Výročí spisovatele Josefa Štefana Kubína

Právě v této době je opět vyhlášena soutěž o nejzdařilejší kulturní počin roku - Jivínský Štefan. Na přelom letošního října a listopadu připadlo kulaté výročí úmrtí muže, jehož jménem je celá soutěž zaštítěna.

Josef Štefan Kubín se narodil v Jičíně 7. října 1864. Jeho otec sadařil, obchodoval s ovocem a byl zároveň jakýmsi všeumělem. Maminka pocházela z Bělohradu. Původně Josef Kubín začal používat jméno Štefan až od roku 1918 na počest Slováků v novém státě.

Po absolvování jičínského gymnázia začal Kubín studovat v Praze medicínu, ale přešel na filozofickou fakultu, kterou dokončil v roce 1890, a začal vyučovat jako středoškolský profesor. Prošel nejrůznější místa přes Prahu, Kutnou Horu, Mladou Boleslav, České Budějovice, Jičín se vrátil zpět do Prahy. Putoval nejen profesně, ale rád i cestoval. Kromě Afriky, kterou navštívil v roce 1883, zavítal do mnoha evropských, převážně jižních zemí. Literárně činný byl Josef Štefan Kubín už za svých studentských let a jeho překlad francouzského eposu Píseň o Rolandovi vyšel ve Vrchlického Sborníku poezie světové. S vlastní spisovatelskou činností však začal až po své šedesátce, když v roce 1925 odešel do penze. Za připomenutí jistě stojí i fakt, že jeho podpis je připojen i pod známým Manifestem českých spisovatelů z roku 1917. Jeho odborná i literární práce byla oceněna francouzským ministerstvem školství za jazykové publikace o francouzštině, slovníky, učebnice, konverzační příručky a výbory spisovatelů. V roce 1934 se stal za vědecké zásluhy členem Královské české společnosti nauk, v roce 1946 členem České akademie věd a umění, v roce 1958 čestným členem Národopisné společnosti a v roce 1962 prvním čestným členem mezinárodní společnosti International Society for Folk Narrative Research. Na sklonku jeho dlouhého života mu byly právem uděleny tituly zasloužilý a posléze národní umělec (1964).

Největší význam z Kubínových národopisných sběrů a výzkumů mají Kubínovy zápisy lidových povídek a pohádek řadící ho po bok Erbena a Němcové. Známé jsou jeho soubory pohádek Zlatodol pohádek, Svátky u pohádky, Princezna pohádka a řada dalších.

Významnou část Kubínovy tvorby zaujímají také tzv. "jivínské rapsódie", ve kterých se vrací do rodného města a jeho atmosféry na sklonku 19. století. Kubín nepatřil mezi žádnou uměleckou skupinu, k žádnému směru, ale přesto nebo právě proto, vytvořil a navázal v české literatuře na to nejcennější, to jest na folklór, když v tragikomických povídkách představuje prosté postavy řemeslníků, obchodníků a chalupníků se všemi jejich klady i zápory.

Jičínský rodák Josef Štefan Kubín se dožil úctyhodných 101 let a 31. října jsme si připomněli 35. výročí jeho úmrtí.

Václav Franc

Koncert skupiny Bluesweiser

(red)

Zajímavé knihy U Pašků

Humoristické vyprávění pro všechny, kdo mají rádi psy.

Petra Kč 149,-

Urban Orgie s Pivrncem

Kreslený humor. Kč 119,-

Encyklopedie zvířat pro děti

Poznatky a zajímavosti ze světa zvířat.

Ikar Kč 429,-

NABÍZÍME:

MC - Krtečkova dobrodružství, V. Menšík a přátelé

Nabídku nových knih pro vás připravuje Knihkupectví U Pašků, Valdštejnovo nám. 61, Jičín (tel.:0433/222 67).

MUDr. Eugen Levit: hořický "anděl antisepse"

Eugen, původním jménem Vigor, se narodil v domě čp. 164 na hořickém náměstí jako syn místního lékaře Víta Levita, pocházejícího z Miletína. Ten, ač byl vyznání izraelského, byl ve svém okolí velice vážen a oblíben. Jeho přímá a výbušná povaha a odpor proti starým židovským obyčejům, zvláště proti obřízce ho přivedly do sporu s rabínem. Vít Levit odmítl jediného syna dát obřezat a nakonec, aby se vyhnul dalším sporům, nechal již odrostlého chlapce pokřtít. Kmotrem při křtu byl Eugen, rytíř z Kleebornu, majitel cerekvického velkostatku, po němž chlapec dostal jméno. Eugen studoval na tzv. hlavní škole ve Dvoře Králové, později na Gymnáziu v Hradci Králové a v Praze. Lékařského vzdělání se mu dostalo na vídeňské univerzitě, která se tehdy těšila té nejlepší pověsti. Stal se žákem věhlasného chirurga a svého pozdějšího přítele univ. prof. MUDr. Eduarda Alberta. Po studiích krátce působil na vídeňské klinice prof. Dumreichera, avšak když v červnu 1876 vypukla válka mezi Srbskem a Tureckem, vydal se na popud otce jako dobrovolník na pomoc srbskému národu. Jako velitel vojenské nemocnice získal neocenitelné zkušenosti pro svou další praxi. O tom, že si vedl dobře, svědčí vysoká srbská vyznamenání, která obdržel za své zásluhy.

