"Češi Českého ráje"

Dnes vám přinášíme pátou část seriálu příběhů lidí, které možná dobře znáte - nebo si to alespoň myslíte. Projekt s názvem "Češi Českého ráje" vzniká za podpory Školského úřadu v Jičíně, jičínského Lepařova gymnázia, OÚ v Semilech, Okresního muzea Českého ráje v Turnově a Okresního muzea a galerie v Jičíně.

Jeho autorem je turnovský novinář a fotograf Pavel Charousek, s jehož svolením v Nových Novinách uveřejňujeme část určenou zajímavým lidem Jičínska.

První ucelený souhrn dokumentaristického projektu Pavla Charouska byl již veřejnosti s velkým úspěchem představen v turnovském muzeu a minulý měsíc v rámci Šrámkovy Sobotky na zámku Humprecht. Jičínští budou mít možnost toto nevšední dílo obdivovat od 3. listopadu do 1. prosince v Okresním muzeu a galerii.

(mar)


Devadesátisedmiletý profesor Fingerland je skutečně živoucí legendou. Na jičínském Lepařově gymnáziu maturoval v roce 1918 a v současné době je jeho nejstarším žijícím absolventem. Dodnes pracuje v královéhradeckém ústavu, který nese jeho jméno.

Patologie byla v minulosti zvána královnou medicínských věd, říká legenda tohoto oboru, profesor Fingerland.

Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Shluk budov, pro člověka zvenčí pěkné bludiště. Dětské, ušní, nosní, krční, chirurgie, neurologie, interna a další a další oddělení největšího východočeského ústavu. Docela vzadu budova, ve které sídlí patologický ústav. Nese jméno jedné z legend tohoto oboru u nás. Je to Fingerlandův ústav patologické anatomie. Zazvoníte a příjemný hlas sestry vám oznámí, že máte štěstí, pan profesor je dnes v práci. Chodí už ale jenom několikrát do měsíce. Když za pár minut stanete v jeho pracovně,až po strop zaplněné odbornými časopisy, knihami a výstřižky z novin tak, jak si je za dlouhá desetiletí sám nashromáždil, dýchne na vás cosi výjimečného a neopakovatelného. Uprostřed toho všeho sedí on, pan profesor. Přes svůj věk je nesmírně čilý a vstřícný. Člověk by mu hádal nanejvýš pětasedmdesát.

Prof. MUDr. Antonín Fingerland, DrSc. (*1900), prožil mládí v Jičíně.Na Lepařově gymnáziu maturoval v roce 1918 a v současné době je nejstarším žijícím absolventem této školy. Studoval na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Vynikal již za studií, když byl demonstrátorem v normální anatomii (1921-1922) u profesora K. Weignera, také v Ústavu patologické anatomie profesora J. Hlavy (1923) a týž rok také asistentem téhož ústavu na přímé vyzvání profesora Hlavy. Promoval 23. února 1924. Pracovat začal jako asistent Hlavova patologicko-anatomického ústavu v Praze a v roce 1928 byl jmenován primářem prosektury a infekčního oddělení v Hradci Králové. Považte - v osmadvaceti letech! Docentem patologické anatomie byl pro nově zřízenou lékařskou fakultu v Hradci Králové habilitován 22. prosince 1945 v Praze. Řádným profesorem byl jmenován v roce 1948 s účinností od roku 1970, kdy odešel do důchodu. Pracovat však nepřestal. Zprvu byl vědeckým pracovníkem ústavu, pro který celých pět let fungoval bezplatně, a od roku 1975 je zaměstnán na částečný úvazek jako poradce. Tak je tomu dodnes.

Pane profesore, působil jste a přednášel i v zahraničí?

"V roce 1935 jsem studoval půl roku infekční nemoci v Pasteurově ústavu v Paříži, účastnil se několika výročních zasedání Německé společnosti patologů a v r. 1959 referoval o klíšťových encefalitidách a o vzteklině na celosvětovém sympoziu o zánětech mozku v Antverpách. Přednášel jsem na celé řadě odborných patologicko-anatomických sjezdů. Například v Londýně, Berlíně, Mnichově, Giessenu, Varšavě, Leningradě, dvakrát v New Yorku, Miláně, Neapoli, Vídni a Moskvě."

Ve vedení královéhradecké fakulty jste byl i v letech, kdy k tomu byla potřeba legitimace nejmenované politické strany...

