Dnes vám přinášíme desátou část seriálu příběhů lidí, které možná dobře znáte - nebo si to alespoň myslíte. Projekt s názvem "Češi Českého ráje" vzniká za podpory Školského úřadu v Jičíně, jičínského Lepařova gymnázia, OÚ v Semilech, Okresního muzea Českého ráje v Turnově a Okresního muzea a galerie v Jičíně.
Jeho autorem je turnovský novinář a fotograf Pavel Charousek, s jehož svolením v Nových Novinách uveřejňujeme část určenou zajímavým lidem Jičínska.
Život katolického duchovního Josefa Němce je pro druhou polovinu 20. století nanejvýš symbolický...
Jenom málo věcí se komunistickému režimu povedlo tak dokonale, jako diskreditace duchovních. Ve školách přišly děti často do styku pouze s jedním z nich - pomlouvaným páterem Koniášem.
Nelze se potom divit, že v jejich představách je dodnes kněz synonymem pro násilníka, sukničkáře, milovníka dobrého jídla a pití a navíc ještě člověkem, který nikomu nepřeje nic dobrého a všechny nenávidí. Jen těžko se vžitá nedůvěra nevěřících vůči duchovním bude napravovat. A kdoví, podaří-li se ještě někdy ve společnosti nastolit atmosféru, kdy všichni vědí, že pan farář je tady od toho, aby nám pomáhal a ukazoval cestu. Že je to povětšinou člověk pozitivně nakloněný ke všem našim bolestem a strastem, a že je opravdu ochotný pomoci - věřícím, i těm druhým, kteří možná jenom hledají a rádi by našli.
Aby se tak stalo, musí tu být více komunikace. To, že po listopadu 1989 církev svoji historickou šanci, a to zejména církev katolická, promarnila, je bohužel krutá pravda. A možná, že i díky tomu se Češi stali národem spěchajícím vstříc konzumní společnosti rychleji, než jsme si před lety mysleli...
Paradoxně to byli právě katoličtí kněží, kteří se v minulých čtyřiceti letech nebáli vystoupit proti útlaku a bezpráví, kteří i v nelehkých dobách ve farnostech pracovali naplno, a kteří se díky tomu velmi často dostávali do nemilosti. Tohle je příběh jednoho z nich...
Josef Němec (* 1925), vikář jičínský, pochází z kraje pod Železnými horami, z Vestecké Lhotky na Havlíčkobrodsku. Po absolutoriu reálného gymnázia v Chotěboři chtěl studovat práva, ale psal se rok 1944 a vysoké školy byly zavřené.
"Měli jsme být, celý ročník, totálně nasazeni v Německu," říká. "Ale už na maturitním večírku několik z nás oslovil profesor náboženství, abychom se dali zapsat do Hradce Králového do bohosloveckého semináře. Víte, já ve víře tehdy nebyl moc pevný, ani na nepovinné hodiny náboženství jsem nechodil, ale pak mě to všechno v semináři tak chytlo, že jsem neodešel, ani když po válce vysoké školy zase otevřeli. Rozhodl jsem se život zasvětit Bohu."
Spolu se svými spolužáky patřil Josef Němec mezi poslední duchovní, kterým bylo nastupujícím režimem dovoleno seminář ukončit. Vysvěcen byl 29. června 1949. Potom byla budova semináře předána armádě. Nové zřízení nestálo o duchovní alternativu společenského života.
"První místo jsem dostal v Jaroměři," říká. "Působil jsem tam jako kaplan. Nejdříve zavřeli mého představeného kněze, potom si přijeli i pro mě. Dostal jsem 14 měsíců nepodmíněně. Prý jsme pobuřovali při májové pobožnosti. Seděl jsem na Pankráci v době, kdy se tu provalila velká aféra. Soudní zprávy se odtud dostaly do zahraničí, kde se mohli přesvědčit, podle jakých zákonů odsuzují v Československu nevinné lidi. Tenkrát byl popraven i velitel věznice. Nás převezli v poutech jako vrahy a násilníky na Bory. Pamatuji se, jak mě profesor filozofie učil drát peří, abych splnil normu. Tehdy byly věznice plné skvělých lidí."
