Vernisáž v zámecké galerii začne v 16.30 hodin za účasti autorky výstavy Kataríny Teplánové a hudebního seskupení Petra Stracha. Výstavu pořádá Okresní muzeum a galerie v Jičíně ve spolupráci s Nadací Schola ludus při Fakultě matematiky, fyziky a informatiky Univerzity Komenského a stejnojmennou nadací se sídlem v Bratislavě.

"Doktorka Teplánová touto výstavou přibližuje nejelementárnější fyzikální zákony formou praktických ukázek v rámci nejrůznějších jednoduchých pokusů, do nichž má každý návštěvník možnost prakticky vstupovat. Výstava je určena žákům i studentům základních a středních škol, ale zároveň také jejich pedagogům a rodičům, kterým se v dobách jejich studií mohla zdát fyzika vědou ne příliš zajímavou. Aktivní návštěvou naší výstavy však zjistí, že je naopak přitažlivá, krásná a že svět mikrosvěta i makrosvěta může být mnohdy velmi vzrušující," přibližuje nově otevíranou výstavu ředitel jičínského muzea Jaromír Gottlieb.

V rámci expozice různých více či méně složitých přístrojů a aparátů se tedy od dnešního dne můžete jednoduchou populární formou seznámit s celou řadou základních fyzikálních a matematických zákonů, jejichž platnost si máte možnost na místě ověřit.

Podle vyjádření pořadatelů je výstava vědeckých hraček v Jičíně k vidění poprvé a zároveň zřejmě i naposledy, neboť její organizační i finanční zajištění bylo mimořádně náročné. V zámecké galerii potrvá až do 30. září, po tomto termínu bude celá expozice vrácena za hranice České republiky.

(mar)

FOTO: pe

Smilstvo a jiné mravnostní delikty

Archiv autora

Archiv autora

Cizoložství je podle Koldínova zákoníku "... porušení lože cizího. A to cizoložstvo vlastně působí a děje se s ženou, kteráž by muže svého měla, aneb muž zase, manželkou svou vlastní maje, s cizí ženou by obýval. Pokuta hrdla ztracení". Na jiném místě požaduje trest smrti pro ženu a propadení jejího vdovského věna ve prospěch oklamaného manžela. Majetkový postih pro muže ovšem v městských právech nenalezneme. Nerovnoprávné postavení ženy prozrazuje i toto ustanovení: "Manžel svou manželku a otec svou dceru, zastihl-li by v cizoložném skutku: tehdy oba, totiž cizoložníka i cizoložnici, zabíti může a žádné pokuty pro to neponese; než přísežných přivolaje, takovou nešlechetnost jimi obvede".

Soudy stíhaly cizoložství poměrně mírně, trest smrti přicházel v úvahu jen ojediněle. Tak třeba v roce 1645 se dostala do jičínského vězení Dorota, manželka Baltazara Černého, která si oblíbila švédské vojáky. I když šlo o recidivistku, městská rada ji propustila po čase na hrdelní reverz, čímž vyhověla přání jejího "věkem sešlého" manžela. Podmínky reverzu byly ovšem pro mladou ženu ponižující.

Ke stětí byl v Pecce odsouzen roku 1664 Burian Procházka ze Sobčic, jenž se dopustil i bigamie. Roku 1706 vyměřil apelační soud trest smrti také Janu Tučkovi z Jičína, cestou milosti pak změnil ortel v dvouleté nucené práce. Popravena měla být i cizoložnice Dorota Simandlová roku 1725 v Podhradí. Řada provinilců byla odsouzena však jen podmínečně k trestu smrti, vymrskání a vypovězení, případně k nuceným pracím. Součástí podmínečných trestů bývalo stání před kostelem nebo před oltářem během bohoslužeb s hořící svící a metlou v ruce. Trest smrti si nevysloužil ani Jan Grünhaber z Jičína. Konšelé jej přísně napomenuli v září 1699 a pohrozili mu, že "... jestli toliko jedna žaloba neb stížnost proti jemu povstane, má od města pryč odmrštěn býti". Nečekali dlouho. Již v prosinci konstatovali, že se nechce polepšit, a tak mu nařídili, aby se do měsíce z Jičína vystěhoval.