Po návratu se ujal lékařské praxe místo svého, v té době již dost churavějícího, otce. Eugen Levit se nechtěl spokojit pouze s rolí běžného venkovského praktika, ale hodlal i zde na českém venkově prosadit nejmodernější poznatky lékařské vědy. S tím přímo souvisela i stavba nové hořické nemocnice. Ačkoliv s touto myšlenkou vystoupil již v roce 1862 c.k. okresní přednosta a místodržitelský rada František Gerber a po válečném chaosu se dostala znovu na pořad jednání, zásluhou bývalého purkmistra Hynka Raimana, již v roce 1872, vlastním otcem hořické nemocnice se stal právě MUDr. Eugen Levit. Prostředky na stavbu se sice z nejrůznějších dobročinných akcí začaly získávat již v roce 1862, ale dostatek kapitálu na zakoupení pozemku byl shromážděn až v roce 1882 a samotná nemocnice byla slavnostně otevřena až 16. ledna 1889. Budova vystavěná v anglickém slohu byla velmi účelně zařízena a vybavena veškerými tehdejšími lékařskými prostředky právě podle Levitova návrhu. V prvním patře byly pokoje pro pacienty se 64 lůžky, v přízemí se v západním křídle nacházela klausura s kaplí pro řádové ošetřovatelky sv. Františka Serafínského z Prahy a východní polovinu tohoto podlaží zaujímal operační sál, asepticky oddělený od pokojů pacientů. Přísně antisepticky vedená nemocnice, to byl obrovský pokrok. MUDr. Levit vypracoval antiseptický řád, podle kterého se před operací koupali nejen pacienti, ale i lékaři a veškerý personál. Samozřejmostí v hořické nemocnici byla i sterilizace operačních nástrojů, prádla a prostěradel. V době, kdy se běžně "operovalo ve fraku" a nástroje se po operaci pouze omyly a uložily do sametových pouzder, odkud se při dalším zákroku vyjmuly a rovnou použily, to byl nesmírný pokrok. Díky tomu a samozřejmě i díky zručnosti lékařů mohly být v hořické nemocnici prováděny i ty nejsložitější operace, které pacienty vracely do běžného života. V této souvislosti je třeba zmínit, že MUDr. Eugen Levit provedl v Hořicích a okolí několik úspěšných operací ještě před otevřením nemocnice. I v chudých příbytcích dokázal vytvořit takové prostředí, že se jeho pacienti uzdravili.

Prvním primářem byl zvolen právě Levit a sekundářem se stal MUDr. Alois Tomsa. Oba bydleli v Hořicích a kromě operací a vizit, k nimž docházeli, museli být voláni ke každému případu. O jejich pracovním nasazení a schopnostech svědčí i to, že vedle péče o pacienty nemocnice vedli i soukromou praxi, účastnili se vědeckého života a zastávali i veřejné funkce. Levit se nemohl specializovat jen na chirurgii, ale musel držet krok s vývojem i v dalších lékařských oborech, neboť , jak uvádí jeden z jeho nástupců, MUDr. Karel Voňka, ještě ve 30. letech bylo pro venkovského primáře ne-li přímo hanlivé, tedy alespoň jeho pověsti neprospěšné, odesílal-li často pacienty na různá vyšetření do jiných ústavů či klinik.

Eugen Levit se účastnil i vědeckého života. V roce 1880 reprezentoval s prof. Albertem jako jediný českou vědu na sjezdu českých a polských chirurgů a přispíval odbornými články do Časopisu českých lékařů. Ve funkci člena městské výboru vykonal i mnoho dobrého pro ozdravění města, přednesl nespočet přednášek ve všech vlasteneckých spolcích a odvedl značný kus práce v boji s tuberkulózou. Řadu let přednášel v sochařsko-kamenické škole první pomoc při úrazech. Je smutným paradoxem, že právě on, nazývaný "andělem antisepse", zemřel na otravu krve, již si přivodil nesprávným řezem při jedné z operací. Zemřel v rozkvětu největších sil 12. listopadu 1900 a o tři dny později byl s nesmírnou lítostí obyvatelstva pohřben na novém hořickém hřbitově.

Podle článku PhDr. Oldřišky Tomíčkové, který vyšel ve Vlastivědné čítance Pod Zvičinou č. 3/2000.