Jivínský Štefan – zvláštní vydání
| zvěsti z Jičína a okolí | portréty lidí okolo nás | leden 2001 |
| zvěsti z Jičína a okolí | portréty lidí okolo nás | leden 2001 |
chválabohu obnovilo, doufejme, že na delší dobu, někdejší Prochoroviny, by přineslo portréty na Jivínského Štefana nominovaných našich přátel. Také by připomenulo základní štefanské myšlenky:
Pana Hlavatého a jeho dílo jistě není třeba představovat. Bývalý politický vězeň, jehož nezlomilo ani 12 let tuhého žaláře, se pro nás stal symbolem statečnosti, čestnosti a boje za svobodu. A také vytrvalosti a nezlomné vůle. Své svědectví z doby věznění, vzpomínky i verše vydal již v několika knihách a letos k nim přibyla další, knížka satirických básní OSLIÁDA s podtitulem Kladivo a srp htěl jsi mít tak trp. Při příležitosti jejího vydání se uskutečnila v září letošního roku v Městském muzeu v Hořicích beseda s autorem, spojená s autogramiádou. Obyvatelé Hořic potkávají pana Hlavatého denně na jeho pravidelných procházkách. Žije v pečovatelském domě v Hořicích a stále se zajímá o vše nové.
Nebudu vyjmenovávat, kde všude ji je možno potkat. Za všechna místa tedy alespoň Šrámkovu Sobotku a Hrady.
Šrámkova Sobotka není pro ni jen literární soutěž, kterou s důkladností sobě vlastní organizuje a obstarává a to daleko před prázdninami. Týden ŠS je pro ni pověstnou třešničkou na dortu, setkání s přáteli, ale i hektické shánění a běhání a taky trochu radování, když se dílo podaří.
Draga není jen "úředník přes kulturu", Draga je člověk silně kulturní. Duchem i skutkem. Líčila mi kdysi, co znamená připravit jednu jedinou knihu k tisku. Opožděná chůze k duze se jmenuje a je krásně intimní a citová, jak jen dovede být poezie z rukou ženy. Draga i překládá verše, které vznikly v místě jejích předků v zemi na jih od nás. Vzpomínám, jak prožívala pražský večer, kde se stkala s literárními přáteli, kde zněly i její básně.
Další kapitola by mohla být o festivalu Jičín město pohádky.
Draga je…, Draga je pořád pěkná ženská.
Oživil zapomenutý kout okresu. V roce 2000 uspořádal na svém statku už 3 setkání spojené s koncerty skupin i besedami se zajímavými lidmi. Byl tu kupříkladu vícepresident Světové banky, politik Jiří Dientsbier, básník Jirous (Magor) a další. Jedná se o nekomerční akce s úžasnou atmosférou.
Dlouhovlasatý hospodář na někdejším Kubíkově statku v Milkovicích dokazuje, že k tomu, aby místo žilo, netřeba příliš peněz a dotací a bůhvíjakého požehnání úřadů. Že daleko nejcennější je člověčí dobrá vůle a šikovní lidé.
Už (tuším) 9 let vytvářejí tradici festivalu JMP. Ač tradiční, jsou stále nové a nové. Jsou to noviny, které dovedly přilákat děti a vytvořit skutečně jejich noviny. Redakce PN je nejenom úžasná tvůrčí dílna, ale i místo pohody, kde se sejdou lidé, kteří si mají co říci. Pohádkové noviny nepodléhají tendenčním tlakům a nenechají si do toho od nikoho kecat. Úžasně zvládají generační problémy , přesněji, jsou novinami několika generací. Jsou to noviny kritické. Prostředky, které jim zbudou, vždy věnují humanitárním účelům. Kupříkladu letos nakoupily krásné moderní učebnice pro českou menšinu žijící v Rumunsku.
Studenti a jejich přátelé genia loci byvší jezuitské koleje. Uspořádali mnoho výstav, koncertů a pernformancí a happenningů. Snaží se vrátit oné úžasné stavbě funkci v kulturních dějinách města. Že neustále připomínají Jičíňákům a přespolním dluh, který máme vůči památkám. Taky proto, že skrze práci na pořádání akcí našli cestu k sobě a objevili onen úžasný pocit uspokojení těch, kdož dělají cosi pro druhé.
Mezi všemi letošními událostmi v koleji nemohu zapomenout na tvůrčí dílnu pražských studentů, kteří v koleji týdny žili, čerpali sílu a inspiraci z jejich zdí a na závěr předvedli úžasnou výstavu a řadu vystoupení. Něco, co se v Jičíně běžně nevidí a co přináší změnu v zaběhnutém kulturním stereotypu.
muž v nejlepších letech, který velí divadelnímu orchestru při souboru J. K. tyl v Hořicích. Původním povoláním učitel, pak pracovník výpočetního střediska, nyní invalidní důchodce, jež doslova vstal hrobníkovi z lopaty. Asi před patnácti lety utrpěl totiž těžký úraz páteře (zlomil si vaz) a jen zázrakem se z něho dostal tak, že dnes může nejen chodit, ale i dělat muziku, kterou UMÍ a kterou má velice rád. V čele divadelního orchestru stojí 4 roky. je nejn nesmírně obětavý, ale i velmi náročný a hudebníkům ani zpěvákům nic neodpustí. Je vynikající klavírista. Nacvičit muzikál není snadné ani pro profesionální umělce, natož pro ochotníky a nacvičit ho tak, aby všude sklízel úspěch, to tedy klobouk dolů. Pan hrubý je velmi čilý a činorodý pán, a tak kromě divadelního orchestru řídí i svingovou kapelu NLH Quintet. A pak, že hudba neuzdravuje!
Setkávání autorů z Jičína i širokého okolí přináší deset let aktivního psaní, tvůrčí dohadování nad napsaným, besedování se zajímavými lidmi. Vydali 4 almanachy z prací členů i nečlenů, uspořádali mnoho autorských večerů v Jičíně i jinde. Členové se úspěšně účastní různých literárních soutěží, odkud přinášejí i první ceny.
Příprava stostránkového almanachu představuje vždy úžasnou práci organizační i manuální. Mezi tuto činnost patří i nepopulární obstarávání finančního zabezpečení. Za všechno tohle a mnoho dalšího děkuje spolek neúnavné organizátorce, pracovnici městské knihovny Janě Benešové.
Spolek představuje pracovní i lidské setkávání lidí různých generací nad činností tuze bohulibou – psaní poezie i prózy.
Paní Gabriela Cardová žije se svou početnou rodinou v Hořicích v budově evangelické fary a již před pěti lety založila tradici dětských vánočních divadelních představení, jež jsou každoročně sehrávána o 3. nebo 4. adventní neděli v evangelickém kostele. Zpočátku zapojila své 3 dcery a děti z evangelické i jiných církví, později začaly děti přivádět do souboru i své kamarády ze školy. Každý rok se hraje hra jiná, úměrná schopnostem dětí, jež se rok od roku rozšiřují. Letos bylo v souboru angažováno kolem 15 dětí. Příležitost dostaly i ty nejmenší v roli oveček (jednou z nich byla i nejmladší dcera Barborka). Jednotlivá dějství byla proložena dětským zpěvem za klavírního doprovodu nejstarší dcery Judity. Krásné byly i kulisy a kostýmy malých umělců. A co se hrálo letos? Hra se jmenovala Zmatky v Betlémě a odrazila satirickým způsobem předvánoční atmosféru současného světa,v němž se tyto nejkrásnější svátky roku stávají komerční záležitostí. Představení přineslo divákům krásný zážitek i námět k zamyšlení a malým hercům nejen radost z úspěchu, ale i vědomí, že Vánoce nejsou jen stromeček, dárky a televize. Paní Cardová věnuje pokaždé nácviku vánočního představení mnoho času, kterého jako matka pěti dětí (malému Matyášovi je teprve rok) nemá jistě nazbyt. Nezahálí však ani během roku, kdy mimo jiné organizuje dobročinný bazar levných oděvů ze zahraničí pro sociálně slabší občany a také sbírky obnošeného šatstva a další věci pro úpickou diakonii. V plánu má besedy se zajímavými lidmi.
R. Pynsent
Jaromír svůj projev na vernisáži soch Radka Dvořáka klidně nedokončil, byvše přehlušen bubeníkem. Dokázal tak, že nemusíme brát sebe až zas tak vážně, žasnout nad svými kvalitami a obdivovat svou vlastní důležitost. Dal příklad mnoha ostatním, škoda, že se nedívali.
Nominace samozřejmě není jen za tohle příkladné gesto. Pan ředitel muzea je nepřeberná studnice nápadů, které se svými přáteli dotahuje do konce. Každá z výstav v muzeu a galerii je jiná, jinak nápaditá, jinak zajímavá.
V neposlední řadě jsou tu nápady a práce okolo dění ve valdštejnské lodžii, která směřuje k využívání a neustálému připomínání stavby.
Už vidím kritiky, jak namítají, že je to jeho profesionální práce ředitele muzea. Jaromír dělá víc, než mu ukládají ředitelské povinnosti. Obohacuje život těch, kteří chtějí jeho pestrost vidět a vnímat.
Student loutkoherectví RS je důkazem toho, jak v loutkařině je pěkně všechno propojeno. Sám, nebo s někým hry píše, vytvoří k nim scénu i loutky a samozřejmě i hraje. Na vánočních trzích v muzeu předvedl (teď hledám vhodný výraz a nenacházím) jakési loutko – hračky. Za pomocí různých klik, či hejblat jsou panáci v pohybu, kupříkladu se bydlejí kladívky po hlavě. Tedy jeden z atributů – neustálé hledání.
