Nové Noviny č. 12/0123. března 2001str. 8

Geislerovy digitální snímky oživily vzpomínky návštěvníků

Výstava digitálně zpracovaných fotografií s názvem Pačáci a okolňáci potrvá v Suchardově domě do 16. dubna.

FOTO: jn

Nová Paka - Vernisáží digitálně zpracovaných snímků Richarda Geislera byla v novopackém Suchardově domě před týdnem zahájena letošní výstavní sezona.

Výstavní prostory plné návštěvníků, z velké většiny pamětníků dřívějších let, nejprve uvedla do atmosféry výstavy klavíristka Monika Kytlerová Humoreskou staropackého rodáka Františka Hartla. "Tato letošní výstava potvrzuje tradici zahájenou Ríšou Geislerem loni, kdy pomocí digitálně zpracovaných snímků z prostředí našeho města umožňuje návštěvníkům poznat život našich předchůdců," řekl ve svém úvodním slově novopacký starosta Petr Kuřík.

Z původně připravených 450 snímků se jich vešlo do výstavních prostor pouze o něco více než polovina. Vybrané fotografie různých osob, většinou z doby kolem poloviny minulého století, bez ohledu na profesi, sociální postavení, ideologické přesvědčení a další kriteria, nabízejí mladším návštěvníkům pohled do minulé doby a naopak u starších asociují vzpomínky. Většina z těch, kteří jsou na snímcích zachyceni, již není mezi námi, někteří již před více jak padesáti lety odešli z rodného města, jiní zůstali Podkrkonoší a Nové Pace věrni až do smrti. Někteří ovšem ve městě žijí ještě dnes.

Na výstavě nechybí portréty výtvarníků. Je zde sochař Bohumil Kafka, který je mimo jiné i autorem jezdecké sochy Jana Žižky na Vítkově, sochař Ladislav Zívr, akademická malířka Božena Kuhnová - Hliněnská a malíř Karel Kramule. Bylo zajímavé sledovat, jak si převážně starší návštěvníci při prohlížení snímků vybavovali vzpomínky na historky vážící se k prezentovaným osobám. Pan biskup mě oddával, je slyšet z úst jedné z žen při pohledu na snímek biskupa církve Československé Josefa Pochopa, který je na fotografii se svojí manželkou Hanou. Nechybí zde ani jeho předchůdce farář Augustin Kejklíček. Snímek Kurta Petříka, zachycující tohoto dentistu v ordinaci, v mnohých asocioval jeho známý výrok "pláchni". Podobně si návštěvníci při pohledu na fotografii přísného učitele matematiky Miroslava Chromého, který hodně naučil, vzpomněli na jeho známou větu: "Kdo chce u mě dostat čtyřku, musí umět počítat." "Volejbal se hraje od prsou," je průpovídka dalšího zobrazeného, učitele tělesné výchovy Stanislava Chocholáče. Na vystavených snímcích najdeme i další učitele, například známého malíře Jana Pavlovce či profesora Machytku. Je zde i velmi letitý snímek zakladatele novopackého muzea, řídícího učitele Josefa Jíry, po kterém jsou pojmenovány i novopacké sady.

Návštěvníkům jistě neunikl ani snímek bratří Mahrlů, z nichž mladšího Rudu zavál vítr před padesáti lety do moravských divadel, kde působí jako herec dodnes. Ze stěny se dívá i stoletá Vlasta Brádlerová, která vloni zemřela, a známý kustod fotbalového klubu Ladislav Buchart. V typických bílých tílkách s červeným lemováním se představují dva náčelníci Tělocvičné jednoty Sokol Franta Pilař, po kterém je pojmenována jedna z packých ulic, a Václav Novotný. Nechybí ani zakladatel novopackého basketbalu profesor gymnázia Vilém Levý, který je zachycen spolu se současným starostou novopackého Sokola Zdeňkem Čermákem a MUDr. Miroslavem Landfeldem. Jeho manželka Stáza Levá, ke které chodily mladé slečny na rytmiku, je zobrazena při taneční kreaci.

