Úbislavice - V krásném údolí, které se táhne od Kumburku k východu, leží Úbislavice (dříve Oubyslavice), s potokem Oleškou, řadou podkrkonošských chaloupek, ovocných sadů, s kostelem a farou.
V chalupě č. 18 se 8.10.1838 narodil Jan Gebauer. Přestože pocházel z chudých poměrů, na přímluvu faráře Auera začal studovat od primy na jičínském gymnáziu. Každou neděli za ním přicházel tatínek s čistým prádlem, chlebem, brambory, prostě s tím, co doma bylo. Od tercie si přivydělával kondicemi, jimiž si jen málo mohl vylepšit krušný život chudého studenta.
Po maturitě vstoupil do semináře na studia teologie, která však brzy opustil a dal se zapsat na pražskou univerzitu ke studiu filozofie. Také studentské období v Praze protrpěl stálým nedostatkem prostředků. Prázdniny trávil jednak doma v Úbislavicích, jednak u svého strýce Václava Draslara v Radimi, bohatého sedláka a starosty obce. U Draslarů se pořádaly besedy ve prospěch knihovny, ochotnická představení i taneční zábavy. Také Gebauer hrával v Radimi divadlo, účastnil se besed a psával do pražských listů o nich zprávy. Duchovním otcem tehdejšího rozkvětu kulturního života v Radimi byl farář J. Tobiášek.
Po ukončení studií působil Jan Gebauer jako pomocný učitel na české reálce v Praze, od r. 1866 jako učitel češtiny a němčiny na reálce v Pardubicích, odkud přešel v r. 1870 zpět na pražskou reálku. Doktorátu dosáhl v r. 1872 a o rok později se rehabilitoval jako docent češtiny na pražské univerzitě. V r. 1880 byl jmenován mimořádným profesorem a ředitelem slovanského semináře a za rok se stal profesorem řádným. Byl členem zkušební komise gymnazijní a mnohých učených společností.
Nejdříve studoval jednotlivé slovanské jazyky, ale stále více směřoval ke studiu českého jazyka a k jeho starším památkám. Od poloviny 80. let otiskoval v "Pojednání Král.čes.spol.nauk" ukázky ze své velké práce o historické mluvnici české. Z této mluvnice vyšlo "Hláskosloví" (1894), "Skloňování" (1896) a "Časování" (1898). Druhé Gebauerovo životní dílo "Slovník staročeský" vyšlo po heslo "naliti". Jeho dokončení převzal E. Smetánka.
Vedle vědeckých děl napsal i řadu školních učebnic. Věnoval se soustavné práci na dějinách starší české literatury. Vědecký význam Gebauera je mnohonásobný. Důkladným studiem staročeských památek nashromáždil množství materiálu, který metodicky utřídil a vědecky zařadil. Z něho pak vyvodil zákony a pravidla, v nichž kladl hlavní váhu na staročeštinu, jíž přikládal normativní význam. Neměl rád libovolné zasahování a puristickou přepjatost do vývoje živého jazyka. Jeho názory ovlivňovaly i filology jiných oborů a měly tak vliv na české dějiny literární a zastavily zvrácené "brusičské" snahy.
Jan Gebauer podstoupil na základě svých znalostí význačný literární spor, jenž vrcholil v roce 1886 o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, ze kterého vyšel vítězně. Jak je všeobecně známé, sporu se účastnil i T.G. Masaryk. Výsledkem bylo dokázání jejich původu (V. Hanka) a oprávněná kritika českého nacionalizmu ve společnosti. Z Gebauerových prací zůstává však nejdůležitější "Historická mluvnice jazyka českého" a "Slovník staročeský".
Celoživotní vědeckou prací se tak rodák z Úbislavic, student jičínského gymnázia, zařadil mezi nejvýznamnější české filology. Zemřel 25. května 1907 v Praze.
Nová Paka - "Tento kostelík, pocházející z Podkarpatské Rusi, naposledy z obce Obava u Užhorodu, předtím z obce Smierčná, byl do Nové Paky na toto místo přivezen Otto Kretschmerem, který byl jedním z průmyslníků zdejšího kraje a ochrana umění byla jeho největším koníčkem."
To jsou věty, jimiž potomek původního majitele Adam Kretschmer zahajuje každou svoji přednášku návštěvníkům církevního objektu, stojícího v půvabném prostředí na Husově kopci v Nové Pace. Málokdo však ví, že s kostelíkem je spojena věštba, pocházející ze stejného místa původu - Karpatských hor, kde "víra v škůdcovství některých mrtvých vůči současníkům ještě žije".