Pozoruhodné je porovnání autorské dvojice Robert – Radka, jeho přítelkyně a spoluautorka. Radka, jako dívka, je pochopitelně tím jemnějším elementem, je krásně plyšová, v tom dobrém slova smyslu. Robertovi panáci jsou jaksi ostře řezaní.
Robert je nominován za úžasné provedení Snu noci svatojánské při noci svatojánské a ještě jedenkrát v lodžii. Za všechny akce, na kterých se on a jeho přátelé v lodžii podílejí. Robertovy plakáty na dění v lodžii i jiné už představuji docela slušnou sérii výtvarných děl charakteristického rukopisu.
Za výrobu, roznášku a další péči o ptačí budky v okolí lodžie, za všechny ostatní drobné, zdánlivě nenápadné věci, které dělají. Za to, že je pro ně lodžie a ta krajina kultovním místem a že tou infekcí nakazují ostatní.
Lukáš sám sebe charakterizoval jako sedláka. Má i tu postavu. Je ale i dobrý stavař, kterému architektura není lhostejná. Jeho ročníková práce o díle Čeňka Musila v Jičíně má svou odbornou hodnotu. Živočišná říše představuje spojnici mezi oběma profesemi, zdánlivě odlehlými.
LB nepatří mezi lidi, kteří touží po tom, aby byli vidět. Je schopen trpělivě dělat svoje budky a pak je s krmením obcházet dočista sám, nesežene-li momentálně pomocníky. A nejde jen o budky. Možná je chybou, že trochu podceňuje propagaci , aby pozval víc lidí. Ale to souvisí s jeho mentalitou.
Krása je hybnou silou literárního čtvrtletníku (ale možná spíš občasníku) Trafalgar, který si už vydobyl své místo v českém novinářském světě. Umožňuje tu uveřejnit své básně, nebo povídky těm, kdož mají do pražských medií daleko. Pak pořádají křest, spojený s autorským čtením. Poslední byl kupříkladu kdesi v Praze.
Nominován je taky za uspořádání festivalu Trafalgaru v Ohnišťanech. Už druhým rokem poskytl svou chalupu na celý víkend úžasnému setkání lidí mnoha kulturních zájmů. Prodejna samizdatů, malířská výstava, zpěv, muzika, divadlo a další. Za to, že dokázal, co všechno jde udělat bez finančních dotací a přispění úřadů. Za to, že underground furt existuje.
Sám Kvasnička je rozevlátý člověk, který zákonitě mnoho nestíhá a nikdy člověk neví , co se v jeho hlavě narodí. Chválabohu za to.
z vejboru festivalu JMP
znamená v italštině Krysař. Je to bělohradský soubor zobcových fléten, jejichž hlas je kombinovaný se zpěvem. Kapela hraje jak klasiku, tedy renesanční hudbu, ale i lidové písně a balady. Letos zaznamená už pátý rok své činnosti.
Kromě pravidelných koncertů v okolí (Miletín, Lomnice, Byšičky, Pecka) měl soubor koncert u Sv. Vojtěcha a v hudební síni Zdeňky Podhajské v Praze.
Muzika je vždy aranžována pro tří až čtyřhlasé úpravy, souhrnný počet hráček a zpěvaček se pohybuje mezi 7 až 10.
Soubor sdružuje pouze ženy nejrůznějšího věku, které se scházejí pro radost z hudby.
Jest se svou ženou zámeckým vládcem na Starých Hradech, občanským povoláním archivář. Komplexní název pracoviště: Literární archiv Památníku národního písemnictví. Mohli by si v klidu bádat, zpracovávat archivní jednotky, občas něco napsat, vychovávat děti a kopat na zahrádce. Namísto toho připravují v zámku výstavy, na ně zvou kumštýře rozličné. Za všechny můžu pro rok 99 jmenovat Alfréda Strejčka, saxofonový kvartet a další a další. Čtyřikrát ročně vydávají Listy starohradské kroniky, které mají neuvěřitelný náklad 950 kusů. Pracují v Pekařově společnosti, v Jičíně jsou u všeho, co má společné s historií a kulturou. Neměli bychom zapomenout na vše dobré, co vykonal v Sobotce.
Ve starohradské pracovně je obraz s historickým námětem. Postava na obraze je nápadně podobná Karolovi. Není to náhodou on? Ale pak by musel být starý několik století. V novinách psali, že loni oslavil šedesátiny. Pak že nemá historie svoje záhady.
Je proto volné, že sestavuje herce podle momentálně studované hry. Pro Daňkovu hru o hraní Klhavý mezek aneb Výbuch na jičínském zámku se spojili N. Martínková, M. Zajíček a M. Vrba s režisérem F. Laurinem, aby vrátili příběh tam, kde vznikl, tedy do Jičína. Představení hráli na Valdické bráně a premiéra byla 11. července.
Nezapomenutelné prostředí, nevšední zážitek. Nina Martínková byla žensky půvabná a koketní. Martin Zajíček svůj a Vrba, starý herec, starým hercem tak moc, že těžko bylo poznat, co patří k roli a co ke starému pánovi.
E. Martínková, která hru nominovala, napsala: "Nejen za srdcem odehrané představení, ale i za nádherný noční pohled na Jičín z ochozu věže, který svým divákům umožnili. Pochopili, že hra ve skutečnosti končí až zde."
Psal dlouho do šuplíku. Pak vzal telefonní seznam, našel nakladatelství a zavolal do Hradce. Tak vznikla první sbírka Trosečníci na ostrově Amen. Druhou knížku Správnej kejkl vydalo nakladatelství Svítání v malém kapesním formátu s odstupem roku.
Druhotina je z poněkud jiné kapsy. V sedmi oddílech je tu celkem 32 básní, které živě reagují na náš společenský život a nazírají jej tvrdě kriticky až sarkasticky. O lidech a jejich světě, básníkův svět nevyjímaje. Někdy sáhne autor až k výrazům tvrdým, které někdo považuje za nespisovné, jiný za vulgární. Neříkám to jako výčitku, slova jsou funkční. Rozhněvaný mladý muž má právo volit adekvátní prostředky.
Ironie i sebeironie. Angažovaná poezie jinak než po socialisticku.
E. Balzerová
Noviny, které vydávali v době Šrámkovy Sobotky J. Šlerka a T. Horyna se spolupracovníky.
Noviny jaké mají být. Poněkud intelektuální, dosti kritické, ironické, které nehodlají před nikým padnout na ….., na co vlastně padají noviny?
Dovedou docela klidně spojit program ŠS s programem protialkoholní léčebny. Vedle zasvěcených recenzí uveřejní starý inzerát, či úryvek z kroniky Brigády socialistické práce.
Pěkné je, že se nedají příliš ukecat těmi, kdož jsou z minulé doby zvyklí na jakousi povinnou euforii z celkově jistě úžasné ŠS a kriticky napíší, co se jim nelíbí. Na tenhle přístup si někteří těžko zvykáme.
"Kvalitní po stránce obsahové a grafické," napsala právem Lenka.
O Renatě byla již řeč, zbývalo by tedy o Martinovi. Leč nebude to jednoduché, neboť co on by byl bez Renaty. A co by byla Renata bez Martina? Ti dva mají to štěstí, že životní záliba stala se jim povoláním (hračky, loutky, nápady všeliké) a stala se jim oběma a zároveň.
Nevím, kdo z nich je majitelem ručního kolotoče, který vždycky naloží na káru za auto, za lodžíí postaví , jakož i tam přivezou kus své dílny. Pak taky mají soustruh nožní na dřevo a učí na něm děti točit. Ještě se podíleli v Hubojedech na tom, že tam zase mají zvoničku. Ještě vymýšlejí stále nové a nové nápady.
Vzpomínám na jejich velkou výstavu hraček. Byla tam káď tak vysoká, aby dítě nevidělo dovnitř. Takže táta, nebo máma museli zvědavce zvednout do náruče. Nu, o to přece jde, ne? (V kádi byla obyčejná kulička).
P. Špalková
Zpívající učitelka. Jezdí po školách a školkách, skrze muziku dělá pedagogiku v tom pěkném Komenského slova smyslu. Má připravena tématická pásma, kupříkladu k dopravní výchově, i jazykové hrátky.
Jana vyrůstala v Hořeňáku, kterému za mnohé vděčí. Začala se sestrou psát své texty, přidala kytaru. Tak se rodí minesengři.
Řízením osudu dostala se do Semaforu. Stalo se tak, že zpěvačka onemocněla, Jana měla deset dnů na to, aby se naučila dosud neznáme písničky. Povedlo se. Pohrává si i s muzikou džezovou..
Jana je přemýšlivý typ. Ostatně bez ducha se žádná muzika dělat nedá.
Za neustálé, systematické a trvalé oživování magického prostoru valdštejnské lodžie a připomínání tohoto místa ostatním: Čarodějnice, vánoční zpívání, barvířská dílna a scénografická výstava, Svatojánská noc a spousta dalších drobných akcí, jako kupříkladu výroba ptačích budek a jejich obsluha – krmení.
Zásluhou úžasné party lodžie žije a stává se pro Jičíňáky poutním místem, kam přicházejí celé rodiny, aby v době televizních seriálů poznaly společně jaké potěšení lze hledat za pomocí jednoduchých materiálů a milého člověčího soužití.
Hru Slováka Juraje Hatríka nastudovaly Bára Filsaková a Hana Galetková se členy dětského souboru K-klubu. Po dlouhých letech opět opera v Jičíně. Tím lépe, že dětská, tím lépe, že mladí muzikanti si podle klavírního výtahu sami zaranžovali muziku.
