Jičín - V Jičíně se sborový zpěv začal pěstovat v polovině 19. století, sloučením mužského sboru Lubor a ženského Ludiše. Dva sbory se spojily ve sbor smíšený a přijímají zavazující název Smetana. To na paměť ochotnického představení opery Prodaná nevěsta, které v roce 1880 v Jičíně její tvůrce navštívil.
Vstup do nového století přinesl velké naděje, i když mnohdy nesplněné. Pro rozvoj hudby, hudebního cítění a radosti z hudby jak předváděné, tak vnímané posluchači, znamenal však mnoho. Spolek Smetana se postupně účastní projevů veřejného života, národních oslav, jubilejních slavností, pietních projevů a zábavních podniků. Na programu jsou klasické skladby, národní písně a výroční koncerty, jež jsou vždy obohaceny účinkováním vynikajících umělců ve zpěvu nebo hře na klavír. Mezi ty, kteří se nejvíce zasloužili o rozvoj sborového zpěvu a jmenovitě o sbor Smetana, je třeba jmenovat Jana Patsche, profesory Doskočila a Čeňka, učitele Engelmanna, sbormistry Lamače, Zumu a profesora Měšťana. Těm všem patří dík následných generací zpěvu a hudbymilovných lidí z Jičína za to, že ke zpěvu přivedli nadšené amatérské zpěváky, kteří svým uměním potěšili množství vděčných a pozorných posluchačů.
Rokem 1992 se začíná psát nová historie pěveckého sboru Smetana. Jeho odborného vedení se ujímá učitelka, tohoto času ředitelka Základní umělecké školy v Jičíně, paní Jarka Komárková. Soubor získává nové členy, mění se repertoár a sbor se dává plnně do služeb kulturní činnosti města. Vystupuje při různých společenských akcích, z nichž první je při otevření pěší zóny ve městě, která předznamenala další rozvoj města. V prosinci téhož roku se uskutečňuje první velký samostatný koncert. Město Jičín navazuje přátelské vztahy s holandským městem Wijk Bij Duurstede, a jednou z uskutečněných aktivit je koncert holandského sboru v Jičíně. O rok později vystupuje sbor Smetana v zahraničí a je holandskými posluchači vděčně přijat. Následuje řada koncertů v Jičíně a jeho okolí, zájezd a úspěšné vystoupení v moravském Bzenci, kde sbor nachází nové přátele. Pro jičínskou veřejnost je předveden zvláštní vánoční koncert. V minulém měsíci vystupoval sbor Smetana v přesunutém kostele Nanebevzetí Panny Marie v Mostě.
V současné době se členové souboru připravují na nahrávání CD disku, na mezinárodní pěveckou soutěž v Olomouci a na tradiční letní koncert, který se uskuteční v Porotním sále jičínského zámku. Jako host vystoupí smíšený sbor Jaroslav z moravského Bzence. Koncert se koná 19. června od 19. hodin. Sbor Smetana zve tímto všechny své příznivce, aby se přišli zaposlouchat do krásných tónů skladeb, které otevírají lidská srdce a přinášejí všem radost.
Vídeň - V minulých letech se v České republice stalo oblíbenými několik studijních směrů, především pak ekonomie a práva. Zájemců je však bohužel příliš mnoho a naše univerzity je již nestačí všechny přijmout.
Ti, kteří se nedostanou na školu, kterou si vybrali za cíl, musí vzít zavděk jiným oborem či zcela zanevřít na vysokoškolské vzdělání. Jaká je situace v jiných zemích? Odpověď na tuto otázku se pokusíme najít u našich jižních sousedů - v Rakousku.
