Nové Noviny č. 10/0010. března 2000str. 10

Jak se žilo v Jičíně na konci 19. století

Dvě překrásné fotografie ze sportovního prostředí ilustrují dnešní díl života na přelomu století. Autorem horní je Jan Kolář ze Žižkova. Koho na svém snímku zachytil netušíme, ale uznejte, že je překrásný. Dolní snímek pochází z jičínského Fotoatelieru Vraný. Popisek z druhé strany představuje hráče SK Jičín. Stojící zleva: Halíř, Hlaváček, Burda, Matějovský, Cziviš (bohužel jedno jméno chybí, ale nevíme které). Sedící zleva: Bednář, Vaněk, předseda klubu prof. Čihula, Hell, Zajíček a Lukeš. Obě fotografie zapůjčilo OMaG v Jičíně.

NEDĚLE A SVÁTEK "Pomni, abys den sváteční světil", říká třetí přikázání desatera. Překvapuje, že v katolickém Rakousku se proti tomuto přikázání do konce století obecně hřešilo. Studenti středních škol měli svou společnou školní mši jak u sv. Ignáce, tak u sv. Jakuba a byli povinni se jí zúčastnit. Po desáté se pak na podloubí náměstí odbývalo studentské korzo. Ale obchodní příručí a jejich páni si museli zaskočit na první ranní mši a spěchat do svého obchodu. V neděli a ve svátek (kromě těch největších) bývalo totiž v jičínských obchodech otevřeno a prodávalo se jako v každý jiný den, jen o trochu kratší dobu. Od roku 1883 se v létě obchody zavřely alespoň v neděli odpoledne od dvou do sedmi hodin, a pak byly znovu otevřeny. V listopadu 1887 vymyslili obchodníci jiné řešení. Obchody se v neděli zavřou v 17.00 a zůstanou zavřeny do pondělního rána. Až v roce 1899 přichází v platnost, že se v neděli neprodává po 12. hodině. Ale jičínský tisk upozorňuje, že v leckterém jičínském obchodě se zavírací doba posunuje na jednu hodinu nebo na půl druhou.

V polovině 90. let jste si mohli v neděli dopoledne vyřídit i své záležitosti na poště (od půl deváté do jedné), na státních úřadech, na městském i okresním úřadě a také u advokáta nebo notáře. A teprve v posledních letech století se neděle postupně stává opravdu nedělí. Od 27.6. 1897 byl zaveden nedělní klid na poště, od 25.2. 1898 byla nedělní pracovní doba soukromých úředníků (u Knotka, ve velkoobchodě uhlím a stavebninami pana Ed. Stumpfa, u advokátů) omezena na dvě hodiny. Ministerstvo financí zavedlo nedělní klid na svých úřadech (na finančním ředitelství, berních úřadech a úřadech finanční stráže) od 9.7. 1898. O totéž žádali samosprávní úředníci městských a okresních úřadů a dosáhli toho v květnu 1900, kdy se i jičínští advokáti a notáři dohodli na úplném nedělním klidu. Teprve od května 1900 se tedy neděle stala dnem pracovního klidu a světila se, jak se patří. S výjimkou obchodů.

Alespoň nedělní a sváteční odpoledne bývalo v 90. letech pro naprostou většinu občanů volným půldnem, půldnem zábavy a odpočinku. A zase přicházela na řadu oblíbená procházka v lipách, o které jsme už mluvili. Lipami se chodilo dále do Libosadu, k poustevníkovi. Chodilo se i na opačnou stranu do nevelké knížecí obory ve Vokšicích. Oblíbeným cílem nedělních vycházek byla restaurace Čeřov v bývalé letní rezidenci jezuitů. Tam pod obrovským starým kaštanem bylo milo posedět a posílit se - jak jinak než pivem. Hrávala tu také hudba pana Patsche. Novým cílem se stala Čeřovka. Tu upravil postupně po roce 1887 Okrašlovací spolek (iniciátorem byl lékař Jan Kejzlar) v městský park se sítí cest. Základní komunikace stoupala spirálovitě k Milohlídce (z roku 1843) a jiné cesty vytvářely okruhy kolem pahorku zhruba po vrstevnicích. Strmá místa měla cihlové schody, cesty byly vysypány štěrkem a na straně ke svahu získaly cihlové zídky a později i cihlové odvodňovací příkůpky. Spolek umístil také na Čeřovce jako v lipách řadu laviček a vysadil tu stovky stromů a keřů. Plošina Milohlídky byla na stranu lomu ohrazena zábradlím a rozšířena tarasem. Pod ním byl vytesán do skály sklípek, který dodnes nese nad vchodem nápis "1888". Bez chlazeného piva se Jičíňák necítil na vycházce dobře, a proto tu v neděli a svátek "na žádost občanů" otevřel restaurant Čeřov výčep piva.

