Logo L.S.K. 2004


LISTY STAROHRADSKÉ KRONIKY

ČÍSLO 1ROČNÍK XXVII.BŘEZEN 2004

Jiří Daniel

Strom před oknem


Vánoční rozjímání

V sobotu 13. prosince 2003 bylo počasí, že by psa z domu nevyhnal, jak říká lidová moudrost. Od rána zatažené šedé nebe a čím víc se blížilo odpoledne a podvečer, tím bylo ošklivěji a ošklivěji. Přesto ve Starých Hradech vrcholily přípravy na předvánoční setkání přátel hudby a poezie. Starosta Josef Miclík nainstaloval barevné elektrické žárovky na smrček u vchodu do zámku, do svatební síně se umístilo 60 sedadel, Evelina Bílková nachystala vánoční výzdobu, paní Irena Škodová připravila pro návštěvníky překvapení: výstavku své sbírky vystřihovaných betlémů – těch krásných výtvorů M. Alše, M. Fischerové-Kvěchové, J. Lady, J. Haldové, J. Janáčka, J. Škopka a dalších umělců. Paní učitelka je má vystříhané, podlepené a nainstalované na pevných podložkách. Celkem 13 těchto kouzelných uměleckých děl jsme tak mohli obdivovat.

Venku se zatím mrholení změnilo v liják, který neustále sílil. Silnice kluzké, navíc v noci hrozila námraza. Přesto jako první dorazilo auto z Prahy: Alfred Strejček, Štěpán Rak a Linda Mahelová. Trochu nervózní z počasí, prý se cestou sázeli, kolik přijde posluchačů – a dohodli se na čísle 13 nebo 14. Ale prý to nevadí, program se uskuteční, protože mají Staré Hrady a jejich publikum rádi.

A pak to začalo: ze silnice k parkovišti před zámkem zahýbalo jedno auto za druhým. Návštěvníci nejen ze Starých Hradů, Libáně a Sedlišť, ale i z Dětenic, ze Sobotky, z Jičína, z Mladé Boleslavi, ze Železnice, z Kopidlna, z Poděbrad, z Hradce Králové, z Býchor u Kolína, z Vrchlabí, z Neratovic, ba až z Brna! Do svatební síně snesli obětaví návštěvníci dalších 40 židlí, naplněný sál ztichl, ozvaly se melodie Rakovy kytary a z úst recitátora zazněly Šrámkovy verše: "Po sněhu půjdu čistém, bílém, hru v srdci zvonkovou..."

Byl to krásný podvečer, plný předvánočního dojetí. Poezie Erbenova, Sládkova, Seifertova a Raisova se střídala s vyprávěním z díla Václava Čtvrtka, s hudbou, s koledami a vzpomínáním obou umělců. Atmosféra připomínala letní Hudebně literární festival. Není divu, že přítomní si vynutili několik přídavků a že se po téměř dvou hodinách neradi rozcházeli.

Pořadatelé z Osvětové besedy Staré Hrady děkují všem, kdo se přičinili o krásné zakončení letošní starohradské kulturní sezóny – všem návštěvníkům, všem, kdo pomáhali se zajištěním pořadu, paní Ireně Škodové za hezkou výstavu – a hlavně Alfredu Strejčkovi a Štěpánu Rakovi za další důkaz jejich přátelského vztahu ke Starým Hradům.

L. K.


Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle

aneb

Vánoční rozjímání ve Starých Hradech

Všimne-li si pozorný čtenář napsání tohoto známého Lukášova biblického adventního oznámení, zjistí, že se liší od tradičních překladů přidáním interpunkčního znaménka za slovem pokoj. Je to kralický překlad a právě jím dostáváme úplně jiný smysl této radostné zvěsti. Pokoj se totiž nepřeje jenom lidem dobré vůle, ale všem, a navíc vyslovuje přání, aby dobrá vůle byla nebo se dostavovala u každého z nás. Jak je to někdy obtížné mít dostatek dobré vůle konat jen dobré a prospěšné věci.

Myslím si, že toto věděli i organizátoři výjimečného předvánočního setkání s Alfredem Strejčkem a Štěpánem Rakem, když nám připravili 13. prosince 2003 ve Starých Hradech nezapomenutelný večer, který byl vzpruhou a povzbuzením mít dobrou vůli překonávat naši slabost v přinášení radosti druhým. Oba protagonisté vybrali pásmo veršů básníků K. J. Erbena, J. V. Sládka, V. Čtvrtka, Ch. Džibrána, K. V. Raise a F. G. Lorky, spojili je v jeden celek, aniž by při přednesu oznamovali autorství jednotlivých částí. Tím navodili nejen dobu vánočního očekávání, ale také v nás vyvolali milé vzpomínky na čas našich školních let a mládí vůbec, období prvních lásek i prvních starostí, naši sounáležitost s přírodou a obdivu k ní, stejně jako uvědomění si, že ke svému životu potřebujeme radost, lásku, porozumění a blízkost druhých. To vše předvedli svým mimořádným uměním tak, jako by se obraceli a rozmlouvali nikoliv s přeplněnou obřadní síní, ale s každým jednotlivě, jako by každý z nás byl jejich důvěrným přítelem. Bylo to hlazení duše sametově podmanivým hlasem Alfreda Strejčka a stejně jedinečným kytarovým kouzlením Štěpána Raka, umocněné ještě našim pocitem trvalého vřelého vztahu obou umělců k nám. A tak se tento krásný večer stal večerem vnitřního usebrání, radosti, naděje i dobré vůle pro další čas.

Nemohu ukončit toto mé vzpomínání bez malého dodatku. U mnoha církví se po ukončené bohoslužbě loučí duchovní s věřícími podáním ruky a přáním pokoje a požehnaného dne. Když jsme vycházeli z obřadní síně, "duchovní" celé akce manželé Bílkovi a Linda Mahelová stáli v předsálí nebo na mrazivém nádvoří zámku, tiskli odcházejícím ruku a aniž by vyslovili přání požehnaných Vánoc, z jejich láskyplných pohledů a přátelských výrazů bylo víc než patrné, že si tak přejí.

Jim, Alfredu Strejčkovi a Štěpánu Rakovi stejně jako všem přítomným, kteří mi dodávali pocit spřízněnosti, z celého srdce děkuji a přeji všem požehnaný a šťastný každý den.

Jiří Souček, Poděbrady

Tři pochvaly – aneb není to s naší mládeží tak špatné

Pochvala první – patří pěveckému souboru Jitřenky, který pracuje pod libáňským občanským sdružením Borovička. Vánoční zpívání, které znělo v zasněženém vánočním podvečeru 19. prosince 2003 v pozdně barokním kostele sv. Václava na Veliši pod taktovkou sbormistra Jana Jiterského, bylo velmi krásné. Nejznámější a nejmilejší koledy v podání malých zpěváků odměnili posluchači, kteří zcela naplnili kostel, velkým potleskem. Soubor Jitřenky vystoupil též v Bystřici, Střevači a Osenicích.

