"Češi Českého ráje"

Dnes vám přinášíme osmou část seriálu příběhů lidí, které možná dobře znáte - nebo si to alespoň myslíte. Projekt s názvem "Češi Českého ráje" vzniká za podpory Školského úřadu v Jičíně, jičínského Lepařova gymnázia, OÚ v Semilech, Okresního muzea Českého ráje v Turnově a Okresního muzea a galerie v Jičíně.

Jeho autorem je turnovský novinář a fotograf Pavel Charousek, s jehož svolením v Nových Novinách uveřejňujeme část určenou zajímavým lidem Jičínska.

První ucelený souhrn dokumentaristického projektu Pavla Charouska byl již veřejnosti s velkým úspěchem představen v turnovském muzeu a v rámci Šrámkovy Sobotky na zámku Humprecht. V Jičíně budeme mít možnost toto nevšední dílo obdivovat od 3. listopadu do 1. prosince v Okresním muzeu a galerii.

(mar)


Manželé Krejčíkovi provozují pohřebnictví na Jičínsku a Sobotecku. Jsou vyhlášeni svým zodpovědným, poctivým a profesionálním přístupem.

O těch, co lidem prokazují poslední službu...

Není to tak dávno, co se Sobotkou od kostela napříč náměstím směrem ke hřbitovu ubíral několikrát do měsíce smuteční průvod, v jehož čele jel povoz s rakví zesnulého, tažený párem statných koní. Bohužel, tento obrázek, patřící neodmyslitelně ke generaci našich otců a dědů, je již nenávratně pryč, i když není úplně vyloučeno, že se dříve častý výjev ještě někdy do města pod Humprechtem vrátí. Bude to ale pouze výjimečně a z kdysi pravidelného by se mohla stát rarita.

A to je to poslední, o co by Krejčíkovým, provozovatelům sobotecké pohřební služby, šlo. Vždyť jejich rodina se už v několikáté generaci snaží, aby místní lidé absolvovali svoji poslední cestu důstojně, bez pompy a falešných "cinkrlátek"...

"Je dobře, když lidé, kteří z tohoto světa odešli, konají svoji poslední pouť v místech, kde prožili mnohdy celý svůj život," říká Alena Krejčíková. "Škoda, že se v minulosti stavěly nákladné obřadní síně, místo toho, aby se opravily kostely, které jsou tradičními místy posledních rozloučení. Takhle pozůstalí odjíždějí do okresního města, které jejich blízkému bylo třeba naprosto cizí. Ale taková byla a je doba. I naše rodina se nakonec stala provozovatelem smuteční síně v Jičíně. V našem vztahu k zákazníkům to ale nic nezměnilo."

A paní Alena (* 1947) ví, o čem mluví. Celý její dosavadní život je s pohřebnictvím spjatý tak pevně, jak si to lze vůbec představit.

"Moje babička se starala o hroby na soboteckém hřbitově tak dlouho, až jí město v roce 1933 zaměstnalo jako hrobnici. Jako vdově jí bylo umožněno koupit si malý baráček pod hřbitovem. Mému otci bylo tehdy jedenáct let a začal spolu s ní na hřbitově pracovat. Vyučil se zahradníkem a brzy se stal správcem soboteckého hřbitova. Tím byl až do roku 1973, když od roku 1952 vedl soboteckou pohřební službu, která tehdy patřila pod místní komunál."

"Já se na hřbitově narodila. A protože tam pracovala i má matka, bylo jasné, že jsem byla pro tuto netradiční profesi předurčena už od dětství. Žijete-li svůj život vedle smrti od malička, nepřipadá vám jako něco výjimečného, že lidé umírají. To samozřejmě ale neznamená, že vás odchod někoho blízkého hluboko nezasáhne," říká paní Alena, v té době ještě Zakouřilová. Vyučila se zahradnicí, a jak sama říká, byla poslušným dítětem.

Bezprostředně po vyučení odešla na mateřskou dovolenou a začala v pohřebnictví pomáhat svému otci. Když ten v roce 1973 náhle zemřel, přišli za ní, zda by soboteckou pohřební službu nevzala sama. Souhlasila. A tak v šestadvaceti letech začala dělat profesionálně práci, pro kterou byla vlastně odmalička připravována. Od roku 1979 v pohřebnictví naplno pracuje i její manžel Eduard Krejčík (* 1947).