Nedělní odpoledne bylo nejvhodnější dobou pro výlety jičínských spolků - Sokola, Občanské besedy, Řemeslnické besedy atd. Často se vyrazilo s plnou parádou, i s praporem, v krojích, ba i s hudbou, pokud na ni ve spolkové pokladně bylo. V 90. letech už pracoval v Jičíně místní odbor Klubu českých turistů na zpřístupnění Prachovských skal a značení cest skalami. Od roku 1898 vyjížděl od "pomníku", tj. z Letné, po obědě třikrát (v hodinových intervalech) turistický omnibus tažený párem koní do Horního Lochova - a navečer se zase třikrát s turisty vracel do Jičína.

Turisté se v neděli občas vydávali i na delší výlety po okolí. Praporek na lékárně pana Vítka, obětavého pokladníka KČT a řady jičínských spolků, signalizoval v neděli odpoledne, že se plánovaný výlet uskuteční. Předpověď počasí pro takové rozhodování ještě v Jičíně chyběla a odhad se zakládal jen na zkušenosti. Teprve v srpnu 1905 začaly se podle rozhodnutí rady zprostředkovávat meteorologické předpovědi z Vídně vyvěšováním praporů na východní straně brány: červená znamenala deštivo, modrá nestálo, červenobílá zlepšení a bílá krásné počasí.

Neděle byla konečně nejvhodnější dobou pro sportování, které se na konci století začínalo rozvíjet. Především myslím na jičínský klub velocipedistů (zal. 1883) v čele s JUDr. Jaroslavem Lohařem, který v roce 1897 a dalších pořádal téměř každou neděli cyklistický výlet do širokého okolí - už za účasti několika dam, mezi kterými nechyběla paní Marie Volfová. Oblíbenou sportovní činností bylo už dvacet let zimní bruslení, v létě koupání a plavání. A na samém konci století vstoupil do Jičína i lawn - tennis a klukovská kopaná. Jaký prospěch přináší hra "na kopanou"? ptají se Jičínské noviny 1.5. 1904. Odpověď z učitelských kruhů zní: velkou únavu, zpocení, zmalátnělost a žízeň, dýchání prachu, rozbití bot a poškození šatu. Veřejné mínění na zlomu století sportování ještě nepřálo.

Nedělní odpoledne s předcházejícím sobotním večerem - to byl jediný vhodný čas pro odbývání slavností. A konec století měl slavnosti, zvláště národní, velmi rád. Sobotní večer byl časem pro akademii, na které zazněl slavnostní projev, a pak pro průvod s lampiony a pochodněmi, pro barevné bengálské ohně, pro osvětlování budov svíčkami v oknech. Slavnostní mše sloužená před nedělním polednem u oltáře postaveného na náměstí, za účasti krojovaných spolků s prapory, se začínala na konci století vynechávat. Nedělní odpoledne pak slavnosti vrcholily průvodem krojovaných spolků lipami do Libosadu a slavnostním programem za jeho zdmi. Ty tenkrát nebyly ještě v rozvalinách a u vrat mohli přicházející účastníky vítat pořadatelé, někdy v krojích, a vybírat lidové vstupné. Ústředním místem, kde se odehrávalo jádro programu, byla přízemní prostora lodžie, otevřená třemi stranami do parku. Tam koncertovala hudba a tam se tančilo, šlo-li o promenádní koncert nebo o zábavu. Tam se předváděly divadelní výstupy a scénky anebo tehdy módní "živé obrazy", nejčastěji z české historie (krojovaní lidé za použití rekvizit třeba předvedli, jak Mistr Jan Hus vykládá Žižkovi bibli). Pokud tu pořádal Sokol veřejné cvičení, odbývalo se na ohrazeném volném prostranství. Součástí slavnosti býval bufet. Ten byl záležitostí dam a dívek: zákusky a chlebíčky do něho připravovaly dámy předem - ze svého. Proto byly zisky bufetu významnou položkou celkového výnosu slavnosti, která bývala určena jednou na stavbu Domu Palackého, podruhé na podporu českých menšin na německém území Čech, potřetí pro chudé děti. Slavnost končívala často ohňostrojem a zpátečním pochodem lipami, s lampióny i pochodněmi, do města.