Pochvala druhá – patří mým bývalým žákyním, dnes již studentkám D. Malé a V. Hlavaté z Bystřice, které s dětmi nacvičily pohádku Tři oříšky pro Popelku. Dajka s Vendulkou jsou nadané studentky se smyslem pro vše krásné, s touhou vytvářet něco smysluplného, dále se vzdělávat a vše předávat i dalším. Možná, že jsem k tomu přispěla trošku i já – jako jejich učitelka českého jazyka na ZŠ Libáň. Přesvědčila jsem se, že nebyly marné naše návštěvy divadel, literárně historické exkurze, kulturní deníky, besedy se zajímavými lidmi, různé literární projekty apod. Jejich rozzářené obličeje po skončení představení jsou pro mne velkým dárkem. Obě děvčata mi o divadle v Bystřici napsala:

"První myšlenka hrát divadlo se zrodila už před sedmi lety, kde jsme se samy vžily do rolí herců, ale i režisérů. Hlavní role tradičně sestaveného Betléma ztvárnila naše bystřická parta (D. a A. Malých, V. a R. Hlavatých, J. a P. Strnadovy, R. a J. Dufkovy, H. Rieplová). Tento soubor ještě neměl název. Každý rok se rozrůstal a obměňoval. Později se náš divadelní soubor změnil spíše na pěvecký sbor zpívající klasické i moderní koledy. Po dvou letech jsme se opět vrátily k divadelnímu představení. Já a Vendulka jsme představení režírovaly. V rolích herců vystoupily malé místní děti, které tak navázaly na tradici našeho Betlému. Toto krátké představení mělo velký úspěch, proto jsme se rozhodly zrežírovat nové divadelní představení. Po dlouhém přemýšlení jsme si pro rok 2003 vybraly pohádku, která spadá do období zimy a skvěle vystihuje vánoční atmosféru. Stala se jí pohádka Tři oříšky pro Popelku. Inspirovala nás Libuše Šafránková, ale i muzikálové ztvárnění v podání J. Novákové.

Tímto představením jsme odstartovaly, doufáme, že dlouhou a úspěšnou kariéru divadelního souboru, který dnes už nese název Bystřičáček. Roli režisérek jsme vzaly opět na sebe my – tj. D. Malá a V. Hlavatá. S kulisami nám vypomohla P. Strnadová. V této pohádce hlavní roli skvěle zahrála P. Vohnoutová s P. Košťákem. Mezi nejmladší herce patří žáci 1., 2. a 3. třídy – K. Nováková, J. Beránková, I. Horynová, K. Novotná, A. Vlk, J. Balcar, J. Maštálka a O. Valenta. Ale nesmíme zapomenout na ostatní, kteří svou roli také báječně zahráli. Jsou to J. Beránek, V. Vlk, D. Vlk, V. Vlková, L. Rulcová, M. Komárková, K. Vohnoutová, K. Balcar a R. Valenta. Premiéra našeho představení byla 29. listopadu 2003 při příležitosti bystřického tradičního vánočního posezení. Po velkém úspěchu jsme ho rádi zopakovali 27. prosince 2003. Doufáme, že se všem divákům představení líbilo. Tímto bychom chtěly moc poděkovat všem za svědomitou přípravu a pravidelnou docházku na zkoušky. Dále děkujeme rodičům za výpomoc při shánění kostýmů a zkrátka všem, co nám to umožnili. Držte nám pěsti do dalších let." Tolik tedy Dajka a Vendulka. Co dodat? Držme pěsti!

Pochvala třetí – patří amatérskému divadelnímu souboru "Korálka – starší" z Dětenic. Tito divadelní nadšenci předvedli 8. ledna 2004 v krásné dětenické sokolovně komedii Nebe na zemi J. Wericha. V rolích vystoupili: D. Vališka, M. Bretová, R. Vališka, O. Šiška, P. Bretová, K. Daušová, M. Bacovský, K. Vališková, J. Knížek, M. Vališka, V. Daušová, M. Bretová a I. Vališková. Klavírní doprovod obstarala K. Keclíková. Obrovské nasazení všech aktérů bylo velmi patrné. Werichovy myšlenky napsané před téměř 70 lety (poprvé byla hra uvedena v Osvobozeném divadle 23. 9. 1936) zněly z jejich úst velmi přesvědčivě a diváci si uvědomovali, že jsou platné i v dnešní době. Tento amatérský divadelní soubor bez režiséra (jak je uvedeno v programu) odvedl velikou práci. Chválíme nejen výkony herců, ale i výpravu a kostýmy, hlavně však nadšení, se kterým se opět mladí lidé s několika staršími dali dohromady a připravili nejen sobě, ale hlavně divákům pěkný zážitek.

A tak v závěru svého povídání chci všem zpěváčkům a sbormistrovi souboru Jitřenky, Bystřičánku – dětem i studentkám, a členům souboru Korálka – starší z Dětenic poděkovat za hezké chvíle, které připravili divákům, a popřát jim, aby je nadšení neopustilo a aby dál rozdávali radost a smích.

A je vidět, když dospělí dokáží mladé pro něco zapálit, nemusí se o ně bát!

Irena Škodová

Jivínský Štefan 2004

Již poosmé se konala soutěž o Jivínského Štefana. Soutěž nevyhlášená, organizovaná jako setkání všech, jimž je na území bývalého jičínského okresu blízká práce v kultuře. Všichni ji bereme s nadhledem a pod heslem Když nás neocení nikdo jiný, oceníme se sami. Samozřejmě nás těší, že mezi oceněnými byli v minulých letech i zástupci Libáňska – PhDr. Eva Bílková ze Starých Hradů a loutkář Jan Řezníček z Libáně.

Díky neúnavné práci ing. Bohumíra Procházky – tedy pro všechny Prochora – se scházejí nominace za dlouholeté zásluhy i za pozoruhodný kulturní počin roku, pak "štefanská" komise nominace zhodnotí a předá tisku. Všechny jsou publikovány v Novinách Jičínska a v Prochorovinách, otiskují je ve zkratce i Nové noviny. Tak se o všech zajímavých kulturních aktivitách dovídají pozorní čtenáři z celého okresu. A pak se každoročně 25. února sejdeme, pokaždé v jiném místě (dosud 3x Jičín, Nová Paka, Robousy, Libáň, Hořice, letos Železnice). Místní se pochlubí kulturním programem i malým pohoštěním, přítomní vystaví své kroniky, alba, fotografie, časopisy, plakáty a další doklady své činnosti a obětaví hlasatelé (moderátoři, průvodci programem) se snaží hlasově zvládnout přítomné, přečíst nominace a ohlásit výsledky.

