Blahopřejeme
Dne 24. prosince 1998 oslavila 13. narozeniny naše milá dcera, vnučka, pravnučka a neteř Maruška Janečková z Jičína. Vše nejlepší a hlavně hodně zdraví a spokojenosti přejí rodiče, babička, prababička a všechny tety a strejdové s rodinami.
Vzpomínáme
Dne 30. prosince jsme vzpomněli nedožitých 57. narozenin paní Miroslavy Holatové z Jičína. Stále vzpomínají manžel, syn a maminka s bratrem.
Jičín se chlubí krásným náměstím a podloubím. A právě podloubí, kde se pohybuje nejvíce občanů i návštěvníků města, se stále více mění v tržiště. Když projdete okolo náměstí, absolvujete každý den více překážek. Místo širokého podloubí, prodíráte se místy, kde trhovci ponechají maximálně 150 cm pro chodce. Směrem od brány narazíte na trhovce u obchodů Cleopatra a Zlatá koruna, na východní straně u obchodu se zeleninou a před bývalou věznicí. Na severní straně jsou trhovci z obou stran u cukrárny. Korunou je zeleninový stánek u průchodu, kde je nejfrekventovanější část podloubí. K čemu město zřídilo bezbariérové přístupy do podloubí, když obratem povolí vytváření bariér nových? Získané prostředky jistě nejsou tak lukrativní, aby byli občané a zejména matky s dětmi i tělesně postižení, takto omezováni. Vždyť nabídka zboží může být umístěna tak, jako před železářstvím (mezi oblouky podloubí), kde nikoho neomezuje. Tak tomu bylo i v minulosti, což kontrolovala i městská policie. Tak je tomu i v jiných městech, kde mají podloubí. Trhovci by mohli nabízet a prodávat své zboží třeba v nevyužitých prostorách nádvoří kasáren na náměstí Svobody.
Miletín - Modlitbičky, jako tradiční cukrářský výrobek, patří k Miletínu stejně neodmyslitelně jako například trubičky k Hořicům a suchary k Lomnici. Trojice těchto potravinářských produktů patří mezi vyhlášené krajové speciality Podkrkonoší.
V Miletíně u Erbenů se cukrářská tradice dědí z pokolení na pokolení už od roku 1820, kdy zdejší panství patřilo Kolovratům. Firmu po vynucené čtyřicetileté přestávce převzali začátkem devadesátých let manželé Jaroslava a Karel Erbenovi, kteří jsou představiteli v pořadí už šesté generace. Podle dochovaných rodinných receptur obnovili výrobu tradičních perníků. Z nich nejznámější, a to i za hranicemi republiky, jsou ty, které svým tvarem připomínají malé modlitební knížky. Na trhu se poprvé objevily už v roce 1864, dnešní podobu ale získaly později, až v roce 1894. Tehdy je firma představila u příležitosti velké výstavy v Hradci Králové. V samotných začátcích se v Miletíně vyráběly především vykrajované perníky různých tvarů, neboť v první polovině minulého století byl žádaný především tradiční jarmareční artikl, prozradil NN Karel Erben. Po něm by měl žezlo v podobě sladkého řemesla převzít alespoň jeden ze dvou synů. Vrásky na čele mu však nyní přidělává konkurence, která zaplavuje trh levnými produkty, zejména pak velké markety s dotovanými potravinami. Přesto věří, že o kvalitní perníky z jejich nevelké dílny, kde jsou připravovány z osvědčených surovin, bude stále zájem. U Erbenů totiž převažuje rukodělná výroba. U takového sortimentu, jakým je klasický perník na strouhání a především modlitbičky, to totiž ani jinak nejde. "O průmyslové zjednodušení jejich výroby se už sice někteří pokoušeli, ovšem nikdy to nedopadlo dobře," říká Karel Erben.
Jeho předkové se v Miletíně usadili už za dob Valdštejnů, do Podzvičínska přišli z Čisté v Krkonoších, včetně rodiny známého básníka Karla Jaromíra Erbena. Je tedy více než pravděpodobné, že jsou rodově spřízněni. O tom, že mělo tehdejší městečko na příchozí osadníky s příjmením Erben štěstí, dnes nepochybuje snad nikdo. Vždyť ne náhodou je Miletín znám nejen v kruzích literárních a kulinářských.
