O malbách a kresbách Karla Stránského aneb cesta od architektury k malířství

FOTO: pe

První malby a kresby vznikly před více jak půl stoletím. V roce 1947 je malován obrázek Tání na Bradech (Předjaří). Jen o několik let později zachytil mladý umělec rybářskou vesnici Drvenik, která je už malířsky zralým dílem znamenitě zachycujícím atmosféru letního dne u moře. Jak sám říká, měl rád české malíře Františka Kavána, Oldřicha Blažíčka, Ludvíka Kubu a Antonína Slavíčka. Na této cestě od realismu k impresionismu vznikla řada olejů a temper od šedesátých do osmdesátých let. Na výstavě z nich autor prezentuje například Chrám sv. Mikuláše v Praze v pohledu z Vrtbovské zahrady, pastel Prosecký kostelík, Zátiší s pomeranči a Floxy. Všechna tato díla nesou společné znaky inspirace českou impresionistickou malbou počátku 20. století. Vyznačují se výraznou barevností a charakteristickým štětcovým rukopisem.

Ostatní obrazy a kresby vznikly až v posledních dvou letech a jsou na nich především motivy z Jičína nebo jeho okolí. Olejové malby dostávají pevný konstrukční charakter, který nás nenechává na pochybách o původním školení architekta a kreslířské erudici. Tady je třeba uvést, že Karel Stránský vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, fakultu architektury u profesorů Benše a Smetany. Zabýval se interiérovou tvorbou a designem. V této oblasti uskutečnil řadu realizací v Čechách i zahraničí. K jeho oblíbeným architektům patří například J. Kotěra, J. Gočár a J. Fragner. Působil také jako pedagog na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde vedl oddělení interiérové tvorby. Vraťme se však k jeho nejhlubším zájmům mimo profesi architekta, kterou byly a jsou malba, kresba, grafika a staré automobily. Na deset olejů z posledních dvou let ukazuje například motivy z Jičína: Valdická brána se zámkem, Žižkovo náměstí, sv. Ignác, pohled na Trosky, Jičín z autobusového nádraží a další. Všechny tyto obrazy jsou realistickými vedutami města, kde pevná kresba a linie jsou určujícími prvky doplněnými malbou.

Největší kolekci výstavy tvoří soubor asi dvaceti kreseb puzzuolou (rudkou), pastelem, tužkou a dalšími technikami zachycující městské motivy z Prahy a Jičína. Technika puzzuoly dává kresbám měkkost a slohovost připomínající veduty 19. století, jak to vyplývá již z kresby Žižkova náměstí v Jičíně, reprodukované na plakátě k výstavě. Všechny kresby se vyznačují až municiózní drobnokresbou a smyslem pro detail. Přes tento typicky architektonický přístup jsou kresby malebné a zachycují atmosféru města, jeho zákoutí a uliček očima do široka otevřenýma a s citem člověka-umělce, kterému je dána tvůrčí schopnost. Zajímavostí je, že Karel Stránský skoro všechny své malby a kresby realizoval v plenéru. Tento dnes již téměř zapomenutý způsob tvorby mu dává možnost neopakovatelného prvotního zážitku, který zachycuje zcela spontánně.

Celá vystavená kolekce Karla Stránského přesvědčuje o výtvarném citu a umělecké invenci, které jsou i příslibem do budoucna, kdy se autor chce malbě a kresbě plně věnovat.

Jiří Karbaš

Josef Emler (archiv OMaG Jičín)

Josef Emler se narodil před 165 lety, 10. ledna 1836, v domku čp. 173 v Libáni jako nejstarší ze sedmi dětí řezníka Josefa Emlera a jeho ženy Barbory. Po třech letech školní výuky v Libáni chodil rok na hlavní školu v Jičíně a později pokračoval ve studiu na jičínském gymnáziu, kde v roce 1856 maturoval. Na radu profesora Antonína Vánkomila Malocha se rozhodl studovat historii na univerzitě ve Vídni. V posledním semestru vstoupil do Institutu pro rakouský dějezpyt, který vychovával archiváře, knihovníky a další vědecké pracovníky. Emler byl jedním z pěti přijatých a prvním Čechem vůbec.

V roce 1862 se stal adjunktem nového zemského archivu a po smrti Karla Jaromíra Erbena (1864) archivářem města Prahy. Od roku 1872 přednášel pomocné vědy historické na Karlově univerzitě v Praze. Nejprve byl jmenován mimořádným a později, po zřízení české univerzity, řádným profesorem.

Z jeho děl lze jmenovat Pozůstatky desk zemských království českého v r. 1541 pohořelých (první velká Emlerova publikace, která vyšla v roce 1872), Prameny dějin českých, Deset urbářů českých z doby před válkami husitskými, dokončení Erbenových Regest nebo Prameny dějin českých a další díla. Vyhledávání, uspořádání a vydávání historických pramenů vyneslo Emlerovi zasloužené vědecké ocenění. Až do své smrti, která jej zastihla v Praze 10. února 1899, stál v popředí vědeckého života a jeho literární práce a přednášky měly výrazný vliv na českou historickou vědu.

Václav Franc

(to)