Nové Noviny č. 30/013. srpna 2001str. 5

Pocit, že jsem pomohl lidem, kteří to potřebovali, byl za všechny peníze, říká šestaosmdesátiletý MUDr. Josef Machek

Donedávna aktivní lékař Josef Machek. Místo do ordinace dnes pravidelně jezdí z Nové Paky do Štikova, kde se věnuje práci na zahradě.

FOTO: jn

Nová Paka - Lidem na Novopacku není třeba dlouho představovat MUDr. Josefa Machka, neboť jej velmi dobře poznali během desítek let, kdy se s ním setkávali jako s obvodním lékařem na poliklinice, ale i o pohotovostních službách, kdy v bílém plášti pomáhal svým pacientům. Obětavě, nezištně, neúnavně. Přestože se doktor Machek narodil v letech 1. světové války, ještě nedávno zastupoval své mladší kolegy v ordinaci alespoň o dovolených. I když se s ním život nemazlil, udržuje si dobrou psychickou i fyzickou pohodu, jezdí na kole, zajímá se stále o život kolem sebe, je vášnivým čtenářem. A i když se nerad ohlíží zpátky, nakonec vyhověl prosbě a podělil se o své životní zážitky.

Pane doktore, dovolte, abych se vás na úvod zeptal, odkud pocházíte a jak jste se do Nové Paky dostal?

Jsem rodák z Miletína u Hořic. Do Nové Paky jsem přišel až v roce 1950. Po promoci jsem byl v Jičíně na chirurgii, ve Dvoře Králové na interně, potom jsem v nemocnici v Josefově prodělával vojnu a v roce 1950 jsem přišel do Nové Paky jako státní obvodní lékař. Kromě toho jsem byl zaměstnanec pojišťovny, ale nebyl jsem jako ostatní lékaři na tzv. lístky. Každý pacient přinesl lístek a lékař za každý lístek dostal několik korun, už si přesně nepamatuji kolik. Mne ale nepřijali na ty lístky, ale na hodinovou mzdu a nejdřív jenom zkušebně na šest hodin. Když jsem se osvědčil, tak mi úvazek zvýšili na osm hodin. Pracoval jsem od rána třeba až do jedenácti večer. Já jsem byl takovej hloupej, to víte, novej doktor, kterej přišel do města, tak ho chtěli vyzkoušet. Už ráno v půl sedmé jsem byl v ordinaci a ordinoval jsem až do odpoledne. Když jsem přišel ve čtyři hodiny domů, jezdil jsem po návštěvách. A to mě volali nejen po Nové Pace, ale třeba i do Lánů a do Borovnice a já jsem přijel třeba taky v jedenáct hodin domů. A když už jsem nemohl, tak jsem si to zredukoval sám, ale to už v roce 1952 přišel Okresní ústav národního zdraví.

Kolik v té době bylo v Nové Pace lékařů?

V té době byli na Pace soukromí lékaři, doktor Mašek, Kaizl, ve Staré Pace Pánek, Pánková a jiní ne. Doktorka Mašková byla zubařka a měla společně s manželem ordinaci ve své vile, jak je kaplička v Nové Pace, tak kousek nad ní. Ona v přízemí zubní, on normální ordinaci a nahoře bydleli. Kromě toho pracovali ještě na zubním a Mašek se tam střídal s Kaizlem a dělali pro pojišťovnu.

Jak vypadala praxe obvodního lékaře na počátku 50. let?

Já jsem dělal prakticky všechno, nejvíce se jezdilo k dětem, a například k porodům. Prostě jsem dělal všechno, nebyly žádné specializace. Až v roce 1952 po zřízení ústavu národního zdraví, když se začalo ordinovat na poliklinice, začala taková regulérní práce. Byl jsem taky jako státní zaměstnanec, to bylo ohledávání mrtvých, očkování a prohlídky školních dětí. Za tuhle obvodní práci jsem dostal osmnáct stovek a to jsem si liboval, tenkrát to bylo dost peněz. Od pojišťovny jsem dostal asi čtyři tisíce, to bylo před měnou. Když jsem očkoval děti, tak to bylo výhodné. Dostávali jsme pětikorunu za každou injekci. Očkovali jsme záškrt, obrna ještě nebyla, a neštovice.

