Dnes vám přinášíme devátou část seriálu příběhů lidí, které možná dobře znáte - nebo si to alespoň myslíte. Projekt s názvem "Češi Českého ráje" vzniká za podpory Školského úřadu v Jičíně, jičínského Lepařova gymnázia, OÚ v Semilech, Okresního muzea Českého ráje v Turnově a Okresního muzea a galerie v Jičíně.
Jeho autorem je turnovský novinář a fotograf Pavel Charousek, s jehož svolením v Nových Novinách uveřejňujeme část určenou zajímavým lidem Jičínska.
První ucelený souhrn dokumentaristického projektu Pavla Charouska byl již veřejnosti s velkým úspěchem představen v turnovském muzeu a v rámci Šrámkovy Sobotky na zámku Humprecht. V těchto dnech se s ním máte možnost seznámit ve výstavní chodbě Okresního muzea a galerie v Jičíně. Výstava zde potrvá do 1. prosince 1998.
"Nejraději jsem v pivovaru ráno prvního ledna. Už léta na Silvestra moc nepiju, abych byl brzo ráno svěží. Nikde ani živáčka a já mám jistotu, že první stopy ve sněhu budou moje. Všichni vyspávají, jenom ostraha bdí. Projdu celou budovu, zastavím se na sýpce, mezi prsty mi proteče sladovnický ječmen, požehnám kotlům, zastavím se na spilce, ve varně, u sudů udělám malou ochutnávku, pohladím vyexpedované basy našeho piva. Přesně takhle to každého prvního ledna dělali už můj praděda a děda.
Kdyby mě v té chvíli někdo viděl, asi by si myslel, že jsem se zbláznil, ale já z těch pár hodin ve ztichlém pivovaře čerpám celý následující rok. A řekne-li někdo v Nové Pace, městě krásných bláznů a duchařů, že jsem se zbláznil, bral bych to spíš jako poklonu. Bláznivý sládek, který v pivovaru vaří bláznivou vodu, co může být lepšího..."
A Daniel Váša (*1963) pokračuje v povídání. Plynule přejde od prvního dne v roce ke kvalitě piva, pochválí dohled vodníka sídlícího v pivovarském rybníku, vychrlí na vás informace o hektolitrech piva, které se v Nové Pace ročně uvaří, vyjmenuje pár hospod, kde novopacké nejlépe chutná a gejzír slov tryská od témat všedního dne až po mezinárodní výstavy a ocenění, kterých se pivovaru v Nové Pace v uplynulých letech dostalo. Těžko vodopád slov - pronášených s úsměvem, nadhledem, vtipem a naoko ležérním tónem - zastavit. A možná, že to podvědomě ani nechcete. Když se totiž za vámi zavřou těžká vrata pivovaru, ocitnete se v jiném světě, kterému vládne člověk, který spojuje snad všechny slavné hrabalovské postavičky dohromady. Ano, Postřižiny mohly klidně vzniknout v Nové Pace (nebo v Poličce?).
"Když jsem v roce 1988 do Paky přišel, byl zdejší pivovar odsouzen k zániku. Budova i zařízení byly v havarijním stavu. Řekli mi, jseš mladej, tak tady máš. Půl roku tu pobudeš, my pivovar zavřeme a ty půjdeš dál. Jenomže, jak vidíte, odešli spíš soudruzi z vedení východočeských pivovarů. Já v Nové Pace zůstal," komentuje své začátky ve funkci sládka Daniel Váša. Byť byl na konci osmdesátých let ten "jeho" pivovar značně zpustlý a asi nikdo se do něj příliš nehrnul, přesto - stát se sládkem v pouhých 25 letech, to je věc naprosto výjimečná. Tehdy byl nejmladším sládkem v republice! Mohlo se tak stát pouze díky rodinnému zázemí. Při nástupu v Nové Pace měl totiž už 25letou praxi v pivovarnictví, protože se sám v pivovaru narodil.
"Měšťané v Poličce uprostřed minulého století skoupili várečná práva, čímž vznikl měšťanský pivovar. Jedním z prvních sládků byl můj pradědeček. Po něm převzal pivovar můj děda. Byl nájemcem a současně správcem pivovaru. V květnu 1945 naléval pivo nějakému bezvýznamnému politrukovi Rudé armády, který se tehdy nezřízeně ožral. Jmenoval se Brežněv. To bylo jeho první setkání s opravdovým sovětským člověkem. Po roce 1948, když nový režim měšťanům várečné právo sebral a dědovi znárodnili pivovar a zestátnili lesy a pole, které nakoupil jako výhodnou investici rok před tím, hrozilo, že přestane být i sládkem. Tehdy udělal ze svého pohledu jediný pragmatický krok, který pivovar fakticky zachránil - vstoupil do strany a vypálil rybník nějakému dělnickému řediteli, kterých se tehdy rojilo jako včel kolem úlu.
