21. srpen 1968

Jičín - Bylo to hrůzné ráno, to ráno 21. srpna, když nás budil už před rozedněním hukot těžkých letadel, přelétávajících v minutových intervalech, a rachot tanků a obrněných vozidel, když nás budilo sousedovo zabušení na okno: "Sovětská armáda nás obsazuje!" Copak je to možné?!

Otevíráme rádio a napjatě posloucháme, mnozí se slzami v očích. "Československo bylo dnes proti vůli své vlády, Národního shromáždění, vedení KSČ a svého lidu okupováno vojsky pěti států Varšavské smlouvy... Krizový stav trvá od časných ranních hodin..."

Nad Jičínem, Pakou a Sobotkou ještě celé dopoledne přelétávala od severovýchodu k Praze těžká dopravní letadla typu Antonov, která občas doprovázely stíhačky. Lidé byli v ulicích a Jičínem se valily kolony sovětských vozidel. Byl to téměř nepřetržitý proud, který směřoval od Lomnice podél lipové aleje a Havlíčkovou ulicí na Kopidlno. V zatáčce na Žižkově náměstí, kde vozidla zpomalovala, byly chodníky plné. Převažovali mladí lidé, kteří nemysleli na to, co by se mohlo stát. Při průjezdu vozidel se ozýval hlasitý pískot a volání "Dubček - Svoboda!". Začaly se objevovat první nápisy a pokusy vysvětlovat cizím vojákům, že přijíždějí zbytečně, že u nás žádná kontrarevoluce není. Proč? Proč jste k nám přijeli? Proč nám přivážíte tolik příkoří a bolesti?

Pro Jičín a všechny jeho obyvatele se pak tím nejčernějším dnem stala sobota 7. září 1968.


Smutné září

Po sedmi dnech jednání se 27. srpna 1968 vrátili naši představitelé z Moskvy. Přineslo to ulehčení, protože na ně celý národ netrpělivě čekal. Ale přineslo to současně zklamání.

Moskevské dohody tím, že legalizovaly pobyt cizích vojsk na našem území, budily odpor a navíc jakési chmurné tušení, že mnoho místa pro polednovou politiku nezbude.

V této atmosféře pomalého odlivu nadšení, poklesu odvahy a naleptávání národní jednoty, v atmosféře postupného narůstání zklamání, nejistoty a obav z nejasně tušených "nedozírných následků", které nám byly stále připomínány, se v Jičíně ještě jednou a bohužel naposledy vzedmula vlna odporu proti násilné vojenské intervenci, vlna národní hrdosti.

Podnětem k tomu se stala tragická a nesmyslná smrt dvou nevinných lidí v sobotu 7. září 1968.


7. září 1968 umírají nevinní lidé

Ten den se po návštěvě kina a kratším posezení v kavárně Slavii vracela domů osmnáctiletá Bohunka Brumlichová se svou kamarádkou Janou Jenčkovou. Doprovázel je dvaadvacetiletý Jaroslav Veselý a cestou se k nim přidal další mladý člověk, Vítězslav Klimeš.

Na Letné se zastavili u telefonní budky a pomalu se začínali loučit. Od Holína kolem nich s hlukem přešla skupinka podnapilých polských vojáků se samopaly a zastavila se v zahradě domu čp. 109 v Kollárově ulici. Hlasité povykování přeťala náhle střelba ze samopalu, nejprve do vzduchu, pak směrem k telefonní budce. Jaroslav Veselý a Jana Jenčková byli zasaženi do nohou a celá čtveřice rychle zalehla na zem. Od čp. 109 nejistým krokem přišel opilý voják, sedl si k Bohunce Brumlichové, obtěžoval ji a vzal jí hodinky a prsten. Vedle naříkal zraněný Jaroslav Veselý, a tu voják nařídil dívce, ať se otočí, a několika dávkami ze samopalu Jaroslava Veselého zastřelil. Vítězslav Klimeš využil času, kdy voják měnil zásobník, a utekl.