Se svoji typickou postavou kráčí sládek pivovaru Josef Pazderka a kousek dál se na návštěvníky "zubí" tvář dřívější neodmyslitelné packé postavy Bubíka Hrubého. Návštěvníci si mohou prohlédnout i snímky letců z druhé světové války Adolfa Vrány, Otakara Hrubého nebo Stanislava Fejfara. Nemůže chybět ani vynálezce tryskového stavu Miroslav Svatý a nejlepší československý motocyklový závodník předválečných a poválečných let Antonín Vitvar.

K zajímavým, pečlivě vypracovaným vystavovaným rodokmenům mě přivedl Ríša Geisler. "Je zajímavé sledovat, jak je v našem rodě geneticky zakódovaný umělecký směr. Mimo velkého počtu hudebníků a zpěváků, mezi které patří i současný sólista Národního divadla Aleš Hendrych, se na poslední větvičce tohoto rodokmenu objevuje i současná herečka Aňa Geislerová. Na vedlejším rodokmenu, sledujícím od mého pradědy, přes jeho dceru rod Niederlů, je uveden i Dr.SC. Jiří Niederle, který v těchto dnech kandiduje na prezidenta České akademie věd," přiblížil vystavené rodokmeny Geisler.

"V současné době připravuji dvě kolekce digitálních snímků na CD, které bych chtěl samozřejmě rovněž vystavovat. Příští rok, k oslavám 140 let vzniku novopacké Tělocvičné jednoty, budu vystavovat snímky z celé historie Sokola, včetně sportů, které se v novopackém Sokole provozovaly a provozují, zvláště z basketbalu a atletiky. Současně paralelně připravuji i kolekci snímků svateb pod názvem Když si náš dědeček babičku bral. V prezentaci digitálních snímků z Nové Paky budu pokračovat, budu-li zdráv, i v dalších letech. Shromažďuji snímky ze školství, zdravotnictví a dalších činností v Nové Pace. Jsem vděčný za zapůjčení snímků, které mi umožňují zamýšlené kolekce co nejobjektivněji zkompletovat," zhodnotil své plány do budoucna protagonista výstavy.

(ur)


Významný český lékař Jaroslav Drbohlav

Když jsem na počátku 70. let minulého století chodil do úlibické školy, neměl jsem ani ponětí, že na přelomu 19. a 20. století stejnou budovu navštěvoval Jaroslav Drbohlav. Paradoxem zůstává, že jméno tohoto významného českého lékaře a mikrobiologa zůstalo utajeno většině obyvatel Úlibic a Řehče, a nejen jim. Přitom si myslím, že by si zasloužil alespoň malou desku umístěnou na budově školy, kde se narodil.

Rod Drbohlavů má pro obec Úlibice svoji důležitost, neboť Josef Drbohlav z Nemyčevsi byl prvním učitelem, který nastoupil do tehdejší provizorní třídy v domě čp. 34 u pana Josefa Šádka. Vyučování začalo 4. ledna 1887, když byla obec Úlibice odškolněna od Lužan. V roce 1888 se započalo se stavbou nové školy na dnešním místě na kopečku proti kostelu. Zde se stal Josef Drbohlav prvním řídícím učitelem. Pro úplnost uvádím, že řehečské děti přešly do Úlibic z Robous na počátku roku 1896.

Josef Drbohlav působil v Úlibicích pozoruhodných 37 let, než se v roce 1924 přestěhoval do Jičína. Za svého života se dvakrát oženil a měl celkem jedenáct dětí, z nichž však mnoho zemřelo. Brzy zemřela i jeho první manželka Anna (v roce 1890 na tuberkulózu). S druhou manželkou, Annou Rychtrmocovou z Chotětova, se Josef Drbohlav oženil 6. září 1891. Prvním dítětem v druhém manželství byl právě Jaroslav Drbohlav, který se narodil v úlibické škole 14. března 1893 a o pět dní později byl pokřtěn.

