"Stříbrný král" Václav II.

Rok 1278 patří v našich dějinách k jednomu z nejčernějších a ani ty následující nebyly o nic lepší. Donedávna jeden z nejmocnějších panovníků Evropy, král "železný a zlatý" prohrál svůj zápas o moc s bezvýznamným a poměrně chudým Rudolfem Habsburským. Vzor všeho rytířstva, jak se o něm současníci vyjadřovali, skončil svůj život s rozpolcenou hlavou pod žhnoucím srpnovým sluncem u Dürnkrut. Paradoxní je, že Přemysl Otakar II. za svůj život vybojoval pouze dvě velké bitvy, přičemž ta druhá se mu stala osudnou. Ještě před několika lety se nyní mrtvý král se vší razancí ucházel o říšský trůn a nyní z jeho držav zůstaly jen trosky, které navíc okupovali cizáci. Moravu obsadil na pět let vítěz Rudolf, aby se na úkol poraženého odškodnil, v Čechách se usadil poručník mladého kralevice Ota Braniborský a ostatní země (Korutany, Štýrsko a další) byly ztraceny úplně. Ota byl poručník velice povedený. Sedmiletého Václava i s jeho matkou uvěznil na Bezdězu a v zemi si počínal jako dobyvatel a ne jako dočasný správce. Královně se později podařilo pod záminkou převzetí ostatků manžela hrad opustit a mladičký Václav tak zůstal úplně opuštěný. Ota Braniborský s ním nezacházel nijak v rukavičkách, ačkoliv to byl jeho bratranec, a nechal ho později převézt do internace v Německu.

O to, do jaké míry trápil, mimo jiné i hladem, svého svěřence, se dost často historici přou. Skutečností je, že pozůstatky Václavovy nesou známky křivice po dlouhotrvající avitaminóze D pocházející z raného mládí. Přidejme k tomu, že kralevic Václav sám o sobě byl slabé konstituce již od narození a obrázek může být úplný. Nakonec Ota Braniborský s českou šlechtou o malého prince vyjednával a licitoval, jakoby se jednalo o zboží a ne o dědice trůnu. Nakonec po mnohých průtazích a finančních nárocích nehodný poručník svého svěřence propustil.

Byla to velká sláva, když se dvanáctiletý chlapec v květnu 1283 vrátil do Prahy. Byl toužebně očekáván snad všemi stavy, protože v době bezkraleví to šlo s naší zemí od desíti k pěti. Panoval hladomor, v zemi se roztahovaly tlupy bezostyšně drancujících okupantů, šlechtici rozchvacovali královský majetek. A navíc tu byl další zádrhel. Královna Kunhuta se mezitím provdala za Záviše z Falknštejna. Provdala se za muže, který zradil jejího muže a stál v čele vzpoury Vítkovců, která byla významnou příčinou tragického pádu Přemysla Otakara II. Mladému králi ale nový otčím učaroval a byl ihned jmenován správcem celé země. Ale všeho dočasu. V králově okolí začal proti němu sílit tlak. Důležitá role se přisuzuje hlavně Václavově manželce Gutě, dceři císaře Rudolfa. Záviš z Falknštejna byl nakonec zatčen a jako rukojmí ho vodili od hradu ke hradu, aby zlomili odpor jeho příbuzných Vítkovců. Osud se naplnil před Hlubokou, kde se jeho bratři odmítli vzdát, a vůdce trestné výpravy Mikuláš Opavský, mimochodem levoboček Přemysla Otakara II., dal Záviše setnout.

Od té chvíle devatenáctiletý král Václav II. vládl sám. A nevedl si vskutku špatně. Dokázal se obklopit schopnými rádci, kterým za jejich profesionální služby platil. Dalo by se říci - předchůdci dnešních manažerů. Pozici mu usnadnil i nález bohatých stříbrných žil na pozemcích cisterciáků v Sedlci. Nález znamenal založení Kutné Hory, která se po Praze stala největším městem království. České stříbro pak uhlazovalo cestu všem jednáním a cílům, které si Václav II. vytyčil. Králem zavedený pražský groš měl tak stabilní a vysoký obsah stříbra, že byl žádaný po celé Evropě. Stejně úspěšný jako doma byl mladý panovník i v zahraniční politice. Moudře jednou pro vždy zavrhl myšlenku rozšíření království na jih od Šumavy a Dyje. Tam se jeho plány křížily se zájmy Habsburků a na to tragicky doplatil již jeho otec. Obrátil tedy svoji pozornost do Polska, které bylo rozdrobeno mezi spoustu údělných knížectví bez centrální královské moci. Opět to bylo kutnohorské stříbro, zbraně ovšem také, které mu otevřelo cestu k polskému trůnu. Vše dovršila svatba s mladičkou polskou princeznou Eliškou Rejčkou. Nic již nestálo v cestě k tomu, aby byl Václav II. v létě roku 1300 korunován na polského krále a ocitl se tak na vrcholu moci. Vzápětí však přichází další příležitost. Vymřením dynastie Arpádovců náhle osiřela uherská svatoštěpánská koruna a král ji za pomoci větší části uherské šlechty získává pro svého syna Václava, který panuje pod jménem Ladislav V. Uherské dobrodružství však končí neslavně. Mladého krále musí otec pod vojenskou ochranou odvézt do Prahy. Pro jistotu i se svatoštěpánskou královskou korunou. Píše se rok 1304 a Václava II. potkává jeden svízel za druhým. Ještě téhož roku vpadne s vojskem do Čech Rudolfův syn, římský král Albrecht Habsburský, lačný českého stříbra. Útok směřoval na Kutnou Horu, kterou se však podařilo ubránit. Václav II. se stal, bez velké bitvy, vítězem a mohl si diktovat podmínky. Do hry náhle vstupuje mocnější protivník. Na jaře 1305 přichází nemoc a 21. června král ve věku 34 let umírá s největší pravděpodobností na tuberkulózu.