"Nebyl jsem nikdy politicky organizován. V roce 1953, kdy hradecká lékařská fakulta sloužila jako vojenská lékařská akademie, jsem byl na rok zbaven vedení přednášek a ústavu, protože jsem odmítl zařadit do výuky nesmyslné rádobyobjevy Lepešínské a Lysenka, jak si přál sovětský poradce generál Dolgo-Saburov. Když i ve Svazu přišli na to, že učení Lepešínské jsou nesmysly, vrátili mi vedení ústavu. Dokonce jsem, jako nestraník, získal i významná ocenění. Dvě ceny ministerstva zdravotnictví, v roce 1965 a 1966, v roce 1957 jsem se stal čestným členem Towaryšstva polských patologických anatomů, čestným členem Lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně v roce 1966 a laureátem Purkyňovy ceny v roce 1970. Nechci vás šokovat, ale jsem ještě od roku 1991 čestným občanem Jičína, v roce 1995 jsem dostal Zlatou medaili Karlovy Univerzity a v roce 1997 se stal čestným občanem Hradce Králové. A to ještě nesmím zapomenout, že vloni jsem byl jmenován Rytířem lékařského stavu české komory lékařů."

Pro člověka nezatíženého lékařským vzděláním má patologie velmi zvláštní příchuť. Proč jste si zvolil tento netradiční obor?

"Patologie patří k náročným oborům medicíny. Zvolil jsem tento obor z několika důvodů. Předně pomocí pitev přináší společně s následnými histologickými, mikrobiologickými, chemickými a dalšími vyšetřeními nejvíce informací o nemocných orgánech. Její poznatky poskytují podklad nejen při léčbě, ale i pro prevenci nemocí, která je mnohem účinnější a lacinější než léčba, protože vede k tomu, aby nemoci vůbec nevznikly. Dále pitevní nálezy ověřují správnost a případné nedostatky diagnóz klinických a jsou tak důležitým pomocníkem lékařské práce i výuky studentů. Osobně jsem, stejně jako můj vzácný učitel profesor Šikl, těžce snášel obrovskou zodpovědnost, kterou lékař má vůči nemocnému, když musí často rozhodovat o jeho osudu a nemá potřebné informace. Patologie byla v minulosti zvána královnou medicínských věd, ale její budoucnost je ohrožena z několika příčin. Je to obor příliš rozsáhlý pro jednoho badatele, nese s sebou zdravotní nebezpečí, protože mnoho patologů se nakazilo při pitvách. Veřejnost patologii neprávem podceňuje, protože o tomto oboru málo ví, a mívá zkreslené představy. Obrovská a stále vzrůstající naléhavá potřeba bioptických vyšetření tolik časově zaměstnává odborný personál ústavu, že nedovoluje pitvat všechny zemřelé, jak by bylo žádoucí. To zeslabuje kladný vliv pitev na práci klinických lékařů, kterým dobrý patolog býval vždy ne soudcem, nýbrž pomáhajícím přítelem. Dobré lékařské školy se snaží uchovat dobrou patologii a nejlepší školy na jejím podkladu provádějí klinicko-patologické konference, které se považují za nejlepší způsob postgraduální výuky medicíny. V Hradci Králové jsme jich provedli již kolem 300."

Máte za sebou také vědecké objevy. Které posloužily prakticky?

"Publikoval jsem přes 280 odborných statí. V monografii Tuberkulomy plic, vydané v roce 1960, jsem podal výklad o vzniku a zániku této speciální přechodné formy mnohovrstevnatých tuberkulózních ložisek v plicích na podkladě více než jednoho sta studovaných případů, resekovaných plicním chirurgem profesorem Procházkou. Objasnil jsem několik hromadných epidemií. Botulinové, dvě streptokokové, dvě novorozenecké, z nichž jedna byla způsobena podáváním domněle sterilního, ve skutečnosti však infikovaného roztoku glukózy. Několik dní před koncem druhé světové války jsem jako první zjistil u skupiny terezínských vězňů, odvedených do hradecké obce Libčany v dubnu 1945, že v Terezíně je skvrnitý, a nikoliv břišní tyf. Zorganizoval a vedl jsem v Hradci Králové oddělení skvrnitého tyfu, na němž bylo ošetřeno 150 nemocných s pouze desetiprocentní úmrtností."

Vrcholem vaší práce je ale celoživotní boj proti kouření...

"To je pravda. Od roku 1953 se vědecky zabývám nemocemi vyvolanými nebo podpořenými kouřením cigaret. Nemoci z kouření se v našem století staly hlavní příčinou onemocnění a úmrtí téměř v celém světě. Do poloviny století nejvíce lidí onemocnělo a umíralo na infekční nemoci. Ty byly léčbou a prevencí významně potlačeny, a dnes vedou dvě epidemie: kouření cigaret a nesprávná, zejména nadměrná výživa."

Zbyl vám v životě vůbec čas na nějaké koníčky?

