Nové Noviny č. 3/0119. ledna 2001str. 9

(pokračování)

Medvěda sledovali a později stopovali. Stopy však po 200 metrech záhadně zmizely...Míšův známý v Essu prý vlastní jednu kůži z tohoto živočicha. Míša pracoval také v areálu léčivých Timonovských pramenů. Jejich název je také podložen legendou, avšak zřejmě více pravdivou než předchozí. Pravoslavný kněz Timonov, který se účastnil expedice vedené kozákem Atlasovem vážně onemocněl. Poprosil tedy kozáky, aby ho zanechali poblíž pramenů a pokračovali bez něho. Po dlouhém přemlouvání mu vyhověli a rozloučili se s vědomím, že zcela jistě zahyne. Jaké však bylo překvapení, když na podzim následujícího roku přišli do těchto míst znovu a viděli kněze v plné síle stavět srub. Na jeho vyléčení měly největší podíl právě termální prameny...

Setkání s Robertem

Naše další cesta směřuje do průsmyku Uzon. Podzim rozložil barvy do fantastických kompozic. Najednou je jasné, proč právě ruská škola impresionismu patří k těm nejlepším. Asi tři sta metrů vlevo od nás se nerušeně pase medvěd, jen tak ledabyle zvedá hlavu, aby si nás prohlédl a pak spokojeně pokračuje ve stravování. Dostal jméno "Soused" a asi týden před tím rozbil okno chátrajícího a rozpadajícího se domu vulkanologů. Právě v něm sídlí Robert. Vítá nás s chladnou tváří, ale oči mu hrají a je jasné, že nás ihned poznal. Pár slov na uvítání, pár vodek na uvítání, předání dárku - nože, který jsme mu slíbili a hurá na ryby! Golců (mezi pstruhem a lososem) je v září méně, třou se a stěhují se do nižších částí toku. Přesto dostáváme čtyři velké kusy, včetně samice s kaviárem. Večer Robert vypráví o události s medvědem. Prý slyšel ránu a jeho pomocník Kolja vzkřikl, že je v domě medvěd. Robert se otočil na bok a spal dál. To samé provedl v zimě při silném zemětřesení v Županovu, kdy lidé vybíhali na ulici. Prostě flegmatik. Kolja přijel nedávno. Je "ochotovědem" z institutu v Kirově (tuto instituci mají jenom Rusové asi ve dvou městech - jedná se o kombinaci lovecké specializace a biologie). Jeho úkolem bylo střelit medvědici Mášu, která se pohybovala mezi domky v Údolí gejzírů. Později se ukázalo, že ji má střelit zblízka uspávací střelou. Na jeho vkus trochu nebezpečné. Nakonec se to podařilo a Mášu odvezli vrtulníkem asi 50 km od údolí. Druhý den byla zpět. Bylo tedy rozhodnuto o jejím odstřelu a Robert dostal zpět svoji pušku z roku 1942, se kterou se prý trefí tak na 50m. Naštěstí se rozmnožovací pud ukázal silnějším a Máša odešla s medvědím samcem na pobřeží oceánu. Pokud se však vrátí (příští rok již s medvíďaty), bude její osud zpečetěn a medvíďata poputují v lepším případě do nějaké ZOO.