Jsem zubař, a tak mně to nedá, abych se nezeptal, jestli jste taky "zubařil"?

Dělal jsem všechno, tahal jsem i zuby. Vzala se celá sada kleští a někdo přišel - vytáhněte mně zub. Já jsem tomu ani moc nerozuměl, ale když chtěl zub vytáhnout, tak jsem zub vytáhnul. Dokonce jsem předepisoval i brejle.

Kolik existovalo v Nové Pace obvodů?

Po roce 1952 vznikly tři obvody, Paka - sever, Paka - jih a okolí. Ve Staré Pace byly dva obvody a každej dostal svoje pacienty a každej musel chodit ke svému doktorovi. To se mně zrovna moc nelíbilo. My jsme to taky tak striktně nedodržovali. Já jsem dostal obvod Paka - sever, Levínská Olešnice, Nedaříž, Vidochov, Vrchovina, Stupná, Štikov, Radkyně. To byl velkej obvod. A lidi z vesnic volali často, protože si chtěli vyzkoušet nového doktora.

A to neexistovala pohotovostní služba?

Než vzniknul OÚNZ, tak v poledne městský rozhlas hlásil, kdo ten den má noční službu. Až v roce 1952 vznikly noční služby. To jsme se střídali i s bělohradskými doktory, tam byl doktor Lelek, starej pán, lázeňskej doktor. Ve Staré Pace dva a my jsme byli tři, takže noční služby byly jednou za týden, to šlo. Předtím než vzniknul OÚNZ, žádná dovolená nebyla, nemohl jsem si ji vzít. Až později jsme si dovolenou vybírali a zastupovali se.

A co cesty za pacienty po okolních vsích?

Já jsem jezdil se starým předválečným rapidem, měl jen tři rychlosti, ale táhl dobře. Měl jsem tu výhodu, že tady byl starej Brendl, on měl s pojišťovnou smlouvu, a když se něco stalo s autem, tak se o něj postaral místo mě. V počátku to bylo těžký, protože jsem se přišel domů v poledne najíst, vrátil jsem se do ordinace, nebo jezdil po návštěvách a vrátil se večer domů třeba v devět nebo i později. A manželka mně podávala třeba tři lístky a říkala, máš tady tři návštěvy. Tak jsem jel.

Existovala už tenkrát pověstná vajíčka a výslužky?

Lidi byli vděční, když člověk přijel. To jsem si nanosil vajíček domů, v každým druhým baráku měli slepice. My jsme za ty léta nekoupili vajíčko. Ale většinou jen vajíčko, nic víc. Zabijačky výjimečně, tady nebyly, spíš v kraji. Doktor Staněk v Miletíně, můj známý, ten nosil domů jitrnice a uzené, ale tady to nebývalo. Tady byl chudší kraj.

Novopacko má pořádné zimy. Jak se ordinovalo v zimě, když lidi bydleli po chalupách a samotách?

Jednou na Podlevíně bydlel starej děda, kterej měl prostatu a musel mít zavedenej katetr. Pokud ho přivezla sanita, tak jsme mu ho vyměnili, ale v zimě byl Podlevín zavátý. Co jsem měl dělat, vzal jsem fidlátka s sebou a šel pěšky do Podlevína, Tři čtvrtě hodiny tam, tři čtvrtě hodiny zpátky, půl kilometru závěj. I když jsem nemusel, ale takhle jsem to dělal.

Doktor Kaizl napsal několik knížek o lidovém léčitelství, setkal jste se s ním ve své praxi?

S babskými radami jsem se taky setkal. Jednou jsem tahal česnek z ucha, když paní bolel zub. Na bolesti břicha se dával tvaroh, ale postupně těch receptů ubývalo.

S čím si musel praktický lékař vystačit v terénu?

V terénu měl člověk fonendoskop, nějakou tu injekci a jiného nic. Umělé dýchání se tehdá ještě ani neznalo, oživovalo se rukama. Lidi byli tehdy skromnější a nebyli tak nároční.

Proč jste se rozhodl pro medicinu, když jste asi tušil, že to nebude jednoduchá služba? Měl jste nějaký vzor v rodině?