Václav II. byl křehké tělesné konstituce a po celý život trpěl těžkou neurózou. Jeho hrůzu z koček a děs, který v něm vzbuzovaly bouřky, není snad třeba ani připomínat. Připočtěme k tomu ještě psychické i fyzické strádání v útlém věku. Přesto všechno byl velice schopným panovníkem. Kritika z pera Palackého a mnohých dalších podle mého mínění není oprávněná. Naopak mně osobně se ve srovnání s Přemyslem Otakarem II. jeví jako stejně schopný, ne-li schopnější panovník. Bohužel myšlenka spojit v rukou Přemyslovců koruny českou, polskou a uherskou byla stejně velikášská jako plány jeho otce. Ale ve své podstatě byla pouze labutí písní přemyslovského rodu. Za necelých čtrnáct měsíců po smrti Václava II. umírá poslední mužský potomek Václav III. a v Čechách tak končí více než čtyřsetleté panování Přemyslovců.

(to)

Mladí hořičtí výtvarníci se opravdu činí

Výtvarný obor vede od roku 1997 Blanka Bihelerová. ZUŠ letos navštěvuje 100 žáků a dalších dvacet má na starosti učitelka Dana Svatoňová ze ZŠ v Cerekvici nad Bystřicí. Hořická škola má také dobře fungující pobočku v Lázních Bělohradě.

V těchto dnech mladí výtvarníci zaplnili svými mnohdy netradičně pojatými výtvory - kresbami, keramikou a dalšími trojrozměrnými objekty - galerii hořického muzea. Jejich osobitá dílka zhotovená v posledních třech letech si zájemci mohou prohlédnout do 25. června. "Zájem žáků o náš obor stále stoupá, a to od nejmenších až po dospělé," říká s uspokojením Blanka Bihelerová. "Vybavení učeben a pomůcky byly zpočátku velmi skromné. Po třech letech mohu říct, že až na velmi malé místnosti se situace podstatně zlepšila," poznamenala učitelka.

Škola má dnes k dispozici keramickou dílnu, nový kreslířský ateliér s prostorem pro tvorbu grafik. "Letošní školní rok jsme zahájili kreslením v místním kostele, kde byly také všechny práce vystaveny. Pak následoval projekt Valdštejnovo náměstí z keramiky pro Jičínskou cukrárnu. Ještě před Vánocemi uspořádali žáci už druhou prodejní výstavu, tentokrát malovaných a batikovaných triček. Mladší děti v druhém pololetí vytvořily podovínského draka Librosaura, který tvoří součást právě probíhající výstavy a po jejím skončení bude umístěn do městské knihovny," připomněla namátkou některé aktivity Bihelerová.

Dodala, že letos poprvé si nejstarší žáci vyzkoušeli malování v plenéru. Čtyři květnové dny pobývali společně se žáky novopacké ZUŠ v Kutné Hoře, kde se učili kreslit v exteriéru historického města. "Děkujeme všem, kteří nám v průběhu celého školního roku nezištně poskytují materiální pomoc." V dalším období se žáci pod vedením Blanky Bihelerové pokusí tužkou, štětcem či rukama podrobně zmapovat Hořice.

(jn)

Výročí: regionální sochař Jan Ladislav Kofránek

Koncem června letošního roku si připomeneme 120. výročí narození významného regionálního sochaře Jana Ladislava Kofránka. Narodil se 24. června roku 1880 ve Vojicích, kde navštěvoval také obecnou školu. V letech 1892-94 studoval na reálce v Jičíně, od roku 1894 na C.k. odborné škole sochařsko-kamenické v Hořicích a po jejím absolvování na C.k. akademii výtvarných umění v Praze. Zde byl, společně s Janem Štursou, žákem prof. J.V. Myslbeka. Studium ukončil roku 1902 a v témže roce se společně s Kafkou a Štursou poprvé představil veřejnosti. Na 63. výstavě Krasoumné jednoty v Rudolfinu vystavoval dva portréty a dívčí akt Po koupeli.

