Z historie sčítání lidu
Ukázka domovního archu použitého při prvním československém sčítání v roce 1921. Sčítací list vyplněný v Hořicích pochází z depozitáře Státního archivu v Jičíně.
Druhé československé sčítání proběhlo v roce 1930 a plně využilo zkušeností nabytých v roce 1921. Demografové považují za nejvýznamnější inovaci tohoto sčítání šetření o plodnosti žen. Dotazem na počet narozených dětí v posledním manželství a ve spojení s dalšími otázkami byla získána cenná data o reprodukci v Československu.
Třetí sčítání se mělo konat v roce 1940, ale pro válečné události z něho sešlo. Naléhavá potřeba nových dat vedla po skončení druhé světové války k provedení dvou stručných soupisů obyvatelstva, v českých krajích v květnu 1947 a na Slovensku v říjnu 1946. Vlastní sčítání pak bylo provedeno k 1. březnu 1950.
Poválečné sčítání 1950
Sčítání z roku 1950 zaujímá v československé statistice zcela zvláštní místo. Je totiž jediným populačním šetřením, s nímž byly spojeny, vedle zjišťování domů a bytů, též soupisy průmyslových a živnostenských závodů a soupis zemědělských závodů. Právě soupis zemědělských závodů určil datum sčítání na březen 1950, neboť soupis ploch zemědělských kultur probíhal vždy na jaře. Pro celou společnou akci se proto používalo názvu národní sčítání a bylo zamýšleno provedení jakési základní inventury zejména se zřetelem k následkům válečných a poválečných změn.
Jedinou podstatnou změnou v tomto prvém poválečném sčítání byla nová definice národnosti (národností se rozuměla příslušnost k národu, s jehož kulturním a pracovním společenstvím je sčítaný vnitřně spjat a k němuž se hlásí). V rámci tohoto sčítání proběhl poprvé v plném rozsahu soupis domů a bytů. Výsledky tohoto soupisu však byly zpracovány jen částečně vzhledem k nedostatku kapacit a hlavně finančních prostředků.
Sčítání 1950 bylo posledním sčítáním, jehož výsledky byly zpracovány a publikovány za tzv. "přítomné obyvatelstvo" (tedy podle přítomnosti sčítaných osob v den sčítání, nikoliv podle místa trvalého bydliště). Při tomto sčítání bylo také naposledy v době socialistické éry zjišťováno náboženství.
Sčítání v roce 1950 ukázalo profil naší populace ještě málo deformovaný z hlediska věkové, sociální a náboženské struktury. Chybělo v něm sice několik desítek tisíc emigrantů, ale na druhé straně zachytilo všechny důsledky válečných a poválečných událostí na složení obyvatelstva, především odsun německého obyvatelstva, reemigrace a přesídlení statisíců osob do pohraničí v českých zemích. Současně byly získány první celostátní údaje o struktuře domovního a bytového fondu.
Sčítání v době socialismu
Druhé poválečné sčítání provedené k 1. březnu 1961 představuje především po metodické stránce výrazný předěl v historii našich sčítání. Umožnilo získat podrobné údaje o úrovni bydlení za různě definované soubory a podle jednotlivých druhů bytů. Bylo provedeno za bydlící obyvatelstvo (sčítání na bázi trvalého pobytu občana) a současně byla realizována nová koncepce tzv. censové domácnosti. Právě toto zcela nové pojetí sčítání značně rozšířilo vypovídací schopnost jeho výsledků. Došlo také k rozšíření obsahu sčítání a hlavně šíře zpracování výsledků. Poprvé se zjišťovaly a zpracovaly údaje o dojížďce do zaměstnání mezi okresy i do větších měst a velmi podrobně byly zpracovány údaje o censových domácnostech jako nejnižší organizační složce společnosti.
Sčítání porušilo periodicitu našich dřívějších sčítání prováděných v nultém kalendářním roce vzhledem k územně správní reformě z roku 1960. Data sčítání za bydlící obyvatelstvo umožnila následně založit a vést roční bilance obyvatelstva podle pohlaví za jednotlivé obce, podle pohlaví a ročníků narození za jednotlivé okresy a za kraje podle národnosti, ročníků narození a rodinného stavu. Data z tohoto sčítání se tak stala nezastupitelnou výchozí základnou pro hodnocení vývoje obyvatelstva v předchozím i následujícím desetiletí. Obdobně byla také založena bilance bytového fondu.