Byť Noviny jičínska psaly o folklorní fosilii, bylo to divadlo dobré, děti a studenti hráli úžasně.
Autor, přítomný na premiéře, pověděl: "Velmi mne překvapilo, jak hru soubor posunul do dětsky hravého pohledu. Oni ji krásně zpoetičtili. Podle mého původního záměru byl děj dosti brutální. Děti hrály s lehkostí. byl to folklorní klasicismus. V dětech je cítit radost z tvaru. Je to takové mozartovské… ."
Představení opět potvrdilo, že v K klubu se dělá dobré divadlo.
Když listuji štefanskými archivy, zjišťuji, že jméno pana doktora prochází snad všemi ročníky. Nechce se věřit, že nominační list z roku 75 sepsal pan doktor Krejča k 75. narozeninám.
Potkáváme stále muzikanta Ročka spěchajícího na kole na své jedno z mnoha muzicírování. Přichází vzpomínka na návštěvu u Ročků, kde mi paní Ročková načrtla tuze pestrý muzikantský životopis. Tak pěkně mluvila, jak může jen milující žena. S takovým zázemím dobře se žije.
Krejča shrnul Ročkovy aktivity tak: "celoživotní aktivní činnost v oblasti hudební, kulturní, zpěvu, pedagogické práce, publicistiky, skladatelské činnosti. Je v muzice vším: učitelem, zpěvákem, sbormistrem, dirigentem, varhaníkem, klavíristou, skladatelem a aranžérem pro sbory a orchestry.!
sepsala jedna z jeho obyvatelek, Eliška Nováková. Žďdánek jmenuje se usedlost v Malechovicích a knížka, která čerpá z rodinné kroniky, vyšla jako 16. svazek Knihovničky Českého ráje. Další z chvályhodných počinů vydavatele – Střediska městské knihovny v Sobotce.
Zdaleka nejde jen o jakýsi výpis z kroniky stavby. Autorka píše o jejich obyvatelích a nezapomíná na historické reálie, které bohatě dokládá kopiemi dokumentů a fotografiemi. Knížka, poutavě psaná, tak představuje zajímavé počtení i poučení o době od druhé třetiny minulého století.
Z osobností na statku žijících se E. Nováková obšírněji rozepisuje o těch, které mají svůj význam v české kulturní historii jako je Jan Bohumil Novák, ředitel Archivu země české a Mirko Nováka, profesora dějin filozofie.
Knížka je příkladem toho, jak určité konkrétní místo spojuje lidi a vytváří podmínky pro jejich záslužnou práci.
je nejen jedním dílem Volného hereckého sdružení, ale i spoluzakladatelem a ředitelem K klubu. Ouřední instituce, která jest střediskem pro volný čas (kroužky a soubory všeho druhu), ale hlavně místem setkávání, kam si členové nynější i někdejší, tedy odrostlejší chodí popovídat, mnozí pro inspiraci.
V jádru je ale Martin hlavně divadelník a to nakažlivý. Věci divadelní, které v Káčku vznikly po jeho vedením, ale i už péčí jeho spolupracovníků i žáků, patří k nejlepší divadelní tradici v Jičíně.
je název divadelního souboru v Miletíně. Obnovený soubor působí necelé dva roky. Za toto období došlo k výraznému oživení kultury v obci. Myslíme tím nejen dopředu vyprodaná představení, ale zejména V. divadelní Erbenův Miletín, rej barborek s nadílkou, sousedské posezení s hudbou.
Soubor má v současné době asi 40 dospělých členů a početnou skupinu dětí. Od 13. 5. 1999, kdy uvedl svou první premiéru sehrál 9. 12. 2000 svou již osmou premiéru. Dvě hry byly pro dospělé a ostatní pro děti. Za krátkou dobu své existence sehrál neuvěřitelných 65 představení. Hrál nejen v rámci okresu, ale i kraje. Nyní navazuje kontakt se Slovenskem.
Tento název nese hořické občanské sdružení, které vstoupilo do kulturního povědomí. V roce 1999 uspořádalo v hořickém biografu Na Špici první filmový víkend nazvaný Hořickej vorel. Akce byla úspěšná a tak byla letos v září zopakována. Filmový maraton si získal během dvou let své stálé příznivce nejen v Hořicích a tak se tato akce pomalu, ale jistě stává tradicí. Odhaduje se, že festival měl letos okolo tisíce návštěvníků.
V době ryze komerčního přístupu dnešních kin se od pátečního odpoledne do neděle vystřídalo 10 filmů, z nichž každý stojí za pozornost svou úrovní uměleckou. Mezi autory promítaných filmů jsou taková jména, jako náš V. Michálek, či m. Pavlátová, ale i David Lynch, W. Allen.
V. Chramostová
Student Vysoké školy pedagogické v HK si již v době svých studií na hořickém gymnáziu vytvořil blízký vztah k bývalému politickému vězni panu Hlavatému., jemuž se stal nejen přítelem, ale i obětavým pomocníkem a spolupracovníkem. Připravil totiž k tisku rukopisy jeho tří posledních knih: Pohádky z naší malé zahrádky, Šelmy na scéně a Osliáda (vyšla v r. 2000).
Případ, kdy se takovýmto způsobem zcela nezjištně stará mladý člověk o člověka starého, který není jeho příbuzným, je vzácný a Michal Kuchta si jistě zaslouží i cenu za lidskost.
MK býval též spolupracovníkem časopisu Pod Zvičinou. Nyní připravuje internetové stránky města Hořic.
se jmenuje hořický divadelní soubor. Má asi 40 členů. Letos nacvičil s vervou sobě vlastní v režii Zdeny Vaškovové Zvonokosy. Premiéra byla 23. 11.. Zájem je veliký a do konce roku 2000 byly v Hořicích sehrány 3 reprízy
Herci podali vynikající výkony herecké i pěvecké. Role jim sedly jako šité na tělo. Zvláštní pozornost zaslouží Milada Kadová v roli Eulálie Čubíkové. Vynikající výkon podal i divadelní orchestr pod taktovkou Jiřího Hrubého
Soubor připravoval hru poctivě celý rok.
Pro velký zájem už je dohodnuto 6 dalších představení.
Soubor žije bohatým kulturním životem, o tom svědčí Vánoční večer divadelních ochotníků 9. 12. 2000
Ženský hořický spolek v oslavil roce 2000 130. výročí svého založení. Již od počátku si kladl dvojí cíl – pěstovat společný zpěv a pečovat o vzdělání dívek a žen. Nechyběl při žádné významnější kulturní či vlastenecké akci ve městě a okolí. Emancipační a vzdělavatelské snahy vyvrcholily v r. 1908 založením dívčí průmyslové školy, první v Podkrkonoší.
Dnes je Vesna přibližně třicetičlenný sbor, úzce spolupracující s mužským spolkem Ratibor. Spolu absolvují řadu vystoupení v Hořicích i širokém okolí. Repertoár tvoří skladby starých mistrů i hudba současná, skladby chrámové, světské i písně národní. Sbormistryní je PaedDr Božena Stopková z Nové Paky. Mezi poslední akce patří úspěšný slavnostní koncert v říjnu . Vánoční turné představovalo 4 koncerty.
Je již neuvěřitelných 30 let předsedkyní hořického sboru Vesna. Obětavě vykonává tuto časově i organizačně náročnou , a občas trochu nevděčnou funkci. Jen těžko si lze představit, kolik času strávila za tu dobu korespondencí, telefonováním, , či osobním zařizováním nejrůznějších sborových záležitostí.
Vždy přesná, obětavá, trpělivá i usměvavá, první přichází do zkoušek a poslední odchází.
V. Chramostová o svém muži
Mužský pěvecký sbor byl založen v Hořicích v roce 1862, tedy jen rok po pražském Hlaholu. První spolkový prapor nechaly pro něj hořické ženy vymalovat Josefem Mánesem. Za více než 135 let svého trvání nechyběl při žádné významné kulturní a vlastenecké akci.
Po mnoho let spolupracuje s ženským spolkem Vesna, s nímž tvoří smíšený pěvecký sbor. Mají tedy týž repertoár i společná vastoupení. Dirigentkou je PaedDr Božena Stopková, předsedou Miloš Matonoha.
Říká se, že člověk v letech žije minulostí. Pan Hlaváč, který se narodil v roce 22 stačí obojí. Před šesti lety nastoupil do loutkového divadla Srdíčko a je tak stále platným divadelníkem. Neboť divadlem žil i žije.
Po válce hráli divadlo v Knotkově mládeži. Kašpárka v Kocourkově a jiné hry sehráli dokonce na Opavsku, kam zajížděli v rámci partnerství měst. Se svými slezskými přáteli stýkají se tehdejší mládežníci stále.
Jičíňáci jistě mají v paměti slavnou éru souboru J. K. Tyl. Pan Hlaváč má zarámovanou fotku, jak se na scéně dvoří půvabné paní Maštálkové – Boženě Němcové. Mlynáře v Lucerně zahrál si dokonce dvakrát, mezi představeními bylo pouhých 10 let.
Nějakou dobu řediteloval JH tehdejšímu Jednotnému klubu pracujících, jednadvacet let šéfoval jičínskému kinu.
Divadlo, soubor lidových písní, tehdy se ještě nejmenoval Český ráj, fotografování, to je pouť kulturním světem pana Hlaváče. Teď se snaží některé vzpomínky zachytit písmem. Paměť i zdraví na to má.
