Nové Noviny č. 11/0017. března 2000str. 8

Lokální patriot prof. Fingerland

Koncem loňského roku jsem si pro Nové Noviny připravoval článek o jičínském rodákovi profesoru MUDr. Antonínu Fingerlandovi, který by se koncem února dožil rovné stovky let. Vzpomínal jsem na oslavy 375. výročí gymnázia, kdy pan profesor byl nejstarším žijícím absolventem Lepařova gymnázia, ale osud chtěl jinak. Antonín Fingerland se již stovky nedožil, a tak dovolte, abych nedožité jubileum připomenul alespoň jednou anekdotou z knížky Svatopluka Káše Medicína v nedbalkách.

Cituji: Lokální patriot

Slavný hradecký patologický anatom profesor MUDr. Antonín Fingerland miloval svůj rodný Jičín a byl na něj hrdý.

Jednou u rigoróza jeden student toho moc neznal. Bylo to tak na rozhraní propadnutí. Profesor povzdechl a pak se zeptal: "Odkud jste?"

"Z Jičína, pane profesore."

Fingerlandovi se rozjasnila zachmuřená tvář. "A víte, která historická osoba sídlila delší dobu v Jičíně?"

Ticho, rozpačité ticho.

"No velmi významná osobnost 17. století," napomáhal pan profesor.

Opět váhavé ticho. Albrecht z Valdštejna studenta nenapadl.

Fingerland se již zamračil: "Tohle by mělo být každému známo. A zvláště rodákům z Jičína. Na takovou osobnost by měli být hrdi."

Tu se studentovi rozjasnila tvář a vyhrkl: "Prosím Rumcajs!"

A vzápětí propadl z patologické anatomie. A nejen on, ale celý kroužek pocítil zhrzenou hrdost jičínského patriota.

Konec citace.

Profesor Fingerland se narodil v Jičíně 26. února 1900.

Václav Franc


REAKCE: Vkus dnešního diváka

Vkus dnešního diváka... Pod tímto názvem se 25.2.2000 objevil v týdeníku Nové Noviny článek podepsaný Hanou Galetkovou. Pokud vydavatel novin usoudil, že se jedná o kritiku na představení Goldoniho Benátské vdovičky, a článek uveřejnil, je to jeho věc.

Stačí si ale přečíst, co o kritice píše například F.X. Šalda. S pisatelkou nelze vážně polemizovat. Její útok probíhá na všech frontách a připomíná dobu inkvizice - fanaticky odsuzuje všechny a všechno na jevišti, diváky kárá, že pokud bouřlivě tleskali, není něco v pořádku s duševní stránkou jejich osobnosti a v klatbě budou tak dlouho, dokud nepřistoupí na kvalitní kulturní zážitky podle jejího vkusu a nebudou líní za nimi jezdit jinam, ušetřen není ani pořadatel za servírované programové menu. Od autorky článku postrádám základní informace ke hře. Omluva, že nesehnala divadelní program, je dětinská. Čtenářům proto některé údaje doplňuji.

Carlo Goldoni: Benátská vdovička. Překlad Jaroslav Pokorný, režie Milan Schejbal, hudba Dalibor Gondík, texty písní Jiří Hlávka, pohybová spolupráce Jaroslava Leufenová, kostýmy Romana Tůmová, scéna Milan Čech. Premiéra 22.11.1998 v Divadle ABC v Praze, v 79. repríze v Jičíně účinkovali Milena Steinmasslová, Filip Blažek, Ernesto Čekan, Petr Gelnar, Svatopluk Schuller, Veronika Jeníková, Adéla Gondíková, Jindřich Bonaventura, Otmar Brancuzský. Produkce Pražská divadelní agentura Václava Hanzlíčka. Koncem letošního roku pozvání na Přehlídku českého divadla v Bratislavě (akce pod záštitou Ministerstva kultury ČR a Ministerstva kultury SR).

Václav Hanzlíček - Pražská divadelní agentura


Psalo se ...

K REGULACI RYBNÍKA V JIČÍNĚ (Jičínské noviny 1898). Při regulaci Cidliny předsevzata zároveň regulace městského rybníka nákladem značným. Na krasochuť a výnosnost rybníka při tom však zapomenuto, teprvé okrašlující spolek v Jičíně připomněl městské obci na některá zařízení, jichž třeba, aby krásu rybníka pozvedla.

Hlavní zajisté ozdobou by bývalo, kdyby v projekt vzato bylo zařízení ostrova, velikosti asi 600 - 800 m2, jenž by se byl velmi levně pořídil navážkou na stávající tu naplaveninu, blíže některé hráze, aby se dlouhému mostu předešlo. Ostrov tento mohl se státi pravým klenotem místním, zde mohl státi onen hostinec, o němž se ve své žádosti na obec okrašlující spolek zmiňuje, zde mohla být zařízena krásná zahrada s hudebním pavilonem, plovárna, přístaviště lodí a jiné.

