V jistém stádiu svého dospívání jsem pocítil potřebu tlumočit své názory na určité věci veřejným způsobem. V té době to nešlo jinak, než zaslat příspěvek do "Předvoje", týdeníku občanů okresu Jičín.
Stal jsem se tak "dopisovatelem", i když naštěstí neorganizovaným a nezapojeným. Mým životním koníčkem byla a je kultura a zájem o město Jičín a proto jsem se ve svých článcích věnoval především této oblasti.
Rok 1989 přinesl toužebně očekávané změny, které se dotkly i oblasti novinářské. Měl jsem tu čest být u zrodu novodobé tiskoviny města Jičína - Jičínských listů, které s podporou města vydávala malá skupinka "psavců novinářů" (Matějková, Hofmanová, Sál, Albrecht). Naše síly ochably, nadšení dopisovatelů opadlo a tak listy nenápadně vymizely.
Informace o dění ve městě poté převzaly "velké noviny", kterými se stal z Předvoje vzniklý Český ráj, posléze Pojizerské listy a následně nově vzniklé regionální Noviny Jičínska. Všechna tato periodika se však ve větší míře nevěnovala dění v samotném městě Jičíně. S radostí jsem přivítal vznik nového Českého ráje - měsíčníku jičínských občanů, vydavatele ing. Bambase. Tyto noviny byly skutečně přínosem pro informovanost občanů Jičína a konečně byly tou tiskovinou, která městu Jičínu patří.
Nadšení a pracovitost vydavatele, který nebyl jičíňákem, ale i dle mého názoru malá morální podpora města i čtenářů nestačila a měsíčník po 6. čísle zanikl.
O tom, že většině občanů města schází jejich "městské noviny" - informovanost, se přesvědčili radní při průzkumu veřejného mínění, který si nechali provést odbornou firmou. Na základě této skutečnosti se objevil Jičínský občasník, neperiodická tiskovina města, která však v žádném směru noviny nenahrazuje. Jde pouze o předání formálních informací. Zpětná vazba - tedy mínění občanů, je negativní a mnozí považují vydávání této tiskoviny za mrhání financemi města.
Koncem října jsem byl poctěn pozvánkou na setkání "redakční rady" - dopisovatelů Nových novin. Z této schůzky jsem odcházel s velmi dobrým pocitem a s vírou, že je zde naděje, že by takové město jako Jičín mělo opět svoje noviny. Věřím, že nejsem sám, kdo do těchto novin občas napíše a hlavně, že si tyto získají okruh svých čtenářů.
Až budete tyto řádky číst v nultém čísle, snad mi dáte za pravdu, že nám takovéto noviny chybějí a budete je tak, jako já patriot a občan Jičína, podporovat.
I má mizerná paměť připomíná mi čtyři pokusy o jičínský zpravodaj - leč marně.
Nejvíc se mi líbil Bambasův Český ráj. Jenže dělat dnes noviny není lehké. Musíte říkat lidem o články, pak urgovat, a oni stejně nakonec dodají něco jiného - a nesmyslně dlouhého ....Ale je to krása. Můžete psát co chcete a o čem chcete, můžete kritizovat i největší papaláše. Rozhodně lepší a účinnější, než hlásat své rozumy kdesi u piva nebo kávy.
V každém z nás je přece kousek novináře, jen mít odvahu jej v sobě objevit. Nápady, cosi nového a zajímavého, to je to, co naše noviny potřebují. Ostatně, když může někdo řídít loď, pak se starat o věci sociální, poté mít na triku policii a státní úřady, proč bychom si my nemohli udělat noviny k obrazu svému. Ať se daří!
Před půl stoletím vydával populární spisovatel Jaroslav Foglar mládeží oblíbený časopis Vpřed. Zažloutlé stránky týdeníku však i s odstupem času mohou nabídnout poučení a pravdu, námi současníky občas s arogancí zaslepeně odmítanou.
Foglar často kritizoval špatné mezilidské vztahy a nesnášenlivost různých skupin lidí nebo společenských organizací. Jeden z jeho článků například naznačuje jednu z možností řešení "kultury práce" dnešních ...
"Když se krátce po osvobození začalo u nás se sjednocením tělovýchovy, provádělo se to nejprve tak, že do některé vyhovující tělocvičny byli svoláni členové všech tělocvičných a sportovních spolků a společků a ti měli pod vedením jediného vedoucího společně cvičit.