Tak tomu bylo i letos ve zcela zaplněné železnické sokolovně. Byli jsme rádi, že mezi nominovanými uchazeči o dřevěnou sošku Jivínského Štefana od manželů Renaty a Martina Lhotákových byla i řada osobností spjatých s naším okolím. Našli jsme zde Dechovou hudbu Václava Kyzyváta a spolek divadelních ochotníku Bozděch z Libáně, Sdružení rodáků a přátel Dětenic, Osenic a Brodku a jeho obětavou představitelku Věru Šedivou, učitele a učitelky Milenu Bretovou a Ivetu Vališkovou z Dětenic, Irenu Škodovou z Libáně, Jana Jiterského z Veliše, Petra Hamáčka, Hanu Krásenskou, Františka Kynčla a Albrechta Šorejse z Jičína, Oldřicha Suchoradského z Mlýnce, muzejníky Hanu Fajstauerovou a Jaromíra Gottlieba z Jičína, jičínskou knihovnu a její pracovnici Alenu Pospíšilovou (mj. za redakci Kytice v nás a libošovické Cestičky k domovu), archiváře Renatu Ferklovou z Prahy či Evu a Karola Bílkovy ze Starých Hradů (za výstavy, hudebně literární festival a noční prohlídky), ekologa Standu Pence z Milkovic či ZO Českého svazu ochránců přírody Křižánky. Nechyběla řada umělců, kteří vystavovali ve Starých Hradech (Miloš Gerstner, Petr Heber, Věra Hörstová, Jan Klouček, Vlastimil Mužíček, Michail Ščigol, Ivan Šmíd, Jiří Valter, fotografové Karel Neckař a Radka Šepsová) nebo zde účinkovali (jičínský pěvecký sbor Foerster s dirigentkou Ivanou Hanzlovou a folklorní soubor Český ráj). Nechyběla další občanská sdružení, s nimiž spolupracujeme (jičínská Lodžie a Baševi, sobotecká Knihovnička Českého ráje), nominováni byli i další občané, s nimiž se často ve Starých Hradech potkáváme (novopacký Václav Franc, hořičtí manželé Jan a Oldřiška Tomíčkovi, jičínští Josef Hlaváč, Jan Kindermann, Pavel Krčmárik, Marie Lisá, Josef Novotný, Miloš Starý, Vladimír Úlehla či rodina Zlatníkova, P. Josef Kordík ze Železnice).

Mohli bychom dlouze rozepisovat, proč byli tito lidé nominováni – ale snad uznáte, že by to zabralo celé číslo. Takže jen s radostí oznámíme výsledky. Letošního Jivínského Štefana v kategorii pozoruhodného kulturního počinu roku 2003 si vylosoval jičínský K-klub (Martin Zajíček, Hana Krásenská, Pavel Krčmárik a spol.) za muzikál Nejkrásnější válka v dubnu a Jivínského Štefana za dlouholetou kulturní činnost získala paní učitelka Irena Škodová z Libáně. Za spolupráci s Osvětovou besedou Staré Hrady, za podporu kulturních akcí jičínské knihovny či muzea, za vynikající uskutečnění projektu Zmizelí sousedé, za besedy s pamětníky, za práci v letních táborech občanského sdružení Pod borovičkou atd., atd. A my dodáváme, že i za dlouholetou spolupráci s naším časopisem, za výstavy obrazů svého zemřelého manžela Františka Škody. A snad není nikdo, kdo by s úctou neocenil i její více než čtyřicetileté působení jako učitelky a ředitelky libáňské školy, působení, za něž jí téměř nikdo vloni při odchodu do důchodu ani slůvkem nepoděkoval. A tak snad toto "okresní" uznání je zároveň i poděkováním nejen za kulturní, ale i pedagogickou celoživotní práci.

Blahopřejeme, Irenko, a těšíme se na Tvé další nápady a plány, na další plodnou spolupráci.

Karol Bílek


Paní Irena Škodová z Libáně prosí všechny bývalé žáky učitele hudby Josefa Škody, aby se jí přihlásili písemně nebo na telefonní číslo 493 598 634. Žádané údaje: jméno, nástroj a doba, kdy se učili hrát. Jedná se o publikaci o Josefu Škodovi.


LA PNP, pracoviště Staré Hrady, v roce 2003

Již 35 roků existuje pracoviště Literárního archivu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech. V květnu 1969 byla uzavřena nájemní smlouva na první opravené prostory zámku, v říjnu téhož roku se do Starých Hradů stěhovaly první archivní fondy. Zprvu zde byl jen archivní depozitář bez personálního obsazení, ale materiálu přibývalo, a tak v červenci roku 1971 sem nastupuje na čtvrtinu úvazku prom hist. Karol Bílek, tehdy noční hlídač ČSAD v Sobotce. Po několika měsících mu je již jako zaměstnanci PNP částečný úvazek změněn na celý a archivní regály zabírají další místnosti postupně opravovaného zámeckého areálu.

Dnes tu je uloženo již 29 338 kartonů archivního materiálu (1569 fondů a sbírek), což spolu s dalšími uloženými písemnostmi představuje 5200 běžných metrů archiválií. Jsou to asi tři čtvrtiny všeho, co je v LA PNP uloženo.

Rozrostl se i počet pracovníků, dnes jich tu pracuje 12 (polovinu tvoří pracovníci ostrahy, dále 4 archiváři, administrativní pracovnice a uklizečka). V práci pomáhají i mladí brigádníci z řad vysokoškolských studentů (Jana Andrýsková, Eva Bílková, Dominik Hrodek, Jitka Chmelíková, Jana Karlická, Zuzana Kulová a Ondřej Macura z FF UK Praha, Jitka Bílková, Tomáš Breň a Adéla Novotná z PedF UK Praha, Jana Pavlíčková a Alena Pešková z MU Brno, Tomáš Hylmar z UJEP Ústí nad Labem), dále pražští gymnazisté František Brož a Gabriela Romanová a paní učitelka Irena Škodová z Libáně. Archivní praxi zde vykonávaly i studentky pedagogické fakulty TU z Liberce Olga Jakubcová a Vladimíra Matoušová a 17 studentů Jihočeské univerzity České Budějovice. Na pracovišti krátkodobě pracovali i zaměstnanci LA PNP z Prahy Hana Klínková, Jan Linka, Naděžda Macurová, Ilona a Miloš Sládkovi a Jaromír Steklík. Jako konzultanti se uplatnili Dagmar a Josef Blümlovi, Bohumil Jiroušek a Milena Lenderová z HÚ JU České Budějovice, Věra Brožová a Bohdan Zilynskij z PedF UK Praha, Alena a Michal Přibáňovi z PedF MU Brno, Martin Sekera z Knihovny Národního muzea Praha a Aleš Zach z Ústavu pro českou literaturu AV ČR Praha. Při stěhování archiválií a zařízení, malování a stavbě nových archivních regálů a dalších pracích pomáhali i badatelé, praktikanti a příslušníci ostrahy.

Celkem bylo v roce 2003 zpracováno 16 archivních fondů (9848 archivních jednotek) a zrevidováno dalších 10 archivních fondů (6185 archivních jednotek). Další fondy byly rozpracovány nebo opatřeny prozatímními soupisy. Z nových přírůstků přibyly písemnosti prof. Jany Hofmanové, Vojtěcha Kabeláče a Jaroslavy Holubové z Jičína, dr. Jana Orta z Hradce Králové a pana Vaci z Brna.

