Novopacká Hrubá pouť s trhy a řemesly
Nová Paka - V okolí kulturního střediska se tuto sobotu a neděli uskuteční tradiční Hrubá pouť. Kromě příležitosti nakoupit si na staročeském trhu se tu návštěvníci v neděli setkají i se Záborskými pouličníky, kteří zazpívají písně jarmareční, pouťové, kramářské a hospodské. Přítomni budou i všelijací kejklíři, šermíři, bubenící, kováři a řemeslníci. V neděli od 14.30 bude pro děti v kulturním středisku přichystána pohádka s názvem "Kterak Kačenka Honzu zachránila" a od 17 hodin proběhne varhanní koncert v chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Po dobu Hrubé pouti bude v sále hotelu Centrál otevřena bursa drahých kamenů a zkamenělin a v neděli dopoledne se uskuteční poutní bohoslužby.
(red)
VÝROČÍ: Václav Lemberk
Rodák z Údrnice (24.října 1879) vystudoval jičínský učitelský ústav v letech 1894 - 98. Na svých působištích rozvinul bohatou kulturní činnost, zvláště se věnoval hudbě. V letech 1909 - 1911 působil v Sobotce, odkud přešel do Rožďalovic, a pak se stal ředitelem měšťanské školy v Jičíně. Jeho dílem jsou hlavně duchovní skladby. Dosud živé, alespoň v Sobotce, jsou Sobotecké písničky, které zhudebnil na slova tehdejšího soboteckého kaplana P. F. Soukala. Vydal je vlastním nákladem roku 1915. Přestože Lemberk také maloval , v roce 1911 vystavoval v Sobotce s V. Špálou, kresby do jeho dílka pocházejí od J.Tkalců. Jsou poněkud suché, ale zajímavé svou věrností. Tkalců se totiž zabýval lidovou architekturou a dovedl tyto objekty dokonale zobrazit.
Po roce 1918 se stal Lemberk členem a vášnivým propagátorem církve československé. Redigoval její oficiální Věstník a vydával pak časopis Husova liga, v němž uplatňoval své vlastní názory. Jsou většinou značně tendenční, stejně jako několik divadelních her, které napsal. Svou řečí 28.září 1921 na táboru čs. nár. socialistů v Jičíně dosáhl toho, že část účastníků vnikla násilím do chrámu sv. Ignáce, kde pak čs. farář Soukup sloužil bohoslužby a Lemberk hrál na varhany. Zasloužil se i o stavbu Husova sboru v Jičíně, který byl slavnostně otevřen 27. září 1936.
Lemberk si koupil v Lošťákově ulici v Jičíně domek čp. 387. Zemřel v Jičíně 21. srpna 1951.
(S)
Zajímavé tituly U Pašků
Petersová Slaměná vdova
Román je určen milovníkům klasické anglické detektivky.
Vyšehrad Kč 158,-
Pawlowská Ó, jak ti závidím!
Povídky známé autorky.
Motto Kč 169,-
Učebnice pro střední školy a učiliště
NABÍZÍME:
MC - Maková panenka, O víle Amálce, Pyšná princezna
Nabídku nových knih pro vás připravuje Knihkupectví U Pašků, Valdštejnovo nám. 61, Jičín (tel.:0433/532 267).
Kamčatka na Štěpánkových fotografiích
Jičín - Drsná, ale zároveň úchvatná příroda Kamčatky se představí návštěvníkům výstavy fotografií v prostorách jezuitské koleje. Expozice bude otevřena vernisáží v sobotu 18. srpna a příchozí spatří soubor téměř padesáti velkoformátových snímků zachycujících tuto málo známou část světa. Autor fotografií, Pavel Štěpánek, je pořídil při dvou expedicích do této oblasti v letech 1998 a 2000. Té poslední se zúčastnil spolu s geoložkou Janou Svobodovou a paleontologem Martinem Košťákem. "Prostřednictvím fotografie můžu představit odlehlé kouty Země i lidem, kteří sami nemají možnost taková místa navštívit osobně," říká fotograf, jenž přislíbil na vernisáži své první výstavy osobní účast.
Jaký je vlastně váš vztah k fotografii a jaký k cestování?
Částečně pracovní, především však fotím na cestách. Nejraději zachycuji krajinu na barevné diapozitivy. Černobílou fotografii používám pro krajinný detail a dokument. V minulosti jsem se soustřeďoval především na diaprojekce z cest, v koleji to tedy bude moje první výstava. Pokud jde o cestování, během posledních let jsem poznal hlavně země bývalého Sovětského svazu - Rusko, Kirgizstán, Kazachstán a Ukrajinu - ale navštívil jsem i jiná místa, jako jsou Indie, Keňa, Tanzánie, Nepál. Hlavním cílem cestování bylo vždy lezení po horách, kde jsem se také začal seznamovat s fotoaparátem.