V roce 1961 se projevily čtyři kvalitativně nové rysy zpracování. Prvním bylo převedení více než milionu sčítacích lístků za osoby s dočasným pobytem do míst jejich trvalého bydliště. To umožnilo doplnit a zpřesnit zápisy ve sčítacích arších za osoby v době sčítání v místě trvalého bydliště nepřítomné, čímž se velmi snížila možnost náhodného úniku dat ze sčítání. Uvedený náročný způsob ručního převodu sčítacích lístků formou tzv. meziokresní a krajské burzy sčítacích lístků byl použit při všech dalších sčítáních a bude použit i při sčítání v roce 2001. Dalším rysem byla možnost zjistit skutečné rodinné vztahy a způsob života osob. To významně rozšířilo informace o strukturách naší populace, o velikosti rodin v jejich vývojových fázích, o počtech a složení neúplných rodin se závislými dětmi a jiné. Zpracování údajů za bydlící obyvatelstvo umožnilo také zjistit rozsah dojížďky do zaměstnání podle krajů, okresů a měst s více než 20 tisíci obyvateli. Konečně posledním zvýrazněným rysem tohoto sčítání bylo podrobné zpracování údajů o domech a bytech, jejich vybavení, velikosti a stáří domu a podobně.
Bylo možné konstatovat, že tento populační census měl zvláště po metodické stránce světovou úroveň ve své koncepci censových domácností. Bylo velice smutné, že v době mezinárodní izolace naší demografie a statistiky se nedala koncepce censových domácností efektivně uplatnit i v zahraničí. Právem se toto sčítání považuje za nejlépe připravené, zpracované, dokumentované a zvláště analyticky využitelné v poválečné historii Československa.
V roce 1970 se sčítání uskutečnilo k 1. prosinci v původně plánovaném termínu. Bylo charakterizováno novými skutečnostmi, které jeho přípravu a samotný průběh doprovázely. Poprvé se k propagaci podařilo připravit krátký film o modelovém průběhu sčítání přímo v domácnostech a zařadit jej do filmového týdeníku a současně bylo využito přímého vysílání televize v atraktivní době. Nově bylo samostatně zjišťováno rómské obyvatelstvo, byl značně rozšířen rozsah předběžných výsledků a po skončeném sčítání byl na základě výběru 2 % domácností proveden tzv. mikrocensus s návazným zjišťováním peněžních příjmů.
Nově zjišťovanými znaky, vedle rómského obyvatelstva, bylo i rodné číslo, státní příslušnost (případně občanství ČSR nebo SSR), opět mateřský jazyk a v rámci dojížďky do zaměstnání (nebo škol a učení) její frekvence, vzdálenost, doba a používaný dopravní prostředek. Důležitým bylo i zjišťování tzv. "chtěného" nebo "nechtěného" soužití dvou nebo vícecensových domácností v jednom bytě. Nově byly též zavedeny ukazatele vybavení domácnosti předměty dlouhodobého užívání, jako televizory, pračky, automobily a jiné.
Sčítání v roce 1980 se uskutečnilo k 1. listopadu. Svým rozsahem a způsobem provedení se prakticky nelišilo od roku 1970. Specifickým a samostatným prvkem v průběhu sčítání 1980 bylo založení centrálního registru obyvatelstva (CRO) při ministerstvu vnitra místo dřívější Ústřední evidence obyvatelstva. K této akci se použilo samostatného registračního lístku vyplňovaného v rámci sčítání za každou osobu. Soubory těchto lístků byly početně i obsahově odkontrolovány a předány okresním správám SNB.
Za nové prvky sčítání 1980 lze považovat prohloubení dat o plodnosti žen, třídění základních sídelních jednotek podle velikosti a typu, směrové zpracování dat o dojížďce do zaměstnání nebo tisk přehledných tabulek s hlavními údaji za okresy a vybraná města.