Při nákladu poměrně malém mohl se ostrov tento státi bohatým zdrojem příjmů městských. Škoda, škoda, že na jičínský Žofín pamatováno nebylo a že i na dále poukázáni budeme na jediný, sice hezký, avšak již v obvodu obce Kbelnické se nalézající zahradní hostinec Čeřovský, z něhož obec jičínská důchod nemá.

Je třeba, aby zástupcové obce hleděli k tomu, aby z Jičína udělali to, k čemu přírodou předurčen jest, t.j. nejpříjemnějším městem českým, českým to Štýrským Hradcem, anžto na průmyslové větší podniky nelze zde mnoho spoléhat.

(vybrala Há)


Vernisáž: Nová Paka 1900 - 1999

Nová Paka - Dnes v 16 hodin bude vernisáží ve výstavních prostorách Suchardova domu zahájena výstavní sezona velice zajímavou výstavou "Nová Paka 1900-1999". Výstava prezentuje fotografie digitálně zpracované PhMr. Richardem Geislerem, doplněné pohlednicemi a dokumenty ze sbírek Josefa Tomáše a Městského muzea v Nové Pace.

Po zahájení vernisáže starostou Petrem Kuříkem uslyší přítomní ze zvukového záznamu dvě novopacké písně nazpívané před téměř padesáti lety otcem protagonisty výstavy Jiřím Geislerem, jehož operní hlas patřil v prvé polovině dvacátého století neodmyslitelně k mnoha koncertům a oslavám ve městě. Přibližně tisíc snímků seřazených přibližně po deseti letech do bloku dýchne na návštěvníky atmosférou různých období. Budou zde k nahlédnutí i publikace související s historií města. Některé jeho sešity vlastivědné publikace okresu Novopacko připomenou i dobu, kdy Nová Paka byla okresním městem. Zajímavé jsou i publikace "Paměti města Nové Paky" od P.J.V. Berana z roku 1871 a 1872. Dále zde jsou i snímky dokumentující přestavbu radnice, regulaci brdského potoka, povodeň z roku 1936, zaniklé obchody a živnosti, ale i další zástavby, kterou mnohdy neviděli na vlastní oči ani ti nejstarší obyvatelé. Značné množství snímků zde prezentovaných vtahuje návštěvníka i do společenských dějin našich předků. Zajímavý snímek z roku 1895 ukazuje například plné náměstí lidí při "Svěcení praporu obuvníků" nebo další fotografie demonstruje velký zájem o Krajinskou výstavu z roku 1935. Své místo zde mají i sokolové a sportovci, ale i právníci, učitelé různých škol a mineralogové. K vidění jsou i portréty všech novopackých starostů, resp. i předsedů národních výborů. Kolorit tehdejší Nové Paky dokreslují i různé figurky, které byly pro město typické a známé tehdejším obyvatelům. Zajímavé jsou i snímky výletních míst z prvých desetiletí dvacátého století, jako snímky hradu Pecka a Kumburku, altánek na Poštmistrově kopci, snímek podkarpatskoruského kostelíka na Husově kopci, včetně snímku zachycujícího jeho původní umístění v Obavě na Podkarpatské Rusi.

Pro návštěvníky výstavy jsou připraveny k zakoupení 3 modifikace CD po 2300 snímcích. Pomocí počítače se dají tyto snímky prohlížet, kopírovat, zvětšovat, použít pro tisk nebo promítat na projekční plátno. Výhoda tohoto systému z digitalizovaných snímků je v jejich velké úspoře místa a operativnosti při vyhledávání. Tato velice zajímavá výstava trvající do 16. dubna bude otevřena denně mimo pondělí od 8 do 12 hodin a od 13 do 16.30 hodin.

(ur)


Jak se žilo v Jičíně na konci 19. století

Snímek J. Picka je upomínkou na merendu Občanské besedy, která se konala 24. února 1903. Fotografií laskavě zapůjčenou z archívu OMaG chceme přiblížit členy Občanské besedy a plně si uvědomujeme, že merenda se nedá počítat mezi skutečné kulturní akce.

Sokolovna na pohlednici ze sbírky Karla Čermáka, která byla odeslaná v roce 1902.

KULTURNÍ ŽIVOT Na chudý kulturní život si Jičínští na konci století stěžovat nemohli. Ostatně poměrně vysoké procento inteligence v Jičíně (dík nakupení středních škol a úřadů) vytvářelo dobré předpoklady i pro uplatnění náročnějších uměleckých pořadů v kulturním životě města. Navíc tu byla Akademická čtenářská jednota, spolek jičínských vysokoškoláků, kteří se do rodného města rádi vraceli a cítili chuť i povinnost obohacovat jeho kulturní život vším novým, co poznali v centru národního života v Praze.