Robert ráno odchází do Údolí gejzírů, kam mají přiletět dva Angličané. Uzon je náš. Nádherné počasí, barevný podzim, horké prameny a bahenní kotle, termofylní řasy v bublajících tůňkách, jezírka současné nafty, husté fumaroly, hejna ptáků nad kalderou - přírodní div světa číslo jedna. Tajuplné západní termální pole láká ponurou atmosférou. Na malé ploše zde vystupují bahenní sopky jako zmenšený model Kamčatky. Podzimní slunce osvětluje zlatobílé břízy, sytě červené keře borůvek, jeřabiny, brusinky. Najdeme tady snad všechny barvy. Navečer přistává vrtulník. Přiváží dva lidi a vodku, kterou nám posílá Robert z Údolí gejzírů. Přiletěl také biolog Saša Nikanorov, specialista na medvědy. O Uzonu ovšem tvrdí, že tu medvědi nejsou - sedm prý není číslo, a tak je zde nestuduje. Je tu kvůli lumíkům. Saša už řádně vypil, nicméně jeho encyklopedické znalosti sahají od literatury a historie po Švejka a Matušku. V noci silně mrzne a ráno je hustá mlha, ale ojíněná tundra má své kouzlo. Mlha se trhá až kolem oběda a opět nastupuje nádherné zářijové počasí. Jezero Daľnoje ve východní části kráteru je domovem zvláštního golce s velkou hlavou. Obcházíme ho a vracíme se k domku vulkanologů. Robert nedorazil, tak alespoň vodka na jeho zdraví. Přednáška z biologie Saši Nikanorova a spát. Druhý den ještě odebíráme vzorky plynů pro laboratoře vulkanologického institutu a loučíme se se Sašou a Koljou. Saša nám povoluje rybolov na zpáteční cestě a řeka Šumná vydává několik golců. Poslední je samička, kterou pouze točíme a poté putuje zpět do řeky. Na druhém břehu se v dálce pasou tři dospělí medvědi. Za záhybem řeky potkáváme Roberta s Angličany a tlumočnicí. Vytahuje vodku, pár slov a loučení. Včera prý popil v Údolí gejzírů s nějakým Korejcem - podle jeho slov je to komunista a máme si na něho dát bacha. Ještě společné foto a pak sbohem Roberte, nebo snad na shledanou?

Následující den máme již letět, ale příliš se nám nechce, a tak si pobyt prodlužujeme. Povolení o prodloužení přišlo z Krečetu asi hodinu před odletem. Teplé koupele, horký vodopád, čas počkat si na výbuch gejzírů - o toto všechno jsou turisté připraveni. Letí sem hodinu a čtvrt, dvě hodiny mají na procházku v údolí, občerstvení a odlet. Zákoutí a údolíčka však skrývají další gejzíry a prameny. Celá základna se vylidnila - zůstali jsme pouze my a Míša, Gríša a ornitolog. I kuchařka odletěla. Jana tak má možnost předvést něco ze svého kulinářského umění. Na to, že jsme v terénu, se přecpáváme neuvěřitelnými dobrotami. Večer krátké video napájené z agregátu o objevení Údolí gejzírů. Objevitelkou byla Taťána Ustinová, která si všimla po proudu divně zbarvené vody, která musela být minerální. Proti proudu objevili společně se svým manželem gejzír "Perviněc" a pak další a další. Při návratu málem zahynuli. Ustinové je dnes 86 let, žije v Kanadě a vloni údolí navštívila. Čekáme na erupce jednotlivých gejzírů - ten největší "Velikán" nás nechává napnuté skoro pět hodin. To Míša a Gríša mají jinou zábavu - loví mouchy v domě vzduchovkou (pro Míšu je to značný přechod - od medvědů k mouchám..). Kromě toho se jim daří uvařit v boršči tři myši.