Abychom však byli přesní: Hlavním motivem tohoto mýtu je obraz Matky Marie s Jezulátkem a věštba, pro nás naprosto nesrozumitelná, má hrozivý obsah: "Škůdce či lupič, poškodivší nebo uloupivší obraz, bude postižen věčným umíráním mezi mrtvými". Nepřipomíná to upírské zatracení? Či výjev z filmu? Nic z toho, a přece jen...
Za úvahu stojí dvě skutečné události, které jsou s existencí cenného obrazu spojeny: Tou první je úmyslné poškození obrazu, kdy byl ještě na Podkarpatské Rusi. Viník poškození byl ráno nalezen mrtev ve dveřích kostela s tváří zkřivenou hrůzou. Druhá událost pochází z doby nedávné, už z Nové Paky. Asi před dvaceti léty, kdy po marné snaze obraz zcizit, jej lupič poškodil, policie nalezla krvavou stružku, vedoucí ke dveřím kostelíka. Mimochodem: Jiné obrazy zmizely (i když byly později nalezeny a vráceny nazpět) tento zůstal. Zbývá dodat, že dle staré věštby se trest má týkat nejen lupiče, ale i celého jeho rodu a pomocníků při činu.
Proč o tom píšeme v moderní době, kdy hrozivý mýtus je spíš k pousmání? Vysvětlení je jednoduché. Uprostřed letošního léta došlo ke zcizení výše jmenovaného obrazu. Pachatelé prostříhali drátěný plot, jímž je pozemek s kostelíkem oplocen a stejnou cestou svůj lup odnesli. Zbytky rámu obrazu byly totiž při pozdějším ohledání objeveny. Majitel objektu okamžitě zalarmoval novopackou a jičínskou policii, která m.j. zjistila, že poplašné zařízení , napojené na dva na sobě nezávislé objekty, bylo vynulováno na výrobní hodnoty a byly poškozeny paměťové obvody. Stojí za zmínku, že byly vylomeny dva moderní zámky, zatímco kovářský, starý 400 let, odolal. Násilí však podlehla okenní mříž, kterou pachatel vytrhl asi heverem.
Samozřejmě, že byly okamžitě uvědoměny všechny hraniční přechody a celnice, kam byly současně odeslány fotografie obrazu s potřebnými daty.
Najde mýtus, pojící se s obrazem, svou oběť i tentokrát? Říká se přece: Do třetice...
Jičín - Výstava přehledně mapující období společenských, politických, kulturních, ale samozřejmě i válečných událostí jičínského regionu v samotném závěru druhého desetiletí dvacátého století byla pod názvem "Rok 1918 a ty další..." otevřena ve čtvrtek 1. října 1998 ve výstavní chodbě okresního muzea.
Spolu s odbornými pracovníky muzea a galerie expozici instaloval historik kolínského muzea dr. Ladislav Jouza, kterému se zde podařilo shromáždit celou řadu autentických listin, historických fotografií i dobových trojrozměrných výstavních exponátů, které se podařilo do současnosti dochovat v depozitářích jičínského muzea. Expozice bude otevřena do konce měsíce října, pak ji od 3. listopadu 1998 vystřídá dlouho avizovaná výstava "Češi Českého ráje" turnovského novináře a fotografa Pavla Charouska.
Jičín - Slavnostní koncert k 80. výročí vzniku Československa se koná pod záštitou starosty města Jičína Jiřího Lišky. V Porotním sále Valdštejnského zámku vystoupí 28. října 1998 v 17.00 hodin Sukův komorní orchestr společně s mezzosopránistkou Olgou Štěpánovou.
Program koncertu:
Josef Suk (1874-1935) - Meditace na Svatováclavský chorál.
Bohuslav Martinů (1890-1959) - Serenáda číslo II. (I. Allegro, II. Poco andante, III. Allegro con brio).
Květoslav Borovička (1953) - Reminiscence (věta pro smyčce s mezzosopránovým sólem na text Olgy Štěpánové).
Antonín Dvořák (1841-1904) - Serenáda E-dur, op. 22 pro smyčcové nástroje (I. Moderato, II. Tempo di Valse, III. Scherzo.Vivace, IV. Larghetto, V. Finale.Allegro vivace).
Jičín - Nevlídné říjnové sobotní odpoledne vítalo proud početných návštěvníků jičínské zámecké galerie zataženou oblohou a deštěm. Uvnitř ale vládlo teplo a vlídnost vyzařující z barevných pláten a grafik Vladimíra Komárka, který letos dovršil významné životní jubileum.