Podniká studijní cesty do Německa, Francie, Anglie, Belgie, Holandska a Itálie, od roku 1908 byl řádným členem Spolku Výtvarných umělců Mánes. V roce 1927 byl zvolen řádným členem České akademie věd a umění, 1950 dostal čestnou cenu České akademie věd a umění a v roce 1951 cenu fondu J. Mánesa za životní dílo a návrh na Jiráskův pomník. Zemřel v roce 1954 ve svém domě v Praze - Dejvicích.

Mezi nejvýznamnější díla J.L.Kofránka patří sochy v nadživotní velikosti na budově Národní banky v Praze, šest soch na portálech městské knihovny v Praze, sochy na průčelí banky v Plzni, pomník padlým na Rombonu v Julských Alpách a především studie a portréty - například V. Nováka, F. Škroupa, A. Jiráska, F. Křižíka a dalších.

V našem regionu můžeme obdivovat Kofránkovy práce v hořické galerii i v rodných Vojicích, pro které navrhl pomník Svobody - památník obětem 1. světové války.

Há - OMaG Jičín

Svátek sv. Jana Křtitele v lidovém zvykosloví

Po Velikonocích a Vánocích býval třetím nejvýznamnějším svátkem v životě lidu právě svátek svatého Jana Křtitele, který má své místo v kalendáři 24. června. Je tomu tak proto, že spadá do období letního slunovratu. Tento pohanský zvyk - oslavovat slunovraty - s řadou různých magických praktik křesťanství se přenesl i do předvečeru, večeru a noci svatojanské.

Lidé věřili v kouzelnou moc slunovratu a následně i prostřednictvím svatého Jana Křtitele se snažili zajistit ochranu svého zdraví, celého hospodářství i podívat se do budoucnosti. Na Jičínsku i v Podkrkonoší byly páleny svatojanské ohně. Příprava svatojanského ohně bývala záležitostí chlapců. Střed budoucí ohňové hranice zaujímal velký strom - buď jedlička, nebo smrček. Býval různě zdobený - převážně věnečky z bylin, které před svatým Janem uvily dívky. K tomu se snažila hlavně mládež najít vhodné návrší a kolem ohňů se tančilo, aby se odpudily zlé síly, které by mohly uškodit. Nebo se také oheň přeskakoval. V Podkrkonoší pak oharky z tohoto ohně hospodáři zastrkovali do polí, kde se pěstovalo zelí či len, a zajišťovali si tím bohatou a kvalitní úrodu. Část oharků také našla své místo v obydlích. Chránila je tak proti ohňovému živlu. Na Jičínsku pálení svatojanských ohňů zaniklo patrně začátkem našeho století, protože již pak Kozák ve svých Vzpomínkách starých, vydaných v roce 1927, se zmiňuje o tomto zvyku, že jej zná pouze z vyprávění. (..."Ještě za dřívějších dob zářily na okolních kopcích ohně, ale pamatují se na ně již jen ti nejstarší, neboť již dlouhá léta se v den tento u nás ohňů nepálí.")

Na svatojanský večer čekaly netrpělivě hlavně svobodné dívky. Chtěly-li poznat svůj příští osud, musely jít v podvečer (nejlépe za šera) natrhat z devatera mezí devatero kvítí a přitom nesměly s nikým promluvit. Nemusely to být léčivé rostliny, takže v kyticích polních květů se objevovaly hojně zvonky a kopretiny. Neměl v nich ale chybět "cvalníček" (rozchodník ostrý). Ten se dával do místnosti za obraz a dívce určil buď vdavky (zůstal-li zelený) nebo uschlý věštil dokonce smrt (Novopacko). Dodržet bylo potřeba jen to, že to muselo být devatero kvítí. Někde bylo zvykem se při trhání kvítí i modlit. Z doneseného kvítí dívky uvily věnečky. Tyto se pak staly prostředkem mantickým. Dávaly se buď pod polštář a sen, který se dívce do rána zdál, se jí měl vyplnit nebo se jí ve snu měl zjevit její budoucí manžel. Druhý den ráno, tedy v den sv. Jana, ještě věnečky měly svůj mantický úkol dokončit. V některých obcích dívky věnečky házely přes hlavu a přitom musely stát před ovocným stromem (nejčastěji se zmiňuje jabloň). Když se věneček zachytil na stromě, znamenalo to, že se vdá doma, když věneček přeletěl strom, najde svého ženicha jinde. Tutéž službu splnily i věnečky, které dívky pouštěly po vodě.