Rakousko, stejně jako Česká republika, prodělává též jisté "módní trendy". Na rozdíl od České republiky to však mají rakouští uchazeči o studium značně jednodušší - na většině vysokých škol tu nemají přijímací zkoušky a každý absolvent střední školy má právo být přijat. Protože však tato politika vede ke značnému přetížení kapacit vysokých škol, musí poté na školách dojít k protřídění studentů. Během prvních tří semestrů tak dochází ke značnému "sítu", které dosahuje na některých školách až 70% (např. Hospodářská univerzita ve Vídni). Jen ti nejlepší tak mají šanci dokončit své studium. Pro volbu správného studijního směru existuje několik vhodných pomůcek. Kromě poradců na středních školách jsou to pak především pravidelné prognózy rakouské vlády o situaci na pracovním trhu. Ty jsou dělány na 10 až 15 měsíců dopředu, aby se středoškoláci mohli na svůj praktický život připravit. Podle posledních prognóz se dá očekávat příval studentů na oborech informatika, marketing či genetika. V Rakousku stále ještě panuje štědrý sociální systém, a tak si studium může dovolit takřka každý. Školní poplatky se tu zatím neplatí (ačkoliv se o jejich zavedení vláda již delší dobu snaží) a sociálně slabším studentům vychází vláda vstříc různými sociálními dávkami.
Přesto je však běžné, že si studenti během svého studia přivydělávají, aby si poté mohli lépe užívat onoho pověstného "studentského života". Hlavním studijním městem v Rakousku je Vídeň. Kromě Vídeňské univerzity se tu též nachází Technický institut (obdoba ČVUT), Zemědělská univerzita a ze všech škol snad nejznámější Hospodářská univerzita, která je též jednou z nejlepších univerzit v Evropě. Především ve Vídni lze také potkat nespočet zahraničních studentů. Převládají národnosti Evropské unie, jelikož občané EU zde mají s rakouskými občany rovnocenné postavení. Potkat zde však můžete i Poláky, Slováky, Maďary či Čechy. Na cizince jsou zde značně zvyklí a postoj vůči nim je velmi přátelský. Kdo by chtěl v Rakousku studovat, nemusí tak mít strach z nepřátelství či snad nenávisti. Závěrem je nutné dodat, že ani v Rakousku nefunguje všechno tak, jak by si sami studenti a vláda přáli. Důležité je však, že tu jejich úzkou vzájemnou spoluprací dochází ke stálému přibližování reality potřebám státu a spokojenosti občanů.
Jičín - Je tomu již 150 let, kdy bouřlivý revoluční rok 1848 otřásl nejen Francií, ale rozšířil revoluční myšlenky i do dalších evropských monarchií. Zrušení nevolnictví sice bylo Vídní slíbeno, ale hlavně sociální nejistota, úsilí národní svobody, přispěly k manifestačním vystoupením i v Praze. O svatodušním pondělí 12. června vypukly v Praze krvavé srážky s vojskem, stavěly se barikády, Praha byla ostřelována. Zprávy o těchto událostech se bleskově rozšířily a na venkově se začaly zakládat Národní gardy na pomoc Praze.
Jičín se stal místem soustřeďování gard ze všech podkrkonošských měst a městeček. Špatně ozbrojené gardy vytáhly Praze na pomoc s požehnáním katechety P. Sidona u Ohavče. V Sobotce zastihly dobrovolníky zlé zprávy o bojích v Praze. Mezi gardami nebyla jednota a svornost v názorech, mnozí se báli táhnout proti dobře vyzbrojenému vojsku. A tak se v rozpacích vraceli většinou druhý den domů. Hned byla složena posměšná písnička (patrně těmi, kteří neudělali ze svého domova ku Praze ani krok, jak už to bývá...) a dobrovolníkům s gustem zpívána. Mezi těmi, kteří chápali postavení venkovských gard a zastaly se jich, byl K. Havlíček.
Praha byla pokořena a s ní celý národ. Výsledkem historických peripetií této doby bylo rozvázání svazku mezi poddanými a vrchnostmi a osvobození selského lidu, který získal všechna občanská práva. Boj o národní identitu však na český národ teprve čekal.
Nová Paka - Málo platné, ale období výstav v novopackém Suchardově domě začíná, díky teplým měsícům, kulminovat. Tou, kterou se historický objekt chlubí od 29. května, je soubor exponátů od poměrně mladého umělce Vladimíra Kokolji, který se narodil v listopadu 1956 v Brně. Za krátkou dobu své tvorby už dosáhl význačných úspěchů, k nimž patří i ilustrační tvorba, provázející vizionářské texty spisovatelů Ladislava Klímy, Rogera Gilbert-Lecomta aj. Obsáhlý výbor z jeho kreseb byl vydán v loňském roce.