O rostoucím významu starohradského pracoviště svědčí i návštěva 123 badatelů (z toho 6 bylo zahraničních z Holandska, Polska a Ruska). Vykonali 667 badatelských návštěv. Do pražské studovny bylo odesláno 401 výpůjček, písemných dotazů bylo vyřízeno 40. Bylo zde rovněž 9 exkurzí (studenti z pražské a královéhradecké univerzity, žáci ZŠ Sobotka, pracovníci Státního okresního archivu Jablonec nad Nisou, spisovatelé Klubu autorů literatury faktu a knihovnice z celé České republiky – účastnice festivalu Jičín – město pohádky.

Pracovníci LA se zúčastnili 7 vědeckých konferencí, 2 kulturních festivalů, přednesli 18 přednášek a proslovů, Karol Bílek vedl 2 kurzy literárního archivnictví na Univerzitě v Hradci Králové, Eva Bílková vedla historický kroužek Lepařova gymnázia v Jičíně. Uváděla rovněž všechny vernisáže a kulturní pořady ve Starých Hradech. Dvakrát zde natáčel Český rozhlas a dvakrát Česká televize.

Dále byli pracovníci členy 5 redakčních rad časopisů, sborníků a edic, redigovali 4 knihy a sborníky, publikovali 12 větších článků. Zajišťovali i průběh 4. ročníku Hudebně literárního festivalu ve Starých Hradech, dvoudenního setkání Klubu autorů literatury faktu a setkání knihovnic z České republiky v rámci festivalu Jičín – město pohádky.

Plnili jsme i všechny další úkoly, které přinesl rok 2003. Byl to rok, kdy naše pracoviště bylo vybaveno internetem.

PhDr. Eva Bílková, vedoucí pracoviště


Kronikářka

Téměř třicet let se věnuje svému koníčku paní Jaroslava Bartoňová. Podchycuje rodovou historii svých spoluobčanů v rodné obci Bystřice. Je to pro ni rodná obec, i když Jaroslava se Strakovům narodila 9. března 1957 v Jičíně. V časově nesmírně náročné práci se snaží vytvořit také obraz prostředí dávné minulosti a zajímá se i o okolní obce Libáňska, v nichž nachází rodové kořeny svých spoluobčanů.

Pohledět jen letmo do jejího archivu všemožných údajů zabere hodně času. Paní Jaroslava ochotně předkládá pečlivě evidované rodokmeny bystřických občanů, jejichž kořeny zasahují do několika minulých století a jsou seřazeny podle jednotlivých rodů a čísel popisných. Genealogie není jen jejím jediným úzkým zájmem. Cennými dokumenty a dobovými fotografiemi dokládá existenci evidovaných domů, školy, památek, hrobů a pomníků. Mnohé svědčí o kulturních a dalších běžných událostech v životě obce od nejstarších zmínek až po současnost. Tím představuje spoluobčanům i budoucím generacím zajímavý pohled do minulosti a námět k zamyšlení o minulém životě a dění v obcích, postupně a soustavně až do dnešních dnů. Dosvědčují to ofotografované letité mapy, výpisy z matrik, úřední listiny, rodné u oddací listy, články z tisku a jiné vzácné dokumenty. V jejím archivu nalezneme zmínky o majetkových poměrech, povahových vlastnostech a vztazích mezi lidmi, o spolkách, o tehdejších obecních dávkách, desátkách a podobně.

Kladl jsem si otázku, kde Jaroslava Bartoňová, tato zapálená, nikým nedotovaná archivářka, zdroje informací a podklady pro tak rozsáhlou agendu získává. Začala především u spoluobčanů, zvláště u starších pamětníků. Pak prozkoumala spoustu kronik a našla porozumění v muzeích, na geodézii a v okresních a oblastních archivech i ve vzdálených místech. Ovšem cesty i pořizování kopií a studium v archivech je finančně náročné. Bádala v Jičíně, v Praze, v Zámrsku, v Mladé Boleslavi, v Hořicích, v Dolním Bousově, v Libáni, ve Starých Hradech atd. Přímo hltala, jak sama říká, informace, rady a zkušenosti paní dr. Radky Janků z okresního archivu v Jičíně, pana Vojtěcha Řepky z Prahy (chalupáře z Batína) nebo Karola Bílka z literárního archivu ve Starých Hradech. Informace o počasí a srážkách získala od ing. Oldřicha Zemánka a učitele Libora Novotného z Libáně, který své údaje posílá pražskému Klementinu. Jsem rád, že i já jsem nepatrným dílečkem přispěl k objasnění některých fotografií a událostí z dob mého pobytu v rodné Bystřici.

Moje fotografie z poslední návštěvy u Bartoňů dokládá, že i rodinná alba zapůjčená spoluobčany mohou pomoci k objasnění historických dějů v obci. Paní Jaroslava dodává: "Ale bez pochopení a pomoci manžela, který mne na všech mnohdy i finančně nákladných cestách za poznáním doprovází, bych to nemohla sama zvládnout."

Jiří Tobiáš


Jaká byla naše babička

Naše babička Marie Hejzáková-Matyášová se narodila 10. ledna 1902, zemřela 17. ledna 1982. Narodila se, žila a je pochována v Libáni. Libáň – to bylo pro ni dětství, manželství, vlastní děti, vnoučata, zábava i práce, chvíle krušné i radostné. Kromě vzpomínek v mysli nám zanechala i několik vzácných stránek v sešitě, v němž píše však víc o druhých než o sobě. Takové už jsou maminky! Avšak hodně zajímavého se dovídáme i o tom, jak se kdysi v Libáni žilo.

Její dědeček z matčiny strany – Jan Reif – byl truhlář a řezbář. Celý život pracoval pro kostely a pro panstvo a celý život živořil. Věřil, že by to byl smrtelný hřích obohacovat se na díle pro Boha a vrchnost. Jeho dílem je vybavení kostela v Osenicích, zpovědnice a lavice v libáňském kostele, nábytek v zámku v Kopidlně a Starých Hradech. Babička Emilie, rozená Nosková, pocházela z Vysokého nad Jizerou. Její bratr byl dědečkem herečky Růženy Naskové.

Druhý dědeček – Matěj Matyáš – byl námezdní dělník. Když prý se ženil, musela mu nevěsta Barbora, rozená Havlová, koupit kalhoty a boty, aby mohl jít k oltáři slušně oblečen.Ta ho zřejmě také přiměla k vlastnímu "podnikání": koupili vozík a dva tažné psy, v pondělí a v úterý skupovali v okolních vesnicích máslo, vejce a tvaroh a ve středu jel Matěj s nákladem do Prahy. Nocoval v zájezdní hospodě U černého koně ve Staré Boleslavi a ve čtvrtek ráno už prodával v Praze. Na zpáteční cestě táhl vozík sám, psi se vezli – měli tlapky dokrvava rozedřené od špatných cest.

Z manželství Matěje a Barbory Matyášových se narodili František, Antonín a Mařenka, která ale brzy zemřela na tuberkulózu. Bratři měli zcela rozdílné povahy: František byl poctivý, pracovitý a skromný, Antonín, který výborně ovládal své řeznické řemeslo, měl raději veselou společnost. Přednější mu byli kamarádi z mokré čtvrti, karty, hospody – a na to nakonec doplatil. Například jednou po skončení plesu se nechal vyprovodit celou kapelou až domů, tam otevřel krám a co bylo na krámě, rozdal. A následující noc prohrál ve ferblu 4000 korun!

