. Říkala si, že by byla ráda, kdyby měla muziku. Když to přání vyslovila, vřetánko spustilo a hrálo a hrálo, dokud Anička neřekla dost. Přišla domů a ukázala vřetánko ročičům. Vřetánko začalo hrát a rodiče se roztančili. Bylo to prostě tak, že když vřetánko hrálo, každý musel tancovat. Anička si vřetánko schovala do komůrky. Když šla na louku, pozoroval ji z půdy Kubík. Dozvěděl se, že Anička dostala kouzelné dárky. Druhý den chtěl jít Kubík na pastvu. Dělal přesně to, co dělala Anička. Lehl si pod strom, ale nikdo a nic ho nevzbudilo. Řekl si, že druhý den půjde na louku znova. Byl strašně zvědavý, jestli se dnes něco stane. Nestalo. Třetí den šel na pastvu potají, aby to Anička nevěděla. Slyšel, že Anička řekla vřetánku, ať hraje. Vřetánko hrálo a Kubík tancoval. Chytrá Anička tušila, co se asi přihodilo. Podívala se za chvíli za strom a viděla, jak Kubík tancuje. Už nemohl. Řekla tedy "Dost!" a Kubík se konečně sedl na zem. Byl celý udýchaný a sliboval, že už nikdy nebude zvědavý. Tak s kouzelnými dárky žili dál a dobře se jim dařilo.
Byl jednou jeden král a ten měl dvojčata. Byli to dva chlapci. První se jmenoval Jan a druhý Radoslav. První byl hrozný chamtivec, kazisvět a zlý člověk. Ten druhý, ten ale nebyl takový. Jmenoval se Radoslav, byl hodný, upřímný a měl dobré srdce.
Jednou jim otec řekl, že ten, kdo zabije draka, který žil za obrovským kopcem, co nikdo nemohl přelézt, a už dlouho otravoval, stane se budoucím králem. Druhý den ráno vyrazili. Královský syn Jan si vzal celé královské vojsko, ale Radoslav vyjel sám na svém koni Bleskovi. Janova armáda nemohla kopec přelézt. Už už byla na vrcholku, ale opět se skutálela dolů. Ale chytrý Radoslav na svém koni Bleskovi kopec objel, a zatímco se vojsko Jana vrátilo, bojoval Radoslav s drakem a ukrutně se bil. Už dvě hodiny se s ním mlátil, až nakonec draka provazem uškrtil. Celý šťastný nasedl na Bleska a odjel ke králi.
Král byl rád a splnil, co slíbil. Z Radoslava se stal mladý král. Když král dospěl, tak se oženil s krásnou Adrianou a narodily se jim tři dcery. První byla Alenka, druhá byla Kristýnka a třetí Evička. Všechny tři byly statečné po otci. Alenka, Kristýnka, Evička si našly statné hochy. A jestli ještě neumřeli, tak tam všichni žijí šťastně dodnes.
V jedné zemi, kde byli lidé ještě tuze hloupí, žil král Bořivoj se ženou Liběnou. Oba dva si žili velmi dobře. Měli tři dcery. Starší dvě, Margareta a Mahulena, byly fifleny, pořád se jenom fintily a parádily. Nejmladší se jmenovala Anička, ale o té skoro nikdo nevěděl, ani vlastní matka a otec si jí nevšímali. Za kopcem u města přebýval silný sedmihlavý drak. Každý rok sežral jednu prostou dívku. Lidé se ale brzy vzbouřili a za městem se rozléhal jejich křik: "Jestliže ke drakovi nepošlete svou nejstarší dceru", kterou stejně neměl nikdo rád, "vyhlásíme vám válku. "
Světem ale také chodil princi a hledal si nevěstu. Když přišel do města Hloupolid, zeptal se jednoho žebráka, zdali neví o nějaké hezké a milé dívce. Žebrák na to odpověděl: "Vím, vím, žije na zámku se dvěma sestrami, je moc milá, a proto ji všichni máme rádi." Budoucí král šel tedy na zámek. Jak ho královna uviděla, hned dala přichystat na stůl a než princ přišel, bylo vše připraveno. Budoucí král vypravoval, proč se vydal do světa a došel až sem. Poté dala královna přivolat obě dvě dcery. Jen se objevily ve dveřích, už se hnaly k princovi. Jemu se však ani jedna z nich nelíbila.