Uvedená fakta však nejsou jediným aktivem tvůrce, ale jeho angažovanost zasahuje i do hudebních sfér. Podílel se totiž výrazně na vzestupu alternativní a rockové scény na přelomu 80. a 90. let a jako široce známý charismatický zpěvák a textař skupiny E vydal dvě alba pod názvy "E-live" (1990) a "I adore nothing".
V současnosti (přesněji od roku 1992) vede školu experimentální grafiky na Akademii výtvarného umění v Praze a s jeho pedagogickým působením souvisí i jeho vytříbené a vlivné promýšlení základních východisek výtvarného umění.
Milovníci umění mohou tvorbu autora zhlédnout až do 28. června.
Jičín - Přestože je město se svým okolím malebným krajem jako stvořeným pro malířskou paletu, nevzešlo odtud příliš mnoho výtvarníků. Spíše to byli talentovaní literáti, hudebníci nebo vědci. Alespoň se to tak jeví ve srovnání s nejbližším Novopackem či Hořickem.
Jedním z jičínských akademických malířů byl Jan Čejka. Narodil se 30. června 1888 v Jičíně na Žižkově náměstí v domě čp. 15. Dnes již dávno zbořený dům stával vlevo od zájezdního hostince "U Žďárských" a tvořil tak nároží s ulicí Tylovou. Podle pamětníků, ubytoval se kdysi v tomto domě J.K. Tyl při jednom ze svých divadelních pobytů. Dnes na místě domu čp. 15 i hostince stojí obytný dům, v jehož přízemí je prodejna s elektrickými spotřebiči.
Jan Čejka absolvoval jičínskou reálku, kde studoval současně s nadaným budoucím výtvarníkem Jaroslavem Skrbkem. Čejkovy studie pokračovaly na uměleckoprůmyslové škole v Praze a na akademii výtvarných umění. Stal se jedním z nejlepších žáků prof. Maxe Pirnera. Na samém začátku svého pedagogického a uměleckého rozvoje, když se stal profesorem na reálce v Ječné ulici v Praze, byl v r. 1914 povolán na srbské bojiště, odkud se vrátil těžce nemocný. Jako nadporučík byl však znovu poslán do války, tentokrát na ruskou frontu. Po návratu pracoval jako rekonvalescent spolu s dalšími malíři na opravách maleb chrámu sv. Mikuláše. Po krátkém pedagogickém působení odešel do výslužby, aby se věnoval jen malířské tvorbě.
Rád maloval rodné město a okolí. Uměleckou a dokumentární cenu má jeho cyklus povážských hradů na Slovensku, ale také chalupy či staré kláštery. Vzácné jsou i Čejkovy obrazy moře v Normandii. Maloval portrét tehdejšího dánského vyslance Noegarda i jeho vnučku, protože právě umění portrétu ovládal dokonale. Jídelnu dánského vyslanectví ozdobil rozměrným aktem krásné ženy na rudém pozadí.
Věřil ve svědomitou, solidní a pilnou práci a podle této víry žil a tvořil, když se tragicky ozvaly následky válečného tělesného oslabení a plicní choroba ukončila jeho život v rozkvětu tvůrčích sil. Zemřel 13.7.1934 v Humpolci, jiné prameny uvádějí za místo úmrtí Jičín.
Náměty zátiší a portrétů v jeho tvorbě byly dominantní, věnoval se však i národopisným tématům a krajině. Několikrát zdařile vystavoval ve Vilímkově galerii a u J. Novotného na Vinohradech. V r. 1929 měl souhrnnou výstavu v Rubešově galerii, kde se prezentoval 46 díly. Účastnil se také Valdštejnské výstavy v r. 1934 v Jičíně. Z jeho prací jsou známé obrazy: "Akt v bílém", "Cikán", "Cikánská Mária", "První kapky", "Karlovarská dolina", "Chrysantémy", "Les", "Klášter sv. Anežky" a řada dalších.