Mně se to povolání tak nějak líbilo. Já jsem byl spíš pro ty přírodní vědy, ale strýc byl advokát a přemlouval mě na práva, že je to dobrý, že si vydělám, ale já radši studoval medicinu. Obtíže byly za války a já byl jako účastník 17. listopadu 1939 v koncentráku a vrátil jsem se v lednu 1942. Před válkou jsem měl udělané první rigorosum, ještě než Němci zavřeli vysoké školy. Já jsem ale nevěděl, že mě to nechal profesor Neuberger udělat, on byl takovej podivín. Dal otázku, pak se díval na stranu a začal se smát a já měl dojem, že mě vyhodil. Po válce jsem šel na děkanát přihlásit se, abych mohl udělat nějakou zkoušku a ten úředník mně říkal, že tam nemám papíry, ale nakonec je našli. A tu zkoušku jsem zvládl ještě jednou, takže jsem ji u profesora Neubergera dělal vlastně dvakrát.

Promoval jsem v roce 1947. Musel jsem na zemský národní výbor a nějaký úředník měl k dispozici seznam všech volných míst ve špitále, a tak jsem si vybral z těch bližších míst jičínskou chirurgii u primáře Steinmana, byli jsme tam tři sekundáři. Steinman byl chirurg takovej poctivej, služba byla dobrá, když přišlo něco k operování v noci, tak jsme mu museli zavolat. On přijel a museli jsme mu referovat, a pokud neoperoval sám, tak koukal, dokud jsme to nedodělali. Přijel třeba třikrát za noc. Jenže jsem si uvědomoval, že potřebuji taky nějakou internu a ostatní obory, tak mně primář řekl, že mě pustí, ale že si musím někoho za sebe sehnat, což bylo těžký. Pak ale ve Dvoře přišel na službu opilý jeden doktor a musel odtamtud pryč. Tak jsme si místo vyměnili, já šel za něho a on do Jičína. Dostal jsem se tedy na internu do Dvora, zhruba na jeden rok. Pak přišla vojna, dva měsíce na škole ve Vršovicích, potom šest měsíců ve špitále ve vojenské nemocnici v Josefově jako sekundář na interně. Musel jsem tam docházet na všechna oddělení, na krční, na kožní, takže jsem poznal tak trochu všechno. Po vojně jsem šel do Hradce na krajský národní výbor, zeptat se na místa, kam bych mohl nastoupit do terénu. Předložili mně Semily, Turnov a taky Novou Paku. Já skočil na Novou Paku a už jsem tady zůstal.

Vraťme se k vaší válečné zkušenosti, jak probíhal 28. říjen 1939 a následné události v Praze?

28.října 1939 jsem byl na Albertově, tam se hromadil průvod študáků, pak se šlo na Václavák, ale já jsem se neúčastnil. Zůstal jsem na Albertově, ve velké posluchárně histologie, tam byla manifestace, už nevím proč, ale na Václavák jsem se nedostal. Ale Němci se neptali, kdo se účastnil a kdo ne. Toho 17. listopadu v noci, tak nějak k ránu, ve tři ve čtyři hodiny, obsadili celou kolonku. Mlátili nás a nahnali do jedné místnosti. Potom nás odvezli do Ruzyně do konírny. Tam nás nechali ležet na pilinách, nikdo nesměl vstávat a pak nás jednotlivě vedli k zapisovatelkám, které s námi sepisovaly naše nacionále. Nechali nás tam až do večera. Hodili nám každému jeden malej komisárek. V noci kolem jedenáctý hodiny nás vzbudili s ohromným halasem, jak bylo jejich zvykem, a museli jsme nastoupit do čtyřstupů nebo pětistupů a táhli nás na nádraží v Ruzyni. Tam byl připravený vlak, do kterého nás nahnali a jelo se. Snažili jsme se koukat ven, i když se nesmělo, a viděli jsme, že jedeme přes Prahu zpátky, pak na Holešovice, Kladno, Litoměřice a pak už nahoru. V Drážďanech nás nechali zastavit a dali nám napít čaje a pak jsme pokračovali přes Berlín, tam jsme nezastavovali, do lágru v Sachsenhausenu, asi 20 kilometrů od Berlína. Tam nás k ránu vyhnali z vagónů, nahnali na "apelplatz". Tam jsme zůstali stát a po skupinách nás odvedli do písáren. Museli jsme shodit všechno oblečení a navléci se do pruhovaného. Nakonec nás nahnali do čtyř dřevěných baráků. My jsem ze začátku měli takovou výsadu od prezidenta Háchy, že nebudeme chodit na práci, ale to byla chyba. Celý den jsme totiž seděli a jenom jednou za čas nás vyhnali, abychom cvičili pořadové cvičení.