Jenže střelbu zaslechli rodiče Vítězslava, který tu na Letné bydlel, a vyběhli z domu k telefonní budce. Paní Klimešová byla další dávkou ze samopalu usmrcena a manžel těžce zraněn. Opilý násilník ještě střílel po dvou autech, která v té době přes Letnou projížděla. MUDr. Vladislav Bosák projel bez zásahu, ale auto z Tuře bylo zasaženo a v něm zraněna paní Milena Bílková.

Postřelen byl ještě svobodník naší armády Josef Dufek, který tudy náhodně procházel, a dva polští vojáci ze skupinky vojáků, která se předtím pokusila opilce vrátit do tábora v Holíně a potom je s obavami sledovala. Ti nezranění z nich utíkali do vojenského tábora a přivedli hlídku vedenou poručíkem Goliňským, která na místě pachatele vojína Stefana Dornu zatkla.

První pomoc zraněným poskytl MUDr. Ladislav Císař a zařídil jejich převoz do jičínské nemocnice.

Událost vzbudila v Jičíně velké rozhořčení a pobouření. V neděli a v pondělí proudili lidé na Letnou, kde v parčíku byly ještě stopy zaschlé krve a na omítce protilehlých domů stopy po střelbě. přinášeli květiny a vzrušeně debatovali.

Už v neděli 8. září 1968 dopoledne rada ONV a MěstNV informovala prostřednictvím KNV o tragické události vládu ČSSR a žádala odsun polských jednotek z okresu i přísné potrestání viníků. Polské velení sice ještě dopoledne naléhalo, aby se vyšetřování, které vedla naše Bezpečnost, rychle ukončilo a nebouřilo se jičínské mínění, ale odpoledne přijel zástupce velení polské armády v ČSSR generál Savčuk a uznal vinu. Slíbil, že se polské jednotky stáhnou mimo obvod města a nebudou do Jičína vysílat hlídky. Skutečně večer po 21. hodině Poláci opustili tábořiště u Holína a odjeli ke Studeňanům.

Od pondělka 9. září 1968 byl v Jičíně smutek: na budovách visely černé prapory a chmurné vzrušení ovládalo město.

Ve čtvrtek 12. září 1968 odpoledne se konalo na dnešním Valdštejnově náměstí rozloučení s mrtvými. U rakví na katafalku se střídaly čestné stráže a náměstí se naplnilo občany, kteří přinášeli květiny i věnce.

Ve 14.30 hod. začal vlastní obřad: zazpívali pěvci liberecké opery A. Klíma a J. Hanusová, verše Dykovy básně "Země mluví" přednesla naše přední recitátorka Julie Charvátová. Kromě předsedy MěstNV Jaroslava Pulce přednesl projev i tehdejší hlavní představitel československé mládeže, jičínský rodák dr. Zbyněk Vokrouhlický. Rakev s paní Klimešovou byla odvezena k zpopelnění do Semil, kdežto rakev s Jaroslavem Veselým doprovázeli jičínští občané a jeho mladí přátelé na místní hřbitov.

(z kroniky města Jičína)


O citu, odporu a vlastenectví

Jičín - Po půlnoci z 20. na 21. srpna 1968, tedy před třiceti lety, vpadla na naše území "spojenecká" vojska Varšavské smlouvy. Čelo sovětských vojsk, za nímž následovaly polské jednotky, se v Jičíně objevilo po 2. hodině v noci a směřovalo na Kopidlno.

Nečekanost a urážlivost vojenského zásahu vyvolala v lidech otřes a pobouření. Odpor k vojenské okupaci a silné vlastenecké city spojily naprostou většinu lidí, nestraníky i komunisty, všechny. Na tento prožitek národní jednoty nelze ani po letech zapomenout.

Nechceme však připomínat, jak zdi, okna a volné plochy i asfalt silnic zaplnily vtipné nápisy, hesla, plakáty odmítající okupaci a vyzývající okupanty, aby odešli domů. Jak se odstraňovaly anebo nesprávným směrem natáčely silniční směrovky a jak se kolony okupačních vozidel posílaly za spolupráce příslušníků Veřejné bezpečnosti, nesprávným směrem.