Přišli, ale každý si přinesl svůj cvičební úbor. To znamenalo, že se v jediné místnosti sešlo množství různě barevných triček, na nichž byly našity odznaky toho nebo onoho spolku nebo klubu. Kdo nebyl očitým svědkem, neuvěří, jak se ti lidé na sebe nehezky dívali. Až to bylo trapné. A s jakou chutí se cvičilo, to si můžete sami představit.
Ale vedoucí byl o jednu zkušenost chytřejší. Druhý den překvapil další skupinu cvičenců dosti divným nařízením: Do tělocvičny se může jenom v trenýrkách! Bez triček a jakýchkoli odznaků! Všichni poslechli a cvičilo se o sto šest. Když jim potom onen vedoucí vysvětlil, proč to nařídil, smáli se, ačkoli bylo docela pravděpodobné, že by se chovali stejně jako jejich předchůdci."
A tak honem do trenek, abychom poznali, že jsme stejní, že máme dobré i špatné vlastnosti a že se vlastně celý život všichni snažíme o totéž: abychom se zbavili špatných vlastností a stali se tak lepšími a šťastnějšími lidmi.
U příležitosti státního svátku 28. října 1997 byl Čestný občan města Jičína generálmajor v.v. Ing. Alois Olšan na pražském Hradě vyznamenán medailí Za hrdinství. Vyznamenání přijaté z rukou prezidenta Václava Havla je výrazem ocenění účasti ve všech bojích čsl. jednotky v SSSR a za politické postoje v roce 1968.
Jak a kdy došlo k tomu, že jste se jako sedmnáctiletý chlapec stal příslušníkem 1. čsl. praporu v Buzuluku?
"Před válkou jsem žil s rodiči, starší sestrou a mladším bratrem v Kyjevě, kde jsem studoval. Otec byl Čech. Na území SSSR zůstal jako zajatec z 1. světové války, oženil se a založil rodinu. Měli jsme čsl. občanství, které nám bylo po roce 1939 změněno v protektorátní dokumenty. Po vypuknutí války jsme byli internováni v lágru Oranki a pak Akťubinsk poblíž Uralu. Životní podmínky tam byly velmi kruté.
V červenci 1941 byla mezi SSSR a čsl. vládou v Londýně podepsána smlouva, na základě které došlo v únoru 1942 k propuštění Čechů a Slováků z tábora. Otec odjel do Buzuluku, kde se tvořila čsl. jednotka. Zbytek rodiny se odstěhoval do Kzyl Ordy (střední Asie). Abych mohl vstoupit do jednotky tak mlád, potřeboval jsem reverz, který otec podepsal před odchodem na frontu. Se sestrou zdravotnicí, jsme se 12.7.1942 stali příslušníky čsl. jednotky a po výcviku jsme ve stejném praporu odjeli na frontu."
Stal jste se asi nejmladším účastníkem významných bojů ....
Ano, v bitvě u Sokolova jsem byl nejmladším ze všech mladých. Celá operace však byla vyčerpávající pro všechny. Před bitvou jsme absolvovali 400 km nočních pochodů, v zimě, zatíženi zbraněmi a střelivem. Jen část nákladu se mohla naložit na koně. Po tvrdých bojích byla jednotka nucena ustoupit a ujít dalších 300 km. Mnozí ze spolubojovníků tam zůstali ..."
Dají se popsat pocity prvního útoku v životě?
"Domnívám se, že nedají. Touha bojovat a bojovat dobře, se mísila s obyčejným strachem o život. Byl to tvrdý a nerovný boj. Těžko se o tom mluví a nezáleží na tom, kolik od té doby uplynulo let."
Velkou bitvou byl i boj o rodný Kyjev.
"Dříve jsem však absolvoval poddůstojnickou školu v Novochopersku a stal se velitelem družstva. Osvobození Kyjeva zahájil útok naší brigády 5.11.1943. Za tři dny bylo město svobodné. V těžkých bojích jsem byl raněn. Prostřelenou ruku mi operovali v kyjevské nemocnici a zraněný bok si vyžádal delší čas léčení."
Kde jste se pak setkal s jednotkou?
"Až po bojích o Bílou Cerkev a Rudu. Na jejich osvobození se naše jednotka také podílela. V lednu 1944 jsem bojoval u Žažkova.