Po propuštění v prosinci 1951 byl mladý kněz vyslán do Sebranic u Litomyšle jako administrátor. Šlo sice o nevelké místo, ale lidé tady ještě úplně nepodlehli tlakům nových mocipánů, a tak se tu katolickému faráři žilo na poměry vcelku dobře. Bohužel, nic netrvá věčně.
"Když ve vsi zakládali družstvo a nikdo jim na schůzi nepřišel, viděli z kostela vycházet lidi z pobožnosti. Ihned se někdo postaral, abych byl přeložen. Nejdřív jsem kaplanoval v Pardubicích, potom jsem měl zase svoji farnost v Zahrádce u Ledče nad Sázavou, k níž patřila ještě druhá farnost v Kališti u Humpolce. Farnosti to byly živé, kostely při bohoslužbách plné, lidé se ještě tolik nebáli. 11. května 1956 si tam pro mě přijela Státní bezpečnost, prý jsem dětem narušil schůzku pionýra hodinou náboženství. Jako recidivista jsem dostal 18 měsíců. To jsem považoval za nespravedlivé a odvolal se k Nejvyššímu soudu. Do toho přišly události roku 1956 v Maďarsku, a tak jsem si i tenhle trest odseděl.
Rozsudkem jsem ztratil navíc i takzvaný státní souhlas. Proto místo na faru jsem musel nastoupit nejdříve do Kovolisu Hedvikov u Čáslavi jako dělník a potom jsem pracoval v chemičce v Semtíně. V roce 1960 někdo rozhodl, že se zase mohu vrátit do duchovní správy, a tak jsem jako administrátor působil deset let v Krouně u Skutče na Chrudimsku. Jenomže jsem byl zase moc aktivní, farnost se opět probudila k životu, a tak mě přeložili do Dubence u Dvora Králové. Tam jsem byl jedenáct let. Když bylo potřeba začít s opravou kostela sv. Jakuba v Jičíně, a protože jsem měl s těmito pracemi už nějaké zkušenosti, jsem od 1. května 1987 v Českém ráji. Opravy kostela probíhaly až do roku 1992. Od loňského roku mám tu čest být v Jičíně vikářem."
Josef Němec prožil podstatnou část svého života jako duchovní v režimu, který nepřál svobodě jako takové a náboženské svobodě už vůbec ne. Byla to těžká doba pro lidi s vlastním názorem a pro kněze dvojnásob.
"Myslím, že na počátku 50. let byla většina lidí proti novému režimu, ale měla strach," pokračuje jičínský vikář. "Přišlo násilí a zatýkání, a ne každý měl tu odvahu jít do vězení. Já mnoho nelituji , že jsem to prostředí poznal. Pro nás duchovní se ani moc nezměnilo. Moji spoluvězni sami chtěli, abych jim vykládal z Bible a pravidelně sloužil tajné bohoslužby. Ani při druhém uvěznění mnoho změn nenastalo. Soudržnost mezi politickými fungovala dál, snad jen Jidášů přibylo. Jeden čas jsem pracoval v dole u Rtyně v Podkrkonoší, tam nás bylo najednou 70 kněží, i podzemní bohoslužby byly. Potom, když jsem ztratil státní souhlas a pracoval v civilních zaměstnáních, působil jsem dál. Dělníci ke mě měli důvěru a mše se uskutečnila mnohokrát za zavřenými, pečlivě hlídanými dveřmi...
Když nastalo na konci šedesátých let uvolnění poměrů, mohli jsme konečně vycestovat. Vykonal jsem pouť do Říma a velkým pokušením byl pobyt v Rakousku v srpnových dnech 1968. Dokonce jsem tam sloužil mši svatou za Československo. Místní mě přemlouvali, abych zůstal. Dokonce jsem snad už měl připravenu vlastní farnost. Jel jsem se poradit s místním biskupem, a když jsem ho nezastihl doma, cítil jsem v tom pokyn, abych se vrátil domů. Nebylo by hrdinstvím zůstat v emigraci, doma nás bylo potřeba více...