Jako syn řídícího učitele měl předpoklady k úspěšnému studiu a tomuto očekávání dostál. Zápisy ve Výkazech docházky a prospěchu dokazují jeho nadání. Důkazem je i vysvědčení ve školním roce 1903/4, které zářilo samými jedničkami. V letech 1904 až 1912 studoval na jičínském gymnáziu, kde úspěšně maturoval a nastoupil na lékařskou fakultu do Prahy, kde se již jako student snažil vědecky pracovat. Po ukončení vysokoškolského studia v roce 1917 získal místo asistenta Bakteriologického ústavu u prof. MUDr. Ivana Honla. Dále jeho cesta vedla do Zábřehu nad Odrou, kde založil a vedl prosekturu a Bakteriologický ústav. Za svoji činnost byl v září 1921 vyslán do USA, kde prošel několika mikrobiologickými laboratořemi. Největších úspěchů dosáhl v Bostonu na Harvardově univerzitě, kde se zabýval parazitologií, tropickou medicínou a srovnávací patologií. Obhájil práci O vztahu bičíkovců k Leishmaniose a v roce 1924 získal hodnost Doctor of Public Health. Největší mezinárodní proslulost získal americkými pracemi z let 1924-5, ve kterých popisuje kultivaci dysenterické (úplavičné) amoeby in vitro (ve zkumavce). Tento objev, učiněný společně s dr. Boeckem, znamenal pokrok ve výzkumu protozoárních infekcí člověka i zvířat. Kultivační medium Boeck-Drbohlav se stalo světově známým a je navěky zapsáno v historii mikrobiologie.

Nějaký čas pracoval dr. Drbohlav v Anglii a ve Francii a v roce 1925 byl přidělen IV. oddělení pro mikrobiální diagnostiku ve Státním zdravotním ústavu v Praze, kterého se v roce 1929 stává přednostou.

Jaroslav Drbohlav navštívil řadu zemí, byl mimořádně jazykově nadaný, napsal řadu vědeckých prací, které doplňoval vlastními mikrofotografiemi. Byl členem Spolku českých lékařů a věnoval se česko-americké spolupráci. Jako místopředseda Amerického ústavu v Praze měl zásluhy na dotaci Státního zdravotnického ústavu z Rockefellerovy nadace, díky níž dostali mladí lékaři stipendia v USA.

V roce 1931 byl jmenován členem Society of American Bacteriologists and Pathologists a v témže roce získal titul soukromého docenta. V roce 1938 byl jmenován vrchním zdravotním radou, kdy se v roce 1931 habilitoval pro obor patologická mikrobiologie zvířat na ČVUT a o rok později pro hygienu. V letech 1932 až 1941 byl přednostou oddělení pro mikrobiální diagnostiku ve Státním zdravotnickém ústavu v Praze.

Po německé okupaci byl přeložen na Zemský úřad a v roce 1944 odešel do penze. Po osvobození měl mnoho plánů, ale byl nucen zůstat na Zemském úřadě. Neprospěla mu skutečnost, že se angažoval v česko-americké spolupráci. V červenci 1946 se objevily srdeční potíže a zánět žil provázený srážením krve. Dne 11. srpna 1946 ve věku pouhých 53 let docent Drbohlav v Praze umírá.

Jaroslav Drbohlav byl v zahraničí jeden z nejznámějších českých lékařů 20. a 30. let minulého století. Přední mikrobiolog, po kterém je pojmenováno kultivační médium, vědec a uznávaný odborník. Fakta, především o vědeckém životě Jaroslava Drbohlava, jsem čerpal z článku Dimitrije Slonina (Vesmír, ročník 72, 1993, č.11, str.647).