Za tu dobu všem žebrák pověděl, že je tady princ, ať tam také pošlou Aničku. Ale Anička nebyla taková jako její sestry a tak zůstala stát u dveří. Styděla se před princem. Ten ale, jak si ale Aničky všimnul, nechal sestry sestrama, běžel k ní se slovy: "Ty jsi ta nejkrásnějí a nejmilejší dívka v celé této zemi!" Královna a král se trochu zastyděli, ale nic s tím dělat nemohli. Mladý král dal draka odvézt, aby již nic nenatropil a s Aničkou se oženil. Za rok se jim narodila dvojčata Jaromír a Andulka. Od té doby bylo všem lidem dobře.
Bylo jednou jedno chudé děvče. Bydlelo v dřevěné chaloupce s maminkou a s tatínkem u lesa. Měla moc ráda zvířata, nejvíce měla ráda koně. Proto běhala za tatínkem na pole, protože on s koňmi oral. Ona nerada viděla, jak tatínek koně dře, ale co mohla, vždyť byla ještě malá a kdyby nebyli koně, neměli by čím orat, a tak by neměli co jíst.
Děvče také rádo tančilo a rodiče jí říkali, že tančí jako lesní víla a ona tak chtěla vypadat. Vždyť je to sen každé malé holky, být princeznou nebo vílou. Rodiče ji často napomínali, aby si nedělala takové naděje, že jednou bude víla nebo princezna, ale ona si stále myslela, že jí jednou bude.
Jak pomalu rostla, přestávala běhat za tatínkem na pole a raději šla procházet se do lesa. Maminka s tatínkem ji pak často hledali a říkali jí, že až se vdá, nevydrží doma ani chvíli, a pak jejich hospodářství bude zanedbané, až hanba. Děvče si z toho nic nedělalo, ale jak rostlo, tak ji to začalo trochu vadit. Zůstávala doma a pomáhala mamince, vždyť už také stárla, i tatínek stárl a často jí říkával: "Holka, už si pomalu hledej ženicha, my tady taky věčně nebudem."
Děvče rostlo do krásy. Chlapců se kolem ní točilo čím dál víc, ale jí se líbil jen jeden, ten s mošnou. Ona byla strašně zvědavá, co v té mošně je. Jednou jí ta zvědavost nedala a ona otevřela mošnu a co tam neviděla, vřetánko. Malé hezké vřetánko. Když ho uviděla, říkala si: "To má asi pro štěstí nebo památku po někom, koho měl rád."
Jednou se ho zeptala, k čemu mu slouží to vřetánko, co má v mošně, a on jí odpověděl: "Na památku po rodičích, zemřeli ve válce." Jí ho bylo líto, a tak se snažila něčím ho odpoutat od té věci, kterou mu se zvědavosti připomněla, tak si povídali, až přišla řeč o svatbě a za necelý měsíc ji slavili v nedalekém kostele. Měli se moc rádi. Narodily se jim dvě děti. Holčička byla zvědavá po mamince a kluk byl pracovitý po tatínkovi.
Zachránil princeznu a stal se budoucím králem království krále Miroslava.
Jeho královský protějšek měl celkem tři dcery, ale jedna z nich byla tak ošklivá, že by ji ani drak nechtěl.