Největší slavností, která se v Jičíně konala na konci století, byla oslava stého výročí narození Františka Palackého. Těžiště bylo v sobotu 11. června 1898 ve večerním průvodu s lampiony slavnostně vyzdobeným a osvětleným městem. "Každá chaloupka i veřejná budova byla ozdobena a osvětlena" - rozumí se svíčkami a petrolejovými lampami. Nedělní odpolední průvod lipami do Libosadu byl přehlídkou všech jičínských spolků, v krojích a s prapory. V Libosadu se tenkrát odehrávala "nenucená zábava" za zvuků hudby. Podle toho, že u vchodu bylo zdarma rozdáno 2000 brožur o Františku Palackém, můžeme účast odhadnout na tři až čtyři tisíce lidí.

Největší církevní slavností co do okázalosti bylo Boží tělo. Světilo se na rozhraní května a června v neděli dopoledne. Na Velkém náměstí byly postaveny čtyři oltáře (do čtyř světových stran), lemovány májkami a ozdobeny co nejkrásněji. Přišli měšťané v nejlepších svátečních šatech, spolky v krojích a s prapory. Hrála hudba. Po slavnostní mši v děkanském chrámu vyšel od kostela průvod, aby obešel náměstí a čtyři oltáře. Vpředu nevinné děti, drůžičky v bílých šatech, mládenci v bílých košilích, v ruce věnečky a košíčky naplněné natrhanými kvítky. Uprostřed šel pod neseným baldachýnem pan děkan s ministranty v komžičkách. Děti sypaly květy z košíčků na cestu jako kdysi jeruzalemské děti Kristovi, který vjížděl do města. U každého oltáře zastavení, krátký obřad a pak pan děkan zvedá k požehnání této straně města tělo Páně v pozlacené monstranci. V tu chvíli ostrostřelci (nebo vojenská četa) poklekne a vystřelí směrem k obloze ohlušující salvu. Krása!

Tak nějak vypadaly na konci století jičínské neděle a svátky. Především o nich první odvážní fotografové-amatéři pořizovali své snímky fotografickými aparáty "pro ochotníky", které inzeroval v jičínských novinách vídeňský c. k. dvorský dodavatel Moll.

Příště: Kulturní život

Vladimír Úlehla


Svět pro Jiřího Korce byl vždy orámován především stěnami ateliéru

Úzké dřevěné schodiště, ústící do podkroví jednoho z domků v Mlázovicích, je zároveň vstupní branou do království akademického sochaře Jiřího Korce, který před několika týdny oslavil pětasedmdesáté narozeniny.

Návštěvník, který po schodech vystoupá, se rázem ocitne obklopen desítkami plastik, medailérských artefaktů a reliéfů. Bez nadsázky lze říct, že na ploše několika metrů čtverečních tu je vtěsnáno celoživotní dílo opomíjeného, avšak významného sochaře.

Čtyřicet předlistopadových let se soustředěně zabýval výtvarnou tvorbou, aniž by se jeho práce dočkala hlubší reflexe ze strany kritiků a kunsthistoriků. Podobně jako řada jiných českých umělců, ani Jiří Korec v době, kdy byl na vrcholu svých tvůrčích sil, neměl mnoho příležitostí k prezentaci svých děl v domácím prostředí, několika kolektivních výstav se přesto zúčastnil. Řada věcí však zůstávala (a dodnes zůstává) skryta před zraky veřejnosti. Skutečného uznání se paradoxně dočkal mimo republiku, v zahraničí s úspěchy hájil čest především české medailérské školy.

Jiří Korec se narodil 12. února 1925 v Turnově, kde také v roce 1944 absolvoval vyhlášenou Odbornou šperkařskou školu jako rytec kovu. Poté následovala Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze. A jak dnes sám vzpomíná, na UMPRUM byl přijat ke všeobecnému údivu svých učitelů, protože na rozdíl od spolužáků, kteří se na zkoušky chystali pod dohledem profesorů, se připravoval individuálně a jako jeden z mála uspěl. Do světa umění vstoupil na prahu padesátých let po návratu z dvouleté prezenční služby v armádě. Jeho následující tvorbu lze rozdělit do dvou zčásti se prolínajících období - figurální plastika a medaile. Korec patří spíše k solitérům české výtvarné scény, svým dílem se jednoznačně nepřihlásil k žádnému ze svých předchůdců a ani následovníci se zatím neobjevili. Je ovšem velkým obdivovatelem díla Jana Štursy, Otto Gutfreunda a Ladislava Zívra.

