zvěsti z Jičína a okolí | portréty lidí okolo nás | 9. září 2002, č. 9/02 |
Tři sta dvaasedmdesát bylo těch bláznů, kteří se postavili v sobotu 31. října na parkovišti u AGS, aby pak vyběhli ke svým kolům a na nich projeli cestu dlouhou 72 kilometrů, pečlivě vybraných, by oči i všechny svaly si přišly na své. Pro úplnost třeba dodat, že Zdeněk Konečný, jeden z nich, si letos píše dvaasedmdesátý křížek a nejmladší, Vít Kábrt, má letos devět let. Statistiku uzavřeme tím, že plnou třetinu účastníků tvořily dívky a účast v letošním jedenadvacátém ročníku Tour de bie're je rekordní.
Nebudu psát výsledky, položím jen otázku: Proč? Proč se ti lidi štvou, druhý den po závodě naříkají, že bolejí nohy (ti co netrénují), nebo rozebírají cestu a hubují se, že mohli rychleji (ti co se připravují)? Nebo dokonce vypustí onu větu o tom, zda jim je tohle zapotřebí? Ale stejně do toho za rok jdou znovu. Kde se ta vůle bere?
Inu, znáte onen úžasný pocit? Projedete cílem, odevzdáte průkaz s razítky z kontrol, podáte si ruce se soupeři, sednete si, protože nohy jaksi odevzdaly své, a tvrdí vám, že mohly právě jen těch 72 kilometrů (není to pravda)… . Jeden z nemnoha příjemných pocitů tohoto světa, že jste cosi dokázali vlastním a jen vlastním přičiněním. Že tady přecejen je ona úžasná spravedlnost, která měří všem stejně, neboť každý z těch kopců musíte vyjet, nebo vytlačit bezmotorově sám. Vytahujete se sami před sebou, že ještě na to máte, že se dovedete vyhecovat … . Jistě i jedním z úžasných motivů je, porazit si toho svého soupeře. Stačí o pár sekund. Kupodivu tohle všechno platí i pro ty z první i z poslední stránky výsledkové listiny.
"Ale nejhorší ze všeho pro mne bylo, když mne předjížděly holky. Pravda, pěkný pohled na ty jejich prdelky to byl. Ale když se ti pořád vzdalují a ty nemáš na to se jich udržet …," pravil mi přítel M.
Paní malířka Jana Terlická o sobě tvrdí, že má kořeny na Babáku a je to dobře, protože člověk má být odněkud. Protože ať chceme, či ne, kraj nás formuje a podivnými zákony působí na naše dílo. Obrázky JT na Valdické bráně jsou toho důkazem. Pro výstavu se spojila s Danielem Suchým, který přispěl plastikami, jež vyrůstajíce z podlahy, zobrazují příběh.
Obrázky barevné jsou ilustracemi k pohádkám, ruským, estonským i jiným, dílka černobílá náleží k veršům Antonína Drábka. Kdybych měl vyslovit svou první reakci, přišla by slova jemné, něžné, poetické … . Aniž bych chtěl nás, pány, naštvat, dodávám, jak jen ženská umí. Poetické ilustrace vznikly prý během jedné noci. Jak prosté – přečtené verše tak udeří, že ruka už chce malovat tvary a nepoleví, dokud výpověď není úplná. Jak náročné a těžké a namáhavé! Jak úžasné ve svém důsledku. Slovo proplétá se s křivkou a jen tak vzniká harmonie.
S malířkou povídáme si o dobrém a zlém v obraze: "Zlo je jednodušší. Udělat něco milého je složitější. Těžší je rozesmát, dát tam akci, ukázat hezké. Vtáhnout děti do obrázku a vyzvat je, ať hledají. Děti jsou pro mne nejlepší kritici, těší mne, když se radují. Stáli jsme tady pod věží, přiběhla holčička – jé, mami, to jsou krásné obrázky. Přivedla rodiče, prosadila si onen pocit dobra. Jsem ráda, když přicházejí lidé dobří. Svět je materiální, obrázky jsou nadstavbou, která upozorňuje i na jeho další rozměry … ."
Jednou poránu, pozval jsem na táboře děti už vzbuzené, projít se k blízkému rybníku. Svítilo nádherně, vzduch byl čistý, den takový ten nepopsaný..., prostě ráno, na které pasují slova z nadpisu. Sedli jsme si u stavidla, čekali, co se bude dít.
"Vidíte to?"
Nechápavě koukali.
"No přece tu atmosféru, to nádherné ráno."
Opět nechápavé dívání: "No a co? Co má jako bejt," řekly.
Šli jsme na snídani, kdo přišel dříve, mohl vybírat z koláčků. Tvarohové, makové, i povidlové byly různé.
Odpoledne zkusil jsem zastavit u mateřídouškové meze, ta vůně jim nic neříkala, že je pupava lepší než kedlubna, neznaly.
Asi by se teď slušelo jakési mravoučné ponaučení o rozdílu mezi Pokemony a voňavým létem. Dalo by se sem i ideologicky připlést, jak inteligentní pan doktor Železný výběrem svých televizních pořadů deformuje lidskou duši.
