Ředitelka nakladatelství Lidové noviny si nestěžuje, publikace s historickou tématikou jsou mezi čtenáři stále velmi žádané
Ředitelka pražského Nakladatelství Lidové noviny Eva Plešková zavítala minulý týden do Jičína, kde se setkala s ředitelem Státního okresního archivu Jindřichem Franckem a zástupci jičínské radnice. Důvodem její návštěvy byla připravovaná kniha Dějiny města Jičína. Vedle Francka se na ní autorsky podílí také archeoložka Eva Ulrychová, Michaela Líčeníková, Jan Hendrych a fotograf Jiří Albrecht.
FOTO: jn
Jičín - Ačkoliv neexistují přesné statistiky, hodnotící vkus a zájem českých čtenářů, jisté je, že velká část z nich při výběru nových knih velmi často sáhne po publikacích s historickou tématikou. Na tyto tituly se u nás už několik let specializuje pražské nakladatelství Lidové noviny. Jeho ředitelka Eva Plešková si podle svých slov na zájem čtenářů stěžovat v žádném případě nemůže.
Nakladatelství funguje samostatně od roku 1993, za tu dobu vydalo desítky knih hned v několika edicích. Jednou z nich jsou i Dějiny českých měst. V ní zanedlouho vyjde reprezentativní publikace věnovaná Jičínu. "Kniha o Jičíně by se mohla na trhu objevit na jaře příštího roku, rozhodně nechceme nic uspěchat," oznámila Eva Plešková během své návštěvy u autora díla, ředitele státního okresního archivu Jindřicha Francka. S Evou Pleškovou jsme při té příležitosti hovořili o činnosti nakladatelství.
Dohodli jste se s doktorem Franckem na konkrétním termínu, kdy by měla vyjít jeho kniha, mapující historii Jičína?
Já si myslím, že reálný je březen 2002. Pan doktor Francek je vynikající historik, velkou část textu má už hotovou, ale nechceme za žádnou cenu nic uspěchat. O kvalitě textu není žádná pochybnost, ale přece jen je dobré propracovat některé detaily. Je také potřeba dopsat kapitolu, která se týká kunsthistorie, architektury, urbanismu, kterou dávají dohromady spolupracovníci z Prahy a těm bych ještě dala určitý čas.
Kolik českých měst se kromě Jičína dočká knižní podoby?
Vydali jsme Kutnou Horu a Prahu. V tuto chvíli máme rozjednáno zhruba pětatřicet svazků, takže absolvujeme takové náročné putování po republice. Mně na tomto projektu nesmírně těší jedna věc. Vesměs sto nebo sto padesát let nevyšly dějiny jednotlivých českých měst, a to z celkem zřejmých důvodů. Za Rakouska nebyl zájem, neexistovala podpora. Tehdy se této problematice většinou věnovali různí gymnaziální profesoři více méně na koleně. První republika měla příliš krátké trvání, pak následoval protektorát a po něm nastoupil komunismus, který všechny archivy uzavřel a podřídil ministerstvu vnitra. Spousta věcí v té době byla tajena a nebylo možné historii interpretovat otevřeně. Od poloviny devatenáctého století tedy nikdy nenastalo dostatečně dlouhé období, aby takováto velkorysá edice vůbec vznikla. Teprve až nyní děláme poctivě lokální vědeckou práci, což je velmi zajímavá situace.
Jak na nabídku nakladatelství zareagovali v jednotlivých regionech?
