Válečné události roku 1866, které 29. června postihly i Jičín, jsou známy především z hlediska způsobu boje, taktiky a vzájemného porovnávání pruské a rakouské armády. Neprávem jsou opomínány hospodářské a sociální důsledky bitvy u Jičína, které postihly celé okolí. Běsnění pruské armády postihlo v Jičíně řadu lidí. Byly vyrabovány hostince, obchody, zničeny živnosti a vykradeny dílny místních řemeslníků.

Ohromné škody obyvatel Jičína a celého okolí byly projednány na jednáních městské rady. Několik příkladů představí situaci, která nastala po obsazení Jičína Prusy. Obyvatelé byli vystaveni trojímu běsnění pruských vojáků, tlaku jičínské městské rady na plnění všech povinností pruské strany a v neposlední řadě choleře, která se vyskytovala vždy tam, kde pobývalo velké množství lidí a zvířat na malém prostranství.

Obec Nadslav a Štidla poskytly již vše, co jejich zásoby umožňovaly: "_.tak, že nám nyní k vození obilí ničeho nezbývá; poněvadž ve dvou živnostech, od kterých pole do veřejné licitace dána jsou, žádné potahy se nedržejí_..tolika přípřeží na náš okres vypadající již síly rolníků přesahá; tudy ponavrhuje se, že by také Libáňský okres, ve kterém se žádné vojsko královské nenachází, při přípřeži přispívati mohl. Nebo jestliže i rolnictvo nebude moci své obilí domů svážeti, povstane teprve nouze a hlad, když i to, co neporušeno zbylo, ani ochráněno nebude. Proto žádá se podepsané starostenstvo, aby již naše obec od přípřeží chráněna byla, až by se odeslané přípřeže domů navrátily." (SOkA Jičín, Archiv města Jičína, Přípřeže 1866-1922). Přípřeže (Vorspann) sužovaly celé okolí. Stejným způsobem se hájilo i představenstvo obce Třtěnice.

Samozřejmě, že i jednotlivci se u městské rady v Jičíně snažili vymoci alespoň částečnou náhradu utrpěných škod a poskytnutí úlev, týkajících se především placení daní.

Antonín Rosůlek, hostinský v Jičíně čp. 2 " U Bažanta" žádal například 26.listopadu 1866, aby mu byla poukázána alespoň polovička částky 257 zl., za kterou vydal pruskému vojsku pivo, maso a mléko. "Já v úctě podepsaný jsem při vtrhnutí pruského vojska do Jičína na rozkaz pana purkmistra Františka Rutte a pana radního Kohouta 15 věder plzeňského piva i s nádobím odevzdal, pak tři vědra Bocbír i s nádobím, dále hovězí maso a máslo." (SOkA Jičín, Archiv města Jičína, Škody způsobené válkou 1866).

Výše popsaná situace je charakteristická pro celé jičínské okolí. O situaci v Železnici vypovídá protokol ze dne 13.prosince 1866, který byl sepsán na Purkmistrovském úřadě v Železnici. Písemnost vypovídá o tom, že již brzy skončí čtvrtá platební lhůta pro odevzdání daně z příjmu. Vyzvaní živnostníci uvedli do tohoto protokolu důvody, proč nemohou platit povinné daně. Pro velké ztráty utrpěné během pruské okupace nemohli plnit povinnosti vůči habsburské monarchii. Tak například Antonín Jenček, obchodník v Železnici uvedl: "Já jsem již 29. června 1866, kdy se vůkolím zdejším bitva s Prusy svedla, svůj kupecký krám zavřel, od té doby také žádný obchod nevedu, což jsem také c. k. bernímu úřadu za příčinou odepsání daně živnostní pro rok 1866 v patřičném čase ohlásil. Nemám tedy žádný zisk, neboť obchod neprovozuji, škodu minulou válkou značnou utrpěl, kladu prosbu, aby mi letošní daň z příjmu byla docela odpuštěna." (SOkA Jičín, Obecní úřad v Železnici, Korespondence 1865-1868). Stejným způsobem reagovali i další železničtí živnostníci jako například majitel cihelny Václav Malý, Antonín Brož, majitel tkalcovského obchodu, a Hynek Brož, železnický kupec.

V těžké situaci se nacházeli především ti, kteří žili pouze z podpory jiných. V Železnici do této skupiny patřil Václav Nožička, který "práce docela neschopen jest, poněvadž nezdravý jest. "(SOkA Jičín, Obecní úřad v Železnici, Korespondence 1865- 1868). Obec Studeňany žádala obec železnickou, aby dotyčnému železnickému občanu, "nějaká podpora na živobytí a kvartýr udělena byla," (Tamtéž), protože válka znemožnila, aby lidé Václava Nožičku dále podporovali ze svých zdrojů a zásob.

Smutných příběhů, které ukazují skutečnou tvář války a skutečné utrpení těch nejchudších, napsala válka velké množství. Jedním z dalších byl osud Františka Kloze z Popovic. Do této obce přitáhla pruská vojska 30. června, kdy zde bylo již velmi málo obyvatel. František Kloz byl nucen chodit koním pro vodu, vojákům posluhovat a "přišli také právě do této chatrče, co tento jistý chudák bydlel, i jemu toto poslední živobytí odebrali,_.tuze je prosil, že je chudobný a velké práce neschopný, ale mu to poslední sousto odebrali." (SOkA Jičín, Městský úřad Jičín).

