Hořice - Pavel Žáček, prezentující v těchto dnech své obrazy v hořické Galerii plastik, nemá podle svých slov potřebu hledat si vzor nebo výtvarnou epochu, na níž by jako malíř samouk navázal.

Přesto, jak sám přiznal, ho oslovila například díla mnohých německých malířů všech období, vlámských Mistrů přelomu 15. a 16. století a také surrealistů první poloviny století dvacátého. Jejich společným pojítkem je podle Žáčka snaha o co nejupřímnější sdělení, bez rozdílu, zda je jejich tvorba věrným otiskem reálného světa nebo projektováním abstrakcí.

Letos jubilující Pavel Žáček (1959), který pracuje jako kardiochirurg v královéhradecké fakultní nemocnici, je všestranným výtvarníkem s širokým záběrem zájmů. Z mládí mu zůstalo několik autorských animovaných filmů, které v amatérských podmínkách, ale s nadšením, točil na "osmičku". Nadále se věnuje práci se dřevem, především tvorbě marionet a v poslední době zkouší i technicky náročnější výtvarné postupy, v Čechách tradiční grafické formy, jako je lept, dřevoryt, dřevořez a podobně.

V Hořicích ovšem vystavuje výhradně kolekci olejů, které k divákovi promlouvají jakoby z imaginárního světa snů a pohádek, typického pro básnivou duši surrealisty. Zejména cyklus s kašpárkem je určitým projevem vyprávěného dobrodružství, poskytujícího zážitek pro divákovy smysly. V obrazech s kašpárkem je zašifrovaný jinotaj (Hádej, kdo přijde na večeři, Krev je sladší než med, Život v růžovém,...), jsou i jakousi alegorií našeho člověčenství. "Kašpárek je takový specifický český hrdina, dobrotivý i odvážný, ale jen po určitou mez. Rozpozná, kdy je čas ustoupit," říká Žáček. "Proto mě také překvapilo, jak silně oslovil diváky i mimo republiku, návštěvníky mé letošní výstavy v Londýně," doplnil.

Obrazy s touto pohádkovou postavičkou stejně jako další vystavená plátna, ovlivněná zejména irskou, potažmo keltskou kulturou, se vyznačují nejen vlastním myšlenkovým obsahem, ale i barevností. Autor, ač samouk, poměrně dobře zvládl techniku mnohavrstvené lazurní malby, čímž se mu daří docílit atmosféry typické pro díla starých Mistrů. "Světlo a barva jsou základem malování," poznamenává k tomu Žáček. Ačkoliv v Hořicích vystavuje poprvé, město pravidelně navštěvuje. Z Hořic totiž pochází jeho manželka.

(jn)

Pěvecký sbor Foerster uctil památku prof. Václava Matouška

Rodák z Vlachova Březí, hudební pedagog, dlouholetý člen Pěveckého sdružení pražských učitelů, nezištný spolutvůrce slávy Pěveckého sboru jihočeských učitelek. Byl to moudrý a pohodový člověk, jeho osobnost byla poznamenána muzikanstvím v tom nejkrásnějším slova smyslu. Co dělal, nikdy ne pro peníze a nikdy také neměřil čas. Byl přímo pokladem pro desítky amatérských sborových těles v naší republice, neboť jim rozmnožoval notový materiál. Všichni jsme věděli, jak pracně se notička po notě rodila a byli jsme mu za to moc vděčni. V minulém režimu totiž nebylo jednoduché namnožit notový materiál - každá blána byla přísně zúčtovatelná. Mnoho sborů ještě nyní zpívá z jeho not, ten náš nevyjímaje.

Vděk a úcta k tomuto člověku byla rozhodující pohnutkou k naší účasti na výše zmíněném festivalu. Prožili jsme krásné, muzikantsky neopakovatelné chvíle a vyslechli si výkony ostatních domácích i zahraničních sborů. Absolutním vítězem se stal vynikající komorní sbor Leonfeldner Kantorei z Rakouska. Působil jako ryze profesionální těleso. Nám se podařilo dostat se mezi první tři, což považujeme za velký úspěch a velmi si toho vážíme. Byli jsme na přehlídce pravděpodobně svým vznikem nejmladším sborem, o to víc nás tedy ocenění poroty za nejlepší kompaktní sborový zvuk tělesa těší. Je to přece základ kvalitního sborového zpěvu - co si přát více. Potvrdilo nám to, že jsme se vydali správnou cestou. Velmi nás zaujal i výkon kultivovaného dívčího sboru Kantiléna z Hradce Králové. I ten byl právem oceněn porotou za vynikající hlasovou kulturu.

