Jičín - Od soboty 14. března probíhá v zámecké galerii výstava obrazů předního českého krajináře Františka Kavána, která je vrcholem dosavadní expoziční činnosti této galerie.
Oleje a pastely Františka Kavána byly do Jičína zapůjčeny z mnoha galerií a muzeí i ze soukromých sbírek (víc než dvacet pláten je z pražské Národní galerie).
František Kaván se narodil roku 1866 ve Lhotě Víchovské na Jilemnicku. Po výtvarných studiích v Praze často měnil místa pobytu. V letech 1900 - 1904 žil v Železnici, pobýval na Českomoravské vysočině, v Podkrkonoší, také v Libuni, kde v roce 1941 zemřel a kde je pochován.
Spolu s Antonínem Slavíčkem se stal průkopníkem nového pohledu na krajinu otevřenou, se širokým horizontem, ztvárněnou s výrazným básnickým talentem. Jeho rozměrná plátna mají silný monumentální účinek spojený s jemnou citlivostí (Krajina v Podkrkonoší, Jaro u Železnice, Cesta, Krajina na podzim...).
Od poloviny 90. let se v Kavánově tvorbě vedle realismu začal uplatňovat dobový symbolismus, vyjadřující umělcovy stavy duše i jeho hluboké zakotvení v křesťanské víře (Zoufalství, Milosrdenství přetrvává, Stezka altruismu...).
Jičínskou výstavu, tvořící určitý průřez Kavánovou tvorbou, oceňovanou už za jeho života doma i v cizině, uvedli na její vernisáži ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici a kurátor výstavy PaeDr. Jan Luštinec a dr. Michal Zachař. Přítomni byli i příbuzní Františka Kavána. Struny svého violoncella rozechvěl Bachovou svitou G dur Jan Halama.
Rozsáhlé Kavánovo dílo dává proniknout hlouběji do složitého nitra umělce, lidsky i umělecky mimořádné osobnosti, která výrazně zasáhla do vývoje české krajinomalby přelomu století.
Výstava trvá do 10. května.
Jičín - V přednáškové síni okresního muzea se před nedávnem konala výroční valná hromada Pekařovy společnosti Českého ráje. Více než 40 přítomných vyslechlo nejprve přednášku ředitele Archivu Univerzity Karlovy PhDr. Zdeňka Pousty k 650. výročí vzniku naší nejstarší vysoké školy a pak se již odvíjel normální průběh valné schůze.
Jednatelka Společnosti PhDr. Hana Maierová přednesla zprávu o činnosti za uplynulý rok, v níž vyzvedla uspořádání vědecké konference o valdštejnské loggii a komponované barokní krajině v Jičíně, oslavy jubilea univ. prof. Jana Patočky v Turnově a odhalení pamětní desky malíři Janu Prouskovi v Turnově. Vysoce byla hodnocena také publikační činnost, zvláště vysoká úroveň sborníku Z Českého ráje a Podkrkonoší, sborníku z konference o valdštejnské loggii atd.
Jako hlavní úkol pro rok 1998 bylo stanoveno konání vědecké konference o mlázovickém rodáku, historiku prof. Františku Kutnarovi, jež se uskuteční koncem tohoto měsíce v Sedmihorkách.
Výroční valná hromada také ocenila celoživotní dílo univ. prof. MUDr. Antonína Fingerlanda, DrSc., a jmenovala ho svým čestným členem. Přítomný osmadevadesátiletý profesor za tuto poctu poděkoval a vyznal se ze své lásky k Jičínu a celému Českému ráji. Dále bylo schváleno přijetí 7 nových členů, mezi nimiž jsou i Dr. Arnošt Waldstein-Wartenberk z Vídně a jeho syn Karl Albrecht, jakož i oba synové prof. Františka Kutnara. Výbor společnosti byl doplněn o ředitele okresního muzea Jaromíra Gottlieba.
Na bohaté výsledky své práce může být stovka členů Pekařovy společnosti Českého ráje hrdá.
Ostroměř - V nedaleké Ostroměři se před 120 lety (10.4.1878) n0arodil významný spisovatel knih pro mládež Eduard Štorch.
Učitelské povolání byl nucen pro nepřízeň školských úřadů vykonávat nejdříve na Mostecku a v Mostě, než v r. 1905 nastoupil učitelské místo v Praze, kde se později stal ředitelem měšťanské školy na Karlově a zůstal jím až do své výslužby v r. 1939.