Sčítání 1991
Prvé sčítání po listopadu 1989 se konalo k 3. březnu 1991. Svým rozsahem i způsobem provedení se nelišilo od sčítání v roce 1980. Jedním zásadním prvkem, kterým se však lišilo od předcházejících, bylo zjišťování objektů pro individuální rekreaci. Zjišťoval se druh objektu, tj. chaty, domky k rekreaci (zpravidla vždy šlo o bývalé zemědělské usedlosti, které v lidovém podání se začaly nazývat "chalupami") a konečně tzv. "vyčleněné chalupy", což byly objekty, které si majitel nechal na ONV vyřadit z bytového fondu. Po letech tvrdého ateizmu vneslo i ucelený pohled na náboženské cítění obyvatelstva.
Zpracované výsledky se staly určitou závěrečnou bilancí čtyřiceti let socialistické éry z hlediska populačních a sociálně-ekonomických charakteristik české společnosti. Současně však vytvořily důležitou datovou základnu pro zachycení změn při přechodu na tržní hospodářství. Zásadní podklady pro zhodnocení desetiletého období po nástupu tržní ekonomiky však přinese až letošní sčítání 2001.
Josef Křídlo, ČSÚ
Jak kdysi chutnala moc
Podle Mňačka moc chutná, podle jiných korumpuje anebo alespoň svádí. Platí to i na jejím nízkém stupni - v obecní samosprávě.
Je to jen jev dnešní, anebo tomu tak bylo i v minulosti? Z doby před více než sto lety nemáme žádné ústní svědectví, neznáme žádné fámy. K dispozici máme jen místní tisk. A ten kupodivu odhaluje o svůdnosti moci a podléhání tomuto svodu poměrně hodně. Více než dnes.
Místní periodika, místní noviny se objevily teprve od sedmdesátých let 19. století. Tehdy stál v čele jičínské obce MUDr. Antonín Zvěřina. Tento rodák z Lysé nad Labem přišel do Jičína v roce 1839 a zakoupil tu "starou" lékárnu a s ní velký "Panský" dům č. 73 na roku Velkého náměstí a Panské (dnes Palackého) ulice. Starostou se stal v září 1869, když jeho předchůdce ze zámožné, zprvu obchodnické, německy smýšlející rodiny (vlastnila na náměstí dům č. 3 a dala mu dnešní novogotickou podobu) p. Frant. Rutte odstoupil.
Tehdejší tisk považoval pana starostu za muže vcelku charakterního, ale prý příliš mírného a měkkého, takže "nechal jiné kolem sebe funkcí využívat k svému prospěchu". Kdo byli ti jiní? Především radní, kteří tehdy měli významnější postavení než dnes. Šest z pléna zastupitelstva zvolených radních stálo v čele šesti odborů města a odpovídajících komisí, složených výhradně ze členů zastupitelstva. A protože městský úřad měl jen pět úředníků a neexistovali úředníci odpovídající radním, natož celá skupina úředníků jednotlivého odboru jako dnes, měli radní větší moc. Ve svém úředním dni jednou týdně rozhodovali sami o drobnějších záležitostech svého odboru, jiné řešili s celou komisí a nejzávažnější předkládali radě města. Zvláště radní pro stavbu silnic a kanalizace (tehdy MUDr. Ed. Zych), radní pro stavbu domů (Frant. Šolc) a radní pro hospodářské záležitosti (Jan Girtler) měli ve městě velký vliv.
Právě v 70. letech, o kterých mluvíme, se v Jičíně hodně šuškalo o nepořádcích v hospodaření města. A nejen mluvilo, lidé se nebáli ozvat (např. solidní obchodník p. Jan Mukařovský se v r. 1874 obrátil se stížností na Zemský výbor). V roce 1877 se pak nepořádky plně provalily. V březnu se ukázalo, že Karel Weinfurter, městský důchodní a zároveň výběrčí daní a dávek pro stát, zpronevěřil velké peníze. Soud vyčíslil zpronevěru na 2620 zlatých (to byl roční plat vysokého státního úředníka) a odsoudil defraudanta na 2 roky do vězení.