"Nebyla to tehdy jednoduchá práce. Úřadům se nelíbily pohřby vypravované z domů zesnulých, vše chtěly dostat pod kontrolu v uniformních obřadních síních, dokonce jsme měli zákaz otiskovat křížky ve smutečních oznámeních a podrobně jsme museli zdůvodňovat, proč byl pohřeb v kostele," pokračuje ve vyprávění Alena Krejčíková.

"Vždy jsme ale našli nějakou skulinku, jak úřady obejít a vyhovět přání lidí. Tehdy byly pohřby rozděleny na několik kategorií: Katolické, občanské a smíšené, což znamenalo, že se ke katolickému obřadu objednal takzvaně civilní řečník. Byla to skutečně divná doba. My, jako pohřební služba, jsme měli zakázáno objednávat na pohřby faráře, a když jsem to přece jen dělala, i když skrytě, byla jsem dokonce obviněna z nedovoleného podnikání. Soudili mě na Pankráci, jako nějakého lumpa. Naštěstí byla v roce 1983 amnestie a já z obvinění vyvázla. Režim prostě chtěl, aby církevní obřady úplně vymizely a za tím účelem využíval veškerých prostředků. Já ale byla vychována tak, že se lidem musí vyhovět od A do Z, aby byli spokojeni a aby to bylo i podle přání zesnulého. Nikdy s manželem nepřemýšlíme, jestli je večer nebo sobota či neděle. U nás neexistuje, že když někdo doma zemře o půlnoci, že přijedeme až druhý den dopoledne. A tak jsme ve službě prakticky nepřetržitě..."

V roce 1990 se bývalý Okresní podnik služeb, pod který patřila i sobotecká pohřební služba, rozpadl a Krejčíkovi začali v oboru podnikat soukromě. V roce 1992 bylo vypsáno výběrové řízení na provozovatele obřadní síně a pohřebnictví v Jičíně, které Krejčíkovi vyhráli. To už se k nim přidali i jejich dva dospělí synové s rodinami, kteří zanechali svých "civilních" zaměstnání.

Objekt jičínské smuteční síně mají Krejčíkovi v pronájmu od města na deset let a v současné době zajišťují pohřby na Sobotecku, Jičínsku, Libáňsku a Kopidlensku, což představuje asi 600 pohřbů ročně.

"Když jsme v Jičíně nastoupili, zemřelo najednou několik mladých lidí, dokonce jsme říkali, jestli toho nemáme nechat," říká paní Alena. "Jsme sice na blízkost smrti zvyklí, ale nejsme imunní. Nejvíc nás zasáhne, když odcházejí mladí lidé nebo děti. Nedá se ale nic dělat. Někteří odcházejí a jiní zůstávají. Věřím, že po smrti °něco° dál existuje a my vlastně pomáháme zemřelému, aby ty první chvíle, když duše odlétne, snáze překonal. Povídáme si s ním, když ho upravujeme před poslední cestou, a snažíme se být k jeho ostatkům co nejvíce ohleduplní. Jsme tu od toho, abychom prokazovali poslední službu. Snad jsou s námi spokojeni..."

(zaznamenáno v Jičíně v listopadu 1997)


Malíř výstavou děkuje jičínským lékařům

Jičín - Ve čtvrtek 22. října 1998 byla v galerii Holan v Havlíčkově ulici zahájena slavnostně výstava obrazů a grafik Vladimíra Veselého, věnovaná jako poděkování primáři Doc. MUDr. Theodozi Suchému, DrSc, chirurgii a onkologii Okresní nemocnice v Jičíně. Primáři MUDr. Suchému umělec namaloval a věnoval jeho portrét s jičínskými motivy, který na výstavě tvoří jednu z jejích dominant.