Od září 1866 započala svou činnost okresní komise určená k vyšetřování škod způsobených válkou. Tuto komisi tvořili c. k. okresní představený, jeden c. k. finanční úředník, starosta okresního zastupitelstva a dva členové výboru. Touto cestou bylo také apelováno na obecní představenstva a správy velkostatků, aby s nimi spolupracovaly a byly jim ve všem nápomocny. Tato komise se stala nejdůležitějším článkem při vyšetřování poškození jednotlivců i zjišťování celkových ztrát na obecním majetku.

Obecním představenstvům i správám velkostatků byly dodány formuláře různého typu podle armád, které škody způsobily. Popsané kontribuce a rekvizice bylo nutné náležitě prokázat, a to kvitancemi, potvrzeními nebo reversy. Pokud tyto doklady chyběly, měl starosta obce prostřednictvím svědků nebo nestranných znalců potvrdit, že prokazovaná škoda je pravá.

Hana Fajstauerová

Prusko-rakouský konflikt 1866 ve světle evropské politiky

4. července od 16.30 hodin v Obřadní síni jičínského zámku

Muž, který obětavě chránil zástavu na vlastní hrudi

Odvážný Slovák Jan Kopanica byl spolu s dalšími vojáky během bojů při ústupu do Jičína zahnán do rybníka u turnovské silnice. Muži, kteří nebyli zastřeleni nebo se neutopili, byli nuceni se vzdát, protože tváří tvář nepřátelským puškám neměli šanci se bránit. "V tomto rybníce stál také praporečník jménem Kopanič. Stál až po krk ve vodě a potopil ve vodě korouhev, hlavu svou však skryl v rákosí. Když v noci střelba již přestala, smeknul korouhev s bidla, ulomil špici a vytáhnul několik hřebíků ze dřeva. Na to se svleknul a ovinul si korouhev okolo nahé hrudi." Tak popisuje praporečníkovy osudy J.Pečírka, který prošel místa bojiště a svoje zážitky nedlouho po válečném tažení sepsal a vydal.

I další osudy odvážného Slováka byly více než dobrodružné. Když se mu zcela prokřehlému podařilo k ránu opustit chladnou vodu rybníka, dostal se téměř vzápětí do pruského zajetí. Svěřil se však dalšímu zajatci, že schraňuje zástavu, a s jeho pomocí se mu podařilo ze zajetí uniknout. Zasypán senem ve vyschlé strouze unikl pozornosti stráží a transport zajatců zamířil na sever bez něho. Postupně vyměnil uniformu za civilní šaty a přes Mnichovo Hradiště směřoval k Praze. S pomocí vesničanů prošel i územím obsazeným Prusy, "... osadníci přispěli mu pomocí. Půjčili mu kosu a radili mu, aby se stavěl chromým, takto že nejsnáze projde pruským vojskem. S kosou na rameně a napadaje silně na nohu kráčel klidně středem rozloženého vojska pruského a prošel šťastně."

Přes tuto poměrně dobrodružnou cestu měl praporečník Gyulaiova pluku štěstí. Nestal se bezejmennou obětí ležící v narychlo vykopaném hrobě, ale jeho udatný čin se stal jednou z mála pozitivních zpráv v tragickém létě roku 1866.

(to)

Příjezd Prajzů očima Šrámkovy babičky

Ptáčníkovi tehdy sídlili v domě čp. 195 na severní straně soboteckého náměstí a z jeho oken mohli snadno pozorovat tehdejší rušné dění:

V hodinách odrachotily tři údery a babička stala se velmi nepokojnou.

"Tuhle chvíli to asi bylo ...také o Petra a Pavla ...to jsme viděli prvního pruského vojáka," povídá náhle ..." To byla taková strašná chvíle ...Krátce před polednem odtáhli poslední naši vojáci. Ti, co tudy ráno táhli, šli ještě jako k tanci, do oken na nás křičeli a čepicemi mávali, čepicemi že Prušáka utlukou; ale ti poslední ani hlavy už nezvedli, něco jako by do zad je strkalo a kupředu o překot tlačilo ...Pak vymřelo náměstí a my naslouchali do dálky. Stála jsem u okna; bylo tak ticho, že bylo slyšet, jak kašna šplíchá. Několik lidí trousilo se na požehnání, ale do kostela nevešli; jen tak u kostela stáli, jako by čekali, bude-li kaplánek dnes požehnání sloužit. Konečně kaplánek vyšel z děkanství, lidé u kostela smekali, ale klobouky zůstaly tkvíti ve vzduchu, snad tam lidé motýly honí; na Předměstí počali strašně výti psi. Vtom i náš pes, Strach jsme mu říkali, vyběhl před dům a pronikavě zavyl, ale hned zase vběhl do domu a celou tíhou vrhl se na dvéře. Když jsme ho vpustili, plazil se po zemi a tiskl k našim nohám. Ale tu už, jak stojím u okna, jako by se mi kol očí červený vítr přehnal a několik červených pruských husarů kmitlo se napříč náměstím. Vykřikla jsem a nebožtík dědeček také přiskočil k oknu. Řekl jen: Ježíšmarjá, už jsou tady. A za prvními přihnali se druzí a zrovna před náš dům. V prvním zděšení zapomněli jsme odskočit od okna. Zarazili koně, křičeli cosi a ukazovali, že chtějí píti. Jeden z nich byl takový krásný a měl plavý vous. A tak dobrácky se do okna usmíval, jako by to ani nebyl nepřátelský voják. Nějaký vyšší důstojník to byl ...