Normalizační roky byly hrozné. Většina kolegů byla bázliva ve strachu udělat jakýkoli krok. Žili jsme v neustálé nejistotě v režimu, který vypadal na to, že se udrží nastálo. Proto ty obavy a nedůvěra i po revoluci v roce 1989. S tím však já nikdy nesouhlasil. Trvám na tom, aby nám komunismus uštědřené rány odčinil. Sebrali církvi majetek? Tak ať ho vrátí! Vyučovalo se na školách náboženství? Ať se zase, ti co budou chtít, učí. Ne, my opravdu nejsme žádní lumpové. Nemohu souhlasit s tím, že se tyto věci ze strany církevních institucí neříkaly a stále neříkají dost důrazně. Výsledek se dostavuje. Další generace vyrůstá bez pevných morálních základů desatera - to konečně vidíte i na našich představitelích. Tvrdím, že nepotrestané zločiny budou mít za následek zločiny další. Nesmíme všechno nechávat na tu konečnou spravedlnost tam nahoře, ale usilovat o ni i tady, na zemi...
Jestli to takhle půjde dál, za chvíli bude jedno, jestli vůbec listopad 1989 byl nebo nebyl. Morálka jako by se z našeho života vytratila, všude jen slyšíte, jak se co nejrychleji dostat k penězům. Na obzoru potom můžeme vidět další nepěkné jevy. A právě tady vidím nový úkol církve. Ta ale nejdříve musí skoncovat s ústupkařením, které nikam nevede, musí obětovat i svoji kůži a pro jméno Krista něco udělat. A to by se mělo stát ruku v ruce se státními orgány. Odluku církve od státu totiž nepovažuji za příliš šťastnou. Všichni jsme na jedné lodi a hrát si každý na svém písečku není dobré...
Za svůj život jsem poznal hodně míst. Tam, kde se daří dobře, klanějí se lidé třeba řepě, tam, kde je kraj chudší, jsou lidé tradičně více věřící. Tady v Jičíně je to, myslím, zlatý střed. Co je však v každé farnosti stejné, je zdravé jádro, které dovede ostatním pomáhat. Pomáhám i já sám. Díky víře se dokážu snadněji přenést přes překážky a nástrahy života, a co je hlavní - nazatrpknout. Těší mě, že celý život mohu ostatním ukazovat SVĚTLO..." uzavírá Josef Němec.
Jičín - Folklorní soubor písní a tanců Český ráj oslavil 45. výročí svého založení. Slavnostní vzpomínkové představení, v pořadí více jak pětisté, se uskutečnilo v jičínském Kulturním domě v sobotu 21. listopadu 1998. Hudební koncert a vystoupení tanečníků nadchly diváky, kterých byla plná sokolovna a následné setkání při muzice a dobrém jídle a pití vyvolávalo ve všech přítomných vzpomínky, jak to vlastně bylo před těmi pětačtyřiceti roky? Tak tedy.
V 50. letech se u nás všechno znárodňovalo, slučovalo a sjednocovalo. Sjednotila se tělovýchova, školství a samozřejmě i kultura. Při velkých továrnách se ustavovaly závodní kluby, které pod svá, jakoby ochranná křídla vzaly veškeré kulturní dění ve městech. A nejinak tomu bylo v Jičíně. Pod Závodním klubem Agrostroje hrály dechové hudby (dechová i taneční), vystupovali ochotníci (J.K.Tyl), scházeli se filatelisté a chovatelé papoušků, až si někdo vzpomněl, co takhle folklor?! Ve městě s lidovým tancem neměl nikdo žádné zkušenosti, co tak zkusit paní profesorku Holubovou, která ve svém domě pod Čeřovkou vyučovala malé děti a jičínská děvčata pohybové výchově.
Volba se ukázala být velice dobrou. Okamžitě se provedl nábor v jičínských školách, úřadech a továrnách, a tak se stalo, že na začátku roku 1953 se v sále hotelu Slávie (v té době sídlo Závodního klubu Agrostroje) sešlo asi dvacet nadšenců, kteří by rádi tancovali jinak, než je tomu v pravidelných hodinách učil "tancmajstr" Novotný. Vedoucím kroužku se stal Josef Hlaváč, uměleckou vedoucí souboru, který převzal zavazující název Český ráj, samozřejmě Jaroslava Holubová.
Havlíková, Holoubková, Mádlová, Pacinová, Podlipná, Reslová, Šikolová, Vojáčková. Bureš, Hlaváč, Holub, Kolář, Matějka, Prášil, Straka, Šír - to jsou jména prvních tanečníků, těch, kteří soubor zakládali. Promiňte mi ostatní, další jména se mně již nevybavují.