Nyní, po určitém čase, když se sborovými kolegy vše znovu hodnotíme, vyplývá nám z toho jediné, i kdybychom žádnou cenu nepřivezli, měli bychom stejně krásný pocit ze samotné účasti na festivalu, který byl důstojnou vzpomínkou na profesora Václava Matouška. Ať závěrem zazní jeho slova jako poselství všem sborovým pěvcům: "Nechť krásná hudba a zpěv přinesou i vaší záslužné práci mnoho radosti a potěšení."

Ivana Hanzlová

Kuře melancholik od Josefa Karla Šlejhara

Šlejharova tvorba je poznamenána jeho nelehkým životem. Dokonce se vedou spory o přesné datum narození. Narodil se zřejmě 17. října 1864 (uvádí se i 10., 14. nebo 20. října). Odmala žil v prostředí tkalců. Do školy začal chodit do Nové Paky, později studoval na reálce v Pardubicích a Vysoké škole technické v Praze. Po studiích se stal úředníkem v cukrovarech v Kopidlně a Pečkách. Byl často nemocen, a tak se dostal do Prahy, kde pracoval jako bankovní úředník a správce keramické továrny. V Praze se oženil a získal literární ohlas právě díky povídce Kuře melancholik. Vrátil se do rodného kraje, ale rodinné problémy (vyústily v rozvod) a konflikty s novopackými maloměšťáky, jej nakonec donutily opustit kraj a přes Hradec Králové a Kolín, kde zastával místo profesora na obchodní akademii, se vrátil zpět do Prahy. Jeho životní pouť se tam uzavřela po těžké chorobě a operaci 4. září 1914 v nedožitých 50 letech.

Josef Karel Šlejhar nepatřil žádné literární generaci, byl jen jedním z literátů 90. let minulého století. Jeho soubory povídek a romány Peklo, Lípa nebo Vraždění, dnešní generaci čtenářů příliš neříkají, ale jeho tvorba psaná emocionálně silně zabarveným jazykem a naturalistickým pohledem na život patří do odkazu české literatury. A snad se někdy v budoucnosti naplní i slova Josefa Svatopluka Machara, že přijde lepší budoucnost a Šlejharova dílo bude jedním z těch, jimž se budeme pyšnit před Evropou. Zfilmovaná povídka Kuře melancholik může být třeba onou pověstnou první vlaštovkou...

Václav Franc

Převlékání kabátů: nic nového pod sluncem

Ponechme stranou ukázkový příklad několikanásobného přeběhlíka Čeňka z Vartemberka, kterému se na jaře 1420 podařilo změnit korouhev během necelého měsíce dokonce dvakrát, či Bohuslava ze Švamberka, kterého díky filmovému zpracování známe jako zpupného velitele železných pánů, útočících u Sudoměře. O tom, že později se stal stoupencem husitů a na čas dokonce i vrchním táborským hejtmanem, se ví již méně.

Podívejme se blíže na osudy jiného významného muže té doby, Hynka Krušiny z Lichtenburka, pána na Kumburku. Kumburské panství získal po svém otci roku 1409. Jeho nepokojná povaha ho přivedla ještě před začátkem husitských bouří do tábora nepřátel krále Václava IV. Když se v září 1415 sešli čeští páni, vedení nejvyšším purkrabím Čeňkem z Vartemberka, aby uzavřeli spolek na obranu své víry, nechyběl ani Hynek Krušina. Jeho podpis a pečeť nacházíme i na protestu národa proti Husovu upálení. Na svých statcích přispěl k rychlému rozšíření husitského hnutí. Z jeho stejně smýšlejících sousedů jmenujme vedle Čeňka z Vartemberka i Beneše z Robous, Václava ze Sobčic, Jana a Hertvíka z Ostružna a Diviše Bořka z Miletínka. Na jaře 1420 byl zvolen nejvyšším velitelem pražských vojsk, bitvy na Vítkově se sice nezúčastnil, ale koncem roku se vyznamenal v boji se Zikmundem při obléhání Vyšehradu. To mu zjednalo velkou vážnost mezi stoupenci pod obojí. Již tehdy mezi ním a tábory lze vypozorovat jisté roztržky, ale zatím nepříliš významné. Naopak s vyhlídkou na získání rodového sídla hradu Lichtenburka, neváhal a v roce 1421 se zúčastnil Žižkova tažení proti Jaroměři. Při tomto tažení byl slavnostním způsobem vzat na milost Čeněk z Vartemberka a jako rukojmí mu sloužil mimo jiné i pan Hynek Krušina. Jeho vážnost v té době byla tak velká, že na čáslavském sněmu v témže roce byl zvolen za člena prozatímní dvacetičlenné zemské vlády. Přiostřující se rozpory způsobily, že se Hynek Krušina roku 1423 ocitl na pravém křídle husitského hnutí po boku Diviše Bořka z Miletínka. Jako spojenci byli poražení Janem Žižkou u Strachova dvora nedaleko Hradce Králové. Snad poslední výpravou, které se zúčastnil v řadách husitů, bylo tažení proti Ústí nad Labem a následná porážka třetí křižácké výpravy v červnu 1426. Jeho účast však není stoprocentně prokazatelná.