Incest definuje Koldín jako "... neřádné sjití aneb obcování osoby pohlaví mužského s osobou pohlaví ženského krví aneb příbuzenstvím sobě spojených, kdyžto se (jakž obyčejně říkáme) krev krve dotýká. A větší pokutou nežli pro cizoložstvo ti, kdož se toho dopouštějí, ztrestáni býti mají". Lomnický z Budče se dovolává v tomto případě výroků svatého Augustina a uvádí, že cizoložství i smilstvo převyšuje "... smilnění s krevní přítelkyní. I tedy zlé užívati své příbuzné a krevní přítelkyně a s ní obcovati, jest velmi těžce proti Pánu Bohu hřešiti, kterýžto hřích a takové neřádné mezi krví scházení Pán Bůh všemohoucí v zákoně Starém sám ráčí zapovídati, slovo od slova takto, řka: Žádný člověk nepřistupuj k ženě blízké v krvi sobě, aby obnažil hanbu její". Na Jičínsku známe v letech 1695-1765 jen třináct takových procesů, v nichž byla více než polovina provinilců odsouzena k nuceným pracím. V roce 1713 se dostali před jičínský soud Jakub Klikar a jeho dcera Dorota. Apelační soud rozhodl, že mají být oba popraveni mečem, Dorota ovšem až po porodu a šestinedělí. Cestou milosti dosáhli změny rozsudku a byli posláni "jen" na desetileté nucené práce. Tato doba jim byla později zkrácena. V Libáni ortelovali konšelé roku 1723 ke stětí Josefa Čurdu a Kateřinu Němcovou, v Pecce roku 1724 sedmdesátiletého Němce Jiřího Khola z Vidochova a jeho dceru Zuzanu, které bylo čtyřiadvacet let. Dodejme, že krátce před uvězněním porodila. Zatímco Kholovi byla žádost o milost zamítnuta, Zuzana si měla pobýt na nucených pracích pět let.

Bigamií rozumíme uzavření sňatku jedním z manželů za života manžela druhého. Světské soudy měly postupovat tento delikt církevním soudům k rozlišení, zdali jde opravdu o bigamii, nebo o prosté cizoložství. V době, kdy neexistovaly v našich zemích ještě povinné zápisy o uzavírání sňatků (matriky), dokazovaly se tyto akty prostřednictvím svědeckých výpovědí. Konzistoře prosazovaly vesměs návrat k prvnímu manželství. Pokud se prokázalo, že k novému sňatku došlo na základě partnerova podvodu či mylné informace, netrvali církevní soudci na potrestání. Světské soudy řešily bigamii poddaných vcelku mírně, většinou podmíněným trestem smrti, vystavením na pranýři, výpraskem, vypálením cejchu, vypovězením, nucenými pracemi. Ke kapitálním trestům sahaly v případě opakovaného deliktu, podvodu, spojení s jinými trestnými činy. V Jičíně známe jeden případ z let 1699-1700, druhý řešil soud v Libáni roku 1702. Oba provinilci byli odsouzeni k trestu smrti stětím.

Sodomie (pohlavní styk se zvířetem) se v pramenech trestního soudnictví vyskytuje jen ojediněle. Delikvent býval zpravidla upálen, někdy společně se zvířetem. K sodomii se řadila jak masturbace a homosexualita, tak i sexuální styky mužů a žen, jež nesměřovaly přímo k oplodnění. V tomto případě máme na mysli především anální, orální sex, ale i nepřirozené polohy při souloži, které kritizuje Šimon Lomnický z Budče. To je podle něho situace, kdy partneři "... hovadsky, svinsky aneb raději ať dím pesky se scházejí a tudy v smilstvu větší libosti a rozkoše vyhledávají. Takové smilstvo sodomské jest velmi ohavné, nestydaté i také škodlivé". Vraťme se však k pohlavním stykům se zvířaty, což byla záležitost mužů, kteří ukájeli své sexuální pudy na klisnách, kravách, ovcích i fenách.V roce 1602 se dostal před kopidlenský soud mladičký Jan Kovanda, a to pro sodomii s ovcí v bartoušovském dvoře. Konšelé rozhodli, že "... ačkoliv let nemající, že pro takový zlý účinek sodomský na hranici i s tou ovcí, s kterouž týž skutek jest učinil, spálen býti má". Apelační soud potvrdil rozsudek Kopidlenských s dodatkem aby byl Kovanda před upálením nejprve sťat. V roce 1699 uvěznili v Sobotce pro podezření ze sodomie s kozou Matěje Zemánka z Kosmonos. Navíc se zjistilo, že spáchal i cizoložství. I když se k sodomii nepřiznal a vydržel všechny stupně útrpného výslechu, byl odsouzen k nuceným pracím. V Miletíně byl stíhán pro podezření ze sodomie v roce 1748 Jiří Ulver, jemuž vyměřil apelační soud jeden rok nucených prací s čtvrtletním výpraskem po dvaceti ranách karabáčem.

Justiční orgány stíhaly sexuální delikty v duchu křesťanské morálky po celé období raného novověku. Byl to ovšem marný boj, ve kterém se střídala aktivita s apatií. Zkušenost ukázala, že represivní opatření nemohla zcela potlačit přirozené touhy mužů a žen, jež při regulaci sňatků poddaných směřovaly k nemanželským sexuálním stykům. Jediným východiskem z této situace byla zásadní změna sociálního postavení městského a venkovského obyvatelstva. To byl ovšem program pro další éru vývoje naší společnosti.