A již je tady první vystoupení: únor 1953 - ples Agrostroje. Soubor je pozván, aby ples zahájil předtančením. Je nacvičen tanec Kalamajka, kroje jsou vypůjčeny z Prahy od Fučíkova souboru. A málem bych zapomněl. Hudba! Jako doprovod tanečním párům hrála agrostrojácká dechovka, kterou řídil pan Filka. Tak to byla první vlaštovička.
Blížil se první máj, a to musí soubor samostatně vystupovat. Nadále se scházíme ve Slávii a nacvičujeme více tanců, vzpomínám na Hulána. Byli jsme zařazeni do májového průvodu (ten tehdy procházel z Nového Města kolem gymnázia na náměstí). Kroje byly všelijaké, něco z půjčovny, vysoké boty po strýčkovi ze Sokola, ba někteří chlapci měli jen černé gumové holínky. Po průvodu se pak uskutečnilo veřejné vystoupení na podiu před vchodem do parku v ulici Smiřických. Několik málo fotografií z první veřejné produkce Českého ráje vlastní MUDr. Vít Svoboda a opatruje je jako oko v hlavě.
Jaký byl úspěch tohoto vystoupení, nemohu po tolika letech posoudit. Ale je pravda, že tím byla založena tradice souboru, který v příštích 45 letech dosáhl velikých úspěchů, a to je již jiné vzpomínání.
Jičín - V závěru listopadu se herci K-klubu zúčastnili přehlídky divadelních souborů v Novém Bydžově. Ředitele K-klubu Martina Zajíčka jsme se zeptali, o jakou kulturní akci se jednalo a na jaké novinky v podání herců K-klubu se můžeme těšit.
"Zúčastnili jsme se přehlídky amatérských divadelních souborů, pořádané střediskem amatérů v Hradci Králové a Divadelní agenturou z Nového Bydžova. Druhý den jsme si pak zajeli do Hradce Králové pro ocenění za divadelní představení 'Jak se máme dobře', udělené nám Střediskem amatérů Impuls.
Pro Jičíňáky připravujeme na 18.12.1998 reprízu hry 'Poprask na laguně'. Mladší divadelní soubor chystá dramatizaci knížky Tomáše Pěkného 'Havrane z kamene' a studentské divadlo začne začátkem roku zkoušet divadelní hru 'Za oponou'.
Pro děti chystáme nedělní představení, z nichž první se uskutečnilo 13.12.1998 od 15.00 hodin. S pohádkou 'Jak se hledají princezny' se v K-klubu představí pražský divadelní soubor Bořivoj. O vánočních prázdninách budeme dávat i představení pro školáky. Na 26.12.1998 od 15.00 hodin jsme připravili pohádku 'Sedlák Jiljí z Oujezda' a na 27.12.1998 rovněž od 15.00 hodin 'Krakonoš a trpaslíci'.
V nových prostorách K-klubu připravujeme další scénu pro komorní kulturní akce a řadu plánovaných koncertů".
Děkuji za rozhovor.
Sttelová: Odpuštění. Životní příběh současné ženy. Ikar Kč 159,-
Šmucler: Za oponou Tabu. O lidech, jejichž osudy mohly zůstat utajeny. Edice Nova Kč 137,-
Wernisch: Miláčkové a jejich hvězdy. Hlavní hrdiny knihy jsou psi, psi slavných pánů. Eminent Kč 169,-
Šimánek: Amerikou od severu k jihu. Přes dva roky cestoval autor od severu k jihu - stopem. Action - Press Kč 178,-
To nejlepší ze Smoljaka, Svěráka a Járy Cimrmana. Výbor z díla. Knihcentrum Kč 169,-
Trvám na tom, aby nám komunismus uštědřené rány odčinil, říká jičínský vikář
(Zaznamenáno v Jičíně v dubnu 1997.)
Vzpomínání jednoho ze zakladatelů souboru
Ing. Ivan Matějka
K-klub hraje i o prázdninách
(dáša)
Nové tituly U Pašků
Nabídku nových knih pro vás připravuje Knihkupectví U Pašků, Valdštejnovo nám. 61, Jičín (tel.: 0433/222 67).