Jsme již několikátý den na bázi v údolí. V Petropavlovsku čeká ještě dost práce. Žádný vrtulník. Ten, který letěl ze severu, neměl spojení. Nákladní ještě nevypravili a turistický let se zatím také nechystá. Počasí je stále úchvatné. Pomáháme Míšovi a Gríšovi překutálet sudy s naftou a přečerpat do cisterny. Práce jde rychle a večer nás čeká tekutá odměna a Janina bramboračka. Za večer se Míša, značně opilý Gríša a ornitolog Eduard několikrát hádají. Konec hádkám přináší až nečekaný pozdní příchod největšího znalce kamčatských medvědů Vitalije Nikolajenka. Ač je mu již 60 let, urazil dnes v těžkém terénu 35 km od pobřeží oceánu do údolí. Vypráví zajímavě a se zanícením o medvědech. Ráno je prý někdo plašil vrtulníkem na borůvkových a brusinkových pláních u moře. Papaláš nepapaláš - Vitalij odeslal ostrou depeši do Petropavlovska (bohužel pokuta čeká pouze pilota). Dnes večer také padá legenda o Ingurinovi - pánu medvědů z korjakských bájí. Za celou záhadou stojí staří a překrmení medvědi, u kterých se opticky zkracují zadní nohy tak, jak obrůstají tukem. Zároveň roste neuvěřitelně břicho. A tak se legenda o Ingurinovi, neboli v překladu medvědovi s velkým břichem, stává vysvětlenou - ke škodě všem kryptozoologům. Sám Nikolajenko kdysi předložil svým americkým kolegům fotografie takovéhoto medvěda a ti jen žasli nad tím, jak se může starý medvěd tak vykrmit.

Přichází nový den a s ním dva vrtulníky. Jeden čistě vojenský - to přiletělo vedení pohraničních vojsk. Povolení do rezervace mají, tak sedí na okraji údolí a pijí vodku. Druhý vrtulník je turistický a zároveň náš. Spěšně se loučíme s Michailem a Grigoriem a náš Mi-8 se zvedá nad gejzíry. Přistání v Jelizovu a autobusem do Petropavlovska. Zkouším přemluvit Janu s Pavlem, aby se místo na Avačinskou raději rozjeli ještě jednou do Essa, ale příliš se mi to nedaří. Počasí se nelepší - nad celou Kamčatkou leží tlaková níže. Padá i cesta na Gorelyj - Kosťa má nové auto a není kodrcáním po štěrkové cestě nadšen. Pouze na pár hodin se mraky trhají a ukazuje se Korjakská a Avačinská - jsou zasněžené. Rozpadly se mi boty a letí do kontejneru. Táhne kižuč - poslední z lososů této sezóny. Ojediněle potáhne až do prosince.

Kaviár na trhu značně podražil a naopak ryba zlevnila. Zkoušíme různé mořské "produkty" - grebešok (mlž hřebenatka - tedy jeho upínací svaly), který má mít afrodisiakální účinky (nic nepozoruji), dále pak pečené kalmary nadívané rýží s vejcem a dost nechutnou mořskou kapustu (chaluhy). Kosťova známá, která obývala se synem a rodinou byt do našeho příjezdu, jede starým moskvičem do Essa. Její syn, také Kosťa, odletěl vojenským speciálem na Bajkonur se 150 kilogramy kaviáru - má vyděláno na celou sezónu. Lov samozřejmě nebyl legální... Jana a Pavel nakonec do Essa odjíždějí. Mám v Petropavlovsku dost práce a téměř nestíhám - muzea, geologické a biologické sbírky. Ceny v muzeích jsou dvojí - např. vlastivědné - pro Rusa 12 rublů, pro cizince 100, dalších 100 za kameru a 70 foťák. Prý jsme jako cizinci bohatší. Odmítáme na tento systém přistoupit. Rusové si musí uvědomit, že toto cizince uráží. Pokud zaplatím 10x tolik, chci taky 10x víc vidět. Navíc o "nových Rusech" (mafiánských zbohatlících) není v ceníkách ani zmínka. Zašel jsem tedy alespoň do levnějšího vojenského muzea, prý tam Čecha ještě neviděli. Expozice se týká zejména roku 1854 a bojů o Kurilské ostrovy. Milým překvapením je muzeum v Jelizovu - malé, ale hezké a s jednotnými cenami. Co je však nezvyklé, je expozice věnovaná zločinům komunismu, zejména Stalinovým represím. Je to paradox, protože muzeum nese název po jakémsi "profesionálním revolucionáři", který buzeroval lidi na Kamčatce ve dvacátých letech. Kosťa s Janou a Pavlem se již vrátili a nás čeká ještě pár výletů Kosťovým "novým" autem (12 let stará Toyota za 500 dolarů). Pobřeží Tichého oceánu (Chalaktyrská pláž) je tentokrát bez pohraničníků (tedy střízlivých - jedna skupina opilých pohraničníků se pokouší roztlačit auto, prostě přijeli jen na piknik), prohlídka starých tanků v bojových pozicích, které již stačily z půlky rozebrat "ljubitěli cvětnych metalov" a koupání v Paratunce - osadě postavené na termálních pramenech. Každá petropavlovská organizace zde má svůj bazén. My se koupeme v bazénu milice.