Především se v Jičíně pravidelně hrálo divadlo. Dvakrát ročně tu hostovaly kočovné divadelní společnosti, nejčastěji na přelomu zimy a jara a potom na podzim. Vždy nejméně čtyři neděle, často i neděl šest. Tak v březnu 1898 v Jičíně hostovala jedna z nejlepších kočovných společností té doby, herci Pavla Švandy ze Semčic, od poloviny října do konce listopadu 1898 společnost Luise Jankovského, v únoru a březnu 1899 společnost Lad. Chmelenského, v říjnu téhož roku p. Drobný, který v Jičíně neměl úspěch, v roce 1900 vynikající společnost Pištěkova atd. Většina těchto společností měla kromě činoherního souboru i malý orchestr a malý soubor tanečnic, aby mohla hrát i operety, případně skromnější balet. Ty totiž obecenstvo přitahovaly více než činohra. A veselohra, např. Bozděchův Světa pán v županu, táhla více než tragedie (např. Magelona J.J. Kolara). Prozradíme vám, že Shakespearovi Jičín na chuť vůbec nepřišel, ani jeho Hamlet v Jičíně úspěch neměl. Některá velká společnost, např. Pavel Švanda, měla dokonce soubor operní. A o opery a podobně o zpěv Jičín zájem měl. Některé umělecky slabší společnosti v Jičíně špatně prosperovaly a ani pomoc místního tisku při propagaci nebyla moc platná: při představeních zelo hlediště prázdnotou a došlo i k tomu, že se muselo představení odřeknout.

Společnosti se snažily vstupenky prodávat předem - prostřednictvím lékáren nebo módního obchodu pana Haase na náměstí. Nabízely i předplatné na 12 představení: křesla za 5 zl., I. místo za 4 zl. Jednotlivé místenky na I. místo stávaly 50 kr., studenti, pokud jim ředitelství návštěvu divadla povolilo, platili na balkon k stání 10 kr. Herci chodívali po městě do divadla zvát, zvláště na svou benefici, tj. představení ve svůj prospěch. Do roku 1896 se hrálo ve velkém sále hotelu Hamburk, pak převážně v Tyršově dvoraně Domu Palackého. Petrolejové osvětlení neumožňovalo velké světelné efekty. Nešvarem bylo, že elitní jičínská společnost přicházela do svých prvních řad pravidelně opožděně, když už se hrálo, a rušila tím. (O patnáct let později sedávala v 1. řadě paní Pavla Mazánková se svým velkým psem u nohou.) Lidová a studentská galerie zase rušila tím, že se všemu hlasitě smála.

Vedle profesionálního divadla v Jičíně hrávali často ochotníci. Mezi nimi se uplatnili lidé všech vrstev od JUDr. Lachmana a Rózy Prokopové přes ženu účetního paní Rejmanovou až po manželku dlaždičského mistra paní Benetkovou.

Konec 90. let, to nebyla doba rozkvětu ochotnického divadla. Pevný ochotnický spolek neexistoval a nejčilejší divadelní odbor Občanské besedy se v letech 1899 a 1900 odmlčel a teprve od roku 1901 začalo opět jeho plodné období. Také AČJ, která často hrávala o prázdninách a někdy i v době vánoční, měla hubená léta. A tak se na konci 90. let hrávalo v různých příležitostných seskupeních, zpravidla pro určitý dobročinný účel. Třeba v prosinci 1898 Niobé ve prospěch vánočního stromu (tj. nadílky chudým dětem) dámského odboru Národní jednoty severočeské. A to necelý měsíc před tím, v listopadu 1898 měl Jičín divadelní a společenský svátek. Recitovala tu a pak si s ochotníky zahrála paní Sklenářová - Malá, jedna z nejslavnějších heroin Národního divadla a už divadla Prozatimního. Na takové představení lidé nelitovali zaplatit za vstupenku 1 zl. a bylo nabito. Protože slavné jméno tehdy jako dnes táhlo. Také kočovné společnosti si k hostování občas pozvaly některého člena Národního divadla, a tak Jičín poznal postupně většinu velikánů českého jeviště (např. v roce 1902 Hanu Kvapilovou a o něco později Eduarda Vojana - největší představitele nového psychologického herectví Kvapilovy éry Národního divadla).

Nejinak tomu bylo v oblasti hudby. Většinu slavných Čechů - hudebníků měl Jičín příležitost poznat. Už v roce 1892 zažil Jičín velkolepý koncert Antonína Dvořáka a violoncellisty Wihana a o rok později Českého smyčcového kvarteta. V dubnu 1898 vystoupil v Jičíně na koncertu mužského pěveckého spolku Smetana (zal. 1896) pianista Béda Křídlo, kopidlenský rodák. V dubnu 1899 mladý Jan Kubelík a 7.10. 1899 lyrický tenor drážďanské i Metropolitní opery H. Lašek. V roce 1901 u nás koncertoval Jaroslav Kocian, další náš Bohem nadaný houslista.