Současná chuť modlitbiček je jistě stejná, jako před dvaasedmdesáti lety, kdy je při své návštěvě Hořic ochutnal i tehdejší prezident Tomáš Garique Masaryk.
Po - Pá: 17.00 - 21.00 hod
Sobota : 12.00 - 17.00 hod
Neděle : 9.00 - 17.00 hod
Svátek : 9.00 - 13.00 hod
Lékárny:
T - lékárna Okr. nemocnice Tylova ulice tel. 21659
H - lékárna Husova ulice tel. 522073
A - lékárna Alfa autobusové nádraží tel. 524944
N - lékárna Nové Město tel. 24505
Po 4. 1.99 T 11. 1.99 H 18. 1.99 N 25. 1.99 HÚt 5. 1.99 T 12. 1.99 T 19. 1.99 T 26. 1.99 T
St 6. 1.99 A 13. 1.99 A 20. 1.99 A 27. 1.99 A
Čt 7. 1.99 H 14. 1.99 H 21. 1.99 H 28. 1.99 H
Pá 1. 1.99 N 8. 1.99 N 15. 1.99 N 22. 1.99 N 29. 1.99 N
So 2. 1.99 H 9. 1.99 N 16. 1.99 A 23. 1.99 T 30. 1.99 H
Ne 3. 1.99 H 10. 1.99 N 17. 1.99 A 24. 1.99 T 31. 1.99 H
Jičín - Hluboko za socialismu radil v televizi, v jednom ze svých svěžích a bystrých pořadů, Karel Pech, projektantům sídlišť: Počkejte s konečným návrhem sítě cest na první zimu po dostavění a obydlení domů. Cestičky vyšlapané ve sněhu vám řešit síť pomohou.
Tohle mě napadlo nedávno na procházce mezi sv. Václavem a Hádkem, kde na velké zelené ploše nepříliš zdařile založeného parku vznikla síť vyšlapaných cest a cestiček.
Tu, která odbočuje za přejezdem přes trať šikmo vlevo k Šibeňáku, by bylo dobře legalizovat.
Znám mnoho železničních zastávek, tato je za vesnicí. Stojí na levém okraji škvárového perónu a dávno neslouží svému účelu. Malý domek kdysi býval příbytkem železničáře a miniaturní výdejna jízdenek jeho pracovištěm. Dveře bez klik, prokopnuté, v bývalé čekárně, kam již nikdo nechodí, špína...
Jízdenky nikdo nevydává, snad jízdenky do nebe (stojí o ně někdo?). Je konec prosince, nástupiště je zčásti zaváté sněhem, četné stopy však svědčí o jeho prospěšnosti a funkčnosti.
Mám čas... Pět kroků vpravo, několik vlevo, je docela chladno. V kolejišti ční zbytky suchých rostlin, připomínají řadu bludiček. U železniční stanice čeká na vlak stará venkovská babička jako z pohádky. Mnoho křížků na svých bedrech, shrbená jak smuteční vrba, vrásčitá v obličeji, v obnošeném dlouhém kabátě, se šátkem na hlavě, v ruce drží nákupní tašku.
"Matko", oslovím ji, "na nákup do města?", aby nestála řeč. "Jó, mládenečku, na nákup, kdy pojede vlak? Žiju tu na vesnici docela sama, ve svém domku... Mám pět slepic. Dceru mám, žije ve městě, je velmi vzdělaná, má školy, víte, je úřednicí. Přijíždí ke mně tak jednou za měsíc, v létě jednou za čtrnáct dní i s dětmi. Bydlím tady u parku, naproti přes cestu je studánka, ke které chodím pro vodu, voda to je dobrá, vždyť z ní vařím."
Od Bartoušova slyším klapot a dunění přijíždějícího vlaku. Závory jdou dolů, zastaví provoz na silnici. Čas však nezastaví, ten běží dál. Přijíždí motoráček se dvěma vagóny, nastupujeme - já a babička. Vláček se rozjíždí, vlevo škola, vpravo ves, míjíme pole, louky, za zatáčkou je listnatý les, motoráček supí do kopce, zatáčka...
Kolik zatáček je v našem životě, polních blátivých cest, lepších, možná dálnic, akátů alej žlutavá, nad ní jsem se chtěl vznést, úvoz plný bodných ran, bělavých i šedých skvrn, havrani vznesli se k šedému nebi, aby zprávu nesli dál...
