Dnes vám přinášíme sedmou část seriálu příběhů lidí, které možná dobře znáte - nebo si to alespoň myslíte. Projekt s názvem "Češi Českého ráje" vzniká za podpory Školského úřadu v Jičíně, jičínského Lepařova gymnázia, OÚ v Semilech, Okresního muzea Českého ráje v Turnově a Okresního muzea a galerie v Jičíně.
Jeho autorem je turnovský novinář a fotograf Pavel Charousek, s jehož svolením v Nových Novinách uveřejňujeme část určenou zajímavým lidem Jičínska.
První ucelený souhrn dokumentaristického projektu Pavla Charouska byl již veřejnosti s velkým úspěchem představen v turnovském muzeu a v rámci Šrámkovy Sobotky na zámku Humprecht. V Jičíně budeme mít možnost toto nevšední dílo obdivovat od 3. listopadu do 1. prosince v Okresním muzeu a galerii.
"Nešiju, nepletu, nezahradničím. Raději si sednu a napíšu zajímavou přednášku či článek," říká jičínská paní profesorka.
Jana Hofmanová (* 1937) se narodila v Jičíně a téměř celý život zůstala městu pod Valdickou bránou věrná.
"Mohla jsem po skončení vysoké školy nastoupit jako profesorka na střední školu, ale mimo mé rodné město. A tak jsem přijala nejprve místo na jičínské základní škole," říká. "Dlouhá léta jsem jako absolventka Vysoké školy ruského jazyka a literatury v Praze učila hlavně tento slovanský jazyk a také češtinu. Víte, já prožila dětství ve vzrušené atmosféře osvobození Rudou armádou. Hodně mě ovlivnila moje matka, až romanticky okouzlená Sovětským svazem. Pocházela z prostých proletářských poměrů a byla přesvědčena, že teď konečně přijde spravedlivá společnost i pro ty poslední nejchudší. Hodně lidí se tenkrát začalo spontánně učit rusky. Jako malá holka jsem chodila na soukromé hodiny ruštiny, takže se mi na základní škole často stávalo, že jsem byla dál než tehdejší učitelé - neruštináři. Šlo mi to snadno. Proto jsem se po gymnáziu ani mnoho nerozmýšlela, co dál. Sice jsem učitelkou vlastně být nechtěla, spíš jsem si myslela, že budu překladatelkou a tlumočnicí, ale po přijímacích zkouškách na nově zřízenou vysokou školu pro ruštináře nám řekli, že je potřeba více učitelů, a už se s námi moc nebavili. Bylo to v polovině 50. let."
Od roku 1962 až do loňského roku Jana Hofmanová učila na jičínské Střední průmyslové škole.
"Že s novým společenským zřízením není všechno tak, jak se oficiálně tvrdilo, jsem pochopila v průběhu 60. let. Tehdy se začalo šířit odhalování politických zločinů komunistického režimu v SSSR i u nás, což pro mě znamenalo hluboký psychický otřes. Hrozně mi tehdy vadilo, že se politickým vraždám říkalo omyly a nedostatky, a vůbec celé to ovzduší totality a spoutanosti. Ve školách se samozřejmě učilo dál podle osnov na podkladě marxismu-leninismu. Stále hůř se mi dařilo podrobovat se jim. Brala jsem v češtině se svými studenty nejen předepsanou látku, ale i významné autory, zakazované pro jejich odlišné politické názory či takzvaný buržoazní původ. Celá léta jsem žila v jakési duševní schizofrenii, prohloubené šokujícím způsobem po srpnu 1968. Netajila jsem se zcela odmítavým postojem k tomuto násilnému aktu armád Varšavské smlouvy, na škole jsem však mohla zůstat. Dobré pocity ale z takové rozpolcenosti nebyly. Tolik odvahy, abych stranickou legitimaci položila, jsem přece jenom neměla. Až listopad 1989 byl osvobozením, svobodným nadechnutím."