A. Hančová nominovala KŠ slovy: "Po několik let nezištně organizoval výstavu výtvarných prací dětí z okolních základních a mateřských škol. Výstavy se vždy uskutečňovaly v červnu v prostorách jeho soukromého pozemku. Malým návštěvníkům se vždy velice věnoval, děti poznaly, jak se ve venkovské chaloupce dříve žilo, ohřály se na paci a poslechly si i nějakou pověst z okolí. Pan Šoltys má i zásluhy literární. Vyřezal dřevěného poustevníka, který byl slavnostně v červnu 2000 umístěn do poustevny v Libosadě, tam, kde měl své místo i dříve."
Třeba přidat ještě zmíňku o mnoha výstavách, kterých se Karel Šoltys zúčastnil jako malíř- krajinář i řezbář.. Nesmíme zapomenout na studeňanské plenéry, tedy kolektivní výstavy podkrkonošských výtvarníků, kterých je spoluorganizátor. Mezi výstavní prostory a vlastně i exponáty patřívá i Šoltysova chalupa.
Osud kapely, která si vytkla hrát a zpívat lidovou píseň a lidovou hudbu, je se Štefanem úzce spjatý. Neboť první vystoupení bylo na udílení prvního Štefana, 25. 2. 1996 v jičínském K klubu.
Každý rok připraví muzikanti alespoň jeden nový komponovaný pořad založený vždy na jiné nosné myšlence. Premiéra bývá obvykle na festivalu Jičín město pohádky. Na letošní festival pozvaly si Fidle mnoho hostů, svých někdejších spolupracovníků a tak vzniklo tuze hezké setkání. Milý byl i koncert kapely na Valdické bráně před Vánocemi.
Kapela se nespokojí s jednoduchou interpretací známých skladeb. Hlavní pracovní metodou je neustálé objevování. Členové kapely objíždějí archivy, hledají písně sebrané podkrkonošskými a krkonošskými kantory, vycházejí z jejich slov a melodie, kterou aranžují pro své nástroje a zpěváky.
Přiznala, že v době předvánoční absolvovala snad 20 koncertů s pěti různými kapelami a sbory.
Konzervatoristka LK má svůj hlavní nástroj – violu. Na ZUŠ v Lomnici však učí všechny smyčcové nástroje, od houslí až po kontrabas. Kromě toho vede dětský folklorní soubor Špalíček, pro který, podobně jako pro Fidle, se podílí na přípravě repertoáru. Muzikou žije a když o ní mluví, tak svítí.
"Život mne vyučil. Bylo třeba nových písniček, tak jsem začala hledat v archivech. Kantoři z okolí zanechali mnoho materiálu. Okopírovat slova, melodii, doma pak u klavíru rozepsat pro naše nástroje… ," vypráví.
Lenka hovoří i o své práci na "hudebce" v Lomnici."Jde o komunikaci, u každého žáka lze najít něco, na čem se může stavět. Je potřeba vytrvat, neotrávit žáka. "
Když si udělala součet, došla k číslu, že už aranžovala na 150 písní. "Člověk ani neví, kde se to v něm vezme."
Má to štěstí, že její záliba je jí i povoláním. Pracuje totiž v hořickém kulturním domě Koruna. Je nominována za herecký a pěvecký výkon ve hře Zvonokosy, kterou premiérově uvedl soubor J. K. Tyl Hořice v listopadu roku 2000. Rolí slečny Eulálie Čubíkové, bojovnice proti pisoáru, dokázala další možnosti amatérské divadelnice, kterou divadlo bezesporu okouzlilo a věnuje mu spoustu volného času i tvůrčího úsilí.
Učitelka mateřské školy při Dětské lázeňské léčebně v Železnici. Vysvětlení pro její nominaci by bylo hluboce lidským příběhem o podpoře handicapovanému mládí. To ona upozornila na sedmnáctiletého pacienta léčebny Kamila Fouska, který jezdí na Jičínsko už od svého batolecího věku. To ona poslala k lidem a zástupcům sdělovacích prostředků jeho tvorbu. Kamil nemůže kvůli svému postižení chodit, ale také srozumitelně hovořit ani psát. Zuzka podporována svou kolegyní z mateřské školy představila redaktorům a tím i veřejnosti tohoto mladého muže a tím nám všem poodkryla svět lidí, kteří mají viditelné tělesné handicapy, ale jejich duše je stejná jako naše, stejně jako jejich přání a tužby. Díky jejímu citlivému upozornění Kamil pocítil plnohodnotnost svého života, své další možnosti, poznal nové lidi a kontakty, které například v případě Literárního kroužku v Jičíně budou určitě pokračovat dál a snad obohatí i jeho další život…. Zuzka je nejen velmi citlivá bytost, ale jak jistě z uvedeného vyplynulo, chce a umí pomoci a povzbudit… Děkuji jí za Kamila i za sebe, protože i mně, jako nominátora v lecčem poopravila obzor mého vidění.
A. Camus
Ačkoliv není původem z okresu Jičín, ale žije u Českého Krumlova, má tady svůj druhý domov, protože s železnickou léčebnou je spjat už od malička. Dojíždí sem na několik měsíců dvakrát ročně a právě letos se podařilo objevit jeho básnickou tvorbu, které objevitelé říkají eseje. Kamil je sedmnáctiletý handicapovaný mladík, (dětská mozková obrna dyskynetické formy), který se nemůže zcela srozumitelně vyjadřovat. Jeho citově bohatý vnitřní svět odráží právě jeho tvorba, která se zřejmě objeví i v dalším almanachu Literárního kroužku. Malou brožurku mu už letos vydal další nominovaný Václav Franc. Má název Masky z edice Profily. Hodnota těchto básní je nejen v tom, že v ní Kamil nachází nový rozměr svého života, ale pro širokou veřejnost hlavně v tom, že se v ní nacházíme sami. Není to pro nás právě lichotivé setkání, ale je nesmírně důležité.
Z Nové Paky (za dlouhodobé zásluhy, ale letos i za vydání sbírky Kamilu Fouskovi – viz předchozí nominace). Václav Franc objevuje ve svých útlých publikacích, které vydává sám, regionální osobnosti, na které se zvolna zapomíná, je jedním z hnacích motorů Literárního kroužku při Městské knihovně. V roce 2000 se zvláště zasloužil o vydání Almanachu k desetiletí vzniku kroužku, vydal opět sám letos Kalendář kratochvilného čtení, kde dal příležitost i dalším psavým kolegům, ale hlavně se tím navrátil k tradici někdejších Pečírkových a jiných kalendářů, které byly zvláště v chudších rodinách ve velké oblibě. Laskavý pan Zubař má tedy nesporně i sociální cítění…. Píše o kultuře do Nových novin, patrně za velmi mizerný nebo žádný honorář, ale přesto rád a s chutí, protože ví, že bez kultury bychom zcela zvlčili, ztechničtěli a veskrze zblbli.
P. Brukner
Za vstřícnost a podporu Literárnímu kroužku v Jičíně. Dává činnosti literátů konkrétní naději, že nemusí psát jen do šuplíku, má pro ně pochopení, byť to jsou mnohdy lidé velmi svérázní. Věnuje svůj volný čas, koordinuje, nahání, zprostředkovává. Při tom by mohla dělat jen a jen svou profesionální knihovnickou prácí a na nějaké tvůrčí chrlení se dívat zpovzdálí se shovívavým úsměvem…. (dlouhodobá zásluha)
Tato milá a přičinlivá paní pracuje řadu let v městské knihovně v Jičíně. Organizuje spoustu milých setkání dětí a jejich rodičů, kdy se místnost plná nejrůznějších výrobků promění v dílnu nejen pro ty nejmenší a vyrábí se tu všelijaké milé drobnůstky, co potěší. Ku příkladu malování na keramické výrobky, vyrábění vánočních svícnů, zdobení cukroví a vánočního stromečku. To potom, když děti přijdou do knihovny a vidí tak krásný vánoční stromeček, na kterém visí jejich vyrobený perníček, cítí kousek domova, kousek sebe, co zde zanechaly. Jejich rozzářené oči a soustředěný výraz při výrobě jsou nejlepším poděkováním. A když se z rodičů stanou děti, které dělají se svými potomky to samé se stejným nadšením, je krásná atmosféra lidského porozumění a sounáležitost zase mezi námi. Díky za každého takového člověka, jako je paní Pospíšilová, která jde tou nejlepší cestou prevence proti drogám a všelijakým špatnostem, ke kterým člověk rychle sklouzne nečinností a pocitem, že o něj nemá nikdo zájem
Časopis Pod Zvičinou má za sebou již několikeré narození. Toho posledního se ujali profesoři a studenti hořického gymnázia v r. 1995. Známý a oblíbený časopis teší nejen čtenáře Podzvičínska, ale našel si své příznivce ve všech koutech naší vlasti i v zámoří. Časopis tvoří především mladí studenti s velkým nadšením. Sami přepisují texty, dělají grafickou úpravu a připravují k tisku. Stěžejním tématem je historie, přírodověda a dílka literární a výtvarná. Vlastivědný časopis Pod Zvičinou se podařilo probudit k životu po téměř 50-ti leté odmlce. Svým obsahem a kvalitou se může směle rovnat svým předchůdcům v letech 1920-1927 a 1946-1949. Během pěti let získal stálé čtenáře nejen mezi starší a střední generací, ale i mezi mladými, jimž pomáhá blíže poznat historii rodného kraje, pochopit jeho současnost a především získat k němu hlubší vztah a odpovědnost za jeho budoucí vývoj. Časopis si v roce 2000 připomíná 80 let od svého založení (1920) a 5. výročí obnovení na hořickém gymnáziu.