Sládkem byl až do roku 1973, kdy pivovar převzal můj otec. Ten do Poličky přišel v roce 1952. Byl o deset let starší než jedna z dědečkových dcer, měl ale výdrž a počkal si. Svatba byla v roce 1962 a rok nato jsem se narodil já. Od malička jsem věděl, jaké teplo je ve varně, jak to vypadá na spilce a kdo má co na starosti - bydleli jsme totiž všichni pohromadě v pivovaru...
Ani jsem moc nepřemýšlel, čím bych v životě chtěl být. Věděl jsem, že budu dělat cokoli, ale blízko piva. Začal jsem na učilišti v Plzni, kde byli tenkrát vesměs kluci z pivovarnických rodin. Po roce jsem přestoupil na Střední průmyslovou školu potravinářskou v Praze, kde jsem vystudoval obor zaměřený na kvasné technologie. Po dvou letech u železničního vojska jsem nastoupil jako mistr lahvovny do pivovaru v Trutnově. Cílevědomě jsem si vybral místo co nejvíc vzdálené od Poličky, abych se vyhnul srovnávání s tátou a dědou. Po třech letech mi nabídli místo sládka v Nové Pace. Vzal jsem to, i když to byla cesta spíš na popravu než za slávou."
Po několika měsících se Danielu Vášovi podařilo umluvit vedení východočeského podniku natolik, že změnilo své původní rozhodnutí a novopacký pivovar mohl dál žít. Po listopadu 1989 se poměry změnily natolik, že se rozhodl ke smělému plánu. Vedl masivní kampaň proti velkým pivovarům, vybavovaným novými technologiemi na úkor pivovarů malých. Nakonec dosáhl úspěchu a mateřský podnik rozhodl, že "malý" pivovar v Nové Pace projde rozsáhlou rekonstrukcí. Na prahu devadesátých let zde bylo prostavěno 50 milionů korun. Od té doby se zdejší pivovar malebně zrcadlí ve vodě přilehlého rybníka a tvoří jednu z nepřehlédnutelných dominant města.Rekonstrukce přišla za pět minut dvanáct. Dříve než došlo na opravu dalších menších pivovarů, přišla privatizace a tok peněz se zastavil.
O privatizaci krásného pivovaru s kvalitním personálním zázemím byl zájem. Bohužel, nešťastná metoda veřejné soutěže, spočívající v tom, že vyhrává ten, kdo dá nejvíc, měla na svědomí několik privatizačních kotrmelců. Několikrát skutečně vyhrál ten, kdo nabídl nejvíc peněz, když ale došlo na zaplacení, jakoby náhodou zjistil, že na TO nemá. A veřejná soutěž se opakovala. Trvalo několik let, než byla privatizace pivovaru ukončena. Stalo se 1. září 1996. Vznikla akciová společnost, ve které vlastní 25 procent a takzvanou zlatou akcii město Nová Paka, zbylých 75 procent je v držení soukromé osoby - ing. Petra Ostřihoně z Prahy.
Kromě aktivit kolem piva je Daniel Váša od roku 1994 městským radním a všemožně se snaží o pozitivní zviditelnění malého města, které je vstupní branou do Krkonoš. Například každoročním pořádáním svátku piva - Vodnických slavností.
"Každý, kdo do Nové Paky přišel odjinud a zůstal, vám potvrdí, že je to zvláštní místo. Vysočina, kde jsem vyrůstal, je také krásná, ale tady je příroda umocněna ještě něčím jiným. V prvních letech jsem, jako každý přivandrovalec, cítil jistý odstup. Místní si mysleli, že jejich město je pro mě pouze přestupní stanicí, nic o mně nevěděli. Asi po pěti letech se to zlomilo a já začal Novou Paku vidět v novém světle. Navenek zdejší lidé působí pragmaticky, ale doma fungují jinak. Je to ta pověstmi opředená packá duchařina, která dává zdejším lidem mystickou energii a prostupuje celým městem. Nová Paka je místem s vysokou koncentrací duchovní energie, to vám potvrdí každý, kdo je na tyhle věci citlivý. Nechci se o tom víc rozšiřovat, protože si myslím, že to jsou stejně informace těžko sdělitelné, pokud tu nežijete. Jednu soukromou příhodu vám ale přece jenom povím:
Před časem do pivovaru přijeli zájemci o export našeho piva někam do Mongolska a na Dálný východ. Podle vizáže to byli tamní obchodníci. Chvíli jsme si přes tlumočníka povídali o komerčních věcech, až jsme sklouzli k osobním tématům. Měl jsem tehdy za sebou těžkou autonehodu, ze které jsem vyvázl jakoby zázrakem. Jakby ne, povídá jeden z těch lidí, když nad vámi bdí babička z otcovy strany. Právě stojí po vaší pravici. Byl jsem v šoku, když mi ji popsal přesně tak, jak vypadala těsně před svou smrtí. Když odešli, zeptal jsem se tlumočníka, kdo vlastně ti lidé jsou. Ten, co s vámi nejvíc mluvil, říkal, že je bratrem tibetského dalajlamy...