Jičín - Přišel malý Ondřej a povídá, "pojď se dívat na tmu", tahal mne k oknu. V novinách četl jsem články o zmizelém básníkovi. Jmenuje se Karel Šebek, před léty zmizel z psychiatrické léčebny v Dobřanech. Od té doby ho nikdo neviděl. Otevřeli mu výstavu kreseb, všude to rozhlašovali, nepřišel. Někteří říkají, že je v Paříži, jiní že v nebi. Vyšla mu knížka básní, jmenuje se: "Dívej se do tmy, jak je barevná".
V nádvoří jičínského zámku plném arkád byly kameny. Různě provrtané, někde uhlazené, jinde tak hrubé, jak se v lomu ze země odlouply. Mezi kameny tančila dívka v dlouhých šatech. K tomu podivná muzika, kterou způsobila holohlavá Kristýna pomocí akordeonu a svého hlasu. Hudba z jiného světa, ve kterém slov netřeba. Když mohutný chlap, sochař Opočenský, děkoval své ženě za tanec, byl tak naměkko, že ztratil hlas. Pak přiznal, že vůbec netušil, co v jeho ženě je. A že dívky se vůbec neznaly a k přípravě programu se sešly hodinu před.
Malíř Ščigol, který v Jičíně vystavoval nejkrásnější obrázky Železnice, napsal ve své knížce o tom, že v mládí potkával lidi a viděl je, jak budou vypadat, až zestárnou. Malování považuje za dar, který mu může být kdykoli odejmut. Bojí se té chvíle.
I při letošním pohádkovém festivalu vycházely Pohádkové noviny. Nejstarší v redakci byl osmapadesátiletý kmet, nejmladší devítileté holky. Psaly články, které se jim uveřejňovaly. Na závěr uspořádaly noviny snad první autorské čtení z periodické tiskoviny. Malé redaktorky seděly starším na klíně, i ony předčítaly a byly po zásluze důležité. Pohltilo je pohádkové dění, tak jako mnohé další, v tom podivném týdnu. Tak podivném, že lidé v sobě objevili, co netušili, a vydávali to ze všech sil.
Jest svět náš pozemský krásný i svými podivnostmi. Učme se je od dětí obdivovat.
Jičín - Dopravní značka B1 - zákaz vjezdu všech vozidel (dle vyhl. č. 99/89 O pravidlech silničního provozu) se pravidelně každou sobotu ráno objevuje na počátku ulice Palackého (Panské) ve směru vjezdu do náměstí.
Pro upřesnění je třeba konstatovat, že citovaná právní norma specifikuje tuto značku jako zákazovou, tedy dopravní značku, která řidiči zakazuje vjíždět do dané ulice. Naše realita je zcela jiná než určuje vyhláška. Umístění značky je zcela formální a pouze slušným řidičům, kteří situaci neznají, komplikuje život při jejich couvání, či otáčení se, ale těch je minimum. Mnozí značky nedbají, jedou do náměstí, a pak se diví u Pašků, že to dál nejde nebo prostě zaparkují v ulici Palackého, ač je to též zakázáno!
Otázkou je, zda má význam značku instalovat, či zda by nebylo vhodnější umístit na místo značky pevnou zátarasu, jak tomu je při festivalu JMP.
Sobotní trhy zasahují do Palackého ulice citelně, je zde velká frekvence chodců a provoz ani pro zásobování není nutný (trhovci najíždějí časně ráno).
Smířit se s tím, že budeme koukat na "pohodové" řidiče, kteří si přijedou pro rohlíky, zeleninu a noviny, přestože je zde zákaz vjezdu, je počátek neúcty k právu a začátek mnohého chaotického kolem nás. A dovětkem: V Panské ulici nejde jen o sobotní zákaz vjezdu, ale i zakázané parkování ve dnech všedních.
Jičín - Jaký to byl den, říkáme si před usnutím, jaký to byl rok, říkáme si nyní. Přinesl, co život nosí. Radost, smutky, úspěchy, neúspěchy, přicházelo to jedno za druhým a někdy i skrze sebe, takže pochopení nás čeká třeba i po létech.