Původní domek v Libáni v nynější Lindnerově ulici čp. 20, kde se postupně narodilo manželům Matyášovým (Františkovi a Marii, rozené Rejfové) mezi roky 1902 až 1912 osm dětí, z nichž čtyři zemřely do 6 měsíců po narození, byl dřevěný. Na jaře v roce 1914 byl zbourán a koncem září zde již stál nový vytoužený domek z cihel. Stavitel Zahrádka postavil domek na klíč za 8000 rakouských korun, ovšem na úvěr. Nejstarší z dětí byla Mařenka – naše pozdější maminka a babička.

První světová válka a společně s ní neúroda a válečné rekvizice neznamenaly konec všem útrapám. Již rok předtím dětem zemřela ve svých 34 letech maminka a na nejstarší jedenáctiletou Marii padla veškerá tíha starosti o sourozence, domácnost i hospodářství. O nejmladší sestru Fanynku, která byla od narození slabomyslná, se naše maminka starala až do konce Fanynčina života. V sešitě vzpomíná: "Že jsme nezašli z podvýživy, můžeme děkovat jen dobrému mléku a hojnosti ovoce. A ty smutné vánoce! Bez maminky, bez dárků, jen malý stromeček s jablíčky a jídlo chudé a málo. Staré pořekadlo říkalo, že zemře-li otec, zemře chleba, zemře-li matka, zemře vše – a to se u nás plně osvědčilo. Největší pohromou pro mě bylo, když otec mi vymohl ve škole úlevu v docházce školní. To jsem mohla chodit do školy jen 2 půldne v týdnu."

Ale později přece jen přišly chvíle radostnější. Brzy po 1. světové válce ožil čilý společenský ruch i v Libáni. Každou volnou chvíli věnovala činnosti v Sokole (česká házená, účast na sletech, náčelnice ženské složky) nebo ve spolku divadelních ochotníků Bozděch. Na to naše babička vždy ráda vzpomínala:

"Divadlo – divadlo. Tomu jsem propadla celá, to stálo u mne vždy na prvním místě. I když první role byly – Paní, nesu vám psaní – nechyběla jsem na žádné zkoušce. Až do druhé světové války se hrálo 4 – 5 her ročně, které se reprizovaly vždy 3 – 4x. Bylo zde několik velmi schopných režisérů – dr. Kraus, dr. Fiala, učitel Španihel, Kolbaba, Lukeš, Weipert, Pavlíček, kteří i hráli, pokud nerežírovali. Činných členů bylo kolem padesáti, přispívajících bylo více. Jako členové Matice divadelních ochotníků jsme získali v soutěžích několikrát první místo. Já jsem byla účastna každé hry – když jsem nehrála, napovídala jsem. Tak 6. července 1952 jsem měla sté vystoupení. Hráli jsme hru Naši furianti a já si vybrala pro tuto hru Fialku. Hrálo se v přírodním divadle Na horách. Byly gratulace, květiny, nosili mě na otevřené scéně na ramenou za pochodu kapely, obecenstvo tleskalo, no, bylo to moc milé. Po této hře jsem měla u Bozděcha ještě 18 vystoupení – tím moje činnost skončila. Moje role byly většinou komické, a když mým partnerem byl třeba Pepa Buchar, byl úspěch vždy stoprocentní. Vždy jsme měli plné hlediště. I operety bývaly na programu. Naše přírodní divadlo uprostřed lesa – to nám záviděli všichni – nejvíce Jičín a Hradec. Mnoho jsme se tam napracovali, elektrické světlo zdaleka zavedli, ale ta radost z díla stála za to.

Byla jsem jednatelkou asi 12 – 14 let a když se vydělaly nějaké peníze, vylepšovali a doplňovali jsme dekorace, inventář a osvětlení. A tak jsem byla často v Praze, kde jsem sháněla látky a hlavně reflektory. Těch jsme měli nakonec 12 různých druhů. Dnes nemohu ani uvěřit, kde jsem tenkrát vzala odvahu lítat po Praze, shánět a kupovat.

Jako hosté vystoupili s našimi ochotníky též Václav Vydra ve hře Gejzír, Leopolda Dostalová ve hře O Boha, Ladislav Boháč, Theodor Pištěk – nevím dnes již v které hře. To bylo asi v roce 1926 – 1929. Žel, po 2. světové válce se poměry velmi změnily, mnozí staří odešli do nenávratna, mladší a mladí začali pracovat na směny, dojížděli za prací do Jičína nebo do Mladé Boleslavi, a tím byly znemožněny zkoušky. Zájem upadal a dnes jsou v kulisárně dekorace potravou pro myši a hnilobu. I divadlo v přírodě zpustlo. Nemohu bez lítosti vzpomínat všech těch hezkých věcí a té velké práce, která nezájmem druhých upadla vniveč a říkám si, o co je dnešní mládež ochuzena."

Naše maminka se vdávala 29. února v roce 1936 za muže o tři roky mladšího. Sama neměla na vdávání ve svých 34 letech ani pomyšlení. Ale mladý listonoš, který byl na půl roku přeložen z Kladna do Dětenic a čekával na ni u nich doma v družné zábavě s budoucím tchánem, ji nakonec získal. Z legrace říkávala: "Já jsem si toho našeho tátu vzala proto, abych už od něho měla konečně pokoj." Ale neměla. Přišla 2. světová válka, opět nedostatek jídla a táta se staral ještě o příbuzné na rodném Kladensku. Za uschovávání potravin hrozily tvrdé tresty. Ještě větší nebezpečí hrozilo z pošty: náš táta otevíral udavačské dopisy, adresované okresnímu velitelství SS v Jičíně, a pálil je. Později po válce se prořekl, že jedním z těch udavačů je čelný představitel libáňských komunistů. Za to si začátkem padesátých let vytrpěl své. Jako listonoš, který denně ušel 30 km, nekouřil – byl stižen ve svých 48 letech infarktem a odešel do invalidního důchodu.

Ještě moc a moc by se dalo vyčíst z babiččiných vzpomínek. Měla těžký život, ale určitě byla šťastna. Protože nemyslela na sebe, ale žila hlavně pro ty druhé.

Josef Hejzák


Hledání ztraceného času

Na snímku vidíte libáňské náměstí v podobě, kterou dnes již pamatuje málokdo. Pohlednice J. Novotného vznikla brzy po postavení pomníku Mistra Jana Husa v r. 1925 a byla odeslána r. 1928.

Pohlednice z Horních Rokytňan je ještě starší. Hostinský G. Šůda jí vydal se snímky fotografa J. Bibera z Přelouče a byla odeslána za první světové války.


Bystřické zvony

Tatínek byl rád, když se v Bystřici dělo cokoli kolem kultury i kolem duchovního života v bystřické farnosti. V roce 1945 se dozvěděl, že některé zvony, které Němci rekvírovali v československých kostelech, se ještě nacházejí na území Německa, v hamburském přístavu. Rozjel se proto zvony hledat.

