Koncem loňského roku se na knižních pultech objevila zajímavá kniha Šimona Lomnického z Budče (1552-1623) Kupidova střela, která vyšla poprvé v roce 1590. Autor se v ní zabývá především smilstvem, o němž uvádí: "Smilstvo prosté jest, když hřešící oba jsou sobě volni, svobodni, nemajíce závazku manželského ani slibu stavu duchovního, nedopouštějíce se smilstva na místě posvátném, aniž jsou zprzněni proti přirození, sodomským hříchem proklatým, on panicem, ani ona pannou není, nejsouce ani sobě krevností a přátelstvím příbuzní, ani který z nich jeden druhého nutí ke hříchu, ale oba dobrovolně v tom hříchu sobě svolují, to a takoví smilníci slují, aneb to se jmenuje smilstvo prosté". Příčiny deliktu spatřuje v zahálce, opilství, babách svodnicích, protože ty jsou "... třikrát horší nežli čert, věř tomu, že to není žádný žert", a ve špatných příkladech.

U soudu se mohla panna nebo vdova, obviněná ze smilstva, což dokazovalo zpravidla až její těhotenství, bránit konstatováním, že k sexuálním stykům svolila pod slibem manželství nebo že byla znásilněna. Pokud konšelé nevzali v úvahu kompetenci duchovních soudů v manželských záležitostech a delikventy přiměli k sňatku, mohla být taková vynucená manželství rozváděna. Mezi tresty za prosté smilstvo převažuje vymrskání a vypovězení z města i panství, v 18. století se stále častěji užívalo trestu nucených prací. Poněkud přísněji byly posuzovány ženy, muži obvykle vyvázli s pokutou nebo jiným nevelkým trestem. Podmínečné odsouzení k smrti doprovázely tresty stání na pranýři nebo v kostele. Ty měly sice zneucťující ráz, avšak pro ženy lehčích mravů byly jistě dobrou reklamou. Podmínečné odsouzení k trestu smrti nebrali provinilci příliš vážně, a tak se hledaly jiné možnosti řešení. Na zemském sněmu zazněl v 16. století požadavek, aby vrchnosti omezily opilství svých poddaných, aby jim nepovolovaly posvícení, přástky a hry, při kterých dochází často k sexuálním trestným činům.

Znásilnění formuloval Koldín takto: "... násilí aneb podav jest, když by na ženu neb pannu od někoho mocí a bezprávně bylo saženo tak, že by násilným skutkem panna k porušení a žena poctivá o poctivost svou přijíti musila". Pro násilníky požaduje trest smrti stětím nebo vpletením do kola. Povinností ženy bylo ovšem prokázat, že šlo vskutku o znásilnění, proto "...má křičeti a za pomoc křikem lidí žádati. Neb jestliže by nekřičela, ale mlčela, tehdy v domnění by byla, že jest k skutku sama dobrovolně povolovala. Ale má křičeti aneb hned znamení svého násilí a porušení lidem předložiti a ukázati. A provedla-li by potomně před právem takový křik svůj i podávení svého znamení, jakožto ukrvavení, zedrání aneb strhání na sobě roucha, tehdy žalobu svou proti násilníku obdrží". Ke znásilnění podotýká Lomnický, že tento hřích násilí "... odnímá pannám panenství, kteréž jest poklad ve světě nejdražší, jakž dí duch Boží: Všeliká věc vážná není hodná, za odměnu zdrženlivé duše, neb všecky věci viditelné na zemi, důstojnost panenská převyšuje".

V roce 1652 svědčila v Sobotce Kateřina, dcera zemřelého Jana Slouhy, že se ji pokusil znásilnit Jan Prokůpek: "... já jdouce napřed k lesu a on Prokůpek za mnou, jemuž vyhnouce se z cesty, řekla jsem: Jene, jděte napřed, ať není draho. On mně na to žádné odpovědi nedal. A když jsme pošli dále k dubům do lesa, obrátil se ke mně týž Prokůpek a řekl: Kateřino, budeme se milovati. Já mu odpověděla: Netrvám, sejde z toho. Vtom mne on za krk popadl, škrtil, proti srdci bil, zranil, zkrvavil a hanebně obnažoval, říkajíce, že co se jemu budu brániti. A já řekla že budu, dokud duše bude ve mně. Také jsem ho hladila, pro Bůh prosila, aby mně toho nečinil. On pak nic přestati nechtíce, nežli abych jemu dala peníze, mne bil. Já jeho pro milosrdenství boží prosila, aby mne nebil, že jemu dám peníze. A tak, vybírajíce peníze z kapsy, všechny jsem jemu do jednoho krejcaru dáti musila, bylo jich 55 krejcarů. A tak, davše mu ty peníze, počala jsem utíkati, nebo sem se ho bála. On pak, vezmouce sochor veliký, tu na cestě za mnou se s ním sháněl. Já pak křičíce hlasem velikým, byli by tu kdo dobří o pomoc. A tu hned se našli lidé, slyšíce můj křik, nějací sekáči 2 a osoby rytířské též 2. A on, jistý Prokůpek, spatříce je, ten sochor zahodil a dále do lesa utíkal, oni pak shánějíce se po něm ti sekáči, když ho první dohonil, tehdy mu se postavil a druhý sekáč dostihujíce prvního, i zůstal tu státi a dal se jíti".