Jeho velkou láskou se stala ercheologie. Sám se zabýval archeologickými výkopy prakticky, zejména v Praze, ve středních Čechách, na Mělnicku a v okolí Lobče, kde trávil chvíle odpočinku. Jeho cílem bylo přebudování výuky dějepisu tak, aby se stal zajímavým a srozumitelným. Základem práce Člověk diluviální (1907) jsou archelogické nálezy ze Šárky a Kobylis, román Minehava se odehrává v mladší době kamenné. Bronzový poklad (1932) je literárním zpracováním nálezu bronzových jehlic na Dobříšsku. Román Lovci mamutů vypovídá o lovecké tlupě a jejím tábořišti u Dolních Věstonic. K těmto dílům přináležejí další Štorchovy práce: Osada havranů, U veliké řeky, Zlomený meč, Volání rodu, Hrdina Nik, Meč proti meči, Statečné mládí aj. Praha se stala Štorchovým námětem v jeho ústředním díle Praha v době předhusitské.
V té době byl Štorch už dobře známou osobností, bojovníkem za reformu školní výuky dějepisu. Jeho zásluha spočívá zejména v prosazení dnes samozřejmého požadavku - uznání pravěku, nejdelšího úseku ve vývoji lidstva, za součást dějin a jeho výuky ve školách. Štorch napsal: "Fakta do dějepisu patří, ale jen jako funkční součástky nějakého dynamického ústrojí myšlenkově řízeného a jako pomůcky k vytvoření dějepisného obrazu." A ještě jeden jeho vtipný výrok: "Nahodilé zvuky nejsou hudbou a symfonií, hromada kaménků není ještě mozaikovým obrazem, hrstka koleček a hřídelků nejsou hodinky, plná kniha historických faktů není ještě dějepis. Ovšemže bez tónů není hudby, bez kaménků mozaiky, bez koleček hodin a bez faktů dějepisu."
Věnoval se i dalším odvětvím výchovy. Na Libeňském ostrově v Praze založil dětské farmy, jakýsi předobraz dnešních škol v přírodě. Staly se důkazem jeho lásky k učitelské práci a k mládeži, jejíž všestranný duševní a tělesný rozvoj mu ležel na srdci.
Život a dílo Eduarda Štorcha se uzavřely 25. června 1956 v Praze. Náleží mezi šťastné autory knih pro mládež, protože jeho romány mají své stálé čtenáře do dnešních dnů.
Jičín - V prvním čísle Nových Novin, které se mi velmi líbí a rád si v nich čtu, vyšla vzpomínka na Věru Ferbasovou, vlastně na její zapomenutý hrob na jičínském hřbitově. Autor článku, můj přítel profesor Vladimír Úlehla, mne později vyzval, abych se podělil o osobní zážitek ze setkání se známou herečkou, o kterém jsem se mu zmínil - a zde tedy je.
V roce 1957 se divadelníkům spolku J.K. Tyl dostala do rukou hra "Dobrou noc, Patricie!", kterou napsal italský dramatik Aldo de Benedetti. Vtipná komedie z prostředí lepší společnosti, v níž vystupují ministři, generál nejmenované země, diplomaté a naftoví magnáti, se odehrává v přepychovém hotelu, kde jedná rozšířená komise OSN. Hra zesměšňuje namyšlené diplomaty, zákulisní manýry a čachry bohatých lidí, zkrátka jde o hořký svět, kde rozhodují peníze a kde láska a hezké vztahy mezi lidmi jsou něčím cizím.
Jičínští se rozhodli, že hru nacvičí a předvedou. Jenže kde vzít hlavní představitelku exkluzivní dámy, manželky ministra Patricii? Takovou v souboru neměli. Až pomohla náhoda. V Jičíně, vlastně v prostředním mlýně pod Zebínem, tehdy žila se svým manželem ing. Pálkou známá herečka, "kominda" a představitelka předválečných studentek, diblíků a mladých slečen, partnerka Oldřicha Nového a Vlasty Buriana - Věra Ferbasová. Ve mlýně žila v zapomenutí filmových diváků a bez zájmu filmových režisérů, a tak přijala nabídku divadelního souboru a ráda si zaochotničila.
Režisérem hry byl MUDr. Josef Moran a podle mých záznamů to byla bohužel jeho předposlední režisérská práce. Po ní následovala ještě Langrova "Dvaasedmdesátka" (v hlavní roli Jana Petráňová) a režisérova poslední opona padá.
Věře Ferbasové tehdy nahrávali Jaroslav Fric jako její manžel ministr Lansen, Dr. Eduard Bureš jako generál Burton, Ladislav Vondráček jako dobrodruh Alberto a Roman Valenta jako ministrův tajemník. Obsazení ostatních rolí si již nepamatuji. Věra Ferbasová do souboru zapadla a podřídila se podmínkám ochotnického herectví. Zodpovědně docházela do zkoušek, ze kterých ji odvážel režisérův Minor do mlýna, kde se starala o malé hospodářství, do něhož počítala psy, slepice a kozy. A kozí mléko samotnou nadojené jí moc chutnalo - to na okraj.