"Mým koníčkem je medicína, respektive patologie. Možná, že by se mým koníčkem dalo nazvat i fotografování. Při patologické anatomii je totiž nanejvýš účelné fotograficky znázorňovat chorobné změny na orgánech, a to nejen změny viditelné pouhým okem, ale také změny mikroskopické. Nefotografoval jsem ale jenom v laboratoři. Fotoaparát byl mým průvodcem na dovolených a při cestách do rodného kraje. V roce 1933 jsem dokonce získal první cenu československých fotogfrafů amatérů v Praze. Za války jsem několik let fotografoval barokní památky na Jičínsku. Jejich seriál jsem před lety věnoval jičínskému muzeu."

(Zaznamenáno za použití vlastnoručně psaného životopisu, v Hradci Králové v květnu 1997.)


František Křelina - spisovatel z Podhradí

Jičín - Za dlouhá léta svého působení v Jičíně se učitelskému ústavu dařilo vést studenty k tvůrčí práci. Jen tak se mohlo stát, že mnozí z nich se tak dobře uplatnili v literatuře, hudbě či veřejném životě.

Jedním ze žáků ústavu byl i František Křelina, rodák z blízkého Podhradí, který by se v letošním červenci dožil 95 let. Jako učitel působil na různých místech, nejdéle však v Českém Dubu. Od roku 1939 žil a učil v Praze. Se skupinou katolických literátů byl v roce 1951 odsouzen a devět let vězněn. Rehabilitace se dočkal v roce 1967, ale k učitelské práci se již nevrátil a pracoval jako stavební dělník. Zemřel v Praze ve věku 73 let, 25. října 1976.

Náležel k okruhu spisovatelů přispívajících do literárního měsíčníku "Sever a východ", vydávaného v Turnově a redigovaného J. Knapem, rodákem z Podůlší. Měsíčník soustřeďoval autory názorově a umělecky se projevující v intencích ruralismu. Ten zdůrazňoval kult země, venkova a selství. Díla ruralistů jsou nesena optimismem, zápas s půdou líčí zpravidla jako školu mravní energie a životní kázně. Věrnost k domovu a k tradicím předků je u ruralistů provázen duchovností až náboženskou a lidský osud měří pod úhlem věčnosti. Česká ruralistická próza tak tvořila idealistickou reakci proti materialismu i fatalismu.

Literárně se Křelina projevil nejdříve jako básník ve sbírkách "Půlnoční svítání" (1927), "Předjitřní tma" (1930) a "Plaché světlo" (1934). Jeho prózy z působení v podještědském prostředí mají blízko k tradiční venkovské tématice. Novely "Hlas kořenů" (1927) a sbírka povídek "Jalovčí stráně" (1937), jsou zhuštěné práce, volající po románovém rozvedení. "Hlas na poušti" (1935) staví do kontrastu myšlenkovou a mravní strohost nábožensky hloubavého venkova s lehkovážnou městskou prohnaností. Křelinův vizionářsky pojatý "Puklý chrám" (1936), traktát z prostředí podhorského městečka, obdržel státní cenu. V románu o nezaměstnanosti "Hubená léta" (1935) líčí životní ztroskotání průmyslového dělníka návratem k zemědělství. Baladické a plné podobenství jsou jeho tři historické prózy "Klíče království" (1939). V historických látkách pokračuje i románem "Dcera královská, blahoslavená Anežka Česká" (1940).

Křelinův vřelý vztah k dětem se projevil v románech "Na březích Botiče" (1948), "Z bukového dřeva" (1943) a "Zmijí dědek" (1946), k nim patří i "Můj otec kapitán" (1947) a "Cesta do Aiginy" (1969). V době totalitního komunistického útlaku, kdy pracoval jako stavební dělník, vznikla novela "Má přítelkyně Dora" (1968) a "Každý své břímě" (1969) s tématem lidské tragédie.

Křelina se ve svých posledních dílech vrací k potřebě křesťanské pokory a víry v nepřemožitelnost dobra. Metafyzické pojetí

lidského údělu jako bolestivé cesty ke vzájemnému pochopení a lásce, jako přemáhání zla obětí a pokornou službou lidem, je rysem spojujícím jako oblouk jeho dřívější tvorbu ruralistického období.

Zdá se být poněkud trapné, že autoři Křelina, Knap, Prokůpek a Knob, vzešlí z nejbližšího okolí Jičína, kteří dosáhli v české litaratuře významných úspěchů, nedocenilo dosud město, kde studovali a kde se formovaly jejich budoucí postoje. Po žádném z těchto autorů, postižených a vězněných komunisty, není v Jičíně pojmenována ani ulice, ani nemají pamětní desky, jako kdyby současná společnost si jejich života a díla stále ještě nevážila.