Sňatkem skončil proces Doroty Kalouskové a Jiřího Krejčíčka roku 1654 v Jičíně. Městský písař o něm napsal: "... ačkoliv Jiřík Krejčíček, snad z lidského nadchnutí, chtěl se z toho hříchu smilstva vytáhnouti, však že předtím se k skutku v plnosti rady přiznal a potom na jiného to strkal, tím toho odbýti a sebe osvoboditi nemůže. Pročež z bedlivého povážení ouřadu Její Milosti paní hraběnky jim se vězňům toto ukládá a vyměřuje, aby ihned, prv nežli z vězení vyjdou, pokutu oba spolně 10 říšských tolarů ku právu složili a potom skrze správce církevního v manželství se kopulírovati dali. Pokuta pak tělesná se jim z jistých příčin promíjí".

V Kopidlně se dostal roku 1697 před soud Václav Kavka, a to pro četné krádeže a smilstvo. Hrdě se přiznal k tomu, že smilnil s devíti ženami. Apelační soud mu nevěřil a dospěl k názoru, že se spíše jen chlubil a odsoudil jej k nuceným pracím v trvání jednoho roku. V nedaleké Libáni byli v té době stíháni Josef Šťástka a Magdalena Žlutá, které čekaly čtvrtletní nucené práce. Poněvadž přes zákaz ve stycích pokračovali, vyměřil jim apelační soud v roce 1699 celkem jeden a půl roku těchto prací. V Jičíně si nevěděli rady s Barborou Hofmanovou, jež se pro smilstvo ocitla před soudem třikrát v letech 1700-1704. Navíc údajně přechovávala i kradené věci. Městská rada se proto obrátila na vrchnost i apelační tribunál o naučení, jak s takovou delikventkou dále pokračovat. Pro opakované smilstvo odsoudil tento tribunál roku 1723 Tomáše Bratku z Podhradí k trestu smrti stětím.

Z hořického vězení propustili konšelé v květnu 1731 Marii Štolbovou na reverz, v němž sama uvádí: "... skrze rozpustilost těla s Václavem mladším Bičištěm, tovaryšem pekařským, šesté přikázání přestoupivši, chlípností tělesnou jistý čas se kochajíce, neřádně jsme živi byli. Aby tehdy takové zlé k přetržení přišlo, od počestného práva konšelského drahný čas arestem šatlavním zasloužile jsem k potrestání přišla". Je pochopitelné, že při propuštění ochotně slíbila, že chce "... netoliko jenom podobných zlých a nepořádných skutků, ano i rozličných schůzek nočních všemožně se varovati, anobrž jiných a chvalitebných ctností a polepšení života se přidržeti".

O rok později soudili v Kopidlně Madlenu Tichou, jež vyznala, že smilnila se čtyřmi muži. Apelační soud uznal její hlavní vinu a rozhodl, aby vykonávala nucené práce po dobou dvou let. Když byl v Jičíně stíhán roku 1757 Jan Holoubek, měl pobývat celý rok jen v sousedském vězení, které "... jak cti, tak řemeslu jeho škodný býti nemá".

J. Francek (Dokončení příště)

Literární vodnická soutěž

Rozsah práce na téma "Jak si představuji vodníka Pivílka" je limitován jednou stranou formátu A4. Věkové kategorie ani literární styl nejsou blíže určeny. Díla označená jménem a adresou autora je třeba zaslat nejpozději do 20. srpna na adresu: Vodník Pivílko, Pivovarská 400, Nová Paka nebo je přinést na vrátnici novopackého pivovaru. Na obálku je třeba napsat heslo "Pivílko".

Všechna dílka posoudí odborná porota a autoři těch nejlepších budou 8. září vyhodnoceni a odměněni během programu letošních Vodnických slavností.

(red)

Křest Čermákovy knihy

(max)

Zajímavé knihy U Pašků

Příběh úspěšného advokáta.

Domino Kč 189,-

Morrell Totem

Policista z velkoměsta se usadil v městečku a domnívá se, že povede poklidný život. Netuší, jakým hrůzám bude zakrátko čelit.

Klokan Kč 189,-

Gombrich Příběh umění

Dotisk knihy světoznámého historika.

MF Kč 1498,-

NABÍZÍME:

CD - Čechomor - Proměny 01 * Video - Bitva o Británii

Nabídku nových knih pro vás připravuje Knihkupectví U Pašků, Valdštejnovo nám. 61, Jičín (tel.:0433/532 267).