Svatojanská půlnoc byla příznivě nakloněna všem, kteří hledali štěstí a nebáli se jít v noci do lesa. Věřilo se, že v tuto noc kvete kapradí, a kdo jej utrhne, zajistí si tak štěstí. Kapradí mělo mít i moc se v tuto noc měnit dokonce ve zlato. Také byliny, které se natrhaly o svatojanské noci, měly prý mnohem silnější léčivou moc. Platilo ale všeobecně, že léčivé rostliny se měly sbírat pouze do svatého Jana, po něm prý to nemělo již význam, protože svou léčivou sílu ztratily. Kdo by chtěl přinést někomu štěstí, stačí k tomu málo. Jen natrhat před východem slunce kytičku polních kvítků a s dobrým srdcem ji darovat.

Pro oblast podkrkonošského podhůří (v našem regionu severní obce Novopacka s enklávou v Podlevíně a část Hořicka), území Jizerských a Lužických hor byla typickou součástí lidového zvykosloví tzv. "Svatojanská postýlka". Legend, spojených s tímto lidovým obyčejem, je řada. Všechny mají již spojitost s křesťanstvím. Známý je záznam Karolíny Světlé z Podještědí. Vypráví se v ní, že svatý Jan na své pouti přišel i do jedné chudé chalupy a prosil o nocleh. Žena jej ráda přijala pod svou střechu, ale byla velmi chudá a neměla ani slámu, na které by se mohl vyspat. Proto vyšla ven a natrhala v lukách voňavé bylinky a z nich poutníkovi upravila lůžko. Když se ráno probudila, poutník již byl pryč. Myslela, že se mu u ní špatně spalo, a proto odešel bez rozloučení. Když uklízela bylinky, našla pod nimi dost peněz, aby si za ně mohla pořídit spoustu peřin. Od té doby se vždy výročně na památku pod stůl stele svatojanská postýlka. Postýlku stlaly děti v předvečer svátku sv. Jana Křtitele. V jednotlivých regionech se od sebe postýlky trochu lišily skladbou bylin a formou úpravy. Společné jim bylo umístění pod stolem mezi trnožemi. Základ postýlky tvořily byliny - vždy však nemusela obsahovat devatero kvítí. V některých místech, spíše však již v době pomalého vytrácení tohoto lidové zvyku, bývala součástí postýlek třeba jen mateřídouška. Složení kvítí je záležitost místní a rozdílná. Například ve Vysokém nad Jizerou se postýlka skládala z následujících lidových názvů rostliny: vopichu, pupavy, mateřídoušky, svatojánského kola, anýzu, horského jetelu, celtníku, heřmánku a pupavčí. Z vyprávění svého dědečka, narozeného v roce 1896 v Držkově na Železnobrodsku, vím, že zde nesměla chybět v postýlce mateřídouška, řebříček a hlavně třezalka tečkovaná, která kromě svých velkých léčivých schopností prý měla i magickou moc chránit dobrého člověka před zlem.

Postýlka se připravovala takto: na zem pod stůl se prostřel bílý ubrus nebo šátek, na něj se naskládaly nasbírané květy. Na Vysocku se květy kladly do kruhového síta. Na květy se pokladly svaté obrázky z poutí, pričemž ve středu postýlky nesměl chybět obrázek Jana Křtitele. Na Vysocku se ještě kolem stolu natáhl provázek, na který děti navěšely jasanové větve a kapradí, aby nebylo na postýlku vidět. Rodina se většinou společně nad postýlkou pomodlila. Ráno děti nemohly dospat, aby se podívaly, co jim Jan Křtitel na lůžku, které pro něho připravily, nadělil. Kdysi tam děti nacházely koláč, svatojanský chléb (dnes jej známe pod názvem biskupský chlebíček), někdy krejcar. Později i čokoládu. Dary byly omezeny možnostmi jednotlivých rodin. (Bývaly i podobné jako tomu bylo o sv. Mikuláši a Barborce). Pro dospělé bylo "darem" vlastní svatojanské kvítí, které se z postýlky usušilo a se znásobenou kouzelnou mocí se užívalo v zimním, ale i jiném období na všechny neduhy. Postýlka se nechávala ležet různě dlouhou dobu, někdy i týden i třeba až 14 dní. Záleželo na místních zvyklostech.

Etnologové mají za to, že lidový obyčej - stlaní postýlky sv. Janovi-zanikl již před dlouhou dobou. Proto bych chtěla poprosit ty z vás, kteří jste náhodou pamětníci popisovaného lidového zvyku nebo dokonce je ve vaší rodině ještě živý, ozvěte se mi prosím do Okresního muzea a galerie v Jičíně. Děkuji.

Dagmar Linková