Co uvidí návštěvníci této výstavy?
Na výstavě představím kolem 30 barevných fotografií formátu 30 x 45 cm a asi 15 černobílých fotografií 18 x 24 cm. Všechny byly pořízeny na Kamčatce během dvou cest, tedy celkem 5 měsíců pobytu na poloostrově. Snímky jsou zaměřeny především na přírodu a jevy spojené s aktivní sopečnou činností, jako gejzíry, výrony horkých plynů, horké prameny apod.
Zmínil jste, že hodně cestujete. Kam byste zařadil Kamčatku v dosavadní škále poznaných míst i v rámci samotného Ruska.
Rusko je velice různorodá země, kde každá oblast má svá specifika. Kamčatská sopečná krajina je jedinečná a nedá se srovnávat s žádnou oblastí v Rusku. Trochu nepříjemnou věcí je místní byrokracie. Kamčatka byla po dlouhou dobu přísně střeženou pohraniční zónou uzavřenou pro jakéhokoliv cizince a ne vše bylo v současnosti již překonáno. Při fotografování místní atrakce Tři bratři, kterou tvoří tři kameny trčící při pobřeží z moře, jsme byli zadrženi a vyslýcháni jako narušitelé pohraniční zóny. Zadržení skončilo pokutou 30 USD, čímž se tato fotografie stala nejdražším snímkem z naší cesty.
Na jaké další problémy může narazit fotograf na Kamčatce?
Velice často tam prší, proto je někdy problematické uchránit fotoaparát na jedné straně před vlhkem, na druhé straně v sušších dnech proti prachu v popelových polích. Při fotografování na popelovém poli pod vulkánem Goreli při větrné smršti se prach dostal do objektivu a mechanických částí a fotoaparát se nepodařilo již do konce výpravy zprovoznit. Další místní nepříjemností jsou hejna komárů, která vás především večer napadají a dělají někdy dosti problematickým udržet fotoaparát v klidu.
V čem na vás nejvíce zapůsobila oblast Dálného východu, ať už z té pozitivní či negativní stránky?
Nejvíce mě asi překvapila neuvěřitelná pohostinnost místního obyvatelstva. Nejednou jsme byli pozváni na návštěvu ke zcela neznámým lidem, kteří nás zahrnuli veškerým pohodlím a péčí. Na druhou stranu je nutno místním obyvatelů vyčíst, že téměř nevyužívají energetických zdrojů, které se jim v této oblasti zadarmo nabízejí v podobě geotermální energie. V Petropavlovsku například elektřinu vyrábějí pomocí dieslových agregátů.
Láká vás ještě Kamčatka?
Na Kamčatku bych se rád podíval v zimě, kdy krajina zcela změní svůj vzhled. Vysoká vrstva sněhu překryje neprostupné porosty a umožní navštívit jinak nedostupná místa. Příští rok bychom rádi navštívili Tajmyr a seznámili se s životem obyvatel za polárním kruhem.
(pe)
Jak se narodil Milerův krteček
Během nedělní vernisáže napsal Zdeněk Miler desítky věnování a nakreslil řadu krtečků.
FOTO: Lenka Koulová
Lomnice nad Popelkou - Rozzářené dětské oči a šťastné úsměvy byly největší odměnou pořadatelům Městského muzea a galerie v Lomnici nad Popelkou za uspořádání výstavy nazvané Zdeněk Miler - Krteček a jeho svět. Slavnostní vernisáže se minulou neděli zúčastnil i sám autor světoznámého krtečka. Tvůrce kreslených filmů, ilustrátor, výtvarník a režisér animovaných filmů Zdeněk Miler se narodil 21. února 1921 v Kladně. Od roku 1936 studoval obor fotografie na Státní grafické škole v Praze, potom v letech 1938 - 1945 grafiku na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Už od roku 1941 působil v kresleném filmu ve Zlíně a o čtyři roky později trvale pracoval v ateliérech kresleného filmu Bratři v triku. Za svou tvorbu obdržel v roce 1948 Národní cenu, roku 1968 vyznamenání Za vynikající práci. Jeho animované filmy byly oceněny po celém světě a v roce 1983 mu byla udělena Cena Jiřího Trnky v Gottwaldově.
Přestože tvorba kresleného filmu je u Zdeňka Milera trvale dominantní, nemůžeme si nepřipomenout i jeho neméně důležitou ilustrační tvorbu k textům např. Vladislava Vančury (Kubula a Kuba Kubikula - 1959), Eduarda Petišky (Jak krtek ke kalhotkám přišel - 1960), Václava Čtvrtka (Cesty formana Šejtročka - 1977) a mnoha dalších, která si získala a stále získává srdce všech dětí.