Rok 1989 nebyl ale pro Janu Hofmanovou, matku dvou dětí, jen rokem radostným. Po letech spokojeného soužití se jí rozpadlo manželství. Z těžkého životního otřesu se dostala obdivuhodným způsobem. Začala naplno žít a pracovat, jako by jí doba, kdy už není nutné myslet přísně ideologicky, vdechla novou radost do života. V současné době snad není v Jičíně kulturní a společenské aktivity, které by se přímo neúčastnila. Píše městskou kroniku, byla u zrodu festivalu Jičín-město pohádky, pracuje ve Spolku občanů a přátel Jičína, zpívá v pěveckém sboru Foerster. Přednáší, recituje, píše do regionálních a celostátních novin, je korektorkou čtrnáctideníku Nové Noviny, přispívá do regionálního literárního almanachu.
"Jsem ráda všude tam, kde se děje něco zajímavého a užitečného a kde můžu být něčím nápomocná. V poslední době mi dělají velkou radost práce na literárně vlastivědné náměty o významných lidech našeho města či kraje, kteří ho svou činností obohacovali. První takovou práci jsem napsala v roce 1988 a jmenovala se 'Po stopách jičínských motivů v literární tvorbě'. Dokonce jsem za ni dostala první cenu literární soutěže Šrámkovy Sobotky. Potom to byla studie o skladateli Foersterovi a jeho vřelém vztahu k Jičínu, bádala a psala jsem o životním osudu a významu profesora a ředitele jičínského gymnázia, vynikajícího pedagoga a vědce Františka Lepaře, jemuž patří nezastupitelné místo v historii našeho města. Fascinovala mě na něm jeho vytrvalost a houževnatost, s jakou se bil za zřízení nové, moderní budovy gymnázia a jak její výstavbou žilo celé město. Jeho obyvatelé byli patřičně hrdí na vysokou odbornou úroveň tehdy jediné střední školy tohoto typu v celém Podkrkonoší. Našla jsem dokonce i žijící Lepařovy potomky.
Nejvíc radosti mi ale přineslo pátrání po životě a tvorbě neprávem zapomenuté jičínské básnířky Irmy Geisslové, generačně spřízněné s Nerudou, Zeyerem, Vrchlickým a dalšími velikány.
V letošním roce jsem dokončila další studii, která je spojena s působením jezuitů v našem městě v 17. a 18. století. Vždy se ve svých pracích snažím přijít s něčím novým, objevným, zasadit známé skutečnosti do nového prostředí a nových souvislostí. Mám dobrý pocit, když za mnou přicházejí studenti, kteří zpracovávají diplomové práce na regionální témata, když mě prosí mně neznámí lidé o zapůjčení některé z mých prací. Mám radost, když to, co zajímá mě, přinese něco i jiným a potěší i další lidi. Nešiju, nepletu, nezahradničím. Raději si sednu a napíšu zajímavou přednášku či článek. Pátrám v historii našeho města či kraje, což je mnohdy zajímavější něž četba detektivního románu. Neberu to jako práci, ale jako potěšení. Snad jsem tím Jičínu trochu prospěšná...," dodává Jana Hofmanová.
Lázně Bělohrad - V loňském roce vydalo nakladatelství Buk v Příchovicích knihu Jiřího Sehnala "Portrét". Objednávky knihkupců u malých nakladatelství bývají opatrné, a tak se stalo, že širší veřejnost tuto zajímavou knihu autora, žijícího v Lázních Bělohradu, sotva zaznamenala.
V každém ohledu potěší sběratele tvorby regionálních autorů nejen tím, jak vkusně je vypravena a doplněna autorovými fotografiemi navozujícími nedefinovatelné tajemno textů, ale zejména autorovu výpovědní samotu.
"Portrét" není čtení na dovolenou. Vyžaduje soustředěného čtenáře, kterého, je-li mu dopřán klid k četbě, Sehnalova kniha obejme a do poslední řádky nepustí.