O bystřických zvonech jsou první záznamy již v roce 1635, že byly postupně zavěšovány na dřevěné zvonici. Dokonce také existují zápisky, že zvon Panny Marie byl původně zavěšen na dřevěné zvonici u kostela sv. Víta, který stával asi v místech, kde je nyní socha sv. Václava před posledním statkem u silnice na Střevač.

V době první světové války byly zvony poprvé rekvírovány. Po válce byly pořízeny nové. Zvon sv. Václava byl ozdoben obrazem sv. Václava s nápisem k miléniu tohoto světce. Byl darován římskokatolickému kostelu v Bystřici osadníky místními i z přilehlých obcí farnosti.

Zvon sv. Josef byl ozdoben nápisem "Věnuje Josef a Marie Tučkovi z Bystřice. Svatý Josefe, strážce svaté rodiny, ochraňuj matku boží naší dědiny."

Zvon sv. Františka byl zdoben nápisem "Na paměť Františka Švorce věnuje sestra Anna a synovec Josef Konůpek s manželkou Rosálií z Bystřice."

Léta Páně 1929 byly tyto tři zvony vysvěceny. Později, ale ještě téhož roku, tatínek pozval zvukaře, který snímal a zaznamenal hlasy zvonů na gramofonovou desku. Nejprve znělo všech pět zvonů, posléze každý zvlášť. Nechal udělat tři výlisky. Jeden věnoval obecnímu úřadu a moc se zlobil, když se později deska rozbila. Druhý věnoval faře a třetí shořel při požáru našeho domu roku 1939.

Tyto tři zvony byly rekvírovány a sňaty z věže 23. března 1942 za dozoru stavitelů Václava Lukáše a Antonína Klimenta z Libáně. O dva dny později byly odvezeny do sběrny v Kopidlně. Podle dalších zpráv byly pak odvezeny do Hamburku.

Na věži bystřického kostela bylo do té doby zavěšeno celkem pět zvonů. Kromě rekvírovaných Václava, Josefa a Františka to byl zvon Marie a nejmenší bez vlastního jména – umíráček. Velký zvon Marie na věži zůstal pro oznamování požárního a jiného nebezpečí. Také prý proto, že při počátku transportu nemohl projít pro svou šířku oknem ve věži a bouráním otvoru by se narušila její statika. Proto byl zachráněn a zůstal dodnes na svém místě. Umíráček bystřičtí osadníci schovali u Košťáků do studně a nahradili ho po dobu protektorátu méně hodnotným.

Tatínek si velice podrobně prostudoval zápisy o zvonech, které šel hledat. Každá maličkost o těchto zvonech je podrobně popsána v libáňské i v bystřické farní kronice.

Bystřické zvony tatínek v Hamburku nenašel, ale našel tam zvon, který pocházel z Drahoraze, za což mu jsou občané Drahoraze stále vděčni.

Adéla Kykalová-Masáková, Chyjice


Vzpomínka na PhDr. Františka Palu

V Listech starohradské kroniky se dovídáme zajímavé věci o historii našeho kraje a také o významných lidech z našeho okolí. Chci přispět krátkým článkem o velkém českém hudebním vědci PhDr. Františku Palovi, protože má také vztah k našemu kraji. I když se narodil roku 1887 v Bohuslavicích na Moravě. Zemřel před 40 lety, 26. května 1964.

Po promoci na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze učil na gymnáziu a dívčím lyceu v Jičíně a na reálném gymnáziu v Nové Pace. V roce 1917 si vzal za manželku svou žákyni z jičínského gymnázia Ludmilu Válkovou, dceru řídícího učitele z Libošovic, pocházející z rodu Šudových ze Hřmenína čp. 37. Od roku 1925 působil na Vyšší dívčí škole v Praze a po 2. světové válce byl jejím ředitelem. Od roku 1951 žil a pracoval v Železnici u Jičína čp. 249, v domku po rodičích své ženy.

Disertační práce Duchovní písně německých českých bratří ho zapsala do povědomí všech muzikologů. Byl velkým znalcem díla Josefa Bohuslava Foerstera a stal se opatrovníkem jeho pozůstalosti. V roce 1923 organizoval první amatérské uvedení skladatelovy opery Eva v Jičíně. V pravém slova smyslu vytvořil v Jičíně foersterovský kult. Organizoval také hudební život na českém venkově a sledoval jeho historii. Řadu článků věnoval hudební tradici Českého ráje. Zvláště ho zajímaly Osenice, působiště několika generací Foersterova rodu. O nich napsal rozhlasovou hru Z kroniky osenických kantorů. Psal i o Fráňovi Šrámkovi ze Sobotky.

Věnoval se také historii Národního divadla. Byl uznávaným hudebním kritikem a spisovatelem, měl velký vědomostní rozhled, byl neobyčejně pilný a osobně čestný. Obdržel vyznamenání Za vynikající práci.

Pracovní život profesora Františka Paly byl velmi úspěšný, ovšem v rodinném životě byli manželé Palovi pronásledováni osudem. První syn Přemek jim zemřel ve čtyřech letech. Druhý syn Dušan, velmi nadaný, byl nadějí české poezie. Studoval filozofickou fakultu, psal verše, vyšly mu dvě knížky, ale zemřel dobrovolně v 21 letech.

PhDr. František Pala i jeho syn Dušan mají své písemnosti uloženy v Literárním archivu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech. Jeho pracovna a část pozůstalosti jsou ochraňovány v domě čp. 37 ve Hřmeníně.

Tělesné pozůstatky Palových jsou uloženy v rodinném hrobě v Železnici. Je smutné, že tak vzácní lidé odpočívají skoro v zapomenutí, protože neměli přímých potomků. Naše rodina se spolu s městem Železnice a se Svazem hudebních umělců podílí na udržování hrobu. Pamětní deskou se zvýrazňuje domek, kde Palovi v Železnici bydleli.

Vlasta Tykvová, Hřmenín


Eva Ulrychová

Nejstarší minulost Libáňska

KRAJINOU LIBÁŇSKA

Území, v jehož středu leží Libáň, tvoří samostatný region současného Jičínska. Reliéf této krajiny je velmi rozmanitý a jeho dnešní stav je výsledkem dlouhodobého působení přírodních procesů a činnosti člověka. Krajina trvale poskytovala všechny přírodní zdroje a plochy pro pole a pastviny pro trvalejší i opakované sídlení. Zvláště sprašové návěje a množství drobných a středních vodotečí a ve starším pravěku i dostatek lesů /dubohabrové háje/ umožňovaly opakované osídlování regionu v takové míře, že Libáňsko je územím s plošným výskytem archeologických památek. Ty byly zatím byly zjištěny na všech katastrálních územích regionu.