I přesto, že ve svém rodišti prožil jen malou část života, myslím si, že na něj může obec Úlibice být právem hrdá.

Václav Franc


Nová filozofie přináší nové programy

Jičín - Činnost Okresního muzea a galerie v Jičíně lze rozdělit na aktivity přímo související s chodem vlastního zařízení a na akce realizované obrazně řečeno za zdmi Valdštejnského zámku.

Mezi dominantní podniky uplynulých let lze zařadit podíl muzea na přípravě a uskutečnění vyzdvižení smírčího kříže na Veliši a uspořádání ekumenické slavnosti na paměť zabitých pro víru P. Matěje Burnatia a Tomáše Svobody. V rámci obnovy krajinných prvků vypracovali muzejníci program s názvem Místa a ve spolupráci s místními občany a dalšími zájemci uskutečnili několik prvních projektů, mezi něž patří výsadba pásu zeleně v Radimi, oprava a nové vztyčení kříže na Bradech nebo úprava terénu kolem pramene ve Velešicích. Muzejní univerzita a program Pamětníci a kronikáři jsou dlouhodobými projekty se zaměřením na vzdělávání a spolupráci s obcemi a jejich kronikáři.

V tomto roce budou aktivity uvnitř muzea částečně omezeny rekonstrukcí stropů přímo v expozici, na kterou město ve svém rozpočtu vyčlenilo dva miliony korun. Přesto zde zřejmě koncem května bude uveden do praxe další z dlouhodobých projektů, tentokrát pod názvem Muzeum hrou.

"Celý záměr můžeme rozdělit do dvou fází. První využije stávající expozici rozšířenou o nové prvky tak, aby umožnily interaktivní vnímání vystavených exponátů. Návštěvníci si tak budou moci mimo jiné vyzkoušet mletí na původním žernovu anebo třeba tkaní na pravěkém stavu. Přicházíme tedy se zcela novou filozofií s cílem oživit současnou expozici a za přispění hry ji ještě více přiblížit široké veřejnosti.

Cestou za poznáním jsme pak nazvali druhou část našeho záměru. V té otevřeme muzejní hernu s interaktivními programy, pomocí nichž návštěvník velmi příjemnou a přirozenou formou načerpá ucelené vědomosti nejen o historii Jičína, ale i o jeho blízkém okolí a krajině Českého ráje," přiblížil blízké změny v jičínském muzeu jeho ředitel Jaromír Gottlieb.

Tyto prioritní akce však nemají nikterak narušit průběh devíti plánovaných expozic ve výstavní chodbě muzea. Nedotknou se ani stejného počtu letošních výstav v prostorách galerie.

(mar)


Legionáři Jičínska ...

Zásluhou Okresního úřadu v Jičíně a Státního okresního archivu v Jičíně se konečně objevila v knihkupectvích předem ohlašovaná publikace Legionáři Jičínska. Je to záslužné dílo, které obdobně bylo vydáno už i v jiných regionech naší republiky.

Nebylo lehké po více než osmdesáti letech, kdy už nikdo z legionářů (snad až na jednu spornou výjimku) nežije, dát dohromady tuto publikaci, jejíž podstatnou součástí je i seznam legionářů. Proto autoři upozorňují, že do seznamu jsou zahrnuti příslušníci legií, kteří se zde narodili nebo tu delší dobu žili, ale zároveň upozorňují, že i přes značné úsilí, které bylo vznikajícímu soupisu věnováno, lze předpokládat, že nebude úplný a najdou se zde i různé nepřesnosti.

Jako rodilý Jičíňák jsem se těšil, že zde najdu jména všech těch legionářů, kteří v ulicích našeho města při různých příležitostech vždy tak hrdě kráčeli ve svých slavnostních uniformách a na než jsme my, tehdy mladí, s úctou pohlíželi.