Mistr byl zahrnut květinami, ale především upřímnou úctou a láskou všech přítomných. V dojetí pronesl: "Mým ideálem je, abych měl tak krásnou kremaci, jako je tahle vernisáž."
Bohumil Skalický v úvodním slově zhodnotil jičínskou Komárkovu výstavu jako kompozičně dokonalou a jednu z jeho nejzdařilejších. Prostředí galerie odpovídá dokonale jeho osobité poetice, navíc byly mezi jeho obrazy rozmístěny reálné předměty - židle, dveře, okno..., tak časté motivy jeho obrazů. Jsou pro malíře symboly klidu a bezpečí domova.
Josef Vinklář se vyznal ze své lásky k umění Mistra Komárka a recitoval pak úryvek z Kainarovy sbírky Člověka hořce mám rád.
Jaroslav Krček hrál chorálové předehry s musicou Viva, sólově pro V. Komárka zazpíval a zakončil vystoupení veselou renesanční melodií, vystihující neutuchající životní optimismus tohoto renesančního umělce s lyricky jemnou duší.
A pak se chodilo a debatovalo s pohárkem vína mezi hladivě konejšivými plátny V. Komárka, jimž vévodil rozměrný obraz Poslední večeře Páně. Jak nevzpomenout přitom na pět set let staré mistrovské dílo Leonardovo.
Rozsáhlá expozice vnímavé diváky potěší a pohladí na duši. Ludvík Kundera to výstižně vyjádřil slovy: "Lyrik Komárek má v erbu slovo sen."
Jičín - Jičínská divertimenta a Porotní sál Valdštejnského zámku jsou pojmy k sobě nezbytně patřící. Zatímco velký sál (od roku 1993 nazývaný porotní) nechal vystavět Valdštejn v letech 1631 až 1632 a má tudíž za sebou historii předlouhou, Jičínská divertimenta vznikla v roce 1996, ale i za tak krátkou dobu své existence dokázala do Jičína přivést vynikající komorní soubory a sólisty, probudit zájem sponzorů v podpoře vážné hudby a širokému publiku dopřát neopakovatelný kulturní zážitek.
Přes nedostatek archivních dokladů lze oprávněně usuzovat, že zdejší sál snesl ve své době srovnání s pražským Rytířským sálem. Oba jsou dvoupatrové, oba byly opatřeny dvěma protilehlými krby a měly i podobný přístup. Ten se v Jičíně nedochoval. Po požáru bylo v letech 1769 až 1774 schodiště zbořeno a na jeho místě vyprojektováno reprezentativní trojramenné. Zůstalo však nedostavěno. Rytířský sál pražského paláce má dodnes stejný přístup jako měl v době vzniku jičínský velký sál. I výzdoba obou sálů byla pravděpodobně podobná. Svědčí o tom účast stejných architektů A. Spezzy, G. Pieroniho a N. Sebregondiho a také zpráva, že pro výzdobu bylo páleno velké množství vápna a sádrovce k zhotovení umělých mramorů. Porotním se sál jmenuje proto, že v něm v roce 1848 byla zřízena porotní síň Krajského soudu v Jičíně.
Jičínská divertimenta sice vznikla v roce 1996, ale stala se již trvalou součástí kulturního a společenského života ve městě. Jsou propagována Jičínskou regionální televizí i v článcích místních periodik. Kromě regionálních médií jsou Jičínská divertimenta sledována i sdělovacími prostředky s celostátní působností. Potenciálním sponzorům se tak dostává několikeré reklamy.
Vyjmenovat ve zkratce všechny ty velikány komorní hudby, kterým po světových metropolích tleskal i Jičín, by bylo zbytečné. Snad jen připomeňme Dvořákovo kvarteto, Foersterovo trio, harfenistku Janu Bouškovou, Panochovo kvarteto, Kubelíkovo trio, České noneto...
Prostředí Jičínských divertiment okouzlilo účinkující umělce tak, že všichni bez výjimky, zcela spontánně vyjádřili přání v budoucnu se do Jičína vracet. Nejen v jejich účasti však tkví úspěch Jičínských divertiment. Ten nalézáme také v precizní dramaturgii programů, která vychází z potřeb kultivovaného publika.
Pro sezonu 1998 - 1999 jsou pro vás připraveny tyto programy:
28.10.'98 - Sukův komorní orchestr, Olga Štěpánová - mezzosoprán.