Jednotka se změnila v 1. čsl. armádní sbor. Měli jste však značné ztráty.
"Ano, v předešlých bojích jsme utpěli opravdu velké ztráty. Jednotku pak posílilo 12 000 volyňských Čechů, mezi nimi i 300 žen. Reorganizace brigády na armádní sbor byla provedena v květnu až červnu 1944."
8. září 1944 začala Karpatsko - Dukelská operace. Bylo nutné probojovat se průsmykem za cenu velkých ztrát?
"Jsem přesvědčen, že to nutné bylo. Z historických materiálů víme, že sovětské velení plánovalo obejití Karpat z jihu přes Maďarsko a ze severu přes Polsko ve směru na Krakov. Podnětem k útoku přes Dukelský průsmyk bylo vypuknutí SNP 29.8.1944. Na žádost čsl. vlády v Anglii a moskevské skupiny K. Gottwalda o pomoc SNP, rozhodlo sovětské velení o přípravě Karpatsko - Dukelské operace.
Ne vše tehdá proběhlo podle plánů, ale fakt, že tato bojová akce na sebe vázala 18 německých divizí, mluví za vše. Utrpení lidí a ztráty na životech však byly nesmírné. Právem je tato operace hodnocena jako největší a nejtvrdší vystoupení našeho odboje."
Po kruté Dukle však následovaly další boje ...
"V listopadu 1944 jsem byl u Stropkova na řece Ondavě. Měsíc na to jsem byl jmenován náčelníkem štábu minometného oddílu. Fronta se na čas zastavila, aby nabrala dech a mohla být připravena ofenzíva u Jasla. Ta byla zahájena v lednu 1945. V těchto a dalších bojích jsem plnil funkci náčelníka průzkumu minometného oddílu. Účastnil jsem se bojů u Bardějova a zejména u Liptovského Mikuláše, kde došlo k bojům, které se v tvrdosti příliš nelišily od dukelských. Osvobodili jsme Ružomberok a Žilinu. Vyčerpávající boje nás však ještě čekaly na Malé Fatře u Strečna."
Kde Vás zastihl konec války?
"V předvečer konce války jsem byl se svými vojáky na Moravě v osadě Břest. Úplný konec války nás zastihl v obci Pivín. O půlnoci nás probudily oslavné salvy, zvěstující radostnou zprávu."
Po válce jste zůstal v armádě, sloužil na různých místech, pak ale přišel rok 1968 ...
"Když přišla ta ohromující zpráva o vstupu sovětských vojsk, sloužil jsem v Lešanech jako velitel protitankové brigády. Třem bateriím jsem tenkrát dal rozkaz zaujmout bojové postavení a nabít ostrou municí. Přes jednání se sovětským velitelem, jsem nechtěl odzbrojit. To stačilo, aby se můj život změnil."
Do Jičína jste se tehdy dostal vlastně z trestu?
"Dá se to tak říci. V roce 1970 jsem byl do Jičína převelen na podřadnou funkci a v roce 1974 jsem musel z armády definitivně."
Kde jste pak sehnal zaněstnání?
"Našel jsem práci v Okresním podniku služeb. Pracoval jsem jako nákupčí, technik, a také jako topič."
Je pro Vás rehabilitace po roce 1989 a jmenování generálem zadostiučiněním?
"Důležitá byla hlavně změna společenského systému. Jsem rád, že jsem se dočkal doby, kdy se o mnohých událostech může říkat pravda. Ostatní není až tak důležité."
Které silné životní zážitky ve Vás přetrvávají?
"Mimo těch přímo z bojů, nikdy nezapomenu na shledání naší rodiny po válce na nádraží v Braníku. Maminka mě ani nepoznala... Na toto setkání nezapomenu do konce života."
Vím o Vás, že léto trávíte víc na Moravě než v Čechách?
"Jezdíme se ženou často do obce, odkud pocházel můj tatínek a kde se rodiče po válce usadili. Je tam jejich dům a hrob. Jezdím tam rád."
Je Vám něčím blízký i Jičín?
"Už 27 let je to můj domov a ty roky ze života nelze vymazat. Zažil jsem tu dobré, ale také hodně zlého, tak jak to už život přináší."
Děkuji Vám za rozhovor, za trpělivost a přeji pevné zdraví v dalších letech života.