V těchto dnech si připomínáme úmrtí významného českého spisovatele z našeho kraje, bělohradského rodáka Karla Václava Raise, který zemřel 8. července 1926 v Praze.

O Raisově tvorbě bylo napsáno mnohé, a tak nechci opisovat encyklopedie. Je pravda, že v dnešní době Rais už zdaleka není tak čteným autorem jako na přelomu 19. a 20. století. Možná si ale čtenáři vzpomenou na televizní dramatizaci jeho povídky Jako kníže Rohan, kde Rais popisuje, jek může s člověkem "zamávat" dědictví, peníze a pocit nadřazenosti. Stále mám v paměti herecké mistrovství Vladimíra Menšíka a dalších představitelů hlavních rolí. Třeba na této hře se dá dokázat, že Raisova tvorba, pochopitelně poznamenaná svou dobou, není přežitá. Problémy, které autor ve svých povídkách a románech nastolil, jsou mnohdy aktuální i dnes.

Vladimír Silovský

Se jménem Vladimír Silovský jsem se poprvé setkal jako dítě, když jsem sbíral poštovní známky. Teprve mnohem později jsem se dozvěděl, že se tento významný grafik a ilustrátor narodil 11. července 1891, tedy před sto deseti lety, v Libáni.

Vladimír Silovský studoval na uměleckoprůmyslové škole v Záhřebu v letech 1911 - 1913, na Akademii výtvarného umění (AVU) byl žákem Maxe Švabinského. Byl členem SVU Mánes a Umělecké besedy a zakládajícím členem SČUG Hollar. Po druhé světové válce se stal profesorem a v letech 1958 - 1961 byl rektorem AVU. Silovský patřil mezi představitele tzv. sociální grafiky. Známý je například jeho cyklus Jičínský kraj. Ilustroval také knihy (např. Povídky A.E.Poe nebo Paralipomena P.Bezruče). Věhlas získal právě díky známkové tvorbě a užité grafice.

Vladimír Silovský zemřel v Praze 26. dubna 1974 ve věku 82 let.

Václav Šolc

Když se řekne Sobotka, mnohý z nás si spojí toto městečko pod Humprechtem se jménem Fráni Šrámka. V těchto dnech si ale připomínáme sto třicáté výročí úmrtí dalšího významného soboteckého básníka, Václava Šolce.

Ten se narodil den před Štědrým dnem 23. prosince 1838 v Sobotce jako syn rolníka. Absolvoval jičínské gymnázium a začal studovat na filozofické fakultě v Praze, obor dějiny. Studium nedokončil. Trpěl nedostatkem prostředků a potom jej lákalo divadlo, a tak se vydal s kočovnou společností po vlastech českých. V mladém věku, dvaatřiceti let, umírá v Sobotce na zápal plic 14. července 1871. Jeho brzký konec byl vlastně důsledkem nedostatku financí a trpkých osobních zkušeností. Nepatřil k žádné básnické generaci, ale hlásil se k pokrokovým národním tradicím. Svojí tvorbou (oficiálně vydal v roce 1868 jedinou sbírku Prvosenky) se zařadil mezi autory epických a lyrických veršů. Byl talentovaným básníkem, kterému nebylo dopřáno dozrát ve své tvorbě. Přesto má jeho jméno stálé místo mezi českými básníky 19. století.

Václav Franc

Prochoroviny

Jsou to dnes více než v minulosti noviny kulturní, glosující osobitě, většinou uznale kulturní dění v Jičíně. Očividné jsou Prochorovy sympatie ke všemu netradičnímu, nekonformnímu, ke tvůrcům mladým, hledajícím. A pak k půvabu dívek a žen. Literární příloha k číslu z 15. června, které je převážně věnováno aktivitám v jičínské koleji, je tentokrát z pera samého Prochora a těží z jeho rodinné dovolené v Řecku. Zápisky jsou zajímavé a svědčí o vnímavosti autora, který vidí a cítí daleko více než běžný turista. Jednotlivé záznamy často končí nějakým moudrem čerstvého šedesátníka, který si rád zafilozofuje o životě a jeho hodnotách.

(Ú)

Arkádové nádvoří zámku ještě dnes žije divadlem

Dnes se ve 21 hodin posledním a v pořadí sedmnáctým představením v řadě rozloučí s publikem na arkádovém nádvoří zámku herci Volného hereckého sdružení. Večer v tomto zcela autentickém prostředí sehrají jednu ze svých inscenací: Kulhavý mezek aneb Výbuch na jičínském zámku loni zesnulého dramatika Odlřicha Daňka. Z jejich repertoáru byly střídavě k vidění také hry Tři Marie a Mastičkář a Lavička. Pro dětské publikum připravilo VHS pět odpoledních představení Krakonoš a trpaslíci.