Večer navštěvujeme Natálii a Sergeje. Loučení s přáteli, pařba, bolehlav, nákup dárků a letadlo domů. Jak by řekli Rusové - "i vsjo".

Martin Košťák, Jana Svobodová, Pavel Štěpánek

Účastníci expedice děkují hlavnímu a jedinému sponzorovi expedice - firmě Autotrend Nová Paka pana. P. Berného a P. Doležala.

Tábor pod Bezymjannym


Jak kdysi chutnala moc

Po Václavu Fejfarovi se starostou Jičína stal na plných dvacet let František Dollanský. Mlynář, majitel Podbranského mlýna, člověk nesporně solidní a vážený. Na rozdíl od svého pánovitého předchůdce vůdcovského typu, je to člověk umírněný, neprosazující svou osobu, schopný a ochotný hledat kompromis, sjednocovat a usmiřovat lidi. Rozhodně to nebyl prospěchář, ale kritice a výtkám neušel ani on.

Především byl ve spořitelně jednak předsedou výboru, jednak ředitelem kanceláře (v roce 1880 mu tuto funkci přenechal V.Fejfar). Druhá funkce byla placená, přinášela ročně 600 zl., takže spolu s odměnou starosty 800, později 1.000 zl., znamenala pro pana Dollanského, který žil plně pro veřejnou práci a o živnost se neměl čas starat, základní existenční zabezpečení. Na oprávněnou kritiku, že jako předseda výboru kontroluje sebe sama jako ředitele kanceláře neslyšel a placené funkce ve spořitelně se držel, dokud byl starostou (tj. do roku 1903). Slušný stálý příjem mu přinášelo také to, že z náhonu od rybníka ke svému mlýnu, dnes zasypaného, poskytoval vodu dále cukrovaru za nemalých 700 zl. ročně. Nehrálo tu roli i to, že byl léta ve správní radě cukrovaru a že cukrovar byl zpola podnikem města? Jako starosta prý dával regulovat odtok z rybníka Knížete ke svému prospěchu. Tak, aby mohl mlít a navíc aby na podzim mohl vodu přenechat cukrovaru. Proto se prý přes léto voda z rybníka odpouštěla co nejméně, ale to pak znamenalo, že při deštivém podzimu docházelo k záplavám území kolem Cidliny, protože retenční schopnost rybníka byla nepatrná. V roce 1893 pak svůj mlýn (později Grossův, dnes v těchto místech sídlí firma Aris) cukrovaru výhodně, za 21.000 zl., prodal.

Odkud o tomto střetu zájmů víme? Na toto vše si ve veřejné stížnosti Zemskému výboru, otištěné Krakonošem, stěžoval novoměstský rolník, člen zastupitelstva Jan Holoubek a svými podpisy se k němu přidalo více než čtyřicet dalších občanů.

Noviny pana starostu kritizovaly i ve věcech nepodstatných. Například mu vytýkaly, že se při stavbě dvou domů (čp.205 a 208) v dnešní Fügnerově ulici (v letech 1894-5) staví nad zákon. Jednak prý svůj druhý dům dodělával ve spěchu i v neděli a hlukem tak nectil nedělní klid, jednak ho pronajal dvěma nájemníkům dříve, než byl dokončen a zkolaudován. Jinému by prý za to udělili alespoň důtku.