Nyní porovnávám různé pokusy, které byly v této záležitosti uskutečněny. Pro mě bylo zajímavým zjištěním, že historický ústav Akademie věd s jedním odborným pracovištěm v Německu vypracoval encyklopedii, adresář českých měst a městeček, ale ten se jim příliš nepovedl. S překvapením totiž zjistili, že není proveden základní výzkum na lokální úrovni, a že tedy nemají z čeho čerpat. Uvědomila jsem si to i po rozhovoru s ředitelem historického ústavu. Vzhledem k těmto okolnostem jsme se v našem nakladatelství rozhodli, že se o něco takového pokusíme. Druhé upozornění, kterého se mi dostalo v okamžiku, když jsme začali jednat s osobnostmi v jednotlivých městech, bylo rovněž překvapivé. Většinou nám totiž odpověděli, že oni sami nemají zpracovány své vlastní muzejní archivy a depozitáře. A to byl další impulz. Je také možné, že díky tomu nyní vyjde na světlo řada zajímavých informací. Samozřejmě, že v mnoha okresech jsou místní odborníci aktivní a postupně zpracovávají a třídí jednotlivé materiály a prameny, ale nikdo je dosud neoslovil s takto ucelenou koncepcí a nedal jim zadání. Většinou se totiž věnují dílčím problémům, například archeologii nebo lidové architektuře. Dalším pozitivem je, že se vytvoří i jakýsi most mezi Prahou a regiony.
Která z edicí ve vaší nabídce je stěžejní a těší se největší čtenářské oblibě?
Já si myslím, že trošku něco jiného je obliba a něco jiného je stěžejnost. Největší oblibě se samozřejmě těší Dějiny států, což je komerčně nesmírně úspěšná edice. Ta tvoří takovou základní referenční osu, která přináší informace o světových dějinách. My se do této edice snažíme vybírat tak kvalitní předlohy, aby byly platné řekněme dalších deset až patnáct let. Za stěžejní ale považujeme jiné edice. Osobně preferuji edici, která se jmenuje Česká historie. Ta je postavena na hvězdách našeho současného historického nebe, ať už to je pan doktor Třeštík, profesor Šmahel a další známí odborníci, kteří působili třeba na místech ředitelů historických ústavů nebo založili určité historické školy a nyní vydávají monografie. Ty monografie nepřicházejí od data k datu, ale zpravidla jde o témata, která mají tito autoři rádi a tím pádem je dokáží velmi dobře zpracovat. Tato edice je také komerčně velmi úspěšná, ale řekla bych, že jejím hlavním výstupem je naprostá historická elita a kvalita.
To znamená, že lidé mají o dějiny a historii jako takovou velký zájem. Čím si to vysvětlujete?
Odpověděla bych nejspíš slovy Dušana Třeštíka, který je uznávaným teoretikem a popularizátorem české historie. On říká, že v této zemi máme po roce 1989 velký problém s vlastní identitou, že doba Palackého je dávno pryč a od té doby nebylo na stole nic nového. Neobjevila se jediná osobnost, která by vypracovala nějakou centrální tezi historie českých dějin. V podstatě všichni se snaží hledat odpovědi v dílčích svazcích, porovnávají různá odbobí a v jednotlivých monografiích se snaží najít určitou stopu k té jednotné myšlence. Ostatně tato myšlenka se hledá obtížně i mezi samotnými historiky. Oni se spolu nesmírně hádají a sledují, kdo je s kým, a kdo proti komu. A pokud někdo z nich přijde s nějakou kontroverzní tezí, tak se na něj ostatní vrhnou. Nic ve zlém, protože takovéto hádání je mnohem zajímavější, než kdyby byli všichni zajedno. Proto si myslím, že zájem čtenářů o historické publikace přetrvává a tato nepolevující poptávka bude určitě ještě dalších mininálně deset let pokračovat.
Zatím tedy není na knihkupeckých pultech nějaká syntéza českých dějin?
Pokud vím, tak není. Samozřejmě jsou činěny pokusy našich konkurentů, podobné knihy vydává například nakladatelství Paseka. Ale v těchto publikacích není obsažena teorie, není tam řečeno, že by se v tomto určitém století české země etablovaly tímto způsobem v nějakém kontextu a proč. Je tam spousta dat a publikace je vlastně takovou referenční příručkou. Ale zatím není k dispozici nějaký rozsáhlý svazek o českých dějinách, který by obhajoval konkrétní centrální myšlenku.
A důvod?