Úctyhodnou, téměř čtrnáctidenní přehlídku, kdy se den co den hrála někdy i dvě představení po sobě, vzalo na svá bedra Volné herecké sdružení ve spolupráci s městským úřadem a okresním muzeem a galerií. Na otázku, proč se tento náročný podnik herci rozhodli podstoupit, má jeden z protagonistů, Martin Zajíček, jednoduchou odpověď.

"Proč? No protože jsme tady před pár lety zkusili hrát se Studentským divadlem. Předtím o tom pouze mnoho divadelníků v Jičíně mluvilo, ale nikdy nic se neudálo. Prvně na zámku hrálo Studentské divadlo Starou historii a o rok později jsme na druhém nádvoří s tímto souborem uvedli Rytíře hořící paličky. A od té doby se tady už nic takového nedělalo, a tak jsme si letos řekli, že by byla škoda tento nádherný prostor nechat bez využití," líčí Zajíček.

Herci ale sami přiznávají, že je mnohadenní přehlídka v podání jednoho divadelního souboru vyčerpávající. "Naštěstí se kolem nás pohybuje řada obětavých lidí z řad K-klubu a podobně, kteří nám opravdu nezištně pomáhají zvučit, nasvěcovat, s přípravou jeviště, hlediště i s propagací," oceňuje práci kolektivu Zajíček. Jeho kolegyně z Volného hereckého sdružení Nina Martínková jen potvrzuje, že arkádové nádvoří jičínského zámku nabízí nejen pro divadlo, ale třeba i koncerty, neopakovatelnou atmosféru. "Určitě by nebylo od věci, kdyby se tady podařilo založit nějakou novou tradici letních divadel na zámku," tlumočí názor i dalších členů VHS.

Myšlenku uspořádat každoročně festival, který by se neomezoval jen na čtrnáct dnů, ale mohl by trvat i po celé letní prázdniny, vidí Zajíček jako reálnou. "Mohla by se tu vystřídat řada souborů, vždyť jen v Jičíně jich je několik. Je to ovšem záležitost nejen organizační, ale hlavně finanční. Letos nám vyšlo město vstříc. Zaplatilo krásný plakát, jehož návrh vytvořila Věra Mohylová, a poskytlo nám devítitisícový příspěvek na režii. Jiná věc je, že musíme vybírat vstupné, aby bylo na zaplacení honorářů hercům, ale na to zatím není. My všichni jsme do toho šli s tím, že to jeden rok zkusíme a uvidíme, bude-li možné festival příští sezonu zopakovat."

Samotné Volné herecké sdružení nyní chystá další premiéru, absurdní komedii z 18. století, kterou napsal Hans Christian Krabe. V představení, které upravil a režíruje Josef Lédl, se vedle několika "stálých" členů VHS představí i některé známé osobnosti, například Vladimír Čech, Klára Sedláčková (film Kytice) a Radim Kalvoda (seriál Zdivočelá země).

(jn)

První sobotecký továrník

FOTO: archiv autora

A tak, když si Václav Novák zařídil v Sobotce dílnu, začal anglický hvozd propagovat. Měl úspěch. Hvozd šel na odbyt a roku 1842 jím vybavil i Měšťanský pivovar v Plzni. Dílnu zvolna rozšiřoval. Z Anglie si dal dovézt dva velké průstřižníkové stroje, které vzbudily v Sobotce značnou pozornost. Novák se ženil ve dvaatřiceti letech 21. ledna 1840 v Benátkách nad Jizerou s Františkou Husovou, dcerou tamního řeznického mistra. Oba svědky měl ze Sobotky. Byli to měšťané Josef Šimek a Václav Macoun. Číst a psát se nikdy nenaučil. Písemnosti mu vedla manželka, která mu také pravidelně předčítala z novin. Pro svůj podnik postavil rozsáhlý objekt v Turnovské ulici, na domě má dnes pamětní desku. V sousedství pak vznikl podnik Thámův a spolu pak vytvořili jakousi průmyslovou zonu, jak se dnes říká. Václav Novák zemřel 11. března 1891, jeho manželka 28. září 1908.

Zatímco prvního syna, J.V. Nováka, nechal vystudovat na pražské i vídeňské technice (byl to zakladatel proslulé továrny na pivovarské stroje, s jejímiž výrobky se dodnes v pivovarech setkáváme a majitel jedné z největších soukromých galerií, jejíž nejznámější obraz, jediné signované dílo Pasqualina Veneta, visí v Národní galerii - viz. Oko 3/93), druhý syn Václav (nar. 26. října 1843) převzal otcovu dílnu. Podstatně rozšířil sortiment, vyráběl i parní mlátičky a jeho specialitou se stala ohromná kamna, jimiž vybavil r. 1892 učitelský ústav i seminář Borromaeum v Hradci Králové a roku 1893 novostavbu sobotecké školy. Jeho kamna získala roku 1899 na výstavě architektury a inženýrství zlatou medaili. Zaměstnával jistě dobré řemeslníky. Sám císař pán udělil dílovedoucímu Jos. Karáskovi za více jak padesátiletou věrnost Novákově podniku stříbrný záslužný kříž.