Působí při Lepařově gymnáziu v Jičíně. Letos si připomenul 5 let od svého založení. Má kolem 50-ti členů a je charakteristický tím, že jsou tam zastoupeny různé věkové kategorie: od mladých lidí – studentů gymnázia, až po seniory. Reprezentuje město Jičín jak doma, tak i v zahraničí, v partnerských městech Jičína. Dirigentem je profesorka Ivana Hanzlová, klavírní doprovod – student pardubické konzervatoře Pavel Krčmárik. Sbor se také účastní soutěžních festivalů, v poslední době získal ve Vlachově Březí ocenění za nejlepší intonaci. K výjimečným počinům v jeho činnosti patří spoluúčast při uvedení Bokovy mše Misa Solemis společně se semilským Jizeranem, pěveckým sborem Českého rozhlasu a hradeckou filharmonií- Předává svým posluchačům řadu skladeb klasických hudebníků domácích i světových, lidových písní v úpravách našich skladatelů, spirituály, ve vánočním období pak charakteristické písně a koledy. Některé skladby napsal přímo pro sbor Foerster místní hudebník doktor Milan Roček. Presidentem sboru je mgr. Karel Chutný. Pěvecké těleso se podílí na kulturním zpestření řady událostí v okrese Jičín, ale i jinde.
Se může pochlubit velmi dlouhou tradicí: byl založen už v roce 1895, od té doby působil mimo jiné jako dámský sbor Ludiše, mužský Lubor a pěvecký kroužek Řemeslnické besedy. V dnešní době opět působí pod názvem Smetana a to pod Základní uměleckou školou v Jičíně. Vede jej ředitelka jičínské ZUŠ Jaroslava Komárková. Vždy se účastnil všech kulturních projevů veřejného života, národních oslav a podobně a v této tradici pokračuje i dnes, kdy se představuje také v zahraničí. V jeho repertoáru je hudba klasická: Smetana, Dvořák, Foerster…, staří mistři, renesanční a barokní hudba, lidové písně i současní autoři. V poslední době představil veřejnosti odkaz drahorazského rodáka Josefa Straky. V roce 1999 vydal sbor svoji nahrávku na nosičích CD: Nyní má 45členů ve věku od 17-ti do 70-ti let. Průměrný věk se snížil. Po úspěchu nastudování Rybovy mše (z roku 1999) se sbor opět k tomuto hudebnímu svátečnímu základu vrátil a představil jej nejen v Jičíně, ale také v Rožďalovicích a v Kopidlně.
P. Brukner
Jeho zásluhy pro nominaci na Jivínského Štefana jsou spatřovány také v jeho činnosti organizační – například v období pořádání festivalu Jičín- město pohádky. Tato práce, byť nad rámec běžných povinností, by ale mohla být v souvislosti s jeho profesí shledávána samozřejmou. Za samozřejmost ovšem nelze považovat jeho dlouhodobou osvětu v oblasti společenské výchovy mladých lidí. Je schopen přirozeně a zkušeně zakomponovat základy společenského chování do tanečních hodin a předávat je tak postupně a nenásilně dalším generacím. Tento přínos je dvojnásob cenný právě v době, kdy se občanská výchova ve školách těmito tématy mnohde vůbec nezabývá. Přitom to není úloha právě záviděnihodná, protože každý trochu sebekritický jedinec si jistě vzpomene, jak rád přijímal rady dospělých, aby se uměl lépe chovat. Petr to ani přes úsměšky a provokace těch nejméně přizpůsobivých nevzdal a znovu trpělivě a často i s nadhledem získaným léty praxe pokračuje. Je považován za tanečního "blázna" a v té souvislosti i za obětavého člověka, který se svými svěřenci ve svém volném čase objíždí řadu tanečních akcí.
Dříve působila pod Kulturním domem v Jičíně, v současné době se změnou pravidel, platbami pojištění, výdělky apodobně je samostatným subjektem, ale vzájemně si se svým původním zřizovatelem vychází vstříc. Na jedné straně to jsou například zkušební prostory, na straně druhé účast skupiny na společenských akcích, které kulturní dům pořádá. Jde zejména o taneční, plesy, soutěže v tanci apod. Podle slov zasvěcených lidí hraje Allegro kvalitní hudbu v širokém repertoáru a prospívá kulturnímu dění v okrese Jičín. Hudebníci jsou z Jičínska, vede je Michal Hrdý. Dále se tam muzikantsky angažují: Martin Kastl, Gábina Staníková a Jarda Michl.
V roce 2000 se tato vyjímečná událost konala po čtrnácté. Vyjímečná proto, že ji připravují nadšenci za výrazné podpory městského úřadu v Kopidlně a Střední zahradnické školy. Jinak jejími iniciátory jsou členové mladých dechových těles při různých základních uměleckých školách –např. z Turnova, z Chrudimi, z Kolína z Ledče nad Sázavou apod. Každým rokem se toto zastoupení více či méně obměňuje. Tato akce je nejen poctou muzikantskou, ale zviditelňuje malé městečko, kam se sjíždějí mladí příznivci dechové hudby prakticky z celé ČR. Hudebníci účinkují zcela zdarma, jen za cestovné a stravu. Přestože rok co rok mají problémy se získáním dostatečného množství prostředků, nevzdávají se a tradice tak stále pokračuje. Je to vlastně jedna z mála takových příležitostí u nás, která umožní, aby se tito mladí hudebníci setkali, ukázali co umí a dokázali sobě i druhým, že dechová hudba, byť mezi dnešní mladou generací nemá mnoho příznivců, má své kvalitní pokračovatele a nadšence. K této kopidlenské akci už tradičně patří také účast mažoretek.
P. Špalková
Někdejší operní pěvkyně, dnes místostarostka Hořic, režisérka, ale hlavně současný hlavní pilíř divadelního souboru J. K. Tyl v Hořicích. Už několikátou premiérou dokazuje široké veřejnosti nejen v okrese Jičín,že Hořice jsou velmi muzikálním městem, kde si probuzené amatérské divadlo získalo velkou popularitu. Navíc dokáže svou motivací ostatním a také pevným vedením dotáhnout do konce náročné divadelní hry se zpěvy s neuvěřitelně rozsáhlým obsazením. Hodiny práce, neústupnosti, ale také radosti z výsledku, i když za cenu věčné nespokojenosti. Hořická obrozenkyně dává hercům – amatérům i příštím divákům protipól konzumního hledění na televizi, vrací je ke kořenům, k jinému opravdovějšímu druhu zábavy na němž se podílejí jak ti na jevišti, tak v hledišti. V mnohých tak probouzí i lásku ke zpěvu a k hudbě a touhu dokázat sobě i ostatním kolegům, že když člověk opravdu moc chce, tak to dokáže, i když někdy už má slzy na krajíčku a rád by paní režisérce s chutí od plic řekl něco šťavnatého s tím, že končí…..
Vydává již od r. 1995 Společnost pro vydávání Hořických občasných novin, registrovaná jako občanské sdružení. Každý měsíc informuje čtenáře o aktuálním dění ve městě, přináší názory čtenářů, vzpomínky pamětníků i čtení na pokračování
T.Kulka
Kdo by neznal černínského malíře Oskara Teimera a jeho něžné květinky, zátiší s cibulí, důvěrně známé krajiny kolem Lukavce, Byšíček, Pecky a Zvičiny, perokresby, akvarely, oleje i grafiky, vše malované s láskou. S jeho tvorbou se setkáváme nejen na samostatných výstavách (letos vystavoval i ve Vídni), ale také na stránkách časopisu Pod Zvičinou, v obecních kronikách a různých příležitostných tiscích a dokonce i na skautských diplomech. Jeho druhou láskou je zahrada, s rýčem, motykou a hráběmi si rozumí stejně jako se štětcem a paletou, i tady mu všechno doslova roste pod rukama. Nominaci za dlouholetou činnost si jistě právem zaslouží.
Dalibor byl založen v letech 1880-81 a za 120 let své činnosti rovněž odvedl obrovský kus práce nejen na poli hudebním, ale podílel se významnou měrou i na jiných kulturních aktivitách. Z iniciativy Dalibora se v r. 1892 uskutečnil v Hořicích Dvořákův koncert za spoluúčasti slavného skladatele i ostatních zdejších spolků. V hudebním spolku Dalibor vznikla myšlenka na založení Smetanových sadů, dnes chlouby města a postavení prvních pomníků B. Smetany a A. Dvořáka. Dalibor v letech 1883-1913 vydával měsíčník Lýra,, jeden z prvních hudebních časopisů v Čechách. Dnes tvoří orchestr hudebníci všech věkových kategorií od těch "sotva škole odrostlých" až po "dříve narozené", všechny však spojuje láska k hudbě. Dirigentem je Mgr. Jan Bílek
Sbor Bona Vita vznikl v r. 1991. Jeho uměleckým vedoucím je od r. 1997 Petr Semerák. Sbor několikrát ročně vystupuje v Hořicích i v okolních městech, pravidelně se účastní "Festiválku" (setkání komorních sborů) v Nechanicích.
Hořický komorní orchestr vznikl na jaře 1987 převážně z členů Dalibora. Pravidelně vystupuje nejen v Hořicích, ale i v Lázních Bělohradě a v dalších městech v blízkém i vzdáleném okolí. Soubor udržuje pravidelné kontakty s vynikajícími houslisty Jaroslavem Krátkým a prof. Janem Tomešem. Orchestr řídí Luděk Václavů.