Ale třeba je to všechno úplně jinak. Třeba jednou, až tihle kluci a holky poporostou, přivedou své děti na prosluněnou louku a budou naštvaní, že je ta krása nechává dočista chladnými. Třeba.
Kdo prochází mezi tapiseriemi Aleny Novotné v galerii jičínského zámku, může, až se rozkouká, zkusit takovou hru: Přiřazovat k lidem ve svém okolí každému nějaké dílo. Vybrat mu jednu z kombinací barev a tvarů. Takovou, která nejlépe vystihuje jeho jako člověka. Tuze zajímavé konání, které otvírá mnoho otázek o složitosti člověčí povahy na jedné straně i o významu kumštu výtvarného, člověku určeného. Zdalipak stačí dílo jedno, pro jednoho člověka? A jak tón barevný ladí s povahou a vlastnostmi?
Chodíce mezi textiliemi, potkáváme lidi. Můžeme si s nimi povídat. Můžeme si je přizpůsobovat podle své vůle, oni nás stejně neposlechnou. Taky smíme snít o harmonii námi vymyšlené a porovnávat ji se skutečnou.
Kdyby se náhodou všechno povedlo podle našich představ, my tu pravou harmonii našli, inu pak si smíme obléct pyžamo pro dva, které vyvinula dcera paní Novotné Šárka a na výstavě taky ukázala.
Výběr programu pohádkového festivalu jičínského je jedním z hlavních úkolů vejborů, najmě pak jakési dramatické, či programové rady. Věc je náročná proto, že hrubá kostra musí být připravena do konce roku předcházejícícho, by bylo možno konkrétně jednat s mecenáši, někdo říká sponzory. Neboť dík obratné diplomacii daří se získat nejen finance , ale i příspěvky jiného rázu, hmotné, formou služeb, či zajištění určitého konkrétního pořadu , letos například ohňostroje apod. Festival není dotován centrálně a prostředky na jeho fungování pochází hlavně od mecenášů, ač místních, tak odjinud.
Zajisté není festival jen dětskou záležitostí. Již po několik roků je kladen důraz na pořady rodinné, též třeba připravit i zajímavé programy večerní, převážně pro dospělé. Však hlavním cílem mělo by být zapojit co nejvíce dětí tvůrčím způsobem – žáků i studentů. Míním tím přivést do festivalového dění hodně mladých v přípravě, organizaci, tak volit takový program, ve kterém by děti nebyly jen diváky. Snad nejvíc deprimující je představa chlapce, dívky, který si sedne před podium a žvýkaje očekává – tak se předveďte, tak mne bavte. A svým způsobem se nudí. Pro ilustraci je možno uvést dilema loňské, kdy náctiletí mohli odpoledne volit mezi pohupováním se v rytmu muziky před podiem a řešením hádanek na nádvoří zámku.
Bohatě jsou letos v programu zastoupeny tvůrčí dílny všeho druhu, od malířských, přes práci s klasickými materiály – dřevem, látkou a podobně. Kéž by se povedly. Někdejší knihtiskařská dílna Guttenberg je nedostižným vzorem. Tyto pořady mají v našm grafu číslo3. Příjemné jsou i taková vystoupení, kde zpěvák, herec vtahuje děti ke spolupráci (č. 2). Mnohé z pořadů ryze diváckých (č.1) jsou vlastně také tvůrčí, protože děti při jejich přípravě strávily mnoho dobře prožitého času.
Pokud festival přinese potěšení z výrobku, za toho že se člověk čemusi naučí, či má radost z toho, co si připravil, splnil pohádkový týden svůj účel.
čistě divácké pořady | 56% |
divácké pořady kde jsou účastníci vtahováni do děje | 8% |
tvůrčí pořady - dílny a pod | 36% |
Prý už tiatřicet let jsou na světě Fifinka, Bobík, Pinďa a Myšpulín. Představte si, nezestárli. Pan malíř Jaroslav Němeček to v Srdíčku dokázal, vlastně to dokázaly hlavně děti, protože o nich vědí všechno a kdo to pověděl, dostal od pana malíře podepsaný originál. Máť každá generace své hrdiny, ale někteří, nestárnouce, přecházejí z táty na syna, táta se v nich poznává a s potěšením do dětství vrací.
Na výstavě komiksů v Srdíčku měli svou exposici i hendikepované děti jičínské. Fušují do dřeva, hlíny, samozřejmě kreslí a zkoušejí i spoustu dalších technik. Kampak směřují jejich rozličné stopy na papír otištěné, které tu ukazují?
Už ani nevím, ve kterém to bylo ročníku. Středověkým řemeslům na náměstí došlo dřevěné uhlí. Obrátily se na pořadatele. Sehnat pytel dřevěného uhlí, když jsou obchody zavřené není jednoduché. Lentilka vzala telefon, dlouho mluvila, najednou slyším: "Tak co vy tam v tom podniku jste, jste vůbec nějakej ředitel?" Za dvacet minut byl pytel dřevěného uhlí k disposici. lDo Pohádkových novin kdysi kdosi doručil krabici vynikajících koláčků. Prý krabice ležela na lavičce před zámkem. Utíkáme ven, vidíme odcházet paní Řehákovou. To je ta paní, která s přítelkyněmi důchodkyněmi našila spoustu suvenýrů. jistě se i letos shora dívá. Děkujeme.