"V roce 1973 se připravovala výstava Československá medaile v Paříži a tehdy mě oslovil doktor Procházka, někdejší ředitel Galerie plastik ve Zbraslavi, zda bych se jí nezúčastnil. Zaujala ho moje předchozí práce na téma Lidice. Pokládal jsem to za velkou čest, pan Procházka mě pak vyzval, abych mu na ukázku přinesl i jiné věci. Jako jediný jsem o několik dní později přinesl několik ještě mokrých placek v gypsu, ostatní je měli už v kovu vyražené a napatinované. Bylo nás tam asi dvanáct a doktor Procházka nám před odchodem dal jednu dobrou radu, řekl: "Pánové věnujte se medaili, kdy se vám naskytne, že budete mít možnost každé čtyři roky vystavovat mezinárodně," vzpomíná Korec na setkání, které, jak se ukázalo, zásadně ovlivnilo jeho život.

Pro Jiřího Korce to byla jedinečná příležitost, protože jako bezpartijní měl podstatně menší šance než jiní. V následujících letech pak v mezinárodní konkurenci získal několik ocenění, mimo jiné v roce 1975 v Krakově za medaili "Zabraňte válkám" a o čtyři roky později v Portugalsku k mezinárodnímu roku dítěte za medaili "Dětské oči". Díky účasti na pravidelných výstavách FIDEM, z nichž byly pořizovány samostatné katalogy, se Korcovo jméno dostalo do celého světa, ten však pro něj osobně představoval vždy především jeho ateliér, kde trávil většinu času.

Korec patří k výrazně senzitivním umělcům se smyslem pro poetiku a lyrično, a věčně hledajících ideál krásy, a to nikoliv jen tělesné, i když k motivu postavy ženy se často vracel. Nikdy ovšem netvořil na zakázku, umění se mu stalo nerozlučným koníčkem, řada jeho medailí nebo mincí je nezvykle "čistě" abstraktních či inspirovaných hudbou, poezií nebo i vědou. Názvy L art modern, Karusel smutku, Setkání v kosmu, Svatý Vojtěch, Hirošima varuje, Antické drama, Kosmos, Koncentrační tábor, Planeta Malého prince, Mateřství, U studánky, Zuzana v lázni,...hovoří samy za sebe i jejich autora. "Náměty jsem si vybíral podle nálady, anebo podle toho, na koho jsem si v danou chvíli vzpomněl. Tak třeba vznikla pamětní mince s portrétem Mánesa nebo medaile Vzpomínky na Renoiara, Máchu, Básník Vrchlický, Johanka z Arcu, Pocta Boudelairovi, Šaldovi, Reminiscence na Jana Lucemburského a další," svěřil se jubilující výtvarník.

Z kovu používal nejčastěji cín, mnohé medailérské práce by si ale zasloužily být odlity do reprezentativnějšího materiálu, ten je ovšem podstatně dražší, a pro autory, kteří dávají jednoznačně přednost tvůrčí svobodě, stěží dostupný. Klasické sochařině se Korec věnoval rovněž intenzivně, tehdejší nomenklatura mu však komunikaci s diváky pro jeho umělecké názory a silně individuální cítění znemožnila. "Až mně to bylo divný, jestli to ovlivnila osobnost Procházky, to opravdu nevím, ale v obsahové části medailí mi nechali poměrně velkou volnost. Pochopitelně některé věci se vystavovat nemohly, jako například pamětní medaile 200 let USA z roku 1976," poznamenává s úsměvem.

Mezi jeho zatím poslední díla patří rozměrný bronzový reliéf Svatá Anežka Česká, který Korec osobně věnoval papeži Janu Pavlu II. při jeho první návštěvě naší země v roce 1988. Je vystavena ve vatikánských sbírkách.

Ještě v letošním roce by měla být jedna z Korcových soch instalována v centru městečka, kde už několik let žije. Jiří Korec se za tímto účelem rozhodl Mlázovicům věnovat plastiku pod názvem Vlna. Tímto dílem se autor hlásí ke kubismu, který jej oslovil v díle Gutfreunda. U Korce je patrný také vliv Štursy, vyznačuje se ladnými křivkami ženského těla. "Když jsem Vlnu ukázal jednomu ze svých přátel, zaujala ho. Není to klasický kubismus, obsahuje něco navíc. Kdybych v podobném duchu pokračoval, mohl bych podle něj prosadit nový samostatný směr," doplnil. Dílo Jiřího Korce přiblíží v březnu hořická Galerie plastik, retrospektivní výstava bude zahájena první jarní den.

(jn)


Nové Noviny