Domnívám se, že v tuto chvíli se všechno přehodnocuje, skoro bych řekla z extrému do extrému. Uvedu příklad. Teď probíhá výstavní projekt Sláva barokní Čechie, kde je najednou baroko hodnoceno zcela opačně, než v předchozích obdobích. A zase se už ozývají hlasy, že je to přehnaná interpretace. Zdá se, jakoby se ty extrémy vylaďovaly. V relativně krátkém časovém úseku tady probíhá přirozená diskuze a ještě chvíli potrvá. Týká se například i doby husitství a dalších dějinných úseků.
Jaká je vůbec spolupráce nakladatelství s historiky? Je to tak, že oni za vámi přicházejí sami s nějakým námětem, nebo jsou přímo oslovováni?
Spolupráce je obousměrná. Když máme určitý projekt, tak jako je třeba edice Dějiny českých měst, vyhledáváme vhodné kandidáty, dostáváme například doporučení z univerzitní fakulty, kde máme své editory a kolegy, kteří částečně pracují pro nás. Vydáváme také časopis Dějiny a současnost, kde se objevují články řady klíčových autorů z historické obce. Pokaždé, než něco připravíme, tak se nejprve zeptáme a necháme si poradit. Následně srovnám informace a pak se obrátím na konkrétní osobu. Anebo si nechám ten nápad vymluvit, pokud mi je řečeno, že jde o nesmysl a v daném okamžiku by se vytvořilo nějaké nepovedené dílo. Mezi námi probíhá vzájemná diskuze, rozhodně nelze říct, že by autoři nařizovali nakladatelům, co mají tisknout nebo naopak.
(jn)
Válka roce 1866 urychlila vznik dvou nových států s velmocenskými ambicemi v Evropě
Válku z roku 1866 z pohledu celoevropských dějin 19. století přiblížil posluchačům přednášky v Jičíně minulý týden známý historik Dušan Uhlíř. Ve svém příspěvku se soustředil především na sjednocovací procesy, které probíhaly v Německu a Itálii. To, že se na mapě tehdejší Evropy objevují dva nové státy, které měly velmocenské ambice - Německo a Itálie - bylo jedním z hlavních momentů devatenáctého století, který předznamenal další vývoj starého kontinentu. Krátce před přednáškou hovořil Uhlíř (vlevo) s ředitelem jičínského muzea Jaromírem Gottliebem.
FOTO: jn
Jičín - Přestože válku v roce 1866 vnímáme především jako lokální záležitost, která se nás bezprostředně dotýkala, její dopad výrazně přesahoval hranice českých zemí. Právě o tom hovořil během své přednášky v Jičíně známý historik Dušan Uhlíř, který působí na Slezské univerzitě v Opavě a současně přednáší také na Masarykově univerzitě v Brně.
Ve svém příspěvku se zaměřil zejména na příčiny a důsledky tohoto tragického konfliktu. Jako jeden ze zásadních momentů vyzdvihl geopolitické změny. Na mapě tehdejší Evropy se totiž v důsledku střetu Pruska a Rakouska (kvůli zdánlivě bezvýznamné provincii Šlesvicko - Holštýnsko) objevují dva nové státy s velmocenskými ambicemi, Německo a Itálie.
"Sjednocovací proces v obou zemích probíhal souběžně. Válka v roce 1866 představovala předposlední krok k sjednocení Německa. V tomto období vyvrcholila naprostá hegemonie Pruska, které vytlačilo Rakousko z tehdejšího říšského prostoru. Vlastním dovršením sjednocovacího procesu byla pak dvoutýdenní válka prusko - francouzská v roce 1870," upozornil Uhlíř. Takřka ve stejné době se naráz objevily v Evropě dva velké sjednocené státy, které se okamžitě začaly prosazovat ve světové politice. Ty ale přicházejí na scénu, když už je svět tehdejších kolonií rozdělen, především mezi Angličany, Francouze, Holanďany a Španěly. "A protože i Německo a Itálie také něco z tohoto bohatého stolu chtěly získat, k tomu směřovaly další expanzivní politiku nejen v Evropě, což je vede do nových dobrodružství, která později vyústí v první světovou válku."