Ten den jsem definitivně pochopil, že nejsem v Nové Pace náhodou. Myslím, že se od té doby změnilo hodně v mém životě. Snažím se chovat pozitivně ke svému okolí. Líbí se mi, co řekl Albert Einstein o třetím tisíciletí: "Buď to bude věk pozitivně naladěných, věřících lidí, nebo nebude vůbec." Jsem pro tu první variantu...
Někdy je to v podnikání těžké, být bez poskvrny v době, kdy se to jen hemží podvodníky, kdy musíte být stále ve střehu. Jako ostatní lidé jsem i já často zahnán ke kompromisům, kdy musím zvolit ze dvou špatných variant tu nejméně bolestnou. Práce pro pivovar je ale pro mě vším, miluji to, tahat za neviditelné nitky od nákupu sladu až po konečnou ochutnávku. Někdy se mi stává, že v rozletu opustím reálný svět a věci vidím jinak, než ve skutečnosti jsou. Nejsem určitě sám, komu se tak děje. Přichází-li to ale příliš často, je důležité mít někoho, kdo vás rychle posadí zpátky. Mám v pivovaru člověka, který neřekne nikdy víc než tři slova. Ta mi vždycky stačí a já zase nějakou dobu neblbnu...
Narodil se 3. prosince 1621 v Hradci Králové a zemřel 28. listopadu 1688 v Praze. Třikrát vedla jeho cesta naším krajem. Poprvé sem přichází pokračovat ve studiích na jičínském gymnáziu v letech 1632 - 1633 v koleji Albrechta z Valdštejna, který mu byl kmotrem. Podruhé pobývá jen krátce v letech 1661 - 1662 a potřetí se vrací v roce 1667, kdy byl rok členem jičínské jezuitské koleje.
Bohuslav Balbín šířil zájem o historii ve svém okolí a mezi přáteli. Dovedl se však odpoutat od historie, rozhlédnout se po kraji a obdivovat jeho krásy. Upoutaly jej Trosky a skalní útvary kraje. Jim věnoval ve svém díle tato obdivuhodná slova: "Když oba hrady, kteréž Trosky a Skály se jmenují, viděli zblízka, nemohu dost obdivovati přerozkošnou onu divokost míst, jak dolin, skal i lesů, a velebnost, nenapodobitelnou žádným uměním, nad nimi stojících pyramid nesmírné výšky a podobně spáry, kteréž sama příroda utvořila..."
Svůj vztah k Jičínu vyjádřil Balbín v dopise příteli Aloisu Hackerschmidtovi 26. září 1666: "Budu se stěhovati opět do Jičína, na místo toužené a milé, kde jsem se věnoval v úplné tichosti studiím a sepsal svého Arnošta a Historii sv. Hory. Tak veselých dní se ani nepamatuji, že bych kdy zažil. Výtečná knihovna, jíž se kochá duch, a bohatá nadace, při níž se má i tělo dobře."
Živé zachycení kraje v proslulém díle Miscellanea je jedním z historicky cenných literárních obrazů kraje, jenž bude vždy zajímavým regionálním dokladem.
Roku 1679 napsal Bohuslav Balbín o jičínském lipovém stromořadí: "Zachovány jsou doposud lípy u Jičína, vedoucí trojitou, velmi širokou cestou z Jičína do knížecí zahrady, dílo na pohled nadmíru půvabné, jakého by se nenašlo v celých Čechách, ba snad ani ne v sousedních zemích. Přes 700 lip střídavě rozestavěných tvoří trojitou cestu, uprostřed "Královskou" pro vozy, dvě pak menší postranní, poskytující stín, stromy samy vesměs téhož stáří a stejné výšky, vespod pak travnatá a květnatá půda skutečně nám připomínají známou Hesiodovskou cestu Rozkoše, kterou Prodikův Herakles, ač velmi mlád, s tak svrchovanou bystrostí odmítl."