Zlom přinesl rok 1428. Snad působením svých přísně katolických švagrů, snad s vidinou majetkového prospěchu, snad ovlivněn i postoji svého souseda Čeňka z Vartemberka, ocitá se Hynek Krušina natrvalo v táboře svého dosavadního protivníka, krále Zikmunda. Postupně získává hrad Bradlec, později některé vsi opatovického kláštera a v roce 1437 i Miletín. Přestože v těchto letech nezastával žádný významný úřad, zůstal věrný Zikmundovi a po jeho smrti podporoval volbu jeho zetě Albrechta II. Rakouského. Ve čtyřicátých letech měl ve východních a severovýchodních Čechách nejrozsáhlejší državu, kterou rozšířil sňatkem kromě jiného i o část Kladska. Stal se tak strážcem jednoty korunních zemí a bránil snahám Slezska po odtržení. Ne ovšem z vlasteneckého přesvědčení, za tuto službu si nechával od krále platit. Bouřlivá životní pouť Hynka Krušiny z Lichtenburka se uzavřela na jaře 1454.

Co dodat na závěr? Převlékání kabátů a přebíhání z tábora do tábora nebylo výsadou pouze bouřlivé doby husitské revoluce. Náš první dědičný král Přemysl Otakar I. o dvě stě let dříve stihl vyměnit politický prapor pětkrát za sebou. A to tak šikovně, že vždy dosáhl zisku, aniž by byl považován za nespolehlivého či věrolomného.

(to)

Týden veřejných knihoven

Předně budou v tomto týdnu vydávány čtenářské průkazy, platící až do konce roku 1999 zcela zdarma! Vedení knihovny zároveň k tomuto termínu vyhlašuje "amnestii" všem sankčním poplatkům.

18. října 1999 se pracovnice knihovny účastní celorepublikového setkání v Praze na Staroměstském náměstí.

19., 21. a 23. října 1999 budou v knihovně prodávány vyřazené knihy za symbolické ceny od 10 do 30 korun.

Ve čtvrtek 21. října 1999 od 18.00 hodin v oddělení pro dospělé proběhne beseda s ředitelem Státního okresního archivu v Jičíně PhDr. Jindřichem Franckem. "Zločin a trest" je název besedy, jejíž hlavní tematikou je historie trestního práva v našem regionu - vraždy, loupeže, čarodějnictví, smilstvo a podobně.

(red)

Pestrá nabídka knihovny

V týdnu otevřených dveří je pro návštěvníky připraven bohatý program. Městská knihovna zve k návštěvě všechny, kteří mají zájem seznámit se s nabízenými službami - fondem literatury, CD, CD ROM nebo Internetem. Připraveny jsou akce pro děti i dospělé. Půjčovní doba během nadcházejícího týdne je následující: Oddělení v Denisově ulici (po, út, čt, pá 8 - 11 a 12 - 17), (st 8 - 17) a (so 8 - 15). V pobočce 1 na Novém Městě (po, st, pá 8 - 11 a 12.30 - 17). V pobočce 2 na Komenského náměstí (út, čt 8 - 11 a 12.30 - 17).

Jičínská knihovna v tomto týdnu nabízí bezplatnou přihlášku čtenáře pro seniory od 60 let, uživatelům hudebního oddělení při půjčení 3 CD možnost zapůjčení čtvrtého CD zdarma, zájemcům o práci s Internetem možnost seznámit se bezplatně prostřednictvím cvičné diskety s tímto moderním zdrojem informací a možnost využití multimediálních počítačů k seznámení se s fondem CD. Ve čtvrtek 21. října v 10 hodin pořádá slavnostní otevření zvukové knihovny pro nevidomé a těžce zrakově postižené občany. Ve spolupráci se sociálním referátem OkÚ Jičín pořádá 23. 10. od 10 hodin muzikoterapeutickou dílnu pro zdravotně postižené děti a jejich rodiče. V pátek (10 hod.) se uskuteční Divadlo jednoho herce a v sobotu ( 13.30 hod.) se představí žáci dramatického oddělení ZUŠ v Jičíně pod vedením Josefa Horáčka. Obě akce jsou určeny dětem i jejich rodičům.

(red)