Chtěla jsem jim sama donésti vody, ale nebožtík dědeček se jaksi přísně podíval, odstrčil mne a šel sám. Připlížila jsem se zase k oknu; viděla jsem, jak dědeček se musel napřed napíti, při čemž jeden mu poplácal po zádech. Ten mladý, plavovlasý se podíval ještě jednou do okna a oči se mu tak dobrácky smály. A jako když je vítr odnese, hned zase byli bůhvíkde. Večer potom přivedli toho mladého důstojníka na voze s prostřelenou nohou. To už bylo plné město pruského vojska a u nás zřídili malý lazaret. Amputovali mu potom nohu, ležel u nás přes celou vojnu. Nudil se a chtěl něco číst. Měli jsme několik německých knih, půjčili jsme mu. Když nám je potom vrátil, byly v jedné dva listy úplně slepené krví ...".

Tolik Fráňa Šrámek, který připomněl zbytečné oběti zbytečné vojny v roce jejího čtyřicátého výročí básní "1866" a také slavným veršem: "Tam v Sobotce na náměstí pruské koně z kašny pili ...".

(S)

Nejeden vojín zastavoval si z ran srčící krev hrstí sena

Vyobrazení: archiv OMaG

Množství bojujícího vojska a nedostatek zdravotníků způsobily, že "raněných bylo takové množství, že nebylo možno v čas je odvézti. V lesíku u Lípy nalezeno pět dní po bitvě patnáct našich raněných vojáků. Pět dní neměli ani obvazku, ani co jíst. Nemohli již mluvit a jen žalostné oči jejich prosily, aby se lidé nad nimi ustrnuli". Vyhledávání a odnášení raněných bylo zdlouhavé a v bitvě u Turnova se zdravotníci za pomoci civilistů vydali hledat raněné až následujícího dne "po nočním odpočinku". Ale ani ti, kteří byli odneseni do provizorních lazaretů, na tom nebyli nejlépe. Otřesné hygienické podmínky, nedostatek personálu a nevhodné umístění lazaretů bylo příčinou toho, že velká část raněných umírala ve velkých bolestech bez naděje na uzdravení. Nelichotivě popisovaly 1. července 1866 Národní listy lazarety v Jičíně, kde byl nedostatek všech potřebných věcí a "nejeden vojín zastavoval si z ran srčící krev hrstí sena." Většinu vojáků, kteří se do lazaretů dostali s střelným poraněním končetin, čekala často zbytečná amputace, a to ještě s nejistým výsledkem. Nešťastníky ohrožovala otrava krve a sněť. V dnešní době je těžké si představit, že na slámě, či matracích nasáklých krví a hnisem leželi muži s těžkými poraněními hlavy, páteře či průstřelem obou očnic. Řada z nich dokonce přímo na holé zemi. Často i na ulicích a v zahradách.

Lékaři obou znepřátelených stran se ještě týdny a měsíce navzájem obviňovali z neschopnosti, lenosti a špatných lékařských postupů. Mezi těmito naprosto protichůdnými informacemi je těžké najít pravdu, ale skutečností zůstává, že lékařů a zdravotnického personálu bylo zoufale málo. K závažným případům se tak dostávali i medici, civilní lékaři bez velkých chirurgických zkušeností a řada dobrovolníků. Ve Všestarech, píše ve své zprávě o inspekční cestě po lazaretech prof. Dumreicher, převazovali ošetřovatelé raněné tak necitlivě, že ti "bolestí vyli, až jsem toto místo opustiti musel". Skutečností je i to, že mnoho lazaretů bylo nevhodně umístěno. Například ve Dvoře Králové byli ranění dokonce určitou dobu umístěni v těsné blízkosti jatek a v Hradci Králové v pevnostních kasematech. Jako nevhodné se ukázaly i těžko větratelné kostely.

Ke všemu utrpení se ještě přidala cholera, která od července začala nemilosrdně řádit. Ta si údajně vyžádala v celém rakouském soustátí (Čechy, Morava, Dolní Rakousko a Uhry) na 120 tisíc obětí. Na území dnešního okresu Jičín jí padlo za oběť 3000 lidí a přímo v Jičíně, kde se cholera objevila v září a její epidemie kulminovala v říjnu, zemřelo 225 nakažených. V Prusku údajně zemřelo na choleru ještě více osob jak v zemích rakouské monarchie. Desetitisíce padlých a raněných pak doplnily tragický výčet léta roku 1866.

(to)