14.11.'98 - Pražské dechové kvinteto.
13. 2.'99 - České smyčcové trio.
13. 3.'99 - Milan Zelenka - kytara.
24. 4.'99 - Ars Instrumentalis Pragensis.
Koncerty se konají vždy v sobotu od 17.00 hodin v Porotním sále Valdštejnského zámku v Jičíně. Pořádají je ve vzájemné spolupráci Městský úřad Jičín a jičínská umělecká agentura AINA I.
Nedvězí - Branka, dům, otevřené okno, zahrada, keře, - pak se otevřou dveře, úzká místnost, stůl, malířský stojan a za ním obrazy. Projdete-li tudy zvlášť rychle nebo zadumáni, může se stát, že vaše cesta nakonec nepozorovaně překročí do obrazů, aby právě v nich znovu začínala: branka nebo mříž?, dům, otevřené okno, zahrada, lavička, ptáci... Možná zapochybujete, kde u Komárků obraz začíná, jinými slovy, zda jste už dříve - tam někde na pěšině - neprošli rámem.
Vladimír Komárek je pozorný hostitel. Rozptýlí případné halucinace a vaše možné obavy, že by snad mohlo být pozdě na návštěvu, že by snad takhle k večeru už mohl být unaven a že jste toho dne zaplaťpánbůh snad už poslední návštěva. Naopak slyšíme komplimenty jičínské galerii, a to nás více než uklidňuje.
"...Je to krásný prostor, snad nejhezčí v Čechách a taky trochu moje bývalé pracoviště. Pamatuju začátky - obrovská halouzna, uprostřed prkenná boudička, kde seděl zmrzlej pan ředitel. Jen ty schody na nádvoří, tam se dá utrhnout výfuk. Když jsem z poslední výstavy odvážel dvoumetrový anděly coby evangelisty na střeše auta, uvolnili se na těch schodech a před Lomnicí začali jeden po druhém lítat po silnici. Syn co jel za mnou, troubil jak pominutej, v mém autu řval Beethoven a já nic netušil, šťastný, že se výstava vydařila. Byli ti kluci andělský dost poškrábaný ve ksichtě, ale dalo se to opravit."
Domlouváme podrobnosti, posloucháme vypravování, pousmání se střídá s přívaly smíchu a nám je stále zřejmější, že před lyrickými obrazy, o jejichž lyričnosti se už napsalo mnohé, sedí úžasný epik s ohromným citem pro příběh, jeho legraci, peripetii a pointu. Chrlí ze sebe právě to, co v jeho obrazech nemá místo, jakoby jeho projev byl dvojí, dokonce úplně opačný svět. Na jedné straně svět slova a na té druhé svět štětců a rydel.
Ten první je halasný, přátelský, vtipný, druhý je výtvarný, plný tichosti, osamocení, snivosti, možná i melancholie. V prvním slýcháme konkrétní údaje až hrabalovsky vyprávěcí konstrukce, co udělal například Franta Kudláčků v zatáčce pod Semilami, ve druhém však věci i lidé nabývají jenom nejzákladnějších obrysů a vztahů, zde se vytrácejí i rysy obličeje. Na jedné straně vnímáme dikci, která až imituje jedinečnost promluvy, a slovník silné české ražby, používaný s elegancí a jemností, která byla obdivována u Jana Masaryka, na druhé straně čistotu, hledání ryzího tvaru, nezasaženého konkrétním, které by ostatně věcem i lidem vypisovalo adresu, anebo, jinak řečeno, hledání tvarů neposkvrněných údělem jedinečnosti.
Komárkův svět slova hrne množství témat, příběhů, společenských situací. Je to svět děje, kde ručičky odměřují čas, a vy si hlídáte, abyste tu nezůstali na večeři, ve druhém světě, lyrickém, se čas zastavuje, témata přicházejí pozvolna, barvy se tu sjednocují, vše tíhne k nejpodstatnější formě a sdělení.
Je jediněčné vnímat takový výrazový protipól naráz, v jednom okamžiku. V jednu chvíli nás dokonce napadne, zda tento člověk opravdu ony obrazy maluje. Co když za pár roků, až vědci dokáží, zda Bezruč byl skutečně autorem Slezských písní, nepustí se do pátrání, kdo v Nedvězí opravdu míchal barvy? Víme, že je to jeden člověk a jedna jediná tvorba, neboť Vladimír Komárek zkrátka nabízí tuto dvojí společnost: družnost slova a ticho obrazů. A co mají společného? V obou můžete pookřát.