Arnošt Lustig hodnotil lidi podle toho, jestli by si s nimi dovedl představit žít v koncentráku. Jak vypadal běžný život v lágru?

Až po nějaký době, bylo nás asi dvanáct stovek, museli jsme nastoupit do pětistupů a vedli nás pod strážemi přes Oranienburg, to bylo velký město asi jako Jičín. Vedli nás na velké staveniště, průplav, kterým proplouvají velký lodě. Tam jsme stavěli cihelnu. V pěti lidech jsme třeba vozili takový vagónky na kolejích, "lóry" se jim říkalo. Naložila se halda cihel, odvezla na místo, složila a zase znova. A to vše v poklusu. Člověk dostal ke snídani půllitr vody, snad z nějakýho čaje, z bylinek, a pětinu chlebové veky, což bylo tři sta gramů. Příděl na celý den. Potom nám k obědu přivezli polívku. Říkali tomu polívka, ale byla to šlichta z rozvařenejch brambor nebo řepy a nic víc. K večeři jsme dostali kolečko salámu, asi centimetr vysoký, nebo kousek margarinu a nebo lžici marmelády.

Na stavbě cihelny byla krutá práce. Jednou se mně povedlo zvrátit "lóru". Přiběhl esesák, zapsal si čísla a druhej den jsem se hlásil do "štrafkomanda". Tam jsme nosili celej den nosítka s těžkou rašelinou. Vážily možná padesát kilo. Stavěl se tam průplav a na něm přístav. Nosili jsme rašelinu nebo kamení na dno a patnáct metrů nad námi byly hráze. Takže vysoko nad námi byla voda a dole jsme pracovali, stále v poklusu.

V polední pauze jsme tu šlichtu jedli ve stoje, nedalo se nikam sednout, protože kolem byl jen písek a jak zafoukal vítr, tak jsme jedli polívku s pískem. V pracovní době šlo všechno v poklusu. Když jsme se pod strážemi v pětistupech vraceli do lágru, sotva jsme táhli nohy. Zažil jsem, že to někdo nevydržel a vyběhl do lesa. Ozvalo se pár výstřelů a byl konec. Řada hochů tam zahynula. Z kamarádů Pospíchal z Pardubic, dostal úplavici a zemřel tam.

Dělal jste stále na stavbě nebo i něco jiného?

Dostal jsem se taky ke komandu, kde jsme vyráběli dřeváky. Z kusu březového polena jsme pořízy vyrobili tvar boty, vydlabali vnitřek a v tom jsme i chodili. Vedoucím komanda byl nějakej profesor Zvolánek z Ostravska. Byl velice solidní a museli jsme hlídat, jestli někdo nejde, a pak jsme mohli v klidu chvilku mluvit. Ale jen chvilku, protože práci jsme museli odvést. Jednou jsem se dostal do komanda, kde byl šéfem Němec se zeleným trojúhelníkem. Byl to nějakej zloděj, ale jinak fér chlap, nehonil nás. Když pršelo, nechal nás schovat v dílně. Nebo když jsem pracoval na stavbě veliké kanalizace v Oranienburgu, jímky tam byly tři čtyři metry, tak se občas stalo, že nás ten "šéfarbaitr" poslal do jímky a řekl, ať si chvilku odpočineme. Když utekl nějaký vězeň, museli jsme nastoupit a stát někdy i dva dny a tři noci, než ho chytili. V pozoru jsme pak museli koukat, jak ho věší.

Když se dívám na válečné filmy, pokaždé mě napadne, jak bych se zachoval já, co by pro mě bylo horší, fyzické týrání nebo psychická nejistota, jak dlouho tohle utrpení potrvá?

