Nové Noviny č. 14/007. dubna 2000str. 10

V minulém čísle Nových Novin jste měli možnost si přečíst poslední část seriálu "Jak se žilo v Jičíně na konci 19. století". Na závěr celého seriálu vám přinášíme porovnání dvou pohledů na Jičín. Horní fotografie od Ant. Brožka je na svém rubu datována rokem 1889 a nachází se dnes v archivu OMaG v Jičíně. Spodní snímek pořídil ze střechy domu MUDr. Jiřího Hvězdy Martin Horák. Snímky ponechám bez komentáře, sami vidíte, že Jičín za více než sto let pozbyl svého poklidu a stal se poněkud chaotickým. Každopádně bych rád poděkoval jak Vladimíru Úlehlovi, který celý seriál připravil, tak historičce Okresního muzea a galerie v Jičíně Haně Fajstauerové, která ochotně vyhledala spoustu jedinečných snímků a samozřejmě Karlu Čermákovi, který nám zapůjčil řadu pohlednic ze své úctyhodné sbírky. Rád bych vzpomněl i Hany Trojanové-Horákové, které svou práci Vladimír Úlehla věnoval. Její medailonky významných osobností, které pro naše noviny psala, patřily k tomu nejlepšímu, co jsme vám na stránkách věnovaných kultuře mohli nabídnout.

Tomáš Holata


Jana Hlaváčka měl na svědomí udavač

Koncem dubna 1945, v samém závěru 2. světové války, byl při výslechu utýrán k smrti Jan Hlaváček, poslední oběť jičínského gestapa. Hajný z Tuře pomáhal uprchlým zajatcům ukrývajícím se v okolních lesích a za svoji odbojovou činnost pár dní před koncem války položil život.

Jan Hlaváček se narodil 19. července 1876 ve Dvorcích u Jičína. Vyučil se obuvníkem, ale později nastoupil na místo hlídače u statkáře Bohuslava v Tuři. Následně se stal hajným v tuřských lesích.

Z pochodů smrti, procházejícími naším okresem na přelomu února a března 1945, se řada zajatců snažila ukrýt právě v lesích. Ale již v prosinci 1944 hledala úkryt skupina zajatců, kteří utíkali z Německa při bombardování. Jan Hlaváček neodmítl pomoc, a tak koncem března 1945 se v lesích schovávalo asi 30 Rusů a 6 Angličanů. Zajatci byli ubytováni ve dřevěných boudách, které pro ně připravili lesní dělníci. Potraviny zajišťovali lidé z nejbližšího okolí. Největší tíhu nesl hajný Hlaváček spolu se svou manželkou, dále pětašedesátiletá paní Nožičková a Hlaváčkova snacha Františka. Snad by všichni dožili v klidu konce války, ale ...

Dne 21. dubna 1945 (v některých pramenech se uvádí 18. dubna) ve čtyři hodiny ráno přijelo do Tuře jičínské gestapo vedené pověstným Kurtem Richtrem s velkou skupinou esesmanů, kteří obsadili lesy a začali je prohledávat. Bylo to zřejmě na udání, protože měli označená místa, kde byl tábor uprchlých zajatců. Podle horlivosti gestapáka Richtra a celého postupu, měla to být ještě před koncem války velká akce gestapa, která mohla skončit jako v Lidicích.

Díky četnickému kpt Karhanovi a řidiči Horčičkovi, kteří dali našim lidem zprávu, se zajatci o chystané akci gestapa včas dozvěděli a utekli do stříbrnických lesů. Parta lesních dělníků v noci dřevěné boudy uklidila, a tak ráno gestapáci našli v lese jen skupinu dvaceti dělníků s hajným Janem Hlaváčkem.

Smutný byl pohled na spoutané v čele s hajným Hlaváčkem. Výslechy na gestapu neměly úspěch. Po zjištění totožnosti dělníky propustili. Podle knihy Národní odboj na Jičínsku si Hlaváčka s třemi dělníky odvezli do Kartouz, kde byl hajný ubit.

Podle ústní verze měl být snad propuštěn a zabavena mu zbraň, pro kterou se vrátil na gestapo, což se mu stalo osudným. Zemřel 28. dubna 1945, pár dní před koncem války. Zohavené tělo Jana Hlaváčka bylo předáno rodině, pochován je na hřbitově v Robousích. Gestapáci se od něj nic nedozvěděli. Tak skončil život Jana Hlaváčka, pamětní deska připomínající hrdinský čin budoucím pokolením visí na tuřské škole.

Dovětkem uvádím, že udavač celé akce byl odsouzen na 10 let a celá skupina zajatců byla kryta četnickou stanicí v Milíčevsi.

Václav Franc


Čeští jezuitští misionáři v Jižní Americe

Příslušníky Tovaryšstva Ježíšova, tedy jezuity, pro mnohé z nás zosobňuje pouze kněz Antonín Koniáš. Doba temna, pronásledování protestantů, pálení knih - to jsou synonyma, která nás napadají při vyslovení slova jezuité. Nechci na toto téma polemizovat, chci pouze krátce připomenout misijní práci Tovaryšstva v Jižní Americe a zvláště pak osobu misionáře a cestovatele Samuela Fritze, který se narodil 9. dubna 1654 v Trutnově.