Propojenost malířů je úžasná, táhne se navzdory času i ukazatelů jiných, i zákonů fyzikálních. Na besídce, kterou svolal Michail Ščigol kvůli svým obrazům, dlouho se povídalo o Karlovi Šlengerovi. Jest v Mladé Boleslavi úžasný kostel českobratrský, jeden z největších, a ten proměněn na výstavní síň. Tam udělal Šlengrův syn svému tátovi za pomoci mistra Ščigola výstavu.
Prostor překvapí svou velikostí, právě tak jako Šlengrovy obrazy. Však také mistr tvořil venku, na dvorku svého chomutického domu. Jeden čas taky v Dolenech, v tehdy odsvěceném kostele. Jen tam mělo monumentální dílo svůj dostatečný prostor. Zajímavý člověk, pozoruhodné dílo. Jeden z těch, kdož nebyl křiklavý, zdaleka viditelný, však zanechal obrovská i menší plátna, která se stále vybavují. Témata mystická jsou mu důvodem k hlubokým úvahám. Obrazy zaplněné lidmi v popředí i bezejmennou masou komparsních lidiček, bez kterých by ideje nedošly svého naplnění. Někdy hrůzného, jindy povznášejícího. Barvy jsou strohé, nekřiklavé, síla je jinde, než v jejich pestrosti. Prý chudý malíř ve válečné době neměl na drahé nákupy malířských potřeb a tak sbíral, co příroda dala a sám míchal a vařil. Tím, a nebo záměrem mistrovým vznikl barevný tón nejvýmluvnější?
Zvláštností výstavy byly popisky. V krátkých větách vzpomíná syn na otce a přibližuje atmosféru vzniku. Ta slova se mi spojují s vyprávěním paní Šlengrové, malířovy ženy: "Stávalo se, že vyšel muž ráno ven a říká – vídíš, dnes je takové úžasné světlo. Pro mne byl den jako každý jiný…" Tak připomněla zázrak malířského vidění světa.
Zapomeňte na všední starosti, usmívejte se a naslouchejte jeden druhému, pomáhejte si a konejte dobré skutky tak, jak tomu vybízejí pohádkové zákony. Zkrátka přijďte si hrát, malovat, tvořit, tancovat a zpívat.
Pláž končí, kdo hledá, najde cestu v lese.Je třeba překonat pásmo "obesraného břehu." Pak je cesta příjemná, s výhledem, jaký by na pláži nikdo nečekal. Skoro nikdo sem nechodí.
Lloret de Mar červen 2002
SONET PRO DULCINEU
Miláčku ty mé rýmy otřepané
jsou sotva lepší než co slyšíš denně
Od tebe nic mi nezní nepříjemně
jsem služka tvá co pravíš ať se stane
Miláčku z písní které zpívám vane
vlhký dech oné zaslíbené země
té země kterou nikdy nespatříme věř mě
Já věřím že ji spatříme můj pane
Ty nejlíp víš jak ubohý jsem rytíř
a jak mi sláma čouhá z bot
Sám říkals pane že se nenasytíš
chlebem a hrami co ti oni dají
Zpívej dál vždyť jsi Don Quiot
a já tě poslouchám a je mi jako v ráji
SONET KVŮLI JEDNÉ PANÍ
Je voda stojatá u hráze bílá pěna
a šelest rákosí slunce se do mlh sklání
pro svoji dobrotu měj se mnou litování
mnoho jsem miloval jako ta Magdaléna
Miluji labutě i bubliny jež ze dna
vynášejí vůni bahna bělíc mihotání
a co je horší miluji jednu paní
Smiluj se nade mnou vždyť láska je jen jedna
ta k Tvému stvoření jako ta k Tvému jménu
Pokrop mě yzopam a neodvracej tvář
vezmi mě na milost jako tu Magdalénu
Na hrázi rybníka kopřivy trpce voní
beránků zhasíná růžová svatozář
SONET O TICHÉM ÚVOZU
Znám jeden tichý úvoz cestou potkávání
ze stran ji lemují kořeny obnažené
tudy se na jaře divoká voda žene
a listí javorů na podzim padá na ni.
Tam se jdu utišit když jinde nemám stání
tam listí konejší mé nohy unavené
tam na mne čekáváš můj Pane dennodenně
abys mě obklopil abys mě přikryl dlaní
Kroky jsou zasněné a tiché na jehličí
a písek měkký je a na kamení mech
uprostřed borovic se bílá skála tyčí
Tu stojím Pane můj v pokoře před tvým slovem
v úvoze pokání mě odpočinout nech
tam kde Tě potkávám na mechu sametovém
kulturní (skoro) měsíčník. Vydává B. Procházka, Sokolovská 367, Jičín. tel. 0433 523 492.
Evidenční číslo MK ČR E 13158
e mail: prochor.jc@tiscali.cz