Místní tisk byl na konci minulého století smělým hlídačem samosprávy a demokracie a také občan se nebál směleji ozvat. Jak je tomu dnes? Až bude za sto let někdo listovat v dnešních místních novinách, nabude asi dojmu, že naše doba byla mimořádně mravná - tedy na lokální úrovni. V dnešním místním tisku se o zneužívání moci téměř nepíše. Posloucháme-li však lidi, můžeme sotva pochybovat o tom, že i dnes moc chutná. Samozřejmě se toho vždy namluví víc, než je pravda. Ale "není špróchu, aby na něm nebylo pravdy trochu."

O našich dvou postkomunistických starostech se špatně nemluví a nemluvilo. Leda se jim vyčítá, že kolem sebe zlořády, jak se říkalo před sto lety, trpí. O radních se v špatném mluví málo. Radní už není ten pán jako kdysi. Moc se přesunula do značné míry na úředníky. O těch se také mluví ve zlém nejvíce. V prvním volebním období, kdy jsem byl členem zastupitelstva, nazývali jednoho úředníka lidé "kapsička" a státní byt prý tehdy přišel na 40.000 Kč. Dnes už stojím stranou života, ale pokud vím, nejvíce se kritizuje investiční a stavební odbor.

Dnešnímu občanu se nechce s konkrétní kritikou vyjít ven a přidělávat si starosti, způsobovat těžkosti. "Dárečky" se dokazují obtížně. A novinář se také bojí. Osobní čest se dnes necení na pouhých pár desítek zlatých (Jan Girtler byl za pohanění starosty Fejfara odsouzen k pokutě 10 zl.), nýbrž i na půl milionu - a to není legrace.

Máme se tedy smířit s židovskou moudrostí pana Kantora, jak ji vyslovil na zasedání zastupitelstva v lednu 1878: "Bralo se před padesáti lety a jináč už to nebude"?

Vladimír Úlehla


VÝROČÍ: Antonín Štrauch

Antonín Štrauch se narodil 13. března 1831 v Jičíněvsi. Studoval nejprve ve Slatinách, poté na hlavní škole v Jičíně. Na radu učitele Františka Antoše přestoupil na jičínské gymnázium. V nižších třídách byl jeho třídním učitelem profesor Antonín Fähnrich Práporecký, ve vyšších František Šír. Se svými spolužáky Josefem Kolářem a Václavem Čeňkem Bendlem (později spisovatel známý pod pseudonymem Čeněk Stránický) vytvořili ohnisko vlasteneckého snažení vycházející v padesátých letech z jičínského gymnázia.

Roku 1848 se Štrauch oddal vlasteneckému nadšení, koupil si slovanský kroj skládající se z bílých širokých spodků, modrého šňůrovaného kabátu a červeného fezu s modrým střapcem. V době obležení Prahy 1848 se jako sedmnáctiletý přidal k jičínské gardě táhnoucí na pomoc Praze.

Již na gymnáziu studoval slovanské jazyky, zejména polštinu a ruštinu. Po maturitě roku 1852 se zapsal na filozofickou fakultu, kde studoval matematiku a fyziku. Příjem si musel opatřovat sám, převážně kondicemi. Univerzitní studia ale nedokončil, protože u něho převážila láska k literární tvorbě. Počátky jeho literárního působení spadají již do gymnaziálních studií. Přispíval pod pseudonymem Jičínský do Jičínského Obzoru, který vycházel u Františka Kastránka. Roku 1854 začal vydávat, rovněž u Kastránka, časopis Rachejtle a poté satirický časopis Diblík. Téhož roku dal podnět k vydání almanachu nové básnické generace. Tato myšlenka se podařila uskutečnit o rok později Josefu V. Fričovi. Almanach nesl jméno Lada Niola a obsahoval i Štrauchovy příspěvky.