Václav Novák ml., majitel strojírny, měšťan sobotecký, člen obecního zastupitelstva a dlouholetý předseda zpěváckého spolku Bendl zemřel svobodný a poměrně mlád (63 let) 25. června 1906. Tehdy už pracovala v Sobotce strojírna Jana Jaroše, klempíř Karel Folprecht a v Markvarticích vyráběl znamenité pluhy a další zemědělské nářadí (většina zemědělského nářadí vznikala tehdy v dílnách kovářských mistrů) kovář a strojník František Haken. Proslulosti Novákovy strojírny však už nikdo z nich nedosáhl.

Z větších podniků tu byla parní tírna lnu Jaroslava Peldy a tři podniky na výrobu soukenné obuvi ve velkém: Hynek Slavík, Rajmund Kuchař a Otakar Pelda. Dožíval tu poslední barvíř, Ant. Svoboda ze slavné éry cechovní soukenické barvírny. Zato tu bylo pětapadesát ševců, které zásobovala i Thámova koželužna.

Dnes už jen zanedbané hroby na soboteckém hřbitově připomínají slávu Novákovy strojírny.

(S)

Situační plán městského hřbitova

Zanedlouho tak každý návštěvník hřbitova na Novém Městě bude mít možnost vyhledat například místo posledního spočinutí spisovatele a redaktora jičínského Krakonoše Ladislava Sehnala, národního buditele, spisovatele a ředitele jičínského gymnázia Františka Šíra, hrobku lékařské rodiny Kukulů, hrob básnířky a spisovatelky Irmy Geisslové, herečky Věry Ferbasové a dalších.

(mar)

Nahatý císař i na festivalu

Koncem jara proběhla v K-klubu premiéra hry Císařovy úplně nové šaty, kterou jste spolu s Hankou Krásenskou režíroval. Jak to vypadá s představením dnes, v době prázdnin?

Je to již čtrnáctá hra od roku 1994, kdy v K-klubu vznikl dramatický soubor. Představení má za sebou několik repríz a řekl bych, že herecké výkony se zlepšují. Hra se takzvaně "usazuje". Je nutno vzít v úvahu, že většina členů souboru byli úplní začátečníci a třeba Václav Vítek přezdívaný Krtek říká, že když hrajeme podruhé nebo potřetí, je si člověk víc jistý, ví už o reakcích publika na určitá místa v ději.

Máte jako režisér taky trému?

Ano, trému mám vždy před premiérou, ale ta pak pomalu opadá i u herců a po odehraných reprízách mohu říct, že se všichni cítí na jevišti jako doma.

Můžeme se těšit na další představení?

Určitě. Hru chceme přetáhnout do další sezóny a vystoupit s ní na festivalu Jičín - město pohádky.

Jaká byla atmosféra při zkouškách?

Většinou příjemná, práce s mladými lidmi je jiná než s dospělými. Mladí jsou víc přístupnější a tvárnější. Mají bezprostřední chování a naopak je někdy těžší je naučit divadelní disciplíně. Dospělí zase mají navrch pokud jde o životní zkušenosti, ale nechybí jim ani nadšení a zápal pro hru, což předvedli například ochotníci z Kacákovy Lhoty v Dezertérovi z Olšan. Rád bych s nimi v budoucnu ještě spolupracoval.

Má ochotnické, a zvláště studentské divadlo budoucnost?

Rozhodně ano. Svědčí o tom i činnost některých okolních souborů, třeba v Hořicích nebo Nové Pace.

Dodnes je v diváckém povědomí vaše inscenace Goldoniho Poprasku na laguně. Myslíte si, že ze současného souboru vyroste soubor stejně kvalitní jako ten, který zmíněnou hru nastudoval?

Podle mě k tomu mají hodně předpokladů. Alespoň pokud usuzuji z ohlasů na "Císaře". Záleží to ale hlavně na nich. Rádi samozřejmě uvítáme i nové tváře.

Jaký je osud bývalého souboru Studentského divadla?

Soubor se v loňském roce rozpadl, což je u lidí v tomto věku naprosto přirozené. Odcházejí studovat jinam, pracují mimo Jičín. Vždy se však mezi nimi najde někdo, kdo se divadlu věnuje dále. Za dobu od vzniku "Káčka" odešlo na umělecké školy nejméně deset mladých lidí, takže na naše bývalé členy můžete narazit na Státní konzervatoři Praha, na DAMU, JAMU nebo Soukromé herecké škole Praha, kde se dokonce hovoří o tzv. Jičínské sekci.

(hel)