Vladimír Veselý je rodákem z Hradce Králové (1931), absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze u prof. Al. Fišárka a Ant. Strnadela, je členem Svazu výtvarných umělců. Maluje, vytváří i dřevěné objekty a smalty. Jeho výstavu zahájil prof. Bohumil Skalický, zahrál cimbálista ing. Žamboch a zazpívala Věra Příkazská ze souboru Dolina.

Obrazy a grafika Vladimíra Veselého vynikají perfektně zvládnutou kresbou a malířskou technikou. Idealizované časté ženské akty jsou tvořené principem koláže s přírodními motivy a fragmenty krajiny. Působí snově, surrealisticky.

Pro jeho grafiku jsou příznačné motivy kyvadla a hodinových strojků, odměřujících neúprosně čas. Otevřenými okny a dveřmi v nich nahlížíme do světa jiných dimenzí, světa vize a imaginace.

Výstava trvá do počátku listopadu.

(hf)


Vzpomínka na Vojtu Suchardu

Nová Paka - Šest generací malířů, sochařů, řezbářů, restaurátorů a loutkářů představuje Suchardův rod, z něhož vyšel i Vojtěch Sucharda, narozený 16. ledna 1884 v Nové Pace.

Řemeslnou zručnost získal v dílně svého otce Antonína Suchardy a další uměleckou dráhu mu umožnilo absolvování Speciálky pro řezbářství u profesora J. Kastnera v Praze. Suchardovy plastiky zdobí budovu muzea v Hradci Králové, dřevořezby primátorskou síň na pražské radnici, z umělé žuly vytvořená plastika dominuje paláci Koruna na Václavském náměstí. Figurální výzdoba z dubového dřeva umístěná nad vchody do sálu Ministerstva zemědělství ČR představuje Orbu, Setbu, Sklizeň a Sázení. Volné plastiky a další jeho práce jsou na mnoha místech v Čechách a nelze je v krátkosti postihnout.

V letech 1910 až 1913 se podílel na sochařské a řezbářské výzdobě katedrály sv. Víta v Praze. Vytvořil 250 pískovcových hlavic umístěných na sloupoví chrámu. Náměty čerpal z českých pověstí a historie, zejména však uplatnil motivy z rostlinné a živočišné říše. K vytvoření této originální práce použil hořického pískovce a citlivě ji včlenil do díla předchozích tvůrců chrámu.

Pro Staroměstský orloj, zničený v revolučních květnových dnech roku 1945, vyřezal nové postavy apoštolů a po léta se restaurátorskými zásahy staral o jejich uchování.

Jako řezbář loutek byl jeho život spjat s divadlem Říše loutek, pro které všechny loutky sám vyřezal. S tímto divadlem, v němž působila i jeho žena, spolupracoval po čtyři desetiletí. Jeho krásné loutky byly mnohokrát vystavovány nejen u nás, ale i v daleké cizině. Život sochaře, řezbáře, restaurátora a loutkáře se naplnil 31. října 1968. Po krátké nemoci zemřel v bubenečské nemocnici v Praze. Od tohoto data nás dělí třicet let.

(troj)


Klub čtenářů Bohumila Hrabala

Nymburk - Spolu se svým pivovarem patřil Nymburk k nejniternějším zdrojům literární inspirace českého spisovatele Bohumila Hrabala. Svému autorovi zůstává však stále mnoho dlužen. Proto město Nymburk, Ladislav Kutík - starosta města, Městská knihovna v Nymburce, Městské kulturní středisko Nymburk, Vlastivědné muzeum Nymburk, Pivovar Nymburk, s.r.o., Společnost přátel starého Nymburka, dr. Stanislav Klos - nakladatel, a Polabské listy, s.r.o., založili v úterý 30. září Klub čtenářů Bohumila Hrabala.

Členem Klubu čtenářů Bohumila Hrabala se může stát každý, kdo má jeho tvorbu rád. Pro členy se připravuje čtvrtletní vydávání zpravodaje, pravidelná setkání, na nichž by se měly prezentovat vydavatelské aktivity, vycházející hrabalovská literatura, nové divadelní inscenace ap., literární kabinet Bohumila Hrabala při Městské knihovně v Nymburce soustřeďující jak díla B.H., tak i díla Hrabalogů a vše, co je kolem tohoto autora publikováno, účast na veřejných akcích nymburského Postřižinského pivovaru......Budou rovněž "vtaženi" do dění kolem připravovaného muzea Bohumila Hrabala v Nymburce.