Studentům hořického gymnázia nestačí časopis Pod Zvičinou, který má charakter vlastivědný, ale chtějí se vyjadřovat i k problémům aktuálním, svěřit se se svými zážitky a názory, a tak si založili školní nástěnné noviny s názvem Tempus, jejich obsah se pravidelně obměňuje a s nejzajímavějšími příspěvky seznamuje i veřejnost na stránkách Hořických novin. Podle posledních zpráv bude mít rovněž tištěnou podobu.
Paní Gorolová je elegantní mladá žena, zaměstnaná na Úřadu práce, kterou její děti oslovují teto. Dětí je kolem patnácti, ale když si přivedou kamarády, je jich pěkně přes dvacet. To nejcennější není, že jsou to především romské děti, ale že je jim v průměru kolem patnácti let, že za "tetou" chodí třeba kluci, už pěkní chasníci, co jsou už v učení. Vyplňovat volný čas dětí v tomhle věkovém období (pedagogové říkají kritickém!) - to je problém i pro profesionály. Proč to ta paní Gorolová dělá? Proč se stará, aby se dostaly do zaměstnání, naučily se , co budou v životě potřebovat, proč je brávala k sobě do bytu, když ještě nezískala klubovou místnost v Městské knihovně, proč s nimi jezdí na tábory? Dělá to. Klobouk dolů.
Když jeho dílo, tedy instalace poustevníka v Libosadu, dospělo k závěru (neříkám, že je hotovo úplně vše), má více času na činnost, která je mu nejbližší. Studium starých písemností, jejich archivaci a co hlavní, publikování tu získaného poznání o životě předků, zejména v Jičíně.
Je to trpělivá, zdánlivě nenápadná ale tuze užitečná práci pro Nové noviny. Jeho články s vlastivědnou, historickou a kulturní tématikou pomáhají vytvářet hrdost nad byvším i současným děním v Jičíně. Vladimír má velkou zásluhu na vytvoření tváře Nových novin a podává důkaz, že mohou fungovat regionální noviny i bez silného zázemí zahraničního, či tuzemského magnáta.
Kéž by takových sedmdesátníků a starších bylo víc.
Dobrý člověk ještě žije, napadne vás, když budete chvíli v jeho společnosti. Pan inženýr má tiché vystupování, chlapecký úsměv a jistojistě tu největší sbírku pohlednic města Jičína a jeho okolí. Přitom nesleduje žádnou z možností, jak by mu taková vzácnost co nejvíc vynesla. Přeje si, aby byla k užitku, protože pan inženýr Čermák v ní vlastně skládá poděkování kraji, kde vyrostl. Zní to idylicky, jo. Ale dosvědčuju z vlastní zkušenosti toto: V přítomnosti pana inženýra si nejeden slušný člověk začne připadat vlastně jako vykuk.
Dr. Faměrová je kastelánkou na Humprechtu. Má veliké, jasné oči a za nimi spousty nápadů, jak tento zámeček stavět lidem do cesty. To ovšem znamená, že sama cestičky na Humprecht vyšlapává za tmy, ve sněhu, v pátek, i ve svátek; - a kolikrát to bylo s děckem v náručí? Proto řekněme zde přímo: Pokud by se /náhodou/ příští rok konal první ročník "Vyběhneš na Humprecht?", radši nestartujte. Běžte se podívat. Budete určitě mile překvapeni.
Své konání na Humprechtě snaží se "okořenit" pořádáním zajímavých akcí. nejde jen o výstavy příležitostné.
Povedl se celodenní kulturní pořad: Ukázky ze života města a zámku. Byl tu příjezd Jana Černína, fanfáry, svatební obřad, dokonce skutečný, úředně platný. Nechběla rekonstrukce únosu sobotecké monstrance, vernisáž výstav Sobotka v roce 1900, noční prohlídky s historicky oděnými průvodci apod. Pro tento organizačně náročný den získala jako účinkující své spolupracovníky i brigádníky.
rozhovor M. Hlavsy s T. Kosíkem
Martin Kracík je mladý muž. Pokud bychom vážili význam každého slova jako například F.X.Šalda, mělo by napsané vrchovatě stačit. Snad jen dodáme, že Martin pracuje jako protidrogový koordinátor na okresním úřadě. Nevíme, jestli jsme funkci jmenovali správně, ale jistě v ní jde o důvěru mezi ním a mladými lidmi a o vnitřní přesvědčení udělat to potřebné. Tam je Martin tak říkajíc na svém místě.
Hrál kdosi na hoboj? Nehrál. Ono se totiž úplně nevědělo, co se má hrát, zpívat, co říkat. V Jičíně se totiž poprvé po létech, ne-li po staletích vynášela smrt. O co šlo? Docházet na nádvoří zámku a vyrábět tam Moranu, pak se v určitý den shromáždit v průvodu, nést smrtku městem, vynést ji z něho, až k mostu, zapálit ji, hodit do vody a hledět, jak ji Cidlina odnáší z Jičína… je to neuvěřitelně opojný pohled za plovoucím ohněm… až někam do slovanského dávnověku...
Tomáš Žižka je učitel na DAMU ne příliš starší než jeho studenti a přátelé z mamypapy/ možná možno použít i singulární genitiv: mamapapy, nevím/. Kolik jich v Jičíně bylo na letní škole Site specific ( to je umělecký směr využívající obsahu reálných prostředí pro divadelní, taneční a scénografické projekty, v nichž se pak přímo představení realizují), to si netroufám tvrdit. Počítání ztratilo smysl v tu chvíli, kdy nově objevivší se dívka s černými vlasy připomínala tu dívku červenými vlasy, která včera odjela. Ti lidé obsadili jezuitskou kolej a tam po čtrnáct dní tvořili. Byli vidět, jak nasvětlují prostory koleje i architekturu náměstí, instalují výstavy, studují Jičín, tančí historii tohoto města a osud jeho krajiny. A když jste si všimli, jak se starají o organizaci půlnočního divadla Shakespearova Snu svatojánské noci v provedení Bohnické divadelní společnosti a s jakou přátelskou přímostí pomáhají těm hercům, kteří jsou zároveň pacienty bohnické léčebny, napadlo vás mimoděk, jak je úžasné, že při tom stihli být tak mladí.
Připomíná přírodního muže, prošedivělá hříva vlasů až na ramena, ruce od hlíny, celý týden až do večerních hodin pobíhal kolem dětí, které si do jeho dílny příšly vytvořit keramiku, vytočit hrnek, své dílo naglazovat a nakonec vypálit v peci, která dýmala opodál. Představil během pohádkového festivalu akt tvoření od začátku až do konce, přátelský vztah k dětem a pocit nakažlivé radosti z toho, co dělám.
Je štíhlý, pečlivě upravený, takový urovnaný, pestrobarevný, nepřehlédnutelný, zajímavý, s potěšením se s ním usedne, neboť se člověk tuze věcí dozví... . Řeč je o mrkáčkově knize. Z toho díla o 103 stranách, které se jmenuje prostě Příroda v Českém ráji. Je na perfektním křídovém papíře, vydalo ho nakladatelství RA Turnov.
Autor Zdeněk Mrkáček je zoolog, pracuje na Správě CHKO Český ráj v Turnově. Je lovec. Ne nezabíjí. Loví fotoaparátem a magnetofonem. Převážnou většinu obrázků zvířat a rostlin ve své knize nafotil on. Znamená to nejen velikou trpělivost při čekání na ten správný okamžik, schopnost ptáčka nevyplašit, což umí jen ten, kdo rozumí a má rád.
Jičíňáci pamatují doktora Mrkáčka z pohádkového festivalu, kdy dokazoval dětem, jak je možno rozumět ptačí řeči.
Letos je nominován za to, jak poránu vede partu lidí, poslouchají jak ptáci zpívají a pan doktor vypráví.
Pan profesor vede atelier konceptuální tvorby na AVU v Praze. Kromě toho chodí českou krajinou se kterou si rozumí a s jejím svolením se jí dotýká. Znamená to, že sebere tu hlínu, tu kůru stromů, nebo ulomený rákos spolu s pozůstatkem brouka, či jiného tvora. Na prášek rozdrcené uloží v pečlivě popsané mističce. Když ty mističky v galerii vystavoval, bylo jich přes osmnáct set. Mističky s práškem různé barvy a původu, často dlouhé a složité historie vzniku. Zakonzervovaný kousíček přírody, která sama je umělcem nejúžasnějším. Na stěně visely desky úžasných barev, místy jinými odstíny poskvrněné. Položil umělec papír na zem a obtiskoval vše, co v okolí bylo. žádný módní návrhář by tak nedokázal sladit barvy.
Letos v koleji pouštěl svoje CD. Byly tu barvy, tvary, zvuky… . Všechno, co okolní krajina přináší pro ty, kdož se umějí dívat a naslouchat.
"To je správná poznámka, že v nominaci je uveden pan farář Klos z církve československé husitské, protože u smírčího kříže, kde jsme se sešli měl promluvu, která byla jeho osobním vyznáním," řekl páter Bouma.
Setkání u smírčího kříže na Velíšském hřebeni bylo ekumenickým shromážděním po roce od jeho vyzdvižení. Pouť v onom křesťanském slova smyslu. I lidském. Pěšky, na kole, auty setkali se tu katolíci, evangelíci, husiti, i příslušníci Jednoty bratrské. Pouť. Někam, za něčím. V tomhle případě za smířením. Nejen smířením mezi církvemi. Každý sám můžeme u tohohle moderního poutního místa hledat svoje. Aniž bychom někomu něco zdůvodňovali.
"Jičín je město neobyčejně nadějné. Je tu kulturní život, silná intelektuální vrstva, podhoubí, na které může církev navazovat. Nejen církev." Potěší takový hold městu od mladého pana faráře.