Pan Weinfurter nebyl Jičíňák. Přišel do Jičína z vojenské správy a jeho ustanovení podporoval starosta a dva tři radní prý až nápadně horlivě. Ukázalo se, že převzal úřad bez účetní uzávěrky a že ho nikdo důsledně nekontroloval. Sotva nastoupil trest, byla mu v lednu 1878 doručena druhá obžaloba související s jeho ustanovením: "že dary svými porušil zákon" a soud mu za to přidal 14 dní vězení. Naopak pro přijímání dárků byli vyšetřováni někteří radní a také starosta. Braní dárků bylo prokázáno jen radnímu Františku Šolcovi, majiteli domu č. 4 U zlaté hvězdy na náměstí, obchodníku s obleky a látkami, dlouholetému veliteli jičínských hasičů. Byl odsouzen na jeden měsíc vězení. Odsouzení se nevyhnul ani městský tajemník, když mu bylo prokázáno, že pro sebe zadržel nájemné 37 zl.
Byla to všechno pěkná mela. Starosta byl po dobu vyšetřování suspendován, město vedl první radní JUDr. Frant. Lohař a otřesené zastupitelstvo hledalo viníky, kteří městu způsobili finanční ztráty. Hlavní slovo a nejsilnější hlas měl přitom tesařský mistr Václav Fejfar, který se stal členem rady, až když vyšetřovaný MUDr. Zych odstoupil, a také v zastupitelstvu byl nedlouho (od podzimu 1874), takže žádný podíl na chybách neměl) a nemohl mít.
Na zasedání zastupitelstva 28. února 1878 referoval jménem komise, kterou zastupitelstvo ustavilo k vyšetření nedostatků v hospodaření města. Referoval jasně, pádně a průkazně. Pan starosta důchodního nekontroloval, po léta místo aby nechal vést účty důchodního, sám spravoval a nepořádně vedl různé fondy a fondečky, např. fond pro okrášlení města, knížku mimořádných příspěvků kočujících umělců, fond pro příspěvky chudým zemřelým, atd. Neměl o příjmech a vydáních žádné doklady. A kde je měl, jako u fondu pro postavení hřbitovní zdi, zase komise zjistila manko 193 zl., atd. Znejistělé zastupitelstvo si oddechlo. Ano, vinen je starosta. Jen jeden jeho člen, židovský obchodník Kantor, věděl své a také to veřejně řekl: "Bralo se před padesáti lety a jináč to nebude!".
MUDr. Zvěřina byl sice v únoru 1878 zbaven soudního stíhání, ale vrátit se do úřadu, to nebylo po celé té ostudě možné. Dne 11. března 1878 volí zastupitelstvo nového starostu. Stane se jím mladý (je mu 39 let), ctižádostivý Václav Fejfar, mistr tesařský, předseda Řemeslnické besedy, budoucí dědeček Václava Čtvrtka.
Václav Fejfar se ujal úřadu energicky. Postupně se zbavil všech bývalých členů rady, kromě solidního a pracovitého mlynáře Františka Dollanského, zaváděl všude řád, pravidla, pořádek a začal s proměnou Jičína v moderní město velkorysým dlážděním Velkého náměstí (do dnešních čtverců).
Když je za dva roky po řádných obecních volbách - proti vůli "starých" - znovu zvolen starostou, píše Sehnalův Krakonoš: "My jsme s volbou spokojeni, jelikož vidíme, že obecní čestné úřady již nejsou dojnou krávou a správa města v rukou poctivých". Ale ani Václav Fejfar neodolal, aby svého postavení starosty nevyužil pro své podnikání, pro své zájmy. Uražení a pohanění "staří" ovšem mladého starostu hlídali.
Největším peněžním ústavem Jičína byla Obecní spořitelna. Za její hospodaření ručilo svým majetkem město a to také svými členy zastupitelstva obsazovalo výbor spořitelny, nejvyšší koncepční a kontrolní orgán ústavu, i její ředitelství. I v tom spočívala moc rady a zastupitelstva. Podle tehdejších zvyklostí stál v čele výboru spořitelny starosta - teď tedy Václav Fejfar. Stal se současně předsedou ředitelství, výkonného orgánu ústavu.