Oficiální ustavující shromáždění se uskuteční v sobotu 21. listopadu od 13 hodin v Hálkově městském divadle v Nymburce.

Na programu je kromě volby představenstva klubu a odsouhlasení jeho stanov i studijní divadelní představení na motivy Hrabalových textů Městečko u vody v podání členů Divadla hudby při MěKS Nymburk, křtiny knihy Jana Řehounka "Bohumil Hrabal a jeho městečko, kde se (bohužel) nezastavil čas" s besedou, prodejem a autogramiádou, prodej dvou předcházejících knížek vydaných ve stejné ediční řadě dr. Stanislavem Klosem: B.H. - Poetický průvodce, B.H. - Já si vzpomínám jen a jen na slunečné dny, ochutnávky nymburského Postřižinského piva, položení kytice k Mistrově pamětní desce v pivovaru a exkurze tamtéž.

Zájemci o členství v Klubu čtenářů Bohumila Hrabala mohou posílat předběžné přihlášky do Městské knihovny v Nymburce, tel. 0325/512723.

(Pl)


"Češi Českého ráje"

Jičín - V úterý 3. listopadu 1998 v 16.30 hodin se v prostorách Okresního muzea a galerie Jičín uskuteční vernisáž první části dokumentaristického projektu turnovského novináře a fotografa Pavla Charouska.

S jeho velmi zajímavým dílem, jehož posláním je přiblížit široké veřejnosti osudy a životní příběhy lidí žijících kolem nás, se můžete pravidelně setkávat na stránkách Nových Novin. Projekt Pavla Charouska byl již veřejnosti s velkým úspěchem představen v turnovském muzeu a v rámci Šrámkovy Sobotky na zámku Humprecht.

Nyní jste tedy srdečně zváni do výstavní chodby Okresního muzea v Jičíně. Výstava bude doplněna kolekcí nových objektů výtvarníka Petra Hebera.

(red)


K-klub hledá vedoucí kroužků

Jičín - Středisko pro volný čas K-klub se přestěhovalo na Valdštejnovo náměstí č.p. 99 do prostor staré radnice, kde dříve sídlila Lidová škola umění a pak Dalia. Po "usazení" otevřel klub opět všechny své kroužky a kurzy, z nichž jsou díky obrovskému zájmu již téměř všechny obsazeny.

Volnými místy ještě disponuje kroužek "Pohybové hry". Zde se děti z prvních až třetích tříd základních škol učí rytmickým, tanečním a pohybovým hrám, obratnosti, základům akrobacie a správnému držení těla. Zároveň si osvojují pohyb a cvičení s míčem, švihadlem, stuhou, obručí a podobně.

Schůzky jsou vždy v úterý od 14.00 do 15.00 a od 15.00 do 16.00 hodin v K-klubu na Valdštejnově náměstí. Poplatek na školní pololetí činí 120,- Kč.

Nové členy ještě přijme i "Klub vojenské historie". Je to zájmový kroužek vhodný pro chlapce od deseti let. Co všechno se v takovém klubu dělá? Každý se zde naučí poznávat a ovládat výstroj a výzbroj dnes již neexistujících armád. Naučí se nabíjet a střílet z rakouské předovky i z lehkého polního děla. Zájemci budou navštěvovat muzea a výstavy, pořádat výlety po bojištích a místech vojenských cvičení. V uniformách kadetů se zúčastní různých vojensko-historických akcí. Schůzky se konají jednou týdně a poplatek na jedno školní pololetí přijde rovněž na 120,- Kč.

Středisko pro volný čas mládeže K-klub hledá ochotné, šikovné a obětavé "dospěláky", kteří by byli ochotni pomoci při vedení zájmových kroužků. Největší bolestí je v současné době najít vedoucího kroužku "Železničních modelářů".

Podrobné informace a přihlášky obdržíte v kanceláři K-klubu, Valdštejnovo nám. č.p. 99, Jičín, nebo na telefonu 0433/22451.

(red)


index