Když jsem našel jmenný seznam legionářů z našeho města, byl jsem však zklamán. Několikráte jsem se k němu vracel, ale nenalezl jsem v něm většinu jmen těch, které jsem ze svého bezprostředního okolí dobře znal. Abych byl konkrétní, uvedu alespoň některá jejich jména. Tak v Lošťákově ulici byl již od roku 1926 majitelem domku čp. 403 železničář Josef Vonka, ruský legionář. V seznamu není, i když v samotné publikaci na str. 27 je zřetelně vidět v řadě legionářů, které přehlíží sám prezident Beneš při své návštěvě Jičína v úterý dne 8.října 1946.

Dále na Husově třídě v domě čp. 200 bydlel legionář Prášek, který si svou manželku přivezl z Ruska. Té se zde však natolik stýskalo, že zemřela v roce 1965 po téměř třicetiletém pobytu v ústavě v Kosmonosích. V téže ulici majitelem dnes již zbořeného domku čp.40 byl František Mikoláš, který se později odstěhoval do Běchar, a o něco níže v domě čp. 100 (staré lázně) bydlel cestář Smrček, také ruský legionář.

Dnes již zemřelý profesor zdejší obchodní akademie Ing.Slavomír Krupička se mi hrdě chlubíval tím, že tři členové jeho rodiny byli všichni příslušníky československých legií. V seznamu obce Prachov jsem však nalezl pouze jméno jeho otce. Známý jičínský majitel továrny na piana, František Rous v seznamu není.

Nejsou tam ani mnozí další. Například pan Kurš z Denisovy ulice, dále zahradník Pažout, který obhospodařoval vrchnímu řediteli Řežábkovi z jičínské obecní spořitelny celou jeho zahradu, která tehdy sahala z Fügnerovy ulice až ku trati, či ruský legionář pan Vít, který bydlel v budově továrny Pegas a zemřel v roce 1948, při čemž jeho přímými potomky je rod Vojtíšků (autodílna v Jičíně).

Na jičínském hřbitově má pomník i s fotografií v legionářské uniformě Josef Kazda, příslušník čsl. legie roty Nazdar ve Francii. Na jiném místě tohoto hřbitova odpočívá od roku 1954 další francouzský legionář Jan Staněk, kdysi dlouholetý školník jičínské obchodní akademie, a řada dalších.

Je možno namítnout, že se tito legionáři přímo v Jičíně nenarodili. Dlouhá léta zde ale působili a do seznamu by tudíž jistě patřili. A že to možné je, dokazuje například i jmenný seznam ze Sobotky, kde je uveden i legionářský důstojník Jaroslav Bošina, který byl ředitelem tamní školy v letech 1935 - 1938.

Zvlášť složitou situaci měli autoři seznamu v Jičíně u příslušníků ozbrojených složek, především armády. Po celou dobu první republiky byl zde posádkou 22. pěší pluk Argonský a v jeho velitelském sboru se vystřídalo desítky důstojníků, převážně legionářů. V seznamu jsem z nich našel dva a sice Fifku Jaroslava a Jůzka Pavla. Možná, že jich tam je ještě více, ale co ti všichni ostatní? Snad nejtypičtějším představitelem z nich byl dlouholetý velitel tohoto pluku plukovník Florián Eliáš či legionář Slovák škpt. Krivoš, o nichž si staří vojáci ještě nedávno vypravovali různé vojenské historky. Po druhé světové válce zde byl posádkovým velitelem František Kotrč, pozdější generál, který mi také v seznamu chybí.

Neuvedl jsem zde další jména, na která jsem buď už zapomněl nebo neměl o nich již bližší údaje. Chtěl jsem však připomenout alespoň některá, v publikaci neuvedená jména těch, kteří už dávno, téměř před jedním stoletím, tak obětavě a hrdinsky bojovali za svobodu našeho národa.

Ing. Stanislav Pour, Jičín


Nové Noviny