Nedalo mu, aby si hned sám nevypůjčil 2050 zl. pro své stavební podnikání. Pan Girtler to okamžitě kritizoval a dal podnět okresnímu hejtmanství k jednoznačnému výkladu nejednoznačných stanov. Členové výboru a ředitelství si ze spořitelny sami vypůjčovat nemohou. Spořitelna začala za vedení nového starosty poskytovat úvěry jiné skupině klientů - širšímu okruhu, také menším živnostníkům. Tisk to chválil. Ale pan Girtler rozhlašoval, že V. Fejfar půjčuje přednostně těm, kteří si zadali stavbu u něho. Kritizoval, že se starosta hned postaral o založení nové ulice (Jarošovské) k rozsáhlejším pozemkům, které zakoupil v těchto místech. Fejfarovu švagru Em. Rostovi zadalo město dodávku osmi litinových kandelábrů pro osvětlení centra. A radě 2. července 1880 starosta sdělil, že "najal sobě ...za 628 zl. práce v gymnáziu" (ještě ve staré budově). Písmák Václav Janoušek tvrdí, že Obchodní společnost pro stavbu dráhy Veleliby - Jičín zadala starostovi, aby si u města získala přízeň, stavbu domu pro úředníky dráhy č. 159 v Dělnické ulici (dnes tam ordinuje železniční lékař). Pravděpodobně šlo o práce tesařské.
Když pak začal V. Fejfar na zakoupeném spáleništi hospodu U Koníčka proti dřívější Koruně (na konci Jarošovské ulice, tam, kde stávala v malém parčíku socha J.A.Komenského) stavět činžovní dům, dovolil si ho založit tak, že překročil stanovenou regulační čáru ulice - a dokonce začal stavět dříve, než mu bylo vydáno stavební povolení. Tento starostův pocit, že si může dovolit více než obyčejný občan, to byla osudná chyba! Sousedé podají stížnost, stavba je úředně zastavena a okresní výbor stížnost posuzuje. S ohledem na to, že stavebník byl starostou Jičína a členem okresního zastupitelstva, rozhodl šalamounsky, že stavební zákon sice porušen byl, ale že "chyba nebyla tak důležitá, aby stavba k regulační čáře musela ustoupit". Stěžovatelé se však odvolají k Zemskému výboru a ten nejen že další stavbu nepovolil, ale rozhodl, že "starosta pro nešetření stavebních předpisů... by měl být suspendován". Nařídil proti V. Fejfarovi začít trestní řízení.
A tak Václav Fejfar, bojovník proti nešvarům v hospodaření města v minulých letech, když sám neodolal svodům moci, se rozhodl úřednímu postupu předejít a 28. ledna 1883 na svůj starostenský úřad rezignoval.
Vladimír Úlehla
(dokončení příště)
Zajímavé knihy U Pašků
Steelová Milovat znovu. Vždy je na čase znovu začít žít. Ikar Kč 169,-
Daňové zákony 2001. Úplná znění platná v roce 2001. Grada Kč 79,-
Dávky sociální péče. Platná znění právních předpisů v roce 2001. Anag Kč 155,-
Mzdy, předpisy a praxe v roce 2001. Anag Kč 148,-
Obchodní zákoník - úplné znění. Anag Kč 169,-
NABÍZÍME:
MC - Maxa C'est la vie * MC - Enya - A day without you
Nabídku nových knih pro vás připravuje Knihkupectví U Pašků, Valdštejnovo nám. 61, Jičín (tel.:0433/532 267).
Matinné k stému výročí narození Jarmily Glazarové
Sobotka - Tradiční lednová schůzka přátel Fráni Šrámka je letos věnována spisovatelce Jarmile Glazarové. Matinné se koná v neděli 14. ledna od 14 hodin ve Šrámkově domě.
K stému výročí narození Jarmily Glazarové, čestné občanky města, promluví Jan Bílek a ukázky ze spisovatelčina díla přečte herečka Hana Maciuchová. Soubornou práci, věnovanou životu a dílu Glazarové, připravuje právě Jan Bílek. Podle informací Střediska městské kultury v Sobotce se uvažuje o jejím vydání v podobě dalšího svazku Knihovničky Českého ráje. V této edici koncem loňského roku vyšlo Čtení o Žďánku a jeho obyvatelích od Elišky Novákové, a to k jubilejnímu roku autorky.
(jn)