V roce 1684 přišel do Ecuadoru, kde působil asi dva roky a poté byl odeslán z Quita na horní tok Amazonky jako misionář. Samuel Fritz, který byl popsán jako "vysoký muž zdravého vzhledu a sporé postavy, ctihodný a s bohatým plnovousem", začal svoji práci u kmene Omagua a misijní práci zasvětil téměř čtyřicet let. Sám pokřtil čtyři indiánské kmeny, z nichž nejdůležitější byly kmeny Omagua a Yurimagua. Na víru obrácení příslušníci kmene Yurimagua mu dokonce projevovali takovou oddanost, která hraničila se zbožňováním. Považovali ho za nesmrtelného a přírodní katastrofy připisovali jeho hněvu. V jedné z jejich vesnic byl Fritz roku 1689 zachvácen nemocí, jež byla popsána jako "vodnatelnost a škrkavky". Po třech měsících těžké choroby, během které bezvládně ležel v polozatopené chatrči a po několika týdnech plavby na kanoi doplul do Belému, aby se léčil. Byl však zajat Portugalci, kterým byli jezuité a jejich misie trnem v oku, a dva roky vězněn.

Po svém propuštění v roce 1691 se vrátil na své působiště na středním a horním toku Amazonky. Misie byly na přelomu století stále více ohrožovány nájezdy portugalských otrokářů, kteří pronásledovali uprchlé indiány. Bohužel Španělé nebyli schopni hájit své území, a tak situace donutila Fritze, aby v roce 1711 odstěhoval zbytky kmenů Omagua a Yurimagua do bezpečnějších končin. Smrt ho dostihla v březnu 1725, když pracoval s indiány kmene Jebero v andských roklinách. Samuelu Fritzovi vděčíme za důkladný popis indiánských kmenů a jejich zvyků a obyčejů v povodí Amazonky. Jeho snad největším přínosem je, že nakreslil první přesnou mapu Amazonky a jejich přítoků, a to za pomoci velmi primitivních pomůcek. Když jeho tělo ukládali do rakve zjistilo se, že je pokryto mnoha vředy způsobenými hmyzem. Páter Fritz byl hlavně jezuita, a proto bez reptání přijímal každý trest seslaný na něho Bohem. Proto by si nikdy nebyl troufal odehnat nějaký hmyz ze svého těla.

Současníkem Samuela Fritze byl další český misionář, Jindřich Václav Richter, který se narodil roku 1653 v Prostějově. V roce 1668 se stal členem jezuitského řádu a působil v Jičíně a v Praze. Během své misijní činnosti na horním toku Ucayali v letech 1686-96 pořídil mapu jejího povodí, kterou převzal do své práce Fritz. Sepsal i dnes již ztracenou zeměpisnou studii. Bohužel uprostřed své misijní i zeměpisné práce byl usmrcen v roce 1696 vzbouřenými indiány.

Historie misií byla velmi pohnutá a jejich konec smutný. Tlak portugalských otrokářů a nenávist kolonistů je neustále ohrožoval a omezoval jejich území. Nakonec celé jezuitské dílo propadlo zkáze, když byl řád přinucen toto území opustit. Hodnotit dílo nesmírně pracovitých a odhodlaných, ale i přísných a tvrdých členů Tovaryšstva, si netroufám. Na jednu stranu misie připravily indiány o jejich přirozené prostředí a zvyky, na druhou stranu jim zajistily relativně svobodný život a hospodářský dostatek. Dá se rozhodně namítnout, zda o to indiáni stáli. Bohužel konfrontace dvou kultur byla nevyhnutelná. Ač se jezuité dopustili spousty chyb, přesto ve srovnání se všemi ostatními byli nejlepší. Nejlepší je ovšem třeba dát do velkých uvozovek, protože jak činnost jezuitů, tak kolonistů nakonec znamenala konec indiánské kultury.

Už nyní se musím všem čtenářům omluvit za případnou chybu. Podklady do svého článku jsem čerpal ze třech zdrojů. Bohužel v každém z nich jsem nalezl jiná data narození i úmrtí obou misionářů. Považoval jsem za nejsprávnější údaje z knihy Ivana Hrbka ABC cestovatelů mořeplavců objevitelů (Panorama Praha - 1979). Pokud zjistím, že ani tyto údaje nebyly přesné, vše uvedu na pravou míru.