Kapitoly knihy mají autobiografické rysy, v nichž někdy vystupují známé osobnosti, jindy zcela neznámé, které však měly na autora v určitých fázích života rozhodující vliv a patrně silně ovlivnily jeho nazírání na život a na svět. Jedním z nejbližších srdci autora je postava JUDr. J. Hakla, o kterém vypráví kapitola "Portrét" a jejíž název inspiroval i název knihy.
Niterné prožitky pisatele, které sotva sdělujeme přátelům, překvapují upřímností a hloubavostí. Je přitahován tajemnými, těžko vysvětlitelnými jevy a silně vnímá imaginární záhady přírody a jejich působení na člověka. Autora zajímají ale i lidé. A to nejen ti slavní s tvůrčími přínosy pro společnost, ale i ti obyčejní, často s povrchním přístupem k životu, ale i u nich probleskne sporadicky moudrost, z nichž jediná vydá na pořádný kus života. Sehnal je nehodnotí, jen zaznamenává své osobní pocity ze setkání s nimi.
Přestože autor vystudoval sochařskou školu v Hořicích, vytvořil řadu pískovcových i dřevěných plastik, pořádal výstavy (v jičínské galerii vystavoval na počátku 90. let), typickým sochařem není.
Možná jen epizodou v jeho tvůrčí práci se staly barevné abstraktní koláže. Typickým kolážistou však také dávno není. Grafické nadání uplatnil v tvorbě plakátů a v užité grafice. Pro ZOO ve Dvoře Králové vytvořil sérii poutavých plakátů se zoologickými náměty. K jeho nejlepším patří plakát věnovaný poselství J.A. Komenského. Ale jenom grafikem Jiří Sehnal také není.
Jeho výborné fotografie, často otiskované renomovanými časopisy, měly ponejvíce jeden námět: příroda a člověk v přírodě. Výtvarné cítění mu velmi pomohlo v kompozičním vidění, tak důležitém pro každého fotografa. Typickým fotografem se však Sehnal také nestal.
Slova sestavená do smysluplných vět a textových celků jej lákala již dávno. Pamětníci vědí, že to byl právě on, kdo v 60. letech začal v Krkonošském národním parku ve Vrchlabí vydávat časopis Krkonoše, do kterého sám také psal a fotografoval. Třebaže se na jeho vydávání již dávno nepodílí, nelze mu upřít, že grafický i obsahový ráz zůstal v zásadním rámci nezměněn do dnešních dnů.
Vrátíme-li se k jeho knize "Portrét" a známe-li i jeho tvůrčí ambice v jiných oborech, neubráníme se obdivu. Pod trvalou riflovou slupkou a ledabyle splývajícími dlouhými vlasy se skrývá citlivý a stále hledající člověk, přemýšlející o lidské existenci a smyslu bytí na tomto světě, i o vlastní identitě nikdy nenalezené.
Společným jmenovatelem všech devadesáti stránek této krásné knížky je nejspíše hledání...
Jičín - Před osmdesáti lety, dne 7. července 1918, zemřel významný školský pracovník, jičínský rodák, Emil Čelíš.
Narodil se roku 1883 v chudé rodině krejčího a již v dětství ztratil oba rodiče. Právě on se stal jedním z chovanců okresního sirotčince, o jehož zřízení a výstavbě v Jičíně jsme psali v červnovém čísle Nových Novin.
Protože byl talentovaným, pilným a v dobrém slova smyslu ctižádostivým žákem, mohl vystudovat jičínské gymnázium a pokračovat ve studiích na filozofické fakultě v Praze. Vysokoškolská studia z nedostatku finančních prostředků však nedokončil a přijal místo tajemníka Severočeské jednoty v Praze, posléze u spolku "Komenský" ve Vídni. Už za studií mu byla blízká činnost povznášející národní sebevědomí.
Jeho osobním povahovým rysem byla houževnatost, kterou projevil prací zejména v takzvaných "obranných jednotách". Například v Praze působil agitačními akcemi mezi studenty, mimo jiné také pro národní pouť na Bílou Horu v den 8. listopadu, tradičně rozháněnou policií.