Roku 1856 vstoupil Antonín Štrauch do redakce Pražských novin. Pod čarou uveřejňoval nejen své práce, ale i překlady literatury, převážně z polštiny, ruštiny, francouzštiny a němčiny. Přispíval i referáty o divadle, posudky o slovanské literatuře, ale i úvahami o situaci ve slovanských zemích. V roce 1856 dostal velmi lákavou nabídku od výboru akcionářů českých novin v St. Louis, kde měl zastávat roli redaktora. Místo definitivně odmítl roku 1859, především pro horšící se oční chorobu. Roku 1863 vstoupil do redakce Humoristických listů a po Vilímkově uvěznění se stává jejich odpovědným redaktorem. Ač redakci vedl pouze devět měsíců, byl za tu dobu třikrát obžalován a dostal téměř třináctiměsíční žalář. Po odpykání trestu se v létě 1865 stal spolupracovníkem Národních listů, ale ani zde dlouho nepobyl. Byl stíhán pro účast na polském povstání (1863) a tak se spolu se svými přáteli pokusil utéct do Švýcarska. Dostal se až do Lindavy na Bodamském jezeře. Zde však místo na švýcarský parník vstoupil na parník rakouský. Byl zatčen a vydán rakouským úřadům. V okovech byl přiveden do Prahy, kde byl odsouzen k těžkému žaláři, který si odpykával v novoměstské věznici. Odtud vyšel nejen se zhoršenou oční chorobou, ale začala se u něho projevovat i choroba duševní.

Po návratu našel opět práci v Národních listech, ale již jen jako korektor. Nakonec musel pro horšící se oční i duševní chorobu Prahu nadobro opustit. Koncem roku 1865 se vrátil do Jičína, kde žil u své sestry. Až do své smrti byl finančně podporován Juliem Grégrem, ale i jičínskými přáteli a získal několik podpor i od spolku Svatobor. Ačkoliv byl nemocen, účastnil se spolkového i kulturního života ve městě. Navštěvoval Občanskou besedu a k jejímu založení roku 1862 napsal vzletnou báseň. Byl horlivým zakladatelem Sokola a valnou hromadou konanou 18. listopadu 1866 byl zvolen pro zásluhy o sokolstvo čestným členem jičínského Sokola.

Po krátké pětidenní nemoci zemřel 20. ledna 1877 na černé neštovice. Pohřben byl 23. ledna 1877 a roku 1889 mu byl na Čeřovce postaven pomník. S jeho smutným a těžkým životem souvisí i úsměvná historka týkající se výhry v pražské loterii. 19. března 1856 Štrauch vsadil na čtyři čísla, o nichž se mu zdálo, a za 20 krejcarů získal 1.327 zlatých. Z výhry uspořádal pro členy redakce hostinu, ošatil se, 800 zl. dal své sestře Anně věnem a zbytek si ponechal.

Hana Fajstauerová, OMaG Jičín


Zajímavé knihy U Pašků

Největší poklady světa.Nejznámější a nejvýznamnější poklady od dob Říma až po Cartiera. Rebo Kč 949,-

Egypt. Chrámy, bohové a lidé. Rebo Kč 949,-

Sum Otec a syn. Tomáš Garrigue a Jan Masarykové ve vzpomínkách přátel a pamětníků. Pragma Kč 198,-

NABÍZÍME:

MC - Patrasová - Pohádky a písničky * S pozdravem - Jiří Sovák

Nabídku nových knih pro vás připravuje Knihkupectví U Pašků, Valdštejnovo nám. 61, Jičín (tel.:0433/532 267).


Hasičský bál

Kulturní dům Valdice
27. ledna od 20 hodin
hraje Cargo a Šukovi
Doprava: Z Jihu 19.20, Lípy 19.30, Kino 19.40, Lípy 19.45 hod.

Spolkový ples

Hospoda Popovice
27. ledna od 20 hodin
Pořádá spolek občanů a přátel Popovic


Nové Noviny