Za sjednocovacím hnutím u obou velkých národů byl především nacionalismus, jenž v Evropě probudila koncem 18. století francouzská revoluce a napoleonské války. Francie toto hnutí vyvolala tím, že obě země okupovala. "Mělo to i své pozitivní stránky, protože Napoleon vlastně velkou část Itálie sjednotil pod svou vládu. On vytvořil takzvané Italské království a byl současně císařem Francouzů a králem Italů. A to, že je sjednotil, byť jen nakrátko, v nich vyvolalo vědomí, že k sobě patří. Vědomí národní sounáležitosti tedy probudil Napoleon a podpořil nacionalismus jako odpor proti francouzské okupaci, totéž probíhalo i na území Německa. To svého času bylo rozdrobeno až na dvě stě samostatných a vesměs drobných subjektů, jejichž počet se po Vídeňském kongresu kolem roku 1815 snížil na sedmatřicet menších států," poznamenal Uhlíř.
Zatímco v Německu hrálo prim Prusko v čele s králem Vilémem a kancléřem Bismarckem, v Itálii mělo podobné postavení Sardinsko - Piemonské království. Přestože nacionalismus z dnešního pohledu paradoxně pomohl urychlit sjednocení Německa a Itálie, současní historikové jej považují za brzdu dalšího vývoje, za něco, co je už překonané. "Přestože na mnoha místech i dnes přetrvávají odstředivé tendence, nakonec se musí prosadit občanská společnost, i když to bude těžké. Domnívám se, že tady u nás se k ní dopracujeme poměrně snadno, ale na Balkáně to potrvá ještě mnoho generací. V tomto regionu je nebezpečný antagonismus dán nejen nacionálně, ale také nábožensky," konstatuje Uhlíř.
Současná historiografie neočekává, že by se mohly objevit nějaké nové skutečnosti, které by pozměnily pohled odborníků na prusko - rakouskou válku a události s ní související. "Obávám se, že už se nic zásadního neobjeví. Archivy z tohoto období jsou už dlouho zpřístupněny, na ně se nevztahovalo embargo jako například na problematiku nejnovějších dějin, speciálně komunistického období," říká Uhlíř. Prameny byly přístupné a tato záležitost je, jak řekl, už dostatečně objasněna. "Pravdou je, že v našich archivech je ještě spousta neprobádaných rodinných archivů, mám na mysli hlavně archivy šlechtických rodin, k nim se teprve postupně přistupuje. Tam by se třeba mohla objevit nějaká zajímavá korespondence, ale nemyslím si, že by se našlo něco, co by zásadně změnilo obraz tohoto období."
(jn)
Dnes začíná tradiční festival Banjo Jamboree
Kopidlno - Dnešním dnem začíná v pořadí již 29. ročník tradičního bluegrassového festivalu Banjo Jamboree. V areálu kopidlenského Autoklubu se příznivcům tohoto žánru představí podobně jako v minulých letech nejen domácí kapely, ale i hosté ze zahraničí. Letos přijede například skupina Spruce Pine z Nizozemí, New River Train z Rakouska či slovenský Fragment.
Program zahájí dnes od 18 hodin pražská kapela Black Jack. V průběhu večera dále vystoupí skupiny Pražce, Fámy, B. G. Comeback, E. G. Revival, Monogram, B. G. Cwrkot, Fragment a Relief.
V sobotu dopoledne proběhne vystoupení pěti vítězných kapel z předkol Banjo Jamboree v rámci Free scene. Od 13 hodin potom odpolední sérii bluegrassové muziky odstartuje dnes již legendární domácí kapela Větráci, která stála u zrodu tohoto festivalu. Odpoledne se na jevišti objeví kapely Dřevěná tráva, Poutníci, Country Cocktail, vítězná kapela z Free scene, The Lusatian Grass, Spruce Pine a Cop.
V přestávce mezi vystoupeními budou honorováni noví členové Dvorany slávy Banjo Jamboree a dojde k vyhlášení vítězů ankety Bluegrassové asociace pro tento rok. V závěrečném večerním programu se před diváky objeví kapely Vabank Unit, Kapela hvězd, The Log, New River Train, Modrotisk, Petr Brandejs Band, Sunny Side.
(red)