Hlavní komunikací Libáňska je cesta z jičínské kotliny do Libáně a odtud do středních Čech. Její přirozenou trasou je údolí Bystřického /Libáňského/ potoka. Archeologickými nálezy sídlišť a nálezy mincí je prokazatelná již v závěru 10. století. Další důležitou cestou byla cesta údolím se Hřmenínským potokem od rozcestí Bystřice – Sedliště – Hřmenín na Sobotecko. Okolí obou cest bylo velmi intenzivně osídleno už v mladší době kamenné a v jejich křížení leží obě výšinné opevněné polohy sledovaného regionu.

Území jihozápadně od Libáně a okolí osady Kozodírky je dodnes velmi intenzivně zavodněno. V prostoru mezi Psinicemi a Dětenicemi byla postavena soustava vodních nádrží, svodnic vody a protipovodňových hrází. Příčinou tohoto stavu je nepropustné podloží jílů a opuky – Libáňsko je součástí České křídové tabule. V tomto prostoru bylo osídlení zjištěno v okolí osady Kozodírky, Dětenic i v okolí Psinic na mírně vyvýšených plochách nad okolním zavodněným terénem.

Dalším velmi intenzivně osídleným územím byly sprašové půdy v okolí Střevače /k Nadslavi/ a Bystřice /k Údrnicím a Údrnické Lhotě/. Zde jsou v současnosti rozsáhlé odlesněné plochy i svahy, které byly k sídlení vyhledávány od počátku mladší doby kamenné.

Krajina Libáňska leží v mírně teplé oblasti s průměrnými ročními srážkami mezi 600 – 750 mm a průměrnou roční teplotou 7,5o C.

PRAVĚKÉ OSÍDLENÍ

Z regionu zatím nepocházejí žádné nálezy, které by dokládaly osídlení ve starší době kamenné, tedy v dlouhém období lovců a sběračů, končícím přibližně před osmi tisíci lety.

V 6. tisíciletí před naším letopočtem byla krajina příznivá pro osídlení lidem prvních zemědělských kultur. Na Libáňsku byla zjištěna jedna z nepočetných osad zcela prvních zemědělských obyvatel přišlých do české kotliny postupně přes Balkán z Přední Asie. Návrší nad Bystřickým potokem v dnešním areálu firmy Peguform a. s. Liberec /dříve Plastimat/ bylo pokryto mohutnou sprašovou návějí a svahy východně nad ním zalesněné podobně jako dnes. Poloha byla v kotlině chráněna od větru a deště převážně severozápadního směru. Místo tedy splňovalo všechny podmínky pro založení sídliště. Podle současných datovacích metod to bylo před osmi tisíci lety. Po osadě zůstala v hloubce téměř jeden metr mocná kulturní vrstva a jámy se zlomky keramiky, jejichž výrazná výzdoba umožnila tuto osadu datovat. Je zajímavé, že místo již nebylo nikdy osídleno. V jeho okolí na místě bývalého cukrovaru a drožďárny byly opakovaně nalezeny různé kamenné nástroje, brousky, zlomky nádob, přesleny a hliněné závaží – vše z narušovaných a postupně ničených sídlištních objektů /většinou jam/ z mladší doby kamenné. Sběry a příležitostnými zásahy do země bylo v těchto místech potvrzeno osídlení lidem obou kultur mladší doby kamenné /neolitu/ – tedy s keramikou lineární a vypíchanou.

Další významné sídliště z mladší doby kamenné bylo zjištěno na sprašové návěji v cihelně v Osenicích. Při skrývce nového dobývacího prostoru byl odkryt systém jam, které tvořily část půdorysu dlouhého kůlového domu, a další drobné jámy. Jedna z nich obsahovala ohniště. Tento nález potvrzuje zjištění i z jiných míst. Mimo zimní období se vařilo a peklo na ohništích umístěných mimo domy. Výrazně tak bylo sníženo riziko požáru dřevitohlinitých domů, jejichž zbytky tvoří často jen vypálená hlína – mazanice z dřevěných stěn domů. Valouny křemene, některé zřetelně popraskané, nalezené v blízkosti ohniště byly ohřáté vkládány do nádob s vodou k jejímu ohřevu.

Podobně bylo osídleno celé Libáňsko. Z Brodku pochází broušený nástroj, z Dětenic (Velkého placu) podobný a vývrtek z otvoru dalšího nástroje. I u břehu Čejkova rybníka a u Nového dvora byl nalezen vždy jeden nástroj – broušený klín a plochá sekera. V Roklích /na katastru Zelenecké Lhoty/ byl nalezen kopytovitý klín datovaný do období kultury lidu s keramikou vypíchanou. U školy v Zelenecké Lhotě byl nalezen zlomek a špice dalších dvou klínů. V areálu bývalého zemědělského družstva ve Zlivi byla v roce 1966 narušena jáma s keramikou zdobenou liniemi a vpichy a plochý šedý klínek. U hájenky /čp. 51/ byly sebrány čtyři kamenné nástroje, zlomky nádob a dva přesleny. To vše dokládá sídliště lidu s keramikou vypíchanou, který byl druhou příchozí vlnou zemědělského obyvatelstva do Střední Evropy. Prvními zemědělci byl lid zdobící svou keramiku rytou linií. Rozptyl nálezů jejich kamenných nástrojů ukazuje na skutečnost, že tito lidé plošně procházeli krajinu včetně vysloveně výšinných poloh a zjišťovali, zda je možné se v ní usadit. Základními potřebami byl dostatek dřeva, sprašové / či hnědé/ půdy či návěje a blízký vodní tok spíše menšího řádu. Plošnost osídlení Libáňska potvrzují i další nálezy. V Křešicích byly v roce 1941 prokopány jámy lidu obou kultur mladší doby kamenné, další sídlo bylo v Psinicích /zde lidu kultury s keramikou vypíchanou/. Další /neúplný/ kamenný nástroj byl nalezen v Bačalkách a roku 1940 v Ličně.

Kolem potoka protékajícího Hřmenínem bylo objeveno několik sídlišť obou kultur /pole za statkem čp. 1, okolí několika zaniklých mlýnů/. Tato místa byla opakovaně osídlována poté, co se zde obnovily přírodní zdroje /především dřeva/ vyčerpané během 15 až 20 let sídlení. Tatáž situace byla zjištěna v dnešním Rakově, v okolí Markvartického potoka bylo založeno několik sídlišť nositeli obou kultur. Ideální podmínky pro zřízení osady v mladší době kamenné byly rovněž v intravilánu Bystřice. Odtud pochází množství kamenných nástrojů a zlomků keramiky z orbou narušovaných sídlišť rozmístěných po svazích nad Bystřickým potokem. Poslední objekty byly zjištěny v roce 1997 v rýze pro vodovodní přípojku k domu čp. 28 poblíž kostela.

Dalším starobylým sídlením areálem je obec Střevač a její okolí. Osídlení z mladší doby kamenné zde je jen počátkem intenzivního osídlení po celý pravěk a raný středověk. Areál sídlišť zaujímá plochu zastavěnou domy obce a pole v okolí rybníka Stejskalík až k Nadslavi. Na polích jsou patrné rozorané domy a jámy lidu kultury s keramikou lineární i vypíchanou. V okraji Starohrádeckého lesa byla nalezena i miska na duté nožce, která byla datována do následujícího období, do pozdní doby kamenné /eneolitu/.