J. Dědeček
dovídal se Robert a jeho přátelé z pověstí a vyprávění a ty zvěsti zhmotňovali jako loutky a když byly loutky, tak k divadlu je už blízko, čímž vznikly Pohádky o Krakonošovi. kdo neviděl v lodžii, mohl si pohyblivé loutky prohlédnout na vánočních trzích v muzeu.
Povídat o kouzlu lodžie jako kultovního místa, které nese nápady a přitahuje lidi je už otřepané. tedy mluvme o tom, jak se tu lidi dávají dohromady a stále se vracejí. Je to přece stejná parta, která dělala předloni tiskařskou, loni barvířskou dílnu: Kačenka, Radka, Robert …
Nejdříve chci připomenout onu podivnou noc, která je jen jednou do roka a na kterou jsme mnozí díky "zaneprázdněnosti" jiným málo smysluplným konáním skoro zapomněli. Díky všem, všem, kteří nám ji připomenuly. Ne jako atrakci s rámusem. Ale jako cosi tajemného, kde hranice mezi skutečným a snovým je tak nejasná, že vlastně nevíme kde v té chvíli jsme.
Studenti, úřady, korporace. Muzika, slovo, světel jen tolik, aby nerušila. A divadlo. Shakespeare podle Smolíka a jeho loutek. Z úst přítele znělo krásné hodnocení představení: "Ukázalo se, že to všechno nestihne připravit a nazkoušet. Jak se to posíralo, tak z toho vylezla ta profesionalita. Z kiksů byla přednost. lidi se bavili… ."
Za novináře napíše kritiku nejlépe divák. Sen noci Svatojánské hrál se jedenkrát ne terase, jedenkrát ve sklepení lodžie.
Dovolte osobně: V. K. Klicpera, Tři hrabata najednou, Bozděch Libáň. Pijáckou scénu na všech zkouškách dělali jsme s vodou, na premiéře bylo ve džbánu víno opravdové Řezníček Jaroslav, tuším jmenoval se Boreš, nalil vysoko a vypil rychle, V dalším výstupu nebyl za scénou k nalezení, poté objeven, nastrčen… . ještě že měl meč o který se opíral. Mohlo to být, tuším začátek šedesátých let.
Střih. 9. 6. 2000 - Charleyova teta. Velký divácký úspěch. Mezi tím vlny útlumu a znovuoživrní. Z pekla štěstí. Bubáci a hastrmani v podání dětské části. Předvánoční estrády. Chystá se Lucerna. Pokolikáté asi? Já pamatuji jednu, ještě v přírodním divadle Na horách v létech padesátých.
Tuze nerad někomu ublížuji, ale vybavují se mi jen jména Španihel, dcera Zdenka, syn Išek, Weiprt, Kemrová matka i dcera…. Někteří už na divadelním nebi. Och ti by vám toho napovídali, jak je ta ochotnická šmíra opojná a náročná … a krásná.
Prý už mu bylo padesát. Bratr jeho, Jarka, vždycky nadával, proč mu toho Honzu s sebou dávají, když se všude plete. Chválabohu, že dávali. Honza se nadýchl loutkového prachu v divadle, které se jmenuje, nebo alespoň určitě jmenovalo Martínkovo a existuje od roku 1914. Dýchá ho pořád a díky němu divadlo existuje. V malém sále nahoře v sokolovně.
V Donu Šajnovi dokázal namluvit sám většinu postav. Nejsou lidi. A Honza se může divadelně vyřádit. Jezdí po světě a hraje všechno – klasiku a věci moderní. Jen loutky zůstávají stále stejné. Nejen za těch jedenatřicet let Honzova principálování.
"Dokáže někdo zachovat tuhle tradici pro příští časy? Tradici, která ještě dnes oslovuje diváky a navíc je svěděctvím o hlubokém vztahu k marionetovému divadlu a o svérázné zarputilosti setrvávání na svých představách, vzdor vlivům mnohdy tak odcizeným a zprudka letícím okolo nás." Napsala Divadelní hromada.
Jestli jsem se někdy něčeho bál, tak draka v Libáni, kterému svítí v tlamě červená žárovka. Nebylo by škoda, kdyby tohle krásné bání zaniklo?
Narodila se 15.11.1940 v Lanšperku, okres Ústí nad Orlicí. Do školy začala chodit po osvobození. Vystudovala jedenáctiletou střední školu v Litomyšli, (1958) a Vysokou školu pedagogickou v Praze a získala aprobaci k vyučování češtiny a ruštiny na 2. stupni základních škol. později si vzdělání rozšířila postgraduálním studiem informatiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a studiem německého jazyka na jazykové škole.
Svou pedagogickou práci zahájila v Chroustovicích a od roku 1965 působí v Sobotce. Do Sobotky však poprvé zavítala již v roce 1963 - na Šrámkovu Sobotku. Tato návštěva se jí stala osudnou a Marie Sekerová zde zůstala natrvalo.
V roce 1973 převzala vedení exkurzně vzdělávací základny pro učitele při Šrámkově Sobotce. Za svůj život udělala pro město spoustu práce nejen při Šrámkových Sobotkách, ale i v kultuře. V letech 1980 – 1989 byla např. předsedkyní Osvětové besedy, v současné době je předsedkyní kulturní komise při MěÚ v Sobotce.
Nejvíce sil věnovala škole a jejím žákům. Jako výborná češtinářka a ruštinářka, nyní i němčinářka s širokým kulturním rozhledem. Jako vedoucí úspěšného literárního kroužku zaměřeného na poznávání krajových autorů. Jako organizátorka besed se spisovateli. Pravidelně přispívá do Zpravodaje Šrámkovy Sobotky a jiných periodik.
J. Bican
a Sobotka v zrcadle dějin jsou názvy komponovaných pořadů, které připravila učitelka Olga Bičišťová ze ZŠ Sobotka se svými žáky. Prvním obohatila Vánoce 99, druhý zazářil před posledními Vánocemi. Úspěch představení paní učitelky spočívá v tom, že dovede děti zaujmout, přenáší na ně své nadšení, lásku k městu, v němž žije, lásku k dějinám, k literatuře. V 10 obrazech předvedla skutečně chronologicky uspořádané, odborně podložené dějiny města od jeho vzniku, přes povýšení na město, Žižkovo tažení na Kost atd. až do roku 1937. Děti přenesla svůj zápal na maminky. Výsledek – krásné divadelní kostýmy, některé přímo jako z půjčovny.
Kladem je, že paní učitelka zapojí velké množství dětí (70) bez ohledu na jejich školní prospěch. Právě děti ve výuce méně úspěšné se naučily trochu sebejistému vystupování a ponesou si vzpomínku na svou roli celým životem. A všichni – účinkující i posluchači se učí znát historii svého města.
Kdo by neznal paní učitelku Bičišťovou z pořádání festivalu Šrámkova Sobotka! Již více než 20 let organizuje učitelskou základnu při Šrámkově Sobotce a pomáhá všude, kde je třeba. Ani vybírání vánočního cukroví pro osamělé lidi či betlém na soboteckém náměstí se bez ní neobejdou. Přitom své hlavní poslání učitelky českého jazyka a angličtiny plní na jedničku.
Měl modré "kongresové" sako, sál byl docela plný, když v Libošovicích otvíral jedno z příjemných posezení se zajímavými lidmi. Tehdá přijel z Kladna Ota Černý a co povídal o hokejistech raději nebudu opakovat.
"Samozřejmě, že je rozdíl v tom, jak se dělala kultura před třiceti lety a dnes. Kvůli sdělovacím prostředkům je mnohem náročnější lidi přitáhnout.. Já chodím do hospody ne na ty dvě piva, ale abych pozoroval lidi. Strašně se mi před očima mění. A mají k obě čím dál tím víc daleko."
Pan Fryšný je už nějaký rok v důchodu a tak má právo zavzpomínat. Patří k těm lidem, kteří se nedovedou uzavřít doma. Za brýlemi mu v klidném pohledu vyrovnaného člověka blikají oční jiskřičky.
Tak se jmenuje Divadelní soubor rodičů při MŠ v Lázních Bělohradě.
Soubor funguje už třetím rokem a schází se každý týden, 2x ročně hraje představení pro potřeby školky, popř. účinkuje na dalších akcích (festival Havlíčkův Brod, MŠ Lužany, na skautském táboře, na festivalu Loutkářská Chrudim, pro školu v LB, spřátelené školky apod.
Každoročně pořádá pohádkový les v zámeckém parku při dětském dnu, při spaní ve školce "zajišťuje" víly v parku, úspěch sklidil s vánočními hrami.
Netradiční formy loutkového divadla spojuje s činohrou, každé představení v jiné formě, zaměřuje se na vystoupení pro děti, ale tak, aby si užili i dospělí (účinkující i přihlížející)
Výtěžky z představení jdou na MŠ Lázně Bělohrad
a Kvíteček a Poupě. Neboť soutěž mezi zahradnickými školami má už své mladší a ještě mladší bratry.
13 října se na sedmý ročník soutěže v odborných dovednostech sešlo 6 škol, aby soutěžily v aranžování a mnoha dalších odborných dovednostech a vědomostech. Přijeli až ze slovenských Piešťan, má tedy setkání mezinárodní punc.
Však nejde jen o samu soutěž škol. V sobotu po soutěži je mnoho doprovodných akcí, jako jsou výstavy, trhy, zámek bývá tematicky krásně vyzdoben, jsou předváděny různé rukodělné výroby, konají se i přednášky pro veřejnost. Jedním slovem, kopidlenské náměstí bývá plné, každý si najde, co ho zajímá.