Hlavní zásluhu na tom měla Občanská beseda a jmenovitě JUDr. František Volf, který od počátku 90. let stál v čele jejího zábavního odboru, od roku 1897 v čele celé Občanské besedy a zároveň v čele spolku Smetana, pěstujícího sborový zpěv. Aktivní činnost Smetany probudila k životu pospávající ženský pěvecký sbor Ludiše. A dva roky lítých bojů o to, kdo bude stát v čele městské hudby (podporované finančně městem), zda zkušený praktik Ferd. Mačenka, řadu let kapelník v Rusku, anebo hudebně vzdělaný Jan Patsch, daly vzniknout Spolku pro podporování a zvelebování městské hudby. A i ten pořádal koncerty - v čele s panem Patschem, který ve sporu nakonec zvítězil. Sama OB, když měla v roce 1896-1897 v čele hudebního odboru vynikajícího profesora hudební výchovy na pedagogiu R. Jelínka, dokázala sestavit vlastní symfonický orchestr a vystoupit s ním jednou za rok na koncertu vynikající úrovně. A to ještě v Jičíně působila od roku 1891 Cyrilská jednota pro pěstování církevní hudby. Ono se v době, kdy kolem ještě nezněla reprodukovaná hudba, více muzicírovalo než dnes. Fórem, kde se mohli jičínští amatérští hudebníci a zpěváci dobré úrovně představit, byly v zimním období roku Čtvrteční dýchánky Literární jednoty (na konci století ochabující v činnosti, a proto podporované Občanskou besedou). Tam koncertovalo amatérské jičínské smyčcové kvarteto a pěvecké kvinteto (v něm působil Dr. Volf), zde například, ještě v 80. letech, doprovázel JUC Jar. Lohař na klavíru MUC Otakara Kukulu, budoucího slavného chirurga, který hrál na housle. Byla to jiná doba: většina jičínských vzdělanců a řada prostých lidí uměla na nějaký nástroj hrát slušně, ba velmi dobře. Ostatně v Jičíně byla soukromá hudební škola Emilie Buřivalové (sestry básnířky Irmy Geisslové) a několik domácích učitelů hudby, mezi nimi také pan Patsch.

Přestože hudebně vzdělaných a nadaných lidí bylo v Jičíně hodně, běžné koncerty jičínských spolků se velkými návštěvami vždy pochlubit nemohly a tisk to jičínskému obecenstvu vyčítal. Inu, vážná hudba byla, jest a bude vždy jen pro užší okruh posluchačů.

Výtvarné výstavy byly v Jičíně řidší a stála za nimi zase OB nebo AČJ. Například v únoru 1898 si mohli Jičínští prohlédnout výstavu Muchových kreseb.

A pak tu byla přibývající konkurence polomúz a senzačních produkcí. Dne 20.-22.8. 1898 přilákalo hojné návštěvníky vystoupení mága, spiritisty a magnetizéra Ponrepa. Když přijel do Jičína podruhé v lednu 1901, přidal pan Ponrepo ke svým kouskům na závěr americký biograf. Ten se v Jičíně poprvé představil v roce 1897. V lednu zde promítal pohybující se obrázky Edisonův kinematograf a hned v květnu se uskutečnilo "velkolepé kinematografické představení" pánů Plívy a Fliegra. Kinematograf diváky přitahoval a cirkus, třeba Kludský se svým velikým zvěřincem v roce 1894, ten také. Jičínské noviny si v roce 1902 stěžují, že jičínské obecenstvo umí plnit hlediště cirkusů, kouzelných divadel, ale smysl pro něco ušlechtilého nemá. Nadsázkou vystihly pravdu, která platí stále, i dnes.

Na jedno jsme zapomněli. Do poloviny 90. let si mohli přečíst noviny a časopisy, aniž je odbírali, a vypůjčit si domů knížku jen členové těch spolků, které měly svou čítárnu a knihovnu, Sokola, Občanské besedy, AČJ atd. Na sv. Václava 1895 byla v Jičíně otevřena veřejná lidová knihovna pro všechny, která měla při otevření 1598 svazků. Sídlila nejprve v 1. patře sokolovny právě vystavěné, později ve Fortně. V roce 1900 měla 2107 svazků, 479 čtenářů a 15 408 výpůjček. Veřejnou čítárnu otevřel Sokol 9.1. 1900 a zájemci mohli přijít každý úterek nebo čtvrtek od 6 do 9 večer.

Příště: Češi, Němci, židé a cikáni

Vladimír Úlehla


Nové Noviny