A jak vlastně vznikla nejznámější Milerova postavička, slavný krteček? Po prvním filmu O milionáři, který ukradl slunce od Jiřího Wolkera se Zdeňku Milerovi dostala do rukou povídka pro děti O plátěné košilce. Příběh vyprávěl o tom, co všechno se musí udělat, než vznikne plátno. Povídka se mu ale moc nelíbila, samé stroje, nezajímavý děj. Začal hledat nějakou postavičku, která by příběhem procházela, oživila ho a spojila jeho jednotlivé části. Dlouho hledal nějakou figurku, která ještě v animovaném filmu nebyla. Disney mu totiž skoro všechna zvířátka vybral. Až jednou večer se vracel z procházky po lese a o něco zakopnul. Když se ohlédl, uviděl krtinu. A v tu chvíli okamžitě věděl, že našel svoji postavičku, že našel "krtečka". A tak přesně před pětačtyřiceti lety zatoužil mít krtek kalhoty s velikými kapsami. První příběhy si Zdeňek Miler zkoušel vymyslet sám, ale jak se rozrůstala krtečkova sláva, tak se množily i žádosti o nové a nové díly. Proto musel poprosit své přátele spisovatele Ivana Klímu, Hanu Doskočilovou a scénaristu J. A. Novotného, aby mu pomohli. Ti všichni napsali velmi zajímavé a vtipné příběhy. Všechno ostatní si pan Miler dokázal realizovat už sám. Vznikla tak postavička, která svým hravým způsobem, krásou a vtipem dokáže dětem vysvětlit spousty pro ně ještě nepochopitelných věcí, rozdává radost a učí je citu, který je tak důležitý pro jejich rozvíjející se fantazii.
Na výstavě v lomnickém muzeu uvidí návštěvníci nejenom kresby krtka a dalších zvířátek, ale děti si budou moci zahrát s plyšovými zvířátky v dětském koutku nebo zhlédnout na videu oblíbenou pohádku Cesty formana Šejtročka a další krtečkovy příběhy. Součástí výstavy je rovněž prezentace tvorby výtvarníkovy manželky Emílie a dcery Kateřiny. Výstava je otevřena každý den kromě pondělí (Út - Čt od 9 do 16 hodin, Pá - Ne od 9 do 12 hodin) a potrvá do 5. září.
Lenka Koulová
SOBOTECKÉ KROJE Lidové kroje dnes můžeme většinou obdivovat již jen ve vitrínách muzeí. V našem regionu se nejnákladnější vyskytovaly na Sobotecku. Patří do skupiny kroje mladoboleslavského. Toto území je už v podstatě rovinaté, a proto zde byl život vždy snazší, než v kopcovitých severních částech okresu. To se přirozeně odrazilo i v odívání. Na pohlednicích ze 40. let minulého století můžeme dobře rozeznat základní součásti a typické znaky slavnostního dívčího oblečení. Bílá košile s vydutými rukávy, staženými nad lokty tkaničkou, byla u krku bohatě nabraná. Přes ni se oblékala vyztužená šněrovačka tmavé barvy, jež byla vpředu sepnuta ozdobnou širokou portou. Kolem krku se kladl trojcípý vyšívaný šátek, zvaný "radlička", který se na prsou zkřížil a oba cípy se podvlékaly pod portou tak, aby splývaly na sukni. Nejdražším užívaným materiálem byl brokát a damašek, z nichž se šila vrchní sukně. Ta ovšem tvořila jen špičku ledovce. Pod ní se totiž skrývaly sukně spodní, jichž ženy tehdy nosily až dvanáct. Vpředu se vrchní sukně překrývala bílým vyšívaným fěrtochem, jenž byl o něco kratší. Sukně sahaly asi do půli lýtek, a tak byla vidět i část bílých, rovněž často vyšívaných punčoch. Střevíce se obvykle nosily černé, s nízkým podpatkem. Hlavní ozdobou hlavy byl vínek, na jehož vyšívání si dívky dávaly nejvíce záležet. Vínkem se odlišoval dívčí kroj od kroje vdaných žen, které měly vlasy zahalené v čepci. Muži si dělali s módou tradičně méně starostí. Bílé košile s širokými dlouhými rukávy se sdrhovaly v zápěstí. Přes ně oblékali tmavé, různě ozdobené vesty. Kalhoty byly kožené, zasunuté do vysokých holínek a na hlavě nosili plstěné klobouky nebo jako v tomto případě, čepice vydrovky.
Dlužno podotknout, že fotograf, který aranžoval tuto módní přehlídku pod Humprechtem, zachytil nejmladší a současně poslední verzi soboteckého lidového kroje, jenž nese jisté známky úpadku. Šátek i fěrtoch jsou vyrobeny z tylu, který se již vyšíval většinou jen strojově, a ozdoby tak ztratily krajovou jedinečnost. Dříve se používalo jemné plátno a vzory výšivek byly výsledkem, v dobrém smyslu slova, skutečné lidové tvořivosti.
Karel Čermák