1. června 1871 projel Novou Pakou první slavnostně vyzdobený vlak

V letošním roce uplynulo rovných 130 let od doby, kdy byla slavnostně zahájena železniční doprava na nově vybudované trati přes Novou Paku. Bylo to 1. června 1871, kdy Novou Pakou projel první slavnostně vyzdobený vlak s cestujícími. Zahájil tak novou éru v přepravě zboží i lidí a umožnil rychlejší a pohodlnější spojení s okolním světem. Nová Paka měla oproti mnohým jiným městům to štěstí, že se nového dopravního prostředku dočkala poměrně brzo, když už před touto stavbou trati se v roce 1858 k městu přiblížila železniční trať vedoucí z Pardubic do Liberce a její dvě stanice ve Staré Pace a Horkách pomohly přepravovat zboží do a ze vzdálených míst rakouského mocnářství.

V polovině 60. let 19. století bylo rozhodnuto o stavbě další nové dráhy, která Vídeň měla spojovat se severními Čechami, s odbočkami z Německého Brodu do Pardubic a z Velkého Oseku přes Chlumec nad Cidlinou a Paku do Trutnova. Trať, později nazvaná chlumecko - poříčská, se tak stala součástí společnosti C.k. privilegované rakouské severozápadní dráhy s označením ÖNWB vycházejícím z německého názvu Österreichische Nord West Bahn, která na její výstavbu dostala od státu koncesi.

Stavba byla rozdělena na jednotlivé úseky, které byly svěřeny jednotlivým stavebním podnikatelům. Zaměřené pozemky v oblasti Nové Paky byly vykoupeny prostřednictvím novopackého obchodníka a tehdejšího starosty města Josefa France. První práce, které začaly 15. prosince 1868, daly příležitost pro výdělek mnohým místním občanům a majitelům povozů. Stavba byla prováděna v oddílech, jichž bylo mezi Novou Pakou a Bělohradem asi deset. Na každém z nich pracovalo 30 až 35 dělníků. Práce na úseku z Nové Paky do Roškopova prováděli jako nájemci novopačtí obchodníci Josef Franc a Bedřich Fuchs spolu se stavitelem Františkem Wolfem.

Stavba trati jistě významně ovlivňovala život měst, kterého se bezprostředně dotýkala. Dokonce se bouraly některé domy a byly dělány velké terénní úpravy s prokopáním hlubokých zářezů a navážením vysokého náspu. Samotné nádraží bylo situováno dosti daleko od města, kde byla původně hluboká rokle, která byla zasypána vytěženým materiálem z budovaného tunelu a hlubokého, k němu vedoucího zářezu. Tunel, překonávající předěl mezi povodím řek Jizery a Cidliny, se budoval pod vedením italských tunelářů (barabů) a je dlouhý necelých 350 metrů.

Původní staniční budova byla skromná. Nádraží mělo pouze dvě koleje. K první přestavbě došlo v roce 1906-07, kdy byly zřízeny osobní pokladna a místnost pro spěšninová zavazadla. V roce 1908 po dostavbě přádelny byla do ní z nádraží zavedena vlečka. O dva roky později byla zřízena třetí kolej a prodloužena kolej skladištní. Novopacká obec se dlouho domáhala zlepšení prostředí celého nádraží. Její žádosti bylo nakonec vyhověno a s přestavbou a rozšířením nádražní budovy se začalo 8. října 1929. Železniční správa se k přestavbě uvolila až poté, kdy se obec zavázala převzít do své správy a udržovat příjezdovou komunikaci od státní silnice k nádraží. Touto přestavbou získala nádražní budova nynější podobu. Byl rozšířen a zastřešen peron s novým vchodem, vznikla čekárna II. třídy a zřízeny byly i nové WC. V těchto letech byla také provedena generální rekonstrukce zabezpečovacího zařízení, které v podstatě slouží dodnes.

Trať významně ovlivnila hospodářský život a měla velký vliv na vznik a rozvoj průmyslu ve městě a okolí. Současně s dráhou se stavěl i novopacký pivovar, který novou železnici plně využíval k přepravě svého piva do okolních měst. A protože obchody byly asi dobré, dostávali zaměstnanci packého nádraží pivní deputáty, pivo dokonce dostávaly vlakové čety, které jej přepravovaly. To vše skončilo po první světové válce.

Asi nejvýznamnější změnou, která na trati proběhla, bylo vytvoření vlakové zastávky Nová Paka Město, která dráhu přiblížila obyvatelům města. Myšlenka na vytvoření zastávky vznikla již ve 30. letech, kdy ředitelství gymnázia žádalo dráhu o možné zastavení školního vlaku, protože dojíždějící studenti to měli z nádraží daleko a v důsledku toho přicházeli do školy pozdě. Žádosti bylo vyhověno a první vlak zde zastavil 15. května 1934.

Jaroslav Vágenknecht (Dokončení příště)