Nejhorší bylo, jak dlouho to bude trvat. Lágrem šly fámy, že tam jsme na tři roky. Přišly Vánoce, nastoupili jsme na "apelplatz" a přišel esesák, šel po řadě a vytáhl jednoho, to byli tzv. nemocní. Asi dvacet jich pustili domů. Další propouštění bylo asi za rok. Propustili dalších asi tři sta. Já šel domů v lednu 1942. Dostali jsme dva krajíčky chleba s nějakým tím salámem, propouštěcí list a dovezli nás pod stráží do Berlína a pak propustili. Na nádraží jsme zjistili, že nám nejbližší rychlík jede až v noci, tak jsme chodili po Berlíně. Někde nám dali čaj bez lístků, ale nic jinýho. Asi v jedenáct hodin jsme vyjeli z Berlína a někdo vyčenichal, že nám v jídelním voze dá nějakej číšník nebo kuchař jídlo bez lístků. Dostali jsme brambory, možná omaštěný, což bylo něco, co jsme už dlouho nejedli. Ve tři hodiny jsme přijeli na nádraží do Prahy. Tam už o nás věděli, protože každej den několik lidí propouštěli, a tak na nás čekali študáci z kolejí a rozebrali si nás, abychom se v Praze měli kde vyspat. Druhý den jsme se rozjeli domů. Jel jsem do Jičína a navštívil rodiče jednoho kolegy, který se ještě nevrátil. Tak byli rádi, že dostali nějaké informace o synovi. Dali mně najíst, myslím, že jitrnici, a mně bylo druhý den zle. K večeru jsem přijel do Hořic. Z Berlína jsem poslal lístek, že jsem propuštěný a rodiče chodili ke každýmu vlaku do Hořic. Já je viděl, šel jsem k nim, ale oni mě nepoznali, protože jsem vážil 49 kilo. A přitom na začátku války jsem měl 70 kilo.

V poslední době se stále více mluví o odškodnění. Dají se nějak zaplatit roky v koncentráku?

Penězi se ohodnotit nedají. Ta doba, která je už pryč, nebyla dobrá a ničím se nedá zaplatit. Těm, co tam zůstali, už nikdo nic nedá. Já jsem měl štěstí, protože když jsem se vrátil, tak mě švagr v Cerekvici, taky doktor, zrentgenoval a přišel na to, že pod klíční kostí mám infiltrát. Napíchal mně injekce kalciovek, přibral jsem na váze 15 až 20 kilo. Mám tam nějaké kalciové ložisko, ale jinak jsem žádné přímé následky neměl. Snažil jsem se potom pomáhat druhým, protože jsem viděl tolik utrpení a ta válečná zkušenost se u mne přenesla do medicíny.

V širokém okolí jste znám jako obětavý lékař, pracoval jste dlouhá léta mezi lidmi a získal si jejich srdce. Existuje něco, co jste v denní praxi nerad zažíval?

Nejhorší je bezmocnost. Například na počátku 50. let vypukla epidemie dětské obrny. Na náměstí za knihou bydlela rodina Rydvalových. Měli dceru, asi patnáctiletou. Už jak jsem k nim přišel, věděl jsem, že je zle a nemohl jsem nic udělat. Poslal jsem ji do Hradce a ona tam bohužel zemřela. Teprve později se proti obrně začalo očkovat. Člověk ale rád vzpomíná na ty případy, kdy to skončilo dobře.

Vím o vás, že rád čtete. A co medicínská literatura, třeba knihy Oty Duba?

Vždycky jsem rád četl, do dneška chodím do knihovny. Televizi mám jen na chalupě. V knihovně si půjčuju asi deset knih měsíčně. Mám rád dobrou literaturu, čtu i detektivky a v knihovně je výběr veliký. Třeba i Ota Dub, byl jsem s ním dokonce na vojně a byla s ním legrace.

Kdybyste se mohl ještě jednou rozhodovat o své životní dráze, byla by to opět medicína?

Kdybych si mohl znovu vybrat, tak bych šel zase na medicínu. Ten pocit, že jsem pomohl lidem, kteří to potřebovali, byl za všechny peníze.

Václav Franc


Nové Noviny