Nejstarší byla už dávno vdaná, ale dvě další o mnoho mladší vyrůstaly se sousedními princi
Chinaski a jejich "rockovej cirkus"
Drobet podrobností:
Skupina CHINASKI, kterou dnes tvoří Michal Malátný (27 let, kytara, zpěv a býv. herec Labyrintu), František Táborský (22, kytara, student Právnické fakulty UK), Pavel Grohman (27, bubny, produkční rekl. agentury), Petr Rajchert (29, saxofon, zpěv, herec) a Adam Stivín (20, basa, po maturitě), existuje od léta 1994, kdy se přejmenovala ze St. Hadrů na Chinaski = autobiografická postava spisovatele Charlese Bukowského. Postupně vzniklo i její logo - svítící žárovka = symbol pozitivní energie. Natočila první klip "Pojď si lehnout", v listopadu 95 vyšlo 1.album nazv. CHINASKI, které se pokřtilo v Jičíně. V létě 96 už koncertovali až 15krát měsíčně, přidali se F. Táborský a A. Stivín. Na jaře 97 natočili druhý klip "Podléhám", v červenci se stali hvězdou prvního večera megafestivalu v Trutnově, vyšlo vzpomínkové album ST.Hadry - PRACHINASKI a vyšel taky promo singl "Dlouhej kouř". V říjnu 97 je na světě 2. deska DLOUHEJ KOUŘ, křtí se opět v Jičíně a v Praze v Lucerna baru. V letošním roce se popularita Chinaski vytáhla k vrcholu, kluci podstoupili nepočítaně "výslechů" na rádiích, v časopisech a byli nominováni na výroční ceny České hudební akademie. Zvítězili anebo byli na předních místech v různých čtenářských anketách. Momentálně se odvíjí jejich několikaměsíční turné na podporu desky Dlouhej kouř a Chinaski jsou nazývani objevem roku.
Grohmanovi přezdívaj HROCHU! - Kořeny skupiny jsou vlastně mnohem hlubší, sahaj až někam do 70/80.let, kdy o sebe na základce zakopli Grohman a Malátný - Místo zkoušek kdysi = Staré Hrady...Staré Hadry - Největší podíl na textech má Michal, organizátorem je spíš Pavel - Tvrděj, že jsou pořád klasická klubová skupina - Franta hrával s Tupou kudlou
Podléhám, Vo co de, Pojď si lehnout, Dlouhej kouř, Žádný city, Stejně jako jáMíša Velíšková
Potěšení na závěr festivalu
Míša Velíšková
Vítězslava Klimtová
(HALI)
Štěpán Peroutka opět v aule
jkč
Oslavy gymnázia
Za přípravný výbor oslav 375 let gymnázia v Jičíně dr. Eva Bílková, předsedkyně
Jan K. Čeliš, přípravný výbor oslav
Krátce z LG
Foerster - program pro návštěvu z družebního Martina, čtvrtek koncert
Foerster v Martině
Návštěva z družebního města Martin - 8. - 11. 10. 1998
Zámek Staré Hrady, vernisáž - 3. 10. 1998
Výroční koncert v Porotním sále jičínského zámku 20. 10. 1998
jkč
Rozhovor Novin LG s Ivanou Hanzlovou, sbormistryní pěveckého sboru Foerster
Petra Matušová, Petra Kudrnová, Lenka Kaizlerová
Pohádková příloha LS
1. Co je pohádka?
2. Co je dobro a zlo?
3. Kterou pohádkovou bytostí bych chtěl/a být a proč?
- když jsou prázdniny
- vyprávění, ve kterém všechno dobře dopadne
- vyprávění, ve kterém je vždy kladná postava
- když nemusím do školy
- když ve škole nepíšeme písemku
když mně mladší bratr ubližuje
když jsem s rodiči,
když dávají nějaký zajímavý film,
když mám narozeny, svátek,
když odpadne vyučovací hodiny,
když jsou vánoce,
když uklízím,
když mám klid,
když dostanu nějakou hezkou kazetu
že mají v knihovně Stáňu Rudolfa
nemáme domácí úkol
smyšlený svět, do kterého se člověk dostane ve snu
nádherná zasněžená krajina na horách
když někdo něco vyhraje a je šťastný
Z pohádkového rohu Lepařova gymnázia
O zvědavé Marušce
Petra Vavroušová
Anička a kouzelné dárky
Petra Kudrnová
Pohádka o chytrém Radoslavovi
Michal Košťák
O hodné Aničce
Říhová Zdena
O vřetánku
Perličky z nejrůznějších pohádek
2. část