"Bezkonkurenčně největší událost v Kopidlně, sejde se tu snad na 4000 lidí," pověděla mi paní tajemnice Lenka.
Pokud někde platí úsloví o první dámě, tak Věra k nim patří a to už od začátku festivalového dění. Ano, mezi dámy pohádkového konání jičínského náleží právem. Slovo dáma není míněno jen podle vzhledu a ustrojení, ale i vystupování a diplomacie v jednání, hlavně ale nesmírného množství práce, které odevzdává.
Připusťme, že estetická stránka je důležitá při jednání s partnery, nebyla by však příliš platná bez taktu, argumentů, diplomacie, zápalu pro věc… . Partnery rozsáhlý festival potřebuje, ať mediální, tak, přiznejme, i ekonomické, i jiné. Prostě tady Věra umí.
Důkazem mravenčí práce je kupříkladu festivalová kronika, podchycení všech článků, mapování odezvy v mediích. Ale to není zdaleka všechno. Pak je tu nekonečné množství korespondence, telefonátů, či ústních jednání s vystupujícími… .
Věra je vidět i na dalších kulturních akcích. Nejen jako divák, pomůže všude, kde je třeba.
Festival JMP mívá každý rok některé události, které se stále ve vzpomínkách s potěšením vybavují. Letos k nim patří barvířská dílna, kterou v čestném dvoře Valdštejnské lodžie připravila Radka Mizerová, Robert Smolík a jejich přátelé. Půvab dílny nespočíval jen v tom, co se tam dělá, ale jak se to dělá a kde.
Nebudu psát o duchu valdštejnské stavby, který ostatně stejně nějak nakazí všechny, kdož s dobrým úmyslem přijdou. Chci připomenout onen první dojem, který na člověka padne hned po průchodu branou. To nebylo jen pracoviště, to bylo výtvarně pojednané prostředí, které přitahovalo, nutilo vstoupit a zkusit si.
Dřevo. Sušáky, i ty krásně mechanické, kde se "prádlo" vytahuje kladkou nahoru, nápaditě vyrobené z větví. Různé míchačky a jiné nářadí. Kdo si přinesl látku, obarvil si, i ten kdo neměl, dostal, aby si mohl vyzkoušet různé barvířské techniky.
Pochopitelně, že i na takovém pracovišti zůstává člověk člověkem, se všemi jeho potřebami, i tělesnými. Třeba však vyjít včas, neboť cesta do kadibudky nebyla rychlá, bylo třeba projít bludištěm.
Pokud pohádkový festival bude stále provázen podobnými nápady, netřeba se o jeho budoucnost bát.
jsou to pěkné a skromné a proto dělalo potíž jak pojmenovat tenhle článeček, či jak je uvést do nominací. Nechtějí aby se o nich mluvilo a psalo. Je jich asi deset, aktivizují se zejména okolo hlavních křesťanských svátků, tedy Vánoc a Velikonoc, aby čtyřhlasně zpívaly v kostele. Asi i proto se tenhle sbor, který dává dohromady Jana Bosáková, nijak nejmenuje. Mezi křesťanské ctnosti, na které se dnes zapomíná, patří přece skromnost.
Spojuje je víra, možná i odsud se odvíjející potěšení z muziky. Před Vánocemi je bylo slyšet kupříkladu v Ostružně, kde je Jana Bosáková regentschori, v Železnici, na Samšině. Hlavní náplň – Krčkovy úpravy vánočních koled, podle potřeby i další. Nástroje? Samozřejmě varhany a housle.
Aniž bych se ptal, chválil je evangelický farář Krátký za to, jak obohatily ekumenické setkání v jičínském kostele církve československé.
Paní L. Hrnčířová a S. Benešová jsou zaměstnány v městské knihovně v Nové Pace.Paní Lída v Dětském oddělení a pořádá tu různé besedy a čtení pro nejmenší. Doma pak na ní čekají její děti, aby jim taky přečetla něco na dobrou noc. A když tak četla zrovinka o skřítku Racochejlovi, napadlo ji, že by mohly v knihovně dát dohromady divadélko. Krásný nápad se ujal a s paní Benešovou nastudovaly loutkové představení Jak skřítek Racochejl strašil. S představením pak objížděly všechny koutky a koutečky našeho okresu a rozdávaly dětem v knihovnách radost se smíchem jejich pohádkou.
Ve stejném roce měl také životní výročí ilustrátor Racochejla a slavných hrdinů Křemílka a Vochomůrky Zdeněk Smetana. Toto představení bylo i poděkováním za jeho tvorbu. Při nastudování se užilo taky spousta legrace, třeba když se nahrávaly rány z bouchacích kuliček, nebo boucháním na láhve se vytvářela meluzína.
Divadlo bylo hráno s láskou a nadšením, které nejlépe ocenily dětské úsměvy na konci každého představení.
Že je Hořeňáček dítětem Hořeňáku pozná každý. Chodí sem děti od 5 do 17 let, aby se učily pěstovat podkrkonošský folklór a tak se naučily účelně trávit volný čas. Že Hořeňák myslí na budoucnost a snaží se "vychovávat si dorost", je chvályhodné. Inu při záběru, který si Hořeňák vzal, ani jinak není možné.
Už 25 let je Hořeňák hlavním organizátorem folklorního festivalu pod Zvičinou. Přijíždí sem každý rok kolem desíti souborů z celého světa.
Postupně se zapojuje stále víc místních lidí, což přispívá k pospolitosti v obci, slavnosti se během let staly i lákadlem pro návštěvníky ze širokého okolí. Hlavní přínos celé akce vidím v úspěšném otevírání se světu (ve smyslu boje proti xenofobii a rasismu), ve snaze udržovat tradice, folklór a hudební přátelství.
V rámci slavností se konají vystoupení tuzemských i zahraničních souborů v okolí, představení muzik jednotlivých souborů v bělohradském zámku, společná mše, nejrůznější mezinárodní setkání a galapředstavení všech zúčastněných souborů
se správně a plným jménem nazývá Městská knihovna Fráni Šrámka a v roce 1997 oslavila 100 let své činnosti. Což jest pochopitelné, neboť kulturní tradice města sahají hluboko a dík dobrým lidem jsou stále rozvíjeny. Okolo 350 čtenářů přijde si ročně vypůjčit na patnáct tisíc knížek. Raritou knihovny je, že je plně automatizovaná a to nebývá u knižních stánků této velikosti běžné.
Zmíněné "profesionální" skutečnosti však nejsou hlavním důvodem nominace. Z hlediska dlouhodobého byly to rodinné kluby, sobotecká rarita. Podvečery zajímavého konání, poslouchání, rozmlouvání. Chodily sem rodiče s dětmi, ne děti s rodiči a tím často malí čtenáři přiváděli ty velké ke knize. Bohužel, dík decentralizaci vzaly kluby za své. Abych vysvětlil, ubyla jedna pracovnice a pořádání klubů stalo se obtížné.
Však Knihovnické týdny pořádané při Šrámkově Sobotce začátkem prázdnin budou letos mít svůj devátý ročník. Víc než dvacet kolegů, spíš kolegyň, sjíždí se tu nejen do hezkého města, ale i mezi milé lidi.
Milé je i to, jak Lenka Dědečková o své knihovně vypráví.
Jmenují se Věra Hanyšová a Jiřina Zmatlíková a věru nejsou, jak se obvykle po narození dvojčata ukazují. Už stačily, za ten kousek života kupříkladu zpívat ve Foerstru, Muzice Amabilis, ekumenickém pěveckém sboru, cvičit na posledních dvou sokolských sletech… . Paní Hanyšová se usmívá – a pospíchá, za chvíli má zpívat v obřadní síni na hřbitově.
Ale na trio, kterým začaly spolu s paní Hanzlovou ve folklorním Českém ráji, na to vzpomíná. Právě tak na zpívání v Holandsku, i na pozoruhodné vystoupení sboru u smírčího kříže v den jeho vztyčení i při ročním výročí. I na ocenění za kulturní přednes, kterého se sboru dostalo na přehlídce ve Vlachově Březí.
"Venku se dobře zpívá, zní to velmi pěkně, pokud vám ovšem nejde vítr do pusy," usmívá se zpěvačka.
Při povídání škoda, že není víc času, přichází myšlenka o tom, že muzika je jedním z faktorů, které sbližuje církve. Když byli Jičíňáci v Martině, zpívali i v katolickém, i v evangelickém kostele.
Když mi Alena vyprávěla o tom, jak jeli sousedé z Libošovic do Chorvatska, kladla mi na srdce neopomenout zmíňku o tom, že
právě tohle je projev občanské společnosti. Rád to činím, protože vnímám, jaké propasti vznikají často mezi sousedy na vsi i ve městě. Každý za sebe a pro sebe, bývá častým heslem. Paní Macounová a Pospíšilová daly spolu s ostatními dohromady pěknou dovolenou a uvažují už i o další.
Libošováci byli u moře pohromadě, večer se scházeli, povídali, zpívali, jak bývalo za starých časů. Krásná rotiváha "televiznímu" rozdělování lidí. Neboť u televize sedíme každý sám , každý za sebe, koná, mluví někdo za nás. My se jen vezeme, my se nemusíme nikterak projevovat.
Tetičky dokázaly, že to jde i jinak. Už chystají Libošováci další setkání, na jeře se sejdou na Humprechtě.
Při lámání novin spadl tento článek do černé díry. Prochor se omlouvá a pokouší alespoň takhle o nápravu