Chci se soustředit na něco jiného. Silným citům vlastenectví a odporu podlehly i nejvyšší stranické orgány měst i okresu a hlavní mocenské opory socialistického systému. Vlajka na půl žerdi zavlála 21.8.1968 i nad okresním velitelstvím Veřejné bezpečnosti a na obvodu v Nové Pace připravovali ukrytí zbraní. Také v baště pravověrných komunistů - věznici ve Valdicích - stáhli jedenadvacátého srpna vlajku na půl žerdi a služební auta věznice označili čsl. vlaječkou s černým pruhem. Na velitelství dělostřelecké jednotky Čsl. armády v Jičíně uvažovali před ránem: Což vyvézt bojovou techniku z hangárů letiště ve Vokšicích ven do terénu a uchovat si tak možnost akce?

Na budově sekretariátu Okresního výboru KSČ, který tehdy sídlil v starší části nynějšího MěÚ na Žižkově náměstí, zavlála černá vlajka. Od 4,30 hod. permanentně zasedalo okresní předsednictvo KSČ a mezi všemi přítomnými vládla podle člena předsednictva s. Šádka z Mlázovic krásná atmosféra "jeden za všechny a všichni za jednoho" (POV 9.9.1969). Na budovu byl umístěn amplión, jímž pracovníci okresního výboru strany oslovovali shluk lidí před budovou, odmítali okupaci, posílali sovětské vojáky domů. Dokonce "ani vody nepodat!" tu patrně zaznělo. Prostě: "proti sovětské armádě a Sovětskému svazu se z tlampače brojilo velmi ostře", jak říká 18.12.1969 pevný levičák s. Kůtek z Agrostroje.

Na okresním stranickém sekretariátu vážně počítají s možností, že mohou být obsazeni sovětskou armádou a že bude třeba přejít do ilegality (s. Šádek POV 9.9.1969). Proto dávají prolámat ústupový východ do sousedního domu. Proto se také začíná zřizovat síť radiostanic mezi Jičínem, Novou Pakou a snad i Turnovem. Vysílačku do lomu u Homole, tábora junáků, vezl z Jičína František Palas. Prý to měla být stanice řídící. Druhá byla umístěna vzadu v sokolovně, v místnosti, kde začal vycházet protiokupační "Předvoj" za řízení L. Kubáta. Redakci sem do poloilegality přemístili z ulice Smiřických, protože v Praze byly redakce hlavních novin vojensky obsazeny. V Agrostroji instaloval anténu pro případné radiové spojení pan Páca (podle stížnosti na něho podané jedním "pracujícím" v r. 1971). Také v ZPA Nová Paka se chystala instalace vysílačky (podle stížnosti komunisty-internacionalisty s. Šepse v r. 1971).

Vzrušená atmosféra vzdoru a národní hrdosti ovládla i státní orgány obcí a okresu, Okresní odborovou radu a samozřejmě i závodní výbory ROH závodů, v nichž v tu dobu měli většinou rozhodující slovo nestraníci. Všude se spontánně přijímaly rezoluce proti vojenskému zásahu a na podporu stranických a vládních představitelů, jejichž špičku sovětská armáda zajistila a odvezla do Moskvy. Tuto první vlnu rezolucí 21. a 22. srpna podepsalo podle "Předvoje" z 25.8.1968 na 27 000 občanů okresu. Od 23.8.1968 přišla druhá vlna rezolucí, které se obracely s žádostí o zásah na generálního tajemníka OSN - U Thanta a žádaly dokonce o vyhlášení naší neutrality. Tyto rezoluce už nalézáme na jednotně vytištěných podpisových arších a jejich distribuci do všech obcí zařizoval ONV. Začíná pro systém příznačná organizace z centra.