Ta byla v porovnání s neolitem obdobím řidšího osídlení. Příčinou bylo velmi intenzivní osídlení, a tím i vyčerpání všech zdrojů krajiny, obyvateli mladší doby kamenné. Spolu se zjišťovanými změnami způsobu sídlení, větším počtem kultur a objevením se prvního kovu – mědi se i na Libáňsku objevují jen menší skupiny obyvatel, kteří krajinu obývali krátce /kamenné nástroje z Bystřice, Lična a Psinic/.

Pravděpodobně z hrobu pochází kamenný sekeromlat lidu s keramikou zdobenou otisky šňůry ze Zlivi. Hrob muže této kultury byl objeven v roce 1942 na návrší západně od Dětenic. V hrobové jámě obložené kameny byl uložen dospělý muž se zbraní – kamenným sekeromlatem, pazourkovým nožem, kostěnou pasovou záponou a kostěnou jehlicí. Hrob je výjimečnou památkou nadregionálního významu.

Podobně jako v celých severovýchodních Čechách, tak i na Libáňsku, bylo osídlení ve starší a střední době bronzové velmi řídké. Důvodem toho bylo naprosté vyčerpání všech přírodních zdrojů obyvateli mladší a pozdní doby kamenné a skutečnost, že region ležel mimo zdroje mědi a cínu i mimo hlavní komunikace v české kotlině a mimo nejúrodnější půdy Polabí. Nálezy dokládající osídlení mezi 19. a 13. stoletím př.n.l. pocházejí ze dvou míst. Sídliště kultury únětické /starší doba bronzová, 19.- 16. století př.n.l./ bylo zjištěno před čp. 6 a čp. 8. v Dětenicích. Do tohoto období patří jeden ze dvou hromadných nálezů bronzových předmětů objevený při bagrování sádkových rybníčků východně od této obce v roce 1943. Datací starší z obou nálezů tvořil bronzový zdobený hrot kopí, krátká dýka, spirálky bronzového drátu a bronzové náramky. Část tohoto pokladu byla rozebrána nálezci a je ztracena. Zbylé předměty jsou uloženy ve sbírce libáňského muzea. Spolu s bronzy byly nalezeny zvířecí kosti, jedna pravěká a jedna středověká nádoba.

Nálezem keramiky v poloze Nad bahny v Bystřici bylo zjištěno sídliště kultury únětické v areálu osídleném od počátku mladší doby kamenné.

Období mladší doby bronzové a starší doby železné /13.- 5. století př.n.l./ je v severovýchodních Čechách spojeno s přítomností lidu popelnicových polí. Téměř tisíc let sídlil tento lid i na Libáňsku, odkud jsou k dispozici početné nálezy. Hmotná kultura se v průběhu staletí měnila, ale způsob pohřbívání /tj. spalování těl a ukládání pozůstatků pohřbu v nádobách do země/ přetrvalo po celé tisíciletí. Severovýchodní Čechy byly obsazeny dvěma vlnami příchozích – prvními byli nositelé kultury lužické, dalšími pak nositelé kultury slezsko -platěnické. Je zcela přirozené, že lidem popelnicových polí bylo osídleno území podél Libáňského potoka, nejvíce mezi dnešním areálem firmy Peguform Libáň a bývalým cukrovarem. V roce 1870 zde byly narušeny hroby, ve kterých byly nádoby a bronzové milodary.

Dataci do období mladší doby bronzové zpochybňuje zpráva o tom, že hroby byly kostrové. Dalším nálezem odtud byl bronzový hrot kopí a sekerka s laloky. Ta byla předána do Národního muzea v Praze. Spolu s těmito bronzy byl nalezen i železný hrot kopí. Pozdější nálezy pocházejí pravděpodobně ze sídliště narušeného v cihelně dr. Kučery v roce 1925. Jáma zčásti porušená obsahovala keramiku mladšího stupně kultury lužické. Její dno bylo vyloženo kameny, které byly opálené ohněm, pokryto mazanicí a množstvím zlomků keramiky. V archeologické sbírce libáňského muzea je uloženo několik velkých souborů střepů, nemají však nálezové okolnosti včetně místa nálezu.

V areálu dnes zaniklého cukrovaru byla nalezena i keramika ze starší doby železné /7.- 5. století př. n. l./.

Nejblíže odtud bylo sídlo lidu popelnicových polí v dnešní Údrnické Lhotě, a sice jižně od stodoly domu čp. 107. Zde byl pozemní a leteckou prospekcí zjištěn dvorec z 10.- 11. století př. n. l. Poloha je výrazná a majitel tohoto dvorce mohl kontrolovat cestu od Kopidlna do libáňské kotliny.

Dno nádobky lidu popelnicových polí a hliněné závaží bylo nalezeno u Kozodírek v květnu 1928. Další nálezy pocházejí z areálu bývalého zemědělského družstva ve Zlivi. I zde bylo sídliště ve starší době železné. Nález zdobeného koflíku z mladší doby bronzové ukazuje osídlení místa už v předcházejícím období.

Velké množství nálezů pochází ze Hřmenína. Nejcennějším ze všech byly v roce 1872 ve stráni nad Ortovým mlýnem nalezené svitky zlatého drátu. Nález byl prodán zlatníkovi. Na poli p. Linharta byla nalezena bronzová jehlice a náramek, dále střepy z koflíku a okřínu /kónická nádoba/, vše datováno do mladšího úseku mladší doby bronzové.

Plošně byly osídleny svahy nad Bystřickým potokem v dnešní obci Bystřice. Keramika byla nalezena v polohách zvaných V bahnech, Nad bahny, Borovička i Dolce. Sídliště U borovičky bylo ověřeno nálezem keramiky roku 1987, směrem k Sedlišti Na bahnech byla vyorána bronzová sekerka. Další sídliště bylo založeno u rybníka Stejskalík u Střevače.

Opevněným místem – hradem lidu popelnicových polí a centrem uvedené sídlení aglomerace bylo ostrožné hradiště Sedliště/Hřmenín. Ostroh s pozůstatky opevnění leží mezi údolím Hřmenínského a Važického potoka. Leteckou prospekcí se podařilo vymezit celý jeho rozsah zjištěním dvou již rozoraných valů a příkopů na jeho severním obvodu. I zbylé úseky již rozoraného obvodového opevnění byly vymezeny liniemi vegetace. Tomuto výšinnému opevněnému sídlu snad patřil 40 m dlouhý pruh mazanice pravoúhle zalomený, zjištěný po orbě v roce 1960. Tento pravěký hrad byl postaven na strategickém místě nad vodotečí a frekventovanou cestou na Sobotecko. Jeho plocha ani opevnění nebylo již nikdy využito k sídlení. Libáňsko bylo od této doby vnitrozemím regionu chráněného pravěkými i středověkými hrady po jeho severním okraji. K tomuto ostrožnému hradu velmi pravděpodobně patřily i dvě mohyly s pohřby jeho význačných obyvatel objevené na severním svahu nad Bystřickým potokem.

(pokračování)


2. část
Menu