Obecní spořitelna jičínská získala od J. Čejky obraz Jičína, rozměrné plátno zobrazující město od jihu. Dnes je spolu s podobně velkým plátnem s jičínským námětem téhož autora v majetku MěÚ Jičín. Čejkův obraz Jičína nyní zdobí prostory Porotního sálu jičínského zámku.
Kdo se v nejbližší době s jeho obrazem setkáte a zadíváte se do tahů umělcova štětce, jimiž zpodobnil rodné město, vzpomeňte na nadějného malíře, kterému bylo osudem dovoleno malovat tak krátce. Dne 30. června uplyne 110 let od jeho narození.
Jičín - Na návrh ředitele okresního zastupitelstva jičínského Josefa Lišky, usnesli se členové tohoto orgánu dne 9.4.1888 o zřízení okresního sirotčince.
Z důvodů charitativních, které měla česká samospráva plnit, ustanovilo zastupitelstvo po 3 roky ukládat 3% okresních přirážek na stavební fond sirotčince, v r. 1892 další 2 % a v r. 1893 ještě 1 % okresních přirážek. Ke konci r. 1893 činil jejich výnos 38 948,84 K, město Jičín se připojilo darem 2 000 K, dary jednotlivců a korporací vzrostla částka o 578,28 K, na úrocích bylo získáno 19 292,70 K, celkem bylo soustředěno do stavebního fondu 60 819 K 82 h.
Zahájení vlastní stavby nebylo okamžité. Až v r. 1896 zakoupil okres tzv. Kukulovský dům s rozlehlou zahradou. Stavbu projektoval ing. B. Pek a stavební práce vydražil stavitel A. Holeček. Práce byly zahájeny v dubnu 1897 a dokončeny v listopadu. Příštího roku na jaře byly dokončeny řemeslnické práce a stavba mohla být 25. dubna 1898 kolaudována. Dne 1. května byla odevzdána svému účelu.
Správa sirotčince byla svěřena sestrám řádu Chudých školských sester de Notre-Dame z Horažďovic, kterým okres poskytoval plat, byt, teplo a světlo. Hospodářskou správu a vrchní dozor vykonával okresní úřad a tříčlenné kuratorium. Lékařskou péči poskytoval sirotkům do r. 1909 MUDr. Fr. Štěpán, poté MUDr. F. Pelikán a od r. 1937 MUDr. B. Augustin.
V sirotčinci nalezli druhý domov děti ve věku od tří do čtrnácti let. Jejich pobyt byl hrazen jednak příspěvky obcí, dotací od zemského sirotčího fondu a schodek kryla okresní pokladna. Ve 14. letech, kdy děti opouštěly ústav, dostávaly výbavu do života z tzv. výbavného fondu a bylo jim opatřeno místo.
Charitativní poslání mohl sirotčinec plnit rovněž díky pochopení mnoha dobrodinců, kteří věnovali buď hotové peníze nebo dědictví, také zakládali nejrůznější nadace ve prospěch osiřelých dětí. Obecní spořitelna jičínská věnovala např. v r. 1940 sirotčinci 20 000 K.
Budova byla postavena v běžné novorenesanční formě. V podsklepí byla kromě sklepu umístěna prádelna a sklad. V přízemí učebna, jídelna, šatna a nemocnice, v severní části kuchyně se spižírnou, byty pro opatrovatelky a sociální zázemí. V poschodí bylo 5 ložnic, umývárny a sociální zařízení.
Původně byl celý pozemek parkem a hřištěm sirotčince. Ten se o něco zmenšil, když došlo ke stavbě nové (Bolzanovy) ulice a později o další část zahrady, kde byl postaven okresní chorobinec. V r. 1941 žilo v sirotčinci 52 dětí od 3 do 15 let, 5 sester a 3 služebné. Poslední správkyní byla Sylva Tolarová. Sirotčinec byl zrušen v r. 1944 a děti převedeny do Nové Paky.