Hana Trojanová


Taneční '98 v Kulturním domě

Jičín - V pátek čtvrtého září budou zahájeny kurzy tance a společenské výchovy pořádané Kulturním domem Jičín a Tanečním studiem M. Zárukou kvalitní výuky jsou dlouholeté profesionální zkušenosti tanečních mistrů Petra a Jaroslavy Mertlíkových, členů Svazu učitelů tance ČR. Dalším přínosem ve výuce bude bezesporu hudební doprovod skupiny Allegro. Vedle učitelů tance a výborných muzikantů se budou účastníci setkávat s asistenty tanečních mistrů z řad členů Tanečního klubu KD Jičín.

Co všechno se v tanečních naučíte? Především tance "Světového tanečního programu" rozšířeného o tance typické pro náš kontinent: Standardní - waltz, tango, slowfox, quickstep. Latinskoamerické - ča-ču, rumbu. Jazzové - jive, slowrock, blues. Národně společenské - valčík, polku, mazurku, čardáš. Diskotékové taneční styly. Country - mixery, čtverylky a taneční hry.

Základní kurz obsahuje 11 výukových lekcí, 3 prodloužené a 1 věneček. Účastníci budou zařazeni do dvou skupin: I. skupina od 17.00 do 19.30 hod, II. skupina od 20.00 do 22.30 hodin. Cena legitimace pro účastníka kurzu činí 550 Kč, cena gardenky pak 250 korun.

Bližší informace získáte v kanceláři KD na Husově třídě, nebo na tel. 0433/21568.

(red)


Čestné občanství a Ceny města Sobotky

Sobotka - V rámci oslav 500. výročí povýšení Sobotky na město byla udělena čtyři "Čestná občanství" a předáno šest "Cen města Sobotky".

Čestné občanství in memoriam:

  • Středoškolské profesorce a kulturní pracovnici Marii Hejnové (1905 - 1987).

    Manželka prof. Václava Hejna. Po penzionování se přestěhovali do Sobotky. Organizačně zajišťovali festival Šrámkova Sobotka. Marie Hejnová řídila práci Recitačního studia Šrámkova domu. Po smrti manžela v roce 1974 převzala i vedení Archivu Fráni Šrámka. Navíc zajišťovala i vydávání Zpravodaje Šrámkovy Sobotky v nelehkém období let 1975 - 1987.

  • Středoškolskému profesorovi, literárnímu historikovi Václavu Hejnovi (1898 - 1974).

    Sobotecký rodák. V Rychnově n/K. byl jako ředitel gymnázia za války zatčen a vězněn v Osvětimi a Buchenwaldě. Volný čas trávil v Sobotce, kde patřil k přátelům Fráni Šrámka a věnoval se Sdružení studujících soboteckých jako jeho předseda. Po odchodu do důchodu v roce 1960 se přestěhoval do Sobotky natrvalo. V roce 1959 zde založil z podnětu Miloslavy Hrdličkové - Šrámkové, Archiv Fráni Šrámka. Byl hlavním organizátorem festivalu Šrámkova Sobotka a členem redakční rady Zpravodaje Šrámkovy Sobotky.

  • Akademickému malíři a grafikovi Zdeňku Mlčochovi (1921 - 1995).

    Od šedesátých let byl pravidelným účastníkem Šrámkových Sobotek, vytvořil pro festival desítky plakátů, pozvánek, kreseb pro Zpravodaj Šrámkovy Sobotky i grafik pro přátele. Několikrát v Sobotce také vystavoval. Ilustroval dílo Fráni Šrámka.

  • Literárnímu kritikovi PhDr. Jaroslavu Šimůnkovi, CSc (1931 - 1997).

    Sobotecký rodák. Dlouhá léta byl členem Přípravného výboru Šrámkovy Sobotky. Po smrti prof. Hejnové převzal v roce 1987 péči o programovou náplň, o Archiv Fráni Šrámka a několik let řídil i vydávání Zpravodaje Šrámkovy Sobotky. Podílel se i na práci redakční rady Knihovničky Českého ráje.

    Ceny města Sobotky obdrželi:

    Karol Bílek - za činnost v kultuře, Přemysl Dolenský - za úspěšnou sportovní činnost a reprezentaci státu, Věroslava Jirásková - za úspěšnou sportovní reprezentaci, Stanislav Mrskoš - za činnost ve společenských organizacích města, Šárka Štembergová - za dlouholetou práci se členy RSŠD a Josef Vrána - za činnost ve sportovních organizacích města.

    (ze ZŠS)


    index