Ve Vídni osvědčil své vynikající vlastnosti a zkušenosti menšinového pracovníka. Dvanáct let vedl vídeňské školství, přispěl k jeho vynikající tradici a pronikavým úspěchům. Neúnavně hledal správné taktiky, aby dosáhl svých vytčených cílů. Vedle organizační činnosti také publikoval a pořádal přednášky, kde živým slovem s osobitou invencí předával znalosti menšinových poměrů.
Vrozená choroba však ukončila jeho životní dráhu už v pětatřiceti letech. Jeho žena mu dala postavit pomník v VI. oddělení jičínského hřbitova, jehož autorem byl architekt Čeněk Musil. Úpravu hrobu provedla firma pana Mazánka ze Soudné. Jeho ostatky byly do hrobu uloženy dne 18. července 1918. Dlouhá léta o hrob pečoval kroužek jeho bývalých spolužáků z gymnázia. Cítili, že město by nemělo zapomínat na rodáky, kteří celý život zasvětili národním idejím.
Osud Emila Čelíše byl krutý zejména v tom, že mu nedopřál prožít radost z dosažení národních cílů v říjnu roku 1918, k nimž svou prací po celý život přispíval.
Jičín - Filmová pohádka "Šmankote, babičko čaruj" režiséra Zdeňka Havlíčka byla uvedena v jičínském biografu v rámci festivalu - Jičín město pohádky. Ten den do jičínského biografu zavítal filmový štáb, ale také hlavní představitel Jakuba - Radoslav Budáč, který ten den zároveň oslavil své devatenácté narozeniny. Radoslava Budáče můžete znát z dětského pořadu Kečup, nebo z Marmelády, kde se objevil po boku Lucky Vondráčkové. Ale jak mi prozradil, má za sebou také mnoho filmů. Nejznámější je film Jana Svěráka "Obecná škola", kde si zahrál Tondu, který přišel o tři prsty. Před uvedením pohádky byla uspořádána autogramiáda, kde jsme kromě Radka mohli vidět režiséra Zdeňka Havlíčka, kameramana Jana Bartoně, mistra zvuku Petra Penzaše a autora hudby Jiřího Vondráčka.
Jak sdělil pan režisér, tuto pohádku točili za své peníze. Nechtěl, aby tam bylo násilí a zlo. Sám také chválil jak Radka Budáče, tak i Lucii Vondráčkovou. Přiznal se, že je mu líto nepřítomnosti Lucie. Do role se úplně vložila, takže princezny nejsou a nemusí být vždy princeznami. V pohádce se objevila Lucčina písnička "Láska na 100 let". Radek Budáč na natáčení vzpomíná rád. Má mnoho plánů, ale chtěl by se herectví věnovat i nadále. Jak mi prozradil Jiří Vondráček, Lucka pokračuje na konzervatoři a podepsala také smlouvu s divadlem Rokoko, kde studuje divadelní hru "Višňový sad". Odmítla muzikál "Pomáda", ale prý se můžeme těšit na její novou desku.
Nakonec se mi ředitel jičínského biografu Pavel Nožička svěřil, že zajištění účasti herců a filmového štábu bylo velice těžké. Vše musel zařizovat tak pět měsíců dopředu a já osobně si myslím, že největší poděkování by mělo patřit právě jemu.
Jičín - Abychom poznali váš názor na festival Jičín - město pohádky a jeho náplň, prosíme o zodpovězení následujících otázek. Odpovědi telefonujte (0433/523443), faxujte (0433/522604) nebo doručte na adresu Nové Noviny 17. listopadu 861, 50601 Jičín, či osobně do redakce Nových Novin na autobusovém nádraží. Schránka na vaše sdělení je v přízemí vlevo na schodišti. Podepsané příspěvky budou slosovány o tři hodnotné keramické ceny.
Anketní otázky:
1. Co se vám nejvíce líbilo na letošním festivalu JMP?
2. Co se vám letos nelíbilo?
3. Co byste chtěli mít v příštím ročníku?
4. Co soudíte o závěru festivalu bez ohňostroje?
Na vaše odpovědi se těšíme.