Ale něco z osobních a soukromých dojmů přetéká. U mne pocit zděšení! Přední mužové tohoto národa nám letos sdělili, že nižší cesta do evropských struktur, ta bez referenda, je patrně svou šikovností lepší, než ta vyšší, ve které bychom každý na sebe musel vzít díl své odpovědnosti. Představili nám i sousloví "opoziční smlouva". Slovní spojení jak z Orwellova románu 1984, připomínající ďábelsky rafinovanou terminologii socialistické epochy.
Vše úhrnem vyjadřuje jedno: opovržení občany. A tak nacházím útěchu v jiných vzpomínkách, na lidi se svíčkami procházejícími oratoří, na pana Síse, světoznámého ilustrátora dětských knih, lezoucího v jičínské galerii po kolenou, aby se přesvědčil, jestli děti dobře uvidí jeho kresby, na obětavost všech lidí ze Sdružení Lodžie, na davy dětí v Jičíně v zářijovém festivalu, na obrozenecké představení Zavěšeného divadla...
Nedá se to všechno vypsat, bylo toho tolik, koncertů, divadel, že i v tak malém městě se setkávaly pořady v jednom dni a věru bylo těžké vybrat, kam jít. Nehraje opět kultura tu roli, ve které politika zklamala? V letošním roce jsme shodou okolností mohli přivítat a pozdravit dvě osobnosti, které politiku mimoděk a zaplaťpánbůh "udělaly". Sochaře Pavla Opočenského, který neváhal bránit napadené starší manžele před holými lebkami a novinářku Elišku Pilařovou, která neváhala skočit do Labe pro topící se ženu. Není asi důležité, že patří oba do světa kultury, ale to, že jednají.
Ve státě, ve kterém je nad místem zavraždění černocha zapálen kříž Ku-klux-klanu a ono se neví, jestli se to má vůbec klasifikovat jako přestupek proti požárním předpisům, v takovém státě by bez oněch osobních, neinstitucionálních lidsky krásných počinů bylo úzko žít.
A tak, je-li symbolem Vánoc betlémská hvězda a symbol cesty, ať nám připomíná, že není naděje bez cíle, sebeobětování a úsilí.
S manželstvím je to jako s tou uzavřenou pevností, jak se o tom zmiňuje jedno arabské přísloví. Kdo je venku, chce dovnitř a kdo je uvnitř chce ven.
U pana XY to ale bylo už jedno, zda má být tam, či jinde. Líbánky již pominuly a jeho manželství bylo již dávno rozvedeno pro jeho nezřízené pití. Ten však místo toho, aby se odstěhoval, a tak nadobro, jak se říká, zpřetrhal vzájemná citová pouta, tak učinil přesně opak. Totiž to, že se ke své bývalé ženě opět nastěhoval. Proč by ne. Peníze jí žádné nedával, protože dřív než došel domů, stačil je všechny propít.
Stravy a manželského lože se však dožadoval. A bylo mu vždy vyhověno. Kdo by mu totiž dokázal odporovat, když přicházíval domů tak opilý, že sotva stál na nohou. Nebylo radno mu odporovat. Opilec se totiž stával stále více agresivnější. Od hrubostí slovních přešel až k fyzickému násilí. Svoji bývalou manželku často bil a házel po ní všechno, co se mu dostalo pod ruku. Popelníky, vázy, truhlík na květiny i bednu z umělé hmoty. K tomu přidal vyhrůžky zabitím.
Jeho častá "představení" sledovaly i jeho nezletilé děti, když i ony se někdy staly terčem řádění jejich vypráskaného tatíčka. Takto se choval i přesto, že v minulosti byl již opakovaně soudně trestán a svoje si již odseděl.
Zdejším soudem byl odsouzen pro trestný čin násilí proti obyvatelstvu podle § 197a tr.z. a trestný čin ublížení na zdraví dle § 221 ods. 1 tr.z.. A protože byl již soudně trestán, byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Pro jeho zřejmou závislost na požívání alkoholu mu soud uložil protialkoholní léčení ambulantní formou. Jak se později ukázalo, bylo to pro pana XY dost málo, protože v páchání trestné činnosti pokračoval (opět pod vlivem alkoholu) i nadále. Ani ne za rok byl odsouzen znova. Tentokrát již soud nebyl tak milosrdný, protože mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku. Jestli ho tento trest poučí, těžko říci.