(to)


Výročí: Anna Macková

Významná grafička a od dvacátých let družka Josefa Váchala Anna Macková se narodila ve Studeňanech 13. dubna 1887. V této malebné vesničce prožila své dětství a opět se sem vrátila i s Josefem Váchalem ve válečném roce 1940, když opustila svůj ateliér v Praze - Vršovicích. Je známa jako autorka cyklů barevných dřevorytů a souborů ex libris. Český ráj ji inspiroval k cyklu dřevorytů "Z Českého ráje" a řadě samostatných prací, v nichž vyniká její cit pro lidovou architekturu krášlící naši krajinu. Vedle rodného kraje ji inspirovala Šumava, Domažlicko, Praha a mnohá jiná místa naší vlasti. Poválečná doba nepřála mysticizmu a symbolizmu v tvorbě Josefa Váchala a stín nemilosti dopadl i na Annu Mackovou. Oba umělci netvořili a ani nechtěli tvořit v duchu socialistického realizmu. Na Annu Mackovou i Josefa Váchala si ti nahoře vzpomněli až koncem šedesátých let. Bohužel to bylo již příliš pozdě. Oba dva umírají téměř současně v květnu 1969.

(red)


Konec historické budovy

Hostinec Na mostě v Sobotce bývala velmi krásná dřevěná stavba z 18. století a končila jím kdysi řada nádherných dřevěných domů v Boleslavské ulici. Dnes z nich stojí jen jediný, Gansův, který je však ve velmi špatném stavu. Hostinci Na mostě už nebylo pomoci. Soukromý majitel v něm nebydlel a dům zpustl tak, že hrozil sesutím a ohrožoval bezpečnost. Kromě toho nebezpečně omezoval dopravu. Po jeho zboření se však otevřel velmi krásný pohled na několik drobných dřevěných staveb v soboteckých Benátkách.

V hostinci byla spáchána hrozná a nevysvětlená vražda. V noci 2. září 1933 někdo smrtelně zranil údery strojkem na maso hostinskou Marii Bázlerovou a ukradl tisíc pět set korun. Hostinská se už neprobrala z agonie a zemřela v jičínské nemocnici 20. září 1933. Bylo zatčeno a vyšetřováno několik lidí. V červenci 1941 byla pro podezření zatčena cikánka Karolina Růžičková. Při hádce jí kdosi vraždu předhodil. Ale než byla vyšetřena, oběsila se ve věznici okresního soudu v Sobotce.

Druhá historka je spíše úsměvná. V květnu 1940 byl zatčen drobný zlodějíček ze Střevače. Přiznal se k řadě krádeží, mezi jiným také k tomu, že v jednom hostinci v Sobotce ukradl pivní trubky. Protože sobotečtí četníci marně pátrali, kde ke krádeži došlo, odvezli zloděje do Sobotky a ten označil za místo činu hostinec Na mostě. A tady bylo zjištěno, že mluvil pravdu. Hostinský Jos. Šolc, který pátrajícím četníkům řekl velmi sebevědomě, že na něj jsou zloději krátcí, byl velmi překvapen. Poberta trubky roztavil a cín prodal radiomechanikovi v Jičíně. Bez velkých orací četníci zatkli a do vazby dodali i povedeného radiomechanika.

(S)


Slovo kolaborace pochází z latiny a znamená spolupráci. Kolaborace s okupanty, a nejenom těmi fašistickými, je temným místem našich dějin. Po druhé světové válce spousta spolupracujících Čechů dál zastávala své funkce, aniž by byla za své činy potrestána či alespoň morálně odsouzena. Naopak byli potrestáni mnozí, kteří se ve své podstatě neprovinili, ale bohužel byli nepohodlní. Naši jičínští kolaboranti z Mládeže národního souručenství se hrdě nechali zvěčnit na tribuně před radnicí. Fotografie, pocházející z archívu OMaG v Jičíně, má dokonce na rubu předtisk, aby se dala použít jako pohlednice.

Národní souručenství, jediná nacisty povolená politická strana v protektorátu Čechy a Morava, bylo ustaveno na jaře 1939. Oficiálně mělo být nástrojem loajální spolupráce s okupanty. Zpočátku zde získaly vliv i síly, které chtěly z Národního souručenství vytvořit platformu obrany protektorátní autonomie a některé složky Národního souručenství byly přímo využívány formujícím se domácím odbojem. Od roku 1941 ovšem převládla linie otevřené kolaborace. 15. ledna 1943 bylo Národní souručenství jako politická strana likvidováno a přeměněno v korporaci s úkoly převážně kulturními a výchovnými. O jaké kulturní a výchovné úkoly šlo, si jistě každý domyslí sám.

(to)


Zajímavé knihy U Pašků

Small Nebezpečná svůdnice. Romantická fantazie odehrávající se na dvoře anglického krále. Euromedia Kč 199,-

Hempleman Adams Ledovou pustinou k severnímu pólu. Autor popisuje cestu ledovým peklem Arktidy až do míst "odkud je vidět konec světa". Brána Kč 198,-

NABÍZÍME CD:

CD - 100 let české a slovenské písničky * CD - Tekno 15

CD - Modern Talking * MC - Donutil - Historky z Provázku

Nabídku nových knih pro vás připravuje Knihkupectví U Pašků, Valdštejnovo nám. 61, Jičín (tel.:0433/222 67).


Nové Noviny