Poznáváním různých míst a neustálým vzděláváním, vzniklo Balbínovo vlastenectví, které jej přivedlo až k rozporu s oficiální jezuitskou ideologií. Zvláště tím proslulo jeho dílo "Obrana jazyka slovanského, zvláště pak českého" z roku 1775. Dílo se stalo vzorem obrozeneckého úsilí o obranu českého jazyka.
Bohuslav Balbín, význačná osobnost českých dějin, zemřel v Praze před 310 lety.
Jičín - Městský úřad společně s agenturou AINA uspořádali v sobotu 14. listopadu 1998 druhý koncert "Jičínských divertiment". Zcela zaplněným sálem Porotního sálu Valdštejnského zámku zazněly skladby W.A. Mozarta, Antonína Rejchy, Gisberta Näthera, Jeana Francaixe a Claudea Debussyho v podání umělců Pražského dechového kvinteta.
Vyspělé jičínské publikum odměnilo umělce dlouhotrvajícím potleskem. Hezký hudební zážitek z nabídky Jičínských divertiment byl však v tomto roce poslední. Seriál koncertů pokračuje 13. února 1999 vystoupením Českého smyčcového tria.
Pražské dechové kvinteto bylo založeno v roce 1928 hobojistou a pozdějším proslulým českým dirigentem Dr. Václavem Smetáčkem. Letos tedy slaví 70 let svého trvání. Za tuto dlouhou dobu existence se v souboru vystřídala řada předních českých hráčů na dechové nástroje (klarinetista Vladimír Říha, fagotista Karel Bidlo, hornista Emanuel Kaucký aj.).
Jednotlivé úspěchy Pražského dechového kvinteta by bylo možné dlouho vyjmenovávat. Patří mezi ně koncerty prakticky po celém světě, nyní se připravuje na cesty do USA, Brazílie, Japonska a na Taiwan. Pokud jde o zvukové snímky, jen za poslední období jsou to dva CD pro firmu Studio Matouš, dva CD pro Panton, CD pro francouzskou Harmonia Mundi a tři CD pro americký Mastersound.
Mezi členy souboru jsou protagonisté našich nejvýznamnějších hudebních učilišť, to jest pražské konzervatoře a Akademie múzických umění.
Hořice - Umělecké skupina působící převážně v Hořicích v Podkrkonoší a okolí pod názvem Trafalgar pořádá ve spolupráci se sdružením občanů pro osvětu a kulturu křest 5. čísla kulturního čtvrtletníku.
Setkání všech přátel poezie se koná v sobotu 28. listopadu 1998 od 18. hodin v sále restaurace Bystřice na Husově třídě v Hořicích v Podkrkonoší. V programu se představí autoři, kteří se podíleli na předcházejících číslech časopisu Trafalgar. Pořadatelé nabízejí i možnost seznámení s dalšími kulturními časopisy, inspirativními knihami a kazetami.
Bližší informace možno získat na adrese Jan Kvasnička, Cerekvice nad Bystřicí 71, 507 77.
Jičín - Nakladatelství Albatros připravuje k 50. výročí svého založení na rok 1999 putovní výstavu dětských kreseb.
Zúčastnit se mohou všechny děti do 15 let, které namalují obrázek (velikost A4 - čtvrtka) jako vlastní ilustraci k jedné z uvedených knížek: Karel Čapek - "Povídání o pejskovi a kočičce". Alois Jirásek - "Staré pověsti české". Božena Němcová - "Babička". Eduard Štorch - "Lovci mamutů". Jules Verne - "Vynález zkázy".
Ze zaslaných kreseb vybere odborná porota 20 obrázků v pěti kategoriích: do 6 - 8 - 10 - 12 a 15 let. Celkem 100 vybraných ilustrací utvoří putovní výstavu, kterou od dubna 1999 do ledna 2000 uvidí návštěvníci na více jak deseti místech v republice.
Všechny vystavené kresby budou odměněny hodnotnými cenami. Zvláštní cena je pak připravena pro nejhezčí obrázek v každé věkové skupině a pro tři nejoriginálnější kresby z celé stovky obrázků.
Obrázky posílejte na adresu: Albatros, a.s., propagace, Truhlářská 9, 110 01 Praha 1 - nejpozději do 31. ledna 19999.
Výstava bude instalována v průběhu festivalu Jičín - město pohádky v prostorách Městské knihovny v Jičíně.