Já jsem ve hře neúčinkoval, ale vzpomínám, že jsem byl plný pýchy, když mne můj otec, který hru napovídal, paní Věře představil a ona mně podala ruku a chvíli si se mnou před premiérou povídala. Představení se odehrálo čtyřikrát, což na tehdejší dobu, divadelní možnosti a amatérské divadlo bylo až moc. Jičínští s touto hrou obsadili i festival ochotnického divadla v Polici nad Metují a moc se líbili, i když diváci byli zvědaví hlavně na Věru Ferbasovou. Tím však skončila spolupráce "tyláků" se známou herečkou, která pak z Jičína odešla do Ládví u Prahy, kde koupila vilu po herečce Růženě Naskové. Ale snad byl Jičín druhá šťastná hvězda, protože režiséři si přece jenom vzpomněli a Věra Ferbasová si zahrála ještě v několika filmech a televizních inscenacích. Za všechny jmenujme alespoň "Jáchyme, hoď ho do stroje".
K osvědčenému autorovi brilantních italských konverzačních her Benedettimu se jičínští ochotníci v příštích letech ještě vrátili a sehráli jeho "Ustláno na růžích" (1969), režie Václav Páca, hráli Vondráček, Naďa Maštálková, Šindler, Bauchnerová, Lutrýnová, Matějka a dále pak hru "Jelen v Laguně" (1987), kterou režíroval Sál, hráli Krupka, Dáda Malá, Ulrychová, Šimůnková, Havlíček a Matějka. Ale to je již jiná historie.
Nová Paka - Koncem loňského roku vydala Městská knihovna v Nové Pace reprint knížky místního rodáka MUDr. Ladislava Kaizla - "Jak se léčívalo v Podkrkonoší", která vyšla poprvé v roce 1938. Na vydání zajímavé publikace se tentokrát podílela nadace Open Society Fund Praha. V úvodní části, předznamenávající vlastní dílo MUDr. Kaizla, vzpomíná na svého otce dcera Věra Roučková a další životopisná data doplňuje Anna Roučková.
Ladislav Kaizl se narodil 26. října 1898 v Nové Pace. Jeho otec JUDr. Eduard Kaizl byl nadšený sokolský pracovník a advokát. Mladý Ladislav studoval na gymnáziu v Novém Bydžově a po roce 1918 začal navštěvovat Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde v lednu 1924 studia ukončil doktorátem. Usadil se v Nové Pace jako praktický a pokladenský lékař. Po svatbě s Annou Vedralovou, s níž měl dvě dcery, Věru a Miriam, se vedle medicíny zabýval přírodou. Rád cestoval, alespoň pokud mu to praxe dovolovala. Zajímal se o řadu oborů a dosáhl úctyhodných výsledků v nejrůznějších odvětvích (například se zajímal o permské zkameněliny). Neustále se vzdělával a snažil se proniknout do medicínských podoborů, především do fyziologie, neurologie, ale největší pozornost upřel na stravu lidí v podhůří Krkonoš. Jedním z jeho nejvýznamnějších děl je kniha Lidová výživa, která vyšla v roce 1944.
Ladislav Kaizl zemřel 2. února 1957 na chronickou lymfatickou leukémii, když se do posledních chvil krátkého, ale plodného života, věnoval pacientům. Jeho dílko "Jak se léčívalo v Podkrkonoší" je zajímavé především pro současníky. Nejen že velmi poctivě mapuje situaci v rodinách našich předků, ale uchovává nám příchuť dob minulých, i když nám při některých "osvědčených léčebných metodách" občas zatrne, tak například.
"Při bolesti zubů se vkládá do ucha kafr nebo kousek česneku!" Na "regma" nebylo lepšího prostředku než teplý ovčí nebo koňský hnůj. V moči zase punčocháři namáčeli vlnu, aby lépe chytala barvu, a tak vyjížděli den co den pončochářští učedníci se sudem na trakaři do města a sbírali drahocenný obsah nočníků! A ještě jednou bolení zubů. Tuk v tlející mrtvole se slije v kuličku a část této kuličky, vložená do zubu, navždy zažene bolest. Velmi účinné je prý vzít třísku ze zetlelé rakve a zub jí vyšťourat. Méně energicky, ale aspoň na čas působí, když se použije k vyšťourání zubu stébla trávy, která vyrostla na hrobě.
Ne že bych orodoval za výše popsané způsoby "léčby", ale určitě neprohloupíte, když se vypravíte do Městské knihovny v Nové Pace, a tam knížku zakoupíte. Kdo ví, jak se za pár století budou naši prapravnuci usmívat nad našimi léčebnými postupy.Možná, že stejně jako my se usmíváme nad knížkou, mapující život lidí a lidiček z Podkrkonoší, jak je věrně zachytil novopacký rodák a všestranný člověk MUDr. Ladislav Kaizl.