S pomocí Okresní odborové rady zřídil Okresní výbor strany informační střediska v Jičíně, Hořicích, Nové Pace, Vysokém Veselí, Sobotce, Kopidlnu a v Libáni. Jejich prostřednictvím se rozšiřovaly informace, pokyny, písemné materiály a střediska naopak posílala do Jičína zprávy o situaci u nich. Např. zpráva z Vysokého Veselí 26.8.1968 kriticky soudí, že v některých obcích jejich obvodu by se množství hesel a plakátů "mělo zlepšit". Jako organizovala vedoucí síla společnosti - KSČ a její výkonná ruka ONV oslavy 1. máje, Měsíc československo-sovětského přátelství a žňovou kampaň, chopila se teď i řízení odporu proti okupaci vcelku úspěšně.

Všechnu tuto protisovětskou aktivitu sledovali ti nemnozí, kteří byli přesvědčeni, že vstup sovětských vojsk byl pro záchranu socialismu u nás potřebný, a dobře si vše protisovětské zapisovali do své poraněné a pobouřené duše. Jen výjimečně svůj neochvějně prosovětský postoj projevili. Jako milicionář Pabiška v Agrostroji, kterého prý rozzlobení lidé chtěli hodit do pece. Anebo podivínský starý soudruh ze sídliště v Lipách, který své hrdinství s odstupem času (stížnost pracujících 19.3.1971) asi zveličoval: "Když sem 21.8.1968 vstoupily polské jednotky, vojáci žádali občany o poskytnutí trošky vody, ale byli hrubě napadeni... Vrátil jsem se do bytu, vzal pětilitrovou konev s vodou a šťávou a toto jim přinesl. V tom okamžiku jsem byl napaden masami lidu, zvláště Matuchou, Stryhalem, Šukem... a dalšími. To mě neodradilo a přinesl jsem jim ještě dvě konve piva. Rozvášněný dav volal, že mě utlučou, sápali se na mě..."

Když od podzimu 1969 začala krok za krokem postupná "normalizace" vytahovali s. Celer a mnoho jiných na vedoucí okresní a městské představitele všechno, čím se proti sovětské armádě a Sovětskému svazu provinili. A nikdo z těch, co stáli v srpnu 1968 v čele strany a státní správy, neobstojí. Ve výhodě jsou jen ti, kteří byli v srpnových dnech na dovolené. Tak předseda jičínského MNV Jaroslav Pulec, který se z dovolené vrátil po prvních dvou dnech okupace, je na tom lépe než městský tajemník s. Cimbál, který atmosféře odporu v prvních dnech pochopitelně zcela propadl. Když předsednictvo okresního výboru strany přece jen chce starostu Jičína vyměnit, i proto, že "město Jičín si zaslouží kvalitnější vedení" (POV 24.2.1970), trvá to dlouhé měsíce: nezkompromitovaný Jaroslav Pulec si může své další působiště vybírat. Tajemník Cimbál ne.

A podobně je tomu s obsazením vedoucího okresního tajemníka strany. Věra Pilařová pod tlakem těch nemnohých, co nezakolísali, odchází koncem dubna 1970 na krajský výbor KSČ. Ale ani její zastupující nástupce s. Antonín Valenta z Hořic, který na jaře 1968 prošel očistcem kritiky pro svůj konzervatismus (ale udržel se s obtížemi v čele Okresní kontrolní a revizní komise strany), nebyl s to obstát, ač se o "normalizaci" energicky přičiňoval. To dvoudenní zakolísání 21. a 22. srpna, ten černý prapor, to mu s. Emilie Kotyková a její blízcí z Hořic nikdy neodpustí. Proto se hledá vedoucí tajemník odjinud, aby se toho na něho moc nevědělo. Do Jičína přichází z Krajské odborové rady v Hradci Králové s. Punčochář, který byl v 50. letech řízným vedoucím tajemníkem v Břeclavi a který měl navíc neocenitelnou kvalifikaci: na konci srpna byl mimo Hradec - na dovolené.

Hle, jak silná a strhující byla citová atmosféra odporu a národní hrdosti v prvních dnech srpnové okupace naší země před třiceti lety!

Vladimír Úlehla


index