J. Francek

1. června 1871 projel Novou Pakou první slavnostně vyzdobený vlak

Dokončení z minulého čísla

Později zde začaly zastavovat i další vlaky. Vše vyústilo v žádost města o zřízení regulérní trvalé zastávky. Žádosti bylo vyhověno s podmínkou, že zastávku s nástupištěm a provozní budovou vybuduje město, a to že ponese i veškeré náklady na budoucí režii. Aby obyvatelům ulehčilo a zkrátilo cestu k vlaku, Nová Paka požadavek akceptovala. Původní nádraží bylo tehdy ještě stále dost vzdálené od městské zástavby. Stavbu provozní budovy prováděla stavební firma stavitele Eduarda Holmana, která ji dokončila koncem října 1941, ale již od 6. října téhož roku zde začaly zastavovat všechny vlaky.

Dne 26. května 1936 postihla Novou Paku a okolí velká povodeň, která těžce poškodila i železniční trať. Přívaly vody při průtrži mračen v oblasti Brda zapříčinily, že byl zatarasen průchod mostu v traťovém náspu, voda podemlela a protrhla násep a následně vtrhla do města. Ve vzduchu zůstaly trčet pouze koleje s pražci v délce asi třiceti metrů. Trať tak byla přerušena až do 8. června téhož roku. Štěstím bylo, že se podařilo zastavit přijíždějící vlak tehdejším "sokolníkem" panem Maternem. Na obnově provozu se podílel vojenský železniční pluk z Pardubic, který postavil provizorní most a ihned následovala stavba nové potoční propustě s obnovením náspu a tratě. Dílo se podařilo dokončit do konce roku, kdy byl obnoven i normální provoz.

Již v době druhé světové války byl zjištěn havarijní stav novopackého tunelu, a proto se přistoupilo k jeho obnově. Ta se prováděla za plného provozu, což velmi ztěžovalo a zpomalovalo práci. Stavbu prováděla firma Kruliš z Prahy. Po válce bylo rozhodnuto, že vzhledem k obtížnosti prací na opravě tunel bude zastaven provoz mezi stanicemi Stará Paka a Lázně Bělohrad, aby mohla být dokončena jeho oprava. Záměr se začal uskutečňovat od 19. července 1948. Dopravu od každého vlaku ve Staré Pace nahrazovaly tři autobusy Avia doprovázené nákladním automobilem převážejícím spěšninové zásilky. Stejné to bylo i v opačném směru. Došlo tak k prvnímu autobusovému spojení města se Starou Pakou velkými autobusy. Na opravě tunelu pracovalo několik stovek tunelářů několika národností. Práce byla dokončena během jednoho roku a doprava byla obnovena v plném rozsahu.

Velkou změnou nejen na této trati, ale v celé síti drah, bylo ukončení provozu parních lokomotiv v osobní dopravě, které byly nahrazeny pohodlnějšími motorovými vlaky. Stalo se tak po sto letech provozu 1. července 1971.

Postupné rozšiřování silniční dopravy v důsledku zvyšování technické úrovně osobních a nákladních aut a jejich větší dostupnost, ale také zkvalitňování stavu silnic a výstavba dálnic, zapříčiňovalo snížení dopravy po železnici. To se postupně projevovalo v ekonomických problémech ČSD, které posléze vyvrcholily přechodem na tržní hospodářství. Již v 50. letech byla soustředěna kusová nákladní doprava do větších stanic. O roku 1961 byla zrušena samostatnost železniční stanice Nová Paka, která byla začleněna vedením do stanice Stará Paka. O rok později bylo zrušeno nákladové skladiště. Ve Staré Pace bylo vytvořeno tzv. radiální nákladové středisko, kam byly sváženy veškeré kusové zásilky z celého okolí, to je i z celého novopackého průmyslu.

K velké změně došlo, když po rozdělení státu v roce 1993 zanikly Československé dráhy (ČSD) a byly vytvořeny České dráhy (ČD). V době, kdy na novopackém nádraží je šest zaměstnanců (4 výpravčí a 2 pomocné síly), se nechce ani věřit, že zde v minulosti pracovalo 28 až 31 osob. To je samozřejmě výsledek snižování výkonu drah a s tím i snižování počtu pracovníků v jejich síti. Přes tyto problémy je železnice, i když odstrkovaná a zanedbávaná, důležitým článkem dopravy. Před 130 lety byla železnice skutečným zázrakem a vrcholem